23 Co 157/2025 - 369

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň Mgr. Pavlíny Černé a JUDr. Ireny Sekavové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozený [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o odvolání žalobkyně a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 12. 2024, č. j. 9 C 36/2024 - 312 a o odvolání žalovaných proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 5. 2025, č. j. 9 C 36/2024-344, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku V. mění tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 53 612 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku VI. mění tak, že se nerozhoduje o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek za rozšíření žaloby ve výši 96 670 Kč.

IV. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

V. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 22 578,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že do spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných náleží pozemky (číselné označení pozemků podle připojeného geometrického plánu) parc. č. [hodnota], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], a to včetně stavby bez č. p./č. e. (garáž), která je součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále společně jen „pozemky“) s tím, že každý z účastníků je vlastníkem podílu o velikosti 1/3. Dále se domáhala určení, že do jejich spoluvlastnictví náleží samostatná stavba domu č. p. 300 stojící na pozemku parc. č. [hodnota] (dále jen „rodinný dům“), samostatná stavba přístřešku pro osobní automobil s kójí pro motocykl stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] (dále jen „přístřešek“), samostatná stavba pergoly s částečným zastřešením venkovní kuchyně stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] (dále jen „pergola“) a samostatná stavba skladu zahradní techniky a nářadí s dřevníkem stojící na pozemku parc. č. [Anonymizováno] (dále jen „sklad zahradní techniky“) vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (rodinný dům, přístřešek, pergola a sklad zahradní techniky dále dohromady jen „stavby“) s tím, že žalobkyně je vlastníkem podílu o velikosti 4/6 a každý ze žalovaných podílu o velikosti 1/6. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že její manžel (otec žalovaných) nabyl pozemky parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] před uzavřením manželství kupní smlouvou ze dne [datum] (do katastru nemovitostí zapsáno dne [datum]). Stavby však na nich byly postaveny až po svatbě, která se konala dne 12. 3. 2005, a proto se nestaly součástí pozemků a zůstaly samostatnými věcmi. Manžel žalobkyně [tituly před jménem] [Jméno žalované A] (dále jen „zůstavitel“) zemřel dne [datum]. Veškeré uvedené nemovité věci zůstaly po celé pozůstalostní řízení sporné a nebyly vypořádány. Žalobkyni proto nezbylo než se nároku domáhat určovací žalobou. Na takovém určení má naléhavý právní zájem. Veškeré stavby byly financovány z peněz ze společného jmění manželů. Na výstavbu rodinného domu si vzali společný úvěr od společnosti [právnická osoba]., dne [datum]. Ze společných peněz byly financovány nejen práce do prvního nadzemního podlaží rodinného domu, ale i ostatní stavby. Pokud by po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že stavby nebyly ke dni smrti zůstavitele ve společném jmění, nýbrž v jeho výlučném vlastnictví, navrhla žalobkyně určit, že každý z účastníků vlastní podíl na nich ve výši 1/3 a zároveň požadovala, aby jí každý ze žalovaných uhradil částku 966 700 Kč. Tvrdila, že se jedná o vnosy, které byly ze společného jmění vynaloženy do výlučného majetku zůstavitele.

2. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) určil, že žalobkyně a žalovaní jsou spoluvlastníky všech pozemků vymezených geometrickým plánem číslo [hodnota], vyhotoveným [tituly před jménem] [jméno FO], který je nedílnou součástí rozsudku, přičemž žalobkyně je vlastníkem podílu o velikosti 1/3, 1. žalovaný je vlastníkem podílu o velikosti 1/3 a 2. žalovaný je vlastníkem podílu o velikosti 1/3 na těchto pozemcích (výrok I.), dále určil, že žalobkyně a žalovaní jsou spoluvlastníky rodinného domu, přístřešku, pergoly a skladu zahradní techniky, přičemž žalobkyně je vlastníkem podílu o velikosti 4/6, 1. žalovaný je vlastníkem podílu o velikosti 1/6 a 2. žalovaný je vlastníkem podílu o velikosti 1/6 na těchto stavbách (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částky 966 700 Kč 1. žalovaným žalobkyni (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení částky 966 700 Kč 2. žalovaným žalobkyni (výrok IV.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.) a žalobkyni uložil zaplatit soudní poplatek za rozšíření žaloby ve výši 96 670 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).

3. Napadený rozsudek soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalobkyně měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť pozůstalostní řízení již bylo pravomocně skončeno. Nebyly v něm však vyřešeny sporné pozemky a stavby. Žalobkyně (manželka zůstavitele) a žalovaní (synové zůstavitele) byli dědici zůstavitele. Všichni dědili rovným dílem v první dědické třídě. Ve vztahu k pozemkům nebyl mezi účastníky žádný spor o jejich vlastnickém režimu. Žalobkyně i žalovaní byli od počátku ve shodě, že pozemky byly ve výlučném vlastnictví manžela, a to včetně garáže, která byla postavena již v roce 1976. Pozemky byly vymezeny dle geometrického plánu, který byl vypracován v návaznosti na postavení sporných staveb. Dosud však podle něho nebyly v katastru nemovitostí provedeny změny. Podle tohoto geometrického plánu z roku 2010 lze i v současnosti změnu v katastru nemovitostí provést. Naopak ve vztahu ke stavbám byli účastníci ve sporu. Rodinný dům byl zhotoven na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřel zůstavitel se společností [právnická osoba]. dne [datum]. Nebyl postaven svépomocí. Vlastníkem takového rodinného domu se tak stal objednatel, a to od počátku výstavby. Jelikož však smlouva o dílo byla uzavírána za trvání manželství, uplatnilo se kogentní zákonné pravidlo, dle kterého i tento rodinný dům byl součástí společného jmění. Výjimku z tohoto pravidla představuje situace, kdy by byl rodinný dům nabyt za výlučný majetek zůstavitele, což v řízení namítali žalovaní. Stavba vzniká v právním smyslu v okamžiku, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrné alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. V případě rodinného domu se tak stalo dne 28. 7. 2006. Původní dům byl zbourán, čímž přestal být věcí, a byl postaven od základů nový. V tomto směru však soud prvního stupně uzavřel, že i kdyby bylo prokázáno, že na výstavbu rodinného domu do okamžiku, kdy bylo patrné první nadzemní podlaží, byly použity pouze výlučné prostředky zůstavitele, nevedlo by to k závěru, že rodinný dům byl v jeho výlučném vlastnictví. Při nabývání věcí za trvání manželství je totiž rozhodující i vůle manželů. Je-li dům, i kdyby byl stavěn pouze z peněz jednoho z manželů, budován při normálním průběhu manželství s úmyslem společného užívání, k uspokojování svých potřeb, pak nejde o nabytí majetku jedním z manželů, ale oběma společně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a zůstavitel rodinný dům vybudovali s úmyslem jej společně užívat a postavit ho pro sebe. Společně v něm žili až do smrti zůstavitele. Tato skutečnost vyplývá mj. ze způsobu financování rodinného domu. Žalobkyně a zůstavitel si na úhradu rodinného domu vzali dva úvěry u [Anonymizováno]první úvěr si vzali ještě před započetím se stavbou) a půjčku od [tituly před jménem] [jméno FO]. Není tak rozhodný původ peněz, z nichž byly hrazeny práce na hrubé stavbě. Rodinný dům byl ve společném jmění žalobkyně a zůstavitele. Stejný vlastnický režim byl uzavřen i v případě vedlejších staveb. Stavby měly rozdílný vlastnický režim oproti pozemkům, na kterých byly postaveny. Nestaly se tak k 1. 1. 2014 součástí pozemků, ale zůstaly samostatnými věcmi. Na tomto závěru nic nemění, že zůstavitel vystupoval jako stavebník. Tato skutečnost nemá vliv na režim vlastnického práva. Jelikož zůstavitel vlastnil pouze polovinu staveb, které byly předmětem pozůstalosti, určil soud prvního stupně, že žalobkyně je vlastníkem podílu o velikosti 4/6 a každý ze žalovaných o velikosti 1/6. S ohledem na tyto závěry byl zamítnut návrh žalobkyně na zaplacení vnosů ze společných prostředků na výlučný majetek zůstavitele. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť řízení se svou povahou blíží sporům o vypořádání společného jmění manželů a podílového spoluvlastnictví. Žalobkyni soud prvního stupně uložil zaplatit soudní poplatek za rozšíření žaloby (představující zaplacení vnosů).

4. Proti výroku II. a V. napadeného rozsudku podali žalovaní včasné odvolání, v němž navrhli napadený rozsudek zrušit a vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. změnit a určit, že každý z účastníků vlastní podíl na předmětných stavbách o velikosti 1/3 a přiznat žalovaným náhradu nákladů řízení. V řízení nebylo tvrzeno a prokázáno, že by byla společná vůle žalobkyně a zůstavitele postavit rodinný dům pro sebe. Naopak úmyslem zůstavitele bylo postavit rodinný dům pro něj a pro jeho děti. V době, kdy pozemky zakoupil, nežil se žalobkyní. Všechny žádosti o stavební povolení podával pouze zůstavitel na své jméno. Původní plány i se žalobkyní byly pouze na opravu domu, který již na pozemcích stál. Následně však bylo zjištěno, že nebude možné dům opravit, a proto se přistoupilo ke zbourání původního domu a výstavbě nového. Již z této skutečnosti je zřejmá vůle zůstavitele. Žalobkyně za života zůstavitele nikdy vlastnictví nezpochybnila a neučinila k tomu žádné právní kroky. K prokázání vůle žalovaní navrhovali výslechy svědků. Tyto důkazy však soud prvního stupně neprovedl. Do [datum] (kdy bylo patrné první nadzemní podlaží) byly použity k výstavbě rodinného domu pouze peníze z prodeje akcií, které vlastnil výlučně zůstavitel. V řízení měly být prokázány okolnosti uzavření smlouvy o dílo, k čemuž byli navrhováni svědci. V řízení tak nebyly provedeny klíčové důkazy, na základě kterých měl soud prvního stupně rozhodnout. Prostředky z úvěrů od [právnická osoba]., a od [tituly před jménem] [jméno FO] byly použity až po výstavbě a dokončení prvního nadzemního podlaží. Zůstavitel měl dostatek finančních prostředků na výstavbu rodinného domu.

5. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaných uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že rodinný dům i ostatní stavby byly financovány i ze společných prostředků žalobkyně a zůstavitele. K realizaci staveb došlo na základě dohody žalobkyně a zůstavitele. Žalobkyně se podílela na přípravě stavebního projektu. Byť smlouva o dílo byla uzavřena pouze zůstavitelem, učinil tak za trvání manželství a se souhlasem žalobkyně. Rodinný dům byl i společným bydlištěm žalobkyně a zůstavitele od jeho výstavby do úmrtí zůstavitele (dne [datum]). Žalovaní nespecifikovali úmysl zůstavitele stavět dům pouze pro sebe. Na společnou vůli lze usuzovat i z u zavření překlenovacích úvěrů oběma manžely. I z uvedeného je patrné, že zůstavitel neměl dostatek finančních prostředků na výstavbu rodinného domu. Společným úmyslem byla výstavba rodinného domu k uspokojení jejich bytových potřeb. Navíc výstavba rodinného domu do 28. 7. 2006 nebyla financována výlučně z prostředků zůstavitele, jak bylo rovněž v řízení prokázáno. Veškeré stavby tak měly k 1. 1. 2014 charakter samostatných nemovitých věcí.

6. Rovněž žalobkyně podala proti výroku VI. napadeného rozsudku včasné odvolání. Nesouhlasila s vyměřeným soudním poplatkem ve výši 96 670 Kč. Jelikož se ve své podstatě jednalo o nárok na vypořádání společného jmění, měl soudní poplatek činit 2 000 Kč. Žalobkyně zároveň vzala zpět svůj kumulativně uplatněný alternativní nárok z titulu vypořádání společného jmění manželů (vypořádání vnosů do staveb). Tento nárok uplatnila pouze pro případ, že by soud prvního stupně uzavřel, že stavby náležely do výlučného vlastnictví zůstavitele a jsou z tohoto důvodu ve spoluvlastnictví účastníků (tj. že každý z účastníků vlastní podíl o velikosti 1/[právnická osoba] ohledem na uvedené navrhla zrušit výroky III. a IV. napadeného rozsudku a řízení v tomto rozsahu zastavit.

7. Žalovaní s částečným zpětvzetím žaloby nesouhlasili. Žalobkyně v řízení neprokázala, že do staveb investovala částku v celkové výši 5 800 200 Kč, jak tvrdila. Pro vyřešení sporu je však významné zjistit, zda a kolik bylo na pořízení rodinného domu jako samostatné věci ze společného jmění manželů vynaloženo. Žalovaní totiž popírali, že by taková částka vynaložena byla a soud prvního stupně se touto otázkou podrobně nezabýval. Je proto třeba meritorně posoudit a rozhodnout, zda má žalobkyně vůči žalovaným pohledávku z titulu vnosu učiněného za trvání manželství ze společných finančních prostředků ve prospěch staveb odpovídající 1/3 z uplatněné pohledávky ve výši 2 900 100 Kč (tj. 5 800 200 Kč÷2=2 900 100 Kč÷3=966 700 Kč).

8. Soud prvního stupně shora označeným usnesením (dále jen „usnesení soudu prvního stupně“ nebo „napadené usnesení“) zrušil napadený rozsudek ve výrocích III. a IV. (výrok I.), zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala po každém ze žalovaných zaplacení částky 966 700 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

9. Napadené usnesení odůvodnil tím, že ke zpětvzetí žaloby došlo dříve, než napadený rozsudek ve výrocích III. a IV. nabyl právní moci. Žalovaní neuvedli žádný vážný důvod, pro který by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné. Náklady nepřiznal žádnému z účastníků. Byť žalobkyně zastavení zavinila, vyjádření žalovaných nebylo shledáno jako účelné bránění práva.

10. Proti napadenému usnesení podali žalovaní včasné odvolání. Namítli, že předmětné řízení mohlo být zahájeno i žalovanými. Žalovaní mají právní i morální důvod, aby bylo rozhodnuto, zda žalobkyně se zůstavitelem vynaložili ze společného jmění investice na výstavbu staveb v celkové výši 5 800 200 Kč. Tato skutečnost má i zásadní význam pro rozhodnutí ohledně vlastnictví staveb. Je tedy třeba najisto postavit, zda žalobkyně a zůstavitel vynaložili na vznik stavby jako samostatné věci společné prostředky. Spor vyvolaný z vypořádání společného jmění mohl iniciovat kterýkoliv z účastníků. Žalovaným měla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch. Pro rozhodnutí o nákladech je bez významu, zda soud prvního stupně shledal nesouhlas se zpětvzetím žaloby za důvodný.

11. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaných proti napadenému usnesení uvedla, že žalobkyně se žalobou primárně domáhala určení, že stavby jsou ve spoluvlastnictví účastníků (podíl žalobkyně o velikosti 4/6 a podíl každého ze žalovaných o velikosti 1/6). Vnosy byly požadovány jako alternativní nárok. Po vydání napadeného rozsudku již nemělo pro žalobkyni význam setrvávat na tomto alternativním nároku. Nelze tak souhlasit se žalovanými, že bylo třeba za tohoto stavu postavit na jisto, zda žalobkyně vynaložila na vznik rodinného domu společné prostředky. Rozhodné skutečnosti již byly vyřešeny v souvislosti s rozhodnutím o primárním nároku žalobkyně. Zpětvzetí alternativního nároku může být pouze v neprospěch žalobkyně, nikoliv žalovaných. Rovněž o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto správně.

12. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek a napadené usnesení a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných proti napadenému rozsudku ve věci samé a proti napadenému usnesení není důvodné.

13. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a zůstavitel byli manželé v období od [datum] do [datum]. Jejich manželství zaniklo smrtí zůstavitele. Společné jmění manželů neměli nijak modifikované. V pozůstalostním řízení notář neprojednal pozemky, ani sporné stavby. Dědictví nabyli účastníci jako dědici v první dědické třídě (každý podílem o velikosti 1/3). Zůstavitel koupil pozemky ještě před svatbou se žalobkyní v roce 2002. V katastru nemovitostí je zapsán jako jejich výlučný vlastník zůstavitel s tím, že součástí pozemku parc. č. [hodnota] je dle katastru nemovitostí rodinný dům. Garáž na pozemku parc. č. [hodnota] byla postavena v roce 1976. Po svatbě zůstavitele se žalobkyní byl původní dům č. p. [Anonymizováno] zcela zbourán a byl postaven nový rodinný dům, kterému zůstalo stejné číslo popisné. [právnická osoba] začala v březnu 2006 a probíhala do konce roku 2007. Dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží bylo patrné již dne 28. 7. 2006. Dne 3. 8. 2006 byl patrný strop nad prvním nadzemním podlažím, dne 14. 8. 2006 byl připraven štít a v říjnu 2006 krovy. Jako stavebník vystupoval vůči stavebnímu úřadu pouze zůstavitel. Stavební povolení bylo vydáno dne 26. 10. 2005 na přístavbu a stavební úpravy původního rodinného domu. Oproti původnímu záměru postavit rodinný dům svépomocí byla výstavba zadána společnosti [právnická osoba]. Dne 26. 6. 2009 vydal stavební úřad souhlas s umístěním staveb (pergoly, přístřešku a skladu zahradní techniky).

14. Dne [datum] podepsal zůstavitel v postavení objednatele se společností [právnická osoba]. v postavení zhotovitele smlouvu o dílo. Předmětem díla byly stavebně montážní práce na rodinném domě ve [Anonymizováno], a to demoliční práce, odvoz a likvidace sutin, výkopové práce pro nové základy a podsklepení včetně odvozu a likvidace zeminy, zřízení nových přípojek vody, kanalizace, plynu a elektro, kompletní dodávka stavby rodinného domu dle dokumentace zpracované [tituly před jménem] [jméno FO] v 8/2005. Technický dozor vykonával zůstavitel. Cena měla být tvořena dohodou a měla být hrazena tak, že do 31. 10. 2005 měl objednatel poskytnout zhotoviteli první zálohu ve výši 200 000 Kč. Další zálohy pak měly být poskytovány objednatelem zhotoviteli dle jeho potřeb. Na zadní straně smlouvy bylo rukou napsané stanovisko žalobkyně, v němž prohlásila, že souhlasí s realizací díla dle této smlouvy a přistupuje k této smlouvě v celém rozsahu. Prohlášení bylo podepsáno, ale nebylo datováno. Za účelem zápisu vedlejších staveb i nového půdorysu rodinného domu byl vypracován [tituly před jménem] [jméno FO] dne 27. 9. 2010 geometrický plán č. [hodnota]. Dosud však nebyl předán katastrálnímu úřadu k provedení záznamu změn do katastru nemovitostí. Zápis však podle něho lze stále provést. Dne 31. 1. 2006 vyhotovil [jméno FO] [Anonymizováno] cenovou nabídku stavebních prací na akci označenou; Stavební úpravy a přístavba rodinného domu č. p. [adresa], [tituly před jménem] [Jméno žalované A], [Jméno žalobkyně]. Celková cena činila 2 941 153,80 Kč.

15. Zůstavitel byl akcionářem společnosti [právnická osoba]. V průběhu let (mj. v květnu 2003, v dubnu 2005 a v září 2006) bylo rozhodnuto o snížení základního kapitálu a od zůstavitele byly postupně vykoupeny akcie v řádu několika milionů korun. Manžel žalobkyně rovněž pobíral od společnosti mzdu. V říjnu 2008 společnost od zůstavitele odkoupila 3 638 akcií za 1 000 Kč/akcie. V únoru 2009 valná hromada rozhodla o zrušení společnosti s likvidací k 1. 4. 2009.

16. Dne 27. 1. 2006 podepsala žalobkyně a zůstavitel v postavení spoludlužníků smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] se společností [právnická osoba]., coby věřitelem. Předmětem smlouvy byl úvěr ve výši 1 000 000 Kč na změnu/údržbu stavby/udržovací práce. První čerpání úvěru mělo být provedeno zálohově max. do výše 480 000 Kč. Vyplaceno bylo dne 31. 8. 2006 ve výši 472 437,33 Kč. Druhé čerpání ve výši 520 000 Kč bylo vyplaceno dne 4. 1. 2007. Takto vyplacené finanční prostředky používal zůstavitel na úhradu prací na rodinném domě dle faktur vystavených společností [právnická osoba]. Další čerpání ve výši 279 378,56 Kč bylo vyplaceno dne 4. 8. 2007.

17. Dne 15. 6. 2007 podepsal zůstavitel v postavení dlužníka s [tituly před jménem] [jméno FO] v postavení věřitele dohodu o půjčce na částku 650 000 Kč na výstavbu rodinného domu s tím, že tuto částku vrátí po přidělení úvěru od [Anonymizováno]

18. Dne [datum] podepsali žalobkyně a zůstavitel v postavení dlužníků smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] se společností [právnická osoba]., v postavení věřitele. Předmětem smlouvy byl úvěr ve výši 1 000 000 Kč. Účelem bylo splacení půjčky a zbývající finanční prostředky měly být užity na rodinném domě. Na základě této smlouvy byla dne 14. 8. 2007 [tituly před jménem] [jméno FO] poukázána částka 661 468,09 Kč. Dne 19. 11. 2007 byla zůstaviteli vyplacena částka 280 000 Kč a dne 19. 11. 2007 částka 58 531,91 Kč.

19. Žalovaní sporovali, že by ze společných peněz žalobkyně a zůstavitele byly hrazeny práce na rodinném domě, které se uskutečnily do 28. 7. 2006, tj. za práce, které byly vykonány do okamžiku, než bylo patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží.

20. Společnost [právnická osoba]. v průběhu výstavby rodinného domu postupně zůstaviteli vystavovala faktury. První byla v souladu se smlouvou o dílo vystavena dne 24. 10. 2005 na částku 200 000 Kč a byla uhrazena. Následně byly účtovány další zálohové faktury, na kterých je vždy poznámka, že již byly uhrazeny (dne 12. 4. 2006 na částku 100 000 Kč, dne 11. 5. 2006 na částku 220 000 Kč, dne 30. 6. 2006 na částku 160 000 Kč a dne 4. 7. 2006 na částku 250 000 Kč). Dne 28. 8. 2006 vyúčtovala společnost [právnická osoba]. zůstaviteli fakturou č. [hodnota] částku 480 000 Kč. Faktura byla splatná dne 11. 9. 2006. Dne 31. 8. 2006 byla zůstaviteli poukázána společností [právnická osoba]. na jeho účet částka 472 437,33 Kč. Dne 13. 9. 2006 pak zůstavitel poukázal částku 480 000 Kč na účet společnosti [právnická osoba]. k úhradě faktury vystavené dne 28. 8. 2006 (připsáno dne 15. 9. 2006).

21. V období od května do června 2006 vystavil [jméno FO] společnosti [právnická osoba]. první dvě dílčí faktury za stavební práce na rodinném domě (první dne 3. 5. 2006 na částku 157 500 Kč a druhá dne 28. 6. 2006 na částku 398 833 Kč). Třetí dílčí fakturu č. [Anonymizováno] vystavil [jméno FO] dne 25. 9. 2006 na částku 679 356 Kč. V příloze k této faktuře byl uveden rozpis a ocenění provedených prací. Fakturovány byly tedy práce na železobetonovém schodišti do sklepa včetně bednění a výztuže, strop nad suterénem, podkladní betonová deska s Kati, nosné zdivo Porotherm 40 cm, 30 cm, 15 cm a 10 cm bez dodávky cihel, zdivo z cihel plných, dodávka a montáž komínu, překlady nad otvory, strop z desek Hurdis nad přízemím, věnce železobeton včetně bednění a odbednění suterénu, přízemí a podkroví, odizolování od sousedního domu, schodiště železobetonové z prvního nadzemního podlaží do druhého nadzemního podlaží, zdivo z lícových bloků soklové, tepelná izolace, dodávka anglického dvorku, výkopy rýh pro základy přístavby, beton základových pasů, zásyp zhutněný, lešení, přesun hmot, izolace proti vlhkosti a radon, zabetonování za zdivém v suterénu, vyvložkování komínového tělesa, výkopy pro drenážní potrubí, drenážní potrubí včetně obsypu a tepelná izolace pod desku přístavby. Dne 26. 9. 2006 společnost [právnická osoba]. uhradila [jméno FO] na jeho účet částku 479 356 Kč coby částečnou úhradu faktury č. 45/2006. Doplatek této faktury byl uhrazen dne 6. 11. 2006.

22. Z časové souvislosti je tak zřejmé, že částka ve výši 472 437,33 Kč vyplacená dne 31. 8. 2006 společností [právnická osoba]., byla zůstavitelem použita na úhradu faktury vystavené společností [právnická osoba]. dne 28. 8. 2006. Tato částka byla následně použita na částečnou úhradu třetí dílčí faktury č. [Anonymizováno] vystavené [jméno FO]. Z uvedeného rozpisu k této faktuře je rovněž patrné, že tím byl hrazen i materiál a práce do 28. 7. 2006.

23. Následně vystavil [jméno FO] v období od října 2006 do června 2007 společnosti [právnická osoba]. další dílčí faktury v souvislosti s výstavbou rodinného domu (dne 12. 10. 2006 na částku 88 137 Kč, dne 8. 1. 2007 na částku 485 757 Kč, dne 25. 1. 2007 na částku 46 320 Kč, dne 29. 5. 2007 na částku 820 473 Kč, dne 20. 6. 2007 na částku 174 021 Kč a dne 28. 6. 2007 na částku 188 102 Kč).

24. Rovněž společnost [právnická osoba]. dále od října 2006 do prosince 2007 vystavovala zůstaviteli faktury na úhradu prací na rodinném domě (dne 16. 10 2006 na částku 105 000 Kč, dne 20. 10. 2006 na částku 105 000 Kč, dne 29. 11. 2006 na částku 40 962 Kč, dne 3. 1. 2007 na částku 699 680 Kč, dne 18. 4. 2007 na částku 703 310 Kč, dne 14. 5. 2007 na částku 95 745 Kč, dne 11. 6. 2007 na částku 978 303 Kč, dne 18. 6. 2007 na částku 125 872 Kč, dne 3. 7. 2007 na částku 424 805 Kč, dne 3. 8. 2007 na částku 96 786 Kč, dne 6. 11. 2007 na částku 10 500 Kč, dne 6. 12. 2007 na částku 105 437 Kč). Společnost [právnická osoba]. dále na rodinný dům kupovala materiál a hradila práce od dalších dodavatelů.

25. Zůstavitel měl v průběhu výstavby i další výdaje (nákup vozidla ve výši 763 251 Kč v prosinci 2006 nebo výplatu své sestry v dubnu 2007 ve výši 551 210 Kč, v lednu 2008 ve výši 104 784 Kč a v březnu 2008 ve výši 111 200 Kč).

26. Odvolací soud se se soudem prvního stupně shoduje v závěru, že takto zjištěný skutkový stav je dostatečný pro rozhodnutí ve věci. Další dokazování by neúměrně prodlužovalo a zatěžovalo soudní řízení, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné důvody. Soud prvního stupně proto správně pro nadbytečnost zbylé navržené důkazy zamítl.

27. Odvolací soud se však neshodl se soudem prvního stupně v tom, jak byl posouzen žalobní petit, tj. co bylo předmětem soudního řízení. Žalobkyně v žalobě uplatnila tzv. eventuální petit. Svůj primární nárok opřela o tvrzení, že pozemky a stavby nesdílí stejný vlastnický režim, neboť pozemky byly ve výlučném vlastnictví zůstavitele. Naopak stavby jako samostatné věci byly postaveny za trvání manželství ze společných peněz, a proto je žalobkyně a zůstavitel měli ve společném jmění manželů. Od toho se odvíjel i návrh primárního petitu, dle kterého se žalobkyně domáhala rozdílného určení spoluvlastnických podílů účastníků k pozemkům a ke stavbám. Pouze za předpokladu, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že i stavby byly ve výlučném vlastnictví zůstavitele (protože byly postaveny za jeho výlučné prostředky), pak by soud prvního stupně dle žalobkyně určil, že spoluvlastnický podíl všech účastníků k pozemkům i ke stavbám odpovídá 1/3. Za takového skutkového stavu se rovněž žalobkyně domáhala úhrady investic, které se zůstavitelem ze společných peněz vynaložili na jeho výlučný majetek (na výstavbu staveb). Eventuální žalobní petit je možný i u žalob na určení vlastnického práva. Soud prvního stupně se tak měl předně zabývat primárním petitem a pouze v případě, že by byla zjištěna a prokázána jeho nedůvodnost, mělo být soudem prvního stupně rozhodováno o eventuálním petitu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3140/2019 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4881/2015).

28. Soud prvního stupně se přes tuto skutečnost správně zabýval tím, zda má žalobkyně na určení vlastnického práva k pozemkům a ke stavbám naléhavý právní zájem. Jelikož je v katastru nemovitostí stále jako vlastník evidován zůstavitel a nemovitosti nebyly projednány v rámci pozůstalostního řízení, neboť zůstaly mezi účastníky sporné, nezbývá žalobkyni než se tohoto nároku domáhat soudní cestou. Na žalovaném určení proto má naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.).

29. Soud prvního stupně rovněž správně na věc aplikoval rozhodné hmotné právo. Jelikož veškeré stavby byly postaveny před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), bylo třeba vycházet z přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. Vznik věcných práv, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). K zániku společného jmění však došlo až po 1. 1. 2014, a proto na jeho vypořádání se již použije o. z.

30. Dle § 120 odst. 2 obč. zák., stavba není součástí pozemku.

31. Dle § 143 odst. 1 obč. zák., společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

32. Dle § 144 obč. zák., pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.

33. Dle § 736 věta prvá o. z., je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním.

34. Dle § 742 odst. 1 písm. a) o. z., nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné.

35. Předmětem odvolacího přezkumu bylo pouze posouzení vlastnického práva ke stavbám. V řízení bylo prokázáno, že tyto stavby vznikly po uzavření manželství mezi žalobkyní a zůstavitelem. Byly tedy postaveny za trvání manželství, a proto se u nich ve smyslu § 144 obč. zák. uplatní vyvratitelná právní domněnka, že náleží do společného jmění manželů. Jelikož se jedná o vyvratitelnou právní domněnku, je tato skutečnost v řízení postavena na jisto, neprokáží-li žalovaní opak. Žalovaní tvrdili, že stavby byly postaveny z výlučných peněz zůstavitele. Soud prvního stupně se proto velmi podrobně zabýval tím, jak byl rodinný dům financován. Lze souhlasit se žalovanými, že zůstavitel měl v období od roku 2003 do roku 2009 postupně příjmy z prodeje akcií u společnosti [právnická osoba]. K prvnímu odkupu akcií však došlo již v roce 2003 a k dalšímu v první polovině roku 2005. S výstavbou rodinného domu bylo započato až v březnu 2006. Není tedy zřejmé, jak přesně bylo s těmito penězi naloženo a jaká část byla na výstavbu rodinného domu použita. Je však zjevné, že zůstavitel měl přinejmenším pochybnost, že bude mít na výstavbu rodinného domu dostatek finančních prostředků, a proto spolu se žalobkyní sjednali v lednu roku 2006 úvěr u [Anonymizováno]., na částku 1 000 000 Kč. Již z této skutečnosti je zřejmé, že manželé plánovali hradit práce na rodinném domě společně. Je pravdou, že v okamžiku, kdy první smlouvu o úvěru uzavírali, bylo ještě v plánu, že se opraví stávající rodinný dům. Pokud by se tak stalo, jednalo by se skutečně o výlučný majetek zůstavitele, který by nabyl ještě před uzavřením manželství a který by byl pouze ze společných prostředků opraven. To se však nestalo, neboť v průběhu prací bylo zjištěno, že je třeba původní rodinný dům strhnout a postavit nový. Za trvání manželství vznikl zcela nový rodinný dům, tj. samostatná věc v právním slova smyslu. Za účinnosti obč. zák. totiž neplatila superficiální zásada, že stavba je součástí pozemku (§ 120 odst. 1 obč. zák.). Zůstavitel se však z tohoto důvodu nerozhodl přistoupit k jinému způsobu financování. Byl čerpán sjednaný úvěr z ledna 2006 za účelem úhrady prací na stavbě a dokonce si následně manželé vzali ještě druhý překlenovací úvěr u společnosti [právnická osoba].

36. Stavba se dle judikatury stává samostatnou věcí v okamžiku, kdy stavební práce pokročily natolik, že je rozeznatelný půdorys stavby a první nadzemní podlaží. Vznik stavby jako věci ve smyslu práva nelze spojovat jen s její stavební dokončeností. Postačí, jestliže je stavba vybudována minimálně do takového stadia, v němž je již nezaměnitelně individualizována. Vznik stavby lze klást do roviny s okamžikem, kdy je jednoznačně patrno řešení prvního nadzemního podlaží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92). Do tohoto okamžiku se rodinný dům dostal v červenci 2006. V řízení bylo prokázáno, že první čerpání úvěru od společnosti [právnická osoba]. bylo použita na úhradu prací, které souviseli ještě s výstavbou suterénu budovy a s vybudováním prvního nadzemního podlaží. Jelikož byla výstavba rodinného domu svěřena dle smlouvy o dílo zhotoviteli (společnosti [právnická osoba].) a vykonávána byla i prostřednictvím dalších subdodavatelů, není zvláštní, že tyto práce (byť byly provedeny před 28. 7. 2006) byly zůstavitelem uhrazeny až v září 2006 (ve faktuře je však přesně konkretizováno, jaké konkrétní práce a materiál jsou touto platbou hrazeny). Není tedy pravdou, že by na výstavbu rodinného domu do 28. 7. 2006 byly použity pouze výlučné prostředky zůstavitele, nýbrž i společné prostředky manželů.

37. Nadto však odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že je-li uvažováno, zda konkrétní věc patří do společného jmění manželů, je třeba tuto otázku posuzovat komplexně. To, zda lze konkrétní stavbu již posuzovat jako věc v právním smyslu, má význam zejména v situaci, kdy má být např. předmětem prodeje, popř. pokud bylo s její výstavbou započato před uzavřením manželství a je třeba uzavřít, zda se stala samostatnou věcí ještě před manželstvím. Již menší význam to má však v situaci, kdy za trvání manželství vznikne celá stavba, manželé následně více jak deset let v rodinném domě společně bydlí a průběžně prokazatelně výstavbu financují i ze společných prostředků (minimálně z úvěrů od [právnická osoba]., nebo z půjčky od [tituly před jménem] [jméno FO]). Za takového stavu totiž manželé v normálně fungujícím manželství neuvažují, zda společné prostředky použily ještě před tím, než bylo patrné řešení prvního nadzemního podlaží nebo krátce poté, nýbrž s finančními prostředky nakládají dle aktuální potřeby a je v zásadě otázkou náhody, ve které fázi stavby jsou jaké finanční prostředky užity. Tato skutečnost nemůže rozhodovat o tom, zda je či není věc ve společném jmění manželů. V posuzovaném případě se tak nejednalo o tzv. transformaci majetku zůstavitele, neboť manželé uzavřením společných smluv o úvěru, jejich čerpáním a užitím těchto finančních prostředků na výstavbu rodinného domu dali najevo, že rodinný dům je stavěn pro jejich společné užití a tedy náleží do společného jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1168/2019).

38. Odvolací soud k tomu dodává, že i půjčka poskytnutá [tituly před jménem] [jméno FO] na výstavbu rodinného domu byla ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společným závazkem, neboť žalobkyně nesporovala, že by s ní dala souhlas. Nadto, i kdyby byla výlučným závazkem zůstavitele, prostředky z ní získané patřily do společného jmění manželů.

39. Konečně pro přijetí závěru, že rodinný dům patřil do společného jmění manželů, nemá ani vliv, že byl stavěn na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřel pouze zůstavitel. Nabytí majetku na základě takto uzavřené smlouvy nezakládá žádnou zákonnou výjimku dle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., pro kterou by nepatřil do společného jmění. Rovněž skutečnost, kdo vystupuje ve správním řízení jako stavebník, nemá význam pro určení vlastnického práva dle soukromého práva. Není ani podstatné, že žalobkyně za života zůstavitele nepožadovala opravu zápisu v katastru nemovitostí. Je bohužel běžnou praxí, že manželé správnost zápisu neřeší v době, kdy je manželství fungující. Tato potřeba často vyvstane až v okamžiku zániku manželství, kdy se jeden z manželů domáhá svých práv z tohoto vlastnictví plynoucích.

