28 Co 312/2021- 133

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Sýkorové a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] a omluvu k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 47C 186/2020-90, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, která byla ve výroku citována, a zároveň zamítl žalobu na zaplacení zadostiučinění ve výši [částka] (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka] a poskytnutí omluvy jako zadostiučinění za to, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů - dále jen zákon, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobkyně z důvodu jejího působení jako uvolněné místostarostky obce Těrlicko v Moravskoslezském kraji, tedy jakožto veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jejího soukromí. Ke vzniku újmy docházelo od září 2017 do listopadu 2020 zveřejněním oznámení o majetku za roky 2017, 2018 a 2019. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť je správcem Centrálního registru oznámení a nepříslušelo jí posuzovat souladnost zákona s Ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla nálezem Ústavního soudu ČR zrušena až uplynutím dne [datum], a proto ani po vyhlášení nálezu dne [datum] nelze v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované. Vznik újmy je nutno dát do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy a nikoliv s postupem žalované, přičemž legislativní činnost nesprávný úřední postup nepředstavuje.

3. Soud prvního stupně provedl dokazování, za nesporné považoval to, že žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne [datum] a dále, že na žalobkyni jakožto veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podání oznámení podle zákona s tím, že v souladu s tímto zákonem zároveň docházelo žalovanou, jakožto orgánem spravujícím registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaného oznámení žalobkyně, a to konkrétně v období od září 2017 do [datum] zveřejněním oznámení o jejím majetku za roky 2017, 2018 a 2019. Soud prvního stupně citoval nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], a přihlédl rovněž ke znění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], [číslo] Sb. - dále jen stanovisko. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9As 173/2020-32, omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti. Soud zjistil, že žalobkyně plnila povinnost uloženou jí zákonem o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, Ústavní soud to následně zhodnotil jako nepřiměřený zásah do jejího soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní. Došlo tedy k porušení soukromí žalobkyně, plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, neboť žalovaná postupovala podle znění zákona [účinnost]. Žalobkyně ještě před podáním žaloby proti plošnému zveřejňování údajů o své osobě brojila. Soud považuje za prokázané, že plošným zveřejněním oznámení žalobkyně došlo k nemajetkové újmě, neboť takové narušení soukromí by úkorně prožíval každý rozumný člověk důvěřující ve státní aparát, který má povinnost zachovávat právo na soukromí každého jednotlivce.

4. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na zákon č. 14/2017 Sb., který novelizoval s účinností od [datum] zákon, stejně jako odkázal na zákon č. 112/2018 Sb., který tento zákon novelizoval s účinností od [datum]. Citoval novelizace, které byly provedeny, a konstatoval, že byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Dále soud odkázal na čl. 89 odst. 1 a čl. 95 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky. Zároveň postupoval podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. - dále jen zákon o odškodnění - a přihlédl rovněž k § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále soud vyložil obsah nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, a obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9As 173/2020-32. Vzal v úvahu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 1321/2019, jehož obsah vyložil, stejně jako nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 150/03, týkající se přezkumu zásahů správního orgánu.

5. Nárok žalobkyně soud prvního stupně podřadil pod zákon o odškodnění, neboť jde o speciální úpravu k občanskému zákoníku. V dalším se zabýval tím, zda byly splněny kumulativně podmínky pro vznik odpovědnosti státu za újmu žalobkyně. Nárok žalobkyně neshledal důvodným, neboť dospěl k závěru o absenci odpovědnostního titulu - nesprávného úředního postupu žalované ve smyslu § 13 odst. 1 odškodňovacího zákona. Žalovaná při dlouhodobém, systematickém a plošném zveřejňování oznámení žalobkyně jako veřejného funkcionáře, postupovala podle platného a účinného právního předpisu. Právní úprava sledovala legitimní cíl a nadále platí, že kdokoliv si informace o majetku žalobkyně může vyžádat. Žalovaná zamezila plošnému zveřejňování v krátkém odstupu od předžalobní výzvy a žalobkyni se satisfakce dostalo i tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu od [datum] zrušil.

6. V období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, nelze postupu žalované ničeho vytýkat. Nelze dovodit, že žalovaná měla povinnost protiústavnost rozpoznat sama a zákon neaplikovat. Nemůže být nesprávným úředním postupem postup žalované, jestliže v souladu se zákonem plošně zveřejňovala oznámení žalobkyně. Nemůže být proto úspěšný požadavek na vyslovení omluvy, která má žalobkyni odškodnit i za období, kdy protiústavnost části zákona o střetu zájmů nebyla Ústavním soudem ani vyslovena. Pokud jde o období od [datum] do [datum], kdy žalovaná, již byla informována o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost svého nálezu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum] a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Proto ani v následujícím období soud neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 zákona o odškodnění. V daném případě Ústavní soud sám projevil vůli, aby stávající úprava ještě po určitou dobu platila, byť svému nálezu mohl přiznat účinky třeba i před jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů. Správní orgán nemůže vyvolat řízení u Ústavního soudu a je vázán zákonem. Odkaz žalobkyně na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 1321/2019 nejsou na posuzovanou věc přímo aplikovatelné. Nejvyšší soud tam posuzoval podmínky odpovědnosti za škodu při vydání exekučních příkazů soudního exekutora při následné deklarované protiústavnosti právní úpravy. Žalovaná o způsobu přístupu do registru oznámení nevydávala žádná rozhodnutí a způsob zveřejnění byl pevně stanoven zákonem. Plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], má vyšší normativní sílu než rozsudek Nejvyššího soudu, který řešil navíc jinou situaci, stanovisko Ústavního soudu přímo na daný případ dopadá. Soud uzavřel, že přijetí protiústavního zákona je primární příčinou vzniku újmy žalobkyně, žalovaná za proces normotvorby neodpovídá, a proto zde není dána příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobkyni. Z těchto důvodů byla žaloba zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně, která namítala, že soud prvního stupně nesprávně interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, která neřeší podstatu této právní věci. Právo žalobkyně vychází přímo z Ústavy České republiky a základní práva jsou hodna nejvyšší ochrany a tato ústavou zaručená práva nemohou být oslabena nebo dokonce vypnuta různou interpretací norem jednoduchého práva. Žalobkyně rekapitulovala normotvorný proces a popsala obsah novel zákona o střetu zájmů. V odvolání se obsáhle věnovala interpretaci nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, a trvala na tom, že stát musí nakládat s jejím právem na ochranu soukromí a osobních údajů s respektem, což neučinil. Dále se žalobkyně podrobně věnovala ústavněprávnímu rozměru celé věci a akcentovala, že žalovaná neučinila příslušná opatření bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. Žalovaná zveřejňovala citlivé informace soukromého charakteru jak o čistě osobních záležitostech žalobkyně, tak i majetkových informací a porušovala její ústavní právo na ochranu soukromí v podobě informačního sebeurčení. Za takový postup musí stát nést odpovědnost a nelze akceptovat odvolávku na odloženou vykonatelnost nálezu Ústavního soudu. Žalobkyně podala žalobu na ochranu osobnosti a nesouhlasí s tím, že jde o žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nelze se odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl, anebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného a nesouhlasila s odvolacími námitkami žalobkyně. Soud prvního stupně správně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobkyni v pozici svrchovaného nositele veřejné moci. Žalovaná v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné, který není oprávněn či povinen posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem, neboť to přísluší pouze soudu. V takovém případě obecný soud je povinen věc předložit Ústavnímu soudu, který jediný je oprávněn o případné protiústavnosti zákona rozhodnout. Nález Ústavního soudu, který byl vyhlášen dne [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. Ve Sbírce zákonů byl zákon vyhlášen dne [datum], pod [číslo] 2020 Sb. Žalovaná jako orgán moci výkonné se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmů, kdy tak činila s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Žalovaná vystupovala v pozici orgánu moci výkonné a nikoliv jako orgán moci soudní, který je k derogačnímu nálezu Ústavního soudu povinen přihlížet i v době, kdy zrušení předmětné právní úpravy ještě není účinné, a to s odkazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy a z něj plynoucí povinnosti soudů posuzovat v rámci své činnosti i případný rozpor zákonů s předpisy ústavními. Žalovaná jako orgán moci výkonné k tomu oprávněna nebyla. Žalovaná dne [datum], tedy v době odložené vykonatelnosti derogačního nálezu, omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení sama o sobě, to však neznamená, že by před tímto datem jednala nesprávně. Nelze souhlasit s tím, že by příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod byla přímo aplikovatelná tak, že by sama o sobě zakládala nárok žalobkyně na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Takový závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, na který soud správně odkázal. Žalobkyně ve vyjádření ze dne [datum] výslovně uvedla, že svůj nárok neodvozuje z legislativní činnosti, v odvolání však opakovaně uvádí, že její ústavně zaručená práva byla porušena v důsledku přijetí zákona č. 14/2017 Sb., který byl v části shledán v rozporu s ústavním pořádkem. Legislativní činnost podle Ústavního soudu nepředstavuje nesprávný úřední postup a nevzniká z ní právo na náhradu škody. Odpovědnost za výkon legislativní činnosti je politická, nezakládá však právo jednotlivce na nárok na náhradu škody. Nemajetková újma žalobkyně se nepresumuje a ta je povinna tvrdit a prokázat zásahy do své osobnostní sféry. K tomu žalobkyně pouze uvedla, že neví o žádném konkrétním zásahu, ale velmi jí vadí, že jí neznámí lidé mohou znát seznam jejího majetku. Netvrdí tak žádné konkrétní zásahy do své osobnostní sféry, a proto neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní.

9. Žalobkyně v replice na vyjádření žalované k odvolání uvedla, že žalovaná nevysvětlila, proč zamezila plošnému přímému zveřejňování údajů v CRO už k [datum], když trvá na tom, že vykonatelnost nálezu Ústavního soudu byla odložena až k [datum]. Žalovaná neudělala nic pro ochranu práv dotčených osob, včetně žalobkyně, a ani nepředložila novelu zákona o střetu zájmů. Parlament lhůtu určenou Ústavním soudem nedodržel a žalovaná postupuje i v současnosti protiprávně, což vyplývá ze sdělení předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne [datum], který byl adresován ministryni spravedlnosti. V reakci na dopis předsedy úřadu žalovaná zvolila zcela absurdní přístup a nyní neposkytuje informace ani podle zákona č. 106/1999 Sb., což popírá samotný smysl a účel zákona. Dále se žalobkyně podrobně zabývala rozborem rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6As 235/2018 a nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21. Poukazovala rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a odkazovala na jednotlivá rozhodnutí, která dle jejího názoru hovoří v její prospěch. Z těchto důvodů trvala na svém odvolání.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud prvního stupně provedl potřebné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po stránce právní. Na přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje a se závěry tam uvedenými se ztotožňuje, neboť soud věc posoudil s odkazem na relevantní ustanovení Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších dotčených předpisů a vzal v úvahu i relevantní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Zároveň soud prvního stupně jednotlivá zákonná ustanovení citoval a vyložil, stejně jako provedl pregnantní výklad obsahu pro věc významných rozhodnutí.

12. Žalobkyně v odvolání namítala, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a je dán odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. a dále, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a je dán odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Tyto odvolací námitky jsou zcela nedůvodné a ve skutečnosti žalobkyně argumentovala v odvolání odvolacím důvodem dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil.

13. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod (dále jen Listina). Podle čl. 4 Ústavy základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

14. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem.

15. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 10 odst. 3 Listiny každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

16. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

17. Zákon [číslo] Sb., o střetu zájmů, byl novelizován zákonem [číslo] 2017 s účinností od [datum] krom jiného v ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, další novelizace § 14b odst. 1 zákona byla provedena zákonem č. 112/2018 Sb., s účinností od [datum]. Znění novelizovaných ustanovení soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku doslovně citoval v bodě 25. a 26. Novelizace zákona o střetu zájmů byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl krom jiného odůvodněn tím, že: I. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího věcí veřejnou, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. [obec] širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy v podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní režim zveřejňování (respektive zpřístupnění) takto získaných údajů. II. Má-li být cílem nahlížení do registru prevence či odhalení střetu zájmů, respektive zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoliv pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací pro účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z registru na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoliv, kdo se identifikuje, zjistit údaje z registru oznámení a případný střet odhalit. III. Pokud se stát rozhodne zavést centrální registr oznámení a namísto 6 500 evidenčních míst vytvoří jedno centrální, nemůže případné náklady či administrativu spojenou s rozsahem takto vzniklé agendy, tedy například právě s poskytováním údajů na žádost, vyřešit tím, že většinu údajů plošně zveřejní, čímž se vyřizování žádosti vyhne. Měla by totiž důsledně platit zásada, že stát má ukládat jen takové povinnosti, jejichž dodržování je schopen též kontrolovat a vymáhat.

18. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem a podle odstavce 4. podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Podrobnosti uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy stanoví zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

19. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou odvolací námitku žalobkyně, že se domáhala ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, neboť dle jejich tvrzení k újmě mělo dojít při výkonu veřejné moci a soud prvního stupně nepochybil, pokud postupoval podle zákona č. 82/1998 Sb. Úprava podle tohoto zákona je speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci a podle tohoto zákona je nutno postupovat i v souzené věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31Cdo 3916/2008, a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20).

20. Soud prvního stupně postupoval rovněž správně, jestliže neshledal proces normotvorby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž právě citovanými novelami zákona o střetu zájmů, tedy zákony přijatými Parlamentem České republiky mělo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv žalobkyně. Tento závěr odpovídá relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej například rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25Cdo 1124/2005 nebo rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25Cdo 1210/2009). Odvolací soud nesouhlasí s odvolací námitkou žalobkyně, že je potřeba jí přiznat přímou ochranu jejím právům podle čl. 7 a čl. 10 Listiny. Odevzdávání oznámení byla povinnost, kterou stanovil zákon o střetu zájmů, a to proto, aby byly příjmy veřejných činitelů transparentní v rámci boje proti korupci a k tomu slouží i podávání oznámení a možnost jejich veřejné kontroly. Takový zásah do práv žalobkyně považoval Ústavní soud za ústavně konformní, ale k dosažení legitimního cíle měl zákonodárce použít jiný způsob zveřejňování takto shromažďovaných údajů, a proto příslušná ustanovení zrušil.

21. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, který vysvětlil rozdíl mezi orgány justičními a jim naroveň postavenými (například exekutor při výkonu své činnosti), a postupem žalované jako orgánu státní správy, pod kterou spadalo vedení Centrálního registru oznámení. Nejvyšší správní soud, který je součástí soudní soustavy měl v rozsudku sp. zn. 9As 173/2020-32 právo řešit z hlediska ústavnosti aplikaci normy, kterou Ústavní soud v nálezu prohlásil za protiústavní a správně se touto otázkou zabýval. Jiné postavení však má žalovaná, která musela účinnou, byť protiústavní úpravu, respektovat, neboť Ústavním soudem byla některá ustanovení zákona o střetu zájmů zrušena až uplynutím dne [datum], protože Ústavní soud odložil do tohoto data účinnost svého rozhodnutí. Odvolací soud proto považuje závěr soudu prvního stupně o absenci odpovědnostního titulu za správný. Žalobkyně akcentovala rovněž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která není na souzenou věc přiléhavá, např. rozsudek velkého senátu ze dne [datum] ve věci [číslo] [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti [země] hodnotil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu tak, že závěry tam uvedené nelze bez dalšího aplikovat, neboť ESLP se nezabýval zveřejňováním majetkových poměrů veřejných činitelů, ale zveřejňováním příjmů značného množství soukromých osob; jde proto o odlišný skutkový stav.

22. Podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen o. z., každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

23. Odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze již v několika zcela skutkově totožných věcech rozhodoval, a to například v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12Co 267/2021-142, nebo v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 55Co 382/2021-129 Odvolací soud nyní nemá důvod odchylovat se od závěrů uvedených v těchto rozhodnutích a s nimi se zcela ztotožnil. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto předvídatelné a pro účastníky očekávatelné.

24. Z výše uvedených důvodů byl napadený rozsudek jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

25. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v této fázi procesně úspěšná a vznikly jí náklady ve výši [částka] ([částka] písemné vyjádření k odvolání, [částka] příprava na jednání a [částka] účast u odvolacího jednání dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a/, b/, c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).