23 Co 22/2026 - 263

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B]

2. Česká republika - [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o náhradu škody v podobě ušlého zisku, k odvolání první žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. června 2025, č. j. 15 C 161/2023-189, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I mění tak, že žaloba se zamítá co do částky 10 707 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 707 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení; jinak se v tomto výroku potvrzuje. II. 1. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 139 574,49 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 4. 6. 2025 soud prvního stupně uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 598 129 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou žalobu o zaplacení uvedené částky s příslušenstvím zamítl (výrok II), dále uložil první žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 144 716 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III) a žalobkyni uložil povinnost nahradit druhé žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalované společně a nerozdílně uhradily škodu v podobě ušlého zisku, po částečném zpětvzetí žaloby vyčísleného částkou 598 129 Kč, tvořenou pravidelnými odměnami za výkon funkce člena [orgán] za období listopad 2020 až červenec 2022. Žalobkyně tvrdila, že na základě nezákonného odvolání z funkce jí nebyly vypláceny sjednané odměny, přičemž nárok na náhradu škody se stal splatným dne 3. 8. 2023.

3. První žalovaná namítala zejména nedostatek pasivní věcné legitimace, dále tvrdila, že případná odpovědnost svědčí výlučně státu, a současně zpochybňovala výši nároku, včetně nároku za listopad 2020 a červenec 2022. Druhá žalovaná argumentovala tak, že rozhodnutí, z něhož žalobkyně dovozuje škodu, není výkonem státní moci a že primárním povinným k úhradě by byla první žalovaná jako plátce odměn. Obě žalované rovněž namítaly, že žalobkyně se měla domáhat nároků jiným způsobem, případně že její nárok zanikl uplynutím funkčního období.

4. Po vymezení dalších žalobních a obranných tvrzení účastníků řízení soud prvního stupně uvedl, jaká skutková zjištění učinil z listinných důkazů. Závěr, který učinil o skutkovém stavu věci, shrnul v bodě 23. a 24. odůvodnění svého rozsudku takto: S účinností od 16. 7. 2018 byla žalobkyně zvolena členem [orgán] (dále jen „[orgán]“), její odměna za výkon funkce činila od února 2020 měsíčně 29 200 Kč. Usnesením [orgán] (dále jen „[orgán]“) ze dne 11. 11. 2020, č. [číslo], byla celá [orgán], včetně žalobkyně, odvolána a následně [orgán] zvoleni její noví členové. Usnesení [orgán] č. [číslo] o odvolání žalobkyně bylo nezákonným správním rozhodnutím a Nejvyšším správním soudem bylo v říjnu 2022 zrušeno. Žalobkyně vyzvala jak první žalovanou, tak druhou žalovanou k úhradě náhrady škody v podobě ušlého zisku – nevyplacené odměny za výkon funkce v [orgán] od listopadu 2020 do července 2022, obě žalované však úhradu odmítly, neplnily dobrovolně. Následně v důsledku rozhodování zdejšího soudu a nadřízeného soudu jako soudu odvolacího žalobkyně vzala zpět svůj nárok ohledně částky 15 071 Kč, neboť v této části byly i skutkově obdobné věci zamítnuty s odkazem, že za měsíc červenec 2022 představuje ušlý zisk jen nevyplacená odměna za prvních patnáct dní tohoto měsíce (tj. v částce 14 129 Kč), když v částce 15 071 Kč byla žaloba v souvisejících sporech s odkazem na uvedené zamítnuta.

5. Soud prvního stupně odkázal na příslušná ustanovení zákona č. 483/1991 Sb., o [právnická osoba], ve znění účinném do 30. 9. 2023 (dále jen „zákon o [právnická osoba]“), zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) a zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Při posouzení věci vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla s účinností od 16. 7. 2018 na funkční období 4 let (viz § 8a odst. 3 zákona o [právnická osoba]) zvolena členem [orgán], takže k zániku funkce by došlo uplynutím funkčního období ke dni 15. 7. 2022. Usnesením [orgán] ze dne 11. 11. 2020 byla žalobkyně z [orgán] odvolána, a to nezákonně, jak v říjnu 2022 rozhodl Nejvyšší správní soud.

6. Soud prvního stupně dále vyšel z rozhodnutí správních soudů, že usnesení [orgán] představovalo správní rozhodnutí podle § 65 s. ř. s. vydané bez formalizovaného postupu. Připomněl, že zrušení individuálního správního aktu správním soudem má účinky toliko ex nunc, které působí výlučně do budoucna. Nepřisvědčil tak argumentaci žalovaných, že žalobkyně se měla domáhat své odměny za výkon funkce u první žalované, neboť nikdy nedošlo k jejímu řádnému odvolání. Poukázal na to, že usnesení o odvolání bylo sice shledáno nezákonným, ale až do zrušení tohoto usnesení v říjnu 2022 bylo nutno respektovat presumpci správnosti tohoto odvolání a usnesení vyvolávalo právní následky, zakládalo práva a povinnosti. Žalobkyně se proto nemohla domáhat své odměny pro výkon funkce, jelikož usnesení o jejím odvolání z [orgán] bylo zrušeno až po uplynutí jejího funkčního období ke dni 15. 7. 2022. Pokud první žalovaná namítala, že žalobkyni nenáleží ušlý zisk ani za počátek měsíce listopadu 2020, když byla odvolána z funkce k datu 11. 11. 2020, pak soud neshledal její námitku důvodnou. Zde vyšel z toho, že v obdobných řízeních byl taktéž odvolaným členům [orgán] přiznán ušlý zisk již od počátku listopadu 2020. Poukázal také na to, že výplatní termín nastává později, tedy v době, kdy již byla žalobkyně odvolána. Podle soudu prvního stupně je námitka první žalované rovněž v rozporu s dobrými mravy, protože první žalované je známo, jak dlouho se žalobkyně domáhá doplacení ušlé odměny jako ušlého zisku.

7. Jelikož žalobkyně byla nezákonně odvolána z funkce člena [orgán], v důsledku toho jí nebyla vyplácena odměna za výkon funkce ve výši 29 200 Kč měsíčně, a to od listopadu 2020 do července 2022 (konkrétně do 15. 7. 2022). Podle soudu prvního stupně není důvodu se domnívat, že pokud by žalobkyně nebyla odvolána, funkci by nevykonávala. Žádné takové okolnosti tvrzeny nebyly a nebyly ani prokázány. Nezákonným odvoláním z funkce člena [orgán] vznikla žalobkyni škoda v podobě ušlého zisku, a to nevyplacené odměny za měsíce, kdy nemohla svou funkci vykonávat pro nezákonné odvolání z funkce.

8. Pokud jde o to, kdo je subjektem odpovědným za škodu vzniklou žalobkyni, soud prvního stupně připomněl, že [právnická osoba] je veřejným ústavem s výrazně specifickým postavením, daným zejména její zákonem stanovenou nezávislostí na politické moci a způsobem financování. [orgán] jako orgán dohledu představuje nezávislý orgán veřejné moci, jehož úkolem je vykonávat kontrolu jménem veřejnosti. Ačkoli její členy volí a odvolává [orgán] (nově obě [orgán]), [orgán] jí není podřízena a nelze se proti jejímu rozhodnutí k [orgán] odvolat. [orgán] je pak pouze [orgán] a její postavení je od ní odvozené. Ačkoli [orgán] rozhodovala o odvolání [orgán] formou správního rozhodnutí, nevykonává státní moc, protože jí její výkon nebyl svěřen žádným zákonem. Je orgánem decentralizované veřejné správy, nikoliv správním orgánem státu. Proto její rozhodnutí nepředstavuje výkon státní správy ve smyslu OdpŠk. Stát tedy nemůže odpovídat za škodu, která by žalobkyni vznikla rozhodnutím [orgán].

9. Soud prvního stupně tak zcela přisvědčil argumentaci druhé žalované, že rozhodnutí o odvolání [orgán] bylo toliko personálním opatřením. Poukázal na to, že odměny členům [orgán] se hradí ze zvláštní výdajové položky rozpočtu [právnická osoba] a vyplácí je [právnická osoba] (viz § 8 odst. 3 a § 8b odst. 7 zákona o [právnická osoba]). Jestliže odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyně nelze dovozovat podle OdpŠk, není druhá žalovaná ve sporu pasivně legitimována. Ve vztahu k druhé žalované proto soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.

10. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pak soud prvního stupně poukázal na to, že v případě, kdy nelze odpovědnost za škodu posuzovat podle OdpŠk, řídí se odpovědnost veřejnoprávních subjektů obecnou úpravou občanského zákoníku. [orgán] sice vystupuje jako správní orgán, avšak nemá vlastní právní subjektivitu, a proto za její jednání odpovídá [právnická osoba] jakožto veřejný ústav. Bylo prokázáno, že [orgán] porušila zákon o [právnická osoba], když nezákonně odvolala žalobkyni z funkce člena [orgán] jako součást celého orgánu, ačkoliv zákonné podmínky k tomu nebyly splněny. Tím žalobkyni znemožnila výkon funkce a způsobila jí škodu odpovídající ušlé odměně. Na straně [orgán] je dána minimálně nevědomá nedbalost, protože při náležité pečlivosti měla a mohla vědět, že odvolání celé [orgán] jako celku není podle zákona možné.

11. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že první žalovaná podle § 2910 o. z. odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni tím, že v důsledku nezákonného rozhodnutí [orgán] nemohla vykonávat funkci člena [orgán] a ušla jí tím odměna za tuto funkci v období od listopadu 2020 do 15. července 2022 ve výši 598 129 Kč (/20 x 29 200/ + 14 129 Kč). Tuto částku tedy soud žalobkyni přiznal, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení (ve výši 15 % ročně), a to od 3. 8. 2023, kdy se první žalovaná dostala do prodlení. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala první žalovanou k plnění předžalobní výzvou, přičemž splatnost závazku nastala 2. 8. 2023, a dnem 3. 8. 2023 je první žalovaná již v prodlení.

12. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni vůči první žalované náklady řízení ve výši 144 716 Kč, odpovídající poměru úspěchu ve věci, a současně žalobkyni uložil povinnost uhradit druhé žalované jako úspěšnému účastníkovi náklady řízení ve výši 1 500 Kč. Lhůty k plnění byly stanoveny v souladu s § 160 o. s. ř.

13. Proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně podala první žalovaná včasné a přípustné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav, neprovedl podstatné navržené důkazy, nesprávně právně posoudil věc a zároveň zatížil rozhodnutí vadami nepřezkoumatelnosti. Žalovaná především namítala, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalovaná je pasivně legitimována, ač z provedených důkazů i právní úpravy vyplývá, že [orgán] není orgánem žalované, ale orgánem státu vykonávajícím státní moc, případně alespoň moc přenesenou. Upozornila, že soud prvního stupně se nevypořádal s rozsáhlou argumentací, neodůvodnil, proč považuje [orgán] za orgán žalované, a nereagoval ani na důvodové zprávy a judikaturu, které svědčí o tom, že odpovědnost by mohla nést Česká republika podle OdpŠk. Dále první žalovaná tvrdila, že soud prvního stupně ignoroval tvrzení a důkazy o absenci zavinění na straně [orgán], ačkoli v době přijetí rozhodnutí o odvolání členů [orgán] nebyla otázka zákonnosti tohoto postupu judikatorně vyřešena, přičemž v řízení bylo prokázáno, že i specializovaný soud dospěl původně k opačnému závěru. Žalovaná rovněž namítala, že soud prvního stupně se nevypořádal s povinností zkoumat možnost moderace náhrady škody podle § 2953 o. z., ačkoli navrhovala argumenty svědčící pro snížení náhrady, zejména existenci pochybností o tom, zda by žalobkyně funkci vykonávala po celé období, dále možné paralelní výdělky žalobkyně a skutečnost, že žalobkyně by musela i tak odvést zákonné srážky, takže tvrzený ušlý zisk neodpovídá reálnému zvýšení jejího majetku. Žalovaná rovněž brojí proti závěru soudu prvního stupně, že žalobkyni náleží náhrada škody za prvních 11 dní měsíce listopadu 2020, neboť po tuto dobu byla skutečně ve funkci a náležela jí odměna, nikoli ušlý zisk, a soud tedy nezákonně přiznal dvojí plnění. Významným nedostatkem podle první žalované je též to, že soud odmítl provést účastnický výslech žalobkyně a další důkazy, které byly zásadní pro posouzení existence zavinění a pro úvahy o moderaci škody, a tím rozhodl na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalovaná nesouhlasila, ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, neboť do nich soud prvního stupně zahrnul úkony právních služeb, které nebyly potřebné ani účelné, včetně podání, která se týkala výlučně vstupu dalšího účastníka do řízení nebo sdělování informací o jiných řízeních, jež soud znal i bez iniciativy žalobkyně. Namítala rovněž, že žalobkyně svým postupem způsobila zmaření jednání dne 24. 3. 2025, a proto nelze náklady na účast advokáta na tomto jednání považovat za účelné. Podle žalované dále soud prvního stupně chybně stanovil základ pro výpočet nákladů řízení, nesprávně vyhodnotil poměr úspěchu a neúspěchu ve věci a nezohlednil, že část žaloby byla vzata zpět a další část měla být zamítnuta. V důsledku těchto vad je podle žalované výrok o náhradě nákladů řízení nespravedlivý, věcně nesprávný a měl by být změněn. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku I tak, že žalobu zamítne a přiznal žalované náhradu nákladů řízení, eventuálně, aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Podle žalobkyně je odvolání žalované nedůvodné, protože soud prvního stupně správně posoudil povahu rozhodování [orgán] jako výkon decentralizované veřejné správy, nikoliv státní správy, a zcela správně uzavřel, že za nezákonné rozhodnutí tohoto orgánu odpovídá žalovaná jako právnická osoba, jejímž je [orgán] orgánem. Současně žalobkyně zdůraznila, že žalovaná mylně namítá nedostatek pasivní legitimace a nesprávně interpretuje judikaturu správních soudů, která jasně potvrzuje, že [orgán] nevykonává státní moc, ale veřejnou moc sui generis, a proto se odpovědnost za způsobenou škodu řídí občanským zákoníkem, jak uzavřel soud prvního stupně. Dále žalobkyně odmítla tvrzení žalované ohledně absence zavinění, protože ze zjištěných okolností vyplývá, že členové [orgán] museli vědět o nezákonnosti způsobu odvolání [orgán], které bylo přijaté nestandardním postupem, bez diskuse a mimo schválený program jednání, což podle žalobkyně představuje minimálně nevědomou nedbalost, spíše však jednání hraničící s nepřímým úmyslem. Žalobkyně se rovněž vymezila proti návrhům žalované na moderaci náhrady škody, protože výkon funkce člena [orgán] nepodléhá režimu pracovního práva, a navíc snížení náhrady brání i odborný charakter funkce členů [orgán], kteří svým postupem porušili povinnost odborné péče. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná účelově spekuluje o hypotetických důvodech, pro které by mohla být žalobkyně později odvolána zákonným způsobem, přičemž sama [orgán] nikdy žádné zákonné odvolání neprovedla. Žalobkyně odmítla i námitky směřující proti závěrům o vzniku a výši škody, stejně jako tvrzení žalované o nutnosti provedení dalších důkazů, které žalovaná navrhuje až po koncentraci řízení. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s výhradami žalované proti výroku o náhradě nákladů řízení, protože jednotlivé úkony právní služby byly vynuceny procesní obranou žalované, která celou dobu odmítala svou odpovědnost a tvrdila, že za škodu odpovídá stát, zatímco soud prvního stupně správně vyšel z relevantní judikatury včetně Nejvyššího soudu, která potvrzuje odpovědnost žalované jakožto právnické osoby za nezákonné rozhodnutí jejího orgánu. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soudu potvrdil napadený rozsudek a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání první žalované není opodstatněné.

16. Odvolací soud předesílá, že výroky II a IV rozsudku soudu prvního stupně týkající se žalobkyně a druhé žalované nebyly odvoláním napadeny, a tak samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Z toho důvodu druhá žalovaná ani nebyla účastníkem odvolacího řízení.

17. Soud prvního stupně provedl k důkazu veškeré listiny, které účastníci soudu předložili. Skutkový stav věci zjistil v rozsahu potřebném pro její právní posouzení a provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. Nepochybil, pokud neprovedl dokazování účastnickým výslechem žalobkyně, který první žalovaná označila k důkazu v podání ze dne 6. 3. 2024 a následně i v podání ze dne 14. 3. 2025. Výslech účastníka řízení soud provede tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak a jestliže s tím účastník souhlasí (§ 131 odst. 1 o. s. ř.). Z obsahu předloženého spisu je zřejmé, že v podání ze dne 6. 3. 2024 první žalovaná nejprve uvedla veškerou svou argumentaci proti žalobě (k pasivní legitimaci, odpovědnosti za škodu podle OdpŠk, odpovědnosti žalované podle zákoníku práce či odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku) a teprve v závěru podání označila důkazy, mezi nimi i účastnický výslech žalobkyně. Z tohoto podání první žalované není zřejmé, které (či která) konkrétní tvrzení první žalované by mělo být (či by měla být) prokazováno (prokazována) právě účastnickým výslechem žalobkyně. K vyjádření žalované, tedy k jejím námitkám vůči pasivní legitimaci, jakož i k její odpovědnosti za škodu, se žalobkyně vyjadřovala ve svých podáních a přednesech, neboť právě tyto úkony účastníků jsou k tomu určeny, nikoli výslech účastníka řízení. V dalším podání ze dne 14. 3. 2025 první žalovaná opět poukazovala na nedostatek své pasivní legitimace ve sporu, dále na absenci zavinění na straně [orgán], poukázala i na nesprávně vyčíslený nárok na náhradu škody, a navrhovala moderaci náhrady škody, přičemž účastnický výslech žalobkyně navrhovala právě k moderaci náhrady škody. Z tohoto podání první žalované lze vyvodit, že účastnický výslech žalobkyně byl navrhován k prokázání majetkových poměrů žalobkyně a k tomu, zda nevykonávala jinou činnost, která by jí přinášela hospodářský zisk. Prokazování takových skutečností považuje i odvolací soud za nerozhodné pro posouzení věci, a to v situaci, kdy zákon o [právnická osoba], ačkoli upravuje rozsah zákazu konkurenčního jednání pro členy [orgán] (§ 8a odst. 3 zákona o [právnická osoba]), zcela nevylučuje možnost člena [orgán] vykonávat výdělečnou činnost. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, pokud neprovedl důkaz zvukovým záznamem z 18. jednání [orgán] ze dne 11. 11. 2020, který navrhovala žalobkyně (viz její podání ze dne 24. 3. 2025). Při jednání dne 26. 5. 2025 soud prvního stupně provedl k důkazu listinu – zápis z 18. jednání [orgán] ze dne 11. 11. 2020 v [orgán] 17 stran, včetně přílohy 1 – 4, který je k prokázání obsahu jednání pro účely tohoto řízení zcela postačující. K provedenému důkazu pak účastníci neměli žádné připomínky, a provedení dalších důkazů nežádali. Provedení zvukového záznamu bylo tedy v dané situaci zjevně nadbytečné. Přísluší se doplnit, že ani účastnický výslech žalobkyně, ani zvukový záznam, nemají charakter opomenutých důkazů, neboť soud prvního stupně o nich řádně rozhodl, když při jednání dne 26. 5. 2025 návrh na jejich provedení usnesením zamítl.

18. Soud prvního stupně posoudil po právní stránce zcela správně spornou otázku pasivní věcné legitimace a správně uzavřel, že ve věci je pasivně legitimována první žalovaná.

19. Po vydání napadeného rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Nejvyšší soud ČR ve skutkově a právně obdobné věci (vedené u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]), a to rozsudkem dne 14. 10. 2025, sp. zn. [spisová značka], v němž dovolací soud přijal a odůvodnil právní závěr, že [orgán] je orgánem [orgán], nikoliv orgánem státu a že rozhodnutí [orgán] o odvolání člena [orgán] z funkce ve smyslu § 8a odst. 2 zákona o [právnická osoba] nepředstavuje výkon státní moci (správy) ve smyslu ust. § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 OdpŠk, za nějž by odpovídal stát.

20. Odvolací argumentace první žalované týkající se její pasivní legitimace ve sporu je tak bezpředmětná, jelikož otázka její pasivní legitimace již byla judikaturou vyřešena. Lze proto dílčím způsobem uzavřít, že za škodu vzniklou žalobkyni rozhodnutím [orgán] (jako vnitřního orgánu [orgán]) odpovídá první žalovaná, a to podle § 2910 o. z.

21. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Podle § 2911 o. z. způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti. Podle § 2952 věty prvé o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle § 2953 odst. 1 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

22. Předpoklady pro vznik povinnosti k náhradě způsobené škody podle § 2910 o. z. jsou protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení zákonem stanovené povinnosti, vznik škody, která je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním, a zavinění.

23. Soud prvního stupně správně seznal, že v dané věci byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti první žalované za škodu podle § 2910 o. z., včetně zavinění. V řízení bylo prokázáno, že [orgán] svým rozhodnutím ze dne 11. 11. 2020 odvolala členy [orgán] v rozporu se zákonem, a v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím vznikla žalobkyni škoda v podobě ušlého zisku, když jí ušla odměna za výkon činnosti člena [orgán]. [orgán] je orgánem [právnická osoba], přičemž je to právě [právnická osoba], kdo odpovídá za protiprávní jednání [orgán]. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že [orgán] jednala minimálně v nevědomé nedbalosti, přičemž podle § 2911 o. z. se v případě škody způsobené porušením zákonné povinnosti zavinění z nedbalosti předpokládá. Ačkoli první žalovaná argumentovala v řízení ve prospěch závěru, že na její straně není dáno zavinění, její tvrzení nejsou způsobilá vyvrátit existenci presumovaného zavinění. První žalovaná konkrétně tvrdila, že posouzení právní otázky vztahující se k oprávněnosti odvolání členů [orgán] bylo nesmírně složitou právní problematikou, a to s ohledem na nejasnost dikce zákona o [právnická osoba]. Poukazovala i na to, že ani soudci specializovaní na obor správního práva nedokázali v prvním stupni věc adekvátně právně posoudit.

24. Členem [orgán] může být zvolen občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům. V souladu s ust. § 4 odst. 1 o. z. lze důvodně předpokládat, že osoby, které souhlasí se svým zvolením za člena [orgán], mají jako svéprávné osoby rozum průměrného člověka a schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, tedy že jsou si vědomi toho, že zvolení do [orgán] vyžaduje určité předpoklady, jak odborné, tak morální. Nadto osoby zvolené do [orgán] by si měly být vědomy významu tohoto orgánu, a měly by si být vědomy svých kompetencí vyplývajících ze zákona o [právnická osoba], včetně toho, za jakých podmínek zákon umožňuje odvolat členy [orgán]. V posuzované věci [orgán] nepostupovala v souladu se zákonem o [právnická osoba], neodvolala členy [orgán] v důsledku právního názoru členů [orgán], který by byl následně shledán nesprávným, ale proto, že [orgán] postupovala nad rámec ust. § 6 odst. 2 zákona o [právnická osoba] ve spojení s § 8a odst. 3 věty třetí zákona o [právnická osoba] a učinila personální opatření. Je zjevné, že pokud by [orgán] nejednala v rozporu se zákonem o [právnická osoba], k žádné škodě na straně žalobkyně by nedošlo. Neobstojí ani argumentace první žalované rozhodnutím správního soudu ve věci vedené u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], neboť toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2022, č. j. [spisová značka] z důvodu nerespektování právní úpravy v zákoně o [právnická osoba]. Vzhledem k tomu, že členové [orgán] byli povinni postupovat podle platného právního předpisu, neobstojí ani argumentace první žalované novelou zákona o [právnická osoba][Anonymizováno]účinnou od 1. 10. 2023.

25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4393/2018 vyložil, že smyslem tzv. moderačního práva soudu je zmírnění dopadu povinnosti nahradit škodu na škůdce tam, kde by uložení povinnosti v plném rozsahu představovalo s přihlédnutím ke všem okolnostem přílišnou tvrdost. Východiskem tohoto ustanovení je úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, byla-li škoda způsobena neúmyslně, by uložení povinnosti nahradit ji v plném rozsahu bylo v rozporu s preventivními i reparačními účinky odpovědnosti za škodu a principy spravedlnosti. Využití moderačního oprávnění soudu je výjimkou z principu plné náhrady škody a rovněž zásahem do práva poškozeného vlastnit majetek podle čl. 11 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. Soud k němu proto smí přistoupit pouze výjimečně a své rozhodnutí musí řádně a důkladně odůvodnit. Ustanovení § 2953 odst. 1 o. z. výslovně vyžaduje existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které lze výjimečně částečně odepřít poškozenému právo na náhradu škody.

26. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal předpoklady pro snížení náhrady podle § 2953 odst. 1 o. z., jelikož v posuzované věci neexistují žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly přiměřené snížení náhrady škody. Namítala-li první žalovaná, že s prací žalobkyně byla nespokojenost a je vysoce pravděpodobné, že by i tak byla odvolána z [orgán], jedná se o námitku v rovině spekulací. Kromě toho, i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2022, č. j. [spisová značka] vyplývá, že důvodem pro odvolání člena [orgán] jsou toliko zákonné důvody, nikoli výhrady k jeho práci. Nelze proto důvodně předpokládat, že by žalobkyně mohla být platně odvolána z důvodu výhrad k její práci, jejichž existenci tvrdila první žalovaná.

27. Odvolací soud nepřihlížel k novým tvrzením uplatněným až v odvolacím řízení, a sice, že žalobkyně porušovala § 5 odst. 2 zákona o [právnická osoba], a nesplňovala tak předpoklady pro volbu členkou [orgán]. Odvolací soud připomíná, že odvolací řízení je založeno na principu neúplné apelace a nové skutečnosti lze tvrdit a nové důkazy označovat jen za podmínek daných zákonem. První žalovaná mohla tyto své námitky uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně, což ale neučinila.

28. Pokud první žalovaná navrhovala moderaci výše náhrady škody s odkazem na ust. §69 odst. 2 zákoníku práce, i zde se jedná o argumentaci nepřípadnou. Jednak funkce člena [orgán] je veřejnou funkcí, přičemž výkon funkce člena [orgán] je překážkou v práci z důvodu obecného zájmu, za kterou zaměstnavatel poskytne členu [orgán] pracovní volno bez náhrady mzdy, jednak zákon o [právnická osoba] nestanoví, že by člen [orgán] nesměl vůbec vykonávat žádnou další výdělečnou činnost.

29. Odvolací soud však shledal důvodnou námitku první žalované o chybném posouzení nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 10 717 Kč (/29 200 : 30/ x 11) za prvních 11 dnů v měsíci listopadu 2020. Nutno přisvědčit první žalované, že tento nárok nelze posoudit podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Odměna za období od 1. 11. do 11. 11. 2020 náleží žalobkyni z toho důvodu, že v uvedeném období vykonávala činnost člena [orgán], a to ve smyslu ust. § 8b zákona o [právnická osoba]. Žalobkyně vymezila po skutkové stránce svůj nárok v žalobě, nevyžaduje se po ní, aby nárok kvalifikovala i po právní stránce, neboť to přísluší soudu. Odměnu za období od 1. 11. do 11. 11. 2020 by tak bylo možno žalobkyni přiznat z jiného právního titulu, pokud by jí první žalovaná neuhradila. Při odvolacím jednání však právní zástupce žalobkyně sdělil, že žalobkyni byla odměna za uvedené období uhrazena. Odvolací soud proto při posouzení věci vycházel z nesporného tvrzení účastníků, že žalobkyni byla uhrazena odměna za výkon člena [orgán] za období od 1. 11. do 11. 11. 2020.

30. Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé tak, že zamítl žalobu co do částky 10 707 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 707 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil podle § 219 o. s. ř., jelikož je věcně správný.

31. Vzhledem k částečné změně napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud v souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. nejen o nákladech odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.

32. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení částky 613 200 Kč. Ohledně částky 15 071 Kč bylo řízení zastaveno, procesní zavinění na částečném zastavení řízení nese žalobkyně. Co do částky 10 707 Kč byla žalobkyně v řízení neúspěšná, neboť žaloba byla částečně zamítnuta. Vzhledem k žalobou uplatněnému požadavku byla žalobkyně v řízení úspěšná v rozsahu 95,8 %, první žalovaná pouze v rozsahu 4,2 %. Odvolací soud tedy přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení žalobkyni podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., kdy žalobkyně má nárok na 91,6 % vzniklých nákladů (95,8 – 4,2).

33. Náklady žalobkyně sestávají ze soudního poplatku ve výši 30 660 Kč a nákladů vynaložených na právní zastoupení. Podle § 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) činí odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 613 200 Kč částku 10 780 Kč, z tarifní hodnoty 598 129 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 6. 1. 2025) částku 10 700 Kč.

34. Advokát učinil v řízení osm úkonů právní služby podle § 11 odst. písm. a), d), g), k) advokátního tarifu – příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva ze dne 27. 7. 2023, žaloba ze dne 16. 8. 2023, účast na jednání soudu dne 24. 3. 2025, písemné podání ve věci samé ze dne 24. 3. 2025, účast na jednání dne 26. 5. 2025, vyjádření k odvolání první žalované ze dne 1. 12. 2025 a účast na jednání odvolacího soudu dne 25. 2. 2026. Advokát dále učinil dva úkony právní služby podle § 11 odst. 2 písm. g), h) ve spojení s ust. § 11 odst. 3 advokátního tarifu, za něž náleží odměna ve výši jedné poloviny – vyjádření k návrhu na přerušení řízení ze dne 3. 3. 2025 a účast na jednání dne 4. 6. 2025, při němž došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí. Odvolací soud neshledal účelnými úkony právní služby podání žalobkyně ze dne 10. 4. 2024, když tímto podáním byla rozšířena žaloba ve vztahu k druhé žalované, netýká se proto vztahu žalobkyně a první žalované, a podání žalobkyně ze dne 28. 11. 2024, kterým žalobkyně upozorňovala soud na rozhodnutí v obdobných věcech, což je ale soudu známo z úřední činnosti. Naopak důvodnými neshledal námitky první žalované o neúčelnosti úkonu právní služby účast na jednání dne 24. 3. 2025. Byť bylo jednání přerušeno s tím, že v něm soud bude pokračovat dne 26. 5. 2025, a to z toho důvodu, že žalobkyně v den jednání podala soudu své vyjádření, z obsahu předloženého spisu je zřejmé, že podáním ze dne 24. 3. 2025 žalobkyně reagovala na podání první žalované ze dne 14. 3. 2025 a ze dne 17. 3. 2025, které jí bylo doručeno teprve dne 21. 3. 2025. Žalobkyně první jednání ve věci nezmařila.

35. Za tři úkony právní služby učiněné před 6. 1. 2025 (částečné zpětvzetí žaloby) činí odměna celkem 32 340 Kč (3 x 10 780), za následujících pět úkonů právní služby činí odměna celkem 53 500 (5 x 10 700). Za dva úkony, za něž náleží odměna ve výši jedné poloviny, činí odměna celkem 10 700 Kč. Celkem činí odměna advokáta 96 540 Kč.

36. Náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 za tři úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024 činí 900 Kč (3 x 300). Náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 za sedm úkonů právní služby učiněných po 1. 1. 2025 činí 3 150 Kč (7 x 450). Náhrada za DPH 21 % z odměny a náhrad činí 21 123,90 Kč. Náklady právního zastoupení činí celkem 121 713,90 Kč.

37. Z celkové částky nákladů řízení ve výši 152 373,90 Kč (121 713,90 + 30 660) má žalobkyně nárok na 91,6 %, což představuje částku 139 574,49 Kč. Ke splnění povinnosti byla první žalované stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), platebním místem je advokát žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).