57 Co 203/2025 - 132

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D, ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [jméno žalované], IČO [IČO] sídlem [adresa žalované] za níž jedná [organizační složka] sídlem [adresa] o náhradu škody k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2025, č. j. 23 C 568/2023-103 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I co do částky 117 648 Kč mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 117 648 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu výroku I, tj. co do částky 232 352 Kč, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit státu – Okresnímu soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení žalobkyně 15 815 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit státu – Okresnímu soudu v Ostravě na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně 15 173 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud žalobu žalobkyně o zaplacení 350 000 Kč zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu, že ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] (dále též jen „posuzované řízení“) byla žalobkyni za nesprávný úřední postup, respektive nepřiměřenou délku insolvenčního řízení za dobu od 7. 7. 2011 do 24. 5. 2023 (11 let, 10 měsíců a 17 dnů), žalovanou poskytnuta morální satisfakce (zadostiučinění) v podobě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení. Posuzované řízení (zahájené k návrhu žalobkyně jako insolvenční dlužnice), a to oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře, zpeněžení nemovitosti tvořící předmět zajištění, rozhodování o výtěžku zpeněžení a o procesních návrzích, probíhalo na třech stupních soudní soustavy, když současně probíhala tři incidenční řízení. Na délce řízení se výraznou měrou podílela žalobkyně, kdy zásadním způsobem porušovala své povinnosti vyplývající ze schváleného oddlužení, a to podáváním zpráv stejného obsahu insolvenční správkyni, neposkytnutím součinnosti, účelově podanou žalobou o vyslovení nepřípustnosti prodeje zástavy, množstvím podaných opravných prostředků.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „zákon“]. Neměl pochybnosti o tom, že posuzované řízení trvající od 7. 7. 2011 do 24. 5. 2023 bylo nepřiměřeně dlouhé, tedy že se jedná o nesprávný úřední postup. Byla porušena povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Neshledal však důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, když za zcela přiměřené považoval poskytnutí zadostiučinění žalovanou v podobě konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení. Při svých úvahách přihlédl k celkové délce posuzovaného řízení, které proběhlo na třech stupních soudní soustavy, na jehož délce se výraznou měrou podílela žalobkyně, když význam posuzovaného řízení pro žalobkyni hodnotil jako nízký. Poukázal na to, že ústřední roli v insolvenčním řízení nemá soudce, ale insolvenční správce, na jehož úkony nelze pohlížet jako na úkony soudu nebo orgánu státu, insolvenční správce je soukromou osobou, která činí úkony v konkurzním řízení vlastním jménem a na svou odpovědnost. Na postavení žalobkyně jako úpadce v insolvenci lze nahlížet analogicky jako na postavení povinného v exekučním řízení, tzn. že prohlášení úpadku nebo exekuce si úpadce či povinný zavinil sám, když neplnil své peněžité závazky. Posuzované řízení nebylo možné ukončit pro chování žalobkyně po skončení pětileté lhůty určené k uspokojení nezajištěných věřitelů, neboť žalobkyně se snažila zcela účelově vyhnout zpeněžení svého nemovitého majetku k uspokojení zajištěného věřitele a v důsledku chování žalobkyně nemohla insolvenční správkyně podat návrh na vydání výtěžku zajištěnému věřiteli.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně a domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude zcela vyhověno. Namítala, že soud zcela pominul její tvrzení ohledně průtahů v insolvenčním řízení, které byly způsobeny zejména nečinností soudů v incidenčních sporech. Přestože byly vedeny pouze 3 incidenční spory (sp. zn. [incidenční spisová značka], sp. zn. [incidenční spisová značka] a sp. zn. [incidenční spisová značka]), tyto nebyly po dobu několika let vůbec projednávány a docházelo v nich k průtahům, které v konečném důsledku vedly k tomu, že řízení o oddlužení žalobkyně nemohlo být ukončeno. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že oddlužení nemohlo být ukončeno pro chování žalobkyně, která se údajně snažila účelově vyhnout zpeněžení svého nemovitého majetku k uspokojení zajištěného věřitele. Všechna tři incidenční řízení byla zahájena v roce 2011, řízení pod sp. zn. [incidenční spisová značka] bylo řízení ukončeno 13. 10. 2022, řízení pod sp. zn. [incidenční spisová značka] bylo ukončeno 13. 8. 2019 a řízení pod sp. zn. [incidenční spisová značka] bylo ukončeno dne 31. 5. 2021. Právě tato řízení byla důvodem, že insolvenční řízení nemohlo být skončeno, docházelo v nich ke zjevným průtahům, zejména na jejich počátku, kdy po dobu 3 let nebyl ze strany soudu učiněn žádný procesní úkon, přičemž tyto průtahy je nutné přičítat žalované. Insolvenční správkyně přípisem ze dne 28. 6. 2021 informovala insolvenční soud, že nelze podat konečnou zprávu právě z důvodu neskončených incidenčních sporů. Žalobkyně splnila podmínky oddlužení, byl jí poskytnut benefit osvobození od placení zbývajících dluhů. Z tohoto pohledu pak zprávy insolvenční správkyně, že žalobkyně porušuje své povinnosti neodpovídají konečnému rozhodnutí. Pokud by žalobkyně porušovala své povinnosti, oddlužení, které bylo žalobkyni povoleno, by muselo být insolvenčním soudem zrušeno a žalobkyně by nadále byla povinována zaplatit veškeré závazky svým věřitelům. Vztah žalobkyně a insolvenční správkyně od počátku provázely rozepře, když z tohoto pohledu je nutné hodnotit zprávy, které insolvenční správkyně podávala soudu. Na insolvenci nelze pohlížet analogicky jako na exekuci a význam insolvenčního řízení není pro dlužníka stejný jako v případě exekuce. Ze strany soudu jde o nepochopení institutu oddlužení, který poskytuje dlužníkovi benefit, kdy po úspěšném ukončení oddlužení, je dlužník zbaven dluhů, které mu vznikly do okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o oddlužení. Splnění oddlužení představuje pro dlužníka možnost začít žít běžným a obvyklým způsobem. V situaci, kdy je dlužník v oddlužení po dobu 12 let, má omezené možnosti v nakládání se svým majetkem, je pod stálou kontrolou insolvenčního správce a insolvenčního soudu, reálně si nemůže vzít úvěr či půjčku atd. Pro posouzení věci je nerozhodné, že v důsledku neplacení svých závazků, se žalobkyně dostala do oddlužení. Závěr soudu, že pro odškodnění žalobkyně za průtahy v řízení neexistuje důvod, je v rozporu se stanoviskem žalované, která ve svém přípisu ze dne 7. 3. 2024 v rámci předběžného projednání nároku konstatovala porušení práva. Toliko konstatování porušení práva v řízení, které rozhoduje o tak zásadních právech osoby, je nedostatečné a je namístě přiznat žalobkyni finanční satisfakci.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako správného. V posuzovaném řízení byl řešen úpadek žalobkyně formou oddlužení, a to plněním splátkového kalendáře, které končí uplynutím pětileté lhůty počítané ode dne termínu první splátky stanovené insolvenčním soudem v usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, v posuzovaném řízení tato lhůta uplynula dne 31. 1. 2017. V době trvání účinků oddlužení plněním splátkového kalendáře přitom žalobkyně nemohla být v nejistotě ohledně výsledku insolvenčního řízení, bylo zcela na žalobkyni, zda včas a řádně splní pětiletý splátkový kalendář vůči nezajištěným věřitelům. Již v této fázi řízení se žalobkyně chovala způsobem, který zpochybňuje význam délky insolvenčního řízení pro žalobkyni, kdy zásadním způsobem porušovala své povinnosti vyplývající ze schváleného oddlužení tak, že po skončení oddlužení uplynutím pětileté lhůty nemohlo dojít ke skončení insolvenčního řízení z důvodů na její straně, což soud správně zohlednil. V průběhu pětileté lhůty insolvenční správkyně nemohla podat návrh na vydání výtěžku zajištěnému věřiteli právě pro chování žalobkyně, která se opakovaně domáhala zastavení zpeněžení svého zajištěného majetku, v době před konáním aukce zajištěného majetku podala žalobu „na vyslovení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě a na určení nepřípustnosti prodeje zástavy“ a z její strany také došlo k zahájení několika vkladových řízení předcházejících řízení o vkladu vlastnického práva kupujícího z kupní smlouvy ze dne [datum] a ke vkladu práva došlo až v lednu 2017. Teprve poté mohla insolvenční správkyně učinit návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. V posuzovaném řízení soud prvního stupně i odvolací soud rozhodovaly 2x, kdy první rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno též proto, že v odvolacím řízení vyšly najevo nové skutečnosti, druhé rozhodnutí pak bylo potvrzeno a nabylo právní moci dne 20. 3. 2020. Zároveň soudy rozhodovaly o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce, a to na všech třech stupních soudní soustavy. V době po pravomocném rozhodnutí insolvenčního soudu o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (po 20. 3. 2020) probíhaly dva incidenční spory, a to pod sp. zn. [incidenční spisová značka], který byl pravomocně ukončen dne 16. 6. 2021, a dále pod sp. zn. [incidenční spisová značka], který byl pravomocně ukončen dne 24. 10. 2022. Soud prvního stupně správně uzavřel, že délky incidenčních řízení spočívají v nezanedbatelné míře opět na straně žalobkyně nikoliv žalované. Zcela se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že není namístě žalobkyni přiznat peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, které pro chování žalobkyně nebylo možno ukončit po skončení pětileté lhůty určené k uspokojení nezajištěných věřitelů.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné toliko částečně.

7. Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 350 000 Kč jako peněžitou satisfakci za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce insolvenčního řízení v trvání téměř 12 let. Rozhodné období trvalo od 7. 7. 2011 do 24. 5. 2023 s tím, že v průběhu insolvenčního řízení probíhaly rovněž tři incidenční řízení, v nichž rovněž docházelo k průtahům, pro která nemohlo být ukončeno oddlužení. K žádosti žalobkyně o poskytnutí zadostiučinění v penězích žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení, když toto konstatování porušení práva se jeví přiměřeným. Žalobkyně považuje za přiměřené finanční zadostiučinění 350 000 Kč.

8. Procesní obrana žalované spočívala zejména na argumentu, že nepřiměřeně dlouhé insolvenční řízení včetně probíhajících souvisejících incidenčních řízení bylo způsobeno významnou měrou chováním žalobkyně, proto konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení je zcela přiměřenou formou satisfakce.

9. Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování insolvenčním spisem žalobkyně sp. zn. 25 [insolvenční spisová značka] a zjistil, že žalobkyně (dlužnice) podala dne 7. 7. 2011 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Usnesením soudu ze dne 5. 8. 2011 byl zjištěn úpadek dlužnice a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Podáním ze dne 26. 9. 2011 podala insolvenční správkyně (dále jen „IS“) na výzvu soudu zprávu o soupisu majetkové podstaty dlužníka (nemovitý majetek – bytová jednotka, movitý majetek), seznam přihlášených pohledávek (P1 – Statutární město [adresa] – městský obvod [adresa] – celkem 65 728 Kč, P2 – ČR-Okresní soud [adresa] – celkem 27 680 Kč, P3 – [právnická osoba] – celkem 1 075 914,04 Kč, P4 – [právnická osoba] – celkem 295 130,35 Kč a P5 - Statutární město [adresa] - městský obvod [adresa] – celkem 5 730,50 Kč). Dne 6. 10. 2011 proběhlo přezkumné jednání. V říjnu 2011 na základě stížnosti p. [jméno FO] bylo šetřeno, zda dlužnice nedovoleně podniká či nikoliv, přičemž dne 31. 10. 2011 IS na základě výsledů šetření navrhla soudu, aby neschválil oddlužení. Po jednání dne 24. 11. 2011 soud usnesením ze dne 13. 12. 2011 schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Rozhodnutí ze dne 24. 2. 2012, kterým soud změnil poměr uspokojení pohledávek věřitelů uvedený ve výroku II usnesení o schválení oddlužení ze dne 13. 12. 2011, bylo k odvolání dlužnice změněno odvolacím soudem usnesením ze dne 14. 8. 2012, kdy se odvolací soud neztotožnil s odvolací námitkou dlužnice, avšak shledal jiný důvod ke změně rozhodnutí. Ve zprávě o plnění oddlužení (dále jen „zpráva“) ze dne 13. 7. 2012 IS soudu sdělila, že dlužnice sama určuje výši splátek, ale povinnosti v rámci oddlužení jsou plněny. Podáním ze dne 28. 11. 2012 soud sdělil dlužnici, že je povinna respektovat pokyn zajištěného věřitele insolvenčnímu správci směřující ke zpeněžení zajištěného majetku. Ve zprávě ze dne 13. 1. 2013 IS soudu sdělila, že dlužnice nespolupracuje, neposkytuje součinnost, neposkytuje žádné finanční prostředky, soustavně porušuje své povinnosti. Dne 15. 1. 2013 IS podala soudu návrh na zrušení schváleného oddlužení, neboť dlužnice neplní povinnosti podle schváleného oddlužení. U jednání dne 13. 3. 2013 po výslechu dlužnice, soud ponechal schválené oddlužení v platnosti. Zprávou ze dne 15. 7. 2013 sdělila IS soudu, že dlužnice si své povinnosti neplní. U jednání dne 15. 10. 2013, u kterého IS poukázala na to, že dlužnice místo splátek hradí peníze do soudní úschovy, byla dlužnice soudem důrazně upozorněna na povinnost hradit splátky, jinak může být oddlužení zrušeno. Ve zprávě ze dne 20. 1. 2014 sdělila IS soudu, že si dlužnice neplní své povinnosti. U jednání dne 22. 4. 2014 soud ponechal oddlužení v platnosti s tím, že pokud ze zprávy IS bude vyplývat, že není předpoklad, že 30 % pohledávek bude uhrazeno, soud po 5 letech rozhodne o jejím neosvobození. Podáním ze dne 26. 8. 2014 sdělila IS soudu, že doposud nedošlo k ukončení vkladového řízení z důvodu žaloby dlužnice o vyslovení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě, o které dosud nebylo rozhodnuto. Ve zprávách ze dne 4. 8. 2014, 29. 1. 2015, 31. 8. 2015, 26. 1. 2016, 9. 11. 2016, 16. 2. 2017 IS sdělila soudu, že dlužnice si své povinnosti neplní. Usnesením soudu ze dne 31. 3. 2017 byl vysloven souhlas s tím, aby zajištěnému věřiteli č. 3 byl vydán výtěžek zpeněžení zajištění ve výši 907 494 Kč, rozhodnutí dlužnice napadla odvoláním, přičemž součástí odvolání byla žádost dlužnice o osvobození od soudních poplatků (dále jen „žádost o osvobození“) a ustanovení zástupce z řad advokátů (dále jen „ustanovení zástupce“), kterou soud usnesením ze dne 12. 5. 2017 zamítl, proti tomuto rozhodnutí si dlužnice podala odvolání. Odvolací soud usnesením ze dne 27. 9. 2017 usnesení soudu ze dne 12. 5. 2017 potvrdil. Proti tomuto usnesení podala dlužnice dovolání, kdy spolu s tím požádala o osvobození a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením soudu ze dne 5. 1. 2018 jí byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce a následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018 bylo dovolání odmítnuto. Odvolací soud usnesením ze dne 29. 6. 2018 zrušil usnesení soudu ze dne 31. 3. 2017 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že se soud bude nejprve zabývat dispozitivním úkonem zajištěného věřitele č. 3, rozhodne o něm podle § 184 IZ, insolvenční správkyni poté vyzve k předložení nového návrhu na vydání výtěžku zajištěnému věřiteli, a shledá-li návrh správným, současně s jeho zveřejněním účastníky insolvenčního řízení poučí o možnosti podat proti němu námitky dle § 298 odst. 3 IZ. Budou-li podány námitky, k jejich projednání nařídí jednání a poté ve věci znovu rozhodne. Dne 26. 7. 2018 vydal soud vyhlášku o zveřejnění návrhu insolvenční správkyně na vydání výtěžku zajištěnému věřiteli, proti které dne 2. 8. 2018 podala námitky dlužnice a věřitel č. 5 [jméno FO] (obsahově shodné), přičemž součástí těchto námitek byla opětovná žádost dlužnice o osvobození a ustanovení zástupce pro podání námitek. Dne 25. 9. 2018 soud u jednání projednal námitky a vydal dne 25. 10. 2018 usnesení, kterým návrhu insolvenční správkyně, aby zajištěnému věřiteli č. 3 byla vyplacena jako výtěžek zpeněžení částka 853 630,24 Kč vyhověl, námitky dlužnice a věřitele č. 5 shledal nedůvodnými. Proti usnesení podali odvolání dlužnice a věřitel č. 5 [jméno FO], kteří současně požádali o osvobození a ustanovení zástupce. Dne 9. 7. 2019 odvolací soud vrátil spis soudu s tím, že bude třeba, aby doručil napadené usnesení ustanovenému zástupci věřitele č. [hodnota] a posoudil novou žádost dlužnice o ustanovení zástupce. Usnesením ze dne 1. 9. 2019 soud ustanovil dlužnici zástupce. Odvolací soud poté usnesením ze dne 20. 2. 2020 potvrdil usnesení soudu ze dne 25. 10. 2018, kdy odvolací námitky dlužnice a věřitele č. 5 shledal nedůvodnými. Po vrácení spisu odvolacím soudem v dubnu 2020 požádal soud dne 14. 7. 2020 insolvenční správkyni o zaslání závěrečné zprávy o splnění oddlužení, když oddlužení dlužnice splátkovým kalendářem trvalo od ledna 2012 do prosince 2016. Dne 3. 8. 2020 insolvenční správkyně sdělila soudu, že dne 25. 10. 2018 došlo k vydání výtěžku zajištěnému věřiteli, nyní dojde k vypořádání deponovaných zůstatků na účtu, následně bude soudu předložena závěrečná zpráva o splnění oddlužení. Dne 18. 1. 2021 požádal soud insolvenční správkyni o zaslání závěrečné zprávy o splnění oddlužení, když tento dotaz zopakoval dne 10. 5. 2021. Podáním ze dne 25. 6. 2021 sdělila insolvenční správkyně soudu, že v insolvenčním řízení dosud není ukončen incidenční spor vedený pod sp. zn. [incidenční spisová značka] (žalobcem věřitel č. 4/P4), incidenční spor vedený pod sp. zn. [incidenční spisová značka] (žalobcem dlužnice) byl ukončen rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2021. Další zpráva bude podána po zjištění ukončení incidenčního sporu. Dne 10. 8. 2022 soud sdělil insolvenční správkyni, že ve věci vedené pod sp. zn. [incidenční spisová značka] došlo dne 17. 9. 2021 k vydání rozsudku, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu dne 23. 2. 2022 a který nabyl právní moci dne 7. 3. 2022. Požádal, aby ve lhůtě 30 dnů byla předložena závěrečná zpráva o splnění oddlužení, když s ohledem na právní moc ukončení sporu [incidenční spisová značka], již předložení zprávy nic nebrání (skutečnost, že bylo podáno odvolání do výroku o nákladech řízení, soud nepovažuje za překážku). Tuto závěrečnou zprávu soud urgoval podáním ze dne 13. 3. 2023. Dne 23. 3. 2023 insolvenční správkyně soudu oznámila změnu v distribuční tabulce. Dne 28. 3. 2023 soud zveřejnil zprávu insolvenční správkyně ze dne 23. 3. 2023 obsahující změnu distribučního schématu splátkového kalendáře. Dne 18. 4. 2023 soud urgoval podání zprávy o splnění oddlužení. Dne 28. 4. 2023 podala insolvenční správkyně soudu zprávu o splnění oddlužení formou splátkového kalendáře, které probíhalo od 1/2012 do 12/2016, k vyplacení poslední splátky došlo v dubnu 2023 s ohledem na probíhající incidenční spory vyvolané dlužnicí. Dne 24. 5. 2023 bylo soudem vydáno usnesení, kterým vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře (právní moc dne 24. 5. 2023), soud osvobodil dlužnici od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (právní moc dne 10. 6. 2023).

10. Dále bylo odvolacím soudem zjištěno, že v průběhu insolvenčního řízení probíhala tři incidenční řízení. Pod sp. zn. [incidenční spisová značka] se dlužnice žalobou podanou dne 4. 11. 2011 domáhala vůči žalovanému Statutárnímu městu [adresa] (věřitel č. 1) určení, že žalovaný vůči ní nemá pohledávku ve výši 500 Kč z titulu poplatku za psa. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 bylo odmítnuto dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, který ustanovil žalobkyni k její žádosti zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], když žalobkyně nesouhlasila s výběrem advokáta. Dne 13. 11. 2015 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta, proti kterému podala žalobkyně odvolání, přičemž vady odvolání byly odstraněny 19. 5. 2016 na výzvu soudu ze dne 6. 4. 2016. Usnesením ze dne 17. 7. 2017 soud opravil vadu rozsudku ze dne 13. 11. 2015 a poté bylo ve věci rozhodnuto odvolacím soudem dne 30. 11. 2017, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když opravným usnesením ze dne 19. 1. 2018 byly opraveny vady tohoto rozhodnutí. Proti rozhodnutí podala dovolání žalobkyně dne 15. 5. 2018. Usnesením ze dne 4. 2. 2019 byl soudem žalobkyni k její žádosti ustanoven pro dovolací řízení zástupce, dnem 30. 7. 2019 bylo usnesením Nejvyššího soudu dovolání žalobkyně odmítnuto. Pod sp. zn. [incidenční spisová značka] se dlužnice žalobou podanou u soudu dne 3. 11. 2011 domáhala vůči žalovanému [právnická osoba] určení, že žalovaný vůči ní nemá vykonatelné pohledávky z titulu přiznaných nákladů řízení v celkové výši 90 114,85 Kč, které přihlásil jako dílčí pohledávky č. 1 až č. 9 přihláškou P4 s tím, že pohledávky popřela, neboť byly uhrazeny započtením z přeplatků služeb spojených s bydlením a dále z úschov, které musela uložit u soudu. Usnesením ze dne 17. 12. 2013 bylo odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu ze dne 24. 6. 2013, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o osvobození a ustanovení zástupce. Usnesením soudu ze dne 14. 3.2014 byl ustanoven žalobkyni pro dovolací řízení ve věci dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2013 zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 8. 2014. Usnesením ze dne 30. 3. 2015 soud nevyhověl žádosti [tituly před jménem] [jméno FO] o zrušení ustanovení zástupcem žalobkyně, odvolací soud usnesením ze dne 25. 2. 2016 rozhodnutí soudu potvrdil. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2013 bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 odmítnuto. Rozsudkem ze dne 30. 10. 2018 soud žalobu zamítl, když současně rozhodl o opětovné žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce tak, že řízení o této žádosti pro překážku věci rozsouzené zastavil. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně a usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2019 byl rozsudek soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že žalobkyně trpí [diagnóza] a je namístě přehodnotit závěr, zda zastoupení žalobkyně v řízení je potřebné či nikoliv. Usnesením ze dne 30. 1. 2020 soud ustanovil žalobkyni zástupce a následně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, kterým žalobu zamítl, rozsudek nabyl právní moci dne 16. 6. 2021. Pod sp. zn. [incidenční spisová značka] se [právnická osoba] domáhalo žalobou podanou u soudu dne 2. 11. 2011 vůči žalované 1) – dlužnici a žalované 2) – insolvenční správkyni dlužnice, určení, že pohledávky č. 10 a č. 11 ve výši 205 015,50 Kč, které byly přihlášeny do insolvenčního řízení dlužnice, jsou po právu. Usnesením ze dne 13. 3. 2014 soud zastavil řízení co do části pohledávky č. 10 ve výši 96 860 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť tato částka byla vyplacena žalobci ze soudních úschov. Proti rozhodnutí podala odvolání žalovaná 1), když usnesením odvolacího soudu ze dne 24. 10. 2014 bylo usnesení soudu potvrzeno. Usnesením soudu ze dne 30. 3. 2015 byla žalobkyni ustanovena zástupkyně [tituly před jménem] [jméno FO], když usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 10.2016 bylo usnesení soudu změněno tak, že žalované 1) byl jako zástupce ustanoven [Jméno advokáta]. Usnesením ze dne 23. 2. 2018 Nejvyšší soud odmítl dovolání žalované 1) proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 10. 2014. Usnesením soudu ze dne 16. 4. 2019 bylo řízení se ve vztahu k žalované 1) co do části pohledávky č. 11 ve výši 45 276 Kč zastaveno, řízení se ve vztahu k žalované 2) bylo zastaveno zcela, když žalobce vzal žalobu (částečně) zpět, jelikož mu byla tato částka vyplacena ze soudní úschovy vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 Sd 94/2010 a pod sp. zn. 99 Sd 91/2009 a žalobce ji započetl na (část) pohledávky. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná 1) odvolání, přičemž řízení o její opětovné žádosti o ustanovení zástupce bylo usnesením soudu ze dne 19. 7. 2019 zastaveno, žalovaná 1) podala odvolání, když usnesením odvolacího soudu ze dne 14. 2. 2020 bylo odvolací řízení zastaveno. Usnesením ze dne 19. 3. 2020 bylo odvolacím soudem rovněž zastaveno odvolací řízení o odvolání žalované 1) proti usnesení soudu ze dne 16. 4. 2019. Rozsudkem ze dne 17. 8. 2021 soud řízení částečně zastavil, žalobu co do určení, že část žalobcovy pohledávky č. 10 ve výši 8 632 Kč a část žalobcovy pohledávky č. 11 ve výši 9 009,50 Kč, je po právu, zamítl, a určil, že část žalobcovy pohledávky č. 11 ve výši 41 292 Kč, je po právu. Rozsudek soudu byl v části napadené odvoláním žalované 1), tj. ve výroku IV, potvrzen usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 2. 2022, když co do výroku o náhradě nákladů řízení byl rozsudek soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 3. 2022). Soud pak rozhodl usnesením ze dne 29. 6. 2022, když toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2022 změněno.

11. Dle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Předně odvolací soud konstatuje, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v daném případě byl splněn zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu, přičemž žalovanou bylo konstatováno porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku průtahového řízení.

13. Pro vznik povinnosti státu nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona) je nezbytné naplnění tří podmínek, a to 1) existence nepřiměřené délky řízení, 2) vznik újmy na straně účastníka řízení a 3) vznik újmy v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení.

14. K první podmínce vzhledem k odlišné složitosti a náročnosti jednotlivých občanskoprávních sporů není až na výjimky možné stanovit obecně lhůtu, v níž by soud měl věc rozhodnout, pročež judikatura dospěla k závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba stanovit celkovou délku řízení a posoudit, zda doba řízení odpovídá složitosti, skutkové a právní složitosti projednávané věci [(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2011“ či „Stanovisko“)].

15. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Pro posouzení přiměřenosti délky řízení se proto použijí stejná kritéria jako při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Aplikace kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b) – e) zákona na posouzení přiměřenosti délky řízení vyplývá i z judikatury Evropského soudu (rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2016 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).

16. Odvolací soud aplikoval kritéria upravená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona na posouzení ne/přiměřenosti délky řízení s následujícím závěrem.

17. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 7. 7. 2011 k návrhu insolvenční dlužnice (žalobkyně) a trvalo do 24. 5. 2023, kdy nabylo právní moci usnesení o vzetí na vědomí splnění oddlužení, tj. 11 let, 10 měsíců a 17 dní. Věc byla opakovaně předložena k rozhodnutí odvolacímu soudu a rovněž v jednom případě dovolacímu soudu, přičemž řízení před dovolacím soudem z hlediska přezkumné činnosti nemělo z pohledu složitosti věci žádný významný vliv, dovolání bylo odmítnuto. Průtahové řízení bylo zahájeno k návrhu insolvenční dlužnice (žalobkyně), týkalo se pěti věřitelů, předmětem zpeněžení byla bytová jednotka, bylo nutné posoudit námitky dlužnice proti postupu insolvenční správkyně a insolvenčnímu soudu, posoudit rozsah pohledávek, popř. popřených pohledávek dlužnice, schopnost dlužnice plnit splátkový kalendář a její majetkové poměry, součásti průtahového řízení byla tři incidenční řízení, které byla rovněž zatížena procesními podáními žalobkyně, dlužnice se opakovaně domáhala u insolvenčního soudu zastavení zpeněžení svého zajištěného majetku, podala žalobu „na vyslovení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě a na určení nepřípustnosti prodeje zástavy“, žalobkyně blokovala vkladové řízení na základě kupní smlouvy, v rozporu se svými povinnostmi plnila do soudní úschovy (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování (složitost skutková). Je nutné rovněž zohlednit složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhu, četnost opravných prostředků a jejich úspěšnost, viz níže). Odvolací soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že se jednalo o složitý případ („kritérium složitosti případu“). Žalobkyně se podílela na délce řízení („kritérium chování poškozeného“), a to opakovaným podáváním nejasných podání, žádostí či námitek, nereagovala odpovídajícím způsobem či vůbec na výzvy soudu, popř. jinou obstrukcí. Účastníku řízení nelze upírat možnost využití procesních prostředků k uplatnění jeho práv a vytýkat mu jeho aktivitu, byť může přispět k prodloužení doby řízení, ale nesmí se jednat o zjevně účelové či obstrukční jednání. K tíži žalobkyně tak lze zohlednit zejména její opakovaně podávané žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, které svědčily o zneužívání tohoto institutu, rovněž nerespektování povinností dlužníka v insolvenčním řízení. Převážná nedůvodnost opravných prostředků žalobkyně nesvědčí pro nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánů veřejné moci (kritérium „postup orgánu veřejné moci“). Odvolací soud však shledal průtahy v řízení na straně soudu („kritérium postupu orgánu veřejné moci“), a to zejména pokud jde o incidenční spory. S ohledem na shora uvedená zjištění nelze uzavřít, že to byla toliko žalobkyně, která zavinila nepřiměřenou délku posuzovaného řízení opakovaně podávanými návrhy na zastavení zpeněžení svého zajištěného majetku, podáním žaloby „na vyslovení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě a na určení nepřípustnosti prodeje zástavy“ a zahájením několika vkladových řízení, když nelze přehlédnout nečinnost soudu zejména na počátku incidenčních řízení, přičemž tato nečinnost zejména ve věci vedené pod sp. zn. [incidenční spisová značka] ovlivnilo délku posuzovaného řízení. Ke „kritériu významu řízení pro poškozeného“ odvolací soud uvádí, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z tohoto pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života, nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U výše uvedených řízení se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje. K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení a tím pádem i význam předmětu řízení pro něj. V takovém případě, ale je třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku, jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení, byly postaveny najisto. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku průtahového řízení byla omezena v běžném způsobu života, když musela spolupracovat s insolvenčním soudem a insolvenční správkyni, pravidelně podávat zprávy, byla omezena v úvahách o možnostech bydlení, pracovního zařazení, případně podnikání. Toliko na základě těchto tvrzení žalobkyně má odvolací soud za to, že tato omezení nemají za následek zvýšený význam řízení pro žalobkyni.

18. S ohledem na shora uvedené má odvolací soud za to, že průtahové řízení, které trvalo 11 let, 10 měsíců a 17 dnů, což je doba vymykající se běžným poměrům tohoto typu řízení, bylo nepřiměřeně dlouhé a byla tak naplněna první podmínka pro vznik povinnosti státu nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení 19. Ve vztahu k druhé a třetí podmínce soudní praxe konstruuje vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka morální újmu. Jelikož žalovaná tuto domněnku v řízení nevyvrátila a ani v řízení nevyšly najevo skutečnosti tuto domněnku vyvracející, lze uzavřít, že byly naplněny všechny tři podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce předmětného řízení o zaplacení finanční částky z titulu náhrady škody.

20. Odvolací soud však nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že s ohledem na okolnosti případu se konstatování porušení práva jeví v daném případě jako dostačující.

21. Judikatura Nejvyššího soudu představuje pouze základní vodítko při výpočtu přiměřeného zadostiučinění, které není neměnným rámcem, podle něhož musí být postupováno ve všech případech výpočtu zadostiučinění v penězích; ustanovení § 31a zákona nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, ani žádnou exaktní metodu, podle které má být finanční zadostiučinění vypočteno. Odvolací soud přistoupil k vyčíslení nemajetkové újmy, při kterém přihlédl k zákonným kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona ke Stanovisku.

22. S ohledem ke shora uvedeným okolnostem odvolací soud stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za jeden rok řízení, což za dobu 11 let, 10 měsíců a 17 dnů představuje po zaokrouhlení 168 068 Kč (v souladu se Stanoviskem první dva roky řízení celkem 15 000 Kč, za dalších 9 let x 15 000 Kč, za 10 měsíců a 17 dní 13 068 Kč).

23. Následně odvolací soud výslednou částku 168 068 Kč modifikoval v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, které se vymykají standardním situacím. S přihlédnutím ke „kritériu složitosti případu“ (viz shora) má odvolací soud za to, že se jednalo o složité řízení a s ohledem na toto kritérium snížil základní částku přiměřeného zadostiučinění o 20 %.

24. Žalobkyně se podle odvolacího soudu podílela na délce řízení (viz shora) a s ohledem na kritérium „chování poškozeného“ odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění o 20 %.

25. Převážná nedůvodnost opravných prostředků žalobkyně nesvědčí o nesprávném úředním postupu na straně orgánu veřejné moci (kritérium „postup orgánu veřejné moci“), naopak bylo zjištěno, že žalobkyně jednala obstrukčním způsobem (viz shora). Nelze však přehlédnout průtahy, ke kterým docházelo v incidenčních řízeních, přičemž zejména řízení vedené pod sp. zn. [incidenční spisová značka] ovlivnilo délku insolvenčního řízení. S ohledem na toto kritérium odvolací soud základní částku zadostiučinění navýšil o 10 %.

26. Jde-li o kritérium „významu řízení pro poškozeného“ podle odvolacího soudu se v případě průtahového řízení nejedná o řízení, kde s ohledem na předmět řízení je dán jeho zvýšený význam (např. trestní řízení, právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory atd.). Odvolací soud neshledal důvod k navýšení základní částky zadostiučinění žalobkyně s ohledem na její věk a zdravotní stav, a další žalobkyní tvrzené důvody (viz shora).

27. Tyto závěry odvolacího soudu se následně promítly do výpočtu výše zadostiučinění u žalobkyně, když při krácení základní částky zadostiučinění 168 068 Kč o 30 % činí výsledná výše zadostiučinění 117 648 Kč.

28. Proto odvolací soud ve výroku I rozsudek okresního soudu dle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil co do částky 232 352 Kč a ve zbývajícím rozsahu, tj. co 117 648 Kč v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobkyni tuto částku přiznal.

29. Odvolací soud v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval nově o náhradě nákladů řízení, když žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše zadostiučinění závisí na úvaze soudu. Odměna za jeden úkon právní služby dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (dále jen „AT“), ve znění účinném do 31. 12. 2024, vychází z tarifní hodnoty sporu 50 000 Kč, když dle § 7 bod 5 AT činí odměna za jeden úkon právní služby 3 100 Kč, dle § 9a odst. 2 písm. a) AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, vychází z tarifní hodnoty sporu ve výši přiznané náhrady, když dle § 7 bod 5 AT činí odměna za jeden úkon právní služby 5 820 Kč.

30. Účelně vynaložené náklady žalobkyně se sestávají z odměny za následující úkony právní služby 1. první porada s klientem včetně převzetí a příprava zastoupení byl-li zástupce ustanoven podle § 11 odst. 1 písm. b) AT usnesením soudu ze dne 15. 4. 2024, 2. písemné podání ve věci samé (doplnění žaloby dne 8. 11. 2024 na výzvu soudu) podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, když odměna za jeden úkon právní služby tyto úkony činí 3 100 Kč. Dále zástupci žalobkyně byla přiznána odměna za 3. účast u jednání soudu dne 8. 7. 2025, když odměna za jeden úkon právní činí 5 820 Kč. K těmto úkonům právní služby byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 AT ve znění do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč, a dle § 13 odst. 4 AT ve znění od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč (2 x 300 Kč + 1 x 450 Kč).

31. Celková částka 13 070 Kč (3 100 Kč x 2 + 900 Kč + 5 820 Kč + 450 Kč) byla navýšena o 21 % DPH ve výši 2 745 Kč, celkem 15 815 Kč (po zaokrouhlení).

32. Odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložené úkony odměnu za 1. studium spisu dne 4. 11. 2024, neboť odměnu za tento úkon právní služby lze přiznat pouze výjimečně, pokud by takový postup byl ospravedlnitelný s ohledem na konkrétní okolnosti případu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2015), přičemž v této věci měl zástupce žalobkyně zcela dostačující časový prostor k seznámení se se spisem v rámci první porady s klientem, z veřejně přístupných informací, když součástí spisu nebylo množství listin založených protistranou, s nimiž by neměl možnost se jinak seznámit, 2. poradu s žalobkyní dne 4. 11. 2024 v době od 14 do 16:30 hodin, když v na základě výzvy soudu k odstranění vad žaloby reagoval zástupce žalobkyně podáním ze dne 8. 11. 2024, přičemž pro doplnění významných tvrzení v žalobě mu postačovaly informace z veřejně přístupných stránek insolvenčního rejstříku, obsahem doplnění žaloby nejsou informace získané pouze od žalobkyně, a to navíc po poradě, která měla trvat 2,5 hodiny, 3. poradu s klientkou dne 4. 7. 2025 za účelem projednání dalšího postupu, tedy zřejmě v souvislosti s jednáním okresního soudu dne 8. 7. 2025, když s ohledem na protokol o jednání ze 8. 7. 2025 a předchozí podání žalobkyně nebyla tato porada nezbytná.

33. Odvolací soud rovněž nepřiznal zástupci žalobkyně náhradu za promeškaný čas a cestovné s ohledem na sídlo advokáta, kdy jednání se konala v Ostravě a náklady na cestovné jsou kryty hotovými výdaji, a to s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/2005 ze dne 23. 9. 2005, ve kterém se uvádí, že ustanovenému zástupci žalobkyně nenáleží náhrada za ztrátu času, a to při použití osobního vozidla a při rozsahu jedné cesty ze sídla advokátní kanceláře do sídla Okresního soudu v Ostravě (13 km) méně než 30 minut. Citované rozhodnutí Ústavního soudu uvádí, že „účelem ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) AT je poskytnutí určité míry kompenzace za to, že advokát z objektivního důvodu nemůže poskytovat právní službu, neboť v daném čase se přemisťuje z místa svého sídla či bydliště do místa poskytování právní služby. Pro takové vyřazení advokáta z jeho běžné činnosti není rozhodující, zda se přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, obce, městské části či ulice, nýbrž to, jaká je vzdálenost těchto dvou míst, jak jsou tato dvě místa objektivně dopravně dostupná atd. Obec jakožto kritérium této náhrady proto není podle Ústavního soudu z hlediska účelu, který náhrady za promeškaný čas sledují, vůbec relevantní. Vznik nároku na náhradu za promeškaný čas je limitován časově, a to v § 14 odst. 3 AT v účinném znění, podle kterého není-li dohodnuto jinak, činí náhrada 100 Kč do 31. 12. 2024, 150 Kč od 1. 1. 2025 za každou i jen započatou půlhodinu. Jinak řečeno, advokát přemísťující se ze svého sídla nebo bydliště promešká vždy touto cestou určitý čas, z hlediska vzniku nároku na náhradu mimosmluvně je však rozhodující, zda toto promeškání činilo minimálně půl hodiny či nikoliv. Jelikož v tomto případě žádná z cest ustanoveného zástupce žalobkyně ze sídla advokátní kanceláře do sídla soudu a zpět netrvala déle než půl hodiny, zástupci žalobkyně nenáleží náhrada za ztrátu času podle § 14 odst. 1 AT.

34. Pokud jde o náhradu cestovních výdajů použitím osobního vozidla, pak nárok na jízdné má jen účastník, který nebydlí nebo nepracuje v místě, kde se řízení koná, nebo je předvolán z místa, kde se dočasně zdržuje. Stejný nárok má také zástupce účastníka. V této věci však zástupci žalobkyně nárok na náhradu cestovních výdajů nevznikl, když pracuje (jeho sídlo advokátní kanceláře) v místě, kde se řízení koná. Shodně jako účastníku řízení zástupci žalobkyně mohl vzniknout toliko nárok na místní přepravné, pokud by zástupce žalobkyně k přepravě ze sídla advokátní kanceláře do sídla okresního soudu použil místní dopravu, což se však nestalo. K náhradě hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby v podobě cestovních výdajů zástupce žalobkyně je v tomto případě určena částka 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT.

35. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je dán dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 3 o. s. ř. Na náhradě nákladů odvolacího řízení byla žalobkyni přiznána odměna za 1. sepis odvolání a 2. účast u jednání odvolacího soudu dne 28. 11. 2025, vždy ve výši 5 820 Kč, dále náhrada hotových výdajů 2 x 450 Kč, celkem 12 540 Kč, to vše zvýšeno o 21 % DPH ve výši 2 633 Kč, celkem 15 173 Kč.

36. Odvolací soud neshledal účelným úkon právní služby 1. odměnu za poradu s klientkou dne 14. 8. 2025, jejímž předmětem bylo sdělení požadavku klientky podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, když z tohoto důvodu nebylo nutné, aby se porada konala od 13 do 14:30 hodin, přičemž pokud jde o odvolací argumentaci v odvolání proti rozsudku, nebyly zde uvedené žádné nové skutečnosti, které doposud nebyly obsahem podání žalobkyně. Shodný závěr pak platí rovněž pokud jde o poradu s klientkou dne 26. 11. 2025.

37. Náklady řízení byla žalovaná zavázána zaplatit státu (§ 149 odst. 2 o. s. ř.) ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení