23 C 79/2023 - 160

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] o žaloba o zaplacení 111 456 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Návrh žalobce, na základě kterého se žalobce domáhal vydání rozsudku pro uznání, se zamítá.

II. Žaloba, na základě které se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 111 456 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 111 456 Kč od 15. 8. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce na žalované domáhal úhrady částky 111 456 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy způsobené žalobci za nepřiměřenou délku řízení konaného o kontrolním hlášení žalobce za období 2. čtvrtletí roku 2018, (dále jen „průtažné řízení“). K odůvodnění tohoto svého nároku žalobce, po podrobném zkonstatování průběhu průtažného řízení v bodě 2. žaloby, uvedl, že celková doba průtažného řízení zahrnující jak řízení před správním orgánem, tak řízení soudní, činila 4 roky a 7 měsíců (od 25. 7. 2018 do 27. 2. 2023). Žalobce považoval průtažné řízení, ve kterém se řešily výhradně právní otázky, za nepřiměřeně dlouhé, a proto dne 14. 2. 2023 požádal žalovanou o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1988 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon č. 82/1988 Sb.“). Výši požadované peněžité náhrady žalobce stanovil v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, (dále jen „stanovisko Cpjn 206/2010“). Význam průtažného řízení považoval žalobce za objektivně zvýšený, neboť se jednalo o správní trestání, a proto za základní částku peněžité náhrady žalobce považoval částku ve výši 18 000 Kč (konkrétně za první dva roky průtažného řízení se jednalo o částku v souhrnné výši 18 000 Kč, za další dva roky o částku v souhrnné výši 36 000 Kč a za posledních sedm měsíců o částku v souhrnné výši 10 500 Kč). Součet uvedených částek bylo třeba podle názoru žalobce s ohledem na objektivní změnu ekonomických poměrů zvýšit o inflaci za období od 2011 do 2022 v celkové výši 37,5 %. Předmětným způsobem vypočtenou částku peněžité náhrady ve výši 64 500 Kč pak žalobce požadoval s ohledem na mimořádný průtah zvýšit o 20 %. Zvýšený význam řízení žalobce spatřoval také ve skutečnosti, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč, která byla exekučně vymáhána, a to i v situaci, kdy příjem žalobce ze zaměstnání v roce 2021, navíc jako osoby povinné k výživě dvou nezletilých synů, činil částku ve výši 18 500 Kč hrubého měsíčně. Žalobce měl v roce 2021 rovněž ztrátu z pronájmu nemovitostí ve výši 382 803 Kč. Podrobněji žalobce zdůvodnil, že mimořádný průtah spatřuje jednak ve skutečnosti, že podle jeho názoru jednoduché průtažné řízení trvalo bezmála pět let a jednak ve skutečnosti, že mimořádným průtahem bylo zatíženo i řízení o kasační stížnosti vedené před Nejvyšším správním soudem ke sp. zn. 2 Afs 395/2020, které trvalo od 25. 5. 2020 do 10. 2. 2023, přičemž za obvyklou dobu řízení před Nejvyšším správním soudem lze v souladu s žalobcem uvedenou judikaturou považovat šest měsíců až jeden rok. O dalších 20 % žalobce zvýšil požadované přiměřené zadostiučinění z důvodu, že v průtažném řízení byla na základě nezákonného pokynu Generálního finančního ředitelství ze dne 16. 12. 2015, č. j. [spisová značka], (dále jen „pokyn GFŘ-D-24“), vydávána nezákonná rozhodnutí, přičemž v jednom případě (konkrétně v případě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 8. 2019, č. j. [spisová značka]) byla nezákonnost rozhodnutí dána nedodržením procesních pravidel. Sám žalobce ke vzniklým průtahům nikdy nijak nepřispěl. Žalobce rovněž požadoval úhradu úroků z prodlení z částky 111 456 Kč ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 15. 8. 2023 do zaplacení, jakož i vydání rozsudku pro uznání.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě nejprve obdobně jako žalobce zkonstatovala průběh průtažného řízení tak, jak je uvedeno pod bodem 2. tohoto vyjádření. Žalovaná dále uvedla, že nárok žalobce neuznává, a to ani z části. Žalovaná na rozdíl od žalobce stanovila začátek průtažného řízení nikoliv na 25. 7. 2018, tedy na den podání kontrolního hlášení za 2. čtvrtletí roku 2018 žalobcem správci daně, jak to podle jejího názoru mylně učinil žalobce, ale na 10. 8. 2018, tedy na den, kdy žalobce obdržel od správce daně výzvu k podání předmětného kontrolního hlášení. Konec průtažného řízení pak podle názoru žalované připadá na 24. 2. 2023, tedy na den, kdy rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 2. 2023, č. j. [spisová značka], nabylo právní moci. Délku řízení 4 roky a 6 měsíců považovala žalovaná za ještě přiměřenou. Žalovaná dále poukazovala na právní složitost řízení, kdy Nejvyšší správní soud zaujal ohledně pokynu GFŘ-D-24 odlišné stanovisko než správce daně, Odvolací finanční ředitelství i Krajský soud v [obec]. Průtažné řízení si tak vyžádalo řízení celkem na 8 stupních. Sám žalobce přispěl k délce průtažného řízení tím, že v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeným ke sp. zn. 2 Afs 395/2020 dne 23. 9. 2022 podruhé doplnil kasační stížnost (po 1 roce a 8 měsících co bylo předmětné kasační řízení vedeno). Žalobce rovněž nepodal žádný podnět na ochranu před nečinností podle § 38 zákona č. 280/2009, daňový řád, (dále jen „daňový řád“). V neposlední řadě podle názoru žalované nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že podáním předmětného kontrolního hlášení v požadované struktuře, za situace, kdy byl žalobce navíc zastoupen daňovým poradcem, by k průtažnému řízení vůbec nedošlo. Žalovaná hodnotila postup příslušných orgánů zainteresovaných v průtažném řízení jako plynulý a bez průtahů, včetně dodržení lhůt stanovených pokynem Ministerstva financí České republiky č. MF-5, o stanovení lhůt při správě daní, (dále jen „pokyn č. MF-5“). Průtahy žalovaná nespatřovala ani v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeném ke sp. zn. 2 Afs 395/2020, a to i s ohledem na již avizované doplnění kasační stížnosti žalobce. Náprava rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 8. 2019, č. j. [spisová značka], k celkové délce řízení významně nepřispěla. Žalobcem vznesený požadavek o navýšení přiznaného zadostiučinění o 20 % z důvodu nezákonnosti uvedeného rozhodnutí nelze podle názoru žalované směšovat s nárokem na odškodnění nepřiměřené délky průtažného řízení. Význam předmětu řízení pro žalobce považovala žalovaná za standardní, a to ačkoliv byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000 Kč, když tuto částku nejen že žalovaná nepovažovala za existenčně významnou, ale v uvedené souvislosti opětovně zdůraznila i možnost žalobce se uložení této pokuty podáním předmětného kontrolního hlášení ve správcem daně stanovené struktuře a formě vyhnout. Žalovaná s ohledem na související judikaturu měla za to, že výše žalobcem požadovaného peněžitého odškodnění by neměla převyšovat samotnou žalobci uloženou pokutu, jakož i že žalobce byl již odškodněn přiznáním úroku z neoprávněného jednání správce daně vzniklého do 31. 12. 2020 v souladu s § 254 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 a od 1. 1. 2021 úroku z nesprávně stanovené daně vzniklého v souladu s § 254 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2021, to vše v souhrnné výši 20 886 Kč, který by měl být podle § 251d daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2021 započitatelný na v tomto řízení eventuálně žalobci přiznané peněžité zadostiučinění. Požadavek žalobce na zvýšení přiznaného zadostiučinění o inflaci žalovaná označila za nesouladný s tuzemským právním řádem. V kontextu všech ve svém vyjádření uvedených skutečností navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

3. Žalobce ve své replice k vyjádření žalované včetně jejího doplnění zdůraznil, že příčinou délky průtažného řízení byl vadný výklad kompetencí Generálního finančního ředitelství správními orgány. Žalobce souhlasil s tvrzením žalované, že mu byla správcem daně v souladu s žalovanou tvrzenými zákonnými ustanoveními poskytnuta částka ve výši 20 866 Kč, jejímž účelem bylo odškodnění náhrady majetkové škody způsobené žalobci v průtažném řízení, avšak odmítl možnost jejího započtení na žalobou vznesený nárok podle § 1082 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť se podle jeho názoru jednalo o náhradu majetkové škody a nikoliv dosud nepřiznaného odškodnění za nesprávný úřední postup, resp. nepřiměřené průtahy tak, jak se jej žalobce domáhá v předmětném řízení. Žalovanou zmiňovaná kasační stížnost projednávaná v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeném ke sp. zn. 2 Afs 395/2020 sice skutečně byla žalobcem doplněna, avšak na výzvu samotného soudu. V neposlední řadě žalobce s odkazem na stanovisko Cpjn 206/2010 uvedl, že není jeho povinností činit úkony směřující k odstranění nečinnosti státních orgánů. Požadované zvýšení o inflaci je podle žalobce odrazem zásadní změny tuzemských ekonomických poměrů a je jak v souladu se stanoviskem Cpjn 206/2010, tak v souladu s žalobcem uvedenou judikaturou.

4. Žalovaná v duplice reagující na repliku žalobce zdůraznila vývoj názoru zainteresovaných orgánů v průtažném řízení na řešenou otázku formátu a struktury kontrolního hlášení upravenou pokynem GFŘ-D-24, a s tím související právní složitost věci. Žalovaná dále zdůraznila, že žalobci poskytnutý úrok ve výši 20 866 Kč neslouží k sanaci náhrady výhradně majetkové újmy, jak se žalobce nesprávně domnívá, ale k pokrytí eventuálních negativních následků průtažného řízení vzniklých ve sféře žalobce, tedy jak případnou majetkové, tak nemajetkové újmy. Ohledně určení začátku průtažného řízení žalovaná odkázala na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že žalobce mohl být v nejistotě ohledně výsledku řízení až od okamžiku zahájení kontrolního postupu správce daně, tedy v konkrétním případě až od 20. 8. 2018. V neposlední řadě žalovaná doplnila, že domáhá-li se žalobce rovněž náhrady škody za nezákonné rozhodnutí, je třeba v tomto směru doplnit příslušná tvrzení a označit relevantní důkazy.

5. Žalobce v reakci na uvedenou dupliku žalované zdůraznil, že předmětem sporu je výhradně otázka přiměřenosti délky průtažného řízení. Žalobce dále akcentoval také stávající judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu zabývající se opakovaným posuzováním věci soudy na více instancích (tzv. soudní ping-pong), ke kterému podle jeho názoru došlo i v konkrétním případě. Žalobce rovněž zdůraznil, že v projednávané věci není povinen prokazovat existenci nemajetkové újmy, neboť tato újma vznikla samotnou délkou průtažného řízení. Žalobce má za to, že však byla prokázána i existence majetkové újmy, a to pokuty ve výši 50 000 Kč, která byla žalobci uložena. Mylná je podle názoru žalobce i žalovanou požadovaná aplikace § 251d daňového řádu, neboť nárok na žalobci poskytnutý úrok ve výši 20 866 Kč vznikl již přede dnem 1. 1. 2021, tedy přede dnem, kdy bylo ustanovení § 251d do daňového řádu zakotveno novelou č. 283/2020 Sb. Konečně ani s názorem žalované, že by bylo možné počátek průtažného řízení analogicky odvozovat od počátku řízení při podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob, žalobce nesouhlasil.

6. Následně žalovaná opětovně vyjádřila nesouhlas s požadavkem žalobce na zvýšení nároku žalobce o inflaci, a to s ohledem na jí označenou konstantní judikaturu Nejvyššího soudu.

