23 Co 169/2021-414

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Gordany Burianové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupena advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupena advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], o zaplacení 1 909 946,87 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 6. 2021, č. j. 22 C 130/2020-348, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a IV. potrvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 39 301 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 22 C 130/2020 – 348, zastavil řízení do částky 3 484 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 1 840 242,16 Kč se zákonnným úrokem z prodlení v tomto výroku specifikovaným a částku 22 800 Kč. Výrokem III. zamítl žalobu do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 196,80 Kč od [datum] do [datum] a do částky 1 200 Kč. Výrokem IV. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 302 791 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Předmětem řízení byly nároky žalobkyně ze smluv uzavřených s žalovanou, a to smlouvy o dočasném přidělování zaměstnanců a ze smlouvy o podnájmu. Žalobkyně v souladu se smluvními podmínkami z obou smluv poskytovala žalované plnění, a to přidělování zaměstnanců k výkonu práce u žalované v souladu s jednotlivými dílčími dohodami, které vycházely z rámcové smlouvy o dočasném přidělování zaměstnanců uzavřené dne [datum]. V souladu s žalovanou potvrzeným pracovním výkazem, účtovala žalobkyně sjednanou odměnu, a to dílčími fakturami vždy za každý kalendářní měsíc. Žalovaná však řádně faktury neuhradila. Žalobkyně tak požadovala úhradu faktur za měsíce srpen až říjen 2019 v celkové výši 1 355 661,36 Kč (po částečných úpravách žaloby). Žalobkyně dále požadovala úhradu za ubytování zaměstnanců, v souladu se smlouvou o podnájmu uzavřenou mezi účastníky dne [datum], a to za období od [datum] do [datum] v celkové výši 484 580,80 Kč.

2. Soud prvního stupně uzavřel, že nároky žalobkyně jsou důvodné, když vzal za prokázané, že obě smlouvy byly mezi účastníky uzavřeny, v souladu se smluvními podmínkami žalobkyně dne [datum] od rámcovém smlouvy o přidělování zaměstnanců, včetně dílčích dohod, odstoupila pro podstatné porušení povinností ze strany žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná řádně žalobkyni za poskytnuté plnění z uvedených smluv po dobu trvání smluvního vztahu neplnila, soud prvního stupně žalobě vyhověl. Rovněž soud prvního stupně uzavřel, že je důvodný nárok žalobkyně na úhradu plnění vyplývajícího ze smlouvy o podnájmu, kdy za období od srpna 2019 do listopadu 2019 poskytla žalované na základě smlouvy o podnájmu žalovanou požadovaný počet lůžek k ubytování jejích zaměstnanců a žalovaná za toto plnění řádně nezaplatila. Soud prvního stupně neshledal důvodné kompenzační námitky uplatněné žalovanou, kterými požadovala sankční plnění ve výši sjednané ve smlouvě o dočasném přidělování zaměstnanců, a to za nenastoupení konkrétních osob v měsících říjnu až listopadu 2019, respektive za porušení povinnosti žalobkyní, informovat žalovanou o tom, že došlo ke skončení pracovního poměru přidělených zaměstnanců, a bez dalšího přidělit zaměstnance jiného, splňujícího veškeré požadavky a předpoklady pro výkon práce u žalované. Soud prvního stupně, pokud jde o kompenzační námitky žalované, uzavřel, že započtení pohledávek je neúčinné, neboť nebyla splněna podmínka splatnosti započítávaných pohledávek, neboť žalovaná v řízení započetla smluvní pokuty, aniž předtím vyzvala žalobkyni k jejich zaplacení. Nad rámec uvedeného neshledal žalovanou uplatněné kompenzační námitky ani důvodnými, když sankce za nepřidělování zaměstnanců v měsíci listopadu 2019 nelze považovat za důvodné, když v tomto kalendářním měsíci již netrval smluvní vztah účastníků. Pokud jde o sankční nároky za nepřidělování žalovanou vyjmenovaných zaměstnanců v měsíci říjnu 2019, částečně (v odůvodnění rozsudku jmenovitě uvedených zaměstnanců) bylo prokázáno, že tito zaměstnanci nemohli v měsíci říjnu 2019 u žalované být přiděleni k výkonu práce, neboť již v předchozích měsících byl ukončen jejich pracovní poměr, a u žalované tak nepracovali již v období několika kalendářních měsíců tomuto měsíci předcházejícím, respektive u některých (rovněž v odůvodnění jmenovitě uvedených zaměstnanců) bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byli k výkonu práce u žalované přiděleni, neboť žalovaná vykázala počet jimi odpracovaných hodin a požadovala zaplacení odměny za vykonanou práci.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná, a to proti výroku II. a nákladovému výroku IV. Soudu prvního stupně vytýkala procesní pochybení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazovala na to, že dne [datum] proběhlo přípravném jednání, ke kterému byly účastnice řádně předvolány, včetně poučení o koncentraci řízení v souladu s ustanovením § 114 odst. 4 o. s. ř. I když byla při tomto jednání žalobkyně poučena v souladu s ustanovením § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o nutnosti doplnění tvrzení a důkazních návrhů bez poskytnutí další lhůty, následně bylo nařízeno další jednání na [datum], které po procesní stránce bylo soudem označeno jako„ první jednání ve věci“, a to poté, kdy prostým přípisem byli účastníci soudem informováni, že předchozí, tj. přípravné jednání, proběhlo v rozporu s ustanovením § 114c odst. 1 o. s. ř., a nebude k jeho průběhu přihlíženo. Žalobkyně má proto za to, že soud prvního stupně v tomto případě postupoval chybně, neboť skončením přípravného jednání nastala koncentrace řízení, a vzhledem k tomu, že při tomto jednání žalovaná uplatnila námitku započtení, když vůči žalobkyni vznesla kompenzační námitky, měla být žaloba bez dalšího jako nedůvodná s ohledem na započtení pohledávek zamítnuta. Soud prvního stupně dle žalobkyně dále procesně pochybil i v průběhu dalšího postupu, kdy po skončení jednání dne [datum] nastala nově koncentrace řízení, přesto soudem prvního stupně byla žalobkyně vyzvána k vyjádření k žalovanou uplatněným kompenzačním námitkám při tomto jednání. V tomto postupu spatřuje žalovaná rovněž pochybení soudu prvního stupně, kdy dle jejího názoru jednání konané dne [datum] již skončilo a řízení tím bylo koncentrováno. Pochybení spatřovala rovněž v nedostatečném poučení žalované ze strany soudu prvního stupně, a to k tvrzením žalobkyně o tom, že došlo k ukončení pracovních poměrů některých dočasně přidělených zaměstnanců ještě před ukončením vztahu účastnic, což byla pro žalovanou nová zjištění. Dále námitky žalované směřovaly k posouzení žalovanou uplatněných kompenzačních námitek soudem prvního stupně, kdy žalovaná nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že všechny žalovanou uplatněné kompenzační námitky nebyly vůči žalobkyni uplatněny a z tohoto důvodu byly soudem prvního stupně shledány jako neúčinné. Poukazovala na to, že kompenzační námitky byly žalovanou uplatňovány postupně, za projev uplatnění je tedy třeba posoudit i zápočet učiněný do protokolu jednání soudu prvního stupně, při kterém byly přítomny obě strany. V tomto směru tedy má za to, že závěr soudu prvního stupně o neúčinnosti uplatněné kompenzační námitky dne [datum] (u přípravného jednání soudu prvního stupně) je nesprávný. Nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, že ze strany žalobkyně došlo k platnému odstoupení od smlouvy dne [datum], a to pro podstatné porušení povinnosti žalovanou. V tomto směru poukazovala na to, že prodlení s platbami je v obchodním styku běžnou praxí, kdy každá faktura prochází schvalovacím procesem a následně je proplacena v konkrétních, předem daných„ výplatních dnech“, kdy se splatné a schválené faktury hradí. Žalovaná tak nemohla s ohledem na běžnou praxi, nejen u ní, předpokládat, že by žalobkyně kvůli drobnému prodlení s úhradou každé faktury s žalovanou smlouvu neuzavřela, kdyby o této skutečnosti při sjednávání věděla. Žalobkyní uvedená prodlení žalované s platbami proto nelze považovat za hrubé porušení povinnosti ze smlouvy. Má za to, že i v případě platnosti tohoto odstoupení, byla žalobkyně vázána smluvními podmínkami, dle kterých měla žalobkyně povinnost přidělovat zaměstnance v souladu s uzavřenými dílčími dohodami i po skončení rámcové smlouvy, právě pod sankcí smluvní pokuty, která je žalovanou v rámci kompenzačních námitek požadována. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl a dále, aby žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení. Pro případ, že by se odvolací soud neztotožnil s názorem žalované, pokud jde o koncentraci řízení k datu [datum], navrhla žalovaná, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. K námitkám porušení koncentrace řízení poukazovala na to, že i když bylo konáno jednání soudu prvního stupně dne [datum] jako„ přípravné jednání“ nemohly nastat účinky koncentrace spojené s přípravným jednáním dle § 114c o. s. ř., neboť již předtím bylo ve věci rozhodnuto formou elektronického platebního rozkazu spojeného s výzvou žalované k podání vyjádření ve věci samé k žalobě v případě podání odporu proti platebnímu rozkazu. Neztotožnila se rovněž s námitkou, že došlo k porušení koncentrace řízení i v případě jednání konaného dne [datum], které bylo fakticky prvním jednáním ve věci a s tím je v zásadě spojena koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. s výjimkami uvedenými v citovaném ustanovení. Pokud však byla žalobkyně vyzvána soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění dalších tvrzení a důkazů, jednalo se právě o jednu z výjimek z koncentrace ve smyslu ustanovení § 118b o. s. ř. Naopak jako prolomení koncentrace považovala uplatnění kompenzační námitky žalované při jednání dne [datum] (ze smluvní pokuty z titulu nezajištění náhrady nových zaměstnanců), kdy se jednalo o zcela nová skutková tvrzení uplatněná právě po koncentraci řízení, která nastala skončením jednání dne [datum]. V tomto směru odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (zejména rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1475/2020). Nesouhlasila ani se zpochybněním platnosti odstoupení od smlouvy žalobkyní ze dne [datum], kdy se nelze ztotožnit s argumentem žalované, že prodlení je v obchodních vztazích považováno za obvyklé. V daném případě žalovaná porušovala splatnost úhrady postupně u všech faktur, jednalo se tedy o prodlení soustavné a opakované, které je nutno posoudit jako zásadní porušení základních povinností vyplývajících ze smlouvy.

5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Odvolání nebylo podáno proti výrokům I., kterým bylo řízení částečně zastaveno a II., kterým byla zamítnuta částečně žaloba do částky 1 200 Kč s příslušenstvím, a v tomto rozsahu tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci.

6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: Účastníci uzavřeli dne [datum], ve znění dalších dodatků, rámcovou smlouvu o dočasném přidělování zaměstnanců, na základě které se žalobkyně zavázala zajistit žalované služby – přidělování a zajišťování zaměstnanců k výkonu práce u žalované. Žalovaná poskytnuté služby přijala a na základě řádně poskytnutých služeb, v souladu s uvedenou smlouvou, byla povinna mimo jiné uhradit odměnu na základě vystavených faktur, a to ve spojení s dílčími dohodami, kterými byli dle požadavků žalované přidělováni konkrétní osoby zaměstnanců. Žalobkyně vystavovala průběžně za každý měsíc po sdělení počtu odpracovaných hodin jednotlivých zaměstnanců žalované faktury na úhradu odměny. Ze strany žalované byly faktury průběžně hrazeny (u každého kalendářního měsíce s prodlením v řádu dnů, od 5 do 26 dnů). Faktury, za měsíce srpen až říjen 2019 žalovanou uhrazeny nebyly a po částečných změnách žaloby zůstaly předmětem daného řízení, v celkové výši 1 355 661,36 Kč. Žalobkyně vypověděla smlouvu přípisem z [datum] s tím, že výpovědní doba uplynula dnem [datum]. Podáním doručeným žalované dne [datum] žalobkyně odstoupila od rámcové smlouvy o přidělování, včetně dílčích dohod, z důvodu podstatného porušování smluvních povinností žalovanou, spočívajícího v soustavném a opakovaném prodlení s úhradou faktur za odměnu přidělených zaměstnanců a neuhrazení faktury za měsíc září 2019. V měsíci listopadu 2019 nebyli na práci žalované přiděleni žádní zaměstnanci. Dne [datum] uzavřely účastnice za souhlasu pronajímatele podnájemní smlouvu, na základě které žalobkyně jako nájemce přenechala žalované jako podnájemci za smluvené nájemné ve výši 160 Kč (bez DPH) za lůžko a noc, pokoje číslo [číslo] nacházející se v nemovitosti [adresa] v obci a [katastrální uzemí], postavené na pozemku st. [číslo] s oprávněním užívát v nezbytném rozsahu pro naplnění účelu smlouvy také společné části domu, v podnájemní smlouvě blíže určené. Podnájem byl sjednán na dobu neurčitou od [datum]. Žalovaná neuhradila žalobkyni vystavené faktury za poskytnuté ubytování, a to za měsíce srpen 2019 až listopad 2019 v celkové výši 484 580,80 Kč, když výše fakturovaných částek odpovídá požadavku na počet lůžek požadovaných žalovanou v objednávce žalované.

7. Takto zjištěný skutkový stav odpovídá důkazům provedeným soudem prvního stupně a odvolací soud pro stručnost na podrobnější popis zjištěného skutkového stavu odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se k němu velmi podrobně vyjádřil.

8. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který, pokud jde o rámcovou smlouvu o dočasném přidělování zaměstnanců, vycházel z ustanovení § 1746 odst. 2 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), dle kterého strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště podtyp smlouvy upraven. Pokud jde o podnájemní smlouvu, soud prvního stupně nároky žalobkyně posoudil v souladu s ustanovením § 2215 odst. 1 a následujících o. z.

9. V případě nároků vyplývajících z podnájemní smlouvy se odvolací soud v plném rozsahu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně poskytla žalované plnění zcela v souladu se smluvními podmínkami, a to v rozsahu požadavku žalované, tak jak vyplývalo ze smluvních ujednání. Žalovaná za takto poskytnuté plnění (v podobě poskytnutých lůžek k ubytování zaměstnanců v počtu dle požadavku žalované) žalobkyni neuhradila finanční částky, tak jak byly žalobkyní vyfakturovány a v tomto rozsahu, je tedy žaloba v plném rozsahu důvodná. V tomto směru žalovaná ani v odvolání neuplatnila žádné konkrétní námitky, pokud jde o část tohoto nároku žalobkyně.

10. Pokud jde o nároky žalobkyně vyplývající z rámcové smlouvy o přidělování zaměstnanců ve spojení s dílčími dohodami, v tomto směru se odvolací soud v plném rozsahu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně platně od smlouvy odstoupila ke dni [datum], a to pro podstatné a hrubé porušení smluvních podmínek ze strany žalované. Nelze se ztotožnit s námitkou žalované, že za podstatné porušení smluvních podmínek nelze považovat soustavné prodlení s plněním, tak jak tomu bylo v daném případě. Žalovaná v podstatě od počátku smluvního vztahu byla v prodlení s plněním (úhradou žalobkyní vyfakturovaných odměn za práci přidělených zaměstnanců), i když se jednalo o prodlení v řádu dní. Vzhledem k tomu, že se však jednalo o porušování soustavné, je třeba i časový rozsah prodlení posoudit jako závažnější právě s ohledem na jeho soustavnost. Za kalendářní měsíc září pak nebyla faktura vystavená žalobkyní uhrazena žalovanou ke dni odstoupení od smlouvy ani částečně. Za tohoto stavu tedy odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, uzavírá, že ze strany žalované se jednalo o hrubé porušení smluvních povinností, pro které žalobkyně v souladu se smluvními podmínkami (článek X. bod 3 rámcové smlouvy) platně od smlouvy odstoupila s tím, že účinky odstoupení v souladu se zněním smlouvy nastaly doručením žalované, tedy [datum]. Pokud ze strany žalobkyně nebylo plněno v měsíci listopadu, kdy nebyly již žalované přidělováni k práci žádní zaměstnanci, nejednalo se o porušení smlouvy ze strany žalobkyně, neboť v této době smlouva již mezi účastníky platně uzavřena nebyla. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně za měsíce srpen až říjen 2019 plnila v souladu s rámcovou smlouvou a ve spojení s dílčími dohodami, kdy přidělovala žalované zaměstnance v rozsahu požadovaném dílčími dohodami, a žalovaná za toto plnění žalobkyni nezaplatila, shledal odvolací soud, tak jak uzavřel i soud prvního stupně, nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 355 661,36 Kč, jako nároku vyplývajícího ze smlouvy o přidělování, jako důvodný.

11. Pokud jde o kompenzační námitky žalované, které byly uplatňovány postupně, rovněž v tomto směru se odvolací soud ztotožnil v plném rozsahu se závěrem soudu prvního stupně. Předmětem kompenzačních námitek žalované byla smluvní pokuta za nenastoupení zaměstnanců k práci pro žalovanou, a to v měsících říjen 2019 a listopad 2019. S ohledem na závěr odvolacího soudu (respektive i soudu prvního stupně) o platném ukončení smluvního vztahu účastníků doručením odstoupení od smlouvy žalobkyní žalované dne [datum], nemůže být nárok žalované uplatněný kompenzačními námitkami, na smluvní pokutu za nenastoupení zaměstnanců v měsíci listopadu 2019 (kdy již smluvní vztah mezi účastníky netrval) důvodný. V tomto směru jsou tedy nedůvodné kompenzační námitky uplatněné žalovanou ve výši 1 827 000 Kč a 630 000 Kč. Nelze se ztotožnit ani s námitkou žalované v tom, že žalobkyně odstoupila pouze od rámcové smlouvy a povinnost přidělovat zaměstnance vyplývala ze znění smlouvy tak, že žalobkyně byla povinna plnit závazky z dílčích dohod. V daném případě žalobkyně odstoupila nejen od rámcové smlouvy, ale i od dohod dílčích, a tím jí zanikla povinnost plnění i na základě dílčích dohod, a to zcela v souladu se zněním čl. 10 bod 4 rámcové smlouvy o přidělování. Pokud jde o kompenzační námitky, které žalovaná uplatnila v rozsahu 528 000 Kč a 1 914 000 Kč za nenastoupení jí konkrétně označených zaměstnanců v měsíci říjen 2019, i v tomto směru neshledal odvolací soud nárok žalované důvodný, neboť žalobkyně prokázala, že se jednalo o zaměstnance, kteří ukončili pracovní poměr již v období uvedenému v měsíci předcházejícímu (během měsíců února až března 2019) a práci pro žalovanou tedy nevykonávali již dlouho před tímto termínem, o čemž měla tedy nepochybně žalovaná vědomost. V případě požadavku na smluvní pokutu za nenastoupení zaměstnanců v měsíci říjnu 2019, kterou žalovaná uplatnila ve výši 528 000 Kč, byla prokázáno, že uvedení zaměstnanci pro žalovanou v tomto období práci vykonali, když byla zcela jednoznačně uvedena jejich jména na příloze faktury [číslo] ze dne [datum]. Vystavení faktur, tedy i této, předcházela informace žalované o počtu odpracovaných hodin konkrétních jednotlivých zaměstnanců, což bylo podkladem pro vystavení faktury. Z uvedeného je tedy nepochybné, že nárok žalované není rovněž důvodný. Pokud jde o další kompenzační námitky uplatněné žalovanou„ alternativně“ z důvodu porušení povinnosti žalobkyně článku III. bod 3 rámcové smlouvy, tedy absence informace žalované o ukončení pracovního poměru 27 zaměstnanců a dále o porušení povinnosti žalobkyně zajistit v každém dni měsíce září až listopadu 2019 dohodnutý počet zaměstnanců. Kompenzační námitky byly uplatněny ve výši 1 134 000 Kč za měsíc září 2019, 1 247 400 Kč za měsíc říjen 2019 a 1 190 700 Kč za měsíc listopad 2019, a to při jednání soudu prvního stupně dne [datum]. V tomto směru se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že takto uplatněné námitky jsou neúčinné, neboť byly uplatněny, aniž by nastala jejich splatnost.

12. Ve zbylém rozsahu odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se v rozsudku podrobně a detailně zabýval vylíčením všech skutkových zjištění i právním posouzením a velmi podrobně se vypořádal se všemi námitkami účastníků. Odvolací soud považuje za tohoto stavu za dostatečné, pokud se s nimi v plném rozsahu ztotožní a pro stručnost na závěry soudu prvního stupně odkáže. V tomto směru postupuje odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle kterého, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry naprosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, který plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

13. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou námitku žalované, pokud jde o chybný procesní postup soudu prvního stupně spočívající v nerespektování koncentrace řízení, která nastala dle žalované skončením přípravného jednání, konaného dne [datum]. Podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil, a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

14. Podle § 114c odst. 1 o. s. ř., není-li možné o věci samé rozhodnout bez nařízení jednání, nebylo-li nebo nemůže-li být postupem podle § 114a odst. 2 jednání připraveno tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání, a nepostupoval-li podle § 114b, předseda senátu, s výjimkou sporů a jiných právních věcí, v nichž se takový postup jeví s ohledem na okolnosti případu neúčelným, nařídí a provede přípravné jednání. Před skončením přípravného jednání předseda senátu poučí přítomné účastníky o tom, že ke skutečnostem uvedeným a k důkazům označeným po skončení přípravného jednání, popřípadě po uplynutí lhůty podle odst. 4 věty druhé, může být přihlédnuto jen za podmínek uvedených v § 118b odst. 1.

15. V daném případě byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz, spolu s ním byla soudem prvního stupně vydána kvalifikovaná výzva podle § 114b o. s. ř., kterou byla žalovaná vyzvána k podání vyjádření ve věci a navržení listinných důkazů v případě, že bude proti platebnímu rozkazu podán odpor. Žalovaná, kromě odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu, podala ve věci vyjádření. Ze znění shora uvedeného zákonného ustanovení § 114c odst. 1 o. s. ř. je nepochybné, že přípravné jednání ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení lze nařídit v případě, že nebyl zvolen postup podle § 114b, tedy vydána výzva k písemnému vyjádření ve věci s poučením o důsledcích nepodání takového vyjádření v podobě fikce uznání v nároku. Pokud tedy soud prvního stupně již využil postup podle § 114b, pochybil, pokud nařídil a následně provedl přípravné jednání ve smyslu ustanovení § 114c o. s. ř. Přesto, že takové jednání bylo soudem prvního stupně nařízeno, byť bylo označeno jako„ přípravné jednání“ a účastníci poučeni o účincích skončení takového jednání (v podobě nastalé koncentrace řízení), nemohly účinky koncentrace nastat, když nebyly dány předpoklady pro tento postup v souladu s ustanovením § 114c o. s. ř. Aby nastaly účinky koncentrace je třeba, aby byli účastníci soudem o tom poučeni a zároveň, aby pro to byly splněny předpoklady, tedy mimo jiné dáno i poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v dostatečně potřebném rozsahu. V daném případě tedy nebyly splněny předpoklady pro koncentraci řízení a je nerozhodné, zda ji soud formálně„ vyslovil“. V tomto směru tedy soud prvního stupně pochybil, avšak tato vada řízení neměla dle závěru odvolacího soudu za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně následně v řízení řádně pokračoval a účastníkům poskytl potřebná poučení.

16. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný v odvolání napadeném výroku II. v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Jako správný byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. i v nákladovém výroku IV., kdy v řízení byla úspěšná žalobkyně (neúspěch měla pouze v nepatrné části) a v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. jí byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů. Náklady žalobkyně na zaplaceném soudním poplatku a nákladech právního zastoupení byly soudem prvního stupně správně vypočteny a odpovídají vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni vznikly v odvolacím řízení náklady na právním zastoupení, a to za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast právního zástupce žalobkyně u jednání odvolacího soudu) po 15 940 Kč podle § 7 advokátního tarifu, dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 6 821 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalobkyně činí 39 301 Kč.