23 Co 126/2025-169

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený obecným zmocněncem Jméno zmocněnce bytem Adresa zmocněnce Anonymizováno o zaplacení 38.570,06 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v název ze dne datum , číslo jednací ,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I, ohledně splatnosti, a dále ve výrocích pod body II a III potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit původní žalobkyni – společnosti , právnická osoba, ., částku 24.936,56 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1.500 Kč, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I); zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení dalších 13.633,50 Kč, kapitalizovaného úroku 1.092,22 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 2.530,41 Kč a úroku z prodlení ve výši 14.75 % ročně z částky 37.804,98 Kč od , datum, do zaplacení (výrok II) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 483,90 Kč (výrok III).

2. Okresní soud rozhodoval o požadavku na zaplacení částky 38.570,06 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „původní žalobkyně“) a žalovaným , datum, , na základě které bylo žalovanému vyplaceno 51.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 894,20 Kč spolu se úrokem a poplatky. Žalovaný neplnil splátky řádně a uhradil pouze 26.066,44 Kč. Původní žalobkyně proto úvěr ke dni , datum, zesplatnila a požadovala po žalovaném vrácení jistiny 36.712,76 Kč, poplatků 357,30 Kč za pojištění, kapitalizovaný úrok 1.092,221 Kč, sankční poplatek 1.500 Kč a úroky z prodlení.

3. Původní žalobkyně dále tvrdila, že před uzavřením smlouvy o úvěru posuzovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, vycházela z jím poskytnutých údajů a učinila lustrace v bankovním a nebankovním registru, insolvenčním rejstříku a byla vypočtena disponibilní částka matematickým modelem dle doporučení ČNB. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, bylo vycházeno z toho, že má příjem 29.499 Kč, který byl ověřen z jeho běžného účtu, má zaměstnání na dobu neurčitou, bydlí v pronajatém domě/bytu s náklady na bydlení 49,17 %, plní interní splátky 5.543,40 Kč a externí splátky 9.401 Kč, jeho ostatní výdaje byly uvedeny v nulové výši. Má celkem 7 závazků ve výši cca 326.878,08 Kč při splátkách ve výši 14.944,40 Kč. V matematickém modelu maximální měsíční splátky byla vypočtena splátka 7 028,09 Kč, u DTI poté o 2,84 a u DSTI 53,69 %.

4. Žalovaný učinil nesporným, že byla uzavřena dne , datum, smlouva o úvěru a žalobkyně mu poskytla 51.000 Kč. Smlouva ale neobsahuje veškeré podstatné náležitosti, neboť v ní absentuje uvedení všech předpokladů použitých pro výpočet sazby RPSN podle § 106 odst. 1 písm. g/ zákona o spotřebitelském úvěru a čl. 10 odst. 2 písm. g/ Směrnice 2008/48/ES (srov. rozsudek SDEU ze dne 23.1.2025 ve věci C-677/23). Žalobkyně také řádně neposoudila jeho úvěruschopnost před uzavření smlouvy, rezignovala na zjištění otázky bydlení a výdajů na uspokojování základních potřeb a závazků. Smlouva je tak absolutně neplatná. Žalovaný uvedl, že v době uzavření úvěrové smlouvy bydlel v nájmu a spolu s partnerkou platili nájemné 10.000 Kč, vlastnil motorové vozidlo, vynaložil měsíčně za pohonné hmoty 5.500 Kč a pojištění 800 Kč, za potraviny zaplatil měsíčně cca 5.500 Kč. Měl několik úvěrů, šlo také o úvěr u původní žalobkyně, který splácel po 5.000 – 5.500 Kč měsíčně a další úvěr měl u jiné banky, který splácel po 8.000 – 9.000 Kč měsíčně. V současné době je nezaměstnaný.

5. Soud prvého stupně učinil zjištění z listinných důkazů. Zjistil, že mezi původní žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru dne , datum, , jíž se původní žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 51.000 Kč a žalovaný se jí zavázal tuto částku vrátit formou pravidelných 72 měsíčních splátek ve výši 894,20 Kč poplatkem za pojištění 89 Kč měsíčně, když žalovaný přistoupil k pojistné smlouvě č., , název, , při úroku 8% ročně a RPSN 8,30 % - co do stanovení výše RPSN je přitom ve smlouvě uvedeno, že RPSN představuje celkové náklady spotřebitelského úvěru vyjádřené jako roční procento z celkové výše úvěru, kdy je vypočtena podle vzorce uvedeného v příloze zákona č. 257/2016 Sb. a kdy jsou celkové náklady veškeré náklady známé žalobkyni, které musí žalovaný žalobkyni v souvislosti s tímto úvěrem uhradit. Celkově se tak zavázal žalobkyni vrátit 64.472,78 Kč. Poplatky pak byly mezi stranami dohodnuty ve výši 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky v případě ukončení účtu, 600 Kč za zaslání upomínky a 300 Kč za prohlášení úvěru za splatný. Zároveň si strany sjednaly právo žalobkyně prohlásit daný úvěr za okamžitě splatný pro případ nikoli řádného plnění splátek. Původní žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 51.000 Kč a žalovaný uhradil celkem 26.063,44 Kč.

6. Ze žádosti o expres půjčku bylo zjištěno, že žalovaný požádal o půjčku ve výši 30.000 Kč s tím, že pracuje u společnosti , právnická osoba, na dobu neurčitou, má odborné/učňovské vzdělání, bydlí v pronajatém domě/bytu, je v družském poměru, jeho příjem je cca 29.499 Kč měsíčně a celkový příjem domácnosti činí 60.000 Kč.

7. Z výpisu z běžného účtu žalovaného vedeného u původní žalobkyně, okresní soud zjistil, že v období , datum, pobíral žalovaný měsíční mzdu 29.500 Kč a splácel úvěry evidované u původní žalobkyně s nesplacenou jistinou cca 615.000 Kč, další úvěr po 924 Kč, opakovaně se dostával do nepovoleného debetu na účtu a měl sjednán kontokorent. Konečný zůstatek na účtu v jednotlivých měsících byl vždy cca mínus 30 000 Kč. Žalovaný v listopadu 2021 předčasně uhradil předchozí úvěr a čerpal další úvěr 119.000 Kč a v , datum, poté předmětný úvěr 51.000 Kč.

8. Okresní soud poté nejprve vyložil, že v dané věci je dána pravomoc českých soudů ve věci jednat a rozhodnout podle čl. 3 odst. 1 nařízení (EU) č. 1215/2012 Brusel I bis, přestože má žalovaný aktuální bydliště ve , stát, , neboť předmět sporu tvoří nároky ze smlouvy o úvěru (poskytnutí určité služby) a závazek, byl nebo měl být splněn na území České republiky. Takový hraniční určovatel má přednost před ostatní úpravou týkající se ochrany spotřebitele (srov. rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, či sp. zn. 30 Cdo 3853/2017). Po právní stránce poté soud prvého stupně posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Povinností původní žalobkyně tak bylo pod sankcí neplatnosti podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Původní žalobkyně vycházela toliko z bankovního účtu žalovaného, nezkoumala blíže jeho majetkové poměry, výdaje spojené s bydlením, další závazky. Vycházela jen z interních a externích splátek ve výši 15.000 Kč a v rámci dalších výdajů vycházel z výdajů 0 Kč, což neodpovídá nutnosti uspokojování základních potřeb. Z bankovního účtu vyplývá, že žalovaný měl v rozhodné době výdaje, které převyšovaly jeho aktuální příjmy, žalovaný byl každý měsíc ve sledovaném období v nepovoleném debetu, a to i po načerpání několika úvěrů. Žalobkyně nemohla bez bližšího zkoumání poměrů žalovaného a doplňujících informací řádně posoudit a učinit adekvátní závěr o skutečné majetkové situaci žalovaného a jeho schopnosti splácet daný úvěr. Soud prvého stupně uzavřel, že takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany poskytovatelky úvěru bylo nedostatečné. Pro porušení povinností poskytovatele úvěru prověřit řádně úvěruschopnost spotřebitele, je úvěrová smlouva absolutně neplatná (§ 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3.11.2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

10. Soud prvého stupně poté postupoval podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a uložil žalovanému, aby vrátil původní žalobkyni jen poskytnutou jistinu ve výši 24.936,56 Kč, když částku 24.963,56 Kč již uhradil. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Žalovanému umožnil uhradit dluh v pravidelných měsíčních splátkách po 1.500 Kč (dle výrokové části rozsudku), když přihlédl k výši dluhu, právu věřitelky na jeho úhradu a tvrzeným finančním možnostem žalovaného.

11. Procesně úspěšnější žalobkyni přiznal okresní soud právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve výši 13 % jejích nákladů řízení, spočívajících v zaplaceném soudním poplatku 1.544 Kč a v nákladech na zastoupení advokátem - odměna za 3 úkony právní služby po 500 Kč (dle §11 písm. a/, d/ a §14b odst. 1 bod 3/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění do 31.12.2024.), paušální náhrada hotových výdajů zástupce za 3 úkony ve věci po 100 Kč (§14b odst. 5 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění do 31.12.2024.) a DPH (dle § 137 odst. 3 o. s. ř.).

12. Rozsudek okresního soudu ve výroku I ohledně splatnosti a dále ve výrocích II a III napadla odvoláním žalobkyně. Nesouhlasila se stanovenými splátkami, když okresní soud nijak nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, kterému nic nebrání v tom, aby si zajistil příjem a úvěr doplatil. Dále trvala na tom, že řádně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, postupovala s odbornou péčí, v souladu s právními předpisy i judikaturou. Provedla kontrolu veřejných databázích, ověřila platnost průkazu totožnosti žalovaného, zohlednila jeho výdaje, doložené v žádosti o úvěr, částky životního minima a nákladů na bydlení, včetně výše měsíčních splátek dosavadních závazků žalovaného. Žalobkyně zopakovala, že při přezkumu úvěruschopnosti žalovaného využila matematické modely, schválené ČNB. Dle výpočtů minimální splátka žalovaného činila 7.028,09 Kč a žalovaný se zavázal ke splátce 983,20 Kč, včetně pojištění. Není přitom dán jediný správný způsob posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně odkázala na odbornou komentářovou literaturu, Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2008/48/ES, č. 2014/17/EU a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Směrnice nestanovuje taxativní výčet, na kterých informacích má poskytovatel úvěru založit své posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ani zda musí tyto informace ověřovat a jakým způsobem. Žalobkyně se dovolávala rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2023, sp. zn. 33 ICdo 159/2022. Dále poukazovala na to, že není v jejích možnostech relevantní výdaje spotřebitele zjistit a ověřit. Sama spotřebitelů nemá ani svých výdajích přehled, když řada výdajů může být zbytná. Žalobkyně trvala na tom, že úvěruschopnost spotřebitelů vždy řádně prověřuje, o tom svědčí také to, že naprostá většina dlužníků úvěry řádně splácí. Rovněž v tomto případě žalovaný splnil větší část úvěru. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě zcela vyhověl.

13. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, který učinil dostatečná skutková zjištění a věc správně právně posoudil. Posouzení jeho úvěruschopnosti žalobkyní bylo pouze formální, nijak nezohlednila náklady na uspokojování životních potřeb, jejich výši vůbec nezjišťovala ani neověřila poskytnuté údaje ani skutečnosti vyplývající z účtu. Také okresním soudem stanovená výše splátek je odpovídající jeho poměrům a zohledňuje právo žalobkyně na vrácení peněz v přiměřené době, v takových splátkách dojde k úhradě dluhu za jeden rok a čtyři měsíce. Ke svým poměrům žalovaný uvedl, že je nezaměstnaný, zdroje k obživě má z brigád 10.000 až 15.000 Kč měsíčně, připravuje se na studium na vysoké škole, kam by měl nastoupit v září. Naposledy pracoval pro ČMSS do června 2024, spolupráce byly ukončena pro jeho exekuci.

14. V průběhu odvolacího řízení původní žalobkyně navrhla, aby do řízení na její místo vstoupila společnost , právnická osoba, . se sídlem , adresa, , , Jméno žalobkyně B, , , Jméno advokáta B, /8, IČO , IČO žalobkyně A, , která se svým vstupem souhlasila. Odvolací soud poté usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , připustil, aby do řízení tato společnost vstoupila (§ 211 ve spojení s § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen „o. s. ř.“), neboť byly splněny formální předpoklady stanovené právní úpravou, tj. bylo doloženo, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva účastníka řízení o něž v řízení jde (byla doložena smlouva o postoupení pohledávky ze dne , datum, , kterou původní žalobkyně vymáhanou pohledávku postoupila společnosti , právnická osoba, .).

15. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku I o splatnosti a dalších napadených výrocích II a III, dle § 212, § 212a o. s. ř. a dospěl k následujícím závěrům:

16. Mezi původní žalobkyní jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru. Soud prvého stupně dospěl ke správnému závěru, že pro projednání této věci a rozhodnutí je dána pravomoc českých soudů (srov. čl. 3 odst. 1 nařízení EU č. 1215/2012 Brusel I bis), včetně toho, že závazkový vztah účastníků je třeba posuzovat podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), ale také podle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť šlo o spotřebitelský úvěr.

17. Soud prvého stupně správně vycházel z toho, že ze zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že takový úvěr lze platně poskytnout (platně uzavřít smlouvu), jen když je řádně prověřena úvěruschopnost spotřebitele.

18. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb. „posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru“.

19. Česká právní úprava je řádnou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, týkající se principu odpovědného úvěrování (srov. bod 26 preambule). Směrnice přitom vyžaduje při posouzení úvěruschopnosti nejen získání údajů od spotřebitele, ale také ověření těchto údajů. Těmto východiskům a cílům právní úpravy odpovídá i rozhodovací praxe Soudního dvora EU (srov. rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014, C-449/13, či ze dne 11. 1. 2024, C-755/22) a judikatura českých soudů (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, jež se sice zabývaly právní úpravou z. č. 145/2010, ale jsou použitelné i pro právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 6 As 8/2023).

20. K otázce řádného posouzení úvěruschopnosti lze poté shrnout z výše uvedených rozhodnutí následující:21. „Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele by měl věřitel vycházet jak z informací poskytnutých spotřebitelem (tj. nikoli jeho tvrzení, protože pouhá tvrzení spotřebitele nelze jednoznačně považovat za dostatečné a spolehlivé informace, aniž by byly jakkoli doloženy), tak z informací, které získá z jiných dostupných zdrojů, to vše při respektování principu přiměřenosti a nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, tedy i při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Zároveň však musí věřitel získat takové informace o příjmech a výdajích spotřebitele, aby souhrn těchto informací nevzbuzoval pochybnosti o tom, že bude spotřebitel schopen při běžném chodu věcí bez obtíží splácet spotřebitelský úvěr. V případě pochybností o správnosti informací získaných od spotřebitele je věřitel povinen tyto informace dále prověřit, a to především doložením potřebných podkladů od spotřebitele, nahlédnutím do dlužnických databází apod.

22. Je zákonnou povinností věřitele takto získané informace shromáždit, vyhodnotit jejich dostatečnost a rozhodnout, zda a které informace je nezbytné dále ověřovat, popř. jejich znalost prohlubovat. Povinností věřitele je mj. nahlédnout i do databází shromažďujících informace o již existujících úvěrových vztazích spotřebitele, pokud lze ze shromážděných informací usuzovat, že spotřebitel již byl nebo stále je v jiném úvěrovém vztahu.

23. Je-li věřitelem banka, je namístě, aby při zkoumání výdajů spotřebitele věřitel hodnotil i informace z databází shromažďujících informace o nebankovních úvěrových vztazích; nebankovní věřitel pak může informace o spotřebitelových bankovních úvěrech získat např. s pomocí spotřebitele. Za dostatečné se považují pouze takové informace o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci.

24. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za běžného chodu věcí bez obtíží splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto věřitel musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen k úhradě splátek, když nejsou současně známy jeho ostatní výdaje. Věřitel musí také zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby apod. při posouzení běžných nákladů na domácnost. Při analýze výdajů domácnosti je nutno brát v potaz i nepravidelné výdaje (např. v souvislosti se začátkem školního roku), a je vhodné ponechat určitou rezervu i na možné další neplánované výdaje (např. potřeba nákupu nového elektrického spotřebiče). Splátky spotřebitelského úvěru by neměly být dopočítány jako přesný rozdíl mezi příjmy a výdaji spotřebitele, neboť v případě jakéhokoliv dalšího výdaje by bylo řádné splácení úvěru ohroženo.“ (srov. nález Finančního arbitra ze dne 3.4.2025, č.j. FA/SR/SU/2326/2024-24):

25. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že v dané věci nebyla splněna povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného. Před uzavřením smlouvy byly k dispozici výpisy z účtu žalovaného, který vedla původní žalobkyně (poskytovatelka úvěru). Z těchto výpisu za období , datum, vyplývá, že měsíční příjem žalovaného od zaměstnavatele činil částku 29.500 Kč měsíčně. Nebyl ale nijak zohledněn faktický pohyb na předmětném účtu, kdy konečný zůstatek na účtu v jednotlivých měsíčcích byl vždy záporný cca 30.000 Kč. Nebylo dostatečně vyhodnoceno, že z účtu bylo již spláceno několik úvěrů ani to, že žalovaný v , datum, čerpal další úvěr 119.000 Kč. Lze tak akceptovat závěr okresního soudu o tom, že dostatečně nebyly vyhodnoceny výdaje žalovaného a nebylo tak možné bez dalšího dovodit, že by byla řádně splněna povinnost dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a posouzena úvěruschopnost dlužníka.

26. Nesplnění této povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je sankcionováno absolutní neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlédne i bez návrhu (srov. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 29. 5. 2022). Žalovaný se ostatně této neplatnosti již v řízení před okresním soudem dovolal.

27. Lze dodat, že i dle dříve platného znění (od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022) ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., bylo přihlíženo k neplatnosti výše uvedeného právního jednání žalobce i bez návrhu (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.3.2020, ve věci C-679/18, nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky sp. zn. 1 As 30/2015).

28. Pokud je smlouva neplatná pro nesplnění povinnosti posoudit řádně úvěruschopnost dlužníka, náleží žalobkyni podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. pouze bezdůvodné obohacení, tj. na vydání toliko nesplacené jistiny úvěru (bez dalších smluvených úroků a poplatků) v nově stanovené době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. poté vzniká až v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, po uplynutí nově stanovené doby plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

29. Soud prvého stupně proto postupoval správně, pokud žalobkyni přiznal pouze vzniklé bezdůvodné obohacení a ve zbývajícím rozsahu požadavek žalobkyně zamítl.

30. Odvolací soud nepovažuje rovněž za nepřiměřenou úvahu okresního soudu o povolení splátek a jejich výši. Takové oddálení uspokojení pohledávky žalobkyně (která je ekonomickou silnou obchodní společností) lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, pohledávka žalobkyně bude uspokojena za 17 měsíců. Výše splátek zohledňuje poměry žalovaného, který má příjmy z brigád 15.000 Kč měsíčně a připravuje se na studium na vysoké škole.

31. S ohledem na výše uvedené postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a věcně správný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku I o splatnosti a v dalších odvoláním napadených výrocích II a III potvrdil.

32. O náhradě nákladů řízení bylo poté rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo přiznáno zcela procesně úspěšnému žalovanému. Jeho náklady spočívají v paušální náhradě 3 x 300 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ vyhl. č. 254/2015 Sb.