23 Co 126/2025 - 141

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. října 2024, č. j. 39 C 33/2023-118, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 21. 10. 2024 soud prvního stupně určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dopisem ze dne 7. 12. 2022 je neplatné (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce (výrok II).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného mu dopisem žalované ze dne 7. 12. 2022. Žalovaná rozvázala pracovní poměr se žalobcem z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovních povinností, které spočívá v šesti neomluvených absencích, kdy podle žalované žalobce nevykonával svou práci bez řádné omluvy mezi 30. 11. 2022 a 7. 12. 2022. Žalobce tvrdil, že jeho nepřítomnost nebyla zaviněná a nevykazuje znaky zvlášť hrubého porušení pracovních povinností, neboť dne 30. 11. 2022 informoval písemně žalovanou o překážkách v práci a vyzval ji k jejich odstranění. Dopis byl doručen do sídla žalované 2. 12. 2022, avšak žalovaná nereagovala.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Opakovaně vyzývala žalobce e-mailem a telefonicky k návratu na pracoviště, a to od 29. 11. 2022, ale žalobce na výzvy nereagoval. Dopis žalobce ze dne 30. 11. 2022 obdržela až dne 5. 12. 2022.

4. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami a výslechem svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], a učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobce byl zaměstnán u žalované jako obchodní zástupce na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 28. 4. 2020, na dobu určitou do 31. 8. 2021. Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 6. 8. 2021 byl pracovní poměr změněn na dobu neurčitou. Dne 31. 10. 2022 dal žalobce výpověď z pracovního poměru, pracovní poměr měl skončit ke dni 31. 12. 2022. Od 1. 11. 2022 do 29. 11. 2022 byl žalobce v dočasné pracovní neschopnosti. Během této doby byl žalobci omezen přístup k firemním systémům, zejména k informačnímu systému [název], e-mailu a dalším pracovním nástrojům. Pracovní telefon žalobce měl přesměrovány příchozí hovory na vedoucího pobočky [místo] (pana [jméno FO]), zatímco odchozí hovory a SMS zůstaly funkční. Účelem těchto opatření, která nebyla běžnou praxí, byla ochrana obchodních informací a prevence jejich možného zneužití ve prospěch konkurence. Dne 29. 11. 2022 žalobce předal služební vozidlo [název] pracovníkovi žalované na pobočce ve [místo]. Žalobce zaslal dne 30. 11. 2022 dopis, v němž uvedl, že z důvodu omezeného přístupu k firemním nástrojům (PC, systémy, e-mail) a přesměrování pracovního telefonu nemůže vykonávat práci. Dopis byl doručen žalované dne 2. 12. 2022. Po ukončení pracovní neschopnosti se žalobce nedostavil na pracoviště. Tato situace trvala do 7. 12. 2022, kdy žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce. Jako důvod uvedla neomluvené absence v období od 30. 11. do 7. 12. 2022. Absence žalobce jí měly způsobit provozní problémy, včetně nutnosti přerozdělení klientského portfolia (183 zákazníků) mezi jiné zaměstnance. Dopisem ze dne 9. 12. 2022 žalobce oznámil žalované, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné. Zacházení ze strany žalované označil za nerovné hraničící s diskriminací.

5. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, poukázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se neomluvených absencí a seznámení zaměstnance s písemně vypracovaným rozvrhem týdenní pracovní doby. Konstatoval, že žalovaná se mohla s úspěchem dovolávat žalobcových neomluvených absencí pouze v případě, že mu předtím písemně rozvrhla pracovní dobu a toto mu oznámila ve lhůtách podle § 84 zákoníku práce. Žalovaná však pouze tvrdila, že žalobce měl rovnoměrně rozvrženou pracovní dobu v délce 40 hodin týdně a žádné další rozvržení nebylo potřebné, a evidence této pracovní doby probíhala přes přihlašování zaměstnance do informačního systému u žalované. Na základě uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nevyhověla požadavkům na řádné rozvržení pracovní doby žalobce. Pracovní smlouva sama nijak neurčovala, ve kterých dnech má žalobce pracovat, ani z ní nevyplýval začátek a konec jeho směny, jak požaduje § 81 odst. 1 zákoníku práce. Tyto nedostatky pojmově vylučují neomluvené absence žalobce, a tedy i důvodnost předmětného okamžitého zrušení jeho pracovního poměru. Z toho důvodu soud prvního stupně žalobě vyhověl.

6. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně doplnil, že i kdyby žalobce hypoteticky zameškal v období od 30. 11. 2022 do 7. 12. 2022 tvrzených šest dnů práce, nebylo by tím odůvodněno okamžité zrušení pracovního poměru. Bylo by namístě zohlednit tu skutečnost, že sama žalovaná nechtěla, aby pro ni žalobce dále vykonával činnost obchodního zástupce, neboť ještě před obdobím, za které žalobci vytýká neomluvené absence, učinila konkrétní kroky, které směřovaly k tomu, aby mu fakticky ve výkonu této činnosti zamezila. Tedy již v době pracovní neschopnosti žalobce žalovaná učinila kroky k tomu, aby žalobcova agenda byla převedena na jiného pracovníka, na kterého byl rovněž přesměrován žalobcův služební telefon a žalobci byl zablokován přístup do interních systémů žalované, včetně služebního e-mailu. Pokud pak žalovaná odůvodnila okamžité zrušení pracovního poměru tím, že údajná žalobcova neomluvená absence jí způsobila významné provozní problémy, shledal takový postup žalované jako účelový. K popsaným krokům totiž žalovaná přistoupila ještě před tvrzenými neomluvenými absencemi. Tyto tak s tvrzenými komplikacemi nemohly být v příčinné souvislosti i z důvodů časových.

7. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal v řízení zcela úspěšnému žalobci. Náklady žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů na právní zastoupení, kdy advokátka učinila v řízení sedm úkonů právní služby.

8. Proti rozsudku se odvolala žalovaná. Rozhodnutí soudu prvního stupně považovala za překvapivé, když soud prvního stupně předem nesdělil právní názor, který navíc opírá o judikaturu, která se na předmětný spor nevztahuje. V rámci dokazování došlo k naprostému nedorozumění mezi soudem a žalovanou, a to výhradně v důsledku nepřesné a zavádějící formulace dotazu ze strany soudu vůči žalované. Žalovaná tak nemohla použít důkaz, který existuje (rozvrh týdenní pracovní doby žalobce podle § 84 zákoníku práce), o němž žalovaná nemohla vědět, že je na něj dotazovaná. Předmětem dokazování ze strany žalované byly okolnosti a průběh pracovní neschopnosti žalobce v měsíci říjnu 2022, nekomunikace ze strany žalobce od 30. 11. 2022, možnosti žalobce komunikovat prostřednictvím pracovních nástrojů, a to v návaznosti na žalobní tvrzení, že žalobce nemohl mít neomluvené absence v důsledku překážek v práci na straně žalované. Soud prvního stupně se však výše uvedenými tvrzeními a důkazy nezabýval, a k překvapení žalované byla otázka rozvržení pracovní doby žalobce jediným stěžejním důvodem pro rozhodnutí ve věci. Teprve z rozsudku se žalovaná dozvěděla, že soud se dotazoval na způsob sdělení písemného rozvrhu týdenní pracovní doby žalobce ve smyslu ust. § 84 zákoníku práce. Na to se však soud ve výzvě ze dne 1. 2. 2024, ani při jednání dne 12. 9. 2024, vůbec neptal. Žalobce měl po celou dobu pracovního poměru, bez ohledu na trvání dočasné pracovní neschopnosti, přístup do elektronického systému evidence odpracovaných hodin. Součástí tohoto systému je i písemný rozvrh pracovní doby každého zaměstnance, a to na celý rok dopředu. Žalobce tak mohl vidět, kdy nastává začátek a konec úseku základní a volitelné pracovní doby, s ohledem na její pružné rozvržení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Žalobce se vyjádřil k odvolání žalované tak, že vskutku postavil svou žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru na skutečnosti, že svou nepřítomnost v práci nijak nezavinil, protože byla způsobena prokazatelně překážkami v práci na straně žalované. Měl za to, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, který v rozsudku detailně popsal, závěr o skutkovém stavu sice učinil stručně, avšak věcně a konstruktivně. Soud prvního stupně se zabýval prokázáním porušení povinností na straně žalobce zvlášť hrubým způsobem a citoval judikaturu, na kterou poukazoval žalobce již v žalobě. Podle žalobce je zcela zřejmé, že soud prvního stupně má za to, že žalobce nezmeškal tvrzených šest dnů práce, a i kdyby zmeškal, nemohlo by to bez dalšího odůvodnit okamžité zrušení pracovního poměru, protože existovaly překážky v práci na straně žalované. Žalovaná již dále nechtěla, aby žalobce pro ni vykonával práci. Odvolání žalované je založeno na subjektivním pocitu žalované ohledně údajného nedorozumění mezi soudem a žalovanou, a údajnou nepřesnou a zavádějící formulací dotazu ze strany soudu vůči žalované. Tvrzení žalované žalobce vnímá jako účelová a vykonstruovaná s cílem oddálit pravomocné rozhodnutí ve věci. Pracovní doba žalobce byla rozvržena rovnoměrně na 40 hodin týdně a pracovní smlouva nijak neurčovala začátek a konec jeho směn. Žalobce nebyl povinen vykonávat práci v prodejně nebo kanceláří žalované, neměl žádné pravidelné pracoviště, což je zcela zřejmé z charakteru jeho pracovní pozice obchodního zástupce. I kdyby se soud prvního stupně v rozsudku nezabýval rozvržením pracovní doby žalobce, nemělo by to vliv na konečné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a úspěch žalobce ve věci. Žalobce navrhl, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že byť jsou výhrady žalované opodstatněné, tak v konečném výsledku není její odvolání důvodné.

11. Podle § 78 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „zákoník práce“), pro účely úpravy pracovní doby a doby odpočinku je pracovní dobou doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Podle § 78 odst. 1 písm. l) zákoníku práce, pro účely úpravy pracovní doby a doby odpočinku je rovnoměrným rozvržením pracovní doby rozvržení, při kterém zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu. Podle § 79 odst. 1 zákoníku práce, délka stanovené týdenní pracovní doby činí 40 hodin týdně. Podle § 81 odst. 1 zákoníku práce, pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí začátek a konec směn. Podle § 81 odst. 2 zákoníku práce, pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Při rozvržení pracovní doby je zaměstnavatel povinen přihlédnout k tomu, aby toto rozvržení nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce. Podle § 84 zákoníku práce, zaměstnavatel je povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním nebo s jeho změnou zaměstnance nejpozději 2 týdny a v případě konta pracovní doby 1 týden před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení.

12. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce nemohl mít neomluvené absence, protože žalovaná nevyhověla požadavkům na řádné rozvržení pracovní doby žalobci. Podle soudu prvního stupně žalovaná měla vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a žalobce s ním seznámit nejpozději 2 týdny předem, jak stanoví ust. § 84 zákoníku práce. Soud prvního stupně zjevně vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 631/2019, avšak nesprávně je aplikoval na danou věc.

13. Ze žalobních tvrzení nevyplývá, že by žalobce zpochybňoval, že byl seznámen s tím, kdy má konat práci, a že by napadal neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru pro porušení povinnosti žalované dané ust. § 84 zákoníku práce. Mezi účastníky se vedl spor o to, zda důvodem nepřítomnosti žalobce v práci v období od 30. 11. 2022 do 7. 12. 2022 byly překážky v práci na straně žalované nebo zda šlo o neomluvenou absenci žalobce. Pokud měl soud prvního stupně za to, že pro posouzení věci je relevantní jiná právní otázka, v rámci předvídatelnosti postupu soudu a jeho rozhodnutí měl seznámit účastníky řízení se svým právním náhledem na věc (§ 118a odst. 2 o. s. ř.) a následně vyzvat žalovanou postupem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění rozhodných tvrzení a označení důkazů. To ale soud prvního stupně neučinil. Výzvu žalované danou usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 2. 2024, č. j. 39 C 33/2023-41, nelze považovat za výzvu ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., protože - jak vyplývá z ust. § 118a o. s. ř. - takové poučení poskytuje soud při jednání. Pokud se účastníci řízení dozvěděli až z napadeného rozsudku, co vedlo soud k tomu, že vyhověl žalobě, pak rozhodnutí soudu nutně muselo být pro oba účastníky překvapivé.

14. Pro absenci řádného poučení ze strany soudu prvního stupně žalovaná navrhovala podle § 205a písm. d) o. s. ř., aby odvolací soud provedl k důkazu výstup z elektronického systému [název]. Při jednání odvolacího soudu žalovaná sdělila, že na provedení tohoto důkazu netrvá, a to vzhledem k tomu, že žalobce ve vyjádření k odvolání ze dne 2. 3. 2025 a následně i při jednání odvolacího soudu učinil nesporným, že jeho pracovní doba byla rozvržena rovnoměrně na 40 hodin týdně, do pětidenního pracovního týdne, od pondělí do pátku, po 8 hodinách.

15. Skutečnost, že pracovní doba žalobce u žalované byla rozvržena rovnoměrně, vyplývá i z pracovní smlouvy. V řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by žalovaná využila svého oprávnění (viz čl. 8 odst. 1 pracovní smlouvy ze dne 24. 8. 2020) a rozvrhla žalobci pracovní dobu nerovnoměrně. S ohledem na nesporné tvrzení účastníků ohledně rozvržení pracovní doby, nebylo třeba vyžadovat od žalované její vnitřní předpis - pracovní řád, v němž podle výpovědi svědkyně [jméno FO] je upravena pracovní doba zaměstnanců žalované, včetně úpravy pružného rozvržení pracovní doby obchodních zástupů, jejichž základní úsek pracovní doby je stanoven v době od 9:00 do 15:00 hod. Podpisem pracovní smlouvy žalobce stvrdil, že s pracovním řádem žalované byl seznámen (viz čl. 5 odst. 9 pracovní smlouvy ze dne 24. 8. 2020).

16. Vzhledem k tomu, že pracovní doba žalobce nebyla rozvržena nerovnoměrně, a v průběhu trvání pracovního poměru nedošlo ke změně rozvržení týdenní pracovní doby, ale pracovní doba žalobce byla po celou dobu trvání pracovního poměru rozvržena rovnoměrně do 40ti hodinového pracovního týdne, od pondělí do pátku, přičemž tato skutečnost byla žalobci známa již od nástupu do pracovního poměru u žalované dne 24. 8. 2020, tak žalovaná nebyla povinna vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznamovat s ním žalobce. Žalobce věděl, že po skončení dočasné pracovní neschopnosti dnem 29. 11. 2022 se má dostavit k zaměstnavateli, protože středa 30. 11. 2022 připadla na jeho obvyklý pracovní den.

17. Rozhodnutí soudu prvního stupně, že nesplnění povinnosti žalované vyplývající z ust. § 84 zákoníku práce pojmově vylučují neomluvené absence žalobce, a tedy i důvodnost okamžitého zrušení pracovního poměru, není z výše uvedených důvodů správné.

18. Vyjma zjištění rozhodných z hlediska ust. § 84 zákoníku práce však soud prvního stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu v rozsahu, který postačuje k rozhodnutí ve věci, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), a tak soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci je způsobilým podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu.

19. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

20. Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, či ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4150/2019) představuje zvlášť hrubé porušení pracovních povinností, a tedy i opodstatněný důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, neomluvená absence v počtu pěti a více dnů.

21. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5131/2017). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, nebo ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016).

22. V řízení bylo prokázáno, že po skončení dočasné pracovní neschopnosti se žalobce do zaměstnání dne 30. 11. 2022 nedostavil a nepodal o sobě zaměstnavateli žádnou zprávu. Do zaměstnání nepřišel ani v následujících dnech. Svědkyně [jméno FO] potvrdila tvrzení žalované, že se dozvěděla o skončení dočasné pracovní neschopnosti žalobce od správy sociálního zabezpečení.

23. Žalobce porušil povinnost danou ust. § 64 odst. 1 písm. o) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, informovat zaměstnavatele o rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, pokud zaměstnavateli sám neoznámil ukončení dočasné pracovní neschopnosti, jakož i povinnosti zaměstnance dané ust. § 301 písm. c) a § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce dodržovat právní předpisy vztahující se k práci a vykonávat osobně práci podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době, pokud po skončení dočasné pracovní neschopnosti nenastoupil k výkonu práce podle pracovní smlouvy.

24. Dále bylo v řízení prokázáno, že dne 31. 10. 2022 žalobce rozvázal pracovní poměr se žalovanou výpovědí, a že v průběhu dočasné pracovní neschopnosti žalobce (1. 11. až 29. 11. 2022) žalovaná zamezila žalobci přístup do služebního počítače, došlo k přesměrování všech hovorů z pracovního telefonu žalobce na telefonní číslo vedoucího pobočky [adresa], žalobce rovněž musel odevzdat služební automobil. Uvedený postup žalované vůči žalobci byl nestandardní, neboť výpovědí svědkyně [jméno FO] bylo prokázáno, že u žalované nebylo běžnou praxí zablokování přístupu komunikace na dálku a odevzdání služebního vozidla v době dočasné pracovní neschopnosti. Po skončení dočasné pracovní neschopnosti žalobce sdělil žalované dopisem ze dne 30. 11. 2022, že uvedené skutečnosti mu brání v řádném výkonu práce podle pracovní smlouvy. Dopis byl doručen do sídla žalované v pátek dne 2. 12. 2022. Přesto, že žalovaná seznala důvod nepřítomnosti žalobce v práci, kdy danou situaci sama způsobila svým jednáním v době dočasné pracovní neschopnosti žalobce, na dopis žalobce nijak nereagovala, až okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 7. 12. 2022 z důvodu šesti dnů neomluvené absence.

25. Je zjevné, že po podání výpovědi z pracovního poměru žalobcem žalovaná činila kroky k tomu, aby žalobci zamezila ve výkonu sjednané práce. Svědkyně [jméno FO] dokonce v době dočasné pracovní neschopnosti navrhovala žalobci ukončení pracovního poměru dohodou. Ze strany žalované tak nebyly žalobci vytvořeny podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů, jak zaměstnavateli ukládá ust. § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Nabízí se, že věc mohla být řešena a vyřešena po nástupu žalobce k výkonu práce po skončení dočasné pracovní neschopnosti. K tomu nedošlo, protože žalobce do zaměstnání nenastoupil. Pokud se ale za popsaných okolností žalovaná dozvěděla třetí den nepřítomnosti žalobce v práci (2. 12. 2022) důvody, pro které se žalobce do zaměstnání nedostavil /tehdy se písemnost dostala do dispoziční sféry žalované/, pak porušení pracovních povinností ze strany žalobce není naplněno v intenzitě předpokládané ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Bylo by tomu tak i v případě, kdyby se žalované fakticky dostal do rukou dopis žalobce ze dne 30. 11. 2022 až v pondělí 5. 12. 2022 (jak tvrdila), tedy čtvrtý pracovní den nepřítomnosti žalobce v práce.

26. Ačkoli žalobce pochybil, pokud se po skončení dočasné pracovní neschopnosti nedostavil do zaměstnání, neporušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Absenci žalobce v práci nelze považovat za neomluvenou ani v počtu pěti dnů, když žalobce sdělil žalované důvody své nepřítomnosti a tyto důvody představují překážku v práci na straně žalované ve smyslu ust. § 208 zákoníku práce.

27. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7. 12. 2022 je neplatné. Jelikož rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku I věcně správný, odvolací soud jej potvrdil podle § 219 o. s. ř. Jako věcně správný odvolací soud potvrdil i akcesorický výrok II o nákladech řízení.

28. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení procesně úspěšnému žalobci. Advokátka učinila dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“) – vyjádření k odvolání ze dne 2. 3. 2025, účast na jednání odvolacího soudu dne 28. 5. 2025. Podle § 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5 advokátního tarifu činí odměna za jeden úkon právní služby 3 700 Kč, za dva úkony 7 400 Kč. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby 450 Kč, za dva úkony 900 Kč. Celkem 8 300 Kč. Ke splnění povinnosti byla žalované stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), platebním místem je advokátka žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení