23 Co 213/2023 - 399

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Jaroslava Lockenbauera ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o náhradu újmy z pracovního úrazu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 13. 4. 2023, č. j. 9 C 28/2021 - 300 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění v tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 67 236,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce; jinak se ve výrocích II. a IV. potvrzuje.

II. Žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou na žalované domáhal zaplacení náhrady za újmu vzniklou mu v souvislosti s pracovním úrazem, který utrpěl za trvání pracovního poměru u žalované dne 13. 3. 2016. Zažalovaný nárok sestával z bolestného ve výši 3 750 Kč, ztížení společenského uplatnění (dále též „ZSU“) ve výši 875 000 Kč, náhrady nákladů spojených s vyhotovením znaleckých posudků ve výši 21 500 Kč a ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v období od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 301 962 Kč s příslušenstvím.

2. Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) uložil žalované „zaplatit žalobci 8,25 % úrok z prodlení ročně z částky 3 750 Kč od 1. 7. 2020 do 6. 4. 2021, 8,25 % úrok z prodlení ročně z částky 875 000 Kč od 1. 1. 2021 do 6. 4. 2021, 8,25 % úrok z prodlení ročně z částky 21 000 Kč od 1. 1. 2021 do 6. 4. 2021, a to do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.) v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 301 962 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 12. 2020 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.) a konečně rozhodl, že „Česká republika nemá právo na náhradu nákladů státu v řízení vzniklých“ (výrok IV.).

3. Soud prvního stupně [poté, co na základě částečného zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 13. 7. 2021, č. j. 9 C 28/2021 – 41, řízení v části o zaplacení 900 250 Kč (3 750 Kč – bolestné, 875 000 Kč – ZSU, 21 500 Kč – náhrada znalečné) zastavil] po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „žalovaná (respektive za ní její pojistitel) nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění, stejně jako i náhradu za vynaložené prostředky za znalecké posudky zaplatila. Protože žalovaná uhradila tyto nároky až po podání žaloby poté, co žalované uplynula lhůta stanovená v předžalobních výzvách k úhradě těchto částek (které žalobce prokazatelně žalované odeslal), soud přiznal žalobci nárok na zaplacení úroků z prodlení, a to do dob úhrady těchto částek, tj. do 6. 4. 2021“. Naproti tomu „ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti dospěl soud k závěru, že tento nárok není opodstatněný“, když „v řízení bylo prokázáno, a to znaleckým posudkem znaleckého ústavu – Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, že dočasná pracovní neschopnost pro období od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 byla vystavena ošetřujícím lékařem pro diagnózu obecného onemocnění - M17.0, později Z96.6, které nejsou důsledkem pracovního úrazu ze dne 13. 3. 2016, protože se jedná o oboustranné postižení kolenních kloubů degenerativním procesem (M17.0) a následně řešení tohoto postižení pomocí kloubního implantátu (tzv. výměna kloubu pomocí endoprotézy, Z96.6), které nemělo svůj původ v pracovním úraze ze dne 13. 3. 2016, a žalobce jím trpěl dokonce již před tímto úrazem.“ Poukázal na to, že „znalecký posudek prokázal, že při předmětném pracovním úraze žalobce utrpěl poranění levé ruky, které se projevilo v poškození nervu ulnaris; pro toto poškození byla opakovaně vystavena pracovní neschopnost, nikoliv však v rozhodném období, tj. od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020“. Výrok III., o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, soud prvního stupně odůvodnil tak, že „žalobci náleží náhrada nákladů řízení za část řízení, ohledně níž byla vzata žaloba zpět, neboť ke zpětvzetí žaloby a následnému zastavení řízení došlo z důvodu zaplacení žalovaného nároku po podání žaloby“, kterou vyčíslil celkovou částkou 44 431,20 Kč. Současně konstatoval, že „žalovaná však byla úspěšná ohledně zbývající části nároku ve výši 301 962 Kč“, za což by jí měla náležet náhrada nákladů řízení ve výši 107 157,60 Kč. Podle soudu prvního stupně „je zřejmé, že by tedy žalované náležela dle § 142 odst. 2 o. s. ř.“ [zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.)] „náhrada nákladů řízení (ve výši odpovídají rozdílu obou částek), neboť je ve větší části dán její úspěch, neboť dokazování bylo zaměřeno toliko na nárok, se kterým byl žalobce zcela neúspěšný“. S poukazem na poměry obou účastníků pak soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal. O nákladech řízení státu vzniklých v souvislosti s proplacením nezálohovaného znalečného soud prvního stupně rozhodl s poukazem na žalobcovo osvobození od soudních poplatků.

4. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti výrokům II. a III., podal v zákonné lhůtě žalobce odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně neúplně zjištěný skutkový stav a nesprávný skutkový závěr, že žalobce po dobu od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 nebyl v pracovní neschopnosti pro následky pracovního úrazu konkrétně pro onemocnění nervu ulnaris na levé horní končetině, a to v důsledku neprovedení žalobcem navrhovaného důkazu výslechem jeho ošetřujícího lékaře [tituly před jménem] [jméno FO]. Dále namítal nesprávné právní posouzení soudem prvního stupně v tom, že je „vázán rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti žalobce vystavené ošetřujícím lékařem, a to dle ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k diagnóze příčiny pracovní neschopnosti“. Poukazoval na to, že stanovení diagnózy není dle ustanovení § 61 zákona o nemocenském pojištění obligatorní náležitostí rozhodnutí o pracovní neschopnosti, a proto nemůže být pro soud závazné. Podle žalobce, výslechem ošetřujícího lékaře mělo být rozklíčováno, jaké onemocnění bylo v předmětném období skutečným důvodem jeho pracovní neschopnosti, které onemocnění a jeho léčení znemožnilo faktický výkon pracovní činnosti bez ohledu na diagnózy uvedené v tiskopisech. Rovněž namítal nesprávnost výroku III., o nákladech řízení, kdy soudu prvního stupně vytýkal, že náležitě nezohlednil rozsah, v jakém bylo po podání žaloby na zažalované nároky plněno a žaloba z toho důvodu vzata částečně zpět. Podle žalobce mu měla být po započtení úspěchu a neúspěchu ve věci přiznána náhrada poloviny vzniklých nákladů řízení. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil, vyhověl žalobě i o zaplacení 301 962 Kč s úrokem z prodlení, přiznal žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 76 357 Kč a rovněž náhradu nákladů odvolacího řízení, nebo aby napadený rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud prvního stupně podle jejího názoru „podstatným a proto zcela dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a učinil tomu odpovídající (a správné) skutkové závěry, jakož i (správné) závěry právní. I proto nelze souhlasit se žalobcem v tom, že bez výslechu [tituly před jménem] [jméno FO] nelze učinit závěry o skutečné příčině pracovní neschopnosti žalobce v předmětném období.“ Žalovaná se ztotožnila se i se závěry a rozhodnutím soudu prvního stupně o nákladech řízení. Navrhovala, aby odvolací soud odvolání žalobce zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním, tedy ve výrocích II. a III, jakož i v závislém výroku IV., o nákladech řízení státu, podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné. Odvoláním nenapadený výrok I. napadeného rozsudku samostatně nabyl právní moci.

7. Poté, co bylo na základě částečného zpětvzetí žaloby řízení v části o zaplacení 900 250 Kč zastaveno a výrokem I., napadeného rozsudku pravomocně rozhodnuto i o úroku z prodlení z těch původně zažalovaných nároků, o nichž bylo řízení zastaveno, zůstala předmětem odvolacího řízení (ve věci samé) toliko žalobcem nárokovaná náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020.

8. Podle ustanovení § 271a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 nebo odměny z dohody podle § 194 a plnou výší nemocenského.(odstavec 1) Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při jeho další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Průměrným výdělkem před vznikem škody podle věty první je průměrný výdělek zaměstnance před vznikem této další škody. Jestliže před vznikem této další škody příslušela zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 se zaměstnanci poskytne do výše částky, do které by mu příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kdyby nebyl neschopen práce. Za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje náhrada mzdy nebo platu podle § 192 nebo odměny z dohody podle § 194 a nemocenské.(odstavec 2)

9. Soud prvního stupně provedl ohledně tohoto zažalovaného nároku široké dokazování, včetně znaleckého, kdy bylo vycházeno mimo jiné ze zjištění, že po celé uvedené období byl žalobce v pracovní neschopnosti vykazované pro obecné onemocnění nesouvisející s pracovním úrazem, který žalobce utrpěl za trvání pracovního poměru u žalované dne 13. 3. 2016. Odvolací soud se nicméně neztotožnil se závěrem, že byl soud zcela vázán údajem o zdravotní diagnóze vykazované ve správní dokumentaci ve smyslu ustanovení § 135 o. s. ř., podle něhož je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1), jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2). Vzhledem k argumentaci uplatňované žalobcem už v řízení před soudem prvního stupně, bylo namístě provedení i navrhovaného důkazu výslechem [tituly před jménem] [jméno FO], ošetřujícího ortopéda žalobce mimo jiné i po převážnou dobu zažalovaného období. Odvolací soud proto tento důkaz provedl a v návaznosti na z něj vyplynulé skutečnosti doplnil dokazování i o doplňující znalecký posudek.

10. Z výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO] bylo zjištěno, že po úrazu v roce 2016 léčil žalobci loket, což bylo provázeno komplikacemi, takže následně došlo k několika operačním revizím, z nichž první proběhla na Kladně, a poté dvě až tři ve Vysokém nad Jizerou, kde je specializované pracoviště na chirurgické zákroky horních končetin. Svědek vycházel z toho, že tam si péči o žalobce v záležitosti loketního kloubu v podstatě převzali, zatímco on se soustředil na řešení narůstajících problémů žalobce v oblasti levého kolenního kloubu, což vedlo v květnu 2019 k operaci endoprotézy tohoto kloubu. Pracovní neschopnost po [podezřelý výraz] endoprotézy kolene standardně trvá zpravidla v rozsahu tří týdnů až půl roku, ovšem někdy i roku, podle vývoje zdravotního stavu a profese vykonávané pacientem. Pro svědka bylo léčení kolene žalobce v roce 2019 prioritní záležitostí, neboť léčení lokte bylo již předáno na jiné pracoviště, a proto se soustředil na diagnózu týkající se kolena. Svědek se zpětně nedokázal jednoznačně vyjádřit k tomu, co bylo bezprostředním důvodem změny důvodu pracovní neschopnosti žalobce v srpnu 2019, a to zpětně od 1. 5. 2019, z diagnózy týkající se lokte na diagnózu související s kolenem. Kdyby to bývalo bylo od 17. 5. 2019, kdy proběhla operace endoprotézy kolena, dával by to svědek do souvislosti s nástupem k operaci, ale 1. 5. 2019 ani v žádném kontaktu s žalobcem nebyl. Podle svědka šlo zřejmě o čistě administrativní záležitost, jež bývá často víceméně ponechávána na středním zdravotnickém personálu, tj. zdravotních sestrách. Změna důvodu pracovní neschopnosti tak byla zřejmě provedena administrativně některou ze sestřiček v návaznosti na proběhlý operační zákrok kolene. Svědek nevyloučil, že to mohlo souviset s nějakým upozorněním ze strany České správy sociálního zabezpečení (dále „ČSSZ“), že pracovní neschopnost z důvodu onemocnění lokte již trvá nějak dlouho, protože se někdy stává, že v souvislosti s přesáhnutím podpůrčí doby jednoho roku ČSSZ na tuto okolnost upozorní, aniž by přitom nějak tlačila na ukončení pracovní neschopnosti či změnu důvodu pracovní neschopnosti. Připustil, že vykazovaný důvod pracovní neschopnosti je pro lékaře do jisté míry vedlejší a není-li nějaký vnější impuls, není důvod ho v zásadě měnit. Dále svědek spolu s nahlédnutím do své dokumentace uvedl, že ze zprávy ze dne 6. 8. 2019 vyplývá, že stav levého kolenního kloubu žalobce byl v pořádku, žalobci byly doporučeny lázně; rovněž 17. 12. 2019 byl stav kolenního kloubu shledán v pořádku, ovšem dále je ve svědkových záznamech uvedeno, že je žalobce (v té době) v pracovní neschopnosti pro dlouhodobé, trvalé - ve dne v noci, bolesti v oblasti levého lokte, které ho omezují v činnosti a znemožňují mu fyzickou práci. Bylo domluveno s anesteziologem [tituly před jménem] Nekvindou, který v té době pracoval v ambulanci bolesti, zavedení jakési trvalé anestezie pod klíční kost, aby došlo ke znecitlivění postiženého bolestivého místa. Podle svědka z uvedeného vyplývá, že v danou chvíli žalobce, více než koleno, trápil loket. Při kontrole dne 28. 4. 2020 pak opět žalobce uváděl větší problémy s loktem, když koleno se jevilo v pořádku; v záznamech je zmínka, že zkoušel hrát i fotbal. Dále svědek uvedl, že kdyby u žalobce proběhla jen operace endoprotézy kolene, byl by důvod k jeho pracovní neschopnosti v rozmezí tak tří až čtyř měsíců, byť je to pouze spekulace. Ovšem podle toho, co se píše ve zdravotní dokumentaci, od srpna 2019 už nebyl důvod k pracovní neschopnosti žalobce pouze z důvodů prodělané operace kolena. Komplikace s kolenem u žalobce nastaly až později, kdy ovšem péči o něj převzal [tituly před jménem] [Anonymizováno], se kterým se žalobcem znal.

11. Protože lékař, který žalobce ve sporném období ošetřoval, do značné míry zpochybnil správnost vykazovaného důvodu žalobcovy pracovní neschopnosti v tomto období, tedy údaj, z něhož do značné míry vycházel i znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, rozhodl se odvolací soud pro doplnění tohoto posudku o vyjádření, zda a do jaké míry by výpověď svědka [tituly před jménem] [jméno FO] mohla mít na závěry posudku dopad. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze vypracování dodatku svého dřívějšího znaleckého posudku odmítla s tím, že v mezidobí přestala být znaleckým ústavem, navíc někteří členové znalecké komise, která původní posudek vypracovala, přestali být zaměstnanci tohoto zdravotnického zařízení. Zpracování dodatku posudku jako ad hoc ustanovený znalec odmítla pro své pracovní vytížení i předsedkyně původní znalecké komise. Odvolací soud proto přistoupil k nařízení nového posudku, k jehož vypracování ustanovil [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno], znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovního a posudkového lékařství, jemuž bylo uloženo zodpovědět otázku, po jakou dobu v rámci období od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 byla pracovní neschopnost žalobce, ve smyslu objektivní neschopnosti konat fyzickou práci, důsledkem prodělané operace totální endoprotézy levého kolenního kloubu v květnu 2019, a po jakou dobu výlučně důsledkem pracovního úrazu, který žalobce utrpěl dne 13. 3. 2016.

12. Na základě žalobcovy zdravotní dokumentace znalec ve vypracovaném posudku uzavřel, že celá dočasná pracovní neschopnost žalobce v období od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 byla pro obecné onemocnění – artrózu levého kolenního kloubu s operací totální endoprotézy. Podle znalce, pracovní úraz žalobce byl svojí povahou lehký a odezněl bez posudkově významných následků.

13. Výslechem znalce před soudem bylo dále zjištěno, že se v rámci znaleckého zkoumání zabýval především otázkou, zda pracovní úraz žalobce zanechal nějaké trvalé následky na loketním kloubu levé ruky, kdy vycházel z toho, že při prvním chirurgickému ošetření po úrazu byly patrny a zaznamenány pouze malé známky nějakého poranění. Teprve asi po měsíci se žalobce dostavil na neurologii, kde si stěžoval na subjektivní obtíže s hybností čtvrtého a pátého prstu levé ruky. Neuroložka tehdy učinila závěr, že hybnost čtvrtého a pátého prstu je v normě. Proběhlo vyšetření EMG, které je objektivní a nemůže být pacientem subjektivně nijak ovlivněno a jeho závěrem bylo, že loketní nerv je neporušen. Toto vyšetření pak u žalobce proběhlo opakovaně ještě několikrát a vždy se stejným výsledkem. V roce 2016 proběhl chirurgický zákrok, při kterém operatér konstatoval, že nerv v lokti není poškozen, nicméně upravil jeho průběh v kostním žlábku, kterým nerv probíhá. Podle žalobcovy zdravotní dokumentace, byl nějaký pozitivní nález v případě žalobcova lokte zaznamenán až v souvislosti s třetím chirurgickým zákrokem provedeném ve Vysokém nad Jizerou, kde byla konstatována přítomnost srůstů. Toto, podle znalce, ale spíš souviselo s předchozími chirurgickými zákroky, které naopak žádné srůsty nezaznamenaly. Poukázal na to, že i znalkyně neuroložka (členka znalecké komise [Anonymizováno]) vyslýchaná soudem prvního stupně konstatovala, že nerv poškozen nebyl a že u žalobce se jedná především o subjektivní obtíže. A ani ona se nedokázala nijak konkrétně vyjádřit a vysvětlit, proč za stavu, že nerv nebyl poškozen, došlo ke dvěma chirurgickým ošetřením, navíc nikoliv na neurochirurgii, ale na ortopedii. V inkriminovaném období měl, podle znalce, žalobce určitě větší zdravotní problém s kolenním kloubem, když z lékařských zpráv z ortopedie je zřejmé, že v letech 2018-2021 se stále řešily problémy s kolenem žalobce. Pokud měl žalobce nějaké subjektivní obtíže s loktem, konkrétně s loketním nervem, pak znalec neshledává souvislost s dříve utrpěným pracovním úrazem, neboť po chirurgickém zákroku byly odstraněny objektivní příčiny, pro které by k nějakým problémům docházet mělo. Pokud jde o okolnost, že žalobci byl posléze přiznán invalidní důchod s poukazem právě na poškození loketního kloubu, znalec poukázal na to, že v první instanci byl žalobci invalidní důchod přiznán pro poškození levého kolena a teprve na základě jeho námitek bylo těmto námitkám vyhověno a za příčinu jeho invalidity bylo označeno poškození levého lokte. Podle znalce však tento závěr neodpovídá nálezu ve zdravotnické dokumentaci. Podle znalce je sice žalobce invalidní, avšak skutečnou příčinou jeho invalidity je především nález na levém koleni. Znalec nepochybuje o tom, že žalobce potíže s loktem má, ale neshledává souvislost s utrpěným pracovním úrazem. Jedná se o komplex zdravotních problémů, kdy se psychické problémy na zdravotní potíže, zejména s kolenem, nabalily.

14. Na základě uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že ani doplněné dokazování, nijak správnost skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně nezpochybnilo. Přestože výpověď svědka [tituly před jménem] [jméno FO] nejprve v jistém ohledu vyvolala určité otazníky ohledně správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně o pravé příčině žalobcovy dočasné pracovní neschopnosti v období od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, vypracovaný znalecký posudek na ně dal jednoznačnou odpověď, která přes výhrady žalobce koresponduje jak se závěry žalovanou předloženého odborného vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], tak i se závěry ústavního znaleckého posudku VFN. Skutečnost, že závěry [tituly před jménem] [jméno FO] Boháče o charakteru pracovního úrazu žalobce ze dne 13. 3. 2016 a jeho následcích nesouzní s dřívějšími závěry znalců, či hodnocením pojišťovny, která za žalovanou žalobce až do 30. 6. 2019 odškodňovala, a ještě v průběhu řízení uspokojila další žalobcem uplatňované nároky z titulu náhrady škody na zdraví, není v daném případě rozhodující, neboť předmětem řízení a pro rozhodnutí stěžejní otázkou bylo posouzení období od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020. A v této otázce se, s výjimkou žalobcem předloženého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], odborná posouzení v závěru o tom, že dočasná pracovní neschopnost žalobce v uvedeném období neměla příčinu v jeho pracovním úrazu, shodovala. [tituly před jménem] [jméno FO] se pak ve své výpovědi před soudem přesvědčivě vypořádal i s námitkou, že za příčinu žalobcovy invalidity bylo označeno postižení jeho levého lokte, když mimo jiné nezpochybnil, že žalobce potíže s loktem má, ale jejich příčina netkví v pracovním úrazu. Odvolací soud proto neshledal důvodným návrh žalobce na další znalecké zkoumání, které by (vzhledem k tomu, že se nejedná o aktuální zdravotní stav žalobce, ale ten, který tu byl před několika lety) muselo vycházet ze stejných podkladů – zdravotnické dokumentace žalobce, jako vycházely již dosavadní posudky.

15. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku II. podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

16. Důvodným shledal odvolání žalobce proti výroku o nákladech řízení. Ze skutečnosti, že o nákladech řízení je rozhodováno zpravidla až v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že je třeba při rozhodování o nákladech vycházet z celkového předmětu řízení, popř. z toho, jak se jeho rozsah v průběhu řízení měnil, a to nejen z hlediska výše nákladů odvozovaných z hodnoty předmětu řízení v té které fázi řízení, ale i z hlediska vyhodnocení úspěchu ve věci. Při zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby se, jak správně konstatoval soud prvního stupně, vychází z procesního úspěchu ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Došlo-li však v průběhu řízení k částečnému zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby, je o nákladech řízení v konečném rozhodnutí rozhodováno podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 o. s. ř., přičemž úspěch v té části řízení, o níž bylo řízení pro zpětvzetí zastaveno, je posuzován se zřetelem k okolnostem, za nichž došlo k částečnému zpětvzetí žaloby (§ 146 odst. 2 o. s. ř.).

17. Vztaženo na projednávanou věc, jestliže byla podána žaloba na zaplacení celkové částky 1 202 212 Kč, na základě plnění po podání žaloby, byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno v rozsahu 900 250 Kč a následně byla žaloba v rozsahu zbývajících 301 962 Kč zamítnuta, byl v řízení celkově (z hlediska celkového předmětu řízení) úspěšnější žalobce, a to v rozsahu 75 % oproti neúspěchu v rozsahu 25 %, a po odečtení úspěchu a neúspěchu má ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu poloviny vzniklých nákladů. Okolnosti, z nichž soud prvního stupně nesprávně dovodil převážný úspěch žalované (vyšší náklady v té části řízení, které vyústilo v zamítnutí zbývající části žaloby, oproti nákladům vzniklým do částečného zastavení řízení), by bylo lze zohlednit pouze při úvaze o tom, zda v nich není možno shledat důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady v řízení úspěšnějšímu žalobci. Odvolací soud nicméně s ohledem na poměry žalobce ani v uvedených okolnostech takto mimořádný důvod pro, byť jen částečné, odepření náhrady nákladů (za řízení před soudem prvního stupně) žalobci neshledal.

18. V řízení před soudem prvního stupně spočívaly žalobcovy náklady v nákladech za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny advokátky za celkem 11 úkonů právní služby, z toho tři (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) ve výši 13 140 Kč [§ 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)] a jeden (částečné zpětvzetí žaloby) ve výši 6 570 Kč (všechny z předmětu řízení 1 202 212 Kč) [§ 7 bod 6., § 11 odst. 2 písm. d) za použití § 11 odst. 3 AT], sedm úkonů v řízení, jehož předmětem bylo 301 962 Kč, z toho šest (účast u tří jednání, tři podání soudu) po 9 540 Kč [§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. d), g) AT] a jeden (žádost o osvobození od soudních poplatků) ve výši 4 770 Kč [§ 7 bod 5., § 11 odst. 2 písm. d) AT], dále z paušální náhrady hotových výloh při 11 úkonech právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 23 373 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 134 473 Kč.

19. Nebyla přiznána náhrada za úkon doplnění žádosti o osvobození od soudního poplatku, když všechna relevantní tvrzení a podklady mohla (měla) být součástí prvotní žádosti a náhrada za úkon nahlížení do spisu dne 21. 2. 2023. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. předpokládá náhradu nikoliv všech, nýbrž toliko účelně vynaložených nákladů. Nahlížení do spisu není jmenovitě uvedeno mezi úkony právní služby v ustanovení § 11 odst. 1, 2 AT, a tak by bylo lze dovodit nárok na odměnu advokáta za nahlížení do spisu toliko za použití ustanovení § 11 odst. 3 AT, podle něhož za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou nejbližší. V případě nahlížení do spisu v rámci občanskoprávního řízení, by se povahově nejbližším jevil úkon dle § 11 odst. 1 písm. f) AT – prostudování spisu při skončení vyšetřování, a to za každé započaté dvě hodiny. Je ovšem třeba poukázat na to, že prostudování spisu při skončení vyšetřování je procesní úkon v rámci trestního řízení, který je významnou součástí práva na obhajobu a zahrnuje studium nezřídka i velmi obsáhlého spisového materiálu, s nímž obviněný (a jeho obhájce) až dosud nebyli seznámeni. V civilním řízení by bylo lze shledat jistou paralelu v případech, kdy je do spisu založen nějaký obsáhlý důkazní materiál (svazek listin, připojený spis apod.), kdy nahlédnutí do spisu je prakticky jediným způsobem, jak se s ním podrobněji seznámit. Naproti tomu nahlédnutí do spisu ke zjištění „zda a co je nového“, aniž by bylo předem avizováno, že do soudního spisu přibyla nějaká významná, popř. objemná písemnost, se odvolacímu soudu jeví jako úkon, jehož význam a účel je s úkonem prostudování spisu při skončení vyšetřování nesrovnatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3521/2017). V situaci, kdy, tak jako tomu bylo v projednávané věci, zástupkyně žalobce do spisu nahlížela dne 21. 2. 2023, poté, co se předtím podáním ze dne 17. 2. 2023 podrobně vyjádřila k doplňku ústavního znaleckého posudku, přičemž z nahlížení nevzešlo žádné zásadní vyjádření k věci, když dalším úkonem právní služby byla až účast u jednání dne 13. 4. 2023, kdy proběhl výslech znalců, byly předneseny závěrečné řeči a ve věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, neshledal odvolací soud v nahlížení do spisu účelný úkon právní služby ve smyslu advokátního tarifu, za který by náležela náhrada.

20. Na základě uvedeného byl napadený rozsudek ve výroku III., o nákladech řízení změněn a žalobci byla přiznána náhrada v rozsahu 50 % účelně vynaložených nákladů, tj. 67 236,50 Kč.

21. Z hlediska úspěchu a neúspěchu v řízení by ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. odpovídalo uložení náhrady nákladů, které v řízení před soudem prvního stupně vznikly státu, žalované. Podle odvolacího soudu je nicméně namístě zohlednit skutečnost, že veškeré tyto náklady vznikly v souvislosti s dokazováním, které mělo (neúspěšně) prokázat důvodnost zažalovaného nároku na náhradu mzdy po dobu pracovní neschopnosti žalobce za dobu od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020. Bylo by proto absurdní, kdyby měla žalovaná hradit náklady za provedení dokazování (znalecký posudek), které významně přispělo k jejímu úspěchu v řízení o této části předmětu řízení, a proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i v akcesorickém výroku IV.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 150 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by jí náležela náhrada nákladů za tuto fázi řízení. Odvolací soud nicméně zohlednil poměry žalobce, který je invalidním důchodcem, jehož jediným příjmem je invalidní důchod, přičemž jeho zdravotní stav mu nedovoluje dosahovat nějakého přivýdělku a byl proto i osvobozen od soudních poplatků. Naproti tomu je žalovaná úspěšnou obchodní společností, pro niž jsou vynaložené náklady na právní zastoupení jen zanedbatelnou položkou v rámce jejího celkového obratu, a proto nepřiznání náhrady nebude mít žádný dopad do její ekonomické situace. Za této situace v odvolacím řízení úspěšné žalované nebyla ve smyslu § 150 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

23. V odvolacím řízení vznikly proplacením nezálohovaného znalečného náklady i státu, jejichž náhrada by měla být podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. uložena neúspěšné straně řízení. Protože je však v odvolacím řízení neúspěšný žalobce osvobozen od soudních poplatků, nemohla mu být tato náhrada uložena.

Poučení