23 Co 144/2025 - 162

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň Mgr. Pavlíny Černé a JUDr. Ireny Sekavové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO: [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 1. 2025, č. j. 18 C 3/2024-127 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 15 064,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovanou – zaměstnankyní dne 9. 5. 2024 (doručené žalobkyni 10. 5. 2024). Pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2018. Žalovaná pracovala na pozici administrativní pracovnice. Zároveň je společníkem žalobkyně. Jednatelem žalobkyně je její bratr. Okamžité zrušení bylo odůvodněno nevyplacením náhrady mzdy za leden a únor 2024. Žalobkyně však nesouhlasí, že by žalované na výplatu náhrady mzdy za tyto měsíce vznikl nárok. Žalovaná opustila pracoviště žalobkyně dne 18. 12. 2023 a do práce se již nedostavila. Od tohoto dne neplnila žalovaná své pracovní povinnosti vůči žalobkyni. Sbalila si veškeré věci a odešla s tím, že už u žalobkyně pracovat nechce. Žalovaná tím reagovala na odebrání některých svých dosavadních kompetencí (zúžení přidělovaných pracovních úkolů). Žalobkyně však byla nadále připravena žalované práci přidělovat. Žalobkyně na to reagovala postupným odebráním přístupů (před Vánoci 2023 do účetního a kamerového systému, v ledu do e-mailu a v únoru došlo k výměně zámků). Žalobkyně měla podezření, že žalovaná získané informace nevyužívá ve prospěch žalobkyně, nýbrž ve prospěch konkurenčních společností.

2. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované ze dne 9. 5. 2024 je neplatné (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 26 318 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

3. Napadený rozsudek soud prvního stupně odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je rodinnou firmou, v níž je žalovaná minoritním společníkem s podílem o velikosti 25 %. Její bratr je jednatelem a majoritním společníkem žalobkyně. Žalovaná u žalobkyně pracovala v pracovním poměru na pozici administrativní pracovnice. Obsah její práce však byl širší. Měla na starosti komunikaci se zákazníky, s dodavateli, vyřizování zakázek a navštěvování zákazníků a dodavatelů. K plnění těchto pracovních úkolů měla k dispozici služební vozidlo a mobilní telefon. Pro zákazníky byla rovněž kontaktní osobou, neboť její telefonní číslo bylo uvedeno na webových stránkách žalobkyně. Mezi žalovanou a jednatelem žalobkyně se postupně objevily neshody, které vyústily 18. 12. 2023 v opuštění pracoviště žalovanou. Do Vánoc roku 2023 byl žalované znemožněn přístup do kamerového a účetního systému. V lednu 2024 jí byl odebrán přístup do služebního e-mailu a v únoru 2024 do společnosti. Odebráno jí bylo rovněž služební vozidlo a tankovací karta. Po 18. 12. 2023 se již žalovaná fyzicky na pracoviště nikdy nedostavila. Za měsíc leden a únor 2024 nebyla žalované vyplacena žádná mzda, ani náhrada mzdy. Žalovaná i nadále v omezeném rozsahu konala pro žalobkyni práci. Komunikovala se zákazníky (např. [Anonymizováno], [jméno FO]) a zaměstnanci žalobkyně prostřednictvím SIM karty, kterou měla nadále od žalobkyně k dispozici. Žalobkyně neučinila žádné kroky, kterými by žalované v konkurenčním jednání zabránila. Žalobkyně mohla instruovat své zaměstnance, aby s žalovanou nesdíleli pracovní úkoly, ale neučinila tak. Žalobkyně tvrdila, že u žalované nastaly neomluvené absence, neučinila však žádný formální právní krok směřující k ukončení pracovního poměru. Není důležité, z jakého impulzu žalovaná dne 18. 12. 2023 fyzicky pracoviště opustila. Ihned po opuštění pracoviště žalovanou žalobkyně znepřístupnila žalované systémy a prostředky, které byly pro výkon její práce nezbytné, čímž žalované znemožnila vykonávat práci pro žalobkyni v dohodnutém rozsahu. Žalovaná v rámci zachovaných přístupů pokračovala ve výkonu práce. Byla tak připravena a ochotna práci pro žalobkyni vykonávat. Žalobkyně porušila svou povinnost přidělovat žalované práci v rozsahu sjednané pracovní smlouvy, čímž založila překážky na své straně. Samotný počátek vzniku překážek lze shledat již v období od 19. 12. 2023. Tento stav trval i v měsících leden a únor 2024. Žalovaná byla povinna nastoupit do práce až poté, co by k tomu byla žalobkyní vyzvána, což se nestalo. Dobu, po kterou se žalovaná nedostavila na pracoviště z důvodu překážek na straně žalobkyně, nelze považovat za neomluvené absence. Na tom nic nemění, že žalovaná byla od 1. 2. 2024 zaměstnána u společnosti [právnická osoba] I přes tuto skutečnost stále mohla vykonávat práci pro žalobkyni. Žalované tak vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Žalobkyně se dostala do prodlení s výplatou mzdy. Náhrada mzdy nebyla vyplacena ani po uplynutí patnácti dnů od její splatnosti. Žalovaná oprávněně využila svého práva a okamžitě zrušila pracovní poměr.

4. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž navrhla jeho změnu a vyhovění žalobě. Soud prvního stupně se nesprávně vypořádal s otázkou důvodů nepřítomnosti žalované v práci. Stěžejní spornou otázkou bylo, zda nepřítomnost žalované v práci byla neomluvenými absencemi, nebo překážkami v práci na straně žalobkyně. V řízení bylo prokázáno, že primárním důvodem nepřítomnosti žalované v práci byl konflikt na pracovišti dne 18. 12. 2023 a emotivní sdělení žalované, že do práce již chodit nebude. Žalovaná si sbalila své věci, z práce odešla a do práce se již nevrátila. Jednalo se o výhradní rozhodnutí žalované, což ani žalovaná v řízení nesporovala. Konflikt byl vyvolán tím, že žalovaná vyčítala svému bratrovi, že neřídí žalobkyni dle jejích představ. Naopak bratr žalované vyslovil podezření, že se žalovaná dopouští vůči žalobkyni konkurenční činnosti. Konflikt tak byl spíše na úrovni společensko-rodinného sporu než sporu pracovněprávního. K omezení dálkových přístupů do systému došlo až následně po odchodu žalované a jednalo se o postupná a dílčí omezení. Pokud by žalovaná do práce chodila, její přístupy by nebyly jakkoli omezené (a to včetně jejího přístupu do e-mailu). Byť byly v únoru 2024 vyměněny zámky, jiní zaměstnanci by žalovanou do práce pustili. Nikdy se nestalo, že by se žalovaná do práce dostavila a práce by jí nebyla přidělena. Žalobkyně omezením vzdálených přístupů sledovala legitimní cíl a souvisel se snahou zamezit možnému konkurenčnímu jednání žalované. Základním principem pracovněprávního vztahu je, že zaměstnanec koná dle pokynů zaměstnavatele práci, která je mu přidělována. Nelze souhlasit se žalovanou, že pokud jí není umožněna práce na dálku, není povinna docházet na pracoviště a práci pro žalobkyni vykonávat vůbec. Žalovaná se fakticky rozhodla, co, kde a jak bude konat. K žádné překážce v práci na straně žalobkyně nedošlo. Překážka v práci na straně zaměstnavatele je možná pouze tehdy, pokud je zaměstnanec připraven, ochoten a schopen práci pro zaměstnavatele konat, a zaměstnavatel mu ji nepřiděluje. Žalovaná však v důsledku své nepřítomnosti na pracovišti nebyla připravena, ani ochotna práci konat. Je těžko představitelné, jak by žalovaná vykonávala práci pro žalobkyni v [Anonymizováno] a pro společnost [právnická osoba], která je navíc k žalobkyni v soutěžním vztahu, na [Anonymizováno]. Počínání žalované vůči žalobkyni bylo nemorální. Je pravdou, že jednání žalobkyně vůči žalované bylo zdrženlivé, neboť mělo osobní přesah. Jednatel nechtěl poškodit vztahy v rodině. I přes sporné vztahy žalobkyně umožnila žalované převod služebního čísla, které užívala i jako soukromé. Napadený rozsudek je rozporný v tom, že soud prvního stupně na jednu stranu uzavřel, že žalobkyně znemožnila žalované výkon práce a na druhou, že žalovaná i po svém odchodu nějakou práci vykonávala. Činnost žalované měla fakticky charakter zaslání několika zpráv nebo přeposlání e-mailů. Nadto tato činnost byla konána spíše v rozporu se zájmy žalobkyně.

5. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání plně ztotožnila se závěry soudu prvního stupně a navrhla jeho potvrzení. Před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalobkyně po 18. 12. 2023 žalované práci přidělovala. Naopak bylo prokázáno, že uvedeného dne byl žalované odebrán služební vůz a tankovací karta. Mezi 19. a 22. 12. 2023 došlo k odebrání klíčových pracovních nástrojů žalované (účetního a kamerového systému) a počátkem ledna i přístup do služebního e-mailu. Následně došlo na pracovišti k výměně zámků. Nejpozději ke dni 22. 12. 2023 tak došlo ke vzniku fatálních překážek v práci na straně žalobkyně. Odebrané přístupy potřebovala žalovaná i pro pracovní náplň, kterou v řízení tvrdila žalobkyně. Žalobkyně nijak nedemonstrovala žalované, že je připravena jí práci přidělovat, tj. že by došlo k opětovnému vytvoření pracovních podmínek. Ani nezaslala oznámení o připravenosti práci přidělovat spolu s výzvou k návratu na pracoviště, popř. vytčení absencí na pracovišti. Tvrzení žalobkyně, jaké povinnosti měla žalovaná porušit, se proto jeví jako účelové a nepodložené. Pro rozhodnutí ve věci je bez významu, z jakého důvodu se žalobkyně rozhodla žalované práci nepřidělovat a z jakého důvodu byly žalované přístupy odebrány. Konkurenční chování žalované však v řízení ani prokázáno nebylo. O překážku v práci na straně zaměstnavatele jde i tehdy, pokud práce není zcela znemožněna, ale je podstatně omezena způsobem, že plnění pracovních povinností je de facto znemožněno nebo významně redukováno. Žalobkyně byla povinna poskytovat žalované veškeré nezbytné nástroje a přístupy pro výkon její práce. Jakékoli omezení těchto prostředků nebo přístupů bez oprávněného důvodu představuje narušení pracovního poměru, které může vést k překážkám na straně žalobkyně. S ohledem na uvedené nemohlo dojít k překážkám v práci na straně žalované. Žalobkyně ve svém odvolání pouze opakuje neprokázaná tvrzení. Ani postupné a proporcionální omezování přístupu k práci nemůže založit překážky na straně žalované. V řízení nebylo prokázáno, za jakých okolností žalovaná dne 18. 12. 2023 z pracoviště odešla. To zůstalo mezi stranami nadále sporné. Žalobkyně se nesprávně snaží z judikatury dovodit, že překážka v práci na straně zaměstnankyně má přednost před překážkou v práci na straně zaměstnavatele. V řízení byly prokázány pouze překážky na straně žalobkyně, nikoliv žalované. K prvnímu odebrání přístupů mělo dokonce dojít v době, kdy měla žalovaná údajně dle žalobkyně čerpat dovolenou (mezi 18. 12. a 22. 12. 2023). Judikatura dovodila, že ten z účastníků, který překážku způsobil, což je v daném případě žalobkyně, je povinen druhého vyzvat k obnovení výkonu práce. K tomu však ze strany žalobkyně nedošlo. Žalobkyně naopak přistoupila k dalšímu omezování a vytváření dalších překážek. Pracovní nástroje žalované byly postupně žalobkyní zredukovány pouze na pracovní SIM kartu, kterou žalovaná pro svou práci využívala. Sdělení žalované, že se již do práce nedostaví, v řízení prokázáno nebylo. Absence žalované na pracovišti v reakci na postup žalobkyně tak byla zcela oprávněná a důvodná. Žalovaná byla dne 18. 12. 2023 vyzvána, ať opustí pracoviště. Dále byla povinna předat služební auto a tankovací kartu. Již z předání pracovních pomůcek je zřejmé, že se nejednalo o její svévolné opuštění zaměstnání. Ostatně ani následně žalobkyně neurgovala žalovanou, aby do práce zpátky nastoupila. Práce z domu vycházela z dlouholeté zavedené praxe. Proto také vzdálené přístupy měla a využívala je. Pro úplnost žalovaná dodala, že činnost žalobkyně ve společnosti Střechy Bohemia s.r.o. není konkurenční (společnosti ani nejsou ve vzájemném konkurenčním vztahu).

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je obchodní společností s předmětem podnikání mj. [Anonymizováno] Jednatelem žalobkyně je [jméno FO]), který je rovněž společníkem s podílem na společnosti 75 %. Žalovaná je společnicí s podílem o velikosti 25 %. Dne 1. 9. 2018 byla mezi žalobkyní v postavení zaměstnavatele a žalovanou v postavení zaměstnance podepsána pracovní smlouva na pozici administrativní pracovnice, s místem výkonu práce v sídle společnosti a dnem nástupu do práce 1. 9. 2018. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Byla sjednána rovnoměrně rozvržená pracovní doba v rozsahu 40 hodin týdně. Žalovaná se i zavázala, že nebude vedle svého zaměstnání v pracovním poměru vykonávat výdělečnou činnost s předmětem činnosti žalobkyně bez jejího předchozího písemného souhlasu. Obsahem práce žalované byla komunikace se zákazníky, s dodavateli, vyřizování zakázek a navštěvování zákazníků a dodavatelů, k čemuž žalovaná užívala služební vozidlo. Účastnice dále uzavřely dohodu o provedení práce, na jejímž základě žalovaná pro žalobkyni vykonávala správu e-shopu. Na webových stránkách žalobkyně bylo uvedeno telefonní číslo na žalovanou jako kontaktní osobu. Ozývali se jí proto potenciální klienti. Na samém počátku žalobkyně oslovila potenciální klienty, zejména klempířské firmy, které se jí posléze již s poptávkami ozývaly samy.

8. Dne 18. 12. 2023 byla žalovaná naposledy na pracovišti žalobkyně. Mezi 19. 12. 2023 a Vánocemi 2023 byl žalované odebrán přístup do kamerového systému a účetního systému [Anonymizováno]. V lednu 2024 byl žalované odebrán přístup do služebního e-mailu. V únoru 2024 jí byl odeprán přístup k zámkům na pracovišti žalobkyně. Mezi účastnicemi nebylo sporu, že žalovaná měla zřízený dálkový přístup do systémů. Žalobkyně eviduje u žalované od 18. 12. 2023 neomluvené absence. Ve dnech 8. 12. 2023 a 13. – 15. 12. 2023 eviduje čerpání dovolené. Za měsíc leden a únor 2024 nebyla žalované vyplacena žádná mzda.

9. V období od 13. 12. 2023 do dubna 2024 komunikovala žalovaná přes Whats App se zaměstnanci žalobkyně ([jméno FO]) ohledně zakázek pro žalobkyni (komunikace ze dne 8. 1., 9. 1., 11. 1., 17. 1., 12. 2., 13. 2., 15. 2., 19. 2., 21. 2. a 28. 2. 2024). Komunikace se týkala zakázek pro klienty [jméno FO], [adresa]. Žalovaná vedla evidenci pracovních úkonů nad rámec výplatnice učiněných pro žalobkyni, dle které v lednu 2024 vykonala (ve dnech 8.1., 9. 1., 11. 1. a 17. 1.) práci v rozsahu 2,75 hodin a v únoru 2024 (ve dnech 12. 2., 13. 2., 15. 2., 19. 2., 21. 2., 28. 2.) v rozsahu 7 hodin. Žalovaná byla od 1. 2. 2024 též zaměstnána u společnosti [právnická osoba]

10. Účastnice v období od ledna do března 2024 komunikovaly prostřednictvím e-mailu mj. o možnosti ukončení pracovního poměru. Dne 5. 2. 2024 žalobkyně žalované sdělila, že žalovaná od 18. 12. 2023 přestala zcela docházet na pracoviště a je nekontaktní. Jedná se tak o neomluvené absence na její straně. Žalobkyně by ráda věc ukončila dohodou ke dni 31. 1. 2024. Žalovaná reagovala e-mailem ze dne 6. 2. 2024, v němž namítla, že ze strany žalobkyně nejsou poskytovány odpovídající pracovní pomůcky a přístupy do systémů. Žalovaná tak nemůže práci pro žalobkyni vykonávat (schází přístup do e-mailu, účetního systému, bylo jí odebráno služební vozidlo). Žalovaná je kontaktní, byla připravena práci vykonávat, což však za tohoto stavu není možné. Souhlasila s dohodou o ukončení pracovního poměru.

11. Dne 10. 5. 2024 doručila žalovaná žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru, které odůvodnila nevyplacením náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku z důvodu překážek v práci na straně žalobkyně za měsíc leden a únor 2024. Překážky spočívaly v odebrání přístupových oprávnění k IT systému žalobkyně, zablokování přístupu do pracovního e-mailu a zamezení užívání dalších nástrojů nezbytných k výkonu ujednaného druhu práce. Žalobkyně na okamžité zrušení reagovala oznámením ze dne 24. 5. 2024 s tím, že jej považuje za neplatné a pracovní poměr tak nadále trvá, ačkoli se žalovaná bez řádného důvodu od 18. 12. 2023 nedostavuje na pracoviště a neplní své pracovní povinnosti.

12. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 5. 2025 (dále jen „zákoník práce“), závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Dle odst. 2 závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.

13. Dle § 38 odst. 1 zákoníku práce, od vzniku pracovního poměru je a) zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, b) zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

14. Dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže, mu zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).

15. Dle § 59 zákoníku práce, zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.

16. Dle § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním 17. Dle § 141 odst. 1 zákoníku práce, mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

18. Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba byla ve smyslu § 72 zákoníku práce podána v zákonné lhůtě. Žalovaná doručila žalobkyni dne 10. 5. 2024 okamžité zrušení pracovního poměru pro nevyplacení náhrady mzdy za leden a únor 2024 (žaloba byla podána dne 1. 7. 2024). Žalovaná rovněž v souladu s § 59 zákoníku práce dodržela dvou měsíční subjektivní lhůtu k okamžitému zrušení pracovního poměru. V případě nároku za leden 2024 se totiž o důvodu k okamžitému zrušení dozvěděla dne 16. 3. 2024 a v případě nároku za únor 2024 dne 16. 4. 2024. Splatnost jednotlivých nároků nastala v souladu s § 141 odst. 1 zákoníku práce v měsíci následujícím po vykonané práci s tím, že okamžitě zrušit pracovní poměr lze až po marném uplynutí 15 dnů od splatnosti mzdy.

19. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda byly pro okamžité zrušení splněny zákonné podmínky. V řízení nebylo sporu, že v předmětných měsících pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou trval a že žalobkyně za tyto měsíce nevyplatila žalované žádnou mzdu. Účastnice se však neshodovaly, zda žalované nárok na mzdu, popř. náhradu mzdy za leden a únor 2024 vznikl. Žalovaná pracovala pro žalobkyni dle pracovní smlouvy od 1. 9. 2018 a měla zřízené vzdálené přístupy do systémů, které jí umožňovaly práci na dálku (mimo pracoviště žalobkyně). Dne 18. 12. 2023 došlo ke konfliktu mezi žalovanou a jednatelem žalobkyně, který vyústil v to, že žalovaná odevzdala žalobkyni služební auto a tankovací kartu a na pracoviště žalobkyně se již po tomto datu nedostavila. Důvod, pro který žalovaná přestala po tomto datu docházet na pracoviště prezentovala každá z účastnic jiným způsobem. Žalovaná tvrdila, že byla vyzvána k předání věcí a opuštění pracoviště. Naopak žalobkyně uvedla, že žalovaná se svévolně rozhodla, že již do práce chodit nebude. Jelikož se nejedná o žalobu na zaplacení mzdových nároků, nebylo třeba pro účely tohoto řízení postavit najisto, která z účastnic první porušila své pracovněprávní závazky. To má význam pro posouzení, zda žalované vznikl nárok na náhradu mzdy (případně za jaké období a v jaké výši), popř. zda se z její strany jednalo o neomluvené absence. Ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, nebo u něhož jinak nastala překážka, která brání ve výkonu práce, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2048/2003). Bez dalšího dokazování se tak ani nelze ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná nebyla povinna projevit zájem se do práce vrátit (viz odst. 34 odůvodnění napadeného rozsudku), neboť nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, zda žalovaná přestala do práce docházet z vlastního rozhodnutí či nikoliv.

20. Lze však souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná po 18. 12. 2023 nepřestala pro žalobkyni zcela pracovat. Nadále, byť v omezeném rozsahu, vykonávala práci na dálku. Mezi účastnicemi nebylo sporu, že žalovaná byla kontaktní osobou žalobkyně, na kterou se obraceli zákazníci. Tak tomu bylo i v průběhu ledna a února 2024, kdy žalovaná ze služebního telefonu vyřizovala pro žalobkyni zakázky a komunikovala za tímto účelem i se zaměstnanci žalobkyně. Minimálně v rozsahu takto odvedené práce náležela žalované mzda, která jí však nebyla vyplacena. Žalobkyně k tomu namítla, že je nepřípustné, aby si žalovaná jako zaměstnanec určovala, jak a kdy bude práci vykonávat. V daném případě však žalovaná i dříve pro žalobkyni vykonávala práci na dálku. Z toho důvodu měla i zřízené vzdálené přístupy, které jí byly následně bez dalšího vysvětlení postupně odebírány. Žalobkyně tvrdí, že nezapříčinila odchod žalované, která tak učinila svévolně. Naopak žalobkyně byla nadále dle svých tvrzení připravena a ochotna žalobkyni práci přidělovat. Následně však zůstala v komunikaci se žalovanou pasivní. Žalovanou tak ani výslovně neupozornila, že již pro žalobkyni není akceptovatelná práce na dálku.

21. Žalobkyně měla řadu možností, jak mohla na vzniklou situaci reagovat. Mohla žalovanou upozornit, aby nadále pracovala pouze na pracovišti žalobkyně, jinak bude její jednání posouzeno jako neomluvené absence, popř. mohla pro neomluvené absence (ve dnech, kdy žalovaná objektivně žádnou práci nevykonala) s žalovanou okamžitě zrušit pracovní poměr. Pokud nic z toho neučinila a situaci až do května 2024 nijak neřešila (pouze bez předchozího upozornění postupně odebírala přístupy žalované, až jí nakonec v průběhu února 2024 zamezila i samotný přístup na pracoviště), sama se svým jednáním vystavila riziku, že bude-li ze strany žalované pro žalobkyni v nadcházejících měsících práce vykonána, bude povinna za ni žalované zaplatit mzdu. V dané věci bylo bez významu, zda byly nakonec zakázky žalobkyní realizovány. Pokud si žalobkyně nepřála, aby žalovaná se zákazníky komunikovala (což byla náplň její práce), měla se se žalovanou dohodnout na změně druhu práce, popř. měla se žalovanou zákonným způsobem ukončit pracovní poměr. Uvedené námitky žalobkyně tak spíše vyvolávají pochybnost o jejím skutečném záměru i nadále žalované přidělovat práci dle sjednané pracovní smlouvy, pokud by se žalobkyně na pracoviště dostavila. Zvláště byl-li jednatel přesvědčen o neloajálním jednání žalované vůči žalobkyni, které vyústily až v odebrání přístupů do klíčových systémů a služebního e-mailu.

22. Neplní-li žalobkyně v postavení zaměstnavatele svou základní povinnost ve smyslu § 2 ve spojení s § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce platit žalované za vykonanou práci mzdu, je žalovaná oprávněna pracovní poměr okamžitě ukončit. Na tuto povinnost žalobkyně nemá vliv, že žalovaná začala od 1. 2. 2024 vykonávat práci pro jiného zaměstnavatele. Rovněž pro dané řízení je bez významu, zda žalovaná porušila své smluvní a zákonné povinnosti tím, že jednala vůči žalobkyni konkurenčně. Žalobkyně na takto tvrzené jednání žádným zákonem předvídaným způsobem, který by byl předmětem soudního přezkumu, nereagovala, a proto ani nebylo třeba učinit takové tvrzení předmětem dokazování.

23. Jelikož odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovanou dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je platné, potvrdil ve smyslu § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný. Žalobkyně výslovně nenapadla obsahovou správnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto i toto rozhodnutí potvrdil. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neznamená, že by se odvolací soud za situace, kdy potvrdí výrok o věci samé a kdy žádný z účastníků ani nenamítá nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech, musel zabývat jeho správností a při závěru o jeho nesprávnosti je změnit. Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neodůvodňuje změnu rozhodnutí tam, kde se jí žádní účastníci nedomáhají (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24).

24. O nákladech řízení před odvolacím soudem, které spočívaly v právním zastoupení, bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady sestávaly z odměny advokáta za tři úkony právní služby (porada s klientem ze dne 12. 5. 2025, vyjádření k odvolání ze dne 14. 5. 2025 a účast na jednání dne 30. 9. 2025) po 3 700 Kč [§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. c), k), g) a § 9 odst. 3 písm. a) AT ve znění účinném od 1. 1. 2025], z paušálních náhrad hotových výdajů za tři úkony právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025) a z 21 % DPH v celkové výši 2 614,50 Kč. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů žalované uhradit k rukám zástupce žalované podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení