23 Co 22/2022- 162

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D. ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] b) Ing. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] c) Mgr. [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] d) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] e) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] f) Ing. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] všichni zastoupení advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení peněžitých částek a omluvu, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 202/2020-106, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně spojil ke společnému řízení žaloby žalobců a), b), c), d), e) a f) a zamítl rozsudkem ze dne [datum] veškeré jejich žalobní nároky. Zamítl nároky na uložení povinnosti žalované uhradit každému ze žalobců částku [částka] (výrok I.).

2. Pokud se dále žalobci domáhali po žalované zadostiučinění ve formě omluvy ve shodném znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá žalobci za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která žalobce podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného, rovněž tuto žalobu soud I. stupně zamítl, tj. žalobní nárok na omluvu žalobce a) výrokem II., žalobce b) výrokem III., žalobce c) výrokem IV., žalobce d) výrokem V., žalobce e) výrokem VI. a žalobce f) výrokem VII.

3. Úspěšné žalované soud I. stupně přiznal náhradu nákladů řízení a uložil ji uhradit každému ze žalobců ve výši [částka] (výrok VIII.).

4. Žalobci se domáhali omluvy a peněžitého odškodnění za porušení jejich práva na ochranu soukromí a na informační sebeurčení, k němuž došlo plošným zveřejněním oznámení podaných podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu, (dále také jen„ ZSZ“) za roky 2017, 2018 a 2019.

5. Žalobci dlouhodobě nesouhlasili se zveřejňováním oznámení podle zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů /ZSZ/. Stát oznámení přímo zveřejňoval a umožnil k nim komukoli anonymní přístup, tím porušil jejich ústavně zaručené právo na respekt k soukromí, zaručené čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky pod [číslo] Sb. (dále také jen„ LZPS“), s rizikem dalšího nakládání s velmi citlivými informacemi o nich samotných a o třetích osobách. Odkázali na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který dotčenou právní úpravu v ZSZ zrušil. Žalobci vyzvali správce registru oznámení - Ministerstvo spravedlnosti ČR - aby stát nakládal s podanými oznámeními s respektem k jejich soukromí a učinil taková opatření, aby nedocházelo k porušování jejich ústavního práva na ochranu soukromí a informačního sebeurčení. Žalobci podaná oznámení byla i po [datum] zveřejněna bez jakéhokoli omezení, proto adresovali žalované výzvu k okamžité nápravě závadného stavu. Oznámení žalobců však byla až do listopadu 2020 zveřejněna v Centrálním registru oznámení bez omezení. Žalovaná omezila způsob zveřejňování údajů z registru oznámení až v období po zaslání předžalobních výzev před podáním těchto žalob, k čemuž došlo [datum] a [datum]. Žalobci požadují po žalované takové odškodnění, aby vyvážilo porušení jejich práv.

6. Nárok na finanční odškodnění žalobci opřeli o ust. § 2956 a § 2951 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.). Prostá omluva se jim nejeví dostačující, neboť k porušování ústavně zaručených práv docházelo setrvale od září 2017 až do listopadu 2020, přičemž žalovaná byla na toto porušení opakovaně upozorněna. Všichni žalobci trvale žijí v menších obcích, jejich poměry jsou veřejnosti známy, proto tzv.„ majetkový striptýz“ považují za ostrakizaci. Také proto se snižuje ochota občanů angažovat se v komunální politice.

7. Žalovaná nároky žalobců neuznala. Učinila nesporným, že žalobci ve dnech [datum] a [datum] uplatnili z důvodů v žalobách popsaných nároky na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná ve svých stanoviscích k jednotlivým žalobám konstatovala, že v postupu Ministerstva spravedlnosti ČR, spočívajícím ve zveřejnění a zpřístupnění oznámení evidovaných v Centrálním registru oznámení, nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstvo spravedlnosti ČR je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení. Při své činnosti se řídí ZSZ, podle zásady legality státní moci je ministerstvo vázáno zákonem, dokud je zákon platný a účinný. [ulice] nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jehož se žalobci dovolávají, odložil vykonatelnost svého zrušujícího výroku do [datum]. Do tohoto data tedy nepředstavuje namítaný způsob zveřejňování obsahu oznámení žalobců protiprávní jednání ani nesprávný úřední postup. Pokud u žalobců došlo k újmě, je třeba ji dát primárně do souvislosti s přijetím protiústavní právní úpravy. Legislativní činnost pak nepředstavuje nesprávný úřední postup. Na podporu tohoto názoru žalovaná odkázala na rozsudek NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 215/2006, jehož závěry potvrdil Ústavní soud ČR v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 36/08.

8. Soud I. stupně vyšel z nesporných skutkových okolností: žalobci jsou v postavení osob, povinných podávat oznámení o majetku podle ZSZ a měli v rozhodném období, tj. od září [rok] do listopadu 2020 tuto povinnost splněnou. Žalovaná v rozhodném období zveřejnila jejich oznámení v Centrálním registru oznámení bez omezení postupujíce dle novely ZSZ [číslo] 2017 Sb. [příjmení] bylo právní posouzení věci.

9. Soud I. stupně posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdŠZ“), neboť žalobní tvrzení nelze podřadit pod občanskoprávní úpravu ochrany osobnosti. K újmě žalobců mělo dojít při výkonu veřejné moci a OdŠZ je speciální úpravou k občanskému zákoníku.

10. Jako organizační složku příslušnou jednat za stát v tomto řízení, určil soud I. stupně podle § 6 odst. 2 OdšZ ve spojení s ust. § 11 odst. 5 zákona č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, Ministerstvo spravedlnosti. Posuzovaný výkon veřejné moci provádělo přímo Ministerstvo spravedlnosti ČR jako správce Centrálního registru oznámení dle ZSZ.

11. Soud I. stupně se předně zabýval splněním předpokladů nároku na náhradu nemajetkové újmy. Tedy tím, zda existuje odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, zda vznikla újma, a zda je mezi nimi příčinná souvislost. Soud I. stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, neboť existenci odpovědnostního titulu neshledal. Zveřejňování majetkových přiznání žalobců nebylo nesprávným úředním postupem žalované ve smyslu § 13 odst. 1 OdŠZ. Žalobci se bránili proti dlouhodobému, systematickému a plošnému zveřejňování jejich oznámení v Centrálním registru oznámení, které narušilo jejich soukromí, avšak žalovaná při správě Centrálního registru oznámení postupovala podle platného a účinného právního předpisu. Právní úprava přitom sledovala legitimní cíl, a nadále platí, že kdokoliv si informace o majetku žalobce může vyžádat. Satisfakce se žalobcům dostalo tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu s účinností od [datum] zrušil a způsob zveřejňování uložil zákonodárci omezit.

12. Soud I. stupně rozebral dvě odlišná období, po která mělo docházet k újmě žalobců. Pokud jde o období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, žalovaná jako orgán spravující Centrální registr oznámení neměla a nemá pravomoc hodnotit, zda byl zákon nebo jeho část v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Co se týče období od [datum] do [datum], tedy po vyhlášení nálezu Pl. ÚS 38/17, kdy již žalovaná měla informaci o tom, že části ZSZ nejsou v souladu s ústavním pořádkem, soud I. stupně poukázal na to, že Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu do [datum] a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. S ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], v němž Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat, byl podle soudu I. stupně postup žalované správný. Žalovaná zveřejňováním oznámení umožňovala kontrolu žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti.

13. Soud I. stupně dospěl k závěru, že postup žalované není nesprávným úředním postupem, protože žalovaná byla povinna platnou právní úpravu aplikovat. Zároveň zdůraznil účel ZSZ, kterým je kontrola žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Pro absenci odpovědnostního titulu neměl za naplněné předpoklady vzniku nároku na náhradu škody vůči státu za případnou újmu, která žalobcům mohla vzniknout v důsledku plnění platného zákona. Proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl, když neshledal důvody pro postup dle obecné občanskoprávní úpravy ve vztahu k tvrzené ochraně osobnosti.

14. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která byla v řízení úspěšná, přiznal paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony, přičemž žalovaná se vyjádřila k žalobě každého žalobce samostatným podáním před spojením věcí a další dva úkony – přípravu a účast na jednání soudu již činila ve spojeném řízení. Proto soud I. stupně správně uložil každému z účastníků uhradit na náhradě nákladů žalované [částka] a dále podíl ve výši jedné šestiny na náhradě za dva úkony ve výši [částka], celkem tak uložil každému ze žalobců uhradit žalované částku [částka].

15. Proti rozsudku podali žalobci společné, včasné a přípustné odvolání. Vytkli soudu I. stupně, že interpretoval citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu nesprávně. Dovolávali se článku 1 Listiny základních práv a svobod. Po celou dobu účinnosti novely ZSZ [číslo] 2017 Sb. znamenal anonymní přístup do Centrálního registru oznámení zásah do soukromí osob povinných přiznání podávat. Tato právní úprava vyvolala masivní odpor dotčených osob a uskupení, zejména [ulice] místních samospráv ČR. V předchozím období do září 2017 komunální politikové povinnost podávat oznámení plnili a respektovali. Odvolatelé trvali na tom, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu soukromí a že za to stát nese odpovědnost. Zdůraznili, že zveřejnění bylo dlouhodobé, přičemž údaje bylo možné stahovat a volně šířit po internetu. Žalobci v odvolání zdůraznili, že žalovaná přestala podaná oznámení automaticky zveřejňovat ještě před [datum] a přístup k nim podmínila individuální žádostí. Pokud tak žalovaná učinila v listopadu 2020, mohla tak učinit již po vydání nálezu Ústavního soudu.

16. Informace, které byly zveřejňovány, jsou jako informace soukromého charakteru velmi citlivé. Žalobci se dovolávají povinnosti státu dbát, aby neporušoval právo na ochranu soukromí v podobě informačního sebeurčení. Nemůže obstát argumentace žalované, že ji k plošnému a přímému zveřejňování podaných oznámení zavazoval zákon, že derogační nález Ústavního soudu měl odloženou vykonatelnost. Odklad byl stanoven pro parlament, aby protiústavní úpravu nahradil, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Odkázali na judikaturu Ústavního soudu, z níž lze vyvodit bezprostřední dopad derogačního nálezu na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53. a 54., nebo ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, bod 27.; jak vyslovil Ústavní soud v bodu 89. nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 28/13, [číslo] Sb.). Porušení osobnostních práv se může dopustit i stát, proto žalobci podali žalobu na ochranu osobnosti. V odvolání žalobci nesdílí názor, že jejich žalobní nároky je nutno posoudit dle OdŠZ. Stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem. Podle žalobců je podstatné, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy a tato aplikace přímo zasáhla do ústavně chráněných práv žalobce. Takový zásah nemůže zůstat neodčiněn. Navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobě zcela vyhověl a zavázal žalovanou nahradit žalobcům náklady řízení, eventuálně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

17. Podle vyjádření žalované k odvolání žalobců je napadený rozsudek věcně správný a odvolání žalobců nedůvodné. Soud I. stupně aplikoval na projednávanou věc správně OdŠZ, neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle ZSZ vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici nositele veřejné moci. Správný je rovněž závěr, že ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu. Žalovaná se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu postupovala podle tehdy platného a účinného zákona. Vystupovala jako orgán moci výkonné, který není oprávněn posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. Nesprávného úředního postupu se nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat.

18. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, sama o sobě neznamená, že před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná tak učinila z důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle ZSZ, neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 9As 173/2020 již nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána a byl tak zajištěn ústavně souladný legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů.

19. Žalovaná nesouhlasila s názorem žalobců, že nárok na poskytnutí omluvy a finančního zadostiučinění na nemajetkovou újmu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 LZPS, neboť příslušná ustanovení LZPS nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobce na náhradu škody bez ohledu na úpravu OdšZ. Pokud žalobce dovozoval svůj nárok z legislativní činnosti, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

20. V replice ke stanovisku žalované žalobci prostřednictvím svého právního zástupce argumentovali tak, že nebrojí proti poskytování předmětných citlivých údajů státu, ale proti plošnému a přímému zveřejňování. Žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 173/2020 sama ustala s neomezeným způsobem zveřejňování oznámení. Odkázali na sdělení předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů adresovaného ministryni spravedlnosti dne [datum], kterým kritizoval libovůli žalované a její soustavný protiprávní postup při správě Centrálního registru oznámení. Odkázali rovněž na to, že Nejvyšší správní soud ČR uznal zásadní„ privátní“ charakter údajů poskytovaných podle ZSZ v rozsudku sp. zn. 6 As 235/2018.

21. Dále žalobci argumentovali nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 24/10, v němž Ústavní soud vymezil institut práva na informační sebeurčení jako součást práva na soukromí. Současně z citovaného nálezu plyne, že„ pokud při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona [číslo] 1998 Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Dále citovali z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21. K odkazu žalované na nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. IV. ÚS 3076/20 žalobci uvedli, že ochrana práva na informační sebeurčení má přednost, což podle nich plyne i nálezu Pl. ÚS 24/10. K podpoře svých tvrzení dále odkázali na nález Ústavního sudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, který v bodu 68. svého odůvodnění definuje aspekt práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení jako situaci, kdy je jedinci znemožněno rozhodnout, co, komu a jak o něm bude známo.

22. Dále odvolatelé zdůraznili, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, (dále také jen„ ESLP“) opakovaně a setrvale zdůrazňuje, že jak uchovávání informací o soukromém životě jednotlivce jednotlivcem, tak jejich používání orgánem veřejné moci, představuje zásah do práva na respektování soukromého života, zaručeného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz následující rozsudky: § 48; [příjmení] v . Švýcarsko, [datum], Reports 1998, s. 540, § 53; a rozsudek [příjmení] proti Švýcarsku, stížnost [číslo], §§ 69 a 80). ESLP dovozuje právo na informační sebeurčení a již několikrát zdůraznil, že sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah čl. 8 EÚLP, neboť výraz soukromý život nesmí být interpretován restriktivně (srov. ESLP [číslo], [příjmení] proti Spojenému království).

23. Žalobci se dovolávají závěrů ESLP ve věci ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života s odkazem na tato rozhodnutí: rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] Rotaru proti Rumunsku, rozsudek Velkého senátu ze dne [datum] ve věci [číslo] Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku; rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] – L.B. proti Maďarsku, rozsudek ze dne [datum] ve věcech [číslo] – M. L. a W. W. proti Německu a rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] Benedit proti Slovinsku.

24. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobců není opodstatněné. Žalobci a jejich právní zástupce omluvili svou neúčast při jednání odvolacího soudu, současně zaslali písemný závěrečný návrh, odpovídající jejich odvolacímu návrhu a předchozí argumentaci a souhlasili s tím, aby odvolací soud jednal v jejich nepřítomnosti. Žalovaná při jednání odvolacího odkázala na svá předchozí stanoviska.

25. Odvolací soud hodnotí řízení, které napadenému rozsudku předcházelo tak, že soud I. stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu, a na základě provedených důkazů učinil správná a pro posouzení věci postačující skutková zjištění a závěry.

26. Soud I. stupně dospěl k závěru o neexistenci odpovědnostního titulu jako podstatné podmínky vzniku odpovědnostního vztahu, a proto bylo nadbytečné poučit žalobce o nutnosti doplnit tvrzení a navrhnout důkazy ohledně druhu a intenzity tvrzené újmy a o následcích neunesení břemene tvrzení a dokazování ohledně vzniku újmy a příčinné souvislosti s nesprávným výkonem veřejné moci.

27. Odvolací soud pouze doplňuje, že z obsahu spisu vyplývá, že žalobce a) byl ke dni podání žaloby uvolněným radním obce Jakubov v kraji [obec], žalobkyně b) byla ke dni podání žaloby neuvolněnou starostkou obce Ctidružice v Jihomoravském kraji, žalobce c) byl ke dni podání žaloby neuvolněným starostou obce Košíky ve Zlínském kraji, žalobce d) byl ke dni podání žaloby uvolněným starostou obce Běleč v Jihočeském kraji, žalobce e) byl ke dni podání žaloby neuvolněným místostarostou obce v kraji [obec] a žalobkyně f) byla ke dni podání žaloby kraji uvolněnou starostkou obce Konojedy ve Středočeském kraji. Z těchto faktů a nesporného tvrzení účastníků, že žalobci jsou veřejnými funkcionáři a podali za sledovaná období majetková oznámení, podle ZSZ vyvodil soud I. stupně správně aktivní věcnou legitimaci žalobců.

28. Odvolací soud zaujal shodné právní posouzení nároku žalobců. Uplatněné nároky je nezbytné podřadit pod úpravu zákona č. 82/1998 Sb., který je právním předpisem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku (§ 26 OdŠZ). Žalovaná je podle § 13 odst. 1 ZSZ správcem Centrálního registru oznámení a podle § 14 odst. 2 ZSZ je pověřena jeho vedením. Mezi její povinnosti náleží umožnit fyzickým a právnickým osobám nahlížet do registru oznámení za podmínek a v rozsahu stanoveném ZSZ. Tato činnost spadá pod výkon státní moci žalovanou a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 LZPS, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje dle čl. 36 odst. 4 LZPS zákon č. 82/1998 Sb.

29. Dle ustálené judikatury se ani osobnostních nároků proti státu nelze domáhat jinak než v režimu citovaného zákona, srv. např. rozsudek NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. Pokud se žalobci domáhali přímé aplikovatelnosti článků 7 a 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebylo možné jim přisvědčit právě proto, že k uplatnění práv vůči státu byl přijat zákona č. 82/1998 Sb. jako speciální právní úprava. Tento zákon ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který přinesl úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je považován i ESLP za účinný nástroj k nápravě škody, způsobené státem při výkonu veřejné moci. Dle rozsudku NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008:„ S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neshledává možným odchýlit se od právního názoru, naznačeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, o tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od [datum] přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, avšak zejména z nálezů ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 904/08, v nichž Ústavní soud shledal, že s ohledem na účinnost zákona č. 160/2006 Sb. nelze náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přiznat postupem podle § 11 a násl. obč. zák.“.

30. Nárok žalobců se vztahuje k právní úpravě, obsažené v zákoně o střetu zájmů č. 159/2006 Sb. v době účinnosti jeho novel [číslo] 2017 Sb. a 112/ 2018 Sb., tedy od [datum] do [datum]. Žalující stranou kritizovaná ustanovení ZSZ, umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání veřejných funkcionářů definovaných v ust. § 2 odst. 1 zákona zrušil nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vynesený dne [datum] s vykonatelností odloženou do [datum]. Tímto ústavním nálezem bylo ke dni [datum] zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) ZSZ ve znění zákona č. 14/2017 Sb., upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím docházelo k porušení čl. 10 LZPS, dle kterého má každý (1) právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; (2) právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života; (3) právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

31. Ustálená judikatura zastává stanovisko, že po dobu odložené vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu je třeba předmětnou právní úpravu považovat za ústavně souladnou. Pokud správce Centrálního registru oznámení postupoval v souladu s ní, nelze takový postup označit za nesprávný úřední postup. Jestliže Ústavní soud rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti ponechal předmětnou právní úpravu ještě necelý rok v platnosti, zajisté zvážil, že v mezidobí budou podána oznámení o majetku za rok 2019 a budou zveřejněna podle dosavadní právní úpravy. Ze strany správce Centrálního registru oznámení tudíž v tomto období nedocházelo k nesprávnému úřednímu postupu.

32. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v posuzované věci nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, ani v období od [datum] do [datum].

33. Soud I. stupně své právní názory podpořil odkazy na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zejména odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS - St 31/10, v němž ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti (§ 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na revizi neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Pl. ÚS - St 31/2010).

34. Soud I. stupně rovněž správně poukázal na skutečnost, že žalovaná jako orgán státní správy je povinna při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a není oprávněna posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou, když tímto orgánem je výlučně Ústavní soud (čl. 83 Ústavy České republiky). Nesprávného úředního postupu by se žalovaná naopak dopustila, pokud by nepostupovala podle zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel provedených zákonem č. 17/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb. a veřejnými funkcionáři oznámené informace by veřejnosti bez žádosti nezpřístupnila. Pokud následně Ústavní soud zrušil část zákona o střetu zájmu, avšak odložil vykonatelnost nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 podle ust. § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum], ačkoliv shledal část právní úpravy zákona o střetu zájmů protiústavní, učinil tak evidentně proto, že zájem veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů a zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci převážily nad zásahem do práva veřejného funkcionáře na informační sebeurčení.

35. I v době po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu byla žalovaná povinna postupovat podle dosavadní právní úpravy zákona o střetu zájmů. Pokud se Ústavní soud vyjádřil k vyloučení aplikovatelnosti zákona z důvodu jeho protiústavnosti obecnými soudy, jde o zásadní odlišnost, neboť soudy na rozdíl od správních orgánů mají povinnost řešit případnou protiústavnost právní úpravy. Žalovaná není orgánem soudní moci, ale moci výkonné. Skutečnost, že žalovaná sama omezila dálkový přístup do centrálního registru oznámení dnem [datum], sama o sobě nevede k závěru, že žalovaná do uvedeného dne postupovala nesprávně. Žalovaná svůj postup, který ode dne [datum] zavedla, vysvětlila tím, že sledovala zajištění legitimního cíle kontroly činnosti veřejných funkcionářů poté, co Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 9 As 173/2020 rozhodl, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů.

36. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou zdůrazňuje, že stát nenese odpovědnost za škodu způsobenou výkonem zákonodárné moci. Srv. [příjmení], [jméno]. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář. C. H. Beck [obec a číslo] 3. vydání. str. 33 až 39:„ Pokud stát odpovídá za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí, jedná se o výkon moci výkonné a soudní. Nesprávným úředním postupem může být i pochybení aparátu zákonodárného sboru (tedy v procesu normotvorby či při legislativním procesu – pozn. odvolacího soudu) např. pokud by byl ve Sbírce zákonů zveřejněn jiný text zákona než jaký byl schválen nebo porušen jednací řád zákonodárného sboru. Platí ovšem ústavní princip suverenity zákonodárné moci. [ulice] stav ve své judikatuře k nevčasnému přijetí zákona o deregulaci nájemného opakovaně rozhodl, že stát neodpovídá za výkon moci zákonodárné. Zákonodárná moc je odpovědná podle Ústavy ČR lidu“. Z toho plyne, že jedinou výjimkou posuzování zákonodárné činnosti je řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle ust. § 64 až 71 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu. Obecné soudy„ zákonnost“ zákonů, resp. nezákonnost rozhodnutí či postupu, který je v souladu se zákonem, posuzovat nemohou.

37. Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 38/17 je patrné, že důvodem derogace části ZSZ byla disproporce mezi právem veřejných funkcionářů na informační sebeurčení a mezi účelem ZSZ – kontrolou transparentnosti výkonu veřejné moci. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, jaký druh újmy a případně jaké intenzity může být způsoben jedinci, jehož oznámení o majetku je veřejně bez omezení online přístupné. Proporci mezi stanovením povinnosti podávat majetková přiznání a zpřístupnit je veřejné kontrole jako účelem zákona a omezením práva veřejného funkcionáře na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o oznamovateli podle čl. 10 odst. 3 LZPS hodnotil Ústavní soud v citovaném nálezu. Ústavní soud předpokládá u veřejného funkcionáře vyšší toleranci k omezení tohoto práva v zájmu transparentního výkonu správy veřejných věcí. V derogačním nálezu dospěl Ústavní soud ve svém plénu k závěru, že účelu zákona lze dosáhnout i tak, že majetková přiznání bude správce CRO poskytovat na žádost, při jejímž podání je žadatel povinen se identifikovat, což případně umožní snazší zjištění odpovědnosti za neoprávněné užití chráněných osobních údajů.

38. Ústavní soud v citovaném nálezu předeslal,„ že při hodnocení intenzity zásahu do soukromí a práva na informační sebeurčení veřejného funkcionáře je třeba rozlišit dvě jeho formy. V případě, kdy musí veřejný funkcionář oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, je intenzita zásahu nepochybně menší než v případě, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího "věcí veřejnou", tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. V prvém případě jde z povahy věci o oznámení určené k tomu pověřenému orgánu, kdežto ve druhém případě jde o okruh blíže neurčených osob (prakticky kdokoli) bez vazby na výkon veřejné funkce (z hlediska místa a času, tedy např. obyvatel obce v určitém volebním období veřejného funkcionáře - viz též sub 156), které k těmto oznámením mají neomezený přístup. [obec] širší okruh osob se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů“ (odst. 114 nálezu).

39. Dále Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl:„ Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (bod 29) jakož např. i z nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41) plyne, že do sociální sféry práva na soukromí "lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu", přičemž Ústavní soud hovoří v této souvislosti o možnosti proporcionálních zásahů veřejné moci za účelem ochrany zájmů společenství. Lze tak dovodit, že řada faktů z oblasti soukromého života může mít vztah k veřejnému zájmu a jejich zveřejnění proto nemusí vždy představovat zásah, či dokonce porušení práva na soukromí. Ústavní soud proto vychází ze skutečnosti, že veřejný zájem na určitých informacích o majetkových poměrech veřejných funkcionářů a osob jim blízkých se může dostat do střetu s právem na informační sebeurčení a soukromí. Tento veřejný zájem je však nutno poměřovat s opakovaně zmiňovaným právem na ochranu soukromí a informační sebeurčení. K tomuto poměřování slouží test proporcionality, který bude proveden níže“ (odst. 118 nálezu).

40. Konflikt veřejného zájmu na poskytnutí informací a práva jednotlivce na informační sebeurčení podrobil Ústavní soud textu proporcionality:„ Zveřejnění majetkových poměrů veřejných funkcionářů je bezesporu způsobilé naplnit sledovaný legitimní cíl, jímž je nejen možnost snazšího odhalení případného střetu zájmů, ale též jeho prevence. Vědomí si veřejné dostupnosti informací o majetkových poměrech může vést k vyšší míře zdrženlivosti ve vztahu k preferování soukromého zájmu na úkor zájmu veřejného. Jakkoli veřejná dostupnost majetkových poměrů nemůže zabránit všem možným hypotetickým nezákonným aktivitám veřejných funkcionářů, jak upozorňuje navrhovatelka 2, nečiní tato skutečnost z použitého prostředku prostředek nezpůsobilý k dosažení stanoveného cíle. Veřejná dostupnost majetkových poměrů bude bezesporu předcházet a bránit střetu zájmů ve vyšší míře, než tomu bude v případě, že údaje o majetku veřejně dostupné nebudou. Ústavní soud tak považuje zvolený prostředek za způsobilý k dosažení zvoleného legitimního cíle, nikoli za prostředek, kterým by vůbec nebylo možno zvoleného cíle dosáhnout. V prvním kroku testu proporcionality proto napadená právní úprava obstojí“ (odst. 125 nálezu).

41. Druhý krok testu spočíval v posouzení kritériem potřebnosti a v tomto testu posuzovaná právní úprava neobstála:„ Ústavní soud má za to, že existenci veřejného zájmu na zveřejnění majetkových poměrů u veřejných funkcionářů bez jakéhokoliv omezení nelze automaticky presumovat jen proto, že jde o osoby veřejně činné. To se týká též informací o třetích osobách, typicky věřitelích veřejných funkcionářů, neboť i zde musí být zveřejnění jejich identity testováno kritériem existence veřejného zájmu v každém jednotlivém případě. Naopak systém spočívající v poskytnutí informací na žádost vytváří určitý mezistupeň mezi poskytnutím informace konkrétnímu jednotlivci a jejím dalším zveřejněním neurčitému okruhu adresátů, např. v médiích, na internetu apod. Tento mezistupeň pak zajišťuje, že před samotným zveřejněním informace o soukromí bude moci být zvažována existence a intenzita veřejného zájmu na zveřejnění“ (odst. 138 nálezu).

42. Závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu jsou východiskem také pro rozhodnutí v projednávané věci.

43. Odvolací soud proto souhlasí se soudem I. stupně, že postup žalované při správě Centrálního registru oznámení ve sledovaném období nelze shledat nesprávným ve smyslu OdšZ. V neposlední řadě odvolací soud hodnotí právní úpravu ZSZ po vykonatelnosti citovaného derogačního nálezu Ústavního soudu tak, že není diametrálně odlišná od úpravy předchozí. I v období po [datum] je každý oprávněn získat informaci o obsahu oznámení veřejného funkcionáře, definovaného v ust. § 2 odst. 2 ZSZ (pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věc) obdržet. Změna podle derogačního nálezu Pl. ÚS 38/17 spočívá v tom, že každý žadatel musí požádat o takovou informaci, zahrnující citlivé údaje o veřejném funkcionáři, a v žádosti se identifikovat.

44. Co se týče judikatorních odkazů žalobců: Nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 3076/20 se zabývá odpovědnosti za škodu, způsobenou činností osoby, která zastává státní funkci (v daném případě funkci prezidenta republiky) z toho hlediska, zda měla předmětná činnost přímou souvislost s výkonem státní funkce. Újma v daném případě vznikla v důsledku nepravdivé informace, která byla způsobilá poškodit dobré jméno stěžovatele, což jsou skutkové okolnosti zcela odlišné od projednávané věci. Plenární nález Ústavního soudu ze dne Pl. ÚS 24/10 řešil shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu. Dospěl k závěrům, vyjádřeným v právních větách:„ Primární funkcí práva na respekt k soukromému životu je zajistit prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální osobnosti. Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti) právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Jde o aspekt práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, výslovně garantovaný čl. 10 odst. 3 Listiny“. A dále„ Právo na informační sebeurčení je tak nezbytnou podmínkou nejen pro svobodný rozvoj a seberealizaci jednotlivce ve společnosti, nýbrž i pro ustavení svobodného a demokratického komunikačního řádu. Zjednodušeně řečeno, v podmínkách vševědoucího a všudypřítomného státu a veřejné moci se svoboda projevu, právo na soukromí a právo svobodné volby chování a konání stávají prakticky neexistujícími a iluzorními“. Řešil podmínky uchování informací (data retention) pro účely trestního řízení:„ Zejména je nezbytné, aby s ohledem na závažnost a míru zásahu do základního práva jednotlivců na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení (ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny), jejž použití uchovávaných údajů představuje, zákonodárce omezil možnost použití uchovávaných údajů jen pro účely trestních řízení vedených pro zvlášť závažné trestné činy a jen pro případ, že nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Takto ostatně předpokládá nejen citovaná Směrnice o data retention, ale i ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu upravující podmínky pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu („ je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný trestný čin“), od níž se právní úprava ustanovení § 88a trestního řádu jako celek zcela bezdůvodně odchyluje a normuje úpravu, která je ve zřetelném rozporu s názory Ústavního soudu. Nezbytnost disponovat takovými zárukami se přitom v posuzovaném případě plošného a preventivního sběru a uchovávání údajů v rámci elektronické komunikace stává pro jednotlivce naléhavější právě v dnešní době, kdy díky enormnímu rozvoji a výskytu nových a komplikovanějších informačních technologií, systémů a komunikačních prostředků nevyhnutelně dochází k plynulému posunu hranice mezi privátním a veřejným prostorem, a to ve prospěch veřejné sféry, neboť ve virtuálním prostoru informačních technologií a elektronické komunikace (v tzv. kyberprostoru) jsou, zejména díky rozvoji internetu a mobilní komunikace, každou minutou zaznamenávány, shromažďovány a fakticky zpřístupněny tisíce, ba miliony dat, údajů a informací, které zasahují i do soukromé (osobnostní) sféry každého jednotlivce, ačkoliv on sám do ní vědomě nikoho vpustit nechtěl.“ Nález řeší jinou oblast práva a jinou skupinu jednotlivců, do jejichž práva na soukromí se v daném případě zasahuje, avšak princip, že k zásahu podle zákona, ve veřejném zájmu a v nezbytném rozsahu může dojít, je i v této věci obdobný.

45. Co se týče nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, ten řešil narušení práva shromažďovacího a v té souvislosti také práva na soukromí. V odst. 32 nálezu se uvádí:„ Ačkoliv Listina výslovně neuvádí, kdy a jak lze právo na soukromí a na informační sebeurčení ve smyslu jejího čl. 10 omezit (na rozdíl od práva pokojně se shromažďovat, srov. bod 16 tohoto nálezu), nelze ani toto právo považovat za neomezitelné. Právo na soukromí a na informační sebeurčení lze nicméně omezit pouze za účelem ochrany jiných základních práv či ústavně aprobovaných veřejných zájmů (výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 37)“. Tento závěr podporuje způsob, jakým o projednávané věci soud I. stupně rozhodl.

46. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 6 As 235/2018 Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní. V odst. (21) odůvodnění NSS skutečně dospěl k citovanému závěru, že„ informace o majetkových poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného soukromí dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), resp. konvenčního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) a jiných obdobných ustanovení mezinárodních smluv. Pokud zákon o střetu zájmů, za deklarovaným účelem posílení veřejné kontroly veřejných funkcionářů a prohloubení důvěry veřejnosti v politiku (srov. důvodovou zprávu k zákonu o střetu zájmů, sněmovní tisk [číslo] volební období, [webová adresa]), uložil osobám podílejícím se na rozhodování o veřejných záležitostech povinnost poskytovat státním orgánům o sobě takové detailní informace o soukromém majetku, jde bezpochyby o masivní zásah do jejich ústavně garantovaného práva na soukromí, respektive, v nejširším smyslu, svobody být veřejnou mocí ponechán sám sobě. Vstupem do služeb státu osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí (srov. čl. 10 Listiny a contrario, čl. 44 Listiny a contrario). Pokud navíc státní orgány takové informace poskytují třetím osobám nebo je dokonce zpřístupňují veřejnosti, již tak vysoká intenzita zásahu do práva na soukromí se dále prohlubuje. V daném segmentu se potom soukromá povaha takových údajů zcela stírá a majetkové poměry dané osoby se stávají věcí veřejnou, a to nejen k naplnění zmíněného účelu zákona o střetu zájmů, ale i k využití nebo dokonce zneužití v souvislosti s konkurenčními zájmy soukromými“. Tento závěr však nelze vytrhnout ze souvislosti, v následujícím odstavci (22) NSS uvádí, že„ Aniž by soud v tuto chvíli ověřoval splnění požadavku proporcionality takového zásahu do ústavně garantovaného základního práva, resp. vážil legitimnost deklarovaného cíle takového zásahu, je zřejmé, že naprosto neoddiskutovatelnou podmínkou pro jeho ústavnost (resp. pro přistoupení k navazujícím krokům testování ústavnosti zásahu) je požadavek, aby se důsledně opíral o srozumitelné, jasné, a tedy i předvídatelné ustanovení zákona“. S těmito závěry není rozhodnutí soudu I. stupně v rozporu, neboť postup žalované při správě registru oznámení se o takové ustanovení zákona opíral.

47. K argumentaci žalobců judikaturou ESLP odvolací soud uvádí, že v ní nenalezl inspiraci pro vyhovění žalobě. Dále uvedené rozsudky jsou dostupné na webu [webová adresa].

48. V rozsudku ze dne [datum] ve věci č. stížnosti [číslo] [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finsku Velký senát ESLP dospěl k závěru, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Skutkové okolnosti případu se od projednávané věci značně odlišují. Stížnost kritizovala odmítnutí anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich trestním řízení, kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu. Dle Soudu převažuje zájem na tom, aby byly informace dostupné pro archivaci nedávné historie. Navíc mají novináři i veřejnost právo takové informace sdílet a přijímat. Soud zdůraznil, že ochrana osobnosti není bezbřehá a že je třeba za pomoci řady kritérií toto právo vyvažovat s jinými protichůdnými zájmy. Stěžovatelé se dožadovali příkazu médiím, aby na svých internetových stránkách neuchovávala dokumenty obsahující jejich plná jména spolu s informacemi o jejich trestním řízení. Článek 8 je však podle Soudu použitelný pouze tehdy, pokud zásah do osobní pověsti dosáhne určité míry závažnosti a došlo k němu způsobem, kterým je dotčeno užívání práva na soukromý život; nelze se dovolávat poškození dobrého jména, které by předvídatelně vyplynulo z vlastního předchozího chování jednotlivce, například ze spáchání trestného činu ([jméno] [firma] AG proti Německu, [číslo] rozsudek velkého senátu ze dne [datum], § 83). Projednání stížnost vyžadovalo nalezení spravedlivé rovnováhy mezi právem stěžovatelů na respektování soukromého života podle článku 8 a svobodou projevu médií a souvisejícím právem veřejnosti šířené informace přijímat chráněnými v článku 10 Úmluvy. Velmi obdobně je odůvodněn další případ, který se také skutkové blíží věci bratrů Oy proti Finsku, ESLP v něm rozsudkem ze dne [datum] ve věcech [číslo] – M. L. a W. W. proti Německu rozhodl, že odmítnutím anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich trestním řízení, kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu, nedošlo k porušení práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy totiž nepřekročily prostor pro uvážení, dostatečně zvážily soupeřící zájmy s ohledem na nezpochybněnou zákonnost uveřejněných článků i chování stěžovatelů k médiím. Popsané případy se týkají novinářského zveřejnění informací o odsouzených osobách, informací pravdivých a z hlediska práva veřejnosti na informace také potřebných a žádaných. Ačkoli nebyly zveřejněny a uchovávány se souhlasem stěžovatelů, ESLP porušení čl. 8 Úmluvy neshledal.

49. V rozsudku ze dne [datum] ve věci [firma] proti Rumunsku, číslo stížnosti: [číslo] řešil ESLP případ, kdy rumunská zpravodajská služba SRI vedla o stěžovateli tajný spis, který obsahoval nepravdivé údaje o jeho legionářské minulosti, a to i poté, kdy rumunský soud v listopadu 1997 konstatoval, že údaje obsažené v dopise z prosince 1990, týkající se údajné legionářské minulosti stěžovatele, jsou nepravdivé, jelikož se pravděpodobně vztahují k jiné osobě téhož jména, a prohlásil je za neplatné. Dále stěžovatel namítal, že nemá přístup ke svému tajnému spisu, který je nejen uchováván, ale i používán SRI. ESLP konstatuje, že dopis SRI z prosince 1990 obsahoval různé informace o stěžovatelově životě, především o jeho stadiu, politických aktivitách a trestním rejstříku, z nichž část byla shromážděna před více než padesáti lety. Podle názoru Soudu takové informace, jsou-li systematicky shromažďovány a ukládány v záznamu, který je v držení státních zaměstnanců, spadají do "soukromého života" ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Je tomu tak tím spíše, že některé z informací byly prohlášeny za nepravdivé a mohly by ohrozit pověst dotyčného. Čl. 8 je proto na projednávaný případ aplikovatelný. ESLP připomněl, že jak uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce státními orgány, tak jejich používání a neposkytnutí možnosti je vyvrátit, představují zasahování do práva na respektování soukromého života zaručeného čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Soud konstatuje, že zmíněný zákon opravňuje SRI ke shromažďování, ukládání a používání údajů souvisejících s národní bezpečností. Soud vyjadřuje pochybnosti o relevanci informací uchovávaných o stěžovateli pro národní bezpečnost. Připomíná nicméně, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, a obzvláště soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo (viz [příjmení]). V tomto ohledu konstatuje, že odvolací soud v Bukurešti v rozsudku z listopadu 1997 potvrdil, že SRI má tyto informace v držení zákonně, jakožto depozitář archivů bývalých bezpečnostních orgánů. Soud proto může vyslovit závěr, že ukládání údajů o soukromém životě stěžovatele mělo podklad v rumunském právu. Za situace, kdy vnitrostátní soudy se odmítly zabývat žádostí stěžovatele o odškodnění a proplacení nákladů řízení stěžovateli, považuje ESLP vnitrostátní prostředek nápravy za neúčinný. Stěžovatelova žádost o přiznání odškodnění za morální újmu a o proplacení nákladů řízení měla povahu občanského práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a rumunský soud byl příslušný k tomu, aby se jí zabýval. Závěrem ESLP rozhodl, že ve věci stěžovatele byl porušen čl. 8 čl. 13 čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přiznal mu peněžité odškodnění a náhradu nákladů řízení. K otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy ESLP v rozsudku uvedl: Čl. 13 zaručuje existenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, kterým je možno se domáhat práv a svobod, která jsou zakotvena v Úmluvě. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy zmocňující příslušný "národní orgán", aby se zabýval obsahem stížnosti založené na Úmluvě a nabídl vhodnou nápravu, i když smluvní státy mají určitý posuzovací prostor, pokud jde o způsob, jakým se podrobí povinnostem, které jim toto ustanovení ukládá. Případ [firma] je v dalších rozhodnutích týkajících se porušení čl. 8 Úmluvy hojně citován. Od projednávané věci se podstatně liší v tom, že zveřejněné údaje byly nepravdivé, poškozující jeho pověst. V několika bodech projednávané věci ESLP zdůraznil, že je ve věci zásadní vnitrostátní právo, upravující – sledování zpravodajskou službou, vedení tajného spisu, uchovávání údajů o soukromém životě. Vnitrostátní úprava však byla shledána ESLP nepřehlednou a nesystematickou. Ve věci však bylo podstatné související porušení čl. 13 Úmluvy, když vnitrostátní prostředek nápravy byl stěžovateli odepřen. Na rozdíl od tohoto případu, kromě dalších důležitých odlišností, dochází ve věci žalobců k řádnému projednání nároku žalobců v občanskoprávním řízení, kde se dodržení zákonnosti při shromažďování a zveřejnění jimi sdělených soukromých informací podle jasné a přehledné právní úpravy zkoumá a podrobuje se náležitému uvážení.

50. Rozsudkem ze dne [datum] ve věci [číslo] – L. B. proti Maďarsku rozhodl Velký senát ESLP, že uveřejněním osobních údajů stěžovatele na webových stránkách Národní daňové a celní správy z důvodu neplnění jeho daňových povinností nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy. Projednávaná věc se týká uveřejnění osobních údajů stěžovatele na webu Národní daňové a celní správy, nikoli jejich opětovného uvedení na "mapě neplatičů" třetí osobou a s tím spojené dostupnosti těchto údajů ve výsledcích vyhledávání na internetu. Soud konstatoval, že uveřejnění nebo užití informací týkajících se soukromého života orgánem veřejné moci představuje zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy. K napadenému jednání došlo na základě zákona, přičemž Soud připustil, že jeho cílem bylo zlepšení daňové kázně, a tudíž ochrana hospodářského blahobytu země, jakož i ochrana zájmů třetích osob ve vztahu k informacím o finanční situaci daňových dlužníků. Napadené jednání tedy sledovalo legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných. Soud shledal, že při posuzování přiměřenosti obecně platného opatření není jeho úkolem zkoumat, zda mohla být přijata mírnější opatření, ale zda zákonodárce při přijímání opatření a hledání rovnováhy dodržel poskytnutý prostor pro uvážení. Napadené opatření bylo jasně vymezeno svým cílem, zákonodárce omezil negativní účinky daného opatření na ty osoby, jejichž chování nejvíce poškozovalo veřejný rozpočet; osobní údaje dotčených osob byly z webu odstraněny, jakmile tyto svou daňovou povinnost splnily. Soud poznamenal, že seznam neplatičů daní a daňových podvodníků by postrádal smysl, pokud by na jeho základě nebylo možné takové osoby dostatečně určitě identifikovat, přičemž uvedení pouze jména a příjmení by takový účel zjevně nesplnilo a zákonodárce nelze kritizovat za to, že jako další identifikační údaj zvolil právě bydliště. Vzhledem k tomu, že umožnění širokého přístupu veřejnosti k těmto údajům odpovídá právu každého na informace o osobách, jež dluží peníze státnímu rozpočtu, a tedy celé komunitě, údaje byly uveřejněny na webu určenému úzkému okruhu čtenářů a stěžovatel neuvedl, jakým konkrétním způsobem mělo opatření zasáhnout do jeho soukromého života, Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. I tento případ se od projednávané věci skutkově značně liší. Lze však využít úvahu ESLP, že narušení práva na soukromí mělo legitimní cíl a ten měl původ v činnosti stěžovatele. V daném případě v jeho aktivitách, které vedly k dluhu na daních. V projednávané věci jde o aktivitu, kterou se žalobci stali veřejnými funkcionáři a tím na sebe vzali větší díl odpovědnosti vůči společnosti.

51. Rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [firma] proti Slovinsku. Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že právní úprava, o níž se vnitrostátní orgány opřely při zjištění identity stěžovatele jakožto uživatele určité dynamické IP adresy, byla nejasná a neobsahovala dostatečné záruky proti svévoli, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Skutkové okolnosti případu byly následující: V průběhu roku 2006 sledovala švýcarská policie skupinu lidí, u nichž měla podezření, že prostřednictvím peer-to-peer sítě sdílí soubory obsahující [sdělení] [anonymizováno]. Na základě takto získaných informací požádala slovinská policie slovinského poskytovatele připojení k internetu, o sdělení, jakému uživateli byla ve specifikovaný čas přidělena určitá dynamická IP adresa. Svou žádost opřela o ustanovení trestního řádu, které provozovatelům elektronických komunikačních síti ukládalo povinnost sdělit policii informace o vlastnících či uživatelích konkrétního komunikačního prostředku, jež nebyly známy z veřejně dostupných databází. Hledaný uživatel byl identifikován jako otec stěžovatele. Na základě získané informace byla v domě otce stěžovatele, kde bydlel i stěžovatel, provedena domovní prohlídka. Během ní bylo nalezeno 630 fotografií a 200 videí obsahujících [sdělení] [anonymizováno]. Stěžovatel byl následně identifikován jako uživatel předmětných počítačů a obžalován z držení a šíření [zprávy] [anonymizováno]. V průběhu trestního řízení stěžovatel mj. namítal, že jeho identita jako uživatele specifické dynamické IP adresy byla policií získána v rozporu s právními předpisy, jelikož k tomuto úkonu nedal souhlas soud. Soud konstatoval, že okolnost, zda při určité činnosti jednotlivec může rozumně očekávat, že jeho soukromí bude respektováno a chráněno, je významným, nikoli však rozhodujícím faktorem při určení, zda je článek 8 Úmluvy použitelný. Informace o uživateli internetu nepochybně obsahují osobní údaje, informace spjaté s dynamickou IP adresou navíc nejsou veřejně přístupné. Ztotožnění osoby, které byla určitá dynamická IP adresa přidělena, se proto nepochybně týká soukromého života dotčené osoby. Odhalení stěžovatelovy identity mělo základ ve vnitrostátním právu, aby však zásah mohl být považován za zákonný ve smyslu článku 8 Úmluvy, vnitrostátní právo musí být předvídatelné a musí obsahovat adekvátní a účinné záruky proti zneužití. V projednávané věci ustanovení trestního řádu, o něž se policie opřela, neobsahovalo specifická pravidla o zjištění identity uživatele určité dynamické IP adresy. Článek 37 ústavy stanovil, že jakýkoli zásah do soukromí korespondence vyžaduje příkaz soudu. Zákon o elektronické komunikaci v rozhodné době neumožňoval, aby byla data o provozu uživatelů internetu poskytnuta pro účely trestního řízení. Soud dovodil při posouzení použitelnosti článku 8 Úmluvy, že stěžovatel mohl rozumně a legitimně očekávat, že jeho předmětná online aktivita bude soukromá. Za této situace tedy byl dle ústavy k odhalení jeho identity nutný příkaz soudu. Policii ostatně nic nebránilo si takový příkaz obstarat. Proto dospěl k závěru, že k porušení čl. 8 Úmluvy došlo. Popsaný případ se vyznačuje tím, že zásah do práva na soukromí byl nezákonný, postrádal rozhodnutí soudu, které se k získání neveřejného údaje o uživateli dynamické IP adresy vyžaduje.

52. Na rozdíl od tohoto případu ve věci žalobců došlo ke zveřejnění informací o žalobcích na základě zákonného zmocnění, které bylo zcela jednoznačné a předvídatelné.

53. Z uvedených důvodů odvolací soud posoudil odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení (výrok I.).

54. Odvolací soud se tímto posouzením ztotožnil s právním názorem zdejšího odvolacího soudu, vyjádřeným ve věcech spisové značky 23 Co 25/2021, 62 Co 292/2021, 23 Co 298/2021, 19 Co 282/2021, 23 Co 319/2021, 30 Co 326/2021, 23 Co 352/2021, 58 Co 357/2021, 28 Co 368/2021, 28 Co 30/2022 a 58 Co 60/2022.

55. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, proto má v souladu s ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. jako nezastoupený účastník řízení právo na náhradu nákladů za tři úkony – vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu, a to v paušální výši [částka] za úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem [částka]. Ke splnění povinnosti byla žalobcům stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení