23 CO 112/2022 - 274

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Petra Wulkana ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o zaplacení 51 821 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 6 628 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% p. a. z částky 4 761 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,25% p. a. z částky 1 867 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 10 % p. a. z částky 8 453,50 Kč od [datum] do [datum], ve výši 8,25 % p. a. z částky 28 137 Kč od [datum] do [datum], a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Do částky 36 522 Kč a úroku z prodlení v rozsahu, ve kterém nebylo žalobě soudy obou stupňů vyhověno, se žaloba zamítá

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 43 584 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 7 256 Kč do, tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kladně (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 43 150 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 31 853 Kč od [datum] do [datum], z částky 31 253 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 27 350 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu do částky 8 671 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 600 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 27 350 Kč od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 27 350 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem III. stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 36 013,56 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Výrokem IV. stanovil žalobci povinnost zaplatit částku 349 Kč jako doplatek soudního poplatku na účet soudu prvního stupně.

2. Předmětem řízení byly nároky žalobce z pracovního poměru žalobce u žalovaného, a to náhrady mzdy za dobu od [datum] do [datum] a dále za dobu 2 měsíců, tj. trvání výpovědní doby v důsledku rozvázání pracovního poměru dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na náhradu mzdy za jím požadované období je důvodný, když bylo prokázáno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného jako řidiče trval od [datum] do [datum], kdy skončil okamžitým zrušením ze strany žalobce z důvodu nezaplacené mzdy po uplynutí její splatnosti. Žalobce však od [datum] do [datum] fakticky nevykonával sjednaný druh práce u žalovaného a soud prvního stupně uzavřel, že tomu tak bylo z důvodu překážek na straně žalovaného jako zaměstnavatele, který mu práci nepřiděloval. Výši nároku na náhradu mzdy za uvedené období soud prvního stupně stanovil ve výši průměrného hrubého měsíčního výdělku částkou 10 617,54 Kč a v takto stanovené výši uzavřel, že žalobci náleží náhrada mzdy za kalendářní měsíce leden a únor 2021, za měsíc březen 2021 s ohledem na pracovní neschopnost žalobce od 23. do [datum] ve výši 7 432,28 Kč (14 pracovních dní), za měsíc duben, kdy byl žalobce po dobu celého měsíce v pracovní neschopnosti mu nenáleží žádná náhrada mzdy a za měsíc květen 2020 ve výši 3 185,26 Kč (6 pracovních dnů) vzhledem k tomu, že žalobce byl do [datum] v pracovní neschopnosti a ke dni [datum] pracovní poměr žalobce skončil. Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má nárok na náhradu mzdy za dobu dvou kalendářních měsíců (jak žalobce požadoval), a to ve výši průměrného měsíčního výdělku 15 040 Kč, který byl soudem prvního stupně stanoven jako pravděpodobný výdělek zjištěný s přihlédnutím ke mzdě dalších šesti zaměstnanců zaměstnaných u žalovaného na stejné pracovní pozici v uvedeném období. Vzhledem k výši žalobcem požadované částky na tomto nároku přiznal soud prvního stupně žalobci jím požadovanou částku 27 350 Kč. Žalovaný uplatnil kompenzační námitku proti nároku žalobce, a to v celkové výši 42 676,03 Kč, když v rozsahu dalších 15 453 Kč byla žalovaného pohledávka za žalobcem započtena již žalobcem samotným. Pohledávka žalovaného, kterou uplatnil jako kompenzační námitku sestávala z nároku na náhradu škody ve výši 27 076,03 Kč, což představuje celkovou částku vzniklou úhradou dílčích pokut, které byly žalobci uděleny za přestupky spáchané při výkonu práce v rámci zahraničních cest v letech 2018 - 2019, dále z částky 15 600 Kč, jako bezdůvodné obohacení žalobce, když z finančních prostředků žalovaného uhradil dvě jízdy taxi vozem v celkové částce 600 Kč a dále z účtu žalovaného prostřednictvím žalobci svěřené platební karty vybral celkem 15 000 Kč (ve třech dílčích výběrech), a to vše bez předchozího souhlasu žalovaného. Soud prvního stupně shledal důvodnou námitku žalovaného pouze částečně, a to do částky 600 Kč (žalobcem vynaložené náklady na jízdu taxi vozem z prostředků žalovaného). Pokud jde o částku 15 000 Kč, kterou žalobce prostřednictvím platební karty čerpal z účtu žalovaného, soud prvního stupně uvěřil tvrzení žalobce, že tímto způsobem mu byla kompenzována částka 500 EUR odpovídající v přepočtu částce 12 780 Kč, kterou v průběhu zahraniční cesty vynaložil na provozní potřeby (úhrada v hotovosti italskému řidiči autobusů) dle pokynů žalovaného. Soud prvního stupně v tomto směru neshledal důvodnou námitku žalovaného v rozsahu 12 500 Kč, ve zbylém rozsahu, tj. 2 500 Kč, však uzavřel, že vzhledem k tomu, že se jedná o nárok na náhradu škody nelze tento nárok započíst vůči nároku žalobce, neboť tím je nárok na náhradu mzdy. Ze stejného důvodu neshledal soud prvního stupně důvodnou námitku žalovaného týkající se částky 27 076,03 Kč, jako náhrady škody za žalovaným uhrazené pokuty za přestupky žalobce při výkonu zahraničních jízd.

3. Proti rozsudku podal včas odvolání žalovaný, který nesouhlasil s posouzením nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu od [datum] do [datum] pro překážky na straně zaměstnavatele tak jak bylo uzavřeno soudem prvního stupně. Znovu, tak jako v řízení před soudem prvního stupně setrvával na závěru, že žalobci nárok na náhradu mzdy za toto období nevznikl, když žalobce se od počátku prosince 2019 do práce nedostavoval a sdělil, že nebude v tomto období připraven pro práci pro žalovaného. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobci bylo uděleno neplacené volno, když i z výpovědi svědka [příjmení] bylo zjištěno, že tento nebyl oprávněn neplacené volno udělit. Žalovaný měl pro žalobce i pro období od ledna 2020 práci, byl připraven mu ji přidělit, avšak žalobce byl nekontaktní, nešlo se mu dovolat. To při prokázané praxi, že je práce přidělena nejprve po telefonickém odsouhlasení, fakticky znemožnilo přidělení jakékoliv práce žalobci. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že ve prospěch tvrzení o neplaceném volnu žalobce v prosinci 2012 svědčí větší množství hodin v časově předcházejícím období. Žalobce měl takto navýšený počet odpracovaných hodin i v předchozích kalendářních měsících, například v květnu a červenci 2019. Žalovaný dále nesouhlasil s posouzením jím uplatněné kompenzační námitky soudem prvního stupně, který uzavřel, že nárok na náhradu škody nelze uplatnit kompenzační námitkou. V tomto směru poukazoval na to, že tuto skutečnost neřeší ani judikatura, na kterou soud prvního stupně ve svém rozhodnutí odkázal. V případě žalovaným uplatněné pohledávky ve výši 15 000 Kč za neoprávněné výběry z účtu žalovaného poukazoval na to, že se především nejedná o náhradu škody, ale bezdůvodné obohacení, které tak lze i s ohledem na závěr soudu prvního stupně (nemožnost zápočtu náhrady škody) proti pohledávce na náhradu mzdy započíst. Zdůraznil, že v případě uvedených výběrů (ve třech případech po 5 000 Kč) nebyl prokázán souhlas žalovaného s výběrem. Výběr těchto finančních prostředků nebyl ani žalobcem vyúčtován. Žalobce rovněž neprokázal tvrzení, že by použil vlastní prostředky ve výši 500 EUR, jako úhradu v hotovosti za služby italského řidiče, se souhlasem žalovaného. Právě ke kompenzaci takto vynaložených nákladů žalobce měly výběry z účtu žalovaného dle tvrzení žalobce sloužit. Poukazoval i na chybný výpočet náhrady mzdy soudem prvního stupně za kalendářní měsíc květen 2020, kdy žalobci byla přiznána náhrada mzdy za šest dní, tedy i za den [datum], ačkoliv mezi účastníky bylo nesporné, že ještě tohoto dne byl žalobce v pracovní neschopnosti. Namítal rovněž soudem prvního stupně chybně stanovený úrok z prodlení z žalobci přiznané částky, kdy splatnost mzdy za květen 2020 byla do [datum], stejně tak náhrada mzdy v podobě průměrného výdělku za dobu dvou kalendářních měsíců (po dobu výpovědní doby) nemohla být splatná k [datum] (soudem prvního stupně stanoven úrok z prodlení od [datum]), když pracovní poměr skončil dne [datum]. V tomto směru poukazoval na rozpor, kdy soud prvního stupně vycházel ze skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného v průběhu měsíce června, a to podle doručení okamžitého zrušení pracovního poměru. V takovém případě by splatnost tohoto nároku byla dnem [datum] a úrok z prodlení by tedy mohl být přiznán až od [datum]. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu v plném rozsahu zamítl.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, když se ztotožnil se závěrem o nemožnosti zápočtu pohledávky na náhradu škody proti nároku žalobce na náhradu mzdy. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o nedůvodnost nároku žalovaného na náhradu částky 15 000 Kč, kterou žalobce vybral ve třech výběrech platební kartou z účtu žalovaného jako kompenzaci vlastních finančních nákladů vynaložených na činnost žalovaného. Znovu poukazoval na to, že žalovaný v e-mailu ze dne [datum] potvrdil, že obdržel SMS zprávu žalobce z [datum] o tom, že výběr žalobce jako kompenzaci vlastních finančních nákladů uskuteční a pokud by žalovaný s tím nesouhlasil, určitě by jednal již v říjnu 2019, případně následně kdyby, například zabavil žalobci platební kartu. Poukazoval i na časovou souslednost výběru po zaslané SMS zprávě.

5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

6. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl napaden ve výroku II., kterým byla žaloba do částky 8 671 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným zamítnuta. V tomto rozsahu nabyl rozsudek soudu prvního stupně samostatně právní moci.

7. Po provedeném dokazování vycházel soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu: žalobce byl v pracovním poměru u žalovaného na základě pracovní smlouvy uzavřené dne [datum] na pracovní pozici řidič. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou s dvacetihodinovou nerovnoměrně rozvrženou týdenní pracovní dobou. Základní měsíční mzda byla stanovena mzdovým výměrem ve výši 6 500 Kč s možností přiznání osobního ohodnocení do 200 Kč a stanovením výplatního termínu vždy k patnáctému dni následujícího měsíce s tím, že mzda bude zasílána na bankovní účet žalobce. Práce žalobci včetně ostatních řidičů zaměstnaných u žalovaného byla přidělována tak, že nabídka konkrétní práce byla nejprve odsouhlasena řidičem telefonicky poté, kdy byl kontaktován dispečerem žalovaného. Následně byl dispečerem uveden řidič na konkrétní autobus v interním systému žalovaného. Samotný program cesty dostal řidič e-mailem od zaměstnance obchodního oddělení žalovaného. Bez předchozí telefonické domluvy nebyla konkrétní práce řidiči přidělena. Žalovaný zajišťoval kompletně dopravu pro asijské turisty po Evropě. Poptávka po jeho službách poklesla v souvislosti s pandemií Covid-19, kdy již v měsíci prosinci 2019 docházelo ke stornování okruhu pro čínské turisty. Od ledna 2020, kdy bylo celosvětově omezeno cestování, byli řidiči žalovaného kvůli nedostatku práce převážně doma, žalovaný jim práci nepřiděloval, nevyplácel jim mzdu či jiné plnění a s řidiči komunikoval pouze omezeně (například sdělením, že pro ně práci nemá, firma je na tom špatně). V té době někteří řidiči čekali na přidělení práce žalovaným, někteří si sami našli práci novou. Mechanismus čerpání dovolené řidiči byl nastaven tak, že žádost o dovolenou řidiči hlásili telefonicky dispečerovi, který požadavek konkrétního řidiče přednesl žalovanému. Pokud bylo řidiči k jeho žádosti o dovolenou vyhověno, obdržel dispečer buď přímo od žalovaného, nebo zaměstnance žalovaného, pana [příjmení], informace, aby tento konkrétní řidič v období, kdy bude čerpat dovolenou, nebyl na cesty obsazován. Pokud jde o čerpání dovolené, u žalovaného se nic nepodepisovalo. Žalobce v říjnu 2019 telefonicky oslovil dispečera [jméno] [příjmení] se žádostí o poskytnutí neplaceného volna po dobu části měsíce prosince 2019 z důvodu příjezdu a pobytu přítelkyně žalobce z Kuby s tím, že v měsících říjnu a listopadu 2019 bude pro žalovaného jezdit žalobce více, takže si fakticky práci za měsíc prosinec 2019 odjede během těchto dvou kalendářních měsíců. Práci v kalendářním roce 2019 žalobce fakticky vykonával do [datum], kdy mu končila cesta po Francii, Švýcarsku a Belgii, která mu byla přidělena e-mailem žalovaného ze dne [datum] a probíhala v době od 26. 11. v 18:30 hodin do [datum] 19:30 hodin. V říjnu 2019 žalobce odpracoval 150 hodin, v listopadu 134 hodin, v prosinci 36 hodin. V měsíci prosinci čerpal také dovolenou v rozsahu devíti dnů. Během měsíce října 2019 provedl žalobce rezervaci letenek pro [jméno] [příjmení] a to z Havany do [obec] ve dnech 10. až [datum] a zpáteční letenky ve dnech 24. 12. až [datum]. V období od [datum] do [datum] žalovaný žalobce, pokud jde o přidělování práce, telefonicky ani jiným způsobem, nekontaktoval. Žalovaný ve mzdovém listě žalobce za rok 2020 vykázal žalobci odpracované hodiny v počtu 90 hodin v lednu, 80 hodin v únoru, 12 hodin v březnu s vykázanou hrubou mzdou ve výši 10 850 Kč za měsíce leden a únor a 1 480 Kč za měsíc březen. K vyplacení takto uvedené mzdy žalobci nedošlo. Žalobce byl v době od [datum] do [datum] v pracovní neschopnosti. Dne [datum] obdržel žalobce od žalovaného e-mail s výzvou k dostavení se do zaměstnání dne [datum] a s přehledem finančních nesrovnalostí (nevyúčtování za nevrácení hotovostí ve výši 1 289 Kč a 352,44 EUR, chybějící účtenky za použití taxi 2× 300 Kč, neoprávněné výběry hotovosti ve třech případech po 5 000 Kč a 1× 4 500 Kč firemní platební kartou bez schválení žalovaným či účetním žalovaného a pokuty uhrazené žalovaným za žalobce v celkové výši 27 076,30 Kč (v přepočtu dle platného kurzu, když pokuty, za žalobce byly hrazeny v eurech). Žalobce provedl výběry z bankomatu v ČR firemní platební kartou žalovaného, a to ve dnech [datum], [datum] a [datum] vždy ve výši 5 000 Kč. Dne [datum] poslal žalobce účetnímu žalovaného (pan [příjmení]) SMS zprávu o oznámení, že„ se souhlasem pana [příjmení] si má žalobce vybrat 500 EUR, což učiní výběrem z Komerční banky dle aktuálního kurzu ČNB, tj. 500 × 25, 560 Kč, tj. 12 780 Kč“. Žalobce ve dvou případech použil firemní finanční hotovost na úhradu cesty taxíkem z letiště na parkoviště, kde měl zaparkován autobus, a to vždy ve výši 300 Kč, aniž by žalovanému toto následně vyúčtoval. Žalobce dne [datum] řídil vozidlo [registrační značka] 1SF [číslo], téhož dne ve 20.10 hodin spáchal přestupek, za který byla rozhodnutím policie [příjmení] dne [datum] udělena pokuta ve výši 65,91 EUR, kterou žalovaný zaplatil dne [datum], přepočet kurzu byl 25,63, tj. částku 1 689,27 Kč. Žalobce dne [datum] řídil vozidlo [registrační značka], téhož dne ve 19.01 hodin spáchal přestupek, za který byla rozhodnutím policie [obec] dne [datum] udělena pokuta ve výši 73,50 EUR, kterou žalovaný zaplatil dne [datum], přepočet kurzu byl 25,445, tj. částku 1 870,21 Kč. Žalobce dne [datum] řídil vozidlo [registrační značka], téhož dne ve 14.35 hodin spáchal přestupek, za který byla rozhodnutím policie [příjmení] dne [datum] udělena pokuta ve výši 65,91 EUR, kterou žalovaný zaplatil dne [datum], přepočet kurzu byl 25,660, tj. částku 1 691,25 Kč. Žalobce dne [datum] řídil vozidlo [registrační značka], téhož dne ve 9.46 hodin spáchal přestupek, za který byla rozhodnutím oddělení inkasa pokut Řím dne [datum] udělena pokuta ve výši 88,42 EUR, kterou žalovaný zaplatil dne [datum], přepočet kurzu byl 25,860, tj. částku 2 286,54 Kč. Žalobce dne [datum] řídil vozidlo [registrační značka], téhož dne ve 14.43 hodin spáchal přestupek, za který byla rozhodnutím oddělení inkasa pokut Řím dne [datum] udělena pokuta ve výši 88,42 EUR, kterou žalovaný zaplatil dne [datum], přepočet kurzu byl 25,860, tj. částku 2 286,54 Kč. Žalobce dne [datum] řídil vozidlo [registrační značka], téhož dne 2x v 16.37 hodin, v 19.57 hodin spáchal přestupky, za které byli rozhodnutím oddělení inkasa pokut Řím dne [datum] uděleny pokuty ve výši 89,82 EUR, kterou žalovaný zaplatil dne [datum], přepočet kurzu byl 25,485, tj. částku 2 289 Kč, ve výši 481,72 EUR, kterou žalovaný zaplatil dne [datum], přepočet kurzu byl 25,780, tj. částku 12 418,74 Kč, ve výši 89,82 EUR, kterou žalovaný zaplatil dne [datum], přepočet kurzu byl 25,485, tj. částku 2 289,06 Kč. Pokud jde o žalovaným tvrzený přestupek ze dne [datum], nebyla doložena kniha jízd, z ostatních shora uvedených listinných důkazů bylo zjištěno, že pokuta byla uvedeného dne udělena rozhodnutím policejního prezídia Rheinpfalz ve výši 10 EURO, kterou žalovaný zaplatil dne [datum], přepočet kurzu byl 25,535, tj. částka 255,35 Kč. V období červenec 2018 až srpen 2019 se žalobce při služebních cestách dopustil několikrát přestupku, za kterých mu byla rozhodnutím příslušného orgánu v dané zemi udělena pokuta, kterou následně uhradil žalovaný v eurech. Žalovaný v reakci na předžalobní výzvu žalobce k úhradě částky 60 735,40 Kč nároky žalobce neuznal, uplatnil vůči němu svoji pohledávku ve výši 56 462 Kč.

8. S takto zjištěným stavem soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil.

9. Odvolací soud shledal správný postup soudu prvního stupně, který s ohledem na skutečnost, že žalobce je občanem Slovenské republiky, se nejprve zabýval tím, zda je dána příslušnost zdejšího soudu k rozhodnutí a otázkou právní úpravy, kterou je třeba na danou věc aplikovat. Soud prvního stupně při posouzení mezinárodní příslušnosti vycházel z Nařízení Evropského parlamentu a [ustanovení právního předpisu EU] ze dne [datum] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I. BIS), u něhož je dána teritoriální působnost, časová působnost i věcná působnost. Příslušnost soudu je v souladu s čl. 20 a následujících uvedeného nařízení. V souladu s Úmluvou o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Římská smlouva), Nařízením Evropského parlamentu a Rady ([příjmení]) [číslo] (nařízení Řím I.) pak při právním posouzení vycházel z českého právního řádu s ohledem na místo výkonu práce žalobce v České republice, a to konkrétně podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen„ zákoník práce“).

10. Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení nároku žalobce. Soud prvního stupně zcela správně postupoval podle § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a § 208 zákoníku práce při posouzení nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu od [datum] do [datum], tedy ke dni skončení pracovního poměru, po kterou mu ze strany žalovaného nebyla mzda vyplacena.

11. Podle ustanovení § 208 zákoníku práce, nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

12. Odvolací soud se ztotožnil se posouzením věci soudem prvního stupně v tom směru, že žalobci za toto období náleží náhrada mzdy, byť z jeho strany fakticky práce nebyla vykonána. S ohledem na způsob přidělování práce u žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že bylo na žalovaném, aby prokázal, že žalobci konkrétní práci v tomto období přidělil. Systém přidělování práce řidičům, včetně žalobce u žalovaného byl založen na tom, že řidiči byli jiným zaměstnancem žalovaného (dispečerem) nejprve kontaktováni telefonicky s nabídkou konkrétní práce (konkrétní místo výjezdu s přesně určeným termínem) a teprve po předběžném odsouhlasení bylo toto potvrzeno dispečerem v interním systému, a to již na konkrétní autobusové vozidlo. Bližší program cesty, tzv. okruhu pak řidič obdržel následně e-mailem. Ze strany žalovaného nebylo prokázáno, že by k takovému postupu v uvedeném období v případě žalobce došlo. Naopak svědeckými výpověďmi dalších zaměstnanců žalovaného na shodné pozici, tj. řidiče, bylo prokázáno, že v tomto období práce pro zaměstnance na pozici řidiče nebyla, což bylo způsobeno důsledky celosvětové pandemie v souvislosti s onemocněním Covid-19. Jak soud prvního stupně zcela správně uzavřel, nelze shledat důvodnou námitku žalovaného, že žalobce dal najevo, že nehodlá práci vykonávat tím, že v měsíci prosinci po větší část měsíce práci pro žalovaného nevykonal. V tomto směru soud prvního stupně uzavřel vzhledem k dalším důkazům (potvrzení rezervace letenek pro přítelkyni žalobce, rezervace ubytování), že větší část kalendářního měsíce prosince 2019 trávil se svou přítelkyní a měl za tímto účelem sjednané neplacené volno. Skutečnost, že se jedná pouze o postoj žalobce pro měsíc prosinec 2019, nikoliv pro měsíce následující, byla žalovanému nepochybně známa. O tom svědčí i obsah e-mailové výzvy učiněné žalovaným žalobci dne [datum], ve kterém žalovaný poukazuje na to, že dle„ sdělení majitele a dispečera odmítl žalobce v prosinci 2019 chodit do práce a měl oznámit, že se do práce vrátí až v lednu, což mu nebylo povoleno“. Takový postoj žalobce by měl vliv na náhradu mzdy za měsíc prosinec 2019 (což však není předmětem řízení) a nikoliv pro měsíce následující. Pro závěr o důvodnosti nároku na náhradu mzdy za období leden 2020 až květen 2020 je tedy nerozhodné, z jakého důvodu a v jakém rozsahu nepracoval žalobce v prosinci 2019 Odvolací soud se tedy v plném rozsahu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce na náhradu mzdy za období od [datum] do [datum] pro překážky v práci na straně zaměstnavatele je důvodný, když i ze svědectví ostatních řidičů lze mít za prokázané, že žalovaný práci pro řidiče neměl a tvrzení žalovaného, že byl připraven žalobci práci přidělovat, které nebylo prokázáno, lze považovat za účelové. Soud prvního stupně v tomto směru vycházel z průměrného výdělku, kdy vyšel z rozhodného období, tj. čtvrtého kalendářního čtvrtletí roku 2019 a v souladu s výší požadovanou žalobcem mu za toto období přiznal náhradu mzdy. Soud prvního stupně pochybil pouze při výpočtu náhrady mzdy za měsíc květen 2020, kdy byla náhrada mzdy žalobci přiznána za šest dní, tj. i den [datum], když přitom soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění, že žalobce byl v pracovní neschopnosti od [datum] do [datum], tedy za den [datum] žalobci náhrada mzdy nenáleží. V tomto směru odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, pokud jde o výši náhrady mzdy jen za měsíc květen 2020, kdy správně má žalobci náležet náhrada mzdy za pět dní, nikoliv soudem prvního stupně přiznaných šest.

13. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, i pokud jde o nárok na náhradu mzdy za dva měsíce odpovídající délce výpovědní doby v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 zákoníku práce, kdy žalobci vznikl nárok na odstupné s ohledem na délku trvání jeho pracovního poměru (více jak dva roky) za stavu, kdy z jeho strany došlo k rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením z důvodu nevyplácení mzdy nebo náhrady mzdy do 15 dnů po uplynutí období splatnosti. V tomto směru soud prvního stupně byl vázán požadavkem žalobce na odstupné pouze ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, tj. ve výši 27 350 Kč.

14. Odvolací soud, pokud jde o nároky žalobce uplatněné žalobou, odkazuje pro stručnost v plném rozsahu (s výjimkou shora uvedenou, pokud jde o náhradu mzdy za měsíc květen 2020) na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se podrobně zabýval výpočtem náhrady mzdy za požadované období a vypořádal se i se všemi námitkami žalovaného, které byly následně předmětem jeho odvolání.

15. Odvolací soud se však neztotožnil s posouzením obrany žalovaného soudem prvního stupně. Žalovaný uplatnil k obraně kompenzační námitku v celkové výši 42 676 Kč, sestávající ze tří nároků, a to náhrady škody ve výši 27 076,03 Kč, bezdůvodného obohacení ve výši 15 000 Kč a bezdůvodného obohacení ve výši 600 Kč. Pokud jde o nárok žalovaného na náhradu škody ve výši 27 076,03 Kč, jedná se o částku, kterou v souhrnu zaplatil žalovaný za pokuty, které byly uděleny žalobci jako řidiči žalovaného za přestupky, spáchané při výkonu práce v rámci zahraničních cest v období od [datum] do [datum]. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný zaplatil v této výši za přestupky, které byly uděleny žalobci jako řidiči při řízení vozidla žalovaného. Soud prvního stupně však uzavřel (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR), že za stavu, kdy nebyla mezi účastníky uzavřena dohoda, není přípustné jednostranné započtení pohledávky žalovaného jako zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce žalobce jako zaměstnance na náhradu mzdy.

16. Pokud jde o nárok žalovaného na vydání bezdůvodného obohacená ve výši 15 000 Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že do částky 2 500 Kč je tento nárok důvodný, avšak nelze provést jednostranné započtení pohledávky proti pohledávkám žalobce na náhradu mzdy, neboť se jedná o nárok na náhradu škody. Ve zbylém rozsahu neshledal nárok důvodným za stavu, kdy dospěl k závěru, že v tomto rozsahu se nejednalo ze strany žalobce o neoprávněný a neschválený výběr peněz z bankomatu prostřednictvím firemní platební karty, neboť uvěřil tvrzení žalobce, že tím žalobce kompenzoval vynaložení osobních finančních prostředků ve výši 500 EUR na zaplacení italského řidiče v [obec] při zájezdu v září 2019 k pokynu žalovaného, když svolení k výběru částky odpovídající 500 EUR z bankomatu v ČR mu bylo následně dáno účetním žalovaného. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně však neztotožnil. Soud prvního stupně vycházel z výpisu účtu žalovaného (v tomto směru bylo dokazování odvolacím soudem zopakováno) i tvrzení žalobce, který nepopíral, že z účtu žalovaného provedl celkem tři výběry z bankomatu v ČR, a to dne 6. 10., 7. 10. [datum] vždy po 5 000 Kč. To žalobce odůvodňoval tím, že šlo o kompenzaci jím vynaložených finančních prostředků na provoz žalovaného (zaplacení služeb italského řidiče po telefonickém požadavku žalovaného). Toto tvrzení však žalobce neprokázal, ale zejména, dle závěru odvolacího soudu, neprokázal, že by se uvedené výběry vztahovaly k těmto jím tvrzeným nákladům. Žalobce v tomto směru odkazoval na SMS zprávu, kterou zaslal dne [datum] žalovanému, kdy jednostranně oznamoval, že touto cestou své náklady hodlá kompenzovat, avšak neprokázal již, že k tomu mu byl ze strany žalovaného následně udělen souhlas, ačkoliv v minulosti tímto způsobem výběry žalobce prováděl právě až po odsouhlasení ze strany žalovaného. V tomto směru odvolací soud poukazuje i na to, že není dána ani časová souslednost, kdy dva výběry po 5 000 Kč by časově tomuto oznámení žalobce odpovídaly, avšak nikoliv již třetí výběr, který byl proveden až [datum]. Z žalobcem předložených listinných důkazů (e-mailová komunikace s žalovaným) přitom vyplývá, že v mezidobí mezi v pořadí druhým a v pořadí třetím výběrem z bankomatu absolvoval žalobce další cesty pro žalovaného, a nelze tedy jednoznačně usoudit, že v pořadí třetí výběr se vztahoval právě k nákladům ze zájezdu ze září 2019. Není dána ani souvislost, pokud jde o výši výběrů, kdy v SMS zprávě uvádí sám žalobce úmysl kompenzace v přepočtu částky 500 EUR na částku 12 780 Kč. Přesto třetí výběr byl uskutečněn v hodnotě 5 000 Kč, což neodpovídá částce, která takto měla být kompenzována. Odvolací soud proto shledává nárok žalovaného ve výši 15 000 Kč (za uskutečněné tři výběry z bankomatu žalobcem) jako důvodný. Pokud jde o právní kvalifikaci, odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se jedná o nárok na náhradu škody, když je nepochybné, že se žalovaný domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Podle odvolacího soudu je (ve shodě se soudem prvního stupně) důvodný i nárok žalovaného v na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 600 Kč, když v tomto rozsahu použil žalobce finanční prostředky na uhrazení dvou jízd taxi, aniž by toto žalovanému následně vyúčtoval. Odvolací soud tedy uzavřel, že nárok žalovaného uplatněný jako obrana proti nároku žalobce je důvodný v plném rozsahu.

17. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o přípustnost započtení nároků žalovaného na nárok žalobce. Soud prvního stupně v tomto směru zcela správně vycházel z ustanovení § 144a odst. 4 zákoníku práce, dle kterého započtení proti pohledávce na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu smí být provedeno jen za podmínek stanovených v úpravě výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy v občanském soudním řádu. Dále ze závěrů rozsudku [název soudu] sp. zn. [anonymizována tři slova] [rok] uzavřel, že i při dodržení zákonných limitů vyplývajících z ustanovení § 278 a 279 odst. 1 o. s. ř., není přípustné jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu bez dohody mezi účastníky, která v daném případě uzavřena nebyla. Tento závěr soudu prvního stupně není správný, když ze shora citovaného ustanovení § 144a odst. 4 zákoníku práce vyplývá, že započtení zaměstnavatele proti pohledávce zaměstnance na mzdu přípustné je, avšak s omezením stanoveným v úpravě výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, tj. ustanovením § 276 - 302 o. s. ř. Podle § 278 zákoníku práce nesmí být povinnému sražena z měsíční mzdy základní částka; způsoby jejího výpočtu stanoví nařízením vláda České republiky („ nezabavitelná částka“). Podle § 279 zákoníku práce z čisté mzdy, která zbývá po odečtení nezabavitelné částky a která se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi a vyjádřenou v celých korunách, lze srazit k vydobytí pohledávky oprávněného jen jednu třetinu s výjimkou přednostních pohledávek uvedených v odst. 2, pro které se srážejí 2/3. Pokud soud prvního stupně odkazoval na závěry rozsudku [název soudu] sp. zn. [spisová značka], tento se týká odlišné situace, kdy zaměstnavatel provedl nejen zápočet své pohledávky na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, ale zároveň i jednostranně provedl srážku ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku, a to bez existence dohody, čímž postupoval v rozporu s ustanovením § 147 odst. 3 věta druhá zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení jsou srážky ze mzdy k náhradě škody možné jen na základě dohody o srážkách ze mzdy. Tato dohoda se tedy vztahuje k provedení srážky ze mzdy, nikoliv k uplatnění započtení. Lze tedy uzavřít, že žalovaný jako zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku vůči nároku žalobce uplatněného v tomto řízení, tedy nároku na náhradu mzdy, a to v případě nároku na náhradu mzdy za dobu trvání pracovního poměru s omezeními vyplývajícími z ustanovení § 278 a 279 odst. 1 o. s. ř.

18. Započtení (včetně započtení na pohledávku zaměstnance na mzdu) se v pracovněprávních vztazích řídí v souladu s ustanovením § 4 zákoníku práce občanským zákoníkem (tj. zákonem č. 89/2012 Sb. (dále jen„ OZ“).

19. Podle § 1982 OZ, dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

20. K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (§ 1987 OZ). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není. Zakazuje se započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný, započtení proti pohledávce na náhradu újmy způsobené na zdraví, ledaže se jedná o vzájemnou pohledávku na náhradu téhož druhu. Promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.

21. V daném případě, jak již odvolací soud uvedl shora, uplatnil žalovaný k započtení pohledávku na náhradu škody ve výši 2 776,30 Kč a pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 15 600 Kč Odvolací soud shledal nárok žalovaného uplatněný k započtení v plném rozsahu důvodný. Jedná se o pohledávky způsobilé k započtení. Nárok žalobce je důvodný v rozsahu 58 672 Kč, a to nárok na náhradu mzdy ve výši dvou průměrných výdělků, žalobcem požadovaný ve výši 27 350 Kč, a dále nárok na náhradu mzdy za dobu od [datum] do [datum] v celkové výši 31 322 Kč. Pokud jde o nárok na náhradu mzdy za období od [datum] do [datum], tento nárok sestává z náhrady mzdy za měsíc leden a únor vždy ve výši 10 618 Kč, za měsíc březen 2020 ve výši 7 432 Kč (tj. za 14 dní s ohledem na pracovní neschopnost žalobce), za měsíc květen 2020 ve výši 2 654 Kč (tj. za 5 dnů vzhledem k pracovní neschopnosti žalobce a skutečnost, že pracovní poměr skončil ke dni [datum]). Za měsíc duben 2020, kdy žalobce byl dočasně práce neschopný, nenáleží žalobci náhrada mzdy. Na pohledávku žalobce lze tedy započíst pohledávku žalovaného s ohledem na omezení vyplývající z ustanovení § 278 a 279 o. s. ř. Na částku 27 350 Kč (představující náhradu mzdy ve výši dvou průměrných výdělků, lze započíst pohledávku žalovaného bez omezení. Na tuto pohledávku tedy odvolací soud započetl nárok žalovaného na bezdůvodné obohacení ve výši 15 600 Kč a ve zbylé části, tj. 11 750 Kč, jako část nároku žalovaného na náhradu škody. Neuspokojená část nároku žalobce je částka 15 326 Kč (zbylá část nároku na náhradu škody). Tuto částku tedy odvolací soud započetl na pohledávku žalobce na náhradu mzdy za období od [datum] do [datum], a to v rozsahu v jakém lze provést srážky ze mzdy žalobce podle § 278 a § 279 o. s. ř., tj. v rozsahu jedné třetiny čisté mzdy. S ohledem na výši náhrady mzdy za jednotlivé kalendářní měsíce uvedeného období (respektive z nich vypočtené čisté mzdy) je důvodné započtení pohledávky žalovaného na tomto nároku v celkové výši 9 240,50 Kč (za měsíce leden a únor vždy 3 124,60 Kč, měsíc březen 2 204,30 Kč, měsíc květen 787 Kč). Z nepostižitelné části mzdy (2/3 čisté mzdy žalobce) lze provést zápočet ve výši 15 453 Kč, neboť v tomto rozsahu uznal pohledávku žalovaného sám žalobce. Po započtení pohledávky žalovaného je tedy důvodný nárok žalobce ve výši 6 628 Kč.

22. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o úroky z prodlení z žalobcem uplatněné pohledávky. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla sjednána jiná splatnost mzdy, v souladu s ustanovením § 141 odst. 1 zákoníku práce byla mzda žalobce splatná v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém mu vznikla právo na mzdu, tj. do konce tohoto kalendářního měsíce. Žalobce požadoval úroky z prodlení z celé žalované částky od [datum]. Žalovaný se však nemohl dostat do prodlení ke dni [datum] s úhradou náhrady mzdy za kalendářní měsíc květen 2020 ani s úhradou částky 27 350 Kč (představující náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu dvou kalendářních měsíců po skončení pracovního poměru, když tyto nároky byly splatné až [datum]).

23. Odvolací soud proto v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že žalovanému stanovil povinnost zaplatit částku 6 628 Kč (po odvolacím soudem provedeném započtení v řízení uplatněné pohledávky žalovaného) se zákonným úrokem z prodlení, kdy žalobci náleží nárok na úrok z prodlení z částky představující náhradu mzdy za měsíce leden až březen 2020 od [datum], a to v části, na kterou byla započtena pohledávka žalovaného do [datum] (doručení podání, obsahující uplatněnou námitku k započtení žalobci), z nároku představujícího náhradu mzdy za měsíc květen 2020 a náhradu mzdy ve výši dvou průměrných výdělku po skončení pracovního poměru od [datum], s tím, že v části, na kterou byla započtena pohledávka žalovaného do okamžiku střetu pohledávek, tj. [datum].

24. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, rozhodl odvolací soud znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle § 224 odst. 1, 2, § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně byl žalobce úspěšný v rozsahu 13 %, neúspěšný v rozsahu 87 %. Žalovaný, jako účastník, který byl ve věci převážně úspěšnější, má tedy nárok na poměrnou část nákladů řízení, a to v rozsahu 74 % vzniklých nákladů. Žalovanému vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady na právním zastoupení, a to v celkové výši 58 897 Kč. Náklady zastoupení advokátem sestávají z odměny stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 a. t. po 2 900 Kč za každý ze 14 úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a. t. (příprava a převzetí zastoupení, sepis odporu a vyjádření k odporu proti platebnímu rozkazu, pět vyjádření ve věci: ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], účast na soudním jednání dne [datum] v délce přesahující dvě hodiny, dne [datum] - v délce přesahující čtyři hodiny, dne [datum] a dne [datum]) v celkové výši 40 600 Kč a 14 režijních paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. v celkové výši 4 200 Kč. Náhrada za promeškaný čas byla přiznána za 16 započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14a a.t., tj. v celkové výši 1 600 Kč. Cestovné zástupce žalovaného v celkové výši 2 753 Kč bylo přiznáno v souvislosti s cestami realizovanými ze sídla zástupce žalovaného k Okresnímu soudu v Kladně a zpět osobním vozidlem [příjmení] [příjmení] [registrační značka], a to dne [datum] ve výši náhrady 631 Kč za 100km (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 6,87 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle citované vyhlášky), dne [datum] ve výši náhrady 672,20 Kč za 100km (33,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 6,87 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle citované vyhlášky), dne [datum] ve výši náhrady 724,90 Kč za 100 km (37,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při průměrné spotřebě 6,87 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle citované vyhlášky), dne [datum] ve výši náhrady 724,90 Kč za 100km (37,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., při průměrné spotřebě 6,87 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle citované vyhlášky). Náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. v částce 9 828 Kč náleží zástupci žalovaného dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Z takto vzniklých nákladů má tedy žalovaný nárok na náhradu 74 %, tj. částky 43 584 Kč.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení vznikly v řízení úspěšnějšímu žalovanému náklady na právním zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby (písemné odvolání a účast právního zástupce žalovaného u jednání odvolacího soudu) po 2 860 Kč (z předmětu odvolacího řízení, tj. částky 43 150 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. d) g), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, 21 % DPH ve výši 1 327 Kč. Žalovanému dále vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku z odvolání ve výši 2 158 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalovaného činí 9 805 Kč. Žalovaný má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 74 %, tj. ve výši 7 256 Kč. Vzhledem k tomu, že při vyhlášení rozsudku došlo k pochybení ve výpočtu, pokud jde o výši náhrady nákladů odvolacího řízení, když namísto částky 7 256 Kč byla chybně určena částkou 6 987 Kč, postupoval odvolací soud v souladu s ustanovením § 164 o. s. ř. a tuto početní chybu opravil v písemném vyhotovení rozsudku.

26. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce zákonné třídenní lhůty, místo plnění v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalovaného, který je advokátem.

Poučení