23 Co 117/2022- 179

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Terezy Jachura Maříkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], LL.M. sídlem [adresa] o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje; ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje ve znění: Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi dané žalobci v době jeho pracovní neschopnosti pro [anonymizována tři slova] [datum] (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok [anonymizováno]).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalované určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne [datum] danou žalobci podle § 52 písm. g) zákoníku práce s odůvodněním, že nejsou naplněny podmínky dané výpovědi, neboť na možnost výpovědi nebyl upozorněn řádnou formou, tedy písemným upozorněním, porušení pracovních povinností se nedopustil a rovněž není naplněna zákonná dikce v podobě soustavného méně závažného porušování předpisů vztahujících se k vykonávané práci.

3. Po vymezení obsahu žalobních tvrzení, jakož i obrany žalované, soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku předeslal, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce byl v pracovním poměru u žalované, že žalovaná se pokusila předat žalobci výpověď z pracovního poměru dne [datum] a ten ji odmítl převzít, a že fyzicky ji převzal až dne [datum]. Dále uvedl, jaká jednotlivá skutková zjištění učinil na podkladě v řízení provedených listinných důkazů, a předestřel závěr o skutkovém stavu, který učinil na jejich podkladě. Soud I. stupně při právním posouzení věci vyšel ze zjištění, že žalobce jako zaměstnanec žalované odmítl dne [datum] převzít od žalované výpověď z pracovního poměru, danou pro důvody uvedené v § 52 písm. g) zákoníku práce, s tím, že je v pracovní neschopnosti. Od [datum] počala běžet dvou měsíční výpovědní doba a pracovní poměr žalobce skončil ke dni [datum]. Důvody pro výpověď z pracovního poměru žalovaná spatřovala v tom, že žalobce a) jako vedoucí katedry kriminalistiky nezajistil aktuálnost a úplnost dokumentace k předmětům, která je zveřejněna ve studijním informačním systému, čímž porušil povinnost stanovenou zejména č. l. 7 [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] pro [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], přičemž toto jednání mu bylo vytčeno děkanem [anonymizováno] bezpečnostně právní [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. Pochybení spočívalo v tom, že až na výjimky nebyly u předmětů zveřejněny požadavky na studenty v průběhu semestru, podmínky pro udělení zápočtu, rámcové podmínky a charakteristika konání zkoušky, jak stanovuje předpis, přičemž způsob zakončení nebyl stanoven vůbec, nebo zcela neurčitým způsobem, přičemž poslední aktualizace u řady předmětů proběhla v roce [rok]; b) opakovaně mařil výběrová řízení na přijetí nového akademického pracovníka, neboť opakovaně dopředu předjímal výsledek výběrového řízení ohledně jím dopředu vybraného a doporučeného kandidáta, na což měl být žalobce upozorněn emailem od děkana [anonymizováno] bezpečnostně právní [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], ze dne [datum]; c) se nechoval při komunikaci se svým nadřízeným pracovníkem slušně, když mu v reakci na jeho email ze dne [datum] mimo jiné napsal:„ Vy sám si to nedovedete dobře představit, protože jste v této době byl zřejmě ještě žákem základní školy.“ či„ A závěrem Vám chci doporučit, abyste nečinil žádná rozhodnutí o katedře kriminalistiky za mými zády, tj. bez mého vědomí, protože kriminalistice zcela zjevně nerozumíte a manažerským schopnostem se teprve musíte učit.“ či„ Nenechám se účelově šikanovat nikým, natož porevolučními dětmi.“. Těmito výroky se žalobce dopustil porušení pokynu rektora [číslo] [anonymizováno 6 slov] zejména č. l. 3 odst. 1 až 3, o čemž byl vyrozuměn rovněž emailem děkana [anonymizováno] bezpečnostně právní [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], ze dne [datum]; d) formulacemi užitými ve vztahu k jednání děkana [anonymizováno] [příjmení] v emailu ze dne [datum] označeném jako [anonymizována dvě slova] všem slušným kolegyním a kolegům, které rozeslal více než [anonymizováno] zaměstnancům a jedné osobě, která není zaměstnancem [anonymizována dvě slova], představujícími nepodložené, urážející a žalobcovým negativním vztahem k vedoucím zaměstnancům ovlivněné hodnotící úsudky, překročil meze pronášení oprávněné kritiky a způsobil svému zaměstnavateli újmu na oprávněných zájmem, což je v rozporu s povinnostmi stanovenými zákoníkem práce. Výtka byla žalobci předána dne [datum]; e) formulacemi užitými v emailu ze dne [datum] označeném [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] na vyjádření pana děkana [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], který rozeslal všem akademickým pracovníkům vyjma děkana, porušil povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, když každý zaměstnanec má povinnost jednat v souvislosti s pracovním vztahem tak, aby nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať již majetkovou či morální a že uvedením nepodložených, urážejících a žalobcovým negativním vztahem k vedoucím zaměstnancům ovlivněných hodnotících úsudků o svém zaměstnavateli překročil meze pronášení oprávněné kritiky a způsobil svému zaměstnavateli újmu. Výtka byla žalobci předána dne [datum]; f) studentům prezenční formy studia oboru [anonymizováno] sdělil odlišné podmínky pro udělení zápočtu z předmětu [anonymizována dvě slova] (teorie a metodologie), než jaké byly dne [datum] zveřejněny ve studijním informačním systému, tj. nutnost absolvování zápočtového testu pro všechny studenty bez rozdílu, přičemž ke škodlivému následku nedošlo jen shodou okolností. Tímto svým jednání porušil [anonymizováno] a zkušební řád pro [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], podle kterého garant předmětu zveřejní nejpozději 14 dní před zahájením výuky v semestru program předmětu, který obsahuje mj. podmínky zápočtu, které nelze v průběhu semestru měnit. Výtka byla žalobci předána dne [datum]; g) jako vedoucí katedry a posléze jako člen katedry připustil, že u předmětů zakončených zkouškou byly vyhlášeny termíny zkoušek určené výlučně pro kontaktní zkoušení, čímž nerespektoval pokyn vedení [anonymizována dvě slova] z porady vedoucích kateder dne [datum], aby bylo preferováno zkoušení distančním způsobem, přičemž kontaktní způsob měl být zachován pro případy, kdy student nebude mít možnost účastnit se online distančního zkoušení. Zjištěno z emailové korespondence ze dne [datum] mezi žalobcem, studentem [jméno] [příjmení] a děkanem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], čímž žalobce závažně porušil povinnost plnit pokyny nadřízených vydaných v souladu s právními předpisy a porušil rovněž základní povinnosti vedoucího zaměstnance řídit a kontrolovat práci podřízených [anonymizováno]; h) i přes přímý pokyn nadřízeného děkana v emailové komunikaci ze dne [datum] a následně i dne [datum] neopravdivě užíval podpisovou doložku„ vedoucí katedry“, a to v době, kdy tuto pozici již nezastával; i) i přes předchozí výtky komunikoval žalobce s děkanem v emailech ze dne [datum] zcela nevhodným až urážlivým způsobem, čímž opakovaně porušil pokyn [číslo] [anonymizováno 6 slov]; j) v citované emailové komunikaci ze dne [datum] s děkanem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], přeposlané rovněž v kopii rektorovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] a děkanovi JUDr. Mgr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], opakovaně se svým nadřízeným komunikoval hrubým a urážlivým způsobem a dopustil se pomluvy, čímž se opakovaně dopustil porušení povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a rovněž porušením pokynu rektor [číslo] [anonymizováno 6 slov].

4. Soud I. stupně se předně zabýval otázkou pasivní legitimace žalované, přičemž s odkazem na zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku [země] a jejím vystupování v právních vztazích shledal, že [anonymizována dvě slova] [země] spadá pod organizační složku státu [stát. instituce] a je oprávněna v rámci zaměstnaneckých sporů se svými zaměstnanci vystupovat u soudu za stát, přičemž uzavřel, že v řízení byla jako žalovaná správně označena [země] – [anonymizována dvě slova] [země]. Po citaci příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění, jakož i konstatování, že žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla u soudu podána v zákonné prekluzivní lhůtě dané ust. § 72 zákoníku práce, konstatoval, že výpověď z pracovního poměru splňuje formální náležitosti dané § 50 a násl. zákoníku práce, právní jednání bylo učiněno písemně a důvody výpovědi, respektive jejich nezbytný počet, byl vymezen dostatečně určitě. Odmítnutím převzetí výpovědi se tato považuje za doručenou podle § 334 odst. 3 zákoníku práce. Byť se žalobce v době převzetí výpovědi dne [datum] nacházel v pracovní neschopnosti, na žalobce se nevztahuje ochranná doba ve smyslu § 53 odst. 3 písm. a) zákoníku práce, protože výpověď byla dána podle § 52 písm. g) zákoníku práce, a u tohoto výpovědního důvodu se zákaz výpovědi podle § 54 písm. d) zákoníku práce neuplatní. Dále shledal, že žalovaná byla oprávněna rozvázat pracovní poměr se žalobcem výpovědí podle § 52 písm. g) část věty za středníkem zákoníku práce, neboť pro takový postup byly splněny zákonem stanovené předpoklady.

5. Vzal za prokázané, že žalobce soustavně porušoval své pracovní povinnosti méně závažným způsobem, a to i přesto, že byl na možnost výpovědi upozorněn. Z jednání uvedeného ve výtkách ze dne [datum] a ze dne [datum] vzal za prokázané, že žalobce porušil své pracovní povinnosti jednáním vytčeným žalobci dne [datum] a v odůvodnění rozsudku uvedeným pod písm. d) a e), kterým porušil povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Žalobce svým jednáním spočívajícím v rozeslání e-mailů překročil přípustnou míru kritiky a jím užité dehonestující formulace a přirovnání jsou způsobilé snížit vážnost funkce a osoby [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Soud vzal v potaz, že se nejednalo o korespondenci pouze mezi žalobcem a děkanem, ale e-maily byly rozeslány několika desítkám převážně [anonymizováno] žalované. Protože s ohledem ke zvolené formě vyjadřování neposoudil soud I. stupně obsah e-mailů jako oprávněnou či přípustnou kritiku, již se nezabýval tím, zda jsou tvrzení žalobce uvedená v e-mailech vztahující se k činnosti jeho katedry pravdivá. V popsaném jednání shledal méně závažné porušení pracovních povinností. Rovněž vzal za prokázané, že výtky ze dne [datum] byly žalobci předány, resp. s ohledem na odmítnutí převzetí je považoval za doručené. Méně závažného porušení pracovních povinností, v němž soud spatřoval do očí bijící provokaci, se žalobce dopustil jednáním popsaným pod písm. h), kdy neplnil pokyny nadřízeného, a přes písemný pokyn nadřízeného užíval podpisovou doložku s funkcí vedoucí katedry, ačkoliv z této funkce byl odvolán. Méně závažné porušení pracovních povinností soud I. stupně shledal i v jednání pod písm. j), kdy žalobce rozeslal dne [datum] e-mail obsahující nemístné invektivy a formulace vyjadřující pohrdavý postoj k mladším nadřízeným, kteří dosáhli méně akademických titulů než žalobce. Soud I. stupně dospěl k závěru, že takový způsob komunikace nelze zaměňovat s oprávněnou či přípustnou kritikou, a že jednání žalobce je způsobilé přivodit žalované morální újmu v podobě důvodného snižování autority a vážnosti nadřízených [anonymizováno].

6. Dalšími důvody pro výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce, obsaženými ve výpovědi se soud nezabýval z důvodu procesní ekonomie, neboť jednání vymezená pod písmeny d), e), h a j) představují naplnění podmínek podle § 52 písm. g) zákoníku práce pro rozvázání pracovního poměru.

7. O nákladech řízení rozhodl tak, že jejich náhradu přiznal procesně úspěšné žalované, a to za právní zastoupení, kdy advokát učinil v řízení osm úkonů právní služby a vznikly mu náklady v souvislosti s cestou na jednání soudu.

8. Proti rozsudku se odvolal žalobce. Vytýkal soudu I. stupně, že se nezabýval otázkou, zda výpověď z pracovního poměru mu byla řádně doručena, nezkoumal, zda byl žalobce seznámen s tvrzenými výtkami ze dne [datum] a nezabýval se řádně všemi ve výpovědi uvedenými důvody. Vytýkal soudu I. stupně, že se nevypořádal s hodnocením míry a oprávněnosti tvrzené kritiky, neposoudil správně kolizi dvou ústavně chráněných práv, a to práva na svobodu projevu garantované v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a práva na zachování dobré pověsti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, přičemž tato nesprávná interpretace vedla k nesprávnému právnímu závěru o oprávněnosti dané výpovědi. Soud I. stupně nevzal v potaz obecné poměry u žalované a zamítl valnou většinu důkazů, které žalobce předložil. Pokud jde o zmiňované pasáže z e-mailové komunikace, týkající se konkrétních osob, pokud byly schopné potencionálně způsobit újmu, pak nikoli žalované. Nesouhlasil se závěrem soudu, že jednání popsané pod písm. h) je do očí bijící provokací, neboť podpisovou doložku si do služebního i e-mailového účtu sám neinstaloval a sám ji tak nemohl odstranit. Vytýkal soudu I. stupně, že dostatečně nepoučil žalobce stran jeho skutkových tvrzení a požadavku na to, aby byl schopen unést břemeno důkazní. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Podle žalované je rozhodnutí soudu I. stupně správné a odvolací námitky nedůvodné. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.) odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobce není opodstatněné.

11. Podle § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce od vzniku pracovního poměru je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

12. Podle § 301 písm. a) zákoníku práce zaměstnanci jsou povinni pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci.

13. Podle § 301 písm. d) zákoníku práce zaměstnanci jsou povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

14. Podle § 52 písm. g) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

15. Podle § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro které je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

16. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen„ pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením pracovní povinnosti. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je proto vždy méně závažným porušením pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru (§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce). Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem výpovědi z pracovního poměru (§ 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce). Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

17. O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, který se vztahuje k obdobné právní úpravě obsažené v předchozím zákoníku práce). O soustavné porušování pracovní povinnosti z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]).

18. Podle Čl. 10 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

19. Podle Čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (Čl. 17 odst. 2 [anonymizováno]). Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (Čl. 17 odst. 3 [anonymizováno]).

20. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud vyjádřil, že právo na zachování dobré pověsti jak fyzické, tak právnické osoby a právo každého na svobodný projev a informace, které v sobě zahrnuje i právo kritiky, patří mezi základní, ústavně zaručená práva. Právní praxe v zásadě vychází z principu rovnosti základních práv, podle kterého žádné ústavně zaručené základní právo není samo o sobě nadřazeno jinému (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 357/96). Při posuzování otázky (ne) oprávněného zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby formou zveřejnění difamující informace (kritiky) se zpravidla dostává právo na zachování dobré pověsti a právo na svobodu projevu do střetu. V případě jejich kolize je vždy třeba zvažovat konkurující si základní práva s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 23/05). To znamená, že svoboda projevu a právo na informace nejsou neomezené a bezbřehé, a to ani v případech, kdy se dotýkají otázky vážného veřejného zájmu. Přestože je kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti, musí mít i svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, v demokratické společnosti své meze (srov. Čl. 17 odst. 4 [anonymizováno]) tak, aby nedocházelo k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti (včetně práva na zachování dobré pověsti) kritizovaných osob.

21. Při výkonu základního práva na svobodu projevu může dojít k zásahu do práva na zachování dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nejen zveřejněním nepravdivých (nepodložených) znevažujících (difamujících) skutkových tvrzení, která jsou objektivně způsobilá ohrozit či poškodit dobrou pověst dotčené osoby, ale i zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o určité osobě. K neoprávněnému zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nedojde jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Má-li jít o kritiku přípustnou (oprávněnou), musí být věcná a konkrétní a současně přiměřená co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (tedy - řečeno jinak – nesmí být vzhledem k cílům kritiky přemrštěná, přehnaná). Věcnost kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých (podložených) skutkových tvrzení, resp. z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek, z nichž jsou současně dovozovány odpovídající závěry. Nejsou-li skutková tvrzení, resp. podklady pro hodnotící úsudek, pravdivé a jsou-li difamující, nelze kritiku považovat za přípustnou. Při posouzení toho, zda se jedná o přípustnou (oprávněnou) kritiku, je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu. Jestliže kritika v konkrétním případě vybočí z mezí její přípustnosti, není namístě upřednostňovat právo na svobodný projev před právem na ochranu dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby. Jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila.

22. Uvedená východiska, k nimž judikatura dovolacího soudu již v minulosti dospěla (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] a ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] nebo rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] a ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], na které poukazuje dovolatelka), platí i pro oblast pracovněprávních vztahů v tom smyslu, že jakýkoli neoprávněný zásah do dobré pověsti zaměstnavatele formou nepřípustné (neoprávněné) kritiky ze strany zaměstnance znamená porušení povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce.

23. Soud I. stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v rozsahu postačujícím pro jeho právní posouzení, přičemž provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. V řízení postupoval hospodárně, jestliže v situaci, kdy již měl za prokázané, že žalobce se dopustil některých z jednání vymezených ve výtkách a dané výpovědi, a kdy v nich shledal naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) část věty za středníkem zákoníku práce, se nezabýval dalšími vymezenými důvody, v nichž žalovaná rovněž spatřovala porušení pracovních povinností a dokazování v daném směru neprováděl. Jestliže se zaměstnanec dopustil vícero jednání, v nichž zaměstnavatel spatřuje protiprávní jednání, k naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) část věty za středníkem zákoníku práce zcela postačí, pokud je v řízení prokázáno, že se zaměstnanec dopustil nejméně tří porušení pracovních povinností, přičemž nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, byl zaměstnanec písemně upozorněn na možnost výpovědi.

24. Soud I. stupně na podkladě správně zjištěného skutkového stavu věci, který je tak způsobilým podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu, posoudil věc správně i po právní stránce, a své rozhodnutí odůvodnil způsobem předpokládaným v ust. § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř., včetně toho, že objasnil, proč neprovedl všechny účastníky navržené důkazy a náležitě se vypořádal i s námitkami žalobce. Odvolací soud proto nemůže přisvědčit obecné námitce žalobce, že soud I. stupně nepostupoval podle § 157 odst. 2 o. s. ř. V řízení pak nenastala situace, která by vyžadovala, aby soud poskytl žalobci poučení stran splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, ostatně žalobce ani blíže nerozvedl, ve vztahu k jaké relevantní skutečnosti se mu poučení mělo dostat.

25. Nelze přisvědčit námitce žalobce, že soud I. stupně se nezabýval otázkou, zda písemná upozornění na možnost výpovědi i výpověď samotná byly žalobci řádně doručeny. Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Byť z odůvodnění rozsudku se podává, že soud I. stupně vycházel z nesporného tvrzení účastníků, že žalobce odmítl dokumenty převzít, odvolací soud podle obsahu spisu shledal, že soud I. stupně zaměnil odmítnutí podepsání převzetí s odmítnutím převzetí jako takovým. Uvedená skutečnost však nemá vliv na správnost závěru, že písemné upozornění na možnost výpovědi bylo žalobci řádně doručeno. Odvolací soud tedy z obsahu spisu zjistil, že žalobce tvrdil v žalobě a v podání ze dne [datum], že dne [datum] na jednání u děkana mu byly předány tři dokumenty nazvané„ Upozornění na nedostatky“. Při jednání soudu dne [datum] pak potvrdil, že dne [datum] mu byla předána na pracovišti písemná upozornění na možnost výpovědi, týkající se jeho jednání dne 7. 12. a dne [datum], přičemž převzetí nepodepsal. To je ve shodě s tvrzením žalované, která v podání ze dne [datum] tvrdila, že žalobce odmítl stvrdit svým podpisem převzetí písemného upozornění na možnost výpovědi vztahující se k jednání ze dne 7. 12. a [datum]. Písemné upozornění zaměstnance na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce musí být zaměstnanci doručeno do vlastních rukou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Na základě shodných tvrzení účastníků lze mít za prokázané, že dne [datum] byla žalobci na pracovišti doručena do jeho vlastních rukou výše uvedená písemná upozornění na možnost výpovědi. Skutečnost, že žalobce odmítl podepsat převzetí uvedených dokumentů, není podstatná.

26. Za své skutkové zjištění vzal soud I. stupně i shodné tvrzení účastníků, že žalobce dne [datum] odmítl danou výpověď převzít. Soud I. stupně pak dospěl ke správnému závěru, že výpověď byla žalobci řádně doručena, v souladu s ust. § 334 odst. 3 zákoníku práce, neboť písemnost doručovaná na pracovišti se považuje za doručenou také tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne. Pokud se žalobce dne [datum] nacházel na pracovišti (za účelem zajištění náhrady za svou osobu u zkoušek – viz žalobní tvrzení), žalované nic nebránilo v tom, aby předala žalobci výpověď z pracovního poměru. Soud I. stupně se rovněž správně vypořádal se skutečností, že žalobce byl dne [datum] v pracovní neschopnosti, a to s odkazem na ustanovení § 54 písm. d) zákoníku práce, podle něhož se zákaz dát zaměstnanci výpověď v době, kdy je v dočasné pracovní neschopnosti, nevztahuje na výpověď danou pro porušení pracovních povinností podle § 52 písm. g) zákoníku práce.

27. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně shledal, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci podle § 52 písm. g) zákoníku práce ze dne [datum] je platným právním jednáním, na jehož základě skončil pracovní poměr žalobce u žalované.

28. V řízení bylo prokázáno, že dne [datum] žalobce zaslal více než [anonymizováno] zaměstnancům žalované a jedné osobě, která není zaměstnancem žalované e-mail, v předmětu označený jako„ [anonymizována dvě slova] všem slušným kolegyním a kolegům“ (k jeho obsahu z důvodu stručnosti viz bod. 10. odůvodnění napadeného rozsudku). Dále bylo prokázáno, že dne [datum] žalobce zaslal všem akademickým pracovníkům, vyjma děkana, e-mail, v předmětu označený jako„ [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] na vyjádření pana děkana [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] ze dne [datum], kterou rozeslal všem akademickým pracovníkům [anonymizována dvě slova], vyjma mne“ (k jeho obsahu z důvodu stručnosti viz bod [anonymizováno] odůvodnění napadeného rozsudku). Z obsahu e-mailových zpráv je zjevné, že jednání žalobce překročilo meze věcné a konkrétní kritiky, a to vzhledem ke zvolené formě vyjadřování, kdy užité výrazy a stylizace e-mailů jsou způsobilé snížit vážnost funkce a osoby děkana [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], a objektivně zasáhnout do práva na zachování dobré pověsti žalované vzhledem ke skutečnosti, že byly rozeslány desítkám [anonymizováno] žalované, i jedné osobě, která není jejím zaměstnancem. Žalobce mohl být frustrován z marné snahy o zachování prestiže a fungování katedry kriminalistiky, jejímž byl po několik let vedoucím, to ho však neopravňuje k tomu, aby svůj nesouhlas s činností nového děkana [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], vyjádřil způsobem, který je ze společenského hlediska nepřijatelný, a který s oprávněnou kritikou nemá co do činění. Z obsahu e-mailů čiší neúcta žalobce k nadřízenému, je zřejmé znevažování osoby děkana a jeho kroků ve funkci děkana, neboť nekoná podle představ žalobce, i odmítání podřízenosti se této osobě. V konečném důsledku je obsah e-mailů způsobilý vyvolat problémy na pracovišti a podkopat autoritu děkana, což je jev zjevně nežádoucí. Žalobce se projevil jako neloajální zaměstnanec, který jedná v rozporu s oprávněnými zájmy svého zaměstnavatele. Uvedeným jednáním žalobce porušil povinnosti stanovené ust. § 301 písm. d) zákoníku práce. Lze přisvědčit soudu I. stupně, že z hlediska intenzity se jedná o méně závažné porušení pracovních povinností, když je třeba přihlédnout k osobě žalobce a pracovní pozici, kterou u žalované zastával a k situaci, v níž k napsání e-mailu došlo, tj. poté, co byl žalobce odvolán z funkce vedoucího katedry, jakož i k tomu, že od srpna 2020 mu žádné porušení pracovních povinností vytknuto nebylo.

29. Přesto, že byl žalobce upozorněn na možnost rozvázání pracovního poměru výpovědí dne [datum], pokračoval v méně závažném porušování pracovních povinností, když v rozporu s písemným pokynem nadřízeného neoprávněně používal v e-mailové komunikaci ze dne [datum] a [datum] podpisovou doložku„ vedoucí katedry“, ačkoli tuto pozici již nezastával, čímž porušil povinnosti stanovené ust. § 301 písm. a) zákoníku práce, konkrétně povinnost plnit pokyny svých nadřízených. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že podpisovou doložku„ vedoucí katedry“ používal žalobce toliko v e-mailové komunikaci s nadřízeným, děkanem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], a to opakovaně, zatímco v komunikaci se studenty ji nepoužíval, nelze uvěřit odvolací argumentaci žalobce, že se tak stalo nedopatřením, a že si nemohl doložku odinstalovat sám, jelikož mu žalovaná nikdy neposkytla školení k užívání počítačů. Naopak s ohledem na obsah e-mailů ze dne 7. 12. a [datum] lze přisvědčit soudu I. stupně, že v uvedeném jednání žalobce lze spatřovat provokaci.

30. Žalobce se pak dne [datum] dopustil dalšího protiprávního jednání, když odeslal děkanovi e-mail s hrubým a urážlivým obsahem a obsahujícím pomluvu (k jeho obsahu z důvodu stručnosti viz bod 16. odůvodnění napadeného rozsudku), který v kopii zaslal rektorovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. a děkanovi [anonymizováno] bezpečnostního managementu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. Soud I. stupně posoudil obsah dopisu zcela správně jako urážlivé jednání vůči nadřízenému, které je způsobilé přivodit adresátovi morální újmu v podobě nedůvodného snižování autority a váženosti u [anonymizováno] žalované a zdiskreditovat jej v očích vedoucích [anonymizováno] žalované, kterým byl rozeslán. Obsahem dopisu dal žalobce opakovaně najevo své antipatie vůči děkanovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]., který byl jeho nadřízeným, a to způsobem opět zcela nepřijatelným, překračujícím ústavním zákonem zaručené právo na svobodu projevu. Žalovaná jako zaměstnavatel nutně musela ztratit důvěru v zaměstnance, který nerespektuje svého nadřízeného, je neloajální a jedná v rozporu s jejími oprávněnými zájmy ve smyslu ust. § 301 písm. d) zákoníku práce.

31. Je zřejmé, že jednáními popsanými pod písmeny d), e), h) a j) žalobce porušil povinnosti stanovené § 301 písm. a), d) zákoníku práce, které patří k základním povinnostem [anonymizováno] a představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená i určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli. Zaměstnanec je povinen chovat se tak, aby zaměstnavateli nezpůsobil škodu, ať již majetkovou nebo morální. Tyto povinnosti musí zaměstnanec dodržovat nejen ve vztahu k zaměstnavateli, který je fyzickou osobou, ale i ve vztahu k zaměstnavateli, který je právnickou osobou. Této povinnosti však žalobce nedostál. Odvolací soud uzavírá, že zákonem stanovené předpoklady pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce byly v posuzované věci splněny, když bylo prokázáno, že žalobce se dopustil ve čtyřech případech méně závažného porušení pracovních povinností, přičemž mezi jednotlivými jednáními je přiměřená časová souvislost a žalobce byl v souvislosti s prvním a druhým jednáním upozorněn na možnost výpovědi.

32. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadené rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I. o věci samé podle § 219 o. s. ř. jelikož je věcně správné. Věcně správný je i akcesorický výrok II. o nákladech řízení, který odvolací soud potvrdil ve správném znění, neboť soud I. stupně opomněl přímo ve výroku rozsudku uvést v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. platební místo, kterým je sídlo advokáta žalované.

33. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení procesně úspěšné žalované. Účelně vynaložené náklady žalované představují náklady na právní zastoupení. Advokát žalované učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) – vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu. Za jeden úkon právní služby náleží odměna ve výši odměna [částka] (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu), za dva úkony [částka]. Spolu s paušální náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši [částka] za dva úkony (jeden úkon á [částka]) a náhradou za DPH 21 % z odměny a náhrad podle § 137 odst. 3 písm. a) a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši [částka], činí náhrada nákladů odvolacího řízení [částka]. Přísluší se doplnit, že žalovaná nepožadovala náhradu za cestovné a ztrátu času. Ke splnění povinnosti byla žalobci stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), platebním místem je advokát žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).