23 Co 209/2024 - 231

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy [Anonymizováno] a soudkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce], bytem [Adresa žalobce], zastoupen advokátem [Jméno advokáta], sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozena [Datum narození žalované], bytem [Adresa žalované], zastoupena advokátkou [Jméno advokátky], sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 6. 2024, č. j. 19 C 55/2022 – 197, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. 8. 2024, č. j. 19 C 55/2022 – 213, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s doplňujícím usnesením, se ve výroku II. mění tak, výše náhrady nákladů řízení činí 10 200 Kč; jinak se v tomto výroku a ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 9 470 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2024, č. j. 19 C 55/2022 – 197, doplněným usnesením ze dne 30. 8. 2024, č. j. 19 C 55/2022 - 213, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno] vše zapsáno na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] (výrok I.). Výrokem II. stanovil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 20 400 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované. Výrokem III. nepřiznal náhradu nákladů řízení České republice. Předmětem řízení byl nárok žalobce na určení vlastnického práva ke shora uvedeným nemovitostem, ke kterým nabyl vlastnické právo na základě usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Tvrdil, že žalovanou, která je jeho sestřenicí, nechal v nemovitosti od září 2014 u sebe bydlet ve snaze jí pomoci. Společně bydleli v jednom bytě a hospodařili spolu. Souhlasil s žádostí žalované, aby sepsal závěť ve prospěch jejích dětí a příslušné písemné dokumenty, které připravila advokátka [tituly před jménem] [jméno FO], v její advokátní kanceláři dne [datum] podepsal. Žil v domnění, že podepsal závěť a v předmětných nemovitostech má právo doživotního bydlení. Až v roce 2022 poté, kdy jej žalovaná z předmětných nemovitostí donutila se vystěhovat, se dozvěděl, že v roce 2014 podepsal ve skutečnosti kupní smlouvu, na základě které žalované předmětné nemovitosti prodal za kupní cenu 400 000 Kč, když žádné finanční prostředky ve skutečnosti neobdržel. Hrazení nákladů za energie žalovanou od roku 2014 považoval jako protiplnění za to, že jí u sebe nechává bydlet. Žalobce namítal absolutní neplatnost kupní smlouvy z roku 2014, neboť trpí Huntingtonovou chorobou, která mu byla diagnostikována v roce 2001 a má vliv na jeho volní a rozumové schopnosti, v jejichž důsledku nebyl způsobilý kupní smlouvu uzavřít a posoudit následky takového jednání. Namítal i lichevní charakter kupní smlouvy, neboť žalovaná zneužila jeho zdravotního stavu a slíbila plnění ve výši 400 000 Kč, což je v hrubém nepoměru k hodnotě protiplnění (hodnotě nemovitosti). Dále žalobce namítal, že došlo k neúměrnému zkrácení s ohledem na hrubý nepoměr vzájemných plnění. Z opatrnosti žalobce od smlouvy dne [datum] odstoupil, neboť ze strany žalované nebylo dle kupní smlouvy plněno. Soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je platná. Neshledal důvodné námitky, že žalobce nebyl způsobilý uzavřít kupní smlouvu a schopen posoudit následky takového jednání pro důsledky Huntingtonovy choroby, kterou měl trpět, když vyšel ze závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že přes přítomnost Huntingtonovy choroby v rodinné anamnéze žalobce není u něj tato choroba diagnostikována, je nepravděpodobná, neboť by se již s jistotou v jeho věku manifestovala a pravděpodobně vyústila v invalidní stav z tohoto důvodu. Duševní poruchou v pravém slova smyslu žalobce netrpí, formálně rozumí principu kupní a darovací smlouvy, chápe princip dědictví a závěti a dokáže si představit důsledky, které se s tím vážou. Shledán byl u něj zejména problém s užíváním alkoholu a vzhledem k tomu, že kondice žalobce má tendence se v tomto směru dlouhodobým užíváním alkoholu zhoršovat, musel být stav žalobce dle znalce k datu [datum] minimálně stejný, spíše lepší.

2. Neplatnou neshledal soud prvního stupně kupní smlouvu ani pro žalobcem tvrzený lichevní charakter, kdy žalovaná měla zneužít zdravotního stavu žalobce, jeho nezkušenosti a rozumové slabosti s příslibem plnění ve výši 400 000 Kč, což je hodnota, která je v hrubém nepoměru k hodnotě protiplnění (nemovitosti). Soud uzavřel, že i když byly objektivně splněny předpoklady, a to uzavření kupní smlouvy a hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním, nebyly splněny další předpoklady, a to existence některé ze subjektivních okolností (slabostí) na straně žalobce. V tomto směru vycházel shodně jako při posouzení rozumových a volních vlastností žalobce při uzavření kupní smlouvy ze závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], kdy dospěl k závěru, že žalobce i přes svůj snížený intelekt byl k datu uzavření kupní smlouvy ve stavu, kdy chápal význam podepisovaného dokumentu a důsledky s tím spojené a měl možnost rozhodnout se, zda právní jednání učiní či nikoliv. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, kdy pro závěr o lichevním charakteru smlouvy o převodu nemovitých věcí je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a alespoň jednoho subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu, soud uzavřel, že v daném případě nebylo prokázáno zneužití subjektivního stavu žalobce. V tomto směru vyšel z provedeného dokazování, včetně podání vysvětlení žalobce, žalované i jejího bývalého manžela v trestním řízení a dospěl k závěru, že k převodu nemovitých věcí do vlastnictví žalované došlo v souvislosti s příbuzenskými vztahy účastníků s úmyslem ponechání rodinného majetku v širší rodině. Uzavřel dále, že je dán hrubý nepoměr vzájemných plnění v daném případě, když mezi obvyklou cenou nemovitostí dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], vypracovaného v průběhu řízení, ve výši 2 480 000 Kč a kupní cenou ve výši 400 000 Kč existuje významný nepoměr. Právo zrušení smlouvy z uvedeného důvodu podle § 1793 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) zaniká, není-li uplatněno do 1 roku od uzavření smlouvy, což žalobce neučinil. Pokud jde o odstoupení žalobce od smlouvy (pro případ, že soudem by kupní smlouva byla shledána platnou) dne 2. 12. 2022 pro porušení smlouvy ze strany žalované (nezaplacení kupní ceny), soud prvního stupně uzavřel, že ze strany žalované bylo poskytnuto finanční plnění minimálně ve výši 620 000 Kč, které vyplývá ze smluv o půjčce uzavřených mezi účastníky, a to dne 1. 6. 2010 a 1. 2. 2012, kdy žalobce svým podpisem výslovně stvrdil, že uvedené finanční prostředky od žalované převzal a žalovaná tyto zapůjčené prostředky na kupní cenu započetla. Kupní cenu tedy dle soudu prvního stupně žalovaná uhradila tím, že žalobci po dobu několika let poskytovala na jeho dluhy stovky tisíc Kč, z čehož je smysl a účel započtení zcela zřejmý. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že odstoupení od smlouvy učiněné žalobcem není řádné a včasné, když od kupní smlouvy odstoupil v časovém horizontu osmi let od uzavření kupní smlouvy, což nepochybně i s přihlédnutím k okolnostem daného případu nelze považovat za „odstoupení bez zbytečného odkladu“. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení v plném rozsahu úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech na právním zastoupení.

3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který znovu, tak jako v řízení před soudem prvního stupně, namítal absolutní neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Soudu prvního stupně vytýkal nesprávná skutková zjištění, a to zejména ohledně mentální kapacity žalobce porozumět smyslu písemných právních jednání, zejména kupní smlouvy. Odkazoval na závěry znaleckého posudku, ze kterých vyplývá, že žalobce je ovlivnitelný, zmanipulovatelný, což v kombinaci s jeho neschopností porozumět složitějším textům v podstatě vylučuje, aby svobodně a platně učinil pro něj tak nevýhodné právní jednání, jako je uzavření předmětné kupní smlouvy. Poukázal na to, že celá transakce je navíc dle závěru soudu prvního stupně tvořena více právními jednáními, které jsou na více listinách. Jde o kupní smlouvu, smlouvy o výpůjčce a ústní započtení vzájemných pohledávek, které bylo soudem prvního stupně shledáno. Soudu prvního stupně vytýkal pochybení, když k důkazu provedl i smlouvy o výpůjčce z [datum] a [datum], kdy se nejedná o listiny, které vyplývají „z obsahu spisu“, ve spise se ocitly neznámým způsobem a není známo, kdo je založil. Poukázal na charakter zápůjčky, kdy se jedná o reálný kontrakt a soud prvního stupně tedy pochybil, pokud uvěřil žalované, že žalobci finanční prostředky půjčila, aniž by žalovanou poučil o nutnosti prokázání reálného poskytnutí. Z tohoto pochybení vyplývá chybný závěr o započtení. V tomto směru žalovaná neuvedla žádná tvrzení, kdy mělo k započtení dojít a zda byla pohledávka k započtení způsobilá. Tvrzení o úhradě kupní ceny je tedy v rozporu se zněním kupní smlouvy, neboť změna o způsobu úhrady kupní ceny by byla možná pouze písemnými dodatky, jinak je v rozporu s požadavkem písemné formy. Jako nedůvěryhodné označil tvrzení žalované, že žalobce užíval nemovitosti na základě smlouvy o výpůjčce ze dne [datum], neboť pokud by účastníci byli takto domluveni, došlo by nepochybně k uzavření takové smlouvy již spolu s kupní smlouvou den předem, tedy [datum]. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, pokud uzavřel, že nejsou naplněny podmínky aplikace § 1796 o. z., a že předmětná kupní smlouva není smlouvou lichevní. Výčet subjektivní slabosti poškozeného v uvedeném zákonném ustanovení je demonstrativní a slabostí může být tedy i oslabení z důvodu chronických problémů s alkoholem, dluhová zátěž, finanční negramotnost a podobně. Pochybení shledal i v závěru soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno zneužití slabosti poškozeného lichvářem - žalovanou, neboť, pokud žalovaná věděla, že žalobce před rokem 2014 prodal jinou nemovitost v totožné lokalitě a pravděpodobně obdobné kvality za cenu 1 600 000 Kč, nemohla vycházet z hodnoty předmětné nemovitosti ve výši 400 000 Kč. Naopak, žalovaná věděla, že žalobce má problémy s alkoholem, z tohoto důvodu má dluhy a že je finančně negramotný. Přesto smlouvu, která je pro žalobce extrémně nevýhodná, s ním uzavřela. Došlo tedy ke zneužívajícímu jednání ze strany žalované. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, pokud uzavřel, že odstoupení žalobce od kupní smlouvy ze dne [datum] přípisem z [datum] bylo učiněno „po lhůtě bez zbytečného odkladu“, když soud prvního stupně nevzal v úvahu skutečnost, že účastníci spolu až do dubna 2022 bydleli a v podstatě vedli rodinnou domácnost. Žalobce tedy neměl důvod mít jakékoliv podezření na to, že učinil právní jednání, které ohrozilo jeho možnost užívat nemovitosti k bydlení. Nesouhlasil ani s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, když s odkazem na poměry žalobce, který je zcela nemajetný a naopak žalovaná od žalobce získala majetek velké hodnoty bez adekvátního protiplnění, jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované dle § 150 o. s. ř. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, aby by byl změněn nákladový výrok II. a žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se v plném rozsahu ztotožnila. Naopak odvolání žalobce dle žalované obsahuje celou řadu nepravd, kterými se snaží ke své škodě prosadit svůj nárok uplatněný v žalobě, a které jsou v přímém či nepřímém v rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně.

5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s doplňujícím usnesením, jakož i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen na „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalobce a žalovaná uzavřeli dne [datum] kupní smlouvu, na základě které žalobce jako prodávající převedl vlastnické právo k nemovitým věcem, a to k pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba čp. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno], vše zapsáno na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] (dále jen „předmětné nemovitosti“) za kupní cenu ve výši 400 000 Kč na žalovanou jako kupující. Podpisy obou účastníků na listině byly ověřeny advokátkou [tituly před jménem] [jméno FO], která smlouvu sepsala. Vlastnické právo žalované k nemovitým věcem bylo zapsáno do katastru nemovitostí s účinností ke dni [datum]. Obvyklá cena nemovitých věcí k tomuto datu byla určena znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] ve výši 2 480 000 Kč. Kupní cena 400 000 Kč v hotovosti nebyla mezi stranami fyzicky předána. Žalovaná je sestřenicí žalobce, v minulosti se běžně stýkali, neboť otec žalované žil na stejném pozemku, pouze v jiném domě. Šlo o rodinný majetek. Všechny nemovitosti zdědil žalobce, který následně „horní dům“ na pozemku prodal za částku 1 600 000 Kč a peníze rozpůjčoval. Žalobce měl dluhy, žalovaná mu dlouhodobě poskytovala finanční zápůjčky, minimálně ve výši 160 000 Kč dne [datum] a ve výši 460 000 Kč dne [datum]. Kupní cena sjednaná v kupní smlouvě ze dne [datum] byla na tyto dluhy žalobce žalovanou započtena. Od roku 2018 užívala žalovaná po rozvodu svého manželství předmětné nemovitosti společně s žalobcem, veškeré náklady s tím spojené hradila sama. Žalobce je invalidní v prvním stupni pro komplikovanou zlomeninu patní kosti s následnou artrózou, v rodinné anamnéze má Huntingtonovu chorobu. Přítomnost Huntingtonovy choroby u žalobce je dle závěrů soudního znalce [tituly před jménem] [jméno FO] nepravděpodobná, neboť s jistotou by již v jeho věku manifestovala a pravděpodobně vyústila v invalidní stav z tohoto důvodu, neboť u pacientů se rozvíjí většinou mezi třicátým a čtyřicátým rokem života a jejím symptomem jsou náhle nekoordinované mimovolní pohyby končetin, úzkostné stavy a vyvíjí se až do stádia závažné demence. U žalobce byl dle na závěru znalce shledán zejména problém s užíváním alkoholu. Duševní poruchou v pravém slova smyslu však netrpí, konstatována byla smíšená porucha osobnosti, patrné rysy jednoduché, emočně nestálé a impulsivní osobnosti. Osobnost žalobce je narušená dle znalce dlouhodobým nadužíváním alkoholu, což může podtrhovat tendence k neuváženému jednání. Kognitivní výkon žalobce je v mezích nižší normy, intelekt v pásmu nižšího průměru, až podprůměru. Žalobce však netrpí žádnou závažnou duševní poruchou, vlivem které by nebyl schopen právního jednání. Formálně rozumí principu kupní, darovací smlouvy, chápe princip dědictví a závěti a dokáže si představit důsledky, které se s tím vážou. Vlivem nižší intelektové kapacity není schopen samostatně porozumět složitějším právním textům. S ohledem na jeho abusus alkoholu lze předpokládat, že k roku 2014 byly jeho intelektové schopnosti stejné nebo lepší. Účastníci dále podepsali dne 23. 9. 2014 smlouvu o výpůjčce, kterou žalovaná přenechala předmětné nemovitosti k bezplatnému užívání žalobce na dobu 6 let, a to do 23. 9. 2020. Žalobce od kupní smlouvy z důvodu neuhrazení kupní ceny odstoupil přípisem ze dne 2. 12. 2022, který byl doručen žalované.

7. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil, s výjimkou závěru, že mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o výpůjčce, a to dne [datum] a [datum], na základě které byla žalovanou žalobci poskytnuta finanční částka ve výši 160 000 Kč, respektive 460 000 Kč. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl na základě listinných důkazů založených ve spise. Odvolací soud v tomto směru shledal důvodnou námitku žalobce, pokud jde o provedení dokazování v uvedeném rozsahu (uvedenými listinnými důkazy). Předmětné listiny – smlouvy o výpůjčce se ve spise nacházejí na č. l. 188a (smlouva o výpůjčce ze dne [datum]), 189 (smlouva o výpůjčce ze dne [datum]), a 190 (smlouva o půjčce ze dne [datum]). Uvedené listiny jsou založeny v kopii, aniž by byla porovnána shodnost s originály těchto listin a není zřejmé, kým byly do spisu založeny. Z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by některým z účastníků byly tyto listiny k důkazu navrženy. Až poté, kdy byly soudem prvního stupně „předestřeny kopie smluv“ při jednání dne [datum], se žalovaná o uvedených smlouvách zmínila a vyjádřila se k nim. Nad rámec uvedeného odvolací soud poukazuje i na rozpornost těchto listinných důkazů, kdy ve smlouvě o výpůjčce, na základě které měla být žalobci poskytnuta finanční částka 460 000 Kč, je jako dlužník uvedena žalovaná a jako věřitel žalobce, v odstavci I. je uvedeno datum výpůjčky [datum], avšak u podpisů obou účastníků je uvedeno datum [datum]. Smlouva o výpůjčce ze dne 23. 9. 2014 je založena v nekompletní kopii, pouze první strana, kdy z obsahu je zcela zřejmé, že se nejedná o kompletní znění smlouvy. Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud dokazování uvedenými listinami provedl a z takto provedených důkazů následné při svých závěrech vycházel. Pochybení soudu prvního stupně nebylo napraveno ani odvolacím soudem, neboť žalovaná originály uvedených listin k výzvě soudu nepředložila.

8. Odvolací soud shledal správným právní posouzení věci soudem prvního stupně, který se nejprve zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když předmětem řízení je tzv. určovací žaloba ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. Za stavu, kdy žalobce nemá jinou možnost k dosažení případné změny zápisu v katastru nemovitostí než soudním rozhodnutím o určení vlastnictví, soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že na žalovaném určení je dán naléhavý právní zájem.

9. Soud prvního stupně zcela správně řešil jako předběžnou otázku platnost kupní smlouvy, na základě které vlastnické právo k nemovitostem na žalovanou přešlo. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla platně uzavřena kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 2079 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal absolutní neplatnost této smlouvy pro nezpůsobilost žalobce učinit takové právní jednání a neschopnost posoudit následky takového jednání. Tvrzení žalobce, že trpí tzv. Huntingtonovou chorobou, která má na jeho volní a rozumové schopnosti vliv, a v důsledku toho nebyl k právnímu jednání spočívajícímu v uzavření kupní smlouvy způsobilý, bylo vyvráceno závěrem znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který uzavřel, že žalobci nebyla nikdy tato choroba diagnostikována, nevykazuje žádné symptomy uvedené choroby a i přes výskyt uvedené choroby v rodinné anamnéze, by s ohledem na věk žalobce v době znaleckého vyšetření již nepochybně choroba manifestovala a pravděpodobně vyústila i v invalidní stav žalobce z tohoto důvodu. I když dle závěru znalce je osobnost žalobce dlouhodobým nadužíváním alkoholu narušená, což může podtrhovat tendence žalobce k neuváženému jednání, jsou jeho kognitivní funkce v mezích (byť nižší) normy a je schopen porozumět principu koupě či darování, rovněž chápe princip dědictví a závěti, včetně důsledků takového jednání. S ohledem na nepochybné zhoršení kondice žalobce dlouhodobým užíváním alkoholu je pak namístě zcela korespondující s touto situací závěr, že stav žalobce musel být v období devíti let předcházejícím znaleckému zkoumání minimálně stejný, spíše lepší. Za tohoto stavu ve shodě se závěrem soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobce byl schopen uzavřít kupní smlouvu a způsobilý posoudit následky takového jednání. Z tohoto důvodu tedy kupní smlouva uzavřená mezi účastníky není absolutně neplatná.

10. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud i platnost uvedené kupní smlouvy podle § 1796 o. z., tedy zda se nejedná o lichevní smlouvu. Soud prvního stupně zcela správně vycházel ze stavu, že předpoklady jsou existence smlouvy, hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním, existence některé subjektivní slabosti poškozeného a zneužití tohoto stavu lichvářem. V daném případě je nepochybné, že za stavu, kdy sjednaná kupní cena představovala částku 400 000 Kč, je dán hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, když znaleckým posudkem byla zjištěna obvyklá cena nemovitostí k datu uzavření kupní smlouvy ve výši 2 480 000 Kč. Odvolací soud se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly dány žádné subjektivní slabosti na straně žalobce, ať již zdravotním stavem či rozumové slabosti žalobce a jeho lehkomyslnosti. V tomto směru odvolací soud odkazuje na závěry vycházející zejména ze závěrů znaleckého posudku, tak jak jsou uvedeny v důvodech pro závěr o způsobilosti žalobce uzavřít uvedenou kupní smlouvu shora. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně v tom, že ze strany žalované nebylo shledáno jako úmyslné profitující z lichvy, alespoň ve formě nepřímého úmyslu. V daném případě je třeba vycházet z příbuzenského vztahu obou účastníků, který byl intenzivní i tím, že i rodiče žalované žili v nemovitosti nacházející se na stejném pozemku, tedy v bezprostřední blízkosti. Sám žalobce uvedl, že měl v úmyslu s ohledem na skutečnost, že nemá žádné potomky, nemovitost odkázat potomkům žalované tak, aby nemovitosti především zůstaly v širší rodině. Z takového úmyslu žalobce tedy nepochybně vycházela i žalovaná. I když nebyly prokázány žádné konkrétní půjčky žalobci ze strany žalované, je i s ohledem na jejich způsob soužití, včetně dlouhodobého soužití společného, zřejmé, že k určitému financování potřeb žalobce ze strany žalované docházelo, minimálně úhradou nákladů po dobu společného soužití. I tyto okolnosti tedy mohly mít vliv na výši kupní ceny a nelze tedy z žádných okolností uzavřít, že by žalovaná nějakým způsobem úmyslně využila při uzavření kupní smlouvy se stanovenou kupní cenou slabosti (byť jen třeba aktuální) žalobce. V tomto směru soud prvního stupně zcela správně poukázal i na nekonzistentnost výpovědí žalobce v průběhu trestního řízení, kde opakovaně mluvil o darování nemovitých věcí žalované s břemenem jeho dožití, později zmiňoval bezplatné užívání po dobu několika let a rovněž odlišná tvrzení, pokud jde o sepis smlouvy v tom, že uvedl, že si smlouvu před podpisem přečetl, následně tvrzení změnil tak, že smlouvu nečetl řádně, respektive dokonce, že žádnou smlouvu nepodepsal. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná kupní smlouva neměla charakter lichevní smlouvy a není tedy neplatná z tohoto důvodu.

11. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda smlouva nevykazuje znaky neúměrného zkrácení dle § 1793 o. z. I v tomto směru se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, pokud uzavřel, že v daném případě je dán objektivně hrubý nepoměr vzájemných plnění mezi obvyklou cenu nemovitých věcí dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (2 480 000 Kč) a kupní cenou sjednanou v kupní smlouvě (400 000 Kč), avšak s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu se o hrubý nepoměr nejedná, neboť původ v nepoměru vzájemných plnění vyplývá především z příbuzenského vztahu účastníků, zohledňuje jejich minulost, ve které docházelo k vzájemnému plnění, navíc se jedná o rodinný majetek, který měl být v rodině zachován, a to právě dle vůle žalobce. Odvolací soud poukazuje na závěr soudu prvního stupně, že i pro případ existence hrubého nepoměru v dané věci, je dána prekluzivní lhůta stanovená § 1795 o. z. k uplatnění případných nároků plynoucích z neúměrného zkrácení, která však žalobci uplynula již [datum]. Ani tato námitka tedy dle závěru odvolacího soudu není důvodná.

12. Za stavu, kdy i odvolacím soudem, ve shodě se soudem prvního stupně, byla kupní smlouva shledána platnou, bylo namístě zabývat se odstoupením žalobce od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny. Neuhrazení kupní ceny je nepochybně podstatným porušením smlouvy. Podle § 2002 odst. 1 o. z. může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Mezi účastníky bylo nesporné, že kupní cena ve výši 400 000 Kč uhrazena ze strany žalované nebyla. S ohledem na již shora uvedené pochybení, pokud jde o rozsah dokazování a z toho plynoucí nesprávný závěr soudu prvního stupně o existenci půjček ze strany žalované žalobci v rozsahu nejméně 620 000 Kč, odvolací soud uzavřel (na rozdíl od soudu prvního stupně), že nebylo prokázáno uhrazení kupní ceny ani jiným způsobem, respektive započtením. Za tohoto stavu tedy žalobci nepochybně právo na odstoupení od kupní smlouvy z důvodu podstatného porušení smlouvy v podobě neuhrazení kupní ceny vzniklo. Žalobce však od smlouvy odstoupil až po uplynutí osmi let od uzavření předmětné kupní smlouvy, ačkoliv již v době jejího uzavření o tomto porušení věděl, neboť ve smlouvě bylo uvedeno, že kupní cena byla uhrazena před podpisem smlouvy. Za tohoto stavu tedy žalobce neodstoupil od kupní smlouvy „bez zbytečného odkladu“, když k odstoupení došlo až po osmi letech. V tomto směru se odvolací soud neztotožnil s námitkou žalobce uplatněnou v odvolání, že je třeba při posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ vycházet z toho, že účastníci v podstatě společně hospodařili a teprve zrušení takového společného soužití mělo na běh uvedené lhůty vliv.

13. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil s tím, že pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se již všemi námitkami uplatněnými znovu v odvolání podrobně zabýval.

14. Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení plně úspěšné žalované přiznal náhradu všech účelně vynaložených nákladů, a to nákladů na právním zastoupení. Soudem prvního stupně byla výše takto vzniklých nákladů správně stanovena a odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb. Odvolací soud však v daném případě shledal předpoklady pro postup dle ustanovení § 150 o. s. ř., dle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeno soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované v plném rozsahu shledal odvolací soud především v poměrech žalobce. Žalobce je dlouhodobě nezaměstnaný, je veden jako uchazeč o zaměstnání, byl mu přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, a to ve výši 8 574 Kč měsíčně. V důsledku nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost o 45 %, co minimalizuje možnost jakéhokoliv dalšího zvýšení příjmu žalobce. Žalobce pobírá dávky hmotné nouze, bydlí v maringotce, žije sám. Soudem prvního stupně mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedené okolnosti odůvodňují postup dle shora citovaného ustanovení § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované před soudem prvního stupně v rozsahu jedné poloviny s přihlédnutím i k tomu, že takový postup nesmí zasáhnout významně ani do majetkové sféry žalované. S ohledem na tyto skutečnosti proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, pokud jde o výši náhrady nákladů řízení na částku 10 200 Kč; ve zbylém rozsahu, tedy pokud jde o lhůtu a místo plnění, i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.

15. Rozsudek soudu prvního stupně bylo jako správný potvrzen i ve výroku III., kterým v souladu s ustanovením § 148 o. s. ř. nebyla přiznána České republice náhrada nákladů řízení státu, tedy nákladů vzniklých na znalečném, když v řízení neúspěšný žalobce je od soudních poplatků rozhodnutím soudu osvobozen.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná a má tedy nárok na náhradu nákladů řízení. Žalované vznikly náklady na právním zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast zástupkyně žalované u jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to po 3 100 Kč (ve znění účinném do 31. 12. 2024), respektive 5 620 Kč (ve znění účinném od 1. 1. 2025, když jednání odvolacího soudu, kterého se zástupkyně žalované zúčastnila, se konalo dne 7. 1. 2025), dva režijní paušály podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč (ve znění účinném do 31. 12. 2024), resp. 450 Kč (ve znění účinném od 1. 1. 2025). Ve zbylém rozsahu se zástupkyně žalované náhrady nákladů odvolacího řízení vzdala. Žalované tedy vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 9 470 Kč. Odvolací soud již neshledal v odvolacím řízení důvod pro postup dle ustanovení § 150 o. s. ř., neboť žalobce si byl vědom závěrů soudu prvního stupně, na základě kterých byla žaloba zamítnuta, a pokud tedy podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, musel si být vědom i povinnosti náhrady nákladů řízení úspěšné protistrany v případě jeho neúspěchu i v odvolacím řízení.

Poučení