28 Co 135/2022- 93

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] a omluvu k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20C 157/2021-69, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 2, dále soud prvního stupně, rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20C 157/2021-69, zamítl žalobní návrh, aby soud uložil žalované povinnosti poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy (citované ve výroku I. rozsudku) a peněžitého plnění ve výši [částka] (výrok I.). Neúspěšné žalobkyni uložil, aby žalované zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku toho, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobkyně z důvodu jejího působení jako starostky obce Volfartice, jakožto veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jejího soukromí.

3. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť jako správci Centrálního registru oznámení jí nepříslušelo posuzovat soulad zákona s Ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla nálezem Ústavního soudu zrušena až ke dni [datum], tudíž ani po vyhlášení nálezu dne [datum] nebylo možno v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované. Vznik újmy je nutno dát do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy a nikoliv s postupem žalované, přičemž legislativní činnost není nesprávným úředním postupem.

4. Soud prvního stupně věc projednal a předně vzal za nesporné, že žalobkyně u žalované uplatnila předmětný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dopisem dne [datum], že na žalobkyni jakožto veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podání oznámení podle zákona s tím, že v souladu s tímto zákonem zároveň docházelo žalovanou, jakožto orgánem spravujícím registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaného oznámení žalobkyně, a to konkrétně v období od září [rok] do [datum] zveřejněním oznámení o jejím majetku za roky [rok], [rok] a [rok]. Soud prvního stupně citoval nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], a přihlédl rovněž ke znění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], [číslo] Sb. (dále jen„ stanovisko“). Vyšel rovněž ze zjištění, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9As 173/2020-32, omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně plnila povinnost uloženou jí zákonem o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup. Ústavní soud to následně zhodnotil jako nepřiměřený zásah do jejího soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní. Došlo tedy k porušení soukromí žalobkyně, plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, neboť žalovaná postupovala podle znění zákona účinného do 31. 12. 2020. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že plošným zveřejněním oznámení žalobkyně došlo k nemajetkové újmě, neboť takové narušení soukromí by úkorně prožíval každý rozumný člověk důvěřující ve státní aparát, který má povinnost zachovávat právo na soukromí každého jednotlivce.

5. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na zákon č. 14/2017 Sb., který novelizoval s účinností od [datum] zákon, stejně jako odkázal na zákon č. 112/2018 Sb., který tento zákon novelizoval s účinností od [datum]. Citoval novelizace, které byly provedeny, a konstatoval, že byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Dále soud odkázal na čl. 89 odst. 1 a čl. 95 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky. Zároveň postupoval podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon o odškodnění“) a přihlédl rovněž k § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyložil obsah nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, a obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Vzal v úvahu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 1321/2019, jehož obsah vyložil, stejně jako nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 150/03, týkající se přezkumu zásahů správního orgánu. Uplatněný nárok soud prvního stupně právně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také„ OdpŠk“, neboť jde o speciální úpravu k občanskému zákoníku. Řešil, zda byly splněny předpoklady odpovědnosti státu za újmu žalobce. Požadovaný nárok shledal nedůvodným, neboť dospěl k závěru, že zde není odpovědnostní titul - nesprávný úřední postup žalované ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná při dlouhodobém, systematickém a plošném zveřejňování oznámení žalobce jako veřejného funkcionáře postupovala podle platného a účinného právního předpisu. Právní úprava sledovala legitimní cíl a nadále platí, že kdokoliv si informace o majetku žalobkyně může vyžádat. Žalovaná zamezila plošnému zveřejňování v krátkém odstupu od předžalobní výzvy a žalobkyni se satisfakce dostalo i tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu od [datum] zrušil.

6. V období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, nelze postupu žalované ničeho vytýkat. Nelze dovodit, že žalovaná měla povinnost protiústavnost rozpoznat sama a zákon neaplikovat. Nemůže být nesprávným úředním postupem postup žalované, jestliže v souladu se zákonem plošně zveřejňovala oznámení žalobkyně. Nemůže být proto úspěšný požadavek na vyslovení omluvy, která má žalobkyni odškodnit i za období, kdy protiústavnost části zákona o střetu zájmů nebyla Ústavním soudem ani vyslovena. Pokud jde o období od [datum] do [datum], kdy žalovaná, již byla informována o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost svého nálezu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum] a až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Proto ani v následujícím období soud prvního stupně neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk. V daném případě Ústavní soud sám projevil vůli, aby stávající úprava ještě po určitou dobu platila, byť svému nálezu mohl přiznat účinky třeba i před jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů. Správní orgán nemůže vyvolat řízení u Ústavního soudu a je vázán zákonem. Odkaz žalobce na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 1321/2019 nejsou na posuzovanou věc přímo aplikovatelné. Nejvyšší soud tam posuzoval podmínky odpovědnosti za škodu při vydání exekučních příkazů soudního exekutora při následné deklarované protiústavnosti právní úpravy. Žalovaná o způsobu přístupu do registru oznámení nevydávala žádná rozhodnutí a způsob zveřejnění byl pevně stanoven zákonem. Plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], má vyšší normativní sílu než rozsudek Nejvyššího soudu, který řešil navíc jinou situaci, stanovisko Ústavního soudu přímo na daný případ dopadá. Soud prvního stupně uzavřel, že přijetí protiústavního zákona je primární příčinou vzniku újmy žalobkyně, žalovaná za proces normotvorby neodpovídá, a proto zde není dána příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce.

7. Z popsaných důvodů soud prvního stupně žalobní návrh zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním a předně uvedla, že soud prvního stupně nesprávně interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, která neřeší podstatu této právní věci. Právo žalobkyně vychází přímo z Ústavy České republiky a základní práva jsou hodna nejvyšší ochrany a tato ústavou zaručená práva nemohou být oslabena nebo dokonce vypnuta různou interpretací norem jednoduchého práva. Žalobkyně rekapitulovala normotvorný proces a popsala obsah novel zákona o střetu zájmů. V odvolání se obsáhle věnovala interpretaci nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, a trvala na tom, že stát musí nakládat s jejím právem na ochranu soukromí a osobních údajů s respektem, což neučinil. Dále se v odvolání podrobně věnovala ústavněprávnímu rozměru celé věci a zdůraznila, že žalovaná neučinila příslušná opatření bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. Žalovaná zveřejňovala citlivé informace soukromého charakteru jak o čistě osobních záležitostech žalobkyně, tak i o majetkových informacích a porušovala její ústavní právo na ochranu soukromí v podobě informačního sebeurčení. Za takový postup musí stát nést odpovědnost a nelze akceptovat odvolávku na odloženou vykonatelnost nálezu Ústavního soudu. Zdůraznila, že podala žalobu na ochranu osobnosti a nesouhlasí s tím, že jde o žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nelze se odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Navrhla, aby odvolací soud změnil odvoláním napadený rozsudek a žalobě vyhověl, popř. aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná navrhla potvrzení odvoláním napadeného rozsudku jako správného a nesouhlasila s odvolacími námitkami žalobkyně. Soud prvního stupně správně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobkyni v pozici svrchovaného nositele veřejné moci. Žalovaná v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné, který není oprávněn či povinen posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem, neboť to přísluší pouze soudu. V takovém případě obecný soud je povinen věc předložit Ústavnímu soudu, který jediný je oprávněn o případné protiústavnosti zákona rozhodnout. Nález Ústavního soudu, který byl vyhlášen dne [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. Ve Sbírce zákonů byl zákon vyhlášen dne [datum], pod [číslo] Sb. Žalovaná jako orgán moci výkonné se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmů, kdy tak činila s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Žalovaná vystupovala v pozici orgánu moci výkonné a nikoliv jako orgán moci soudní, který je k derogačnímu nálezu Ústavního soudu povinen přihlížet i v době, kdy zrušení předmětné právní úpravy ještě není účinné, a to s odkazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy a z něj plynoucí povinnosti soudů posuzovat v rámci své činnosti i případný rozpor zákonů s předpisy ústavními. Žalovaná jako orgán moci výkonné k tomu oprávněna nebyla. Žalovaná dne [datum], tedy v době odložené vykonatelnosti derogačního nálezu, omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení sama o sobě, to však neznamená, že by před tímto datem jednala nesprávně. Nelze souhlasit s tím, že by příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod byla přímo aplikovatelná tak, že by sama o sobě zakládala nárok žalobkyně na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Takový závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, na který soud správně odkázal. Žalobkyně výslovně uvedla, že svůj nárok neodvozuje z legislativní činnosti, v odvolání však opakovaně uvádí, že její ústavně zaručená práva byla porušena v důsledku přijetí zákona č. 14/2017 Sb., který byl v části shledán v rozporu s ústavním pořádkem. Legislativní činnost podle Ústavního soudu nepředstavuje nesprávný úřední postup a nevzniká z ní právo na náhradu škody. Odpovědnost za výkon legislativní činnosti je politická, nezakládá však právo jednotlivce na nárok na náhradu škody. Nemajetková újma žalobkyně se nepresumuje, újmu je třeba tvrdit a prokázat.

10. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212, § 212a, § 214 odst. 3 o. s. ř. (účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili) rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud prvního stupně provedl dokazování procesně správným způsobem a v dostatečném rozsahu, náležitě zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po stránce právní. Na přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje a se závěry tam uvedenými se ztotožňuje, neboť soud prvního stupně věc posoudil i ve světle přiléhavé judikatury a odkázal na relevantní ustanovení Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších právních předpisů, aplikovaná ustanovení citoval, jasně a srozumitelně vyložil.

12. Žalobkyně v odvolání namítala, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, že je zde odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, že je zde odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Tyto odvolací námitky nejsou důvodné a nutno poukázat na to, že ve skutečnosti žalobkyně uplatnila odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil.

13. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod (dále jen Listina). Podle čl. 4 Ústavy základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

14. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem.

15. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 10 odst. 3 Listiny každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

16. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

17. Zákon [číslo] Sb., o střetu zájmů, byl novelizován zákonem [číslo] 2017 s účinností od [datum] krom jiného v ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, další novelizace § 14b odst. 1 zákona byla provedena zákonem č. 112/2018 Sb., s účinností od [datum]. Znění novelizovaných ustanovení soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku doslovně citoval v bodě 25. a 26. Novelizace zákona o střetu zájmů byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl krom jiného odůvodněn tím, že:„ I. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího věcí veřejnou, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. [obec] širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy v podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní režim zveřejňování (respektive zpřístupnění) takto získaných údajů. II. Má-li být cílem nahlížení do registru prevence či odhalení střetu zájmů, respektive zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoliv pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací pro účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z registru na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoliv, kdo se identifikuje, zjistit údaje z registru oznámení a případný střet odhalit. III. Pokud se stát rozhodne zavést Centrální registr oznámení a namísto 6 500 evidenčních míst vytvoří jedno centrální, nemůže případné náklady či administrativu spojenou s rozsahem takto vzniklé agendy, tedy například právě s poskytováním údajů na žádost, vyřešit tím, že většinu údajů plošně zveřejní, čímž se vyřizování žádosti vyhne. Měla by totiž důsledně platit zásada, že stát má ukládat jen takové povinnosti, jejichž dodržování je schopen též kontrolovat a vymáhat.“ 18. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem a podle odstavce 4. podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Podrobnosti uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy stanoví zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou odvolací námitku žalobkyně, že se domáhala ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, neboť dle jejích tvrzení k újmě mělo dojít při výkonu veřejné moci a soud prvního stupně nepochybil, jestliže aplikoval zákon č. 82/1998 Sb. Úprava podle tohoto zákona je speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci a podle tohoto zákona je nutno postupovat i v souzené věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31Cdo 3916/2008, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na [webová adresa] a rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na [webová adresa]).

19. Soud prvního stupně postupoval správně, jestliže neshledal proces normotvorby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž právě citovanými novelami zákona o střetu zájmů, tedy zákony přijatými Parlamentem České republiky mělo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv žalobkyně. Tento závěr odpovídá relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25Cdo 1124/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25Cdo 1210/2009). Odvolací soud nesouhlasí s odvolací námitkou žalobkyně, že je potřeba jí přiznat přímou ochranu jejím právům podle čl. 7 a čl. 10 Listiny. Odevzdávání oznámení byla povinnost, kterou stanovil zákon o střetu zájmů, aby byly příjmy veřejných činitelů transparentní v rámci boje proti korupci, k čemuž měla a mají sloužit i podávání oznámení a možnost jejich veřejné kontroly. Takový zásah do práv žalobkyně považoval Ústavní soud za ústavně konformní, ale k dosažení legitimního cíle měl zákonodárce použít jiný způsob zveřejňování takto shromažďovaných údajů, a proto příslušná ustanovení zrušil.

20. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, který vysvětlil rozdíl mezi orgány justičními a jim naroveň postavenými (například exekutor při výkonu své činnosti), a postupem žalované jako orgánu státní správy, pod kterou spadalo vedení Centrálního registru oznámení. Nejvyšší správní soud, který je součástí soudní soustavy měl v rozsudku sp. zn. 9As 173/2020-32 právo řešit z hlediska ústavnosti aplikaci normy, kterou Ústavní soud v nálezu prohlásil za protiústavní a správně se touto otázkou zabýval. Jiné postavení však má žalovaná, která musela účinnou, byť protiústavní úpravu, respektovat, neboť Ústavním soudem byla některá ustanovení zákona o střetu zájmů zrušena až uplynutím dne [datum], protože Ústavní soud odložil do tohoto data účinnost svého rozhodnutí. Odvolací soud proto považuje závěr soudu prvního stupně o absenci odpovědnostního titulu za správný. Žalobkyně poukazovala na konkrétní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která ale není pro souzenou věc přiléhavá, např. rozsudek velkého senátu ze dne [datum] ve věci [číslo] [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finsku hodnotil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu tak, že závěry tam uvedené nelze bez dalšího aplikovat, neboť ESLP se nezabýval zveřejňováním majetkových poměrů veřejných činitelů, ale zveřejňováním příjmů značného množství soukromých osob; jde proto o odlišný skutkový stav.

21. Podle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

22. Odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze jako soud odvolací již v několika skutkově obdobných věcech rozhodoval, např. v řízení sp. zn. 28Co 312/2021, sp. zn. 12Co 267/2021-142, sp. zn. 55Co 382/2021-129, sp. zn. 28Co 30/2022, a neshledal důvod pro odchylné meritorní rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu je pro účastníky předvídatelné.

23. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť je ve výrocích věcně správný.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř.; žalovaná byla v této fázi procesně úspěšná a vznikly jí náklady ve výši [částka] za písemné vyjádření k odvolání podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a/, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) Lhůta plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení