23 Co 220/2022- 184

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobců: a) JUDr. et PhDr. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] b) Mgr. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený obecnou zmocněnkyní žalobkyní a) proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 C 2/2020 - 152, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích o věci samé I, III a výrocích o nákladech řízení V a VI potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 C 2/2020-152, soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení (výrok [příjmení]), uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni a) ve výši [částka] (výrok V) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci b) ve výši [částka].

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se každý z žalobců domáhal vůči žalované zaplacení částky [částka] za nemajetkovou újmu vzniklou jim v důsledku nepřiměřené délky řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 268/2013 a 21 C 73/2014, v nichž oba žalobci rovněž v procesním postavení žalobců vystupovali jako nerozluční společníci. Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 168/2013 bylo zahájeno dne [datum rozhodnutí], avšak pravomocně skončilo až dne [datum], resp. až rozhodnutím Ústavního soudu ze dne [datum], jímž byla ústavní stížnost podaná žalobci proti pravomocnému rozhodnutí Městského soudu v Praze, odmítnuta. Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 73/2014 bylo zahájeno dne [datum rozhodnutí] a pravomocně skončeno dne [datum]. Délka obou řízení byla nepřiměřeně dlouhá, když žalobci se na délce řízení nepodíleli, naopak v řízení byly průtahy a význam předmětu řízení pro žalobce byl podstatný, neboť se jednalo o řešení sousedských vztahů, ve vztahu k žalobci b) byl zdůrazňován vyšší věk a jeho zdravotní problémy odůvodňující navýšení odškodnění. V průběhu řízení pak žalobci požadovali navýšení původně požadované částky s ohledem na délku samotného kompenzačního řízení, a to o dalších [částka] pro každého z žalobců s úrokem z prodlení od okamžiku vznesení kompenzační námitky.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla zamítnutí žaloby. Ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 268/2013 žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobců konstatovala nepřiměřenost délky tohoto řízení, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti případu žalovaná nepřiznala žalobcům peněžitou náhradu. Řízení bylo po stránce skutkové i právní složité, naopak význam řízení byl dle žalované pro žalobce nízký až bagatelní, neboť předmětem řízení byla částka [částka]. V tomto směru žalovaná poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně. Navíc žalobci zvolili zcela neadekvátní způsob vymáhání tvrzené škody, přičemž v důsledku svého neúspěchu v původním řízení se snaží saturovat na úkor státu. Délku řízení vedeného pod sp. zn. 21 C 73/2014 považovala žalovaná s ohledem na procesní a skutkovou složitost řízení za přiměřenou, když navíc žalobci se na délce řízení významně podíleli, neboť podali 5 návrhů na určení lhůty k procesnímu úkonu i nedůvodnou stížnost na průtahy, v důsledku nichž se soudy musely zabírat jejich procesními návrhy. Tvrzené průtahy jsou ještě tolerovatelné, neboť činily vždy několik málo měsíců.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 268/2013 ke skutkovému závěru, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne [datum] se žalobci domáhali proti žalovaným [příjmení] [jméno]. [jméno] [příjmení] a Prof. RNDr. [jméno] [příjmení], DrSc. zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z této částky od [datum] do zaplacení s odůvodněním, že v důsledku rekonstrukce bytové jednotky ve vlastnictví žalovaných nacházející se nad bytovou jednotku ve vlastnictví žalobců došlo v období [datum] do [datum] ke vzniku škody na bytové jednotce žalobců (vznik prasklin a vytopení), přičemž žalobci vynaložili na odstranění škody částku v celkové výši [částka]. Řízení sp. zn. 13 C 268/2013 skončilo až doručením rozhodnutí o ústavní stížnosti žalobcům dne [datum], tedy posuzované řízení trvalo 6 let. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobců vyhodnotila, že výše uvedené posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a žalobcům poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalobců na rozhodnutí v přiměřené době. Ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 74/2014 učinil soud I. stupně skutkový závěr, že žalobci se žalobou podanou k soudu dne [datum] domáhali proti žalovaným [příjmení] [jméno] [příjmení], Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] a [právnická osoba] [právnická osoba] zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku prováděné rekonstrukce bytové jednotky nacházející se nad bytovou jednotkou ve vlastnictví žalobců v období od [datum] do [datum] s tím, že žalobcům měla vzniknout škoda v rozbití obložení koupelny, přičemž řízení skončilo dnem [datum], kdy žalobcům bylo doručeno usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2516/20, tj. posuzované řízení trvalo 6 let a 8 měsíců.

5. Po právní stránce aplikoval soud I. stupně na daný případ §1, § 5, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen„ OdpŠk“) a dospěl k závěru, že délka obou posuzovaných řízení byla nepřiměřeně dlouhá s tím, že je na místě přiznat žalobcům finanční zadostiučinění. Soud I. stupně s ohledem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko Cpjn 206/2010“) při svém rozhodování o náhradách nemajetkové újmy za posuzovaná řízení zohlednil i délku kompenzačního řízení, jež ke dni rozhodnutí soudu I. stupně trvalo 2 roky a 5 měsíců, a z tohoto důvodu navýšil základní částku odškodnění na částku [částka] s výjimkou prvních dvou let řízení, za která byla stanovena částka poloviční. Ve vztahu k žalobci b) pak tuto základní částku navýšil na [částka] za jeden rok řízení (opět s výjimkou prvních dvou let, ve vztahu k nimž byla stanovena opětovně částka poloviční), kdy zohlednil dále i věk žalobce b) v době kompenzačního řízení (70 let) v kombinaci s nepříznivým zdravotním stavem žalobce b). Ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 268/2013 činila v případě žalobkyně a) základní částka [částka] a v případě žalobce b) činila [částka], ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 73/2014 činila základní částka v případě žalobkyně a) částku [částka] a v případě žalobce b) činila [částka].

6. Ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 268/2013 soud I. stupně výše uvedené základní částky dále modifikoval dle kritérií uvedených v § 31a OdpŠk, když základní částku snížil o 35% z důvodu procesní složitosti spočívající v opakovaných rozsáhlých doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů včetně návrhu na změny žaloby, mediace, rozsáhlého dokazování, potřeby rozhodnutí o určení procesní lhůty k podání poučení či námitky podjatosti, přičemž věc byla rozhodována na dvou stupních soudní soustavy s tím, že soud I. stupně rozhodoval meritorně dvakrát, stejně tak jako soud odvolací a dále ve věci rozhodoval Ústavní soud. Soud I. stupně dále ponížil základní částku odškodnění o 15 % z důvodu skutkové složitosti věci, kdy v řízení nastala potřeba objektivního posouzení, zda ke škodě skutečně došlo v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných a pokud ano, v jakém rozsahu, vypracován i znalecký posudek, který byl doplňován výpovědí znalce u jednání soudu, a to i s ohledem na další znalecký posudek v řízení předložený. Ve vztahu ke kritériu postupu orgánu veřejné moci, významu řízení pro žalobce a jednání účastníka základní částky nijak nemodifikoval. Dále základní částky snížil o 30% z důvodu sdílené újmy, neboť žalobci v řízení vystupovali jako nerozluční společníci, tudíž je zřejmé, že svou nemajetkovou újmu týkající se nepřiměřené délky řízení sdíleli společně.

7. Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 21 C 73/2014 soud I. stupně základní částku snížil o 30% z důvodu procesní složitosti věci, neboť z obsahu spisu vyplývala významná procesní aktivita účastníků řízení, s níž se soudy musely vypořádávat, v průběhu řízení docházelo opakovaně ke změně skutkových tvrzení, bylo rozhodováno o připuštění změny žaloby, byly opakovaně upravovány a doplňovány důkazní návrhy, ve věci byla nařízena mediace, byly řešeny námitky žalobců o podjatosti ustanovené mediátorky, bylo rozhodováno o změně znalce, dále žádáno o prodloužení lhůty k vypracování znaleckého posudku, byť tento byl v předchozí době soudem urgován, byly opakovaně podávány ze strany žalobců návrhy na určení procesní lhůty, s čímž byla spojena nutnost předkládání spisu odvolacímu soudu, byť byly následně tyto návrhy shledány nedůvodnými. Ve věci bylo meritorně rozhodováno soudem I. i II. stupně a dále byla ve věci podána i ústavní stížnost. Z důvodu skutkové složitosti věci pak byla základní částka ponížena o dalších 20 %, když předmětem posuzovaného řízení bylo více odlišných nároků a bylo třeba přistoupit i k znaleckému zjišťování výše skutečně vzniklé majetkové škody. Ve vztahu ke kritériu postupu orgánů veřejné moci během řízení pak soud I. stupně navýšit základní částku odškodnění o 15 % z důvodu nečinnosti soudu, neboť nečinnost soudu byla opakovaně ve vyšším rozsahu z důvodu úrazu, nemoci apod. Ve vztahu k jednání účastníka soud I. stupně základní částku nijak nemodifikoval. Dále soud snížil základní částku o 30% z důvodu sdílené újmy se stejným odůvodněním jako u předchozího posuzovaného řízení. S ohledem na výše uvedené tak soud I. stupně přiznal žalobkyni a) odškodnění za obě posuzovaná řízení v celkové výši [částka] ([částka] [anonymizováno] + [částka] 732,40) a žalobci b) odškodnění za obě posuzovaná řízení v celkové výši [částka] ([částka] [anonymizováno] + [částka] 717,60) včetně zákonného úroku z prodlení z těchto částek dle § 1970 o. z. s tím, že prvním dnem prodlení byl den [datum], neboť žalovaná se dostala do prodlení marným uplynutím 6měsíční lhůty po uplatnění nároku žalobců u žalované v rámci předběžného projednání.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně ve výrocích V a VI s odkazem na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že plnou náhradu nákladů řízení přiznal žalobcům, a to za situace, kdy rozhodnutí o výši přiměřeného zadostiučinění záviselo na úvaze soudu. Žalobkyni a) přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka] a žalobci b) pak náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

9. Proti vyhovujícím výrokům ve věci samé I a III a proti výrokům o nákladech řízení V a VI rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalovaná z důvodu nesprávných skutkových zjištění, nesprávného právního posouzení a vadnosti rozhodnutí. Žalovaná rozporovala navýšení základní částky z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, kdy se jedná o samostatný nárok a mělo o něm být rozhodnuto samostatným výrokem. Slučování tohoto nároku s původně uplatněným nárokem z posuzovaného řízení a jeho přiznání formou navýšení základní částky není v souladu se zákonem. Navíc závěr soudu I. stupně o nepřiměřenosti délky kompenzačního řízení – necelé tři roky – není v souladu se zjištěným skutkovým stavem a je zmatečný, neboť kompenzační řízení s ohledem na okolnosti covidových opatření, které je třeba vnímat jako vyšší moc, nelze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé. Žalovaná dále nesouhlasila s navýšením základní částky u žalobce b) z důvodu věku a jeho zdravotního stavu, když tyto skutečnosti měly být hodnoceny při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného. Navíc dle žalované je navýšení z tohoto kritéria nepřípadné, neboť žalobce b) nedovršil ani 70 let, když dle konstantní judikatury je zohledňovanou věkovou hranicí až dosažení věku 75 let. K hodnocení kritéria významu řízení ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 13 C 268/2013 žalovaná namítla, že soud I. stupně aplikoval názor dovolacího soudu deklarovaný např. v judikátu sp. zn. 30 Cdo 6056/2016 formalisticky, aniž by přitom porovnal základní předmět řízení, kterým byla téměř bagatelní částka s jednáním (aktivitou) žalobců v průběhu namítaného řízení, kterou žalobci sami o své vůli„ navyšovali“ význam řízení i míru nejistoty, přímo úměrnou s „ výší“ imateriální újmy. Jelikož délka namítaného řízení vedeného pod sp. zn. 13 C 268/2013 nedosahovala ani sedm let, základní částka měla být stanovena na [anonymizována dvě slova] Kč/rok se zohledněním výše poloviční částky za první dva roky trvání řízení. Žalovaná neshledala správným ani hodnocení kritéria postupu orgánů státní moci, neboť soud I. stupně měl na základě tohoto kritéria základní částku snížit minimálně o 10 %, neboť soudy se na nepřiměřené délce řízení nepodílely. Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 21 C 73/2014 se soud I. stupně nezabýval hodnocením kritéria významu řízení. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozsudku, případně změnu tak, že v napadeném rozsahu bude žalobní návrh zamítnut.

10. Žalobci ve svém vyjádření k odvolání navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když úvahy žalované o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku jsou nesprávné a nejsou podloženy relevantnímu skutečnostmi. Soud I. stupně se řádně zabýval posouzením všech kritérií dle zákona o odpovědnosti státu za škodu a své závěry v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR řádně odůvodnil. Zvýšení základní částky z důvodu délky kompenzačního řízení lze provést i navýšením základní částky zadostiučinění, jak vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) a v tomto směru žalobci odkázali na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum], ve věci Apicella proti Itálii, stížnost [číslo]. Nelze tak souhlasit s názorem žalované, že námitku proti délce kompenzačního řízení je nutno posuzovat jako samostatný nárok. Ohledně významu předmětu řízení je třeba zohlednit i výši příslušenství včetně nákladů řízení, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR, jíž ve svém vyjádření citovali. V poměrech projednávané věci je ve vztahu k posuzovanému řízení třeba vzít v úvahu nejen jistinu žalované částky, ale i příslušenství plnění, tj. i náklady řízení. Zejména však nelze v daném případě ani přistoupit k limitaci výše peněžitého zadostiučinění s ohledem na samotnou délku řízení a na zásadní význam kritéria celkové délky řízení. Úvahy žalované o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu I. stupně jsou nesprávné, a nejsou podloženy relevantními skutečnostmi, neboť soud I. stupně správně aplikoval příslušný právní předpis včetně ustálené judikatury vyšších soudů.

11. Odvolací soud konstatuje, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario). Odvolací soud proto při nařízeném jednání přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a po doplnění dokazování / § 213 o. s. ř. dle bodu 14. odůvodnění tohoto rozsudku, dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

12. Soud prvního stupně nárok žalobců posoudil za aplikace příslušných ustanovení OdpŠk a dospěl ke správnému právnímu závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce obou posuzovaných řízení dle § 31a OdpŠk, neboť v obou případech shledal současné naplnění předpokladu existence nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřeně dlouhého řízení, vzniku nemajetkové újmy a příčinné souvislosti mezi vznikem nepřiměřeně dlouhým řízením a vznikem nemajetkové újmy. Ostatně v případě posuzovaného řízení vedeného pod sp. zn. 13 C 268/2013 nebylo naplnění výše uvedených zákonných předpokladů mezi účastníky sporné. I v případě řízení vedeného pod sp. zn. 21 C 73/2014 je třeba dle odvolacího soudu dojít k jednoznačnému závěru o nepřiměřenosti délky tohoto řízení, když toto řízení trvalo 6 let a 8 měsíců, přičemž v tomto řízení došlo k výrazným průtahům (období nečinnosti) na straně soudu, jak správně zjistil soud I. stupně, když v období od února 2017 až do [datum] se nekonalo žádné ústní jednání, neboť všechna nařízená ústní jednání (nařízená na den [datum], [datum] a [datum]) byla zrušena z důvodů na straně soudu. Ani v dalších fázích řízení nebylo řízení vedeno koncentrovaně, např. dne [datum] nařídil soud místní šetření v bytě žalobců na den [datum], aby následně bylo toto dne [datum] zrušeno či ústní jednání nařízené na den [datum] bylo zrušeno z důvodu pracovní neschopnosti soudkyně, když další jednání bylo nařízeno až na den [datum].

13. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že adekvátní formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaných řízení je ve vztahu k oběma řízením poskytnutí finančního zadostiučinění. [příjmení] konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení lze za dostatečnou formu satisfakce považovat jen v případě, kdy byla újma utrpěná poškozenými nepatrná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4024/2019), což však není daný případ zejména s ohledem na kritérium předmětu řízení, jež bylo v obou případech standardní. K námitce žalované týkající se kritéria významu řízení vedeného pod sp. zn. 13 C 268/2013 odvolací soud uvádí, že soud I. stupně postupoval zcela správně, pokud ve vztahu k tomuto kritériu přihlédl nejen k jistině žalobní částky ([částka]), nýbrž i k příslušenství této částky. V tomto směru lze odkázat na právní závěry Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3412/2011:„ Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka v sázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 Rozsudky i stanovisko Nejvyššího soudu jsou dostupné veřejnosti na jeho webových stránkách [webová adresa] a rozsudek ESLP ze dne [datum] ve věci [příjmení] proti České republice, [číslo], § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii (velký senát), [číslo], § 43, ESLP 2000), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1320/10. Z toho důvodu nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení. Dovodil-li odvolací soud v rámci hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni, že úrok z prodlení není pro posouzení věci významný, je jeho posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné, když ze skutkových zjištění nevyplývá, zda a popř. do jaké míry je žalovaným příslušenstvím hodnota sporu pro žalobkyni zvyšována. Stejné pak platí i pro další příslušenství předmětu řízení, kterým jsou náklady řízení (§ 121 odst. 3 obč. zák.), jejichž úhrada může být v konečném rozhodnutí žalobkyni uložena.“ Z výše uvedeného jednoznačně plyne, že je třeba při hodnocení kritéria významu řízení přihlédnout nejen k výši peněžitého nároku žalovaného v posuzovaném řízení, nýbrž i k jeho příslušenství ať již ve formě úroku z prodlení či nákladů řízení a k jejich narůstající výši za dobu trvání řízení. Nedůvodná pak je i námitka, že soud I. stupně postupoval formalisticky, pokud dle žalované nepřihlédl k tomu, že žalobci si svou procesní aktivitou sami o své vůli„ navyšovali“ význam předmětu řízení, neboť k tíži žalobců nelze hodnotit pouhý fakt, že žalobci byli v řízení aktivní a za účelem úspěchu ve sporu využívali procesní úkony či důkazní návrhy, jimiž chtěli prokázat odůvodněnost jejich nároku. Naopak je třeba přihlédnout i k charakteru sporu, kdy se jednalo o sousedský spor týkající se bydliště žalobců, a žalobci měli zájem na rychlém vyřešení sporu.

14. K otázce zjištění výše příslušenství ve formě nákladů řízení v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 268/2013 zopakoval odvolací soud dokazování částí předmětného spisu, a to konkrétně rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 39 Co 50/2019-576, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 C 268/2013-512, jimiž má odvolací soud za prokázané, že žaloba žalobců o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení, byla zamítnuta a žalobcům uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů částku [částka] (výrok II rozsudku soudu I. stupně) a dále byla žalobcům uložena povinnost zaplatit na nákladech státu České republice částku [částka]. K odvolání žalobců pak byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobcům uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku [částka] Odvolací soud tak shrnuje, že právní závěr soudu I. stupně, že význam výše uvedeného posuzovaného řízení byl pro žalobce standardní, je zcela správný, neboť předmětem posuzovaného řízení nebyla nepatrná peněžitá částka, na druhou stranu se však nejednalo o řízení, s nímž by judikatura ESLP či Nejvyššího soudu ČR spojovala zvýšený význam řízení, jak správně uvedl soud I. stupně.

15. Pokud jde o námitku žalované, že soud I. stupně se ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 73/2014 kritériem významu předmětu řízení nezabýval, a z tohoto důvodu je napadený rozsudek vadný, resp. nepřezkoumatelný, tak ani s touto námitkou odvolací soud nesouhlasí. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že soud I. stupně toto kritérium i ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 73/2014 považoval za standardní, neboť z tohoto důvodu neprovedl žádnou modifikaci základní částky. Skutečnost, že toto nevyjádřil výslovně, pak rozhodně nelze považovat za nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku jakožto celku.

16. Nedůvodná je i námitka žalované týkající se navýšení základní částky finančního zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení. Již přímo ve Stanovisku Cpjn 206/2010 bylo v části„ VI. Stanovení výše zadostiučinění“ výslovně uvedeno, že lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne. V tomto směru lze dále odkázat na právní závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, dle něhož je třeba připustit požadavek promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které je žádáno vůči původnímu řízení, v již probíhajícím kompenzačním řízení, jak vyplývá i z judikatury ESLP a ze Stanoviska Cpjn 206/2010. Z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR odvolací soud cituje část týkající se právě judikatury ESLP:„ Jestliže pak poškozený v průběhu odškodňovacího řízení má za to, že je délka odškodňovacího řízení nepřiměřená, vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) požadavek, aby zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo z tohoto důvodu navýšeno, jinak by se již nejednalo o účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Dle ustálené judikatury ESLP platí, že i když samotné odškodňovací řízení trpělo průtahy, lze situaci napravit, jestliže soud rozhodující o daném kompenzačním prostředku nápravy sám uzná nepřiměřenost délky tohoto řízení a přizná zvláště vysokou částku peněžitého odškodnění (srov. mj. Cocchiarella proti Itálii, [číslo] rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3 2006, § 98, [příjmení] proti Francii, [číslo] rozsudek ze dne [datum], § 24, Musci proti Itálii, [číslo] rozsudek velkého senátu ze dne [datum], § 99, či rozsudek ze dne [datum] ve věci [příjmení] a ostatní proti Polsku [číslo] kde ESLP odmítl argumentaci polské vlády, že dodatečně vzniklá nemajetková újma způsobená průtahy samotného řízení o odškodnění může být po skončení tohoto řízení napravena tím, že stěžovatel následně zahájí samostatné občanskoprávní řízení na náhradu škody; takovou právní úpravu, která připouštěla řetězení kompenzačních řízení, ESLP podrobil značné kritice a rozhodl, že je v rozporu s článkem 13 Úmluvy). Odvolací soud pak rovněž souhlasí s tím, že délka samotného kompenzačního řízení, jejíž počátek je třeba posuzovat již od doby uplatnění nároku žalobců u žalované v rámci předběžného projednání, je nepřiměřená, neboť řízení ke dni rozhodnutí soudu I. stupně trvalo již 2 roky a 5 měsíců. Soud I. stupně tedy nepochybil, pokud v případě obou posuzovaných řízení navýšil z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení základní částku zadostiučinění na částku [částka] s výjimkou prvních dvou let řízení, za které byla stanovena částka poloviční.

17. Odvolací soud považuje za zcela nedůvodnou i námitku žalované týkající se nesprávného hodnocení kritéria postup orgánů státní moci, neboť soud I. stupně toto kritérium ve vztahu k oběma posuzovaným řízením zhodnotil zcela správně. Odvolací soud neshledal žádný relevantní důvod, pro nějž by mělo dojít ke snížení základní částky z hlediska tohoto kritéria. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně vyvráceno tvrzení žalované, že v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 73/2014 se soudy nepodílely na délce řízení, když naopak z důvodů pouze na straně soudu se ve výše uvedeném řízení nekonala ústní jednání po dobu déle než jeden rok, tudíž zcela správně soud I. stupně navýšil základní částku zadostiučinění ve vztahu k tomuto posuzovanému řízení o 15%. Ve vztahu k posuzovanému řízení vedenému pod sp. zn. 13 C 268/2013 soud I. stupně správně základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval, když postup soudů lze zhodnotit jako standardní. V tomto směru však ani nelze přehlédnout fakt, že původní rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem zrušen z důvodu nedostatečného zjištění skutkového stavu a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, tedy v žádném případě nebyl důvod pro modifikaci základní částky snížením, jak namítala žalovaná.

18. Odvolací soud se tak ztotožnil pouze s námitkou žalované, že ve vztahu k žalobci b) neměla být navýšena základní částka odškodnění ve vztahu k oběma posuzovaným řízením na částku [částka] z důvodu zdravotního stavu a vyššího věku. Tyto skutečnosti měl soud I. stupně zohlednit v rámci kritéria významu předmětu řízení. Navíc odvolací soud souhlasí i s námitkou, že s ohledem na skutečnost, že v době posuzovaných řízení byl žalobce b) ve věku 63 – 69 let, tj. ve smyslu konstantní judikatury není považován za osobu pokročilejšího věku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2292/2012), rovněž zdravotní stav žalobce b) se měl dle tvrzení zhoršit až v posledních 2 letech, tj. nikoli v době posuzovaných řízení, nebyl dle odvolacího soudu u žalobce b) důvod pro modifikaci základní částky zadostiučinění ani z hlediska kritéria významu předmětu řízení. Tato skutečnost však nemá vliv na výsledek řízení, neboť odvolací soud na druhou stranu nesouhlasí s hodnocením kritéria složitosti řízení provedeného soudem I. stupně, kdy tento v případě obou posuzovaných řízení a ve vztahu k oběma žalobcům modifikoval základní částku zadostiučinění snížením o 50% z důvodu procesní a skutkové složitosti. Takové snížení lze však akceptovat pouze při mimořádné složitosti řízení po skutkové a procesní stránce např. při skutkově či procesně složitých řízeních vedených zároveň na 4 stupních soudní soustavy, což však nebyl daný případ. Dle odvolacího soudu by tak bylo namístě ve vztahu k oběma posuzovaným řízením snížit základní částku zadostiučinění z hlediska kritéria složitosti řízení pouze o 40%. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že odvolání žalované je zcela nedůvodné, neboť správná výše zadostiučinění každého z žalobců by ve vztahu k oběma posuzovaným řízením měla být dle názoru odvolacího soudu ještě vyšší, než byla přiznána soudem I. stupně. Jelikož však v daném případě podala odvolání pouze žalovaná, odvolací soud z důvodů výše uvedených postupem dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, a to ve výroku o věci samé a i v závislém výroku o nákladech řízení, kdy tyto náklady řízení soud I. stupně správně určil.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení byli zcela úspěšní žalobci a mají tedy právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobců, jež v odvolacím řízení nebyli zastoupeni advokátem, spočívají v paušální náhradě za 3 úkony (vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání a účast u ústního jednání odvolacího soudu) dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud tuto stanovil v délce 15 dnů s ohledem na charakter žalované.