28 Co 368/2021- 173

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Sýkorové a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím a omluvu k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28C 191/2020-135, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci v tam uvedeném znění a zároveň zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] (výroky I. a II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto soud rozhodl ve věci, v níž se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka] a poskytnutí omluvy jako zadostiučinění za to, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jeho majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho působení jako neuvolněného starosty v obci [obec] ve Zlínském kraji, tedy veřejného funkcionáře ve smyslu zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Oznámení žalobce bylo zveřejňováno v období od září 2017 do listopadu 2020. Zveřejňování uvedených údajů ho poškodilo, protože vykonává veřejnou funkci v menší obci již od roku 2018. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, jako orgán moci výkonné je vázána zákonem, dokud je tento platný a účinný. Ústavním nálezem ze dne [datum], který byl vyhlášen dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, bylo zrušeno ustanovení zákona o střetu zájmů upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, a tato ustanovení byla zrušena ke dni [datum]. Při výkonu veřejné moci tedy nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni [datum], když vykonatelnost nálezu Ústavního soudu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až do uplynutí roku 2020. Vznik újmy je třeba dát do souvislosti s přijetím protiústavní právní úpravy a nikoliv s postupem žalované. Legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup.

3. Soud prvního stupně provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav. Účastníci nebyli ve sporu o tom, že žalobce předběžně u žalované dne [datum] a v doplnění ze dne [datum] uplatnil svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] z důvodů popsaných v žalobě. Žalovaná neshledala nesprávný úřední postup. Rovněž bylo nesporné, že žalobce byl v rozhodném období, tedy od září 2017 do listopadu 2020, ve funkci neuvolněného starosty obce Hluk a v daném období žalovaná zveřejnila majetkové přiznání v Centrálním registru oznámení, a to údaje vyžadované podle zákona o střetu zájmů. Po právní stránce soud věc posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon), a konkrétně odkázal na § 1 odst. 1, § 2, § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 a 2 zákona, a tato ustanovení citoval. Soud zjistil, že Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., ve znění zákona [číslo] 2017, a zákona [číslo] 2018 upravující rozsah nahlížení do Centrálního registru oznámení veřejných funkcionářů zastávající funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, z důvodu, že tímto dochází k porušení článku 10 Listiny. Toto ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne [datum] Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetů zájmů, tedy pro vynětí neuvolněných funkcionářů územních samosprávných celků zcela z režimu zákona o střetu zájmů, a rovněž neshledal, že specifikace obsahu oznámení o majetku, příjmech a závazcích, by nebyly proporcionální k legitimnímu cíli, který zákon o střetu sleduje. Uzavřel, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívajících v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný a porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle článku 10 odst. 3 Listiny. Zároveň soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti až do [datum], aby zákonodárce měl dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude ústavně souladná.

4. Žalobce vymezil rozhodné období od září 2017 do listopadu 2020. Jedná se o dvě období, a sice od září 2017 do data vydání Ústavního nálezu ze dne [datum], a dále od [datum] do listopadu 2020, kdy bylo ze strany žalované ukončeno předmětné zveřejňování. V prvním období nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť ještě nebyla protiústavnost zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována, žalovaná v té době postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a tento postup nelze považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 odškodňovací zákona.

5. Ohledně období od [datum] do listopadu 2020 soud první stupně uzavřel, že podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, účinky nálezu Ústavního soudu působí od okamžiku jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud Ústavní soud nerozhodne o posunutí vykonatelnosti nálezu na dobu pozdější, což se stalo v tomto případě. Orgány veřejné moci v takové situaci musí přihlížet k odůvodnění publikovaného nálezu a právní předpis vykládat konformně se závěry Ústavního soudu, byť předpis je formálně platný. Soud hodnotil, proč § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl Ústavním soudem zrušen. Stalo se tak proto, že veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů je nezbytná, a proto nezpochybňuje samotnou možnost přístupu veřejnosti k některým údajům z registru oznámení. Transparentnost majetkových poměrů veřejných funkcionářů je potřebná, a je to prostředek použitelný do té míry, dokud bude naplňovat cíl zákona spočívající v transparentnosti činnosti orgánů veřejné moci. Cíle napadené právní úpravy je možno dosáhnout srovnatelným způsobem při nižší intenzitě zásahu do práva na soukromí, tedy nahlížením do registru oznámení na základě žádosti. Do doby přijetí nové právní úpravy umožňující nahlížení do registru oznámení pouze na základě žádosti by důsledkem derogace bylo úplné znepřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů u veřejných funkcionářů. Proto soud rozhodl s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne [datum], aby vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí ústavně souladné zákonné úpravy.

6. Soud prvního stupně proto uzavřel, že s ohledem na odůvodnění nálezu Ústavním soudem a s přihlédnutím k tomu, že Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu, se žalovaná nedopustila nesprávného úředního postupu, když v uvedeném období byla zveřejněna oznámení podle zákona o střetu zájmů. Ústavní soud zákonodárci vymezil možnost do [datum] přijmout novou právní úpravu ohledně uvedeného zveřejňování informací, do tohoto data bylo zachováno zveřejňování podle stávající právní úpravy. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle procesního úspěchu žalované ve sporu.

7. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který namítal, že soud prvního stupně nesprávně interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, která neřeší podstatu této právní věci. Právo žalobce vychází přímo z Ústavy České republiky a základní práva jsou hodna nejvyšší ochrany a tato ústavou zaručená práva nemohou být oslabena nebo dokonce vypnuta různou interpretací norem jednoduchého práva. Žalobce rekapituloval normotvorný proces a popsal obsah novel zákona o střetu zájmů. V odvolání se dále obsáhle věnoval interpretaci nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, a trval na tom, že stát musí nakládat s jeho právem na ochranu soukromí a osobních údajů s respektem, což nečinil. Dále se žalobce obsáhle zabýval ústavněprávním rozměrem celé věci a akcentoval, že žalovaná neučinila příslušná opatření bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. Žalovaná zveřejňovala citlivé informace soukromého charakteru jak o čistě osobních záležitostech žalobce, tak i majetkových informací a porušovala jeho ústavní právo na ochranu soukromí v podobě informačního sebeurčení. Za takový postup musí stát nést odpovědnost. Nelze akceptovat odvolávku na odloženou vykonatelnost nálezu Ústavního soudu. Žalobce podal žalobu na ochranu osobnosti a nesouhlasí s tím, že jde o žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nelze se odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl, anebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného a nesouhlasila s odvolacími námitkami žalobce. Soud prvního stupně správně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici svrchovaného nositele veřejné moci. Žalovaná v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné, který není oprávněn či povinen posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem, neboť to přísluší pouze soudu. V takovém případě obecný soud je povinen věc předložit Ústavnímu soudu, který jediný je oprávněn o případné protiústavnosti zákona rozhodnout. Nález Ústavního soudu, který byl vyhlášen dne [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. Ve Sbírce zákonů byl zákon vyhlášen dne [datum], pod [číslo] 2020 Sb. Žalovaná jako orgán moci výkonné se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmů, kdy tak činila s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Žalovaná vystupovala v pozici orgánu moci výkonné a nikoliv jako orgán moci soudní, který je k derogačnímu nálezu Ústavního soudu povinen přihlížet i v době, kdy zrušení předmětné právní úpravy ještě není účinné, a to s odkazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy a z něj plynoucí povinnosti soudů posuzovat v rámci své činnosti i případný rozpor zákonů s předpisy ústavními. Žalovaná jako orgán moci výkonné k tomu oprávněna nebyla. Žalovaná dne [datum], tedy v době odložené vykonatelnosti derogačního nálezu, omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení sama o sobě, to však neznamená, že by před tímto datem jednala nesprávně. Nelze souhlasit s tím, že by příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod byla přímo aplikovatelná tak, že by sama o sobě zakládala nárok žalobce na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Takový závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20. Legislativní činnost podle Ústavního soudu nepředstavuje nesprávný úřední postup, z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody a odpovědnost za výkon legislativní činnosti je politická, což nezakládá právo jednotlivce na nárok na náhradu škody. Nemajetková újma žalobce se nepresumuje a ten je povinen tvrdit a prokázat zásahy do své osobnostní sféry. K tomu žalobce pouze uvedl, že mu principiálně vadí samotné podávání oznámení podle zákona o střetu zájmů a možnost veřejnosti nahlížet do registru oznámení, což však bylo Ústavním soudem shledáno za ústavně konformní. Netvrdí tak žádné konkrétní zásahy do své osobnostní sféry, a proto neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně konkrétních zásahů do jeho osobnostní sféry.

9. Žalobce v replice na vyjádření žalované k odvolání uvedl, že žalovaná nevysvětlila, proč zamezila plošnému přímému zveřejňování údajů v CRO už k [datum], když trvá na tom, že vykonatelnost nálezu Ústavního soudu byla odložena až k [datum]. Žalovaná neudělala nic pro ochranu práv dotčených osob, včetně žalobce, a ani nepředložila novelu zákona o střetu zájmů. Parlament lhůtu určenou Ústavním soudem nedodržel a žalovaná postupuje i v současnosti protiprávně, což vyplývá ze sdělení předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne [datum], který byl adresován ministryni spravedlnosti. V reakci na dopis předsedy úřadu žalovaná zvolila zcela absurdní přístup a nyní neposkytuje informace ani podle zákona č. 106/1999 Sb., což popírá samotný smysl a účel zákona. Dále se žalobce podrobně zabýval rozborem rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6As 235/2018 a nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21. Poukazoval rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a odkazoval na jednotlivá rozhodnutí, která dle jeho názoru hovoří v jeho prospěch. Z těchto důvodů trval na svém odvolání a tuto argumentaci opakoval i v závěrečném návrhu.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud prvního stupně provedl potřebné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po stránce právní. Na přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje a se závěry tam uvedenými se ztotožňuje, neboť soud věc posoudil s odkazem na relevantní ustanovení Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších dotčených předpisů a vzal v úvahu i relevantní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu.

12. Žalobce v odvolání namítal, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a je dán odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. a dále, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a je dán odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Tyto odvolací námitky jsou zcela nedůvodné a ve skutečnosti žalobce argumentoval v odvolání odvolacím důvodem dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil.

13. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 2 odst. 4 každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Podle čl. 3 součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod. Podle čl. 4 základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

14. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny mezi základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem.

15. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 10 odst. 3 Listiny každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

16. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

17. Zákon [číslo] Sb., o střetu zájmů, byl novelizován zákonem [číslo] 2017 s účinností od [datum], kromě jiného ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona. Další novelizace byla provedena zákonem č. 112/2018 Sb., s účinností od [datum] mimo jiné v ustanovení § 14b odst. 1 zákona. Novelizace zákona o střetu zájmů byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl krom jiného odůvodněn tím, že 1) zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího věcí veřejnou, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. [obec] širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy v podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní režim zveřejňování (respektive zpřístupnění) takto získaných údajů; 2) má-li být cílem nahlížení do registru prevence či odhalení střetu zájmů, respektive zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoliv pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací pro účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z registru na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoliv, kdo se identifikuje, zjistit údaje z registru oznámení a případný střet odhalit; 3) pokud se stát rozhodne zavést centrální registr oznámení a namísto 6 500 evidenčních míst vytvoří jedno centrální, nemůže případné náklady či administrativu spojenou s rozsahem takto vzniklé agendy, tedy například právě s poskytováním údajů na žádost, vyřešit tím, že většinu údajů plošně zveřejní, čímž se vyřizování žádostí vyhne. Měla by totiž důsledně platit zásada, že stát má ukládat jen takové povinnosti, jejichž dodržování je schopen též kontrolovat a vymáhat.

18. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem a podle odstavce 4. podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Podrobnosti uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy stanoví zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

19. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou odvolací námitku žalobce, že se domáhal ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, neboť dle jeho tvrzení k újmě mělo dojít při výkonu veřejné moci a soud prvního stupně nepochybil, postupoval-li podle zákona č. 82/1998 Sb. Úprava podle tohoto zákona je speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci, a podle tohoto zákona je nutno postupovat i v souzené věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31Cdo 3916/2008, a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20).

20. Soud prvního stupně postupoval správně, jestliže neshledal proces normotvorby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž právě citovanými novelami zákona o střetu zájmů, tedy zákony přijatými Parlamentem České republiky mělo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv žalobkyně. Tento závěr odpovídá relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej například rozsudek ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25Cdo 1124/2005 nebo rozsudek ze dne 13. 7. 2001, sp. zn. 25Cdo 1210/2009). Odvolací soud nesouhlasí s odvolací námitkou žalobkyně, že je potřeba jí přiznat přímou ochranu jejím právům podle čl. 7 a čl. 10 Listiny. Odevzdávání oznámení byla povinnost, kterou stanovil zákon o střetu zájmů, a to proto, aby byly příjmy veřejných činitelů transparentní v rámci boje proti korupci a k tomu slouží i podávání oznámení a možnost jejich veřejné kontroly. Takový zásah do práv žalobce považoval Ústavní soud za ústavně konformní, ale k dosažení legitimního cíle měl zákonodárce použít jiný způsob zveřejňování takto shromažďovaných údajům, a proto příslušná ustanovení zrušil.

21. Podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen o. z., každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut, a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze již v několika zcela skutkově totožných věcech rozhodoval, a to například v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12Co 267/2021-142, nebo v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 55Co 382/2021-129, a v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28Co 312/2021-133 Odvolací soud nyní nemá důvod odchylovat se od závěrů uvedených v těchto rozhodnutích a s nimi se zcela ztotožnil. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto předvídatelné a pro účastníky očekávatelné.

22. Z výše uvedených důvodů byl napadený rozsudek jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

23. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v této fázi procesně úspěšná a vznikly jí náklady ve výši [částka] ([částka] písemné vyjádření k odvolání, [částka] příprava na jednání a [částka] účast u odvolacího jednání dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a/, b/, c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení