5 C 1/2020 - 230

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedou senátu Mgr. Martinem Šalamounem jako samosoudcem ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] Pospíšilovou sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o náhradu škody a nemajetkové újmy, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku se písemně omluvit žalobci doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem za nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 5 spočívající v nečinnosti a v průtazích v řízení vedeném o vylučovací žalobě pod sp. zn. [spisová značka], kterým bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 66 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 31. 12. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 34 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 12. 2019 do zaplacení.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 63 200 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobce, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou k soudu dne 2. 1. 2020 domáhal po žalované náhrady škody ve výši 719 775 Kč s příslušenstvím a dále omluvy specifikované ve výroku I tohoto rozsudku a rovněž přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že u [adresa] bylo pod sp. zn. [spisová značka] vedeno exekuční řízení pro vymožení pohledávky oprávněného (žalobce) ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze dne 20. 3. 2013 pod č. j. [spisová značka], a to proti povinné obchodní společnosti [jméno FO], IČ [IČO]. Dne [datum] vykonavatel exekutorského úřadu v rámci této exekuce sepsal a zajistil osobní vozidlo zn. AUDI 4L (Q7), RZ: [SPZ] včetně osvědčení o registraci vozidla č. [Anonymizováno] (vydaného dne 18. 7. 2012), tj. veřejné listiny, ze které vyplývalo, že vozidlo je ve vlastnictví povinné a že bylo poprvé uvedeno do provozu dne 23. 5. 2011. Vozidlo mělo v den jeho zajištění najeto 68 500 km, bylo ve výborném technickém stavu a jeho hodnota ke dni 10. 10. 2013 se pohybovala přes 1 milion Kč. Z pohledu žalobce byla otázka vlastnictví jasná, ve skutečnosti vše probíhalo jinak. Dne 28. 11. 2013 podala obchodní společnost [Anonymizováno]., IČ [IČO] vylučovací žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, projednávanou pod sp. zn. [spisová značka], ve které se domáhala vyloučení věci (automobilu) z exekuce. Svoje údajné vlastnické právo prokazovala padělanými listinami s padělanými podpisy údajného „jednatele“ společnosti [jméno FO], s.r.o., na což žalobce opakovaně upozorňoval v průběhu celého uvedeného řízení. Přesto soud nejprve žalobě vyhověl, a ačkoliv byl tři roky prakticky nečinný a neprovedl navrhované a pro věc stěžejní důkazy, rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 vozidlo vyloučil z exekuce. Na základě žalobcova odvolání odvolací soud usnesením ze dne 5. 5. 2017 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Teprve poté obvodní soud začal provádět důkazy nutné pro rozhodnutí věci a rozsudkem ze dne 5. 11. 2018, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 17. 1. 2019, žalobu o vyloučení vozidla z exekuce zamítl. Posledním rozhodnutím vydaným v této věci bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, č. j. [spisová značka], týkající se nákladů řízení, které nabylo právní moci dne 17. 1. 2019. Elektronická dražba se uskutečnila až dne 14. 6. 2019, vozidlo bylo při této dražbě vydraženo a prodáno za částku 541 000 Kč, přičemž déle než pět let trvající a s průtahy vedené řízení ve věci sp. zn. [spisová značka] mělo za následek, že cena vozidla v době jeho exekučního prodeje oproti dni jeho zajištění klesla nejméně o 500 000 Kč (toto žalobcovo tvrzení se týkalo primárně nároku na náhradu škody, který již není předmětem sporu). Žalobce tvrdil, že ze strany soudu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, tj. k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, přičemž nečinností, průtahy a nepřiměřenou délkou řízení vznikla žalobci nemajetková újma, kterou požadoval odškodnit částkou 100 000 Kč. Žalobce žádostí ze dne 28. 6. 2019 uplatnil u Ministerstva spravedlnosti v předběžném projednání nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu a žádal, aby ministerstvo konstatovalo, že nečinností soudu a průtahy v řízení bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, žádal rovněž o písemnou omluvu a zaplacení nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že nárok byl žalobcem předběžně uplatněn dne 28. 6. 2019, jeho žádosti nebylo vyhověno. Potvrdila, že řízení vedené u Obvodního soudu pro[Anonymizováno]Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] trvalo od prosince 2013 do ledna 2019, bylo vedeno před dvěma stupni soudů v celkové délce 5 let. Soud prvního stupně rozhodoval dvakrát, soud druhého stupně rovněž. Soudy rozhodovaly i procesní otázky. Řízení bylo po skutkové i právní stránce složité. Žalobce v průběhu řízení nepodal žádnou stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. Délku předmětného řízení žalovaná vyhodnotila jako zcela přiměřenou a konstatovala, že žalobci nevznikla žádná nemajetková újma, přičemž význam řízení pro žalobce byl shledán jako běžný s tím, že žalobce se na délce řízení částečně podílel. Podal totiž neúspěšné odvolání do znalečného, rovněž neúspěšné odvolání do nákladového výroku rozsudku a stejně tak i do usnesení, kterým nebyl připuštěn vedlejší účastník na straně žalovaného. Obě strany opakovaně soud žádaly o odročení jednání, kterému bylo vyhověno. Po částečném zrušení rozsudku soudem odvolacím žalovaná uvedla, že na základě provedených důkazů by postačovalo konstatování porušení žalobcova práva.

3. Soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č.j. [spisová značka], kterým zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 719 775 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované písemně se žalobci omluvit za nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 5 spočívající v nečinnosti a v průtazích v řízení vedeném o vylučovací žalobě pod sp. zn. [spisová značka] (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč (výrok IV).

4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č.j. [spisová značka] rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé potvrdil, v zamítavých výrocích II a III a ve výroku IV o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel u nároku na nemajetkovou újmu ze závěru, že soud prvního stupně si opatřil dostatečné podklady pro zjištění skutkového stavu věci, z provedených důkazů však neučinil všechna zjištění potřebná pro rozhodnutí, jeho skutková zjištění jsou proto neúplná.

5. Odvolací soud doplnil dokazování podstatným obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka] a vzal za prokázané, že dne 27. 3. 2014 soud vyrozuměl účastníky o odročení jednání nařízeného na den 3. 4. 2014 v 10:00 hod. na neurčito a také vyzval oba účastníky, aby se ve lhůtě 20 dnů vyjádřili, zda souhlasí se vstupem vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované. Dne 31. 3. 2014 došlo soudu vyjádření žalobce ke vstupu vedlejšího účastníka do řízení, dne 18. 4. 2014 nahlížela do spisu právní zástupkyně žalovaného, dne 24. 4. 2014 došlo vyjádření žalovaného ke vstupu vedlejšího účastníka do řízení. Dne 20. 10. 2014 došlo soudu vyjádření žalovaného a označení důkazů. Dne 22. 10. 2014 došlo soudu podání žalobce, kterým žádal o sdělení stavu řízení, zejména, zda již bylo rozhodnuto o vstupu vedlejšího účastníka do řízení a o stanovení termínu jednání. Podání žalobce shodného obsahu došlo soudu dne 23. 3. 2015. Následujícího dne, tedy 24. 3. 2015, vydal soud usnesení, kterým nepřipustil vstup vedlejšího účastníka na straně žalované do řízení. Dne 22. 9. 2015 byl dán pokyn k rozeslání účastníkům řízení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j. [spisová značka], kterým soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o nepřipuštění vedlejšího účastenství. Dne 10. 3. 2016 soud nařídil jednání na den 26. 5. 2016. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2017, č. j. [spisová značka], byl zrušen rozsudek soudu I. stupně ze dne 20. 10. 2016, kterým soud I. stupně žalobě na vyloučení movité věci z exekuce vyhověl. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že soud I. stupně měl žalobu správně zamítnout, protože v době odnětí vozidla exekutorem, a ani při rozhodování soudu I. stupně, žalobce nedisponoval vlastnickým právem k věci, nebyl ani oprávněným držitelem věci nebo práva. Jelikož v průběhu odvolacího řízení došlo k významnému posunu ve skutkovém stavu, neboť na vozidle v době rozhodování odvolacího soudu již nevázla závada v podobě zajišťovacího převodu práva, zůstala otázka aktivní legitimace žalobce k vedení sporu i nadále sporná. K odstranění pochybností o vlastnickém právu žalobce k vozidlu bylo proto třeba doplnit dokazování, včetně provedení již žalovaným navrženého znaleckého posudku z oboru písmoznalectví.

6. Po takto doplněném dokazování odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně určil délku posuzovaného řízení 5 let, když jeho počátek ve vztahu k žalobci (v posuzovaném řízení žalovanému) je třeba vztáhnout k okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba (prosinec 2013) a konec k okamžiku, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. 1. 2019 (17. 1. 2019). Při úvaze, zda lze takovou délku řízení považovat za přiměřenou, soud prvního stupně vycházel z kritérií stanovených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „OdpŠk“), přičemž dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, vzhledem k prokázaným skutečnostem však odvolací soud nesouhlasil s jeho závěrem, že délka posuzovaného řízení je přiměřená. Soud prvního stupně přitom správně zjistil, že na délku řízení měla vliv složitost věci, řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, ve věci samé dvakrát rozhodoval soud prvního stupně, jedenkrát odvolací soud. Na dvou stupních soudní soustavy však byla řešena i řada procesních otázek, neboť žalobce podal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým nepřipustil vstup vedlejšího účastníka do řízení (přitom se k návrhu vyjádřil tak, že ponechává rozhodnutí na úvaze soudu), dále podal odvolání do usnesení o znalečném a rovněž odvolání proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 11. 2016, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení; všechna jeho odvolání byla nedůvodná. Odvolací soud uzavřel, že účastníkovi nelze klást k tíži, že využívá opravných prostředků, avšak jejich vyřízení přispívá k prodloužení řízení, které pak nemůže být přičitatelné státu. Rozhodování soudu o procesních návrzích, jakož i rozsah dokazování, kdy k důkazu byla čtena řada listin, a byl podán znalecký posudek, pak přispívají k procesní složitosti věci. Žalobce se však na délce řízení nepodílel, když jak uvedeno výše, podávání opravných prostředků mu nelze klást k tíži. Řízení o vyloučení věci z exekuce potom nepatří k řízením se zvýšeným významem, jako je typicky řízení trestní, nebo řízení, jehož předmětem je právo o ochranu osobnosti, pracovněprávní či rodinně právní vztahy nebo věci osobního stavu. Význam řízení pro žalobce byl tedy standardní.

7. Odvolací soud však uzavřel, že soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnosti, že délku řízení podstatným způsobem ovlivnil postup soudu prvního stupně. V řízení se totiž vyskytla období nečinnosti, bez objektivní příčiny, a to v období od 27. 3. 2014, kdy soud odročil jednání nařízené na 3. 4. 2014 na neurčito a vyzval účastníky, aby se vyjádřili ke vstupu vedlejšího účastníka do řízení, až do 24. 3. 2015, kdy soud rozhodl o nepřipuštění vstupu vedlejšího účastníka do řízení, přičemž v mezidobí dne 22. 10. 2014 a dne 23. 3. 2015 soudu došly dvě žádosti o sdělení stavu řízení ze strany tehdejšího žalobce. Dále zde bylo období nečinnosti od 22. 9. 2015, kdy soud rozeslal účastníkům rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 8. 2015, do 10. 3. 2016, kdy bylo ve věci nařízeno jednání na 26. 5. 2016. Období nečinnosti soudu tak trvala téměř 17 a půl měsíce. Výhrady lze mít i proti postupu soudu prvního stupně ve věci samé, který nebyl koncentrovaný a soud svou pozornost náležitě nezaměřil na vyřešení otázky aktivní legitimace žalobce v řízení, což mu bylo následně vytknuto i v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2017, kterým byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

8. Z uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmé, že na délce řízení se významným způsobem podílel postup Obvodního soudu pro Prahu 5 (§ 31a odst. d/ OdpŠk), když z řízení trvajícího 5 let činily průtahy 17,5 měsíce, tj. více jak čtvrtinu délky řízení. Ačkoliv nešlo o věc se zvýšeným významem pro žalobce, složitosti věci délka řízení neodpovídá a je nepřijatelná. Odvolací soud shledal, že v řízení došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož součástí je požadavek na přiměřenost délky řízení. Žalovaná proto odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 OdpŠk, který spočívá v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka]. Vznik nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se presumuje, žalovaná v řízení netvrdila, ani neprokázala opak. Odvolací soud proto nepřisvědčil soudu prvního stupně v jeho právním názoru o absenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu a nesplnění odpovědnostních předpokladů státu za nemajetkovou újmu žalobce. V důsledku nesprávného právního posouzení základu nároku se ale soud prvního stupně nezabýval tím, jaká forma odškodnění by představovala náležitou satisfakci za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu, což vedlo odvolací soud k částečnému zrušení napadeného rozsudku, kdy v dalším řízení se měl soud prvního stupně zabývat otázkou přiměřené formy odškodnění.

9. Dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 8. 2023, č.j. [spisová značka], odmítl.

10. Žalobce k výzvě soudu učiněné podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), uvedl, že řízení o vyloučení věci z exekuce sice nepatří mezi řízení s tzv. typově zvýšeným významem pro poškozeného, takové řízení však rozhodně není bezvýznamné, naopak je už z podstaty věci určeno k rychlému projednání a rozhodnutí. Předmětem posuzovaného průtažného řízení byla žaloba o vyloučení sepsané a zajištěné věci (osobního automobilu zn. Audi Q 7) z exekuce. Žalobce (jakožto oprávněný) byl v dané věci žalovaným a žaloba proti němu byla nakonec pravomocně zamítnuta, když svoje údajné „právo k věci“ dokládala žalující společnost tzv. „listinami“, které byly zcela zjevně zfalšované (na což žalobce sice upozorňoval soud v průběhu celého řízení, leč zpočátku zcela bezvýsledně). Přesto obvodní soud nejprve žalobě vyhověl, a ačkoliv byl tři roky prakticky nečinný a neprovedl navrhované a pro věc stěžejní důkazy, rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 (nepochopitelně) vozidlo vyloučil z exekuce. Na základě odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2017 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Teprve poté obvodní soud začal provádět důkazy nutné pro rozhodnutí věci a až rozsudkem ze dne 5. 11. 2018, č.j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 17. 1. 2019, žalobu o vyloučení vozidla z exekuce zamítl. Ze strany Obvodního soudu pro Prahu 5 tak v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kdy nečinností, průtahy a nepřiměřenou délkou řízení vznikla žalobci nemajetková újma, pociťovaná jako zklamání, deziluze a frustrace z faktické nevymahatelnosti práva v reálném čase. Bez ohledu na spornou otázku vzniku hmotné škody z důvodu nesprávného úředního postupu má žalobce nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, když zásadní význam posuzovaného řízení je pro žalobce dán tím, co bylo jeho předmětem a jaké důsledky měla jeho excesivní délka, totiž: (a) snížení ceny exekučně zajištěného vozidla, (b) zvýšené náklady exekuce. K tomu je zapotřebí zohlednit i liknavý (až laxní) postup Obvodního soudu pro Prahu 5 v posuzovaném řízení, projevující se zčásti nečinností a zčásti naprosto nepochopitelnou neochotou provést důkazy označené žalobcem, k jejichž provedení soud přistoupil teprve po kasaci jeho prvního rozsudku ze dne 20. 10. 2016 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2017.

11. Soud za použití hodnocení svého i závazného stanoviska odvolacího soudu učinil závěr o skutkovém stavu, podle něhož řízení ve věci [spisová značka] bylo zahájeno v prosinci 2013 a pravomocně skončilo v lednu 2019, trvalo tedy 5 let. Prvostupňový soud odročil nařízené jednání v březnu 2014 na neurčito za účelem zjištění souhlasu stran se vstupem vedlejšího účastníka do řízení, a přestože se obě strany v průběhu března a dubna 2014 k tomuto procesnímu kroku vyjádřily, o nepřipuštění vstupu vedlejšího účastníka bylo rozhodnuto až v březnu 2015, tedy za 1 rok po odročení jednání. V průběhu této doby se v říjnu 2014 a březnu 2015 žalobce na stav řízení dotazoval a žádal o stanovení termínu jednání. Soud poté potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu rozeslal v září 2015 stranám, jednání ve věci však nařídil až v březnu 2016, tedy po 5 měsících. Celková doba, během které soud neprováděl žádné úkony a nekonal jednání, tedy dosáhla více než 17 měsíců z celkem 60 měsíců trvání řízení. Ve vztahu k požadované omluvě a nemajetkové újmě je tak skutkový stav věci dostatečně prokázán; ostatně žalovanou ani není rozporován, což plyne ze stanoviska ministerstva ze dne 4. 6. 2020 a dále i z jejího vyjádření ve věci samé.

12. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil podle § 5 OdpŠk, podle něhož stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena b) nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

15. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována sdělením č. 209/1992 Sb. federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících – dále jen Úmluva) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

18. Podle článku 13 Úmluvy každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

19. Podle článku 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, publikovaného pod č. 2/1993 Sb. (dále jen Listina), se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

20. Podle článku 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

21. Podle článku 38 odst. 2 věta první Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

22. Soud zhodnotil složitost, délku, průběh a období nečinnosti soudu rozhodujícího v řízení vedeném ve věci [spisová značka] a uzavřel, že celkovou délku tohoto řízení nelze v žádném případě považovat za přiměřenou. Při tomto svém hodnocení se soud opírá o závazné závěry odvolacího soudu, podrobně vyjádřené v rozsudku ze dne 9. 11. 2022, z nichž plyne, že postup soudu v uvedené věci se na délce řízení významně podílel, když období nečinnosti tvořila čtvrtinu doby trvání celého řízení. Za použití kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk potom soud vzal v úvahu, že složitost řízení zjištěné délce neodpovídala (byť v určité míře existovala), poškozený žalobce k průtahům řízení nijak nepřispěl, a naopak se opakovaně zajímal o stav řízení a žádal rozhodující soud o urychlení postupu ve věci, přičemž soud ve věci postupoval nekoncentrovaně, když nesprávnost jeho prvotních úvah byla napravena až rozhodnutím odvolacího soudu. Přestože soud hodnotil význam řízení pro poškozeného žalobce jako standardní, má za to, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, které je zaručeno výše uvedeným článkem 6 odst. 1 Úmluvy a článkem 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

23. Celková délka řízení, ke které přispělo samozřejmě také to, že věc probíhala před soudy více stupňů a že žalobce proti rozhodnutím soudu brojil odvoláním (což je však jeho zákonným právem), potom nemůže stát osamoceně oproti kritériím uvedeným v § 31a OdpŠk. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011 (Cpjn 206/2010, publikováno pod R 58/2011) „nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích“. To pro posuzovaný případ znamená, že žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu může žalovaná buď úspěšně popřít, anebo soud dospěje k závěru, že vzhledem k nenaplnění všech kritérií postačí konstatování porušení práva. V ostatních případech, kdy tyto dvě podmínky splněny nejsou, je třeba vždy přiznat zadostiučinění v penězích.

24. Žalobce vznik nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v řízení tvrdil, žalovanou úspěšně popřena nebyla, jsou proto naplněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích. Soud se ztotožňuje s žalobcem v závěru, že za výše popsaného stavu věci (celková délka řízení a způsob jeho vedení, včetně vzniklých průtahů) nebylo možné nemajetkovou újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.

25. Protože pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích nejsou stanovena jiná závazná interpretační pravidla (kromě shora uvedených zákonných kritérií), zabýval se soud posouzením analogických způsobů tvorby výše odškodnění v jiných případech. Obecně platí, že shora popsaným postupem orgánu veřejné moci a nepřiměřenou délkou soudního řízení bylo porušeno žalobcovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Výše odškodnění (zadostiučinění) za nepřiměřenou délku řízení je dlouhodobě koncipována ve smyslu výše citovaného Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011 (Cpjn 206/2010), které bylo přijato k výkladu § 13 odst. 1 a § 31a zákona v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud v tomto stanovisku, které soudy pravidelně používají jako zdroj pro stanovení výše odškodnění, dovodil, že „pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč)“.

26. Použijí-li se uvedená kritéria na posuzovaný případ, je zřejmé, že trvalo-li řízení před soudy obou stupňů 5 let, byla by základní částka odškodnění rovna 60 000 Kč (prvé dva roky celkem 15 000 Kč, další 3 roky celkem 45 000 Kč). Soud dospěl k závěru, že pro složitost věci (rozsah žalobních tvrzení a obrany žalované strany) bylo třeba základní částku modifikovat (snížit) o 20 %, avšak nekoncentrovaný postup soudu vedoucí k průtahům odpovídajícím jedné čtvrtině délky řízení soud ohodnotil zvýšením o 30 %. Protože význam řízení pro žalobce byl standardní a žalobce se na délce řízení zásadně nepodílel, soud k další moderaci základní částky nepřistoupil. Přiměřená částka přiznaného zadostiučinění tak v tomto případě činí 66 000 Kč. Tuto částku soud žalobci přiznal, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení, když při určení počátku prodlení žalované vyšel ze závěru, že šestiměsíční lhůta k plnění ve smyslu § 15 odst. 1 OdpŠk (přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku) ve znění odstavce 2 (domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen) marně proběhla dne 30. 12. 2019 a podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 se tak žalovaná mohla do prodlení dostat až dnem následujícím.

27. Proto soud žalobě vyhověl co do částky 66 000 Kč s příslušenstvím z této částky za dobu od 31. 12. 2019 do zaplacení (jeho výše je potom dána § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění).

28. Protože žalobce žalobou uplatnil požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích částkou 100 000 Kč s příslušenstvím, soud žalobu v rozsahu částky 34 000 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl.

29. Soud zároveň uložil žalované povinnost se žalobci za nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení 31 C 367/2013 omluvit způsobem uvedeným ve výroku I rozsudku.

30. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř., když u přiměřeného zadostiučinění žádný zákonný či objektivní důvod pro její prodloužení neshledal; u uložení povinnosti k omluvě považoval lhůtu požadovanou v žalobě za přiměřenou.

31. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobce měl sice neúspěch v části řízení týkající se majetkové újmy, plně úspěšný však byl v řízení o přiznání újmy nemajetkové. Jeho úspěch je totiž dán co základu (soud rozhodl o tom, že nárok na nemajetkovou újmu v penězích je obecně dán) a z toho se odvíjí rozhodnutí o výši odškodnění, k němuž soud dospěl volnou úvahou. Soud při rozhodnutí o přiznání plné náhrady nákladů řízení vycházel rovněž z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2482/23. Žalobci tak byla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti se zaplacením soudního poplatku z žaloby ve výši 2 000 Kč a dále nákladů vniklých v souvislosti se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 18 úkony právní služby po 3 100 Kč (§ 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – dále jen vyhláška, a to § 11 odst. 1 písm. a) – převzetí a příprava zastoupení, písm. d) – písemné podání předběžné žádosti o projednání nároku, podání žaloby, repliky k vyjádření žalované ze dne 24. 3. 2020 a podání ze dne 1. 11. 2020, doplnění tvrzení na výzvu soudu ze dne 3. 12. 2020 a 27. 12. 2023, závěrečný návrh ze dne 14. 2. 2022 a odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, písm. g) – účast na jednání dne 3. 11. 2020, 16. 2. 2021, 17. 8. 2021, 24. 11. 2021, 22. 2. 2022, 9. 11. 2022 (jednání soudu II. stupně), 22. 11. 2023 a 22. 2. 2024, dále v poloviční výši dle § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky za účast při vyhlášení rozsudku dne 1. 3. 2022 a 29. 2. 2024, když jejich výše je dána § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) této vyhlášky). Soud při stanovení tarifní hodnoty za 1 úkon právní služby vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. [spisová značka], který dospěl k závěru, že „na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, je při stanovení tarifní hodnoty podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. přiléhavé aplikovat § 9 odst. 4 písm. a), když není možné přehlédnout, že v řízeních, v nichž se jedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, se jedná o kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených v širším slova smyslu“. Žalobci bylo dále přiznáno 18 náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky). Celkové náklady žalobce ve výši 63 200 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení