23 Co 163/2024

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za níž jedná [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o náhradu škody a nemajetkové újmy, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. února 2024, č. j. 5 C 1/2020-230, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I a v zamítavém výroku o věci samé III potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé II mění tak, že žaloba se zamítá co do částky 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 31. 12. 2019 do zaplacení, a dále se mění ohledně lhůty k plnění tam uložené povinnosti tak, že tato činí 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se rozsudek soudu I. stupně v tomto výroku potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 29. 2. 2024 soud prvního stupně uložil žalované, aby se do 15 dnů od právní moci rozsudku písemně omluvila žalobci doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem za nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 5 spočívající v nečinnosti a v průtazích v řízení vedeném o vylučovací žalobě pod sp. zn. 31 C 367/2013, kterým bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy základních práv a svobod a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), uložil žalované, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatila žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 66 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 31. 12. 2019 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 34 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 12. 2019 do zaplacení (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 63 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce (výrok IV).

2. Soud prvního stupně takto v pořadí druhým rozsudkem rozhodl o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 367/2013 (dále jen „posuzované řízení“). V posuzovaném řízení se společnost [právnická osoba] domáhala vylučovací žalobou proti žalobci vyloučení osobního vozidla zn. [podezřelý výraz], RZ [SPZ] z exekuce vedené žalobcem jako oprávněným proti povinnému, společnosti [právnická osoba] Řízení o vylučovací žalobě trvalo s průtahy déle než 5 let. Nepřiměřenou délkou řízení vznikla žalobci nemajetková újma ve výši 100 000 Kč. Nárok uplatnil u žalované dne 28. 6. 2019, avšak v šestiměsíční lhůtě nebyl uspokojen. Žalovaná se žalobou nesouhlasila.

3. Soud prvního stupně rozhodl ve věci poprvé rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 5 C 1/2020-156 (dále jen „rozsudek ze dne 1. 3. 2022“). Předmětem řízení kromě nároku na náhradu nemajetkové újmy byl i nárok na náhradu majetkové újmy (v souvislosti s poklesem ceny vozidla v době jeho exekučního prodeje oproti dni jeho zajištění, a v souvislosti s navýšením nákladů exekuce). Rozsudkem ze dne 1. 3. 2022 soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 719 775 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované písemně se žalobci omluvit za nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 5 spočívající v nečinnosti a v průtazích v řízení vedeném o vylučovací žalobě pod sp. zn. 31 C 367/2013 (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč (výrok IV). K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 23 Co 272/2022-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé (výrok I), v zamítavých výrocích II a III o věci samé a ve výroku IV o nákladech řízení zrušil rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy odvolací soud doplnil dokazování a na základě zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci a jeho posouzení podle kritérií uvedených v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „OdpŠk“) dospěl k závěru, že na délce posuzovaného řízení, které trvalo 5 let, se významným způsobem podílel postup Obvodního soudu pro Prahu 5, když z celkové délky řízení činily průtahy 17,5 měsíce, tj. více jak čtvrtinu délky řízení. Ačkoliv nešlo o věc se zvýšeným významem pro žalobce, složitosti věci délka řízení neodpovídá a je nepřijatelná. V posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož součástí je požadavek na přiměřenost délky řízení. Žalovaná proto odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 OdpŠk, který spočívá v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Vznik nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se presumuje, žalovaná v řízení netvrdila, ani neprokázala opak. Odvolací soud proto nepřisvědčil soudu prvního stupně v jeho právním názoru o absenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu a nesplnění odpovědnostních předpokladů státu za nemajetkovou újmu žalobce. Protože soud prvního stupně se v důsledku nesprávného právního posouzení základu nároku nezabýval tím, jaká forma odškodnění by představovala náležitou satisfakci za nemajetkovou újmu žalobce, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž se měl soud prvního stupně zabývat otázkou přiměřené formy odškodnění. Dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 8. 2023, č. j. 30 Cdo 1147/2023-206, odmítl. V dalším řízení tak byl předmětem žaloby nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy a úkolem soudu prvního stupně posoudit, jaká forma odškodnění je způsobilá odškodnit nemajetkovou újmu žalobce.

4. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 31 C 367/2013 vzal soud prvního stupně za prokázané, že řízení bylo zahájeno v prosinci 2013 a pravomocně skončilo v lednu 2019, tedy trvalo 5 let. Prvostupňový soud odročil nařízené jednání v březnu 2014 na neurčito za účelem zjištění souhlasu stran se vstupem vedlejšího účastníka do řízení, a přestože se obě strany v průběhu března a dubna 2014 k tomuto procesnímu kroku vyjádřily, o nepřipuštění vstupu vedlejšího účastníka bylo rozhodnuto až v březnu 2015, tedy za 1 rok po odročení jednání; v průběhu této doby se v říjnu 2014 a březnu 2015 žalobce dotazoval na stav řízení a žádal o stanovení termínu jednání; potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu soud rozeslal v září 2015 stranám, avšak jednání ve věci nařídil až v březnu 2016, tedy po 5 měsících. Celková doba, během které soud neprováděl žádné úkony a nekonal jednání, dosáhla více než 17 měsíců z celkem 60 měsíců trvání řízení.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle OdpŠk a vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, uzavřel, že celkovou délku posuzovaného řízení nelze považovat za přiměřenou. Na délce řízení se významně podílel postup soudu, neboť období nečinnosti tvořila čtvrtinu doby trvání celého řízení. Za použití kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk vzal soud prvního stupně v úvahu, že složitost řízení zjištěné délce neodpovídala (byť v určité míře existovala), poškozený žalobce k průtahům řízení nijak nepřispěl, a naopak se opakovaně zajímal o stav řízení a žádal rozhodující soud o urychlení postupu ve věci, přičemž soud ve věci postupoval nekoncentrovaně, když nesprávnost jeho prvotních úvah byla napravena až rozhodnutím odvolacího soudu. Přestože význam řízení pro poškozeného žalobce je standardní, postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

6. Při úvaze o formě zadostiučinění soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobce vznik nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v řízení tvrdil a žalovanou úspěšně popřena nebyla. Shledal, že jsou naplněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích, neboť s ohledem na celkovou délku řízení a způsob jeho vedení, včetně vzniklých průtahů, není možné nemajetkovou újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.

7. Při stanovení výše odškodnění soud prvního stupně vycházel ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011 (Cpjn 206/2010), a shledal, že za řízení trvající 5 let náleží částka 15 000 Kč za rok řízení, za prvé dva roky v poloviční výši. Vycházel proto ze základní částky 60 000 Kč. Pro složitost věci (rozsah žalobních tvrzení a obrany žalované strany) snížil tuto základní částku o 20 %, avšak za nekoncentrovaný postup soudu vedoucí k průtahům odpovídajícím jedné čtvrtině délky řízení navýšil základní částku o 30 %. Protože význam řízení pro žalobce byl standardní a žalobce se na délce řízení zásadně nepodílel, k další moderaci základní částky nepřistoupil. Přiměřená částka přiznaného zadostiučinění tak podle soudu prvního stupně činí 66 000 Kč. Tuto částku soud žalobci přiznal, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení, když při určení počátku prodlení žalované vyšel ze závěru, že šestiměsíční lhůta k plnění ve smyslu § 15 odst. 1 OdpŠk (přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku) ve znění odstavce 2 (domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen) marně proběhla dne 30. 12. 2019 a podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 se tak žalovaná mohla do prodlení dostat až dnem následujícím.

8. Jelikož žalobce požadoval jako přiměřené zadostiučinění v penězích částku 100 000 Kč s příslušenstvím, soud žalobu v rozsahu částky 34 000 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl. Soud prvního stupně dále uložil žalované povinnost omluvit se žalobci za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení způsobem uvedeným ve výroku I rozsudku.

9. O lhůtě k plnění rozhodl podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., když u přiměřeného zadostiučinění žádný zákonný či objektivní důvod pro její prodloužení neshledal; u uložení povinnosti k omluvě považoval lhůtu požadovanou v žalobě za přiměřenou.

10. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobce měl sice neúspěch v části řízení týkající se majetkové újmy, plně úspěšný však byl v řízení o přiznání újmy nemajetkové. Jeho úspěch je totiž dán co základu (soud rozhodl o tom, že nárok na nemajetkovou újmu v penězích je obecně dán) a z toho se odvíjí rozhodnutí o výši odškodnění, k němuž soud dospěl volnou úvahou. Soud při rozhodnutí o přiznání plné náhrady nákladů řízení vycházel rovněž z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2482/23. Žalobci tak byla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti se zaplacením soudního poplatku.

11. Proti rozsudku se odvolali žalobce i žalovaná.

12. Žalobce se odvolal proti zamítavému výroku III. Namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud nezohlednil dostatečně všechna kritéria vyjmenovaná v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk, zejména kritérium význam předmětu řízení pro poškozeného. Toto kritérium je i podle judikatury Nejvyššího soudu nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Význam posuzovaného řízení pro žalobce byl značný, když v důsledku nepřiměřené délky řízení došlo ke zcela výraznému snížení hodnoty vozidla při jeho prodeji a k navýšení nákladů exekuce, o které byla exekutorem snížena částka vyplacená žalobci po prodeji vozidla. Rovněž nesouhlasil s posouzením kritéria postup orgánů veřejné moci. Poukázal na nečinnosti soudu a jeho neochotu provést žalobcem označené důkazy, přičemž tuto liknavost a neschopnost soudu nelze zaměňovat za složitost řízení. Řízení ve skutečnosti složité nebylo. Podle žalobce je výše přiznaného zadostiučinění nedostatečná a nezohledňuje všechna kritéria. Proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku III a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 34 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.

13. Žalovaná se odvolala proti výrokům I, II a IV rozsudku. Primárně je podle žalované přiměřeným zadostiučiněním konstatování porušení práva. Z toho důvodu není opodstatněná ani omluva státu ve vztahu k žalobci. Se stanoveným odškodněním nesouhlasila z důvodu, že není důvod zvyšovat základní částku o 30 % za průtahy na straně soudu. Tato skutečnost je obsažena již v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení a nemůže být podruhé zohledněna při posuzování jednotlivých kritérií. Soud prvního stupně také nezohlednil, že na délce řízení se podílel žalobce, který podával neúspěšná odvolání proti procesním rozhodnutím. Nesprávné je i rozhodnutí o nákladech řízení, neboť soud prvního stupně nezohlednil, že předmětem řízení byl i nárok na náhradu majetkové újmy ve výši 719 775 Kč, tedy dva nároky. Soud prvního stupně měl rozhodnout ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu stran ve věci. Rovněž přiznal náhradu nákladů za úkony právní služby, za které se náhrada nepřiznává (podání předběžné žádosti o projednání nároku) nebo za úkony, které nebyly účelné (doplnění repliky žalobce k vyjádření žalované ze dne 1. 11. 2020). Soud prvního stupně rovněž pochybil při stanovení lhůty k plnění, když nezohlednil důvody, pro které žalovaná žádala lhůtu 15 dnů. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.

14. K odvolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je vnitřně nekonzistentní, žalovaná zpochybňuje výpočet výše přiznaného zadostiučinění, avšak její odvolací návrh směřuje k zamítnutí žaloby. Rovněž neuvedla žádné odvolací důvody proti povinnosti písemně se omluvit. Poukázal na to, že současné přiznání omluvy a peněžitého zadostiučinění vedle sebe soudní judikatura výslovně připouští. Za lichou považoval námitku žalované, že nemělo být přiznáno navýšení základní částky o 30 %, když tak se mělo žalobci dostat odškodnění z téhož důvodu dvakrát. Žalobce po celou dobu řízení tvrdí a prokazuje, že řízení jako celek bylo nepřiměřeně dlouhé a zároveň, že mezi jednotlivými úkony byly průtahy. Žalovaná účelově přehlíží, že délka řízení je kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, zatímco postup orgánů veřejné moci během řízení je odlišné kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk., a pro stanovení výše odškodnění jsou rozhodná všechna kritéria. Nejedná se tak o porušení zásady „ne bis in idem“, ani o poskytnutí „dvojího odškodnění“, pokud soud prvního stupně zohlednil liknavý a nekoncentrovaný postup soudu. Žalobce přisvědčil žalované, že v řízení uplatnil dva samostatné nároky, nárok na nemajetkovou újmu a nárok na majetkovou újmu. Z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení se jedná o situaci uvedenou v § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o formě a výši odškodnění záviselo na úvaze soudu. Žalobce prokázal základ nároku, a proto v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu má nárok na náhradu nákladů řízení ve smyslu zásada plného úspěchu ve věci. Soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu nákladů řízení výhradně v souvislosti s nárokem na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, tedy nikoliv v souvislosti s řízením o nároku na náhradu škody. Žalobce setrval na svém odvolacím návrhu.

15. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné a odvolání žalované jen zčásti.

16. Již v průběhu předchozího řízení bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022, č. j. 23 Co 272/2022-185, pravomocně rozhodnuto o tom, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 OdpŠk, který spočívá v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 367/2013. Soud prvního stupně se měl v dalším řízení zaměřit na posouzení otázky, jaká forma odškodnění je náležitou satisfakcí pro žalobce za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení.

17. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Podle výše uvedených kritérií se posuzuje nejen to, zda celková délka řízení je přiměřená, ale obdobným způsobem jsou hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.

19. Soud prvního stupně vycházel z prokázaných zjištění o průběhu posuzovaného řízení, a na podkladě správně a úplně zjištěného skutkového stavu, který posoudil podle kritérií uvedených v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk, dospěl ke správnému závěru, že v dané věci je na místě přiznat žalobci odškodnění v penězích, a to s ohledem na průběh posuzovaného řízení, které zásadním způsobem ovlivnila nečinnost soudu, a kdy se žalobce nepodílel na délce řízení svým jednáním a újma, kterou utrpěl, není nepatrná, takže k odškodnění žalobce by nebylo postačující toliko konstatování porušení práva a omluva. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).

20. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že při stanovení výše odškodnění je na místě vycházet z částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, za první dva roky z částky poloviční, neboť každé řízení trvá po určitou dobu. Za pět let řízení tak základní částka odškodnění činí 60 000 Kč. Odvolací soud rovněž souhlasí se soudem prvního stupně, že tuto částku je třeba dále modifikovat, a to z důvodu složitosti řízení a z důvodu postupu orgánu veřejné moci.

21. Pokud jde o složitost věci, soud prvního stupně vzal správně v úvahu skutkovou i procesní složitost věci. Skutková složitost je dána rozsahem dokazování, kdy k důkazu byla čtena řada listin a ve věci byl podán znalecký posudek. Procesní složitost vyplývá ze skutečnosti, že posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, ve věci samé 2x rozhodoval soud prvního stupně, 1x odvolací soud. Na dvou stupních soudní soustavy byla řešena rovněž řada procesních otázek, neboť žalobce podal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým nebyl připuštěn vstup účastníka do řízení (přitom se k návrhu vyjádřil tak, že ponechává rozhodnutí na úvaze soudu), žalobce podal odvolání do usnesení o znalečném a také proti nákladovému výroku II rozsudku prvostupňového soudu ze dne 5. 11. 2016, přičemž byla všechna jeho odvolání nedůvodná. Oproti soudu prvního stupně zastává odvolací soud názor, že zjištěným skutečnostem je odpovídající a výstižnější snížení základní částky o 15 %, nikoli o 20 %, jak učinil soud prvního stupně.

22. Jelikož bylo prokázáno, že k délce řízení významným způsobem přispěl postup Obvodního soudu pro Prahu 5, a to nečinností, když z délky řízení 5 let činily průtahy 17,5 měsíce, tj. více jak čtvrtinu délky řízení, uvedená skutečnost se projeví nejen v závěru o nepřiměřenosti délky řízení, ale i v závěru o výši zadostiučinění. Pokud k celkové délce řízení přispěl postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, je třeba při stanovení výše odškodnění přihlédnout i ke kritériu postupu orgánů veřejné moci, nejen ke kritériu složitosti věci (srov. např. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Nelze proto přisvědčit žalované, že v poměrech posuzované věci není důvod zvyšovat základní částku za postup soudu proto, že tato skutečnost je obsažena již v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení. Podle odvolacího soudu však postačí navýšit základní částku za postup soudu nikoli o 30 %, ale o 20 %.

23. Žalovaná namítala, že žalobce se podílel na délce řízení, když podal neúspěšné odvolání do znalečného a do nákladového výroku rozsudku a do procesního rozhodnutí o nepřipuštění vedlejšího účastníka. Je pravdou, že o odvolací řízení se posuzované řízení logicky prodloužilo, avšak podání opravného prostředku je právem účastníka řízení a nemůže mu být kladeno k tíži v rámci kritéria jednání poškozeného. Procesní aktivita účastníka je zohledněna v rámci kritéria složitosti řízení, konkrétně v jeho procesní složitosti.

24. Význam předmětu řízení pro žalobce byl standardní a na výši odškodnění se neprojeví, jak správně uvedl soud prvního stupně. Lze souhlasit se žalobcem, že se jedná o důležité kritérium, avšak řízení o vylučovací žalobě není řízením se zvýšeným významem pro poškozeného. Namítá-li žalobce, že odškodnění by mělo být navýšeno, protože v důsledku nepřiměřené délky průtažného řízení došlo ke snížení hodnoty vozidla a k nárůstu nákladů exekuce a v důsledku toho byla žalobci po prodeji vozidla vyplacena nižší částka, jde o argumentaci přiléhavou tvrzenému nároku na náhradu majetkové újmy, o němž však již bylo pravomocně zamítavě rozhodnuto.

25. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nesprávným úředním postupem v průtažném řízení je částka 63 000 Kč (60 000 + 5 %). Žalobci rovněž náleží úrok z prodlení z přisouzené částky, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty 6 měsíců, kterou měla žalovaná na předběžné projednání nároku. Žalobce uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění u žalované dne 28. 6. 2019. Lhůta počala žalované běžet následujícím dnem a uplynula 29. 12. 2019 (§ 605 o. z.). Žalobci byl přiznán úrok z prodlení od jím požadovaného data 31. 12. 2019, a to ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

26. Vedle peněžitého zadostiučinění žalobci náleží i omluva za utrpěnou nemajetkovou újmu, jako satisfakční prostředek, jehož prostřednictvím je uznána chyba státu.

27. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. zcela potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé a v zamítavém výroku III o věci samé a podle § 220 odst. 2 písm. a) o. s. ř. změnil ve vyhovujícím výroku II o věci samé ohledně částky 3 000 Kč s příslušenstvím tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, jinak výrok II potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

28. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku, byť jen částečné, odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V posuzované věci nelze přehlédnout, že žalobce uplatnil v řízení dva samostatné nároky, jednak nárok na náhradu nemajetkové újmy, jednak nárok na náhradu majetkové újmy, přičemž o náhradě nákladů řízení ve vztahu k oběma těmto nárokům je třeba rozhodnout v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), i když o nároku na náhradu majetkové újmy již bylo pravomocně rozhodnuto dřívějším rozhodnutím soudu. Žalobce byl v řízení úspěšný pouze s jedním nárokem, a to nárokem na náhradu nemajetkové újmy (byť mu nebyla přiznána celá požadovaná částka, ale co do základu nároku byl úspěšný). O nákladech řízení je proto třeba rozhodnout podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud nepoměřoval tarifní hodnoty v řízení uplatněných nároků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015) a nezjišťoval přesnou míru úspěchu a neúspěchu stran, jelikož za zjištěné procesní situace považuje za spravedlivé a případu adekvátní, aby si každý z účastníků nesl své náklady ze svého.

Poučení