7. Nejprve soud učinil příslušná skutková zjištění.

8. K provedenému dokazování soud předně podotýká, že průběh průtažného řízení, resp. obsah spisů Odvolacího finančního ředitelství, Krajského soudu v [obec] ani Nejvyššího správního soudu, nebyl mezi účastníky sporný, nicméně pro učinění závěru o přiměřenosti či nepřiměřenosti délky průtažného řízení (včetně určení případné formy zadostiučinění, resp. v případě peněžité formy včetně určení její výše), považoval soud za nutné uvést dílčí skutkové závěry vyplývající z provedených důkazů a detailně tím vylíčit postup příslušných orgánů v průtažném řízení.

9. U předmětných listin, z nichž byly učiněny níže popsaná dílčí skutková zjištění, soud pro lepší přehlednost uvedl spis, ze kterého tyto listiny pocházejí, přičemž je rovněž uvedl seřazené v závislosti na jejich chronologickém pořadí v rámci projednávaného průtažného řízení.

10. Z listin obsažených v připojeném spise Odvolacího finančního ředitelství vedeného ke sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], konkrétně:

11. Z listiny nadepsané „Kontrolní hlášení podle § 101c a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (ZDPH)“ za období 2. čtvrtletí roku 2018 s uvedeným datem 19. 7. 2018, z listiny nadepsané „Doručenka do datové zprávy č. [číslo]“, z listiny nadepsané „Plná moc“ s uvedeným datem 20. dubna 2011 a z listiny s uvedeným č. j. [Anonymizováno] a uvedeným datem podání 8. 6. 2011, soud zjistil, že daňový poradce Ing. [jméno FO], který byl z pověření žalobce ze dne 26. 4. 2011 oprávněn k jednání ve všech věcech daní žalobce, jakož i ve všech věcech žalobce, které s daněmi přímo souvisejí, a to jménem žalobce, (dále jen „daňový poradce žalobce“), dne 25. 7. 2018 dodal do datové schránky, (dále bude tato skutečnost, tedy dodání do datové schránky, označena jen „dodání“), Finančního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, (dále jen „správce daně“), soubor obsahující tvrzení žalobce ze dne 19. 7. 2018 ohledně jednotlivých zdanitelných plnění, které žalobce za 2. čtvrtletí roku 2018 uskutečnil, a plnění, která za toto období žalobce v souvislosti s uskutečňováním své ekonomické činnosti přijal, které bylo označeno jako „řádné“, (tvrzení osoby ohledně jednotlivých zdanitelných plnění, které tato osoba za určité období uskutečnila, a plnění, která tato osoba za toto období v souvislosti s uskutečňováním své ekonomické činnosti přijala bude dále obecně označeno jen „kontrolní hlášení“, přičemž konkrétní popsané kontrolní hlášení žalobce bude dále označeno jen „kontrolní hlášení ze dne 19. 7. 2018“). Do datové schránky správce daně se dne 26. 7. 2018 přihlásila osoba, která měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup ke kontrolnímu hlášení ze dne 19. 7. 2018, (dále bude tato skutečnost, tedy přihlášení se oprávněné osoby do příslušné datové schránky, označena jen „doručení“).

12. Z listiny obsahující oznámení o neúčinnosti podání doručeného prostřednictvím datové zprávy a listiny nadepsané „Doručenka datové zprávy“, na které je jako předmět uvedeno „Oznámení o neúčinnosti podání (KH DPH) ze dne 25. 7. 2018 k DZ [Anonymizováno] za DIČ [Anonymizováno]“, soud zjistil, že dne 26. 7. 2018 správce daně dodal daňovému poradci žalobce písemné sdělení o tom, že kontrolní hlášení ze dne 19. 7. 2018 je neúčinné, neboť nebylo učiněno ve formátu a struktuře stanovené a zveřejněné správcem daně, s upozorněním, že kontrolní hlášení je třeba podat znovu ve stanoveném formátu a struktuře, přičemž daňovému poradci žalobce bylo správcem daně doporučeno využít kontrolních mechanismů „Daňového portálu“ včetně odkazu na tento portál, jakož i seznámit se s popisem struktury souborů rovněž zveřejněným na tomto portálu, a to včetně příslušných odkazů, (dále jen „oznámení o neúčinnosti podání“). Oznámení o neúčinnosti podání bylo daňovému poradci žalobce doručeno dne 2. 8. 2018.

13. Z listiny nadepsané „Výzva k podání kontrolního hlášení“ s uvedeným č. j. [Anonymizováno], a z listiny nadepsané „Doručenka datové zprávy“, na které je jako předmět uvedeno „Výzva k podání kontrolního hlášení a následného kontrolního hlášení“ soud zjistil, že správce daně dne 10. 8. 2018 dodal daňovému poradci žalobce písemnou výzvu k podání kontrolního hlášení za 2. čtvrtletí roku 2018 v náhradní lhůtě 5 dní od oznámení této výzvy, včetně jejího odůvodnění a poučení o tom, že nebude-li této výzvě vyhověno, vzniká žalobci povinnost uhradit pokutu ve výši 50 000 Kč, (dále jen „výzva k podání kontrolního hlášení ze dne 10. 8. 2018, č. j. [Anonymizováno]“). Dne 20. 8. 2018 uplynulo 10 dnů od dodání výzvy k podání kontrolního hlášení ze dne 10. 8. 2018, č. j. [Anonymizováno], daňovému poradci žalobce do datové schránky, a to aniž by se tam tento, popř. jiná oprávněná osoba, přihlásil, (dále bude tato skutečnost, tedy uplynutí 10 dní od dodání do datové schránky, aniž by se do této schránky přihlásila oprávněná osoba, označena jen „doručení fikcí“).

14. Z listiny nadepsané „Věc: Výzva č.j [Anonymizováno]“, listiny nadepsané „Obecné podání z datové schránky“ a z listiny nadepsané „Kontrolní hlášení podle § 101c a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (ZDPH)“ s uvedeným datem 3. 9. 2018 soud zjistil, že daňový poradce žalobce dne 3. 9. 2018 dodal správci daně písemné sdělení, že kontrolní hlášení za období 2. čtvrtletí roku 2018 bylo správci daně podáno datovou zprávou již dne 25. 7. 2018. Přílohou tohoto sdělení byl soubor obsahující kontrolní hlášení ze dne 19. 7. 2018 a soubor obsahující kontrolní hlášení žalobce za 2. čtvrtletí roku 2018 ze dne 3. 9. 2018 označené jako „následné“, (dále jen „kontrolní hlášení ze dne 3. 9. 2018“).

15. Z listiny nadepsané „Sdělení“, č. j. [Anonymizováno], soud zjistil, že správce daně vyhotovil písemné sdělení adresované žalobci, jehož obsahem bylo mimo jiné, a to v reakci na sdělení daňového poradce žalobce ze dne 3. 9. 2018 popsané v předchozím odstavci, připomenutí povinnosti žalobce podání kontrolního hlášení ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně.

16. Z listiny nadepsané „Výzva k odstranění vad podání“ s uvedeným č. j. [Anonymizováno] a z listiny nadepsané „Doručenka datové zprávy“, na které je jako předmět uvedeno „Výzva k odstranění vad podání“ soud zjistil, že správce daně dodal dne 8. 11. 2018 daňovému poradci žalobce písemnou výzvu k odstranění vad kontrolního hlášení ze dne 3. 9. 2018, neboť s ohledem na sdělení daňového poradce žalobce popsaného v bodě 14. tohoto rozsudku nebylo zřejmé, co je podáním kontrolního hlášení ze dne 3. 9. 2018 sledováno, a to ve lhůtě 8 dnů od doručení této výzvy. Uvedená výzva byla daňovému poradci žalobce doručena fikcí dne 18. 11. 2018.

17. Z listiny nadepsané „K výzvě čj.: [Anonymizováno] ze dne 8. 11. 2018“ obsahující ověřovací doložku správce daně soud zjistil, že dne 21. 11. 2018 daňový poradce žalobce správci daně doručil písemné oznámení, že výzva správce daně ze dne 8. 11. 2018 s uvedeným č. j. [Anonymizováno] je nesplnitelná a nevymahatelná, neboť kontrolní hlášení žalobce za 2. čtvrtletí roku 2018 bylo učiněno v čitelné a srozumitelné podobě.

18. Z listiny nadepsané „Vyrozumění o neúčinnosti podání“ s uvedeným č. j. [Anonymizováno], a listiny nadepsané „Doručenka datové zprávy“, na které je jako předmět uvedeno „Vyrozumění o neúčinnosti podání“ soud zjistil, že správce daně dodal daňovému poradci žalobce dne 4. 2. 2019 písemné vyrozumění vyhotovené dne 1. 2. 2019 o neúčinnosti kontrolního hlášení ze dne 3. 9. 2018, neboť i přes správcem daně učiněnou výzvu nebylo zjištěno, co bylo podáním kontrolního hlášení ze dne 3. 9. 2018 žalobcem navrhováno. Daňovému poradci žalobce bylo uvedené vyrozumění doručeno dne 8. 2. 2019.

19. Z listiny nadepsané „Platební výměr na pokutu za nepodání kontrolního hlášení“ s uvedeným č. j. [Anonymizováno], soud zjistil, že správce daně písemně vyhotovil rozhodnutí ze dne 1. 2. 2019 o povinnosti žalobce uhradit pokutu ve výši 50 000 Kč za nepodání kontrolního hlášení za 2. čtvrtletí roku 2018 žalobcem ani v náhradní lhůtě, (dále jen „platební výměr“). Žalobce měl předmětnou pokutu uhradit do 15 dní od právní moci platebního výměru. Platební výměr obsahoval rovněž poučení o možnosti žalobce podat proti tomuto výměru odvolání do 30 dnů od jeho doručení žalobci.

20. Z listiny nadepsané „Odvolání“ obsahující ověřovací doložku správce daně soud zjistil, že daňový poradce žalobce dne 11. 3. 2019 doručil správci daně písemné odvolání proti platebnímu výměru, prostřednictvím kterého se domáhal jeho zrušení pro nezákonnost, neboť (mimo jiné) kontrolní hlášení ze dne 19. 7. 2018 považoval za platné, řádné, čitelné a srozumitelné, (dále jen „odvolání“).

21. Z listiny nadepsané „Protokol o předání jinému orgánu“ s uvedeným č. j. [Anonymizováno], soud zjistil, že dne 11. 4. 2019 došlo k předání v této listině specifikovaných písemností správcem daně Odvolacímu finančnímu ředitelství.

22. Z listiny nadepsané „Stanovisko k opravnému prostředku“ s uvedeným č. j. [Anonymizováno] soud zjistil, že nejpozději dne 20. 5. 2019 bylo v dispoziční sféře Odvolacího finančního ředitelství písemné stanovisko správce daně k odvolání.

23. Z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 8. 2019, č. j. [Anonymizováno], včetně vyznačené doložky právní moci a z listin nadepsaných „Doručenka datové zprávy“, na kterých je jako předmět uvedeno „R/O proti PLVY na pokutu za porušení povinnosti související s KH (§ 101h ZDPH)“ soud zjistil, že Odvolací finanční ředitelství rozhodlo dne 6. 8. 2018, přičemž téhož dne bylo písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí dodáno daňovému poradci žalobce i správci daně, o odvolání žalobce tak, že zpřesnilo část výroku napadaného platebního výměru tak, jak je uvedeno v tomto rozhodnutí, nicméně ve zbývajícím rozsahu, zejména co do povinnosti žalobce uhradit pokutu ve výši 50 000 Kč z důvodu nepodání kontrolního hlášení za 2. čtvrtletí roku 2018 ani v náhradní lhůtě, zůstal napadený platební výměr nezměněn, (dále jen „rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 8. 2019, č. j. [Anonymizováno]“). Písemné vyhotovení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 8. 2019, č. j. [Anonymizováno], bylo správci daně doručeno dne 7. 8. 2019 a daňovému poradci žalobce dne 12. 8. 2019.

24. Z listin obsažených v připojeném spise Krajského soudu v Plzni vedeného ke sp. zn. 30 Af 22/2019, konkrétně:

25. Z listiny nadepsané „Žaloba na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu“ na č. l. 1 – 2, z listiny nadepsané „Plná moc“ na č. l. 3, z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Krajský soud v Plzni“ na č. l. 26 a z listiny nadepsané „Záznam o složení“ na č. l. 27, soud zjistil, že daňový poradce žalobce dodal dne 2. 10. 2018 Krajskému soudu v Plzni písemný návrh, kterým se domáhal zrušení platebního výměru a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 8. 2019, č. j. [Anonymizováno], neboť měl (mimo jiné) za to, že kontrolní hlášení za 2. čtvrtletí roku 2018 bylo žalobcem podáno v souladu s příslušnými zákonnými předpisy, (dále jen „žaloba č. 1“). Soudní poplatek za žalobu č. 1 byl žalobcem uhrazen dne 4. 10. 2019.

26. Z listiny nadepsané „Výzva a poučení“ na č. l. 29 a listiny nadepsané „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ na č. l. 30 soud zjistil, že Krajský soud v Plzni písemně vyzval Odvolací finanční ředitelství do jednoho měsíce od doručení této výzvy (mimo jiné) ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez jednání, a poučil jej, že nevyjádří-li se, bude mít soud za to, že souhlas Odvolacího finančního ředitelství s rozhodnutím bez jednání byl udělen, jakož i aby ve stanoveného lhůtě předložil soudu příslušný spisový materiál včetně jeho vyjádření k žalobě č.

1. Předmětná výzva byla dodána do datové schránky Odvolacího finančního ředitelství dne 4. 10. 2019 a doručena dne 7. 10. 2019.

27. Z listiny nadepsané „Vyjádření žalovaného k žalobě o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu soudem“ na č. l. 31 – 34 a listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Krajský soud v Plzni“ na č. l. 35 soud zjistil, že Odvolací finanční ředitelství dodalo dne 17. 10. 2019 Krajskému soudu v Plzni své písemné vyjádření k žalobě č. 1.

28. Z listiny nadepsané „Postoupení spisového materiálu“ na č. l. 36 soud zjistil, že dne 18. 10. 2019 byl příslušný spisový materiál Odvolacího finančního ředitelství postoupen Krajskému soudu v Plzni.

29. Z listiny nadepsané „Výzva a poučení“ na č. l. 38 a listiny nadepsané „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ na č. l. 39 soud zjistil, že Krajský soud v Plzni písemně vyzval žalobce do dvou týdnů od doručení této výzvy (mimo jiné) ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez jednání a poučil jej, že nevyjádří-li se, bude mít soud za to, že souhlas žalobce s rozhodnutím bez nařízení jednání byl udělen. Předmětná výzva včetně vyjádření Odvolacího finančního ředitelství k žalobě č. 1 byla dodána daňovému poradci žalobce dne 18. 10. 2019 a doručena mu byla dne 21. 10. 2019.

30. Z listiny nadepsané „Věc: Odpověď na výzvu 30 Af 22/2019-38“ na č. l. 40 a z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Krajský soud v Plzni“ na č. l. 41 soud zjistil, že dne 22. 10. 2019 dodal daňový poradce žalobce Krajskému soudu v Plzni své písemné vyjádření, že trvá na konání jednání v jeho přítomnosti.

31. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2019, č. j. 30 Af 22/2019-50, na č. l. 50 – 56 a z listiny nadepsané „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ na č. l. 56 soud zjistil, že Krajský soud v Plzni výrokem I. tohoto rozsudku zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 8. 2019, č. j. [Anonymizováno], z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Písemné vyhotovení tohoto rozsudku bylo dodáno daňovému poradci žalobce a Odvolacímu finančnímu ředitelství dne 23. 12. 2019, kdy téhož dne bylo toto písemné vyhotovení doručeno Odvolacímu finančnímu ředitelství a dne 2. 1. 2020 bylo doručeno fikcí daňovému poradci žalobce.

32. Z listiny nadepsané „Doručenka do vlastních rukou“ na č. l. 57 soud zjistil, že dne 30. 12. 2019 byl Odvolacímu finančnímu ředitelství Krajským soudem v Plzni příslušný spisový materiál postoupen zpět.

33. Z listin obsažených v připojené spise Nejvyššího správního soudu vedeného ke sp. zn. 6 Afs 277/2019, konkrétně:

34. Z listiny nadepsané „Kasační stížnost“ na č. l. 1 a z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Nejvyšší správní soud“ na č. l. 7 soud zjistil, že Odvolací finanční ředitelství dodalo Nejvyššímu správnímu soudu dne 30. 12. 2019 písemnou stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2019, č. j. 30 Af 22/2019-50.

35. Z listiny nadepsané „Zpětvzetí kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2019, č. j. 30 Af 22/2019-50“ na č. l. 12 a z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Nejvyšší správní soud“ na č. l. 13 soud zjistil, že prostřednictvím písemného podání dodaného dne 28. 1. 2019 Nejvyššímu správnímu soudu vzalo Odvolací finanční ředitelství svoji v předchozím odstavci specifikovanou stížnost zpět.

36. Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. 6 Afs 277/2019-16, na č. l. 16, z listiny nadepsané „Doručená pošta [Anonymizováno]“ na č. l. 16 a z listiny nadepsané „Doručená pošta [Anonymizováno]“ na č. l. 16 soud zjistil, že Nejvyšší správní soud dne 29. 1. 2020 (mimo jiné) tímto svým usnesením rozhodl o zastavení řízení vedeného ohledně v bodě 34. tohoto rozsudku specifikované stížnosti. Písemné vyhotovené tohoto usnesení bylo dodáno Odvolacímu finančnímu ředitelství a daňovému poradci žalobce dne 6. 2. 2020, kdy Odvolacímu finančnímu ředitelství bylo doručeno téhož dne a daňovému poradci žalobce dne 10. 2. 2020.

37. Z listin obsažených v připojeném spise Odvolacího finančního ředitelství vedeného ke sp. zn. [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno] a sp. zn. [Anonymizováno], konkrétně:

38. Z listiny obsahující emailovou komunikaci s uvedeným datem 5. 2. 2020 soud zjistil, že žalobce nepožádal o prominutí platebním výměrem mu uložené pokuty.

39. Z listiny nadepsané „Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzva k vyjádření se v rámci odvolacího řízení“ s uvedeným č. j. [Anonymizováno] a ze sdělení zástupce žalobce učiněného při jednání dne 26. 2. 2024 soud zjistil, že Odvolací finanční ředitelství písemně seznámilo žalobce se zjištěnými skutečnostmi a důkazy a vyzvalo jej k vyjádření se k těmto skutečnostem a důkazům, a to do 15 dnů od doručení této výzvy.

40. Z listiny nadepsané jako „Věc: Č. j.: [Anonymizováno]“ a z listiny nadepsané jako „Obálka datové zprávy, ID zprávy: [Anonymizováno]“ soud zjistil, že dne 19. 2. 2020 daňový poradce žalobce dodal Odvolacímu finančnímu ředitelství v reakci na výzvu specifikovanou v předchozím odstavci své písemné vyjádření, které bylo Odvolacímu finančnímu ředitelství doručeno téhož dne.

41. Z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 3. 2020, č. j. [Anonymizováno], s vyznačenou doložkou právní moci a z listin nadepsaných jako „Doručenka datové zprávy“, na kterých je jako předmět uvedeno „R/O proti PLVY na pokutu za porušení povinnosti související s KH (§ 101h ZDPH)“ soud zjistil, že Odvolací finanční ředitelství rozhodlo dne 13. 3. 2020, přičemž téhož dne bylo písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí dodáno daňovému poradci žalobce i správci daně, o odvolání tak, že zpřesnilo část výroku napadaného platebního výměru tak, jak je uvedeno v tomto rozhodnutí, nicméně ve zbývajícím rozsahu, zejména co do povinnosti žalobce uhradit pokutu ve výši 50 000 Kč z důvodu nepodání kontrolního hlášení za 2. čtvrtletí roku 2018 ani v náhradní lhůtě, zůstal napadený platební výměr nezměněn, (dále jen „rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 3. 2020, č. j. [Anonymizováno]“). Písemné vyhotovení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 3. 2020, č. j. [Anonymizováno], bylo daňovému poradci žalobce doručeno dne 23. 3. 2020.

42. Z listin obsažených v připojeném spise Krajského soudu v Plzni vedeném ke sp. zn. 77 Af 17/2020, konkrétně:

43. Z listiny nadepsané „Žaloba na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu“ na č. l. 1 – 3, z listiny nadepsané „Plná moc“ na č. l. 4, z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Krajský soud v Plzni“ na č. l. 34 a z listiny nadepsané „Záznam o složení“ na č. l. 35 soud zjistil, že daňový poradce žalobce dodal dne 25. 5. 2020 Krajskému soudu v Plzni písemný návrh, kterým se domáhal zrušení platebního výměru a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 3. 2020, č. j. [Anonymizováno], neboť měl (mimo jiné) za to, že kontrolní hlášení za 2. čtvrtletí roku 2018 bylo žalobcem podáno v souladu s příslušnými zákonnými předpisy, (dále jen „žaloba č. 2“). Soudní poplatek za žalobu č. 2 byl žalobcem uhrazen dne 27. 5. 2020.

44. Z listiny nadepsané „Úřední záznam“ na č. l. 37 soud zjistil, že dne 10. 6. 2020 byla Krajským soudem v Plzni žaloba č. 2 vedená pod sp. zn. 57 Af 13/2020 postoupena v souladu s rozvrhem práce příslušnému vyřizujícímu soudci. Nově byla žaloba č. 2 vedena pod sp. zn. 77 Af 17/2020.

45. Z listiny nadepsané „Výzva a poučení žalovaného“ na č. l. 38 a z listiny nadepsané „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ na č. l. 39 soud zjistil, že Krajský soud v Plzni písemně vyzval Odvolací finanční ředitelství do jednoho měsíce od doručení této výzvy (mimo jiné) ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez jednání, a poučil jej, že nevyjádří-li se, bude mít soud za to, že souhlas Odvolacího finančního ředitelství s rozhodnutím bez jednání byl udělen, jakož i aby ve stanoveného lhůtě předložil soudu příslušný spisový materiál včetně jeho vyjádření k žalobě č.

2. Předmětná výzva byla dodána Odvolacímu finančnímu ředitelství dne 17. 6. 2020 a doručena dne 18. 6. 2020.

46. Z listiny nadepsané „Postoupení spisového materiálu“ na č. l. 40 soud zjistil, že dne 25. 6. 2020 byl příslušný spisový materiál Odvolacího finančního ředitelství postoupen Krajskému soudu v Plzni.

47. Z listiny nadepsané „Vyjádření žalovaného k žalobě o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu soudem“ na č. l. 42 – 46, z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Krajský soud v Plzni“ na č. l. 47 soud zjistil, že Odvolací finanční ředitelství dodalo dne 29. 6. 2020 Krajskému soudu v Plzni své písemné vyjádření k žalobě č. 2.

48. Z listiny nadepsané „Výzva a poučení žalobce“ na č. l. 48 a z listiny nadepsané „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ na č. l. 49 soud zjistil, že Krajský soud v Plzni vyzval žalobce do dvou týdnů od doručení této výzvy ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez jednání a poučil jej, že nevyjádří-li se, bude mít soud za to, že souhlas žalobce s rozhodnutím bez nařízení jednání byl udělen. Předmětná výzva včetně vyjádření Odvolacího finančního ředitelství k žalobě č. 2 byla dodána daňovému poradci žalobce dne 3. 7. 2020 a doručena dne 7. 7. 2020.

49. Z listiny nadepsané „Vyjádření dle výzvy č. j. 77 Af 17/2020-48“ na č. l. 50 a z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Krajský soud v Plzni“ na č. l. 51 soud zjistil, že dne 21. 7. 2020 dodal daňový poradce žalobce Krajskému soudu v Plzni písemné oznámení, že trvá na konání jednání v jeho přítomnosti a to včetně písemné repliky reagující na vyjádření Odvolacího finančního ředitelství k žalobě č. 2.

50. Z listiny nadepsané „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ na č. l. 53 soud zjistil, že Krajský soud v Plzni dodal dne 24. 8. 2020 Odvolacímu finančnímu ředitelství na vědomí písemnou repliku specifikovanou v předchozím odstavci. Uvedená replika byla Odvolacímu finančnímu ředitelství doručena téhož dne.

51. Z listiny obsahující pokyn k dalšímu postupu soudu na č. l. 55., z listiny nadepsané „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ na č. l. 55 a z listin nadepsaných „Předvolání“ na č. l. 56 – 57 soud zjistil, že na den 21. 10. 2020 v 9:00 hodin bylo ve věci žaloby č. 2 nařízeno jednání před Krajským soudem v Plzni, ke kterému byli jak žalobce, daňový poradce žalobce, tak Odvolací finanční ředitelství písemně předvoláni, (dále jen „jednání ve věci žaloby č. 2“).

52. Z listiny obsahující úřední záznam na č. l. 54 verte, z listiny nadepsané „Vyjádření“ na č. l. 58 – 59, a z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Krajský soud v Plzni“ na č. l. 61 soud zjistil, že dne 20. 10. 2020 daňový poradce žalobce nejprve telefonicky a následně i písemně sdělil vyřizujícímu soudci, že již netrvá na konání jednání ve věci žaloby č. 2 a souhlasil s rozhodnutím ve věci žaloby č. 2 v jeho nepřítomnosti. Vyřizující soudce následně informaci o zrušení jednání ve věci žaloby č. 2 telefonicky sdělil jak Odvolacímu finančnímu ředitelství, tak příslušné kontaktní osobě u Nejvyššího správního soudu, prostřednictvím které zajišťoval k jednání ve věci žaloby č. 2 videokonferenci.

53. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2020, č. j. 77 Af 17/2020-66, na č. l. 66 – 81, z listiny nadepsané „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ na č. l. 81 soud zjistil, že Krajský soud v Plzni výrokem I. tohoto rozsudku zamítl odvolání žalobce, neboť se ztotožnil s názorem Odvolacího finančního ředitelství, že žalobce nepodal kontrolní hlášení za 2. čtvrtletí roku 2018. Kontrolní hlášení ze dne 19. 7. 2018 nebylo učiněno v souladu s příslušnými právními předpisy (zejména pokynem GFŘ-D-4) požadovaným formátem a strukturou, a proto jej bylo třeba požadovat za neúčinné. Písemné vyhotovení tohoto rozsudku bylo dodáno daňovému poradci žalobce a Odvolacímu finančnímu ředitelství dne 9. 11. 2020, kdy téhož dne bylo Odvolacímu finančnímu ředitelství toto písemné vyhotovení rovněž doručeno, přičemž daňovému poradci žalobce bylo doručeno fikcí dne 29. 11. 2020.

54. Z listiny nadepsané „Doručenka do vlastních rukou“ na č. l. 82 soud zjistil, že Krajský soud v Plzni dne 24. 11. 2020 postoupil příslušný spisový materiál zpět Odvolacímu finančnímu ředitelství.

55. Z listin obsažených v připojeném spise Nejvyššího správního soudu vedeném ke sp. zn. 2 Afs 395/2020, konkrétně:

56. Z listiny nadepsané „Kasační stížnost stěžovatele dle § 102 a násl. Zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2020, č. j. 77 Af 17/2020“ na č. l. 1, z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Nejvyšší správní soud“ na č. l. 11 a z listiny nadepsané „Záznam o složení“ na č. l. 15 soud zjistil, že dne 14. 12. 2020 dodal žalobce Nejvyššímu správnímu soudu písemnou stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2020, č. j. 77 Af 17/2020-66, ve které navrhl zrušení tohoto rozsudku a uvedl, že důvody předmětné stížnosti soudu specifikuje ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bude vyzván k doplnění těchto důvodů, (dále jen „kasační stížnost žalobce“). Soudní poplatek byl žalobcem uhrazen dne 16. 12. 2020.

57. Z listiny nadepsané „Informace o řízení“ na č. l. 13 a z listiny nadepsané „Doručenka do vlastních rukou“ na č. l. 13 verte soud zjistil, že dne 18. 12. 2020 byly Nejvyšším správním soudem žalobci dodány do jeho dispoziční sféry informace o průběhu kasačního řízení žalobce v písemné formě.

58. Z listiny nadepsané „Informace o řízení s žádostí o předložení soudního spisu“ na č. l. 14 a z listiny nadepsané „Doručená pošta [Anonymizováno]“ na č. l. 13 verte soud zjistil, že dne 16. 12. 2020 dodal Nejvyšší správní soud Odvolacímu finančnímu ředitelství informace o obdržené kasační stížnosti žalobce včetně žádosti o předložení příslušného spisového materiálu do jednoho týdne od doručení této žádosti, to vše v písemné formě. Uvedené informace a žádost byly Odvolacímu finančnímu ředitelství doručeny dne 17. 12. 2020.

59. Z listiny nadepsané „Předložení spisu Krajského soudu pro řízení o kasační stížnosti“ na č. l. 16 soud zjistil, že dne 7. 1. 2021 byl Nejvyššímu správnímu soudu Krajským soudem v Plzni předložen příslušný spisový materiál.

60. Z listiny nadepsané „Kasační stížnost stěžovatele dle § 102 a násl. Zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2020, č. j. 77 Af 17/2020“ na č. l. 18, z listiny nadepsané „Plná moc“ na č. l. 27, z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Nejvyšší správní soud“ na č. l. 29 soud zjistil, že dne 14. 1. 2020 JUDr. [jméno FO], který byl na základě pověření žalobcem ze dne 20. 12. 2020 oprávněn k veškerým jednáním souvisejícím s kasační stížností žalobce, a to jménem žalobce, (dále jen „předchozí zástupce žalobce“), dodal Nejvyššímu správnímu soudu písemné doplnění odůvodnění kasační stížnosti žalobce.

61. Z listiny nadepsané „Kasační stížnost k vyjádření ve lhůtě dvou týdnů; Žádost o předložení správního spisu ve lhůt dvou týdnů“ na č. l. 31 a z listiny nadepsané „Doručená pošta [Anonymizováno]“ na č. l. 31 verte soud zjistil, že Nejvyšší správní soud dodal dne 5. 3. 2021 Odvolacímu finančnímu ředitelství kasační stížnost žalobce včetně jejího doplnění spolu s písemnou výzvou k vyjádření se k této stížnosti a postoupení příslušného spisového materiálu do dvou týdnů od doručení této žádosti. Uvedená žádost byla Odvolacímu finančnímu ředitelství doručena dne 8. 3. 2021.

62. Z listiny nadepsané „Vyjádření účastníka řízení ke kasační stížnosti“ na č. l. 32 – 36 a z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Nejvyšší správní soud“ na č. l. 37 soud zjistil, že dne 18. 3. 2021 dodalo Odvolací finanční ředitelství Nejvyššímu správnímu soudu své písemné vyjádření ke kasační stížnosti žalobce.

63. Z listiny nadepsané „Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti na vědomí“ na č. l. 39 a z listiny nadepsané „Doručená pošta [Anonymizováno]“ na č. l. 39 verte soud zjistil, že Nejvyšší správní soud dodal dne 22. 3. 2021 předchozímu zástupci žalobce na vědomí vyjádření Odvolacího správního soudu ke kasační stížnosti žalobce. Uvedené vyjádření bylo předchozímu zástupci žalobce doručeno dne 22. 3. 2021.

64. Z listiny nadepsané „Postoupení spisového materiálu“ na č. l. 40 soud zjistil, že dne 23. 3. 2021 předložilo Odvolací finanční ředitelství příslušný spisový materiál Nejvyššímu správnímu soudu.

65. Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2022, č. j. 2 Af 395/2020-45, na č. l. 45 a z listiny nadepsané „Doručená pošta [Anonymizováno]“ na č. l. 45 verte soud zjistil, že Nejvyšší správní soud dodal žalobci dne 8. 9. 2022 s ohledem na skutečnost, že předchozí zástupce žalobce byl vyškrtnut ze seznamu advokátů, písemnou výzvu, aby žalobce do dvou týdnů od doručení této výzvy předložil plnou moc udělenou žalobcem advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti nebo aby prokázal, že jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, a to předložením kopie vysokoškolského diplomu o takovém vzdělání a předložením pověření k zastupování a jednání před Nejvyšším správním soudem. Uvedená výzva byla doručena žalobci téhož dne.

66. Z listiny nadepsané „Rozhojnění uplatněné kasační argumentace“ na č. l. 46 – 47 z listiny nadepsané „Plná moc“ na č. l. 48 a z listiny nadepsané „Záznam o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu: Nejvyšší správní soud“ na č. l. 50 soud zjistil, že dne 23. 9. 2022 zástupce žalobce, který byl na základě pověření žalobcem ze dne 21. 9. 2022 oprávněn k veškerým jednáním souvisejícím s kasační stížností žalobce, a to jménem žalobce, dodal Nejvyššímu správnímu soudu (mimo jiné) písemné rozšíření argumentace kasační stížnosti žalobce.

67. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 2 Afs 395/2020-55, na č. l. 55 – 63 soud zjistil, že Nejvyšší správní soud dne 31. 1. 2023, č. j. 2 Afs 395/2020-55, rozhodl (mimo jiné) tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2020, č. j. 77 Af 17/2020-66, jakož i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 3. 2020, č. j. [Anonymizováno], a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Důvodem pro toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl závěr, že „jelikož je vyplnění elektronického formuláře pro podání kontrolního hlášení k dani z přidané hodnoty povinné a zároveň stanovená struktura formuláře zasahuje do jeho obsahu tím, že zahrnuje pravidla, pro jejichž nedodržení je podání automaticky považováno za neúčinné, musí být struktura stanovena právním předpisem, aby byla pro daňové subjekty závazná. Generální finanční ředitelství takový podzákonný právní předpis vydat nemohlo, neboť k tomu nebylo zákonem zmocněno. Pokyn GFŘ-D-24, který pravidla pro strukturu kontrolního hlášení obsahoval, sice byl podle zákona (ZDPH) zveřejněn, ale ne v souladu s obecnými právními předpisy pro publikaci právních předpisů, tedy ve Sbírce zákonů.“ 68. Z listiny nadepsané „Doručená pošta [Anonymizováno]“ na č. l. 63 verte, z listiny nadepsané „Doručená pošta [Anonymizováno]“ na č. l. 63 verte, soud zjistil, že písemné vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 2 Afs 395/2020-55, bylo Odvolacímu finančnímu ředitelství a zástupci žalobce dodáno dne 31. 1. 2023. Odvolacímu finančnímu ředitelství pak bylo toto písemné vyhotovení doručeno dne 1. 2. 2023 a zástupci žalobce bylo dne 10. 2. 2023 doručeno fikcí.

69. Z listiny nadepsané „Doručenka“ na č. l. 64 verte, soud zjistil, že dne 15. 2. 2023 byl Krajskému soudu v Plzni vrácen příslušný spisový materiál.

70. Z listin obsažených v připojeném spise Odvolacího finančního ředitelství vedeného ke sp. zn. [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno] a sp. zn. [Anonymizováno], konkrétně:

71. Z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 2. 2023, č. j. [Anonymizováno], s vyznačenou doložkou právní moci a z listin nadepsaných „Doručenka datové zprávy“, na kterých je jako předmět uvedeno „R/O proti PLVY na pokutu za porušení povinnosti související s KH (§ 101h ZDPH) 2Q 2018“ soud zjistil, že Odvolací finanční ředitelství svým rozhodnutím ze dne 21. 2. 2023 odvoláním napadený platební výměr, zrušilo a řízení zastavilo, (dále jen „rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 2. 2023, č. j. 6413/23/5100 41452-712079“). Písemné vyhotovení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 2. 2023, č. j. [Anonymizováno], bylo správci daně a daňovému poradci žalobce dodáno dne 21. 2. 2023, přičemž správci daně bylo doručeno téhož dne a daňovému poradci žalobce 24. 2. 2023.

72. Z listin obsažených ve spise Okresního soudu v Sokolově vedeného ke sp. zn. 23 C 79/2023, konkrétně:

73. Z listiny nadepsané „Věc: žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění“ na č. l. 7 a z listiny nadepsané „Přijetí žádosti o náhradu nemajetkové újmy dle zák. č. 82/1998 Sb. – [Jméno žalobce]“ na č. l. 8 soud zjistil, že žalobce dne 14. 2. 2023 uplatnil u [právnická osoba] žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění, neboť měl za to, že průtažné řízení trvalo nepřiměřeně dlouho.

74. Z listiny nadepsané „Exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu“ na č. l. 26 – 27 soud zjistil, že dne 25. 11. 2019 byl správcem daně vydán exekuční příkaz č. j. [Anonymizováno], na přikázání (mimo jiné) pokuty ve výši 50 000 Kč uložené žalobci platebním výměrem včetně souvisejícího příslušenství.

75. Z listiny nadepsané „Věc: výpis ze statistického zjišťování“ na č. l. 28 soud zjistil, že průměrná roční míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného indexu spotřebitelských cen publikovaná v publikacích Českého statistického úřadu činila v České republice v letech 2000 až 2022 hodnoty uvedené v této listině.

76. Z listiny nadepsané „Přiznání k dani z příjmů fyzických osob“ na č. l. 30 – 32 soud zjistil, že žalobce za zdaňovací období roku 2021 vykázal jako úhrn svých ročních příjmů od všech zaměstnavatelů částku 222 000 Kč. Při zohlednění daňové ztráty žalobce z nájmu (382 803 Kč) za dané zdaňovací období a při zohlednění dalších odečitatelných položek, slev na dani a daňových zvýhodnění požádal žalobce dne 22. 6. 2022 za zdaňovací období roku 2021 o vrácení přeplatku na dani z příjmu fyzických osob ve výši 70 824 Kč. S žalobcem v roce 2021 žily ve společné domácnosti dvě děti, a sice [jméno FO], narozený dne [datum] a [jméno FO], narozený dne [datum].

77. Z listiny nadepsané „Sdělení Ministerstva financí k žádosti o náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. – [Jméno žalobce]“ na č. l. 49 soud zjistil, že [právnická osoba] vyhotovilo dne 11. 8. 2023 v reakci na žalobcem vznesený nárok specifikovaný v bodě 73. tohoto rozsudku, písemné sdělení, že tento jím uplatněný nárok žalobci nepřiznává.

78. Z listiny nadepsané „Vyhledávání advokátů a koncipientů“ na č. l. 48 soud zjistil, že předchozí zástupce žalobce byl ke dni 1. 1. 2022 vyškrtnut ze seznamu advokátů.

79. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, č. j. 11 Co 48/2013-44, na č. l. 50 – 52, z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 3. 2023, č. j. 27 Co 331/2022-141, na č. l. 113 – 116, z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 10. 2022, č. j. 6 C 119/2022-106, na č. l. 117 – 121 a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 54 Co 303/2023-169, na č. l. 141 – 144 soud zjistil, že předmětné soudy rozhodly tak, jak je uvedeno ve výrocích těchto rozsudků, včetně jejich odůvodnění.

80. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť má za to, že ta jsou ve vzájemném souladu.

81. Po zhodnocení provedených důkazů přistoupil soud k právnímu posouzení věci.

82. Nejprve soud rozhodoval o návrhu žalobce na vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 114b odst. 5 věty první o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 tohoto ustanovení včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. Podle § 153a odst. 1 věty první o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř. a § 114c odst. 6 o. s. ř.)

83. Soud v projednávané věci dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř., neboť žalovaná v rámci celého řízení neučinila takový procesní úkon, popř. jiné jednání, z něhož by bylo možno dovodit, že nárok žalobce uznává. Žalovaná po vydání tzv. kvalifikované výzvy ve smyslu § 114b o. s. ř. (která byla žalované doručena dne 12. 5. 2023) nezůstala zcela pasivní či obstrukční, když dne 22. 5. 2023 doručila soudu své vyjádření ze dne 19. 5. 2023, ve kterém mimo jiné výslovně uvedla, že nárok žalobce neuznává, a to ani z části, nicméně pro věcné vyjádření k uplatněnému nároku, které měla v úmyslu pro případ nevyhovění návrhu žalobce učinit, do té doby nedisponovala potřebnými podklady, neboť žalobou vznesený nárok do té doby nebyl u žalované předběžně projednán a neuběhla ani šestiměsíční lhůta předpokládaná pro předběžné projednání nároku podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Odkazuje-li žalobce v této souvislosti na splnění podmínek uvedených v § 114b odst. 5 o. s. ř., pak je nutno dodat, že v předmětném řízení sice byla vůči žalované vydána tzv. kvalifikovaná výzva ve smyslu § 114b o. s. ř., nicméně právní úprava fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalované, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá. Ústavní soud v uvedené souvislosti uvádí, že vydání rozsudku pro uznání lze akceptovat jen v případech nevyvolávajících pochybnosti o tom, že se by se žalovaná nehodlala řádně bránit nároku uplatněnému žalobou (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20). O případ lhostejné či obstrukční pasivity žalované se však v projednávané věci s ohledem na shora uvedené skutečnosti, a zejména v kontextu zákonem č. 82/1998 Sb. jí svěřené pravomoci na předběžné projednání žalobou vneseného nároku ve lhůtě šesti měsíců, zcela jistě jednat nemohlo, a proto soud výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku zamítl návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání jako nedůvodný, neboť pro jeho vydání nebyly splněny zákonné podmínky.

84. Následně se proto soud zabýval samotným žalobou vzneseným nárokem.

85. Podle § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákona č. 82/1998 Sb.“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu či nemajetkovou újmu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

86. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady, (dále jen „úřad“). Podle odst. 3 citovaného ustanovení je úřadem podle odstavce 1, došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení.

87. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 citovaného ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

88. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány. Podle odst. 3 citovaného ustanovení uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

89. Podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

90. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

91. Podle čl. 38 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, (dále jen „Listina základních práv a svobod“), má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

92. Podle čl. 6 sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících, (dále jen „Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod“), má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

93. V kontextu projednávaného nároku bylo třeba, aby se soud nejprve vypořádal se splněním podmínky stanovené v § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., podle které se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění jeho nároku u příslušného úřadu nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na skutečnost, že v průběhu řízení bylo žalobci žalovanou sděleno, že pro přiznání projednávaného nároku žalobce uplatněného u žalované dne 14. 2. 2023 nejsou splněny podmínky a jím vznesený nárok nebude žalobci žalovanou přiznán, soud uzavřel, že v dané věci může meritorně rozhodnout.

94. Výše specifikovaná právní úprava zakotvuje, mimo jiné, odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené, resp. přiměřené lhůtě.

95. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je nutno vztáhnout také na veškerá správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (viz nález Ústavního soudu nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20). Prizmatem citovaného nálezu tak již není třeba při posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a těch, která do ní nespadají. Rozhodné je tak pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, Nejvyšší soud, a to i s ohledem na obsah citovaného nálezu Ústavního soudu, při posuzování, zda daňové řízení je řízením ve výše uvedeném smyslu, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, dospěl k závěru, že tomu tak je.

96. Předmětem projednávaného řízení je právě náhrada nemajetkové újmy žalobce způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce průtažného řízení, které se, zjednodušeně řečeno, týkalo kontrolního hlášení žalobce ve smyslu § 101c a násl. zákona č. 235/2004 Sb., zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2019, (dále jen „zákon o DPH“). V průtažném řízení probíhajícím před správcem daně, následně před Odvolacím finančním ředitelstvím, Krajským soudem v Plzni, Nejvyšším správním soudem, a opětovně Odvolacím finančním ředitelstvím a Krajským soudem v Plzni, Nejvyšším správním soudem a konečně Odvolacím finančním ředitelstvím, se tak jednalo o daňové řízení s navazujícím řízením soudním.

97. Z uvedeného je tedy zřejmé, že průtažné řízení je nutno posoudit jako řízení, jehož předmětem od samého počátku bylo základní právo nebo svoboda. Proto je i nutné toto řízení chápat jako jeden celek, jediné řízení, na jehož přiměřenou délku svědčilo žalobci právo ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020).

98. Dále je třeba konstatovat, že odškodnění v případě neprojednání věci v přiměřené lhůtě zahrnuje odškodnění nemateriální újmy, která byla způsobena výkonem veřejné moci, přičemž v souvislosti s délkou řízení jde především o stav nejistoty a nepříznivé působení dlouhotrvajícího sporu do osobnostní sféry žalobce. Uvedená nemajetková újma je psychickou kategorií, jejíž hloubka a rozsah jsou, co by rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, a proto se v určitém základním rozsahu předpokládají (srovnej stanovisko Cpjn 206/2010).

99. Důkazní prostředky by žalobce mohl navrhnout v případě, že by tvrdil újmu závažnějšího rozsahu, jinými slovy tvrdil by něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a bylo by třeba, aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. V opačném případě je žalobce povinen tak, jak učinil v projednávané věci, v žalobě alespoň povšechně vysvětlit motivaci k uplatňování nároku na kompenzaci nemajetkové újmy vyplývající z frustrace z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení a vyložit, v důsledku čeho mu byla tato tvrzená nemajetková újma způsobena. Vysvětlením následku (újmy) a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce naplňuje i svoji povinnost tvrdit příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010).

100. Přiměřenost délky řízení však závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována, nikoliv odškodňování žalobce za jednotlivý průtah v řízení (srovnej stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (např. nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením k jinému spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem) nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při samotném posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií příkladmo stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení zásady rychlosti řízení tak lze považovat jen takový postup soudu (případně jiných příslušných orgánů veřejné moci), kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení příslušných orgánů v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany žalobce či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu (resp. příslušných orgánů veřejné moci) a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

101. Obecně je třeba rovněž konstatovat, že rozhodování o náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem sestává ze tří kroků. Prvním z nich je zodpovězení otázky, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemajetková újma. Posledním krokem zůstává stanovení formy a případně i výše přiměřeného zadostiučinění za tuto újmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, nebo nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

102. Předmětné průtažné řízení bylo zahájeno dne 2. 8. 2018 a skončilo dne 24. 2. 2023. Trvalo tedy 4 roky a 6 měsíců. Zatímco ohledně konce řízení nebylo mezi účastníky sporu a rovněž soud považuje za konec řízení pravomocné rozhodnutí ve věci, kterým se průtažné řízení skončilo, což v konkrétním případě bylo dne 24. 2. 2023, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 2. 2023, č. j. [Anonymizováno], ohledně začátku řízení panovaly mezi účastníky neshody. Soud souhlasí s tvrzením žalované, že začátek průtažného řízení by měl být v projednávané věci stanoven s ohledem na vznik možné nejistoty žalobce stran výsledku průtažného řízení, avšak právě vznik této nejistoty vztahuje k jinému datu, než ke kterému jej vztahuje žalovaná. Zatímco žalovaná odvíjela vznik nejistoty žalobce ohledně výsledku průtažného řízení od výzvy k podání kontrolního hlášení ze dne 10. 8. 2018, č. j. [Anonymizováno], kterou byl žalobce vyzván k podání kontrolního hlášení v náhradní lhůtě (kdy nejprve v této souvislosti žalovaná uvedla datum 10. 8. 2018 a následně datum 20. 8. 2018), soud vznik této nejistoty vztahuje ke dni 2. 8. 2018, a sice datu, kdy bylo daňovému poradci žalobce poprvé oznámeno, že kontrolní hlášení ze dne 19. 7. 2018 považuje správce daně za neúčinné, neboť nebylo učiněno ve formátu a struktuře stanovené a zveřejněné správcem daně (viz oznámení o neúčinnosti podání). Podle názoru soudu právě již v tomto okamžiku mohla u žalobce vzniknout možná nejistota ohledně výsledku průtažného řízení. Soud však nesouhlasí ani s tvrzením žalobce, že počátkem průtažného řízení je den 25. 7. 2018, tedy den podání kontrolního hlášení ze dne 19. 7. 2018 správci daně. Zástupce žalobce analogii závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023, s průtažným řízení odmítl, neboť měl za to, že se v rozsudku Nejvyššího soudu uvedené závěry vztahují k počátku průtažného řízení v souvislosti s přiznáním k dani z příjmů fyzických osob a nikoliv v souvislosti s kontrolním hlášením podle § 101c a násl. zákona o DPH. Uvedenou skutečnost považoval žalobce za zásadní skutkovou odlišnost, a to aniž by blíže specifikoval, v čem konkrétně tuto zásadní skutkovou odlišnost spatřuje, a především jakým způsobem tato zásadní skutková odlišnost ovlivňuje stanovení počátku průtažného řízení v souvislosti s řízením o odškodnění nemajetkové újmy spočívající v negativních důsledcích nepřiměřené délky průtažného řízení jako vzniku nejistoty žalobce ohledně výsledku průtažného řízení. V obou případech se jedná o daňová tvrzení, byť s částečně odlišným účelem (částečně je možné i kontrolní hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH užít při správě daní a případně i při stanovení výše daně) a soud tak má (v kontextu výše avizované judikatury) za to, že ani v případě pouhého podání kontrolního hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH nemohl být žalobce v nejistotě ohledně případných výsledků průtažného řízení. Soud však v uvedené souvislosti připomíná, že ani stanovení počátku průtažného řízení na 25. 7. 2018 nebo na 20. 8. 2018 by na jím učiněném závěru ve věci nic nezměnilo.

103. Při posuzování přiměřenosti délky průtažného řízení je nutno vzít v úvahu dvě (často protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo žalobce, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka [např. § 2 o. s. ř., § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), § 5 odst. 3 daňového řádu]. Jak již bylo zdůrazněno, je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

104. Soud znovu připomíná, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vycházet nejen ze samotné délky řízení, ale také z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřenosti zadostiučinění, a sice ze složitosti případu, chování žalobce, postupu příslušných orgánů a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz stanovisko Cpjn 206/2010).

105. Vyjma zjištění celkové délky průtažného řízení proto soud přistoupil k posouzení dalších kritérií majících vliv na učinění závěru, zda je možno průtažné řízení považovat za přiměřeně dlouhé či nikoliv.

106. Složitost případu:

107. V rámci hodnocení složitosti průtažného řízení je třeba přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného průtažného (srovnej stanovisko Cpjn 206/2010).

108. V posuzované věci soud vycházel ze skutečnosti, že průtažné řízení nebylo komplikované po skutkové stránce, jak ostatně také připustili oba účastníci, ale ze skutečnosti, že průtažné řízení bylo komplikované po stránce právní.

109. Předně je třeba připomenout, že se v průtažném řízení jednalo o řízení daňové s navazujícím soudním přezkumem, přičemž ve věci rozhodoval nejen správce daně, ale celkem třikrát také Odvolací finanční ředitelství, dvakrát Krajský soudu v Plzni a konečně také dvakrát Nejvyšší správní soud. V průtažném řízení tak došlo k maximálnímu využití všech instancí (vyjma Ústavního soudu), které v rámci průtažného řízení mohly být využity, a to dokonce opakovaně. Nejvyšší soud výslovně uvádí, že pro složitost věci svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována, s přihlédnutím k případnému předcházejícímu řízení před správním orgánem, jsou-li předmětem jeho rozhodování stejná práva a povinnosti, která jsou následně předmětem soudního řízení tak, jako tomu bylo v konkrétním případě. Řízení ve více instancích totiž obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci další přezkumné instanci, pro její přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Jinými slovy řečeno, s rostoucím počtem soudních instancí, popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010).

110. Namítá-li žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 367/2021, že tzv. soudní ping-pong, tedy rozhodování příslušných orgánů na více instancích, není možné přičítat k tíži žalobce, soud připouští, že tomu tak v určitých případech skutečně je.

111. Jedná se například o případy tzv. kvalifikované kasace. Tou je třeba rozumět takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (srovnej stanovisko Cpjn 206/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010). Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1307/12).

112. V neposlední řadě pak Nejvyšší soud konstatoval, že vyšší počet opakovaných kasačních rozhodnutí, byť by nešlo o tzv. kasace kvalifikované, může vyvolávat silnou pochybnost o kompetentnosti postupu rozhodujícího orgánu veřejné moci ve smyslu jeho koncentrovanosti a efektivity a zakládat silnou domněnku v tom směru, že jeho postup je vadný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 367/2021).

113. K žádnému z výše uvedených případů, vyjma jedné výjimky zakládající pochybení v postupu Odvolacího finančního ředitelství, ke kterému se soud v podrobnostech vyjadřuje níže (a to včetně jeho vlivu na posouzení přiměřenosti délky průtažného řízení), však v průtažném řízení nedošlo.

114. S ohledem na složitost problematiky, která byla stěžejním předmětem průtažného řízení, jakož i s ohledem na způsob jakým dotčené orgány veřejné moci v průtažné věci rozhodovaly, nelze uzavřít, že by se průtažné řízení odvíjelo v rámci více instancí zejména proto, že by se jednalo o popsané případy kvalifikované kasace či vyššího počtu opakovaných kasačních rozhodnutí, z kterých by byla na první pohled zjevná nekompetentnost orgánů veřejné moci při rozhodování a postupu v průtažném řízení tak, aby bylo možné učinit žalobcem předesílaný závěr o existenci tzv. instančního ping-pongu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 367/2021).

115. Lze tedy shrnout, že počet instancí průtažného řízení je v projednávané věci relevantním kritériem, ke kterému je třeba v rámci hodnocení přiměřenosti délky průtažného řízení přihlédnout.

116. V rámci posouzení složitosti průtažného řízení je však třeba zohledňovat rovněž skutečnost, jejíž řešení bylo předmětem samotného průtažného řízení. V průtažném řízení šlo zjednodušeně řečeno o výklad povinnosti žalobce podat kontrolní hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH, která byla do tuzemské právní úpravy zavedena zákonem č. 360/2014 Sb., a to s účinností ke dni 1. 1. 2016, správci daně v jím požadovaném formátu a struktuře stanovené pokynem GFŘ-D-24.

117. Jak v průtažném řízení konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 2 Afs 395/2020, cílem a smyslem kontrolního hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH je umožnit správci daně získat informace o vybraných transakcích realizovaných plátci a ve spojení s dalšími údaji identifikovat riziková spojení osob odčerpávajících neoprávněně finanční prostředky z veřejných rozpočtů pomocí nadměrných odpočtů. Jde vlastně o jeden z druhů daňového tvrzení, který má oproti jiným svá specifika (periodicita a rozsah) (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15).

118. Z důvodové zprávy k zákonu č. 360/2014 Sb. pak vyplývá, že: „Významným faktorem má být včasnost zjištění údajů, kdy správce daně získané údaje navzájem porovnává a spojuje formou ‚párování‘ jednotlivých kontrolních hlášení, a tak v okamžiku podání kontrolního hlášení disponuje údaji, které mu umožňují provést včasnou analýzu a identifikovat možná riziková spojení plátců, kteří neoprávněně krátí daň a uplatňují nárok na odpočet daně, kterou však jiný článek řetězce neodvedl. Právě okamžitá identifikace organizovaných spojení umožňuje správci daně zablokovat neoprávněná odčerpání finančních prostředků, resp. jejich blokaci na bankovních účtech, a sice prostřednictvím institutu zajištění dle § 103 zákona o dani z přidané hodnoty.“ 119. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 2 Afs 395/2020, dále doplnil, že pravidla, která daňová správa na svých internetových stránkách o struktuře kontrolního hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH uveřejňuje, umožňují automatizované zpracování podání. Jejich nedodržení strojovému zpracování údajů v kontrolním hlášení brání, a nelze je porovnat s údaji od ostatních plátců daně a správce daně.

120. Přestože se tedy v průtažném řízení jednalo o otázku z celospolečenského hlediska velmi významnou, ucelený výklad k problematice formátu a struktury kontrolního hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH nebyl ze strany Nejvyššího správního soudu (ani jiného soudu) do té doby poskytnut, přičemž v předmětné věci se však potřeba takového výkladu ukázala jako nezbytná (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 2 Afs 395/2020).

121. Nejvyšší správní soud v průtažném řízení nakonec dospěl k závěru, že jakkoliv obecně nezpochybňuje požadavek daňové správy, aby podání určitého typu byla předkládána v takové struktuře, která zajistí, že data v nich obsažená budou strojově zpracovatelná, je v případě kontrolního hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH nutné, aby struktura, která je pro správce daně jediná akceptovatelná, neboť umožňuje automatizované zpracování podání, byla stanovena právním předpisem. Pokyn GFŘ-D-24, který pravidla pro strukturu kontrolního hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH obsahoval, a podle kterého příslušné daňové orgány postupovaly, sice byl podle zákona zveřejněn, ale ne v souladu s obecnými právními předpisy pro publikaci právních předpisů, tedy ve Sbírce zákonů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 2 Afs 395/2020).

122. I přes tento finální závěr Nejvyššího správního soudu však má soud za to, že vzdor tvrzení žalobce nelze mít pochybnosti o právní složitosti předmětného řízení, a to nejen s ohledem na počet instancí, které byly v průtažném řízení zainteresovány, ale také s ohledem na skutečnost, že se v průtažném řízení rozhodovalo o (z hlediska vrcholných soudů) do té doby neuceleném výkladu formátu a struktury kontrolního hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH, tedy o významném (a v kontextu jeho začlenění do tuzemské právní úpravy relativně novém) „nástroji státu“ sloužícímu k identifikaci rizikových spojení plátců, kteří neoprávněně krátí daň a uplatňují nárok na odpočet daně, kterou však jiný článek řetězce neodvedl. V průtažném řízení Nejvyšším správním soudem poskytnutý výklad se tak na národní úrovni dotýká nižších stovek tisíc lidí (https://www.financnisprava.cz/cs/financnisprava/mediaaverejnost/tiskovezpravygfr/tiskovezpravy2016/kontrolnihlaseniaktualnistatistikyzprvniho-podavani), kdy právě z absence sjednocující judikatury přirozeně vyvstala potřeba řešení předmětné problematiky na nejvyšších soudních úrovních.

123. Postup příslušných orgánů:

124. V průběhu celého průtažného řízení (jak vyplývá z výše podrobně popsaných dílčích skutkových zjištění) jak správce daně, Odvolací finanční ředitelství, Krajský soud v Plzni či Nejvyšší správní soud, činily jednotlivé úkony bez zbytečných průtahů, konzistentně a v časové souslednosti, a to v řádu jednotek dnů či týdnů. V případech kdy bylo v průtažném řízení rozhodováno o odvolání, byly Odvolacím finančním ředitelství dodrženy lhůty stanovené pokynem č. MF-5, podle kterého je pro vydání rozhodnutí o odvolání podle ustanovení § 116 odst. 1 daňového řádu tak, jak tomu bylo v konkrétním případě, stanovena 6 měsíční lhůta [ve věci odvolání žalobce, které bylo Odvolacímu finančnímu ředitelství doručeno dne 11. 3. 2019, bylo Odvolacím finančním ředitelstvím rozhodnuto dne 6. 8. 2019, a to rozhodnutím, č. j. [Anonymizováno] (v právní moci bylo toto rozhodnutí dne 12. 8. 2019), přičemž poté co dne 10. 2. 2020 nabylo právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. 6 Afs 277/2019-16, a Odvolací finanční ředitelství tak mělo opakovaně rozhodnout o odvolání žalobce, učinilo tak dne 13. 3. 2020 rozhodnutím, č. j. [Anonymizováno] (uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 3. 2020)].

125. Některé z úkonů správce daně byly dokonce činěny nad rámec jeho povinností, a to se záměrem jednat ve prospěch žalobce. Konkrétně dne 26. 7. 2018, tedy následující den po podání kontrolního hlášení ze dne 19. 7. 2018, dodal správce daně daňovému poradci žalobce neformální oznámení o neúčinnosti tohoto kontrolního hlášení, a to ještě před učiněním výzvy podle § 101g odst. 1 zákona o DPH. Správce daně popsaným způsobem upozornil žalobce na skutečnost, že kontrolní hlášení ze dne 19. 7. 2018 nebylo učiněno v jím požadovaném formátu a struktuře, přičemž tak žalobci poskytl lhůtu k nápravě delší, než je v případě výzvy podle § 101g odst. 1 zákona o DPH stanovených 5 dní. Nedodržení této pětidenní lhůty s sebou totiž nese nepříznivé právní následky specifikované v §101h zákona o DPH. Výzva k podání kontrolního hlášení ze dne 10. 8. 2018, č. j. [Anonymizováno], splňující předpoklady stanovené podle § 101g odst. 1 zákona o DPH, byla následně daňovému poradci žalobce doručena až dne 20. 8. 2018.

126. Je ovšem pravdou, jak již bylo soudem naznačeno, že určité pochybení lze postupu orgánů veřejné moci v průtažném řízení vytknout. Konkrétně spatřuje soud toto pochybení v rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 8. 2019, č. j. [Anonymizováno], když uvedené rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2019, č. j. 30 Af 22/2019-50, z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti zrušeno a věc byla vrácena Odvolacímu finančnímu ředitelství zpět k dalšímu řízení. Uvedenou situaci je tak třeba skutečně považovat za nesprávný postup orgánů veřejné moci, který v konkrétním případě představoval prodloužení průtažného řízení (včetně navazujícího řízení o kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství vedeného pod sp. zn. 6 Afs 277/2019) o přibližně čtyři měsíce (dne 2. 10. 2019 podal žalobce ke Krajskému soudu v Plzni žalobu č. 1, přičemž dne 10. 2. 2020 nabylo právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu o zastavení řízení vedeného pod sp. zn. 6 Afs 277/2019 ze dne 29. 1. 2020, č. j. 6 Afs 277/2019-16). Jakkoliv soud nezpochybňuje uvedený nesprávný postup Odvolacího finančního ředitelství, v kontextu všech v tomto rozsudku popsaných okolností majících vliv na celkovou délku průtažného řízení (a to i ve vztahu k chování samotného žalobce, které je v podrobnostech popsáno níže), nepovažuje předmětné pochybení Odvolacího finančního ředitelství za natolik závažné, aby bylo možno na základě tohoto pochybení učinit závěr o nepřiměřenosti délky průtažného řízení.

127. Soud navíc opakovaně zdůrazňuje, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).

128. V uvedené souvislosti považuje soud za vhodné vyjádřit se rovněž k žalobcem vytýkaným průtahům v řízení Nejvyššího správního soudu vedeném pod sp. zn. 2 Afs 395/2020. Předně je třeba konstatovat, že předmětné řízení bylo zahájeno dne 14. 12. 2020, a to doručením blanketní kasační stížností žalobce, jejímž obsahem bylo rovněž oznámení žalobce, že uvedená kasační stížnost bude doplněna ve lhůtě jednoho měsíce od doručení výzvy k jejímu doplnění. I přesto začal Nejvyšší správní soud prakticky bezodkladně (již dne 16. 12. 2020) plynule a konzistentně konat jednotlivé úkony směřující k rozhodnutí ve věci spočívající např. v poučení účastníků řízení o možnosti vznést námitku podjatosti, výzvě, aby se Odvolací finanční ředitelství vyjádřilo ke kasační stížnosti a v následném doručení této výzvy žalobci na vědomí, ve vyžádání si příslušného spisového materiálu, atd., a to, aniž by Nejvyšší správní soud např. vyčkával žalobcem avizovaného doplnění kasační stížnosti. Je pravdou, že od 23. 3. 2021 do 7. 9. 2022 nejsou ve spise učiněny žádné záznamy odkazující na konkrétní postup Nejvyššího správního soudu v předmětném řízení, nicméně soud takovou skutečnost nepovažuje za průtah, tím spíše za průtah mimořádný, jak ve své žalobě naznačuje žalobce. Důvodem pro učiněný závěr soudu je jednak skutečnost, jak bylo blíže vysvětleno v bodě 116. – 120. tohoto rozsudku, že Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci s významným celospolečenským dopadem a do té doby na úrovni nejvyšších soudů neřešené. Dále lze z postupu Nejvyššího správního soudu dovodit, že tento bez jakéhokoliv odkladu po zahájení řízení soustavně činil v řízení jednotlivé úkony tak, aby mohl ve věci rozhodnout, přičemž avizována zdánlivá nečinnost nenastala mezi těmito jednotlivými úkony, ale až po té, co měl Nejvyšší správní soud učiněny všechny „přípravné“ úkony a měl k dispozici kompletní spisový materiál. Soud tak má za to, že popsaný postup Nejvyššího správního soudu nelze zaměňovat s jeho zdánlivou nečinností, kdy se jako zcela legitimní jeví možnost Nejvyššího správního soudu, zejména v řešení právně významných otázek, na promyšlení rozhodnutí v dané věci. Celková délka tohoto řízení před Nejvyšším správním soudem pak činila dva roky a dva měsíce (od 14. 12. 2020, kdy byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena kasační stížnost žalobce do 10. 2. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 2 Afs 395/2020-55). Jakkoliv žalobce podotýkal, že běžná doba řízení před Nejvyšším správním soudem činí šest měsíců až jeden rok, soud má za to (jak již ostatně bylo shora obecně konstatováno), že ani při posuzování délky řízení před Nejvyšším správním soudem nelze vycházet z objektivně stanovené délky řízení, jak to činí žalobce, ale z okolností každého jednotlivého případu. Vyjma popsaného postupu Nejvyššího správní soudu a právní složitosti otázky řešené v řízení o kasační stížnosti žalobce je třeba v rámci celkové délky tohoto řízení zohlednit i jednání samotného žalobce.

129. Dne 8. 9. 2022 usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2022, č. j. 2 Afs 395/2020-45, totiž Nejvyšší správní soud vyzval žalobce k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti žalobce nebo doložení, že má zaměstnanec žalobce nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soud připomíná, že v řízení o kasační stížnosti zákon vyžaduje kvalifikované zastoupení stěžovatele advokátem, nemá-li sám stěžovatel potřebné právnické vzdělání či nemá-li takové vzdělání zaměstnanec nebo člen stěžovatele, který za něj před soudem jedná (§ 105 odst. 2 s. ř. s). Jakkoliv žalobce tuto svoji povinnost v samotném počátku předmětného kasačního řízení splňoval, neboť byl zastoupen advokátem – předchozím právním zástupcem, v průběhu řízení, tj. ke dni 1. 1. 2022, byl předchozí právní zástupce žalobce vyškrtnut ze seznamu advokátů. Přestože tak od 1. 1. 2022 nebyl žalobce v řízení o jeho kasační stížnosti v souladu s požadavkem zákona zastoupen, Nejvyššímu správnímu soudu zastoupení jiným advokátem (popř. splnění dalších podmínek předpokládaných § 105 odst. 2 s. ř. s.) neoznámil či nedoložil. Nejvyšší soud proto dne 8. 9. 2022 poté, co sám zjistil vyškrtnutí předchozího zástupce žalobce ze seznamu advokátů, vyzval žalobce výše uvedeným způsobem k doložení splnění jeho zákonné povinnosti. Až v reakci na tuto výzvu žalobce dne 23. 9. 2022 (tedy poslední den Nejvyšším správním soudem mu k tomu poskytnuté lhůty) doložil své zastoupení v předmětné věci svým aktuálním zástupcem, přičemž potvrzení o tomto zastoupení bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno společně s listinou nadepsanou „rozhojnění uplatněné kasační argumentace“, která (jak vyplývá už z jejího označení) rozšiřovala argumentaci kasační stížnosti žalobce.

130. Z uvedeného tak vyplývá, že délka řízení před Nejvyšším správním soudem vedeným pod sp. zn. 2 Afs 395/2020 nebyla ovlivněna jen složitostí řešené problematiky, ale rovněž chováním samotného žalobce, který nejen, že ani devět měsíců poté, co jeho zastoupení předchozím zástupcem zaniklo, sám nedostatek tohoto svého zastoupení neodstranil a učinil tak až na výzvu Nejvyššího správního soudu, ale především po více než roce a půl, co bylo předmětné kasační řízení vedeno, rozšířil svoji stížností argumentaci.

131. Vzdor všem popsaným skutečnostem (tedy složitosti a významnosti řešené problematiky či chování samotného žalobce) Nejvyšší správní soud rozhodl ve lhůtě, kterou lze podle názoru soudu považovat za přiměřenou (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 11 Co 48/2013, podle kterého lze délku řízení v rozsahu tří let u jednoho soudního stupně považovat za přiměřenou). Na uvedeném závěru nic nemění ani judikatura akcentovaná samotným žalobcem, tedy např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 1 Kss 1/2015, a ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 16 Kss 3/2016. Především je třeba zdůraznit, že se v souvislosti s uvedenou judikaturou jedná o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako kárného soudu vztahující se k řízením ve věcech civilních a trestních vedených před okresním soudem. Ačkoliv žalobcem avizovaná doba „pro vyřízení návrhu“ ve smyslu konečného rozhodnutí ve věci z obsahu těchto rozhodnutí nevyplývá, i kdyby tomu tak bylo, bylo by tím mířeno na délku řízení před soudem prvního stupně a navíc délku řízení „běžnou“, jak zdůrazňuje sám žalobce, a tedy nikoliv délku řízení před Nejvyšším správním soudem, navíc reflektující konkrétní okolnosti tak, jak byly v projednávané věci zjištěny.

132. Chování žalobce:

133. Další okolností, kterou je třeba v rámci učinění závěru o přiměřenosti či nepřiměřenosti délky průtažného řízení zohlednit, je chování samotného žalobce. Stanovisko Cpjn 206/2010 spatřuje v chování žalobce subjektivní kritérium, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Žalobce může v řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení.

134. Soud již poměrně podrobně popsal, jak se chování žalobce negativně promítlo do délky řízení Nejvyššího správního soudu vedeného ke sp. zn. 2 Afs 395/2020, a na tuto část odůvodnění rozsudku v uvedené souvislosti odkazuje. Snad jen pro úplnost soud doplňuje, že žalobce v předmětném řízení argumentoval, že svým podáním ze dne 23. 9. 2022 (popsaným v bodě 66. tohoto rozsudku) jen reagoval na výzvu Nejvyššího správního soudu, což je sice pravdou, nicméně tato výzva byla Nejvyšším správním soudem učiněna výhradně za účelem výzvy žalobce ke splnění jím nesplněné povinnosti zastoupení (§ 105 odst. 2 s. ř. s.), a nikoliv za účelem rozšíření argumentace kasační stížnosti žalobce, jak žalobce nakonec učinil.

135. Dále je stran negativního vlivu chování žalobce na délku průtažného řízení třeba zdůraznit následující skutečnosti.

136. Žalobce, přestože bylo daňovému poradci žalobce den po podání kontrolního hlášení ze dne 19. 7. 2018 správcem daně dodáno oznámení o neúčinnosti, na předmětné oznámení nikterak nereagoval, a proto jej správce daně prostřednictvím výzvy k podání kontrolního hlášení ze dne 10. 8. 2018, č. j. [Anonymizováno], která byla daňovému poradci žalobce doručena dne 20. 8. 2018, vyzval v souladu s § 101g odst. 1 zákona o DPH k podání kontrolního hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH v náhradní lhůtě 5 dní od doručení této výzvy. Žalobce však ve stanovené lhůtě nereagoval ani na tuto výzvu, přičemž až dne 3. 9. 2018 učinil daňový poradce žalobce podání, ve kterém sdělil, že žalobce svoji povinnost učinit kontrolní hlášení za 2. čtvrtletí roku 2018 již splnil, a to dne 25. 7. 2018. K tomuto podání pak byl opětovně připojen nejen soubor obsahující kontrolní hlášení ze dne 19. 7. 2018 (označené jako „řádné“), ale také soubor obsahující další kontrolní hlášení ze dne 3. 9. 2018 (označené jako „následné“). Správce daně proto s ohledem na takto rozporné podání byl následně povinen příslušným postupem ve smyslu § 74 odst. 1 daňového řádu (ve znění účinném do 31. 3. 2019) vyjasnit, čeho se žalobce uvedeným podáním skutečně domáhal, resp. zda měl v úmyslu potvrdit správnost jím původně podaného kontrolního hlášení ze dne 19. 7. 2018 či s ohledem na výzvu k podání kontrolního hlášení ze dne 10. 8. 2018, č. j. [Anonymizováno], podat kontrolní hlášení následné ve smyslu ustanovení § 101f zákona o DPH. Nastalá situace byla řešena od 3. 9. 2018 (kdy bylo správci daně dodáno jak kontrolní hlášení ze dne 19. 7. 2018, tak kontrolní hlášení ze dne 3. 9. 2018) až do 8. 2. 2019, kdy bylo daňovému poradci žalobce doručeno vyrozumění vyhotovené dne 1. 2. 2019 o neúčinnosti podání kontrolní hlášení ze dne 3. 9. 2018. Téhož dne, tedy dne 1. 2. 2019, byl rovněž vyhotoven platební výměr.

137. Soud taktéž zjistil, že Krajský soud v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 77 Af 17/2020 vyzval dne 7. 7. 2020 žalobce ve lhůtě dvou týdnu ke sdělení, zda souhlasí, aby soud o věci samé rozhodl bez jednání. Daňový poradce žalobce na to dne 21. 7. 2020 reagoval přípisem, ve kterém krajskému soudu sdělil, že žádá o „ústní projednání ve věci“. Krajský soud proto přistoupil k nařízení jednání na den 21. 10. 2020. Dne 20. 10. 2020 daňový poradce žalobce telefonicky kontaktoval vyřizujícího soudce se sdělením, že na provedení jednání již netrvá a souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. S ohledem na skutečnost, že daňový poradce žalobce dne 21. 7. 2020 výslovně nesouhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, postupoval krajský soud v souladu s příslušnými právními předpisy a podle časových možností svých či účastníků, jakož i s ohledem na zajištění videokonferenční místnosti v budově Nejvyššího správního soudu, tak že nařídil jednání ve věci na 21. 10. 2020. Soud však má za to, že bez výslovného požadavku daňového poradce žalobce na konání jednání navíc v jeho přítomnosti, a tedy povinnosti krajského soudu jednat tak, aby byly dodrženy zákonem stanovené lhůty např. lhůta účastníků k přípravě jednání (§ 49 odst. 1 s. ř. s.) včetně nutnosti zajištění přítomnosti všech účastníků, a to i prostřednictvím videokonferenčního zařízení v budově Nejvyššího správního soudu, by bylo možné ve věci rozhodnout v podstatně kratším časovém horizontu, než kterým jsou tři měsíce tak, jak tomu bylo v konkrétním případě.

138. Konečně prodloužení řízení o desítky dnů bylo způsobeno i problematickým doručováním daňovému poradci žalobce či zástupcům žalobce, kteří minimálně v šesti případech datové zprávy fakticky nepřebírali, a proto byly doručovaný fikcí, popř. je přebírali např. poslední den lhůty (uvedené skutečnosti jsou v podrobnostech popsány pod body 13, 16, 31, 41, 53, 68 tohoto rozsudku). Naproti tomu k žádným obdobným „průtahům“ ze strany příslušných orgánů veřejné moci nedošlo. V neposlední řadě soud připomíná také skutečnost, že žalobce rovněž plně využíval lhůt poskytnutých mu příslušnými orgány veřejné moci k reakci na případné výzvy, k podání opravných prostředků, žalob či kasačních stížností (viz body 41, 43, 48, 49, 53 a 56 tohoto rozsudku).

139. Význam průtažného řízení pro žalobce:

140. Konečně pak soud v rámci posouzení přiměřenosti délky průtažného řízení přihlédl rovněž k významu řízení pro žalobce, který požadoval za standardní.

141. Žalobce tvrdil zvýšený význam průtažného řízení pro jeho osobu, který odvozoval především ze skutečnosti, že ve věci byl vydán platební výměr, který byl exekučně vymáhán, a to i přes to, že žalobce byl osobou povinnou k výživě nezletilých dětí, přičemž za rok 2021 měl ztrátu z pronájmu ve výši 382 803 Kč a příjem ze zaměstnání ve výši 18 500 Kč hrubého měsíčně.

142. Soud nejprve konstatuje, že skutečnosti, že žalobci byla v daňovém řízení uložena pokuta ve výši 50 000 Kč, která byla exekučně vymáhána, případně, že žalobce dosahoval za rok 2021 předestřené ztráty z pronájmu či výše specifikovaného výdělku či že byl osobou žijící ve společné domácnosti se dvěma nezletilými dětmi, samy o sobě bez dalšího neznamenají zvýšený význam řízení pro žalobce, resp. neznamenají automatickou presumpci zvýšeného významu řízení pro žalobce.

143. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že význam předmětu řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Jde především o věci trestní, které v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaného, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života, případně taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. Zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu nad rámec této obecné presumpce tvrdí a prokazuje poškozený (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).

144. V posuzované věci se však nejedná o žádnou z uvedených okolností, jež by v obecné rovině svědčila o zvýšeném významu průtažného řízení pro žalobce. To však neznamená, že by podle okolností konkrétní věci nebylo možno dovodit, že i v řízení, jež nesplňuje shora uvedená kritéria, nebyl význam průtažného řízení pro žalobce zvýšen. V takovém případě však povinnost tvrzení i povinnost důkazní ohledně existence okolností, které zvyšují význam průtažného řízení pro žalobce, leží právě na něm a nelze proto bez dalšího vyjít z domněnky, že je význam průtažného řízení pro žalobce zvyšován, jako je to v případě věcí v předchozím odstavci příkladmo vyjmenovaných. Na uvedeném nic nemění ani žalobcem akcentovaná judikatura Evropského soudu pro liská práva, neboť soudem není nikterak zpochybňováno žalobcovo tvrzení, že „exekuční řízení je pod ochranou čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, pro posouzení presumpce zvýšené významnosti však tato skutečnost sama o sobě nemá žádný vliv. Nehledě na fakt, že v případě, kdy by jakémukoliv poškozenému byla v řízení uložena peněžní, popř. jiná exekučně vymahatelná, sankce, již pouhým nedobrovolným splněním této sankce by se a priori presumovala zvýšená významnost tohoto řízení pro poškozeného.

145. Je pravdou, že v řízení byly prokázány žalobcem tvrzené skutečnosti o exekučním vymáhání správcem daně uložené pokuty, ztráty z pronájmu a hrubé výši příjmů ze zaměstnání žalobce v roce 2021, jakož i že žalobce byl osobou žijící ve společné domácnosti se dvěma nezletilými dětmi, nicméně soud má za to, že na základě uvedených skutkových zjištění nelze učinit spolehlivý závěr o majetkových poměrech žalobce tak, aby bylo možno považovat žalobci v roce 2018 uloženou a následně exekučně vymáhanou pokutu ve výši 50 000 Kč v kontextu majetkových poměrů žalobce za natolik významnou, aby to pro žalobce mohlo znamenat zvýšený význam průtažného řízení. Uvedená skutková zjištění vztahující se k majetkovým poměrům žalobce jsou omezena svou vypovídací hodnotou jak z obsahového, tak časového hlediska. V řízení nebylo spolehlivě zjištěno např. jaké byly výdělky žalobce v relevantním časovém úseku (např. dvou let) předcházejícímu průtažnému řízení ani jaké byly výdělky žalobce v období celého průtažného řízení či jakým majetkem, ať již movitým nebo nemovitým žalobce v uvedeném časovém rozmezí disponoval, stejně tak jako zda žalobce byl v relevantním časovém rozmezí (a pokud ano v jaké míře) osobou povinnou k výživě nezletilých dětí, popř. zda byla k výživě nezletilých dětí povinna i jiná osoba, popř. i jiné relevantní skutečnosti, na základě kterých by mohl být učiněn závěr o takových majetkových poměrech žalobce, z nichž by mohl soud spolehlivě usuzovat na zvýšenou významnost průtažného řízení pro žalobce. Navíc je s podivem, pokud byla částka 50 000 Kč pro žalobce natolik existenčně významná, jak žalobce tvrdí, že žalobce nepostupoval v souladu s § 101k zákona o DPH a nepožádal správce daně o prominutí mu uložené pokuty za nepodání kontrolního hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH. Soud pro úplnost vysvětluje, že absenci tohoto postupu neklade žalobci k tíži ve smyslu negativního přičinění žalobce na délce průtažného řízení (vyloučení takového postupu je předpokládáno stanoviskem Cpjn 206/2010), avšak uvedenou skutečnost hodnotí výlučně ve vztahu k žalobcem tvrzenému existenčnímu významu částky 50 000 Kč pro jeho osobu. S ohledem na skutečnost, že žalobce ani přes poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vztahu k tvrzené zvýšené významnosti průtažného řízení nedoplnil žádná další relevantní tvrzení, ani neoznačil další důkazy, soud proto posuzoval význam průtažného řízení pro žalobce jako standardní.

146. Závěrečné shrnutí:

147. V kontextu všech shora uvedených skutečností tak soud uzavírá, že průtažné řízení v celkové délce 4 roky a 6 měsíců nelze v projednávané věci hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé. Z hlediska složitosti průtažného řízení byla na několika instancích řešena celospolečensky významná právní otázka, která do té doby nebyla na úrovni nejvyšších soudů řešena. Z hlediska postupu příslušných orgánů veřejné moci tyto činily jednotlivé úkony bez zbytečných průtahů, konzistentně a v časové souslednosti, vyjma nesprávného postupu Odvolacího finančního ředitelství, který představoval ojedinělý průtah v rámci čtyř měsíců. Svým chováním však žalobce přispěl k prodloužení celkové délky řízení o řádově více měsíců, než kolik činilo pochybení Odvolacího finančního ředitelství, přičemž význam průtažného řízení pro žalobce považoval soud za standardní. Při zohlednění judikatury Nejvyššího soudu, která je ustálena v závěru, že při úvaze o nepřiměřenosti délky řízení je třeba jednotlivá kritéria posuzovat ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018), má soud za to, že nedošlo ze strany příslušných orgánů veřejné moci k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, když průtažné řízení jako celek odpovídalo dobou svého trvání času, v němž bylo možné ukončení průtažného řízení s ohledem na shora popsané okolnosti očekávat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009). Soud proto nárok žalobce na úhradu částky 111 456 Kč s příslušenstvím ve výroku II. tohoto rozsudku zamítl.

148. Zároveň je třeba připomenout, že smyslem kompenzačního řízení není a nemůže být podrobný přezkum postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení a úvahy o tom, zda mohlo řízení proběhnout v o něco kratší době, neboť zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení není odškodněním za to, že řízení neproběhlo v ideální době (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021).

149. V neposlední řadě soud odkazuje na vyjádření Nejvyššího správního soudu, který nesouhlasil s argumentem žalobce, podle něhož byla povinnost vyplnit kontrolní hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH v souladu s pokynem GFŘ-D-24 „nesplnitelným požadavkem.“ Nejvyšší správní soud konstatoval, že specificky v předmětném průtažném řízení měl žalobce v kontrolním hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH vyplnit pouze několik řádků, přičemž uzavřel, že o „nesplnitelnosti, ještě pokud byl zastoupen daňovým poradcem, se v tomto kontextu nedá hovořit“ (viz rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 2 Afs 395/2020).

150. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř., přičemž úspěšné žalované náleží náhrada nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci ve výši 1 800 Kč, která se skládá z šesti paušálních náhrad po 300 Kč podle § 1, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření ze dne 19. 5. 2023, vyjádření ze dne 25. 8. 2023, vyjádření ze dne 8. 2. 2024, vyjádření ze dne 15. 2. 2024, příprava účasti na jednání konaného dne 26. 2. 2024 a účast u jednání konaného dne 26. 2. 2024).

Poučení