40. S ohledem na vše shora uvedené soud prvního stupně správně uzavřel, že veškeré stavby jsou součástí společného jmění manželů. V případě pergoly, přístřešku a skladu zahradní techniky bylo třeba vycházet ze zákonné domněnky (§ 144 obč. zák.), neboť nebylo tvrzeno, ani prokázáno nic, co by bylo způsobilé tuto domněnku vyvrátit (tj. jak byly stavěny, kým, zda svépomocí nebo na objednávku, kdy byly placeny ani v jaké výši). Nadto je-li v případě rodinného domu uzavřeno, že byl stavěn do společného jmění manželů a pro společné využití, je zřejmé, že stejný účel sledovaly i vedlejší stavby postavené na zahradě. Jelikož stavby (ve společném jmění) nesdílely stejné vlastnické právo jako pozemky (ve vlastnictví zůstavitele), nestaly se k 1. 1. 2014 součástí pozemků (§ 3055 odst. 1 o. z.).

41. Protože manželství zaniklo v roce 2021, použijí se na vypořádání společného jmění ustanovení § 736 a násl. o. z. Žalobkyně tak vypořádáním nabyla podíl o velikosti na stavbách. Druhá polovina připadla dědicům, tj. žalobkyni a žalovaným rovným dílem (každému 1/6). Soud prvního stupně ve shodě se soudem odvolacím shledal důvodným primární petit žalobkyně, nebylo tak již na místě zamítat petit eventuální. Zamítavé výroky III. a IV. napadeného rozsudku však byly následně ke zpětvzetí žaloby soudem prvního stupně zrušeny. Žalobkyně je pánem sporu, a proto je oprávněna s podanou žalobou do pravomocného rozhodnutí soudu disponovat. Mohla tedy vzít zpět svůj návrh na vypořádání vnosů. Na straně žalovaných neexistoval žádný vážný důvod nesouhlasit dle § 96 odst. 3 o. s. ř. se zpětvzetím eventuálního petitu žalobkyní, o kterém by stejně za daného stavu nebylo rozhodováno. Žalovaní se vypořádání takových vnosů v řízení nedomáhali. Naopak je od počátku sporovali. I kdyby bylo zjištěno, že stavby byly ve výlučném vlastnictví zůstavitele, lze takové vlastnické právo určit, aniž by bylo zjištěno a prokázáno, zda a případně kolik bylo ze společných prostředků investováno do výlučného majetku zůstavitele. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud napadený rozsudek ve výrocích III. a IV. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Jelikož žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná, neboť bylo zcela vyhověno jejímu primárnímu petitu, bylo v napadeném usnesení správně rozhodnuto i o nákladech mezi účastníky. V případě zpětvzetí eventuálního petitu poté, co bylo plně vyhověno petitu primárnímu, nelze uvažovat ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. o částečném neúspěchu žalobkyně.

42. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku II. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

43. Odvolací soud však za přiměřeného užití § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok V. napadeného rozsudku, neboť žalobkyně byla v řízení před soudem prvního stupně plně úspěšná (primárnímu petitu bylo zcela vyhověno), a proto má nárok na náhradu nákladů dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč, z odměny advokáta za dvanáct úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby dne 18. 2. 2024, jednání dne 5. 6. 2024 za dvě započaté dvouhodiny, vyjádření ze dne 8. 7. 2024, jednání dne 27. 8. 2024 za dvě započaté dvouhodiny, vyjádření ze dne 16. 9. 2024, jednání dne 15. 10. 2024 za dvě započaté dvouhodiny, vyjádření ze dne 2. 12. 2024 a jednání dne 3. 12. 2024) po 3 100 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „AT“/, ve znění účinném do 31. 12. 2024], z paušálních náhrad hotových výdajů za dvanáct úkonů právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024) a z 21 % DPH v celkové výši 7 812 Kč. Celkem náklady řízení před soudem prvního stupně činily 53 612 Kč. Žalovaní jsou povinni náhradu nákladů žalobkyni uhradit společně a nerozdílně (v řízení vystupovali jako nerozluční společníci) k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož byl výrok o nákladech řízení výslovně napaden, podléhal odvolacímu přezkumu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. IV. ÚS 610/24-3 a plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24).

44. Odvolací soud rovněž změnil za přiměřeného užití § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok VI. napadeného rozsudku tak, že se o uložení soudního poplatku nerozhoduje, neboť za návrh na zahájení řízení s eventuálním petitem se stanoví výše poplatku podle návrhu, který je uváděn v pořadí jako první. Nevybírá se již zvlášť za eventuální petit (§ 6a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), jak učinil soud prvního stupně.

45. O nákladech řízení před odvolacím soudem, které spočívaly v právním zastoupení žalobkyně, bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Náklady sestávaly z odměny advokáta za dva úkony právní služby (odvolání žalobkyně ze dne 27. 3. 2025 a vyjádření žalobkyně ze dne 2. 6. 2025 k odvolání proti napadenému usnesení) po 2 810 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 2 písm. c) AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025], za dva úkony právní služby (vyjádření žalobkyně ze dne 29. 9. 2025 k odvolání proti napadenému rozsudku a účast na jednání dne 7. 10. 2025) po 5 620 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g), k) AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025], z paušálních náhrad hotových výdajů za čtyři úkony právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025) a z 21 % DPH v celkové výši 3 918,60 Kč. Celkem náklady odvolacího řízení činily 22 578,60 Kč. Žalovaní jsou povinni náhradu nákladů žalobkyni uhradit společně a nerozdílně (v řízení vystupovali jako nerozluční společníci) k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení