23 Co 122/2024 - 261

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Patricie Adamičkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mg. Dity Staňkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. března 2024, č. j. 14 C 279/2020-234, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje ve výroku o věci samé I, a to ve správném znění „Žaloba o určení, že výpověď ze dne 22. 10. 2020 je neplatná, se zamítá.“, a potvrzuje se i ve výroku o nákladech řízení II s tím, že je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalované.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o nákladech státu III mění tak, že žalobci se neukládá povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení České republice v částce 7 965 Kč.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 14 C 279/2020-234, zamítl žalobu o určení, že výpověď ze dne 22. 10. 2021 (správně 22. 10. 2020 – pozn. odvolacího soudu) je neplatná (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku 74 536 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice částku 7 965 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 (výrok III).

2. Soud I. stupně takto rozhodl v pořadí již druhým rozsudkem o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovanou dle § 52 písm. c) zák. práce z důvodu tvrzené organizační změny, která měla být žalovanou přijata dne 16. 10. 2020, ačkoliv ve výpovědi je uvedeno datum přijetí organizační změny 12. 10. 2020, a to z důvodu nadbytečnosti tohoto pracovního místa, zvýšení efektivnosti a snížení nákladů žalované. Žalobce výpověď žalované dne 22. 10. 2020 nepřevzal, nesouhlasí s ní, neboť mu byla dána v rozporu se zákonem. Žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 8. 2017 na pozici [funkce] s místem výkonu práce na adrese trvalého bydliště žalobce. Až do března 2020 měl žalobce výborné pracovní výsledky a žalovaná neměla k jeho práci žádné výhrady. Vše se změnilo s nástupem epidemie COVID 19, neboť žalobce trpí závažným autoimunitním onemocněním, jež postihuje dýchací soustavu a kvůli tomuto onemocnění je žalobce odkázán na doživotní chemoterapii. Důsledkem této léčby jsou další onemocnění žalobce – vysoký nitrooční tlak, vysoký krevní tlak, glaukom. Vzhledem k pracovní pozici žalobce, kdy tento se pohyboval v nemocnicích a v nemocničních laboratořích, upozorňoval žalobce na zdravotní rizika jak svého nadřízeného [jméno FO], jenž nemoc COVID 19 zlehčoval, tak poté jednatelku žalované, která mu odpověděla, že má použít ochranné prostředky. Následně pak kontaktoval svoji ošetřující lékařku a tato mu vystavila potvrzení o nutnosti vyhýbat se prostředí se zvýšeným nebezpečím infekce. Toto si žalobce vyzvedl dne 16. 10. 2020 a dne 17. 10. 2020 napsal oficiální stížnost žalované na svého nadřízeného, a na toto mu byla dána výpověď dne 22. 10. 2020. Žalobce namítal, že nebyl včas seznámen s organizační změnou, dále účelovost dané organizační změny, neboť žalobcem vykonávaná práce je pro žalovanou potřeba a žalovaná tak bude muset přijmout nového zaměstnance, kdy organizační změna byla přijata pouze za účelem výpovědi žalobce. Dle žalobce jej žalovaná nechtěla dále zaměstnávat z důvodu nespokojenosti s jeho nižším pracovním nasazením a výkony v souvislosti s jeho zdravotním stavem, tudíž žalovaná tak správně měla dát žalobci výpověď dle § 52 písm. d) zák. práce. V doplněních žaloby pak žalobce namítal neplatnost výpovědi pro absenci příčinné souvislosti mezi údajnou organizační změnou a nemožností konat práci, neboť tato nemožnost výkonu práce je dána ohrožením nemocí z povolání (COVID 19), když onemocnění COVID 19 je považováno za nemoc z povolání dle nařízení vlády č. 290/1995 Sb., neboť jde o přenosné a parazitární onemocnění ve smyslu kapitoly V, položky 1 a 3 Seznamu nemocí z povolání. Pokud žalobce žalované sdělil, že je ohrožen nemocí z povolání, měla žalovaná iniciovat kroky, které by vedly k ověření vzniku této nemoci z povolání. Výpověď dle § 52 písm. c) zák. práce je neplatná, jestliže zaměstnanec pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu práce před doručením výpovědi. Dále namítal neplatnost z důvodu diskriminace z důvodu zdravotního postižení žalobce, a to jednak ve formě přímé diskriminace z důvodu zdravotního postižení a jednak ve formě nepřímé diskriminace spočívající v nepřijetí přiměřeného opatření spočívajícího v úpravě pracovních podmínek žalobce.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že řádně rozhodla o organizační změně, kterou také následně implementovala, v důsledku čehož zanikla pracovní pozice žalobce a výpověď je proto platná. Žalovaná v průběhu letních měsíců a následně na podzim roku 2020 na regionální úrovni intenzivně jednala o nové strategii při nabízení a prodeji svých produktů zákazníkům, kdy bylo vyhodnoceno, že je potřeba posílit prodejní týmy, a naopak snížit počty zaměstnanců na pozicích, které poskytují podporu prodejním týmům. Regionální rozhodnutí pak bylo lokálně implementováno v jednotlivých zemích. Konkrétně v České republice žalovaná dne 12. 10. 2020 přijala rozhodnutí o organizační změně, na jejímž základě s účinností ode dne 1. 1. 2021 došlo ke zrušení pracovního místa [název] pro nadbytečnost za účelem zvýšení efektivity práce a snížení nákladů žalované. Toto rozhodnutí bylo následně písemně vyhotoveno dne 16. 10. 2020, kdy jej podepsala jednatelka žalované. Organizační změna byla žalobci oznámena dne 22. 10. 2020, kdy mu současně byla předána výpověď z pracovního poměru, jejíž převzetí žalobce odmítl písemně potvrdit. To však nic nemění na skutečnosti, že výpověď byla žalobci řádně doručena ve smyslu § 334 odst. 3 zák. práce. Ostatně žalobce nikdy netvrdil a neprokázal (například zdravotními posudky) existenci relevantního důvodu pro výpověď ze zdravotních důvodů, tedy že by onemocněl nemocí z povolání, popřípadě že by dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost vykonávat práci na pozici [název] z obecných příčin, takže žalované nic nebránilo v tom, aby s žalobcem rozvázala pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti žalobce.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce od 1. 9. 2017 vykonával pro žalovanou práci na pracovní pozici [název], prostřednictvím které podporoval prodejní tým žalované (zabývající se prodejem diagnostických přístrojů), nabízel klientům žalované IT řešení. Jednalo se o obchodní činnost, a to prodej či umísťování software zařízení žalované. Následně pracovní pozice zahrnovala i zajišťování technického řešení, tj. instalaci v laboratořích, když tuto skutečnost měl soud za prokázanou výslechem žalobce a písemným vyjádřením [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 2. 5. 2023. Výslechem svědkyně [jméno FO], jež působila na pracovní pozici [funkce], kdy žalobce byl členem týmu a podřízeným pracovníkem svědkyně, měl soud I. stupně za prokázané, že obchodní plán žalované nabízet klientům kromě diagnostických přístrojů i IT (software) řešení, nenaplnil očekávání svědkyně, proto v létě roku 2020 bylo učiněno rozhodnutí o organizační změně na úrovni vedení regionu. Skutečnost, že rozhodnutí o organizační změně na regionální úrovni bylo přijato již v létě 2020, potvrzoval i dopis výše uvedené svědkyně ze dne 24. 8. 2020 [jméno FO] ([funkce]) i čestné prohlášení jednatelky žalované. Žalovaná dne 12. 10. 2020 přijala rozhodnutí o organizační změně v české pobočce skupiny žalované, na jejímž základě bylo zrušeno pracovní místo žalobce s účinností od 1. 1. 2021 z důvodu nadbytečnosti za účelem zvýšení efektivity práce a snížení nákladů žalované. Rozhodnutí bylo písemně vyhotoveno dne 16. 10. 2020 a žalobce se seznámil s organizační změnou dne 22. 10. 2020, kdy mu současně byla předána, za přítomnosti zaměstnanců žalované ([jméno FO] a [jméno FO]), výpověď z pracovního poměru, kterou žalobce odmítl podepsat. Výpověď z pracovního poměru (datovaná dne 16. 10. 2020) z důvodu nadbytečnosti dle § 52 písm. c) zák. práce odkazovala na přijaté rozhodnutí o organizační změně ze dne 12. 10. 2020, na základě níž dojde s účinností ode dne 1. 1. 2021 ke zrušení pracovního místa žalobce s tím, že žalobce obdrží odstupné ve výši 3násobku průměrného měsíčního výdělku a dále byla žalobci v této listině přiznána mimořádná odměna ve výši 104 771 Kč. Pracovní pozice žalobce nebyla u žalované obnovena, pracovní náplň byla přerozdělena mezi stávající zaměstnance žalované a částečně outsourcována do [místo], kde vznikla nová odlišná (servisní) pozice, jak potvrdili svědci [jméno FO] a [jméno FO].[Anonymizováno]Znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] i výpovědí této znalkyně bylo prokázáno, že žalobce v době doručení výpovědi netrpěl nemocí z povolání ani neztratil dlouhodobě zdravotní způsobilosti k výkonu práce na pozici [název], v průběhu trvání pracovního poměru nedošlo u žalobce k žádné změně zdravotního stavu žalobce, žalovaná disponovala lékařským posudkem o zdravotní způsobilosti žalobce k práci z roku 2017, podle něhož byl žalobce plně způsobilý k výkonu práce na pozici [název]. V předmětném období nedošlo k žádné významnější změně zdravotního stavu žalobce, kdy žádné z jeho chronických onemocnění nedosáhlo stupně závažnosti, který by byl kontraindikací k výkonu práce na jeho pracovní pozici. Stanoviskem [orgán] Společnosti [název] k podmínkám uznání nemoci COVID-19 za nemoc z povolání ve smyslu nařízení vlády č. 290/1995 Sb. k datu 25. 3. 2020 měl soud I. stupně za prokázané, že pro uznání COVID-19 za nemoc z povolání musí být splněny tyto podmínky: onemocnění musí být klinicky manifestní a onemocnění musí být rovněž potvrzeno laboratorním vyšetřením. Musí být hygienickým (epidemiologickým) šetřením ověřeno, že jsou splněny podmínky práce uvedené v seznamu nemocí z povolání. Pokud nemoc COVID-19 vznikla při práci, u níž je hygienicky (epidemiologicky) prokázáno riziko nákazy, uznává a hlásí se jako nemoc z povolání přenosná (kapitola V, položka 1, případně pol. 3 seznamu nemocí z povolání). Pokud osoba (zdravotník i nezdravotník) byla pozitivně testována na přítomnost viru, avšak neonemocněla klinicky manifestním onemocněním COVID-19 (neměla klinické příznaky), pak nejsou splněna kritéria a není to nemoc z povolání.

5. Po právní stránce soud I. stupně dospěl k závěru, že v daném případě je žaloba nedůvodná, neboť tato byla žalobci řádně doručena a byly naplněny předpoklady dle § 52 písm. c) zák. práce, jelikož bylo přijato rozhodnutí o organizační změně, s níž byl žalobce seznámen ve výpovědi, a jež sledovala legitimní cíl, přičemž v důsledku přijetí organizační změny bylo zrušeno pracovní místo žalobce. Soud I. stupně poukázal i na časovou souslednost týkající se přijetí organizační změny nejprve na regionální úrovni a následnou implementaci samotnou žalovanou. Ve vztahu k tvrzené diskriminaci žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, když žalobce přes poučení odvolacím soudem dle § 118a odst. 3 o. s. ř. při ústním jednání dne 18. 1. 2023 neoznačil žádný důkazní návrh k prokázání svého tvrzení o nerovném zacházení. Žalobce netrpěl nemocí z povolání ani neztratil dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce. Ve vztahu k žalobcem tvrzenému ohrožení nemoci z povolání je třeba vyjít z definice uvedené v § 347 odst. 1 zák. práce, jíž soud I. stupně citoval. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. Výrok o nákladech státu odůvodnil § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy tyto tvoří vyplacené znalečné ve výši 17 965 Kč s tím, že každý z účastníků zaplatil zálohu na znalečné ve výši 10 000 Kč, kdy žalované bude samostatným usnesením záloha ve výši 10 000 Kč vrácena.

6. Proti rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Žalobce v průběhu celého řízení uplatňuje tři různé argumentační linie, pro něž je výpověď neplatná: a) výpověď není v příčinné souvislosti s organizační změnou, nýbrž se jednalo o účelové jednání žalované, b) zdravotní nezpůsobilost žalobce, neboť tento byl ohrožen nemocí z povolání, c) žalobce se stal obětí diskriminace. Ve vztahu k účelovosti organizační změny žalobce poukázal na charakter žalované (mezinárodní korporace), kdy z pohledu žalované je velmi jednoduché se zbavit nežádoucího zaměstnance tak, že se jeho pozice zruší a otevře v jiné koncernové společnosti, nadto k údajné organizační změně došlo několik dní poté, co se žalobce začal dovolávat svých nároků vyplývajících ze zdravotního postižení. Soud I. stupně nezkoumal, v čem mělo spočívat tvrzené zvýšení efektivity a zda tímto způsobem vůbec mohlo dojít ke snížení nákladů žalované, když žalobce navrhoval, aby žalované byla uložena povinnost tvrdit a prokazovat zcela konkrétní aspekty dané organizační změny. Nevypořádal se ani s tím, že žalovaná uvedla tři rozporná zdůvodnění pro zrušení pozice žalobce, když tvrzení soudu I. stupně o validní organizační změně stojí na částečně vágních a neurčitých skutkových zjištění z důvodu nekritické akceptace výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO]. Pokud žalovaná argumentovala obratem, měl soud I. stupně zjistit, jaké konkrétní částky dosahovala divize, pro níž žalobce pracoval, v jednotlivých zemí, spolu s údaji o jejich vývoji, když v tomto směru žalobce podrobně argumentoval. K tvrzení o nedostatečných obchodních výsledcích pozice žalované, pak soud I. stupně nepřihlédl k tvrzení žalobce, že tento v roce 2019 splnil stanovený cíl na 96 % a v roce 2020 na 78 %, avšak splnění plánu na 100 % zmařilo zrušení žalobcovy pozice. Ve vztahu ke způsobilosti žalobce k výkonu práce žalobce namítal, že v řízení bylo prokázáno, že pracovní pozice žalobce zahrnovala i fyzické návštěvy laboratoří a osobní účast při instalacích a revizích softwaru. Tím dle žalobce bylo vyvráceno tvrzení žalované, že s pozicí nebyla spojena žádná zdravotní rizika. Závěry znalkyně jsou právní, nikoli odborné, přičemž je úkolem soudu podat výklad pojmu nemoci z povolání či ohrožení nemocí z povolání. Žalobce je přesvědčen, že pro paušální vyloučení nezdravotnických profesí z možnosti vzniku nemoci z povolání neexistuje žádný právní důvod. Nesouhlasí s tím, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu k diskriminaci žalobce, kdy tuto spatřuje ve skutečnosti, že nedošlo k přizpůsobení pracovního režimu žalobce v době pandemie COVID 19, zdůraznil časovou souslednost týkající se dání výpovědi několik dnů po uplatnění nároků žalobce s tím, že tato skutečnost měla vést k tomu, že soud I. stupně měl poučit žalovanou dle § 133a o. s. ř. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, tak že žalobě zcela vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení.

7. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když s argumenty žalobce týkající se účelovosti organizační změny a tvrzené diskriminace se již vypořádal odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 13. 2. 2023, č. j. [spisová značka], kdy žalovaná v tomto směru citovala předmětné pasáže výše uvedeného usnesení. Následně pak soud I. stupně vyřešil otázku zdravotní způsobilosti žalobce, když nechal vypracovat znalecký posudek a znalkyni vyslechl. Tato potvrdila, že žalobce nejenže dlouhodobě nepozbyl způsobilost k výkonu práce, ale v předmětném období nedošlo k žádné významnější změně zdravotního stavu žalobce. S ohledem na shora uvedené tak žalovaná platně s žalobcem rozvázala pracovní poměr.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

9. V daném případě soud I. stupně učinil ve věci správná skutková zjištění a po právní stránce věc posoudil zcela správně. Pokud jde o žalobcem tvrzené důvody neplatnosti, odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalobce týkající se účelovosti organizační změny a absence příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce, když tuto námitku má odvolací soud vyvrácenou provedeným dokazováním. V tomto směru odvolací soud již ve svém prvním rozhodnutí ze dne 13. 2. 2023 uvedl, že souhlasí se skutkovými závěry soudu I. stupně týkající se přijetí organizační změny a časové souslednosti jednotlivých kroků, jež vyústily v její přijetí, když odvolací soud v tomto směru neshledal žádný důvod ke změně svého názoru. Žalobce dovozuje účelovost organizační změny ze skutečnosti, že žalovaná dala žalobci výpověď jen několik dní poté, co se žalobce začal emailem ze dne 17. 10. 2010 dovolávat převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů. Žalobce však v tomto směru přehlíží, že v řízení bylo výslechem svědkyně [jméno FO] a dopisem ze dne 24. 8. 2020 prokázáno, že svědkyně [jméno FO] již v létě 2020 rozhodla o organizační změně spočívající mimo jiné ve zrušení pracovní pozice žalobce na úrovni vedení regionu, do kterého spadala i Česká republika, přičemž svědkyně potvrdila, že důvodem organizační změny byla alokace zdrojů dle potřeb žalované a snížení nákladů na lokální úrovni. Přijetí organizační změny již v létě 2020 dokládá i dopis ze dne 24. 8. 2020, jež svědkyně [jméno FO] vyhotovila a adresovala [funkce] [jméno FO], obsahující informaci o zrušení pracovního místa žalobce. Jednatelka žalované pak v rámci čestného prohlášení potvrdila, že o chystané organizační změně byla informována právě regionální vedoucí personálního oddělení p. [jméno FO] a následně dne 12. 10. 2020 předmětnou organizační změnu realizovala v rámci žalované. S výše uvedenými skutkovými zjištěními je pak v souladu i výpověď svědka [jméno FO], který v rámci své výpovědi potvrdil, že o organizační změně rozhodlo německé vedení, když on sám byl informován až cca týden před předáním výpovědi. Zároveň tento svědek potvrdil, že na pracovní pozici žalobce žalovaná nepřijala nového zaměstnance, když agenda žalobce byla rozdělena mezi stávající zaměstnance žalobce.

10. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce týkající se nesprávného hodnocení výše uvedených důkazů z důvodu, že svědek [jméno FO] a svědkyně [jméno FO] jsou zaměstnanci žalované a jsou tedy vůči žalované v závislém postavení. Předně samotná skutečnost, že svědci jsou zaměstnanci žalované, nezpůsobuje automaticky jejich nevěrohodnost. V případě svědka [jméno FO] je však z obsahu spisu zřejmé, že v době podání svědecké výpovědi u ústního jednání dne [datum] již tento svědek nebyl zaměstnancem žalované, když u ústního jednání dne [datum] učinili účastníci nesporným, že svědek [jméno FO] vypověděl, že k okamžiku jeho odchodu ze společnosti (srpen 2021), místo, které naposledy zastával žalobce, neexistovalo. Z výše uvedeného je tedy vyvráceno tvrzení žalobce, že by svědek [jméno FO] byl v době podání své výpovědi v závislém postavení k žalované. Naopak lze konstatovat, že svědek [jméno FO] již neměl žádný důvod k tomu, aby vypovídal účelově a nepravdivě. Nadto z obsahu spisu není zřejmé, že by svědkyně [jméno FO] byla přímo zaměstnankyní žalované. Navíc, jak ve vztahu ke svědku [jméno FO], tak svědkyni [jméno FO], žalobce v rámci odvolání netvrdil konkrétní okolnost, v důsledku níž by měla být snížena věrohodnost těchto svědků. Konečně proti účelovosti předmětné organizační změny svědčí i fakt, že žalovaná následně nepřijala nového zaměstnance na pozici se stejnou pracovní náplní jako měl žalobce, jak potvrdil svědek [jméno FO], a to přestože žalobce v žalobě (v části III, bod 1) tvrdil, že práci, kterou měl sjednanou v pracovní smlouvě, je třeba neustále provádět a vykonávat a žalovaná nemá ze stávajících zaměstnanců nikoho, kdo by tuto práci mohl místo žalobce vykonávat, a proto bude muset zřejmě přijmout nového zaměstnance.

11. Odvolací soud nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že se soud I. stupně nezabýval tím, v čem mělo spočívat tvrzené zvýšení efektivity a zda předmětnou organizační změnou vůbec mohlo dojít ke snížení nákladů žalované. Pokud totiž došlo u žalované ke zrušení jednoho pracovního místa s tím, že pracovní náplň zrušené pozice převezmou stávající zaměstnanci, byť část náplně původní pozice byla outsourcována do [místo], pak logicky v rámci žalované muselo dojít ke zvýšení efektivnosti práce, kdy stávajícím zaměstnancům přibyla ta část pracovní náplně, kterou původně zastával žalobce, a zároveň došlo ke snížení finančních nákladů žalované na mzdu odpovídající rušené pracovní pozici. Za této situace tak bylo zcela nadbytečné, aby soud zjišťoval otázky týkající se obratu žalované, resp. obratu divize, v níž byl žalobce zařazen, nadto i ve vztahu k jednotlivým státům zařazeným v dané divizi. Obdobně pak platí i ve vztahu k námitce, že soud I. stupně nepřihlédl k tvrzení žalobce, že tento v roce 2019 splnil stanovený cíl na 96% a v roce 2020 splnění plánu na 100% zmařilo zrušení žalobcovy pozice. V daném případě bylo nadbytečné, aby soud I. stupně prováděl dokazování k otázce naplnění stanovených cílů žalobce, neboť žalobci nebyla dána výpověď pro neuspokojivé pracovní výsledky či neplnění pracovních povinností.

12. Odvolací soud nesouhlasí ani s námitkami žalobce týkající se jeho nezpůsobilosti k výkonu práce v okamžiku doručení výpovědi, neboť toto tvrzení žalobce bylo vyvráceno znaleckým posudkem znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] a jejím výslechem. Předně odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalobce, že by závěry znalkyně vyjádřené ve znaleckém posudku byly závěry právními. Znalkyně měla ve znaleckém posudku zodpovědět otázku, zda žalobce ke dni 22. 10. 2020, tj. ke dni doručení výpovědi vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce na pozici [název]. Dle odvolacího soudu jde o jednoznačně odbornou otázku, k jejímuž zodpovězení nemají soudy odbornou způsobilost, ostatně sám žalobce ve svém podání ze dne 28. 6. 2023 navrhl, aby soud I. stupně položil znalkyni stejnou otázku, pouze trochu odlišně formulovanou („Pozbyl žalobce vzhledem k svému autoimunitnímu onemocnění zdravotní způsobilost k výkonu práce „[název],…“). Znalkyně (z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání) pak ve znaleckém posudku a v rámci svého výslechu potvrdila, že žalobce k okamžiku doručení výpovědi zdravotní způsobilost k výkonu práce na pozici [název] nepozbyl, když v tomto směru odvolací soud odkazuje na podrobná skutková zjištění učiněná soudem I. stupně ze znaleckého posudku a výslechu znalkyně pod bodem 25 odůvodnění napadeného rozsudku. Dle odvolacího soudu znalkyně své odborné závěry logicky zdůvodnila, přičemž znalkyně vyšla i ze skutečnosti, že do náplně práce žalobce patřilo i pravidelné docházení do laboratoří, kde žalobce vykonával technickou činnost. I přesto znalkyně učinila výše uvedený závěr týkající se zdravotní způsobilosti žalobce, přičemž soud nemůže hodnotit odborné závěry znalce, ale pouze to, zda tyto jsou náležitě odůvodněny a zda znalec hodnotil všechny skutečnosti, k nimž bylo třeba přihlédnout, a zda odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1810/2009), což bylo v daném případě splněno. Nadto nezpůsobilost žalobce k výkonu jeho pracovní pozice nevyplývá ani ze zprávy [ústav] ze dne 24. 1. 2023. Pokud žalobce namítal ohrožení COVID 19 jako[Anonymizováno]nemocí z povolání, pak dle § 347 odst. 1 zák. práce platí: „Ohrožením nemocí z povolání se rozumí takové změny zdravotního stavu, jež vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a další výkon práce za stejných podmínek by vedl ke vzniku nemoci z povolání. Lékařský posudek o ohrožení nemocí z povolání vydává poskytovatel zdravotních služeb příslušný k vydání lékařského posudku o nemoci z povolání. Vláda může stanovit nařízením, které změny zdravotního stavu jsou ohrožením nemocí z povolání, a podmínky, za jakých se uznávají.“ Ze znaleckého posudku a výslechu znalkyně vůbec nevyplývá, že by u žalobce došlo v rozhodném období ke změnám zdravotního stavu, jež by vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, tj. v daném případě COVID 19. S ohledem na znění § 347 odst. 1 zák. práce, způsob vzniku a šíření onemocnění COVID 19 nepřichází dle odvolacího soudu ohrožení COVID 19 jako nemocí z povolání vůbec v úvahu. V tomto směru nelze přehlédnout ani Stanovisko výboru Společnosti pracovního lékařství, které dokonce uznává COVID 19 jako nemoc z povolání pouze v případě, že je onemocnění potvrzeno laboratorním vyšetřením, vzniklo při práci, u níž je hygienicky prokázáno riziko nákazy, avšak pouze v případě, že je onemocnění i klinicky manifestní.

13. Odvolací soud neshledal důvodné ani námitky žalobce týkající se tvrzené diskriminace. Žalobce již byl odvolacím soudem na ústním jednání dne 18. 1. 2023 poučen, aby doplnil skutková tvrzení, z nichž bude vyplývat, že s ním žalovaná zacházela znevýhodňujícím způsobem oproti jiným zaměstnancům ve stejném postavení, v čem toto znevýhodnění ve vztahu k dané výpovědi oproti jiným zaměstnancům spočívá včetně uvedení toho, že toto jednání bylo motivováno některým ze stanovených diskriminačních důvodů a k prokázání doplněných tvrzení označil důkazy s tím, že byl zároveň upozorněn na následky nevyhovění této výzvy v podobě neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, přičemž byla žalobci poskytnuta lhůta 15 dnů od daného ústního jednání. Žalobce na toto poučení reagoval podáním ze dne 29. 1. 2023, v němž uvedl, že nerovné zacházení spatřuje ve skutečnosti, že žalovaná v reakci na jeho oznámení o zdravotní nezpůsobilosti k vykonávané práci, resp. výzvu k úpravě podmínek, reagovala výpovědí. Již ve svém zrušujícím usnesení ze dne 13. 2. 2023 odvolací soud poukázal na právní závěr Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, dle něhož, v řízení nestačí osobě, jež měla být diskriminována, pouze tvrdit, že došlo k diskriminačnímu jednání, ale musí i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem s tím, že nemůže v řízení uspět, pokud toto tvrzení neprokáže. Odvolací soud dále ve zrušujícím usnesení konstatoval, že žalobce přes poučením odvolacím soudem dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neunesl důkazní břemeno ve vztahu k nerovnému zacházení, neboť k prokázání nerovného (nikoli obvyklého) zacházení neoznačil žádný důkaz. Od tohoto dříve vysloveného právního závěru nemá odvolací soud důvod se odchylovat. Jelikož žalobce neprokázal nerovné zacházení, nemohlo dojít k přenesení důkazního břemene ve smyslu § 133a o. s. ř. Nadto jelikož bylo o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa žalobce rozhodnuto na regionální úrovni již o několik měsíců dříve, než žalobce požádal o úpravu pracovních podmínek (přeřazení na jinou práci), nemohla být výpověď z pracovního poměru logicky důsledkem žádosti žalobce o přeřazení. Rovněž po doplněném dokazování znaleckým posudkem bylo zjištěno, že žalobce nepozbyl způsobilost k výkonu sjednané práce, tudíž bylo vyvráceno i tvrzení žalobce, že žalobci jako jedinému zaměstnanci jeho zdravotní stav bránil v dalším nezměněném výkonu pracovní činnosti. Konečně v řízení bylo emailovou komunikací prokázáno, že v průběhu pandemie COVID 19 žalovaná přijala protipandemická opatření, když zavedla práci z domova pro všechny zaměstnance v kanceláři v [místo] a [místo] od 18. 3. 2020 až do 15. 6. 2020, v dalším období pak bylo rozhodnuto o týdenním střídání zaměstnanců, přičemž zároveň v období od března 2020 do listopadu 2020 došlo k výraznému snížení pracovních cest. Zároveň pak byly zaměstnancům včetně žalobce poskytnuty i ochranné pomůcky, a to samozřejmě i při vstupu do laboratoří, jak prokazuje i vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 2. 5. 2023. V době podzimní/zimní pandemické vlny v roce 2020 přijala žalovaná ve vztahu k žalobci další opatření, kdy na základě doporučení jeho ošetřující lékařky rozhodla o nepřidělování práce žalobci od 16. 11. 2020 do skončení výpovědní doby, z důvodů překážek na straně zaměstnavatele, tedy s plnou náhradou mzdy.

14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I a II potvrdil dle § 219 o. s. ř., a to ve správném znění, kdy opravil zjevnou nesprávnost týkající se datace výpovědi (namísto „22. 10. 2021“, správně „22. 10. 2020“) i označení platebního místa (namísto „rukám zástupkyně žalované“, správně „rukám zástupce žalované“). Pokud jde o výrok o nákladech řízení II, pak soud I. stupně správně přiznal žalované náhradu nákladů řízení, avšak pochybil, pokud jde o určení výše náhrady, neboť do nákladů žalované nezahrnul náklady důkazu ve výši 8 982,50 Kč představující spotřebovanou zálohu zaplacenou žalovanou na náklady znaleckého posudku, jak vyplývá z obsahu spisu, když na úhradu znalečného ve výši 17 965 Kč byla spotřebována záloha žalobce ve výši 8 982,50 Kč a záloha žalované ve výši 8 982,50 Kč, jak vyplývá z platebního poukazu založeného ve spisu. Odvolací soud je však vázán zásadou zákazu reformace in peius, neboť žalovaná proti tomuto výroku o nákladech řízení II nepodala odvolání, a proto odvolací soud nemohl žalované přiznat vyšší náhradu nákladů za řízení před soudem I. stupně. V tomto směru odvolací soud odkazuje na právní závěr Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/2023: „Změní-li odvolací soud v řízení o odvolání jediného účastníka řízení rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně v neprospěch tohoto účastníka, rozhodne v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, která byť není výslovně vyjádřena zákonem, platí v občanském soudním řízení jako důsledek zásady dispoziční platící pro podání odvolání a navazující řízení, dovoluje-li to povaha řízení a konkrétní procesní situace. Nerespektování této zásady bez náležitého důvodu představuje porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to zejména za situace, zvýhodní-li se bez náležitého důvodu postavení účastníka řízení, který odvolání řádně nepodal.“ 15. S ohledem na skutečnost, že z obsahu spisu bylo zřejmé, že náklady státu ve výši 17 965 Kč byly zcela uhrazeny ze složených záloh, změnil odvolací soud dle § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok o nákladech státu III tak, že se žalobci povinnost zaplatit státu náklady řízení neukládá. Naopak bude na soudu I. stupně, aby každému z účastníků vrátil přeplatek odpovídající nespotřebované složené záloze.

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, jež byla plně procesně úspěšná i v této fázi řízení. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem 6 776 Kč a sestávají se z odměny za zastoupení advokátem, které náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) ve výši 2 500 Kč/úkon, z paušální náhrady hotových výdajů za 2 úkony dle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve výši 300 Kč/úkon, a z 21 % DHP ve výši 1 176 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Poučení