23 C 568/2023 - 103

Rubrum

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlínou Vrkočovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] sídlem [Adresa žalované B] o náhradu škody takto:

Výrok

I. Žaloba žalobkyně o zaplacení částky ve výši 350 000 Kč se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Návrhem došlým soudu dne 23. 11. 2023 se žalobkyně domáhala po žalované odškodnění ve výši 350 000 Kč s příslušenstvím za nesprávný úřední postup.

2. V doplnění žaloby ze dne 8. 11. 2024 žalobkyně odkázala na insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. KSOS [spisová značka] a zároveň odkázala na incidenční spory vedené rovněž u Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [incidenční spisová značka], [incidenční spisová značka], [incidenční spisová značka]. žalobkyně se podáním ze dne 10. 9. 2023 obrátila na žalovanou se žádostí o poskytnutí odškodnění. Žalovaná konstatovala v přípisu ze dne 7. 3. 2024, že v řízení došlo k porušení práva žalobkyně, ale nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se jeví jako dostačující. Žalobkyně považuje částku 350 000 Kč za přiměřenou, a to s ohledem na zcela nepřiměřenou délku řízení, která neodpovídala složitostí případu. Žalobkyně nezavdala příčiny pro takto dlouhou dobu řízení, musela spolupracovat s insolvenčním soudcem a insolvenční správkyní, omezovalo ji to v běžném způsobu života. Byla významným způsobem omezena v úvahách o možnostech bydlení, pracovního zařazení, podnikání, neboť její postavení po celou dobu bylo nejisté. Až okamžikem schválení oddlužení a prominutím zbývajících dluhů zahrnutých do oddlužení, mohla opět svobodně uvažovat o své budoucnosti a začít svobodně nakládat se svým majetkem, 3. Z vyjádření žalované ze dne 22. 11. 2024 bylo zjištěno, že nárok žalobkyně neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby. Dále uvedla že, dne 7. 7. 2011 byl podán insolvenční návrh ke Krajskému soudu v [adresa]. Dne 5. 8. 2011 soud rozhodl o úpadku dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením. Dne 6. 10. 2011 se konalo přezkumné jednání. Dne 13. 12. 2011 soud usnesením schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Dne 24. 2. 2012 soud usnesením změnil poměr uspokojení pohledávek věřitelů. Dne 15. 3. 2012 žadatelka podala odvolání proti usnesení soudu. Dne 14. 8. 2012 odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně. Dne 16. 1. 2013 insolvenční správkyně navrhla soudu zrušení schváleného oddlužení. Dne 13. 3. 2013 se konalo soudní slyšení. Dne 15. 10. 2013 se konalo další soudní slyšení. Dne 22. 4. 2014 se konalo další soudní slyšení. Dne 17. 2. 2017 insolvenční správkyně podala zprávu o plnění oddlužení. Dne 13. 3. 2017 byl soudu doručen návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Dne 31. 3. 2017 soud usnesením schválil vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Dne 20. 4. 2017 žadatelka podala proti usnesení odvolání. Dne 27. 9. 2017 odvolací soud vrátil spis bez věcného vyřízení. Dne 27. 9. 2017 odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně o zamítnutí žádosti dlužnice o ustanovení pr. zástupce. Dne 19. 12. 2017 žadatelka podala dovolání. Dne 29. 6. 2018 odvolací soud zrušil usnesení soudu I. stupně o schválení vydání výtěžku zpeněžení a věc vrátil k dalšímu řízení. Dne 24. 7. 2018 byl soudu znovu doručen návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Dne 10. 8. 2018 žadatelka podala proti návrhu námitky. Dne 25. 9. 2018 se konalo soudní jednání, návrhu správkyně bylo vyhověno. Dne 25. 10. 2018 soud usnesením schválil vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Dne 20. 11. 2018 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 19. 12. 2018 Nejvyšší soud odmítl dovolání žadatelky. Dne 30. 1 .2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 20. 2. 2020 odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Dne 5. 8. 2020 bylo soudu doručeno sdělení insolvenční správkyně. Dne 28. 6. 2021 bylo soudu doručeno sdělení insolvenční správkyně. Dne 28. 4. 2023 insolvenční správkyně podala zprávu o splnění oddlužení. Dne 24. 5. 2023 soud usnesením vzal na vědomí splnění oddlužení a osvobodil dlužnici od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (rozhodnutí nabylo pr. moci dne 10. 6. 2023). Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek [Anonymizováno] ve věci [Anonymizováno] proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. V této souvislosti žalovaná dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dle které stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Při hodnocení přiměřenosti délky insolvenčního řízení, je třeba vzít na zřetel specifikum tohoto řízení. Na rozdíl od většiny jiných soudních řízení, insolvenční řízení nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Ústřední roli nemá v insolvenčním řízení soudce, ale insolvenční správce, na jehož úkony není možno nahlížet s ohledem na platné zákony jako na úkony soudu nebo orgánu státu. Insolvenční správce je soukromou osobou, která činí úkony v konkurzním řízení vlastním jménem a na svou odpovědnost. Soud zejména vykonává dohled nad činností správce a schvaluje významné úkony správce. Délka konkurzu je z pohledu subjektivního ovlivněna chováním účastníků řízení, kterými jsou věřitelé a úpadce a také chováním třetích osob dotčených řízením, kterými jsou zejména dlužníci úpadce. Z pohledu objektivního je konkurz ovlivněn řadou okolností, jako je rozsah majetku v majetkové podstatě, prodejnost věcí v majetkové podstatě apod. Chování osob, účastníků řízení i třetích osob, které prodloužilo dané insolvenční řízení nelze přičítat státu k tíži při hodnocení přiměřenosti délky insolvenčního řízení. Insolvenční řízení trvalo 11 let a 11 měsíců. Řízení proběhlo na třech stupních soudní soustavy. Soud ani insolvenční správce se v zásadě nedopustili žádných průtahů. Probíhalo oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře, zpeněžování nemovitostí tvořících předmět zajištění, bylo rozhodováno o vydání výtěžku zpeněžení opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, zároveň bylo rozhodováno o procesních věcech a mezitím probíhaly tři incidenční spory. Délku insolvenčního řízení lze hodnotit jako objektivně nepřiměřenou vzhledem k tomu, že činí téměř 12 let. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. března 2006, § 93). ESLP na druhou stranu připouští, že v určitých případech délka řízení způsobuje jen nepatrnou, či dokonce nulovou morální újmu (rozsudek Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, § 93), respektive v určitých případech přizná náhradu pouze ve formě konstatování porušení práva bez přiznání peněžitého zadostiučinění (Např. rozsudek Klein proti Německu ze dne 27. 7. 2000, rozsudek Klepetář proti ČR ze dne 21. 2. 2006, rozsudek Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, rozsudek Szeloch proti Polsku ze dne 22. 5. 2001). V daném případě jsou přítomny okolnosti, které nem. újmu žalobkyně podstatně snižují. Žalobkyně se totiž na délce řízení podílela zcela zásadně a lze uzavřít, že většina celkové doby řízení jde na její vrub. Žalobkyni bylo povoleno oddlužení, během pěti let však neplnila splátkový kalendář zcela řádně, s insolvenční správkyní řádně nespolupracovala, nesdělovala jí zdroj příjmů, nedostavila se na schůzku se správkyní, byla nekontaktní a v roce 2013 dokonce insolvenční správkyně navrhla soudu zrušení schváleného oddlužení. Na soudních slyšeních byla žalobkyně soudem upozorněna, aby hradila měsíční splátky věřitelům a poučena o možnosti zrušit oddlužení. Po uplynutí pěti let probíhaly ještě incidenční spory vyvolané žalobkyní, proto k vyplacení poslední splátky došlo až v dubnu 2023. V průběhu insolvence došlo k dražbě zajištěných nemovitostí žalobkyně, kupní smlouva byla uzavřena v březnu 2013 a byl podán návrh na vklad na katastrální úřad, z důvodu neodůvodněných žalob však došlo k provedení vkladu vlastnického práva až v lednu 2017. Soud usnesením schválil vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, proti čemuž žalobkyně podala ve finále nedůvodné odvolání. Přitom žalobkyně požádala o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta, soud jí však nepřiznal osvobození od soudního poplatku, ani neustanovil advokáta, proti čemuž žalobkyně podala nedůvodné odvolání, a dokonce nedůvodné dovolání (až k další žádosti žalobkyně jí byl ustanoven advokát v srpnu 2019). Význam řízení pro žalobkyni žalovaná zhodnotila jako nízký. Na postavení žalobkyně jako úpadce v insolvenci lze nahlížet analogicky jako na postavení povinného v exekučním řízení, tzn. prohlášení úpadku nebo exekuce si úpadce, či povinný zavinil sám, když neplnil své peněžité závazky. Navíc řešení úpadku žalobkyně proběhlo formou oddlužení, což byl pro žalobkyni benefit - nakonec znamenalo osvobození žalobkyně od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení a neuspokojených splátkovým kalendářem. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. [spisová značka] uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. [spisová značka], pak Nejvyšší soud ČR vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. v českém právním řádu je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla, a nemá sankční charakter ve smyslu tzv. punitive nebo exemplary damages (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). S ohledem na uvedené žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení vedeného u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a dospěla na základě výše uvedených okolností k závěru, že toto uvedené konstatování je dostačující formou satisfakce vzniklé nemajetkové újmy bez náhrady v penězích. [právnická osoba] jednání zástupce žalobkyně setrval na žalobě v plném rozsahu.

5. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

6. Z uplatnění nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup – přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ze dne 10. 9. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně se obrátila na žalovanou s nárokem na odškodnění ve výši 350 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení.

7. Ze stanoviska žalované ze dne 7. 3. 2024 bylo zjištěno, že na základě výše uvedeného Ministerstvo spravedlnosti konstatuje, že došlo k porušení práva paní [Jméno žalobkyně], nar. [Datum narození žalobkyně] u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], avšak nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se v dané věci jeví jako dostačující. Tímto sdělením pokládejte mimosoudní projednání Vaší právní věci za ukončené. Stanovisko Ministerstva spravedlnosti zaujaté při předběžném projednání nároků uplatněných podle zákona č. 82/1998 Sb. není rozhodnutím, které by se vydávalo či přezkoumávalo ve smyslu procesních předpisů. Nesouhlasíte-li s vydaným stanoviskem, je třeba se dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. obrátit s nárokem na náhradu škody na Obvodní soud pro [adresa], který je místně i věcně příslušným k projednání žaloby o náhradu škody jako obecný soud žalovaného státu, nebo na soud, v jehož obvodu došlo k události, zakládající nárok na náhradu škody, jako místně příslušný soud, jehož volba je na výběr daná.

8. Z insolvenčního spisu Krajského soudu v [adresa] sp. zn. 25 KSOS [spisová značka] bylo zjištěno, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 7. 7. 2011, kdy žalobkyně podala návrh na povolení oddlužení. Usnesením ze dne 5. 8. 2011 byl zjištěn úpadek žalobkyně a byla ji ustanovena insolvenční správkyně [tituly před jménem] [jméno FO], soud povolil řešení úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 13. 12. 2011 bylo rozhodnuto o povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Z návrhu ze dne 15. 1. 2013 bylo zjištěno, že insolvenční správkyně podala návrh na zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. a) a písm. b) insolvenčního zákona, kdy návrh odůvodnila tím, že žalobkyně s insolvenční správkyní nespolupracuje, nesdělila jí zdroj příjmu ani její výši, od ledna 2012 nemá insolvenční správkyně žádné informace o příjmech dlužnice – žalobkyně. Žalobkyně se nedostavila na schůzku s insolvenční správkyní za účelem podáním zprávy, ani se neomluvila a nedohodla náhradní termín. Žalobkyně je nekontaktní, na adrese trvalého pobytu poštu nepřebírá, jinou kontaktní adresu nesdělila a neodpovídá na emaily. Nesdělila kontaktní telefonní číslo, když dříve sdělené je nedostupné – dočasně odpojené. Dlužnice – žalobkyně zřejmě podniká v oblasti insolvenčního poradenství, insolvenční správkyně zjistila informace o této neoficiální podnikatelské činnosti dlužnice – žalobkyně. Žalobkyně zásadním způsobem porušuje své povinnosti, vyplývající ze schváleného oddlužení, neposkytuje insolvenční správkyni žádnou součinnost v rámci zpeněžení majetku, který je předmětem zajištění, dle pokynu zajištěného věřitele. Dar ze strany dárce [jméno FO] není poskytován od samého počátku. Ze zprávy insolvenční správkyně ze dne 15. 7. 2013 bylo zjištěno, že dlužnice – žalobkyně se nedostavila k insolvenční správkyni a další trvání schváleného oddlužení ponechává insolvenční správkyně na úvaze soudu. Ze zprávy insolvenční správkyně ze dne 20. 1. 2024 bylo zjištěno, že dlužnice – žalobkyně nespolupracuje s insolvenční správkyní, nedostavila se na schůzku, neplní oddlužení. Ze zprávy insolvenční správkyně ze dne 4. 8. 2014 bylo opět zjištěno, že povinnosti vyplývající ze schváleného oddlužení nejsou plněny, dlužnice se nedostavila na schůzku, není možno se vyjádřit jaké jsou skutečné příjmy dlužnice. Ze sdělení ze dne 26. 8. 2014 insolvenční správkyně sděluje, že dosud nedošlo k ukončení vkladového řízení z důvodu účelově podané žaloby o vyslovení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě a o určení nepřípustnosti prodeje zástavy. Ze sdělení insolvenční správkyně ze dne 29. 1. 2015 bylo zjištěno, že dlužnice neposkytla součinnost při podání zprávy, dlužnice ignoruje skutečný stav insolvenčního řízení, míra uspokojení nedosahuje zákonem stanovené výše. Ze zprávy insolvenční správkyně ze dne 31. 8. 2015 bylo zjištěno, že dlužnice – žalobkyně je nekontaktní, dlouhodobě nespolupracuje a neposkytla součinnost při podání zprávy. Ve prospěch majetkové podstaty vkládá dle vlastního uvážení, míra uspokojení dlouhodobě nedosahuje zákonem stanovené výše a vzniká dluh i na odměně insolvenční správkyně. Ze zprávy insolvenční správkyně ze dne 26. 1. 2016 bylo zjištěno, že dlužnice je nekontaktní, dlouhodobě nespolupracuje a neposkytla součinnost při podání zprávy. Vzniká i dluh na odměně insolvenční správkyně. Ze sdělení insolvenční správkyně ze dne 9. 11. 2016 bylo zjištěno, že dlužnice – žalobkyně je nekontaktní, dlouhodobě nespolupracuje a neposkytla součinnost při podání zprávy. Ve prospěch majetkové podstaty vkládá dle vlastního uvážení míra uspokojení dlouhodobě nedosahuje zákonem stanovené výše a vzniká dluh i na odměně insolvenční správkyně. Ze sdělení insolvenční správkyně ze dne 16. 2. 2017 bylo zjištěno, že dlužnice – žalobkyně je nekontaktní, dlouhodobě nespolupracuje a neposkytla součinnost při podání zprávy. Ve prospěch majetkové podstaty vkládá dle vlastního uvážení míra uspokojení dlouhodobě nedosahuje zákonem stanovené výše a vzniká dluh i na odměně insolvenční správkyně. Z protokolu o jednání ze dne 15. 10. 2013 bylo zjištěno, že insolvenční soud důrazně upozornil žalobkyni na to, aby dále hradila měsíční splátky věřitelům dle výpočtu, který ji sděl insolvenční správce, byla upozorněna na možnost zrušení oddlužení. A z protokolu ze dne 22. 4. 2014 bylo zjištěno, že insolvenční soud opět poučil dlužnici dle § 415 insolvenčního zákona, že pokud nebude ze zprávy insolvenčního správce po 5 letech vyplývat, že nebylo uhrazeno 30 % pohledávek, nebude dlužnice – žalobkyně osvobozena od placení pohledávek, které v průběhu oddlužení nebudou hrazeny. Žalobkyně podávala opakovaně námitky. Z usnesení ze dne 31. 3. 2017 č. j. KSOS [spisová značka]-B-105 bylo zjištěno, že insolvenční soud vyslovil souhlas, aby insolvenční správkyně vydala zajištěnému věřiteli č. [hodnota] ([právnická osoba].) výtěžek zpeněžení zajištění ve výši 907 494 Kč, a proti tomu podala odvolání žalobkyně-dlužnice. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2017 bylo usnesení Krajského soudu v [adresa] potvrzeno, žalobkyně-dlužnice podala dovolání, usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2018 bylo usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 31. 3. 2017 zrušeno, věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně podávala opakovaně námitky. Z protokolu o jednání ze dne 25. 9. 2018 bylo zjištěno, že insolvenční soud považuje námitky dlužnice za nedůvodné, insolvenční správkyně rovněž námitky dlužnice považuje za nedůvodné a neprojednatelné. Z usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 19. 12. 2018 bylo zjištěno, že dovolání dlužnice-žalobkyně bylo odmítnuto. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2020 bylo zjištěno, že bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 25. 10. 2018 č. j. KSOS [spisová značka]-B-161. Dne 3. 8. 2020 insolvenční správkyně sděluje, že došlo k vydaní výtěžku zajištěnému věřiteli. Ze sdělení insolvenční správkyně ze dne 25. 6. 2021 bylo zjištěno, že zpráva o splnění oddlužení nemůže být dosud podána z důvodu trvajících incidenčních sporů. Dosud není ukončen incidenční spor sp. zn. [incidenční spisová značka]. incidenční spor sp. zn. [incidenční spisová značka] byl ukončen rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2021. Ze sdělení insolvenční správkyně ze dne 20. 4. 2023 bylo zjištěno, že podala oznámení o změně distribučního schématu s ohledem na výsledky incidenčních sporů. Ze sdělení insolvenční správkyně o splnění oddlužení ze dne 28. 4. 2023 bylo zjištěno, že v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zpeněžení nemovitých věcí, tvořících předmět zajištění, po průtazích ze strany dlužnice-žalobkyně došlo k uspokojení zajištěného věřitele. Z usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 24. 5. 2023 č. j. KSOS [spisová značka]-B-216 bylo zjištěno, že soud vzal na vědomí splnění oddlužení žalobkyní jakožto dlužnicí byla schválena odměna insolvenční správkyně a insolvenční správkyně byla zproštěna funkce, dlužnice byla osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Insolvenční řízení bylo skončeno. Usnesení nabylo právní moci 24. 5. 2023. V ISIR jsou rovněž uvedeny odkazy na průběh jednotlivých incidenčních sporů vedených u Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [incidenční spisová značka], sp. zn. [incidenční spisová značka] a sp. zn. [incidenční spisová značka], kdy z těchto záznamů lze vyčíst chování žalobkyně, které prodlužovaly tyto incidenční spory.

9. Na základě provedeného dokazování bylo prokázáno, že žaloba žalobkyně důvodná není. Žalobkyně využila možnosti podání žaloby dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., poté, co bylo žalovanou konstatováno porušení práva žalobkyně, ale nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích. Dle žalobkyně je dán nárok podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a to zejména v celkové délce řízení a významu. Soud se zabýval nejen celkovou délkou řízení, ale také dle § 31a, odst. 3, písm. c) cit. zákona, a to jednáním poškozené - žalobkyně, kterým přispěla k průtahům v řízení, a k tomu, zda využila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Soud měl k dispozici zejména insolvenční spis vedený Krajským soudem v [adresa] sp. zn. KSOS [spisová značka]. Z tohoto spisu bylo prokázáno, že již dne 15. 1. 2013 podala insolvenční správkyně [tituly před jménem] [jméno FO] návrh na zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1, písm. a) a písm. b) insolvenčního zákona, což odůvodnila tím, že žalobkyně s insolvenční správkyní nespolupracuje, nesdělila jí zdroj příjmů ani její výši, od ledna 2012 nemá insolvenční správkyně žádné informace o příjmech dlužnice – žalobkyně. Žalobkyně se nedostavila na schůzku s insolvenční správkyní za účelem podáním zprávy, ani se neomluvila a nedohodla náhradní termín. Žalobkyně je nekontaktní, na adrese trvalého pobytu poštu nepřebírá, jinou kontaktní adresu nesdělila a neodpovídá na emaily. Nesdělila kontaktní telefonní číslo, když dříve sdělené je nedostupné – dočasně odpojené. Dlužnice – žalobkyně zřejmě podniká v oblasti insolvenčního poradenství, insolvenční správkyně zjistila informace o této neoficiální podnikatelské činnosti žalobkyně. Žalobkyně zásadním způsobem porušuje své povinnosti, vyplývající ze schváleného oddlužení, neposkytuje insolvenční správkyni žádnou součinnost v rámci zpeněžení majetku, který je předmětem zajištění, dle pokynu zajištěného věřitele. Dar ze strany dárce [jméno FO] není poskytován od samého počátku. V průběhu insolvenčního řízení žalobkyně podává insolvenční správkyně soudu zprávy stejného obsahu ze dne 22. 1. 2013, 22. 7. 2013, 22. 1. 2014, 5. 8. 2014, 30. 1. 2015, 8. 9. 2015, 27. 1. 2016, 14. 11. 2016, 17. 2. 2017, že žalobkyně je v rámci svého insolvenčního řízení nekontaktní, dlouhodobě nespolupracuje, neposkytla součinnost, neplní oddlužení, nedostavila se na schůzky, nesdělila zdroj příjmů, apod. Dne 28. 8. 2014 podala žalobkyně účelově žalobu o vyslovení nepřípustnosti prodeje zástavy. Z insolvenčního spisu žalobkyně také vyplývá, že žalobkyně podávala množství opravných prostředků. Ze zprávy insolvenční správkyně ze dne 28. 4. 2023 pak bylo prokázáno, že po průtazích ze strany dlužnice-žalobkyně došlo k uspokojení zajištěného věřitele. Obsah insolvenčního spisu jednoznačně prokazuje, že na délce insolvenčního řízení se významnou měrou podílela také sama žalobkyně a její tvrzení v tom, směru, že „nezavdala příčiny pro takto dlouho dobu řízení“, se určitě nezakládají na pravdě! Žalovanou bylo konstatováno, že délku insolvenčního řízení lze hodnotit jako objektivně nepřiměřenou vzhledem k tomu, že činila 11 let a 11 měsíců. Zároveň bylo konstatováno, že soud ani insolvenční správkyně se v zásadě nedopustili žádných průtahů. Řízení proběhlo na třech stupních soudní soustavy. Probíhalo oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře, zpeněžování nemovitostí tvořících předmět zajištění, bylo rozhodováno o vydání výtěžku zpeněžení opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, zároveň bylo rozhodováno o procesních věcech a mezitím probíhaly tři incidenční spory. Ústřední roli nemá v insolvenčním řízení soudce, ale insolvenční správce, na jehož úkony není možno nahlížet s ohledem na platné zákony jako na úkony soudu nebo orgánu státu. Insolvenční správce je soukromou osobou, která činí úkony v konkurzním řízení vlastním jménem a na svou odpovědnost. Soud zejména vykonává dohled nad činností správce a schvaluje významné úkony správce. Délka konkurzu je z pohledu subjektivního ovlivněna chováním účastníků řízení, kterými jsou věřitelé a úpadce a také chováním třetích osob dotčených řízením, kterými jsou zejména dlužníci úpadce. Z pohledu objektivního je konkurz ovlivněn řadou okolností, jako je rozsah majetku v majetkové podstatě, prodejnost věcí v majetkové podstatě apod. Chování osob, účastníků řízení i třetích osob, které prodloužilo dané insolvenční řízení nelze přičítat státu k tíži při hodnocení přiměřenosti délky insolvenčního řízení. Soud má rovněž za to, že význam insolvenčního řízení pro žalobkyni je zhodnocen jako nízký. Na postavení žalobkyně jako úpadce v insolvenci lze nahlížet analogicky jako na postavení povinného v exekučním řízení, tzn. prohlášení úpadku nebo exekuce si úpadce, či povinný zavinil sám, když neplnil své peněžité závazky. Navíc řešení úpadku žalobkyně proběhlo formou oddlužení, což byl pro žalobkyni benefit - nakonec znamenalo osvobození žalobkyně od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení a neuspokojených splátkovým kalendářem. Soud odkazuje také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. [spisová značka], a sice, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. A na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. [spisová značka], že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Soud má za to, že konstatování porušení práva je naprosto přiměřené. Dle judikatury Nejvyššího soudu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Žalovaná se také podrobně vyjádřila ve své závěrečné řeči k incidenčním sporům, které probíhaly u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [incidenční spisová značka], [incidenční spisová značka], kdy na délkách incidenčních řízení se podílela v nezanedbatelné míře také žalobkyně. Nelze klást k tíži žalované, že soudy musely v incidenčních sporech reagovat na nedůvodné opravné prostředky a návrhy žalobkyně. Soud se ztotožnil se stanoviskem žalované, že pro chování žalobkyně nebylo možno ukončit insolvenční řízení po skončení pětileté lhůty určené k uspokojení nezajištěných věřitelů, neboť žalobkyně se snažila zcela účelově vyhnout zpeněžení svého nemovitého majetku k uspokojení zajištěného věřitele a v důsledku chování žalobkyně nemohla insolvenční správkyně podat návrh na vydání výtěžku zajištěnému věřiteli. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na nemajetkovou újmu ve výši 350 000 Kč je nedůvodný, a proto žalobu zamítl v plném rozsahu.

9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla zavázána zaplatit procesně úspěšné žalované částku ve výši 900 Kč, představující 3 úkony po 300 Kč, a to 1) vyjádření k žalobě, 2) příprava účasti k jednání, 3) účast u jednání dle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.