23 Co 182/2025 - 181

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové v právní věci žalobkyně: Česká republika - [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení vlastnického práva k nemovitosti, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. března 2025, č. j. 46 C 179/2024-151 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. dubna 2025, č. j. 46 C 179/2024-160, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 11. 3. 2025 soud I. stupně určil, že pozemek parc. č. [číslo], o výměře 232 m, zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parc. č. [číslo], o výměře 346 m, zahrada, oba zapsané v katastru nemovitostí na LV č. [číslo] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], vedeném u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], jsou ve vlastnictví žalobkyně (I), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (II). Usnesením ze dne 9. 4. 2025 za využití postupu dle § 166 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích uložil soud procesně neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč na blíže specifikovaný účet soudu (III).

2. Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví shora označených pozemků nacházejících se v katastrálním území [adresa] s odůvodněním, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem v situaci, kdy žalovaný je zapsán jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí neoprávněně, neboť pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům z osoby žalobkyně na osobu žalovaného nebyly splněny podmínky stanovené § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, konkrétně nebyla splněna podmínka faktického hospodaření žalovaným s pozemky k datu účinnosti citovaného zákona. Uvedené pozemky jsou součástí původního pozemku č. k. [číslo] v [adresa] zapsaného ve vložce č. [číslo] nazvané „[název]“, když dne[Anonymizováno]26. 5. 1922 byla mezi [orgán] v Čechách a [orgán] uzavřena Smlouva o stavebním právu, kterou bylo na části uvedeného pozemku zřízeno stavební právo, právo bylo vloženo na pozemek č. k. [číslo], který byl později rozdělen, mimo jiné i na pozemek č. k. [číslo], tento byl opětovně rozdělen, a to na pozemky č. k. [číslo] s domem č. p. [číslo] a zahradu č. k. [číslo]; podle nového číslování se jedná o pozemky p. č. [číslo] s domem č. p. [číslo] a zahradu p. č. [číslo]. Stavební právo k Pozemkům zřízené předmětnou smlouvou bylo zapsáno na dobu 80 let, tj. do 15. 6. 2002. Žalobkyně dovozovala kontinuitu přechodu ze Země české na právní nástupce s odkazem na ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 126/1920, o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé, podle kterého jmění, fondy i závazky Země české přešly do vlastnictví státu, když s ohledem na čl. 4 odst. 4 a čl. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, náleželo vlastnické právo k Pozemkům přímo žalobkyni (respektive České socialistické republice coby jejímu právnímu předchůdci) a nikoliv Československé socialistické republice, když podle zmíněných ustanovení do vlastnictví federace spadal majetek, jenž byl ve státním vlastnictví a který sloužil k zabezpečování jejích úkolů v blíže specifikovaných svěřených oblastech působnosti, zatímco do vlastnictví jednotlivých států spadal ostatní majetek; ke dni účinnosti zákona byly Pozemky evidovány na „Čs. stát – [orgán] [adresa]“.

3. Žalobkyně přitom poukazovala na obdobná řízení vedená u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] (ve kterých vystupoval žalovaný jako žalobce), v nichž soud dovodil, že žalovaný s Pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky nehospodařil a k přechodu vlastnického práva k Pozemkům z osoby žalobkyně na osobu žalovaného proto nedošlo; rovněž žalobkyně poukazovala na závěry rozhodnutí Městského soudu v [adresa], č. j. [spisová značka] ve skutkově i právně obdobném sporu vedeném mezi týmiž účastníky v totožném procesním postavení, ve kterém bylo určeno vlastnické právo žalobkyně k blíže specifikovanému pozemku, zatíženému v době nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., stavebním právem, a v němž Městský soud v [adresa] dovodil nesplnění podmínek pro přechod vlastnictví na žalovaného dle § 1 zákona 172/1991 Sb.

4. Dle žalovaného s předmětnými Pozemky k datu nabytí účinnosti zákona reálně hospodařil, a to prostřednictvím subjektů oprávněných z výše uvedené smlouvy o stavebním právu (zřízeném zákonem č. 88/1947 Sb.), umožňoval oprávněné osobě z práva stavby nerušený výkon užívacího a požívacího práva k Pozemkům, když tato práva měla trvat do 15. 6. 2002; v tomto směru odkazoval žalovaný i na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]. Pokud bylo stanoveno podle Smlouvy o stavebním právu pachtovné, toto bylo stanoveno v symbolické výši a žalovaný jej nevybíral. Žalovaný odkazoval i na účel zákona o obcích, kdy nově vznikající právnické osoby měly být vybaveny základním majetkem sloužícím k výkonu jejich působnosti; podmínka hospodaření s majetkem dle žalovaného má být vykládána ve smyslu vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, která pojem hospodaření nechápala toliko jako výlučné faktické nakládání s majetkem státu, ale též jako soubor práv a povinností; dle žalovaného tak [orgán] hospodařily nejen s majetkem sloužícím přímo k výkonu stanovené působnosti [orgán], ale i s majetkem (respektive pozemky), které mohly v rámci své působnosti odevzdat do dočasného užívání občanům (například ke zřízení zahrádky), či s pozemky, k nimž bylo zřizováno právo osobního užívání občanům pro výstavbu rodinných domků či rekreačních chat, když právo hospodaření ke všem těmto pozemkům zůstalo v souladu s § 65 zákona 109/1964 Sb., hospodářským zákoníkem, zachováno [orgán] k plnění jejích úkolů (v tomto směru odkazoval žalovaný ve vztahu k pojmu hospodaření i na stanovisko [orgán] č. j. [číslo], podle kterého pojem „hospodaření“ není totožný s vlastní faktickou správu majetku). Žalovaný rovněž vznesl námitku vydržení, když vlastnické právo žalovaného bylo do katastru zapsáno již v roce 2001, žaloba však byla podána až v roce 2024, v mezidobí žalobkyně svůj právní zájem na Pozemcích žádným způsobem neprojevovala, z toho žalovaný dovozuje, že žalobkyně sama po celou dobu měla zato, že vlastnické právo k pozemkům svědčí žalovanému; případně žalovaný vydržel vlastnické právo mimořádně, kdy s pozemky nakládal s péčí řádného hospodáře (inventarizace pozemků, snaha domoci se vydání bezdůvodného obohacení za užívání Pozemků bez právního důvodu po uplynutí doby sjednaného práva stavby).

5. Soud I. stupně po provedeném dokazování blíže specifikovanými listinami po skutkové stránce uzavřel, že mezi [orgán] v Čechách jménem fondu českých zemských statků jako majitele zemského statku v [adresa], zapsaného ve vložce č. [číslo] desek zemských o [orgán], a [orgán] byla 27. 5. 1922 uzavřena Smlouva o stavebním právu podle zákona ze dne 26. 4. 1912 č. [číslo] ř. z., a to na dobu 80 let počítaných od doručeni žádosti na vklad stavebního práva příslušnému soudu, ve prospěch [orgán], a to k části pozemku zemského statku č. k. [číslo] v [adresa], zapsaného ve vložce č. [číslo] desek zemských; [orgán] se zavázalo hradit dnem 1. 5. 1922 roční stavební činži v částce 1 200 Kč (splatnou čtvrtletně), [orgán] v Čechách si vyhradil právo dnem 1. 2. 1930 zvýšit stavební činži každých 10 let; po vložení stavebního práva sjednaného uvedenou Smlouvou byl zmíněný pozemek (č. k. [číslo]) rozdělen, mimo jiné i na pozemek č. k. [číslo], tento byl dále rozdělen na pozemky č. k. [číslo] s domem č. p. [číslo] a zahradu č. k. [číslo], podle nového číslování se jedná o pozemky p. č. [číslo] s domem č. p. a zahradu p. č. [číslo]; žalovaný byl přitom jako vlastník pozemku do katastru nemovitostí zapsán na základě Prohlášení o přechodu vlastnického práva k nemovitostem na obec na základě § 1 zákona o obcích, jako předchozí vlastník pozemku byl „Čs. stát – [orgán] [adresa]“.

6. Soud I. stupně po právní stránce shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na určení jejího vlastnického práva s ohledem na stav zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, když po citaci ustanovení § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neshledal naplnění všech kumulativních třech podmínek pro přechod vlastnictví Pozemků na žalovaného, přestože byla splněna první podmínka, tj. k datu účinnosti zákona (24. 5. 1991) se věc nacházela ve vlastnictví České republiky, [orgán] před jeho zánikem příslušelo po formální stránce právo hospodaření, když nebyla naplněna třetí podmínka spočívající v reálném hospodaření obce s předmětnými pozemky po zániku [orgán] k datu účinnosti zákona. Ve vztahu k „hospodaření s věcí“ přitom poukázal na výklad zastávaný Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3823/2008, kdy za hospodaření s věcí podle § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb., lze považovat i přenechání nemovitosti do nájmu, věc však posuzoval v kontextu jiných obdobných řízení vedených u Obvodního soudu pro [adresa], zejména ve vztahu k rozhodnutím sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], ve kterých se soudy rovněž zabývaly problematikou pojmu „hospodaření“ dle § 1 citovaného zákona. Odkázal přitom ve vztahu k pojmu „hospodaření“ ve smyslu shora citovaného zákona na judikaturu podrobně rozvedena pod bodem 35 odůvodnění prvostupňového rozsudku, když v tomto případě se jednalo o právo stavby, nikoliv nájem pozemků, nelze proto dovozovat analogii mezi právem nájmu a právem stavby, když právo stavby představuje nemovitou věc, postavení stavebníka je ve vztahu k dané věci silnější než je právní vztah nájemce k pozemku jemu pronajatému, když v době práva stavby přestává vlastník dočasně disponovat vlastnickým právem k budově na takovém pozemku postaveném (případně v budoucnu postaveném), jedná se na straně vlastníka o dočasnou absenci výkonu vlastnického práva; ve vztahu k většinovému názoru vyjádřenému v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu citovaných v bodě 35 odůvodnění tak soud nevycházel z minoritního výkladu ve prospěch žalovaného, když pod pojmem hospodaření soud rozuměl faktickou realizaci práv a povinností, které přešly na obec z [orgán]. V daném případě obec fakticky s pozemky nehospodařila, nevybírala sjednanou stavební činži, ani ji nezvýšila, přestože byla reálně nízká, žalovaný nevyvinul jakoukoliv aktivitu ve vztahu k osobám, kterým svědčilo právo stavby, ani jim nesdělil, že upouští od výběru činže, a to v situaci, kdy na straně obce lze předpokládat jednání s péčí řádného hospodáře a tedy využívání všech oprávnění plynoucí ze Smlouvy; z výpovědi svědka přitom vyplynulo, že hospodaření se zkoumalo pouze ve smyslu formálním (tj. ve smyslu druhé podmínky vyplývající z § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb.); s ohledem na smysl zákonné úpravy uzavřel, že záměrem zákonodárce nebylo vybavit nově vzniklé obce pozemky, které by byly zatíženy právem stavby.

7. Ve vztahu k institutu vydržení po citaci ustanovení § 129 odst. 1 a 2, § 130, § 134 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb. ve spojení s ustanovením § 868 občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. a se zřetelem k úpravě institutu vydržení dle § 1095, 1089 a 3066 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva žalovaného, když na straně žalovaného chyběla vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – subjektivní prvek) a i faktické ovládání věci (corpus possessionis – prvek objektivní), když držitel se zřetelem ke všem okolnostem ve vztahu k předmětným pozemkům nebyl v dobré víře o tom, že mu věc patří (neoprávněná držba), když posuzoval podmínky pro vydržení i se zřetelem k přechodným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb.(při započtení doby právního předchůdce držitele před 1. 1. 1992), pokud tento měl nepřetržitě věc v držbě přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, když tato doba neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou a pěti let, jde-li o věc nemovitou; neshledal přitom ani naplnění podmínek pro mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 o. z. (uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží vlastnické právo držitel, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá; pokud se neprokáže jeho nepoctivý úmysl). Okamžik podání návrhu žalovaného na katastr nemovitostí pro zápis vlastnického práva k Pozemkům není rozhodný pro posouzení nabytí tvrzené držby, když nepředstavuje fakticky akt uchopení se držby Pozemků, samotný zápis v katastru nemovitostí není skutečnou držbou (§ 129 odst. 1 obč. zák.), je pouze držbou knihovní, která podle judikatury Nejvyššího soudu nepožívá ochrany, když není splněna podmínka faktického ovládání věci (22 Cdo 1897/2015, 28 Cdo 526/2020, 28 Cdo 1052/2020). V předmětném období žalovaný nevykonával právní panství na věci, držbu nevykonávala pro žalovaného ani jiná osoba (detentor), který by věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce), když fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník držitel, což předpokládá akt uchopení držby, jestliže držitel pozemek neužívá a užívá jej jiná osoba, bylo by třeba, aby tento takto činil na základě svolení držitele (například dle nájemní smlouvy) a pro něj (držba vykonávaná zástupcem), když je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi (platil mu sjednané nájemné s odkazem na judikaturu blíže specifikovanou). Vzhledem k tomu, že žalovaný se držby pozemků nikdy nechopil, nemohl k nim vydržet vlastnické právo. Soud žalobu zamítl s ohledem na nenaplnění kumulativních podmínek vyplývajících z § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a se zřetelem ke skutečnosti, že nedošlo k vydržení vlastnického práva žalovaným.

8. V závislosti na rozhodnutí o věci samé rozhodl o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobkyni jako účastnici procesně nezastoupené advokátem právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015, tj. za 7 úkonů právní pomoci po 300 Kč.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání z důvodu neúplných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný nesouhlasil s tím, že nesplnil třetí podmínku vyplývající z § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších změn a doplňků, tedy že by fakticky s věcí nehospodařil; dle žalovaného soud I. stupně nesprávně posoudil „vznesenou námitku promlčení“. Navrhl proto napadený rozsudek změnit a žalobě vyhovět, když současně podal odvolání i do usnesení o doplňujícím výroku rozsudku III, podle kterého je žalovaný povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] soudní poplatek za podání žaloby v částce 5 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; rozhodnutí o soudním poplatku pokládá za nesprávné; případně navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

10. Žalobkyně při odvolacím jednání navrhla napadený rozsudek potvrdit jako věcně správný, současně se domáhala úhrady nákladů odvolacího řízení za 2 úkony právní pomoci (účast u jednání a příprava na jednání).

11. Odvolací soud po zjištění přípustnosti a včasnosti odvolání (když odvolání splňovalo náležitosti vyplývající z § 205 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

12. Pokud žalovaný namítal odvolací důvody vyjmenované v § 205 odst. 2 písm. c), d), e), f) a g) o. s. ř., naplnění těchto tvrzených odvolacích důvodů odvolací soud neshledal, stejně tak neshledal na straně soudu I. stupně procesní pochybení, které by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud I. stupně dostatečně splnil svoji poučovací povinnost, provedl dokazování v dostatečném rozsahu, kdy provedené důkazy hodnotil způsobem předpokládaným ustanovením § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i v jejich souvislostech, a své skutkové i právní závěry správně a výstižně srozumitelným a určitým způsobem odůvodnil způsobem souladným s ustanovením § 157 o. s. ř. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, skutkový stav nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení, stejně tak se nevyskytla potřeba dokazování doplnit, odvolací důvod spočívající v neúplných skutkových zjištěních tak nebyl naplněn, když odvolatel poukazoval pouze na citaci zákonného textu (§ 205 odst. 2 písm. d), e) a f) o. s. ř.); soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, řízení nezatížil ani tzv. opomenutými důkazy.

13. S ohledem na správnost a úplnost skutkových zjištění ve vztahu ke zřízení stavebního práva k dotčeným pozemkům, vložení stavebního práva do katastru nemovitostí i postupnému chronologickému vývoji v označení pozemků a postoupení práva stavby z [orgán] na fyzické osoby, a to i ve vztahu ke změně osoby vlastníka v katastru nemovitostí na základě Prohlášení o přechodu vlastnického práva k nemovitostem na obec z 11. 9. 2000 (č. listu 64 až 65 spisu), lze s ohledem na úplnost a výstižnost skutkových zjištění pro stručnost na ně odkázat. Na základě úplných skutkových zjištění soud I. stupně posoudil věc i správně po právní stránce, když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval správné právní normy, které správně vyložil.

14. Se zřetelem k ustanovení § 80 o. s. ř. i konstantní judikatuře soud I. stupně správně dovodil existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení na straně žalobkyně, když dle zápisu v katastru nemovitostí svědčilo vlastnické právo žalovanému a kdy určení vlastnického práva žalobkyně je způsobilé ovlivnit stav zápisů v katastru nemovitostí.

15. Pokud odvolatel své argumenty vystavěl na závěru, že prvostupňový soud neúplně zjistil skutkový stav a následně dospěl i k nesprávnému právnímu závěru, že k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tj. k datu 24. 5. 1991, byly naplněny tři kumulativní podmínky pro přechod vlastnictví na obec ([adresa]) ve smyslu § 1 odst. 1 citovaného zákona, a to včetně třetí podmínky spočívající v právu faktického hospodaření obce, tedy, že odvolatel s pozemky hospodařil, správně soud I. stupně uzavřel, že tato třetí podmínka pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce nebyla naplněna; ustanovení § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb. v poměrech konkrétní projednávané věci i správně vyložil. Shodně se soudem I. stupně zastává odvolací soud názor, že sice byla splněna první podmínka pro přechod věci z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce, spočívající v existenci vlastnického práva státu dle údajů uvedených v katastru nemovitostí, když formálně existovalo právo hospodaření svědčící právnímu předchůdci žalovaného, tj. [orgán], jehož práva a závazky přešly na obec (s odkazem na ustanovení § 68 odst. 1 zákona 128/2000 Sb., o obcích) tedy byla naplněna i druhá podmínka, nebyl však naplněn moment faktický, tj. aby obec s danou věcí ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) skutečně hospodařila, když dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb. je třeba chápat „hospodaření“ tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z [orgán], tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření [orgán], a to způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i o hospodaření ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími například držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření či možnost uvedenou věc pronajmout, fakticky věc udržovat a obhospodařovat (např. i ve smyslu péče o zeleň, odklízení sněhu, zušlechťování pozemku) či v daném případě vymáhat stavební činži a tuto zvýšit v průběhu předchozího trvání práva stavby (zaniklého v roce 2002 uplynutím 80 let od zaknihování práva stavby k datu 15. 6. 1922), když v tomto směru závěry k naplnění pojmu faktického hospodaření vyplývají z bohaté judikatorní činnosti Nejvyššího soudu, zejména z rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 962/99, 28 Cdo 896/2012, 29 Cdo 1768/2012, 28 Cdo 4227/2013,[Anonymizováno]28 Cdo 3042/2010, 28 Cdo 5020/2007, 28 Cdo 3987/2010, 28 Cdo 3302/2010, 28 Cdo 204/2023. K výkladu citovaného ustanovení se přitom vyslovil též Ústavní soud, například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96, ve kterém dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění tří stanovených podmínek, a to včetně třetí podmínky spočívající v realizaci práva hospodaření. K pojmu „hospodaření“ ve smyslu § 1 odst. 1 zákona 172/1991 se Ústavní soud vyjádřil například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 600/11, kdy zaujal názor, že tento pojem je třeba chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ je podmínkou materiální ve smyslu faktického užívání majetku. I podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb. pouze ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. obdobně též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1105/7 z 27. 6. 2007, III. ÚS 1399/11 ze dne 30. 6. 2011 či IV. ÚS 2566/14 z 23. 6. 2015).

16. Shodně se soudem I. stupně tak odvolací soud zastává názor, že faktickým hospodařením nebyla skutečnost, že [adresa] umožňovalo realizaci práv vyplývajících z práva stavby právním předchůdcům současného vlastníka stavby nacházející se na předmětných pozemcích, když výkon osob oprávněných z práva stavby má specifický charakter s ohledem na věcný charakter tohoto práva zapisovaného v katastru nemovitostí, které přitom není obligačním právem vyplývajícím z nájmu či práva osobního užívání dle předchozí občanskoprávní úpravy. V tomto směru soud I. stupně správně otázku faktického hospodaření posuzoval, a to i ve smyslu závěrů vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR příkladmo sp. zn. 28 Cdo 889/2022, 28 Cdo 3843/2002 či 28 Cdo 3823/2008.

17. Soud I. stupně i správně vyložil i institut práva stavby zřízeného na základě smlouvy o stavebním právu podle zákona 86/1912 ř. z., když s tímto institutem bylo spojeno i právo vybírat stavební činži; podle smlouvy i činži stanoveným způsobem zvýšit, z dosavadního řízení však bylo jednoznačně prokázáno, že právní předchůdce žalovaného tuto stavební činži nezvýšil, nečinil kroky ani k narovnání vztahů s tehdejšími vlastníky stavby, jak je známo odvolacímu soudu z jiné rozhodovací činnosti (například [spisová značka]), když obdobnou problematikou určení vlastnictví pozemků, případně určení vlastnictví staveb na pozemku se nacházejících a otázkou přechodu vlastnického práva na obec se zabývaly opakovaně obecné soudy, stejně tak odvolací Městský soud v [adresa].

18. V rámci předvídatelnosti rozhodnutí dle § 13 občanského zákoníku se správně soud I. stupně, a stejně tak i odvolací soud, zabýval srovnáním a právním posouzením v obdobných sporech týkajících se určení vlastnictví pozemků či stavby a de facto totožné právní problematiky tak, aby shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že nelze vyjít z minoritního názoru zastávaného odvolacím Městským soudem v [adresa] v rozhodnutích sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] (ve kterých soud dovodil i naplnění třetí podmínky pro přechod vlastnického práva v podobě faktického hospodaření obce formou umožnění výkonu práv osobám oprávněným z práva stavby), stejně tak soud nevyšel z excesivního a menšinového názoru vyjádřeného v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]. Odvolací soud se tak přiklonil ke skutkovým i právním závěrům vyplývajících z obdobných rozhodnutí Městského soudu v [adresa], příkladmo v rozhodnutích sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] i [spisová značka], když v těchto rozhodnutích odvolací soud vyšel ze závěrů judikatury publikovaných v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2843/2022, 28 Cdo 2591/2022 i 28 Cdo 204/2023, z nichž vyplývá nenaplnění třetí kumulativní podmínky nezbytné pro přechod vlastnictví z České republiky na obec, tj. nedostatek faktického hospodaření s předmětnými pozemky, když s ohledem na „neuchopení se držby“ nemohlo dojít ani následně k vydržení vlastnického práva tak, jak dovozoval žalovaný.

19. Samotné prohlášení [právnická osoba] o přechodu shora označených pozemků ze státu na obec s odkazem na splnění podmínek vyplývajících z § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb., doručené příslušnému katastrálnímu úřadu v roce 2001, sice představovalo titul pro zápis vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí, nemohlo však znamenat faktické nabytí uchopením vlastnictví a nemohlo ani toto oznámení vést katastrální úřad k tomu, aby přezkoumal faktické podmínky ve smyslu shora dotčených ustanovení. Shodně s majoritními rozhodnutími odvolacího městského soudu shora specifikovanými tak zastává odvolací soud názor, že pro nedostatek fakticity hospodaření nemohl nabýt žalovaný vlastnické právo k pozemkům shora označeným, když nemohl fakticky hospodařit s pozemky prostřednictvím fyzických osob, či jejich právních předchůdců, kterým svědčila práva vyplývající z práva stavby (I. ÚS 2049/22), když případné pohnutky právního předchůdce žalovaného ([orgán]), proč nevybíral pachtovné či nepřistoupil ke zvýšení stavební činže dle Smlouvy nejsou ve věci rozhodné; pokud došlo k zániku práva stavby v roce 2002 nepodává se z provedeného dokazování, že by až do okamžiku vložení vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí k předmětným pozemkům (rok 2001) [právnická osoba] činilo jakékoliv úkony v letech 2002 až 2019 za účelem narovnání poměrů po zániku práva stavby /2002/ ve vztahu k dotčeným pozemkům; v tomto směru tak nelze ani uzavřít, že by došlo k mimořádnému vydržení vlastnického práva žalovaného dle § 1095 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 3066 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2014), když soud I. stupně správně vyložil úpravu institutu vydržení vyplývající ze zákona 40/1964 Sb. ve spojení se zákonem č. 509/1991 Sb. a zákonem 89/2012 Sb. Pro případ mimořádného vydržení je vyžadována u nemovitostí dvacetiletá vydržecí lhůta, která v daném případě zachována nebyla (zápis do katastru nemovitostí 2001 a vyjádření tehdejších vlastníků stavby popírajících vlastnické právo žalovaného v roce 2019), tedy ve smyslu § 991 občanského zákoníku tak minimálně od roku 2019 musel mít žalovaný pochybnosti o svém vlastnickém právu a řádnosti (založené na platném právním titulu) držby i poctivosti (nemohl mít z přesvědčivého důvodu již za to, že mu náleží vlastnické právo), když jak správně uvádí soud I. stupně, na straně žalovaného lze spatřovat nedostatek faktického ovládání věci (corpus possessionis), kdy žalovaný nevykonával právní panství nad věcí – tj. nad předmětnými pozemky tak, jak správně uvádí soud I. stupně v bodě 48 a 49 odůvodnění prvostupňového rozsudku; na která může odvolací soud odkázat. Rovněž ve smyslu judikatury citované soudem I. stupně v bodě 49 nepostačuje pro případ vydržení věci tzv. držba knihovní, která nepožívá ochrany (22 Cdo 1897/2015, 28 Cdo 1052/2020), když není splněna podmínka faktického ovládání věci. Dle názoru odvolacího soudu pro mimořádné vydržení pozemků žalovaným tak kromě neuchopení se držby nesvědčí i neuplynutí 20tileté lhůty ve smyslu shora podrobně uvedeném; pokud žalovaný namítal, že majetek „inventarizoval“, samotná inventarizace majetku nesvědčí o vůli s věcí nakládat jako s věcí vlastní (animus possidendi) a o faktickém ovládání věci (corpus possessionis); ani případný odkaz žalovaného na stanovisko [orgán] o úmyslu zákonodárce převést pozemky na obce není ve věci relevantní a nemá vliv na správné právní posouzení věci soudem I. stupně i ve vztahu k nesplnění podmínek vydržení pozemků žalovaným (22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo 2190/2000, 22 Cdo 1377/2022, 28 Cdo 2599/2022, 28 Cdo 889/2022).

20. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to jak ve výroku o věci samé, tak ve správném výroku o nákladech řízení, které soud I. stupně správně vypočetl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 137 a § 151 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., stejně tak rozsudek potvrdil i v doplňujícím výroku o povinnosti žalovaného uhradit soudní poplatek státu s ohledem na procesní neúspěch žalovaného a osvobození žalobkyně od soudního poplatku.

21. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224, § 211 a § 142 odst. 1 o. s .ř., kdy procesně neúspěšný žalovaný je povinen zaplatit procesně úspěšné žalobkyni náklady odvolacího řízení za 2 úkony právní pomoci po 300 Kč, jako výdaje účastníka nezastoupeného advokátem se zřetelem k § 137, § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení i s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (účast u odvolacího jednání, příprava na jednání), kdy částku 600 Kč je povinen žalovaný zaplatit v obecné pariční lhůtě žalobkyni.

Poučení