23 Co 230/2024 - 444

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [ústav], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 1 449 909 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. dubna 2024, č. j. 28 C 262/2015-398, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. září 2024, č. j. 28 C 262/2015-431, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 313 439 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p.a. z částky 313 439 Kč od 1. 4. 2013 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak se v tomto výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do úroku z prodlení ve výši 7,05 % p.a. z částky 313 439 Kč od 16. 3. 2013 do 31. 3. 2013, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé II potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 198 452,10 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 5.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 63 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2024, soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 313 439 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 313 439 Kč od 16. 3. 2013 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 54 591 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 54 591 Kč od 16. 5. 2013 do zaplacení (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalované částku ve výši 248 718 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů státu – svědečném částku ve výši 291 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 (výrok IV).

2. Soud prvního stupně takto v pořadí třetím rozsudkem rozhodl o nárocích žalobce uplatněných původně dvěma žalobami, a spojených ke společnému řízení. Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení odstupného ve výši 20 000 Kč a 1 010 476 Kč, doplacení mimořádné odměny ve výši 313 439 Kč a zaplacení nákladů, které mu vznikly v souvislosti se zahraniční pracovní cestou do [místo] ve dnech 2. 10. - 6. 10. 2012, kdy za [tituly před jménem] [jméno FO] uhradil částku 20 000 Kč a 34 591 Kč a za syna [jméno FO] částku 51 403 Kč.

3. Soud prvního stupně poprvé rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, č. j. 28 C 262/2015-181 tak, že žalobu zcela zamítl (výroky I a II) a uložil žalobci, aby nahradil náklady řízení žalované i státu (výroky III a IV). K odvolání žalobce Městský soud v [místo] rozhodl rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. [spisová značka] (dále také jen „rozsudek odvolacího soudu“) tak, že zastavil odvolací řízení ohledně částky 51 403 Kč s příslušenstvím z důvodu zpětvzetí odvolání (výrok I), ohledně nároků na zaplacení částky 333 439 Kč s příslušenstvím a částky 1 101 476 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a ohledně nároků na zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím a částky 34 591 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. [spisová značka] (dále také jen „rozsudek dovolacího soudu“), odmítl dovolání ve vztahu k výroku III rozsudku odvolacího soudu (výrok I) a ohledně částky 313 439 Kč s příslušenstvím zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).

4. V dalším řízení zůstal předmětem řízení nárok žalobce na zaplacení částky 313 439 Kč s příslušenstvím (rozdíl mezi žalobci vyplacenou částkou 716 680 Kč a žalobcem vypočtenou částkou mimořádné odměny ve výši 1 030 119 Kč) a nárok žalobce na zaplacení částky 54 591 Kč s příslušenstvím (náklady na zahraniční pracovní cestu [tituly před jménem] [jméno FO] do [místo] ve dnech 2. 10. - 6. 10. 2012).

5. Soud prvního stupně poté rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 28 C 262/2015-334, a to tak, že žalobu opět zamítl (výroky I a II) a uložil žalobci, aby nahradil náklady řízení žalované i státu (výroky III a IV). K odvolání žalobce Městský soud v [místo] usnesením ze dne 20. 12. 2023, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Po vymezení žalobních tvrzení a obrany žalované soud prvního stupně uvedl, jaká skutková zjištění učinil z nesporných tvrzení účastníků, provedených listinných důkazů, účastnického výslechu [tituly před jménem] [jméno FO] (bývalého ředitele žalované), a výslechu svědků [jméno FO] (zaměstnance žalované), [tituly před jménem] [jméno FO] (bývalé vedoucí personálního odboru žalované), [jméno FO] (syna žalobce) a zvukovým záznamem rozhovoru žalobce a [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 1. 3. 2013. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce byl v pracovním poměru u žalované na základě jmenování ze dne 19. 3. 2012 na pozici zástupce ředitele a náměstka. Dne 1. 3. 2013 uzavřeli žalobce a žalovaná dohodu o rozvázání pracovního poměru k tomuto dni, a to bez uvedení důvodu. Podle [tituly před jménem] [jméno FO] ale byly důvodem rozvázání pracovního poměru neuspokojivé pracovní výsledky žalobce, které vyústily v pokyn ministerstva, který musel být respektován. V souvislosti s ukončením pracovního poměru byla žalobci vyplacena mimořádná odměna ve výši průměrné 5měsíční mzdy, ve výplatním termínu v březnu 2013 ve výši 716 680 Kč, a to na základě dohody mezi žalobcem a [tituly před jménem] [jméno FO] uzavřené dne 1. 3. 2013. Ve dnech 2. 10. 2012 až 6. 10. 2012 se žalobce zúčastnil zahraniční služební cesty do [místo], a to společně s [tituly před jménem] [adresa] [jméno FO] a [jméno FO]. Žádost o schválení zahraniční služební cesty odsouhlasil [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce hradil za [tituly před jménem] [jméno FO] letenky, pojištění k letence, vízum, ubytování. Výdaje žalobce spojené se služební cestou do [místo] činily 136 713 Kč a žalobce vyúčtoval náklady spojené s touto cestou ve výši 66 734 Kč.

7. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 7. 2013. Vzal za prokázané, že důvodem skončení pracovního poměru žalobce u žalované nebyly organizační změny v [podezřelý výraz], ale pochybnosti zřizovatele [podezřelý výraz] týkající se práce žalobce, na základě kterých bylo řediteli [podezřelý výraz] doporučeno ukončit pracovní poměr se žalobcem. Žalovaná respektovala pokyn zřizovatele. Mezi žalobcem a žalovanou, za níž jednal ředitel [tituly před jménem] [jméno FO], tak došlo k ústní dohodě o tom, že pracovní poměr žalobce u žalované skončí dohodou a současně došlo k dohodě o tom, že žalobci bude v té souvislosti vyplaceno odstupné v dohodnuté výši. Pokud by k dohodě nedošlo, žalobci by byla dána výpověď z pracovního poměru. Žalobce akceptoval nabízenou možnost ukončit pracovní poměr dohodou, s podmínkou, že mu bude vyplaceno odstupné v dohodnuté výši. Na základě takto uzavřené dohody tedy žalobci vznikl nárok na výplatu odstupného. To mu také bylo v posledním výplatním termínu za měsíc 03/2013 vyplaceno, a to ve výši 716 680 Kč hrubého. Ohledně výše odstupného soud prvního stupně vycházel z výplatních pásek, v nichž jsou uvedeny jednotlivé složky mzdy a odvodů, zejména pak výše průměrného výdělku pro účely náhrad, a to za relevantní období posledního kalendářního čtvrtletí. Vlastní výpočet mzdy byl proveden interním systémem žalované, přičemž soud prvního stupně nepochyboval o jeho správnosti, ostatně žalobce po celou dobu trvání pracovního poměru proti způsobu výplaty mzdy nikdy ničeho nenamítal. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci vznikl nárok na výplatu odstupného podle dohody se žalovanou, přičemž toto odstupné mu bylo řádně v určeném výplatním termínu žalovanou vyplaceno. Žalobu proto v této části zamítl.

8. Soud prvního stupně zamítl žalobu i ohledně nároku na proplacení nákladů vzniklých žalobci v souvislosti s cestou [tituly před jménem] [adresa] [jméno FO] do [místo]. Soud vzal za prokázané, že ředitel žalované [tituly před jménem] [jméno FO] o plánované cestě žalobce věděl, žalobce požádal o schválení své pracovní cesty výlučně pro svoji osobu a tuto cestu mu [tituly před jménem] [jméno FO] schválil. [tituly před jménem] [jméno FO] byl přímým nadřízeným žalobce, který mohl pracovní cestu povolit. Dále vzal za prokázané, že žalobce nepožádal o to, aby jej na služební cestě mohl doprovodit [tituly před jménem] [jméno FO], ani to, že by takovou potřebu žalované předem oznámil a zdůvodnil. V řízení ale bylo prokázáno, že tak sám rozhodnout nemohl, neboť to bylo věcí vedení. Úkolem [tituly před jménem] [jméno FO] na pracovní cestě bylo zejména tlumočení, přestože působil jako externí právník žalované, nikoli jako tlumočník, a pokud by poskytoval právní služby, mohl je vyúčtovat samostatně jako svoji odměnu. Soud konstatoval, že účel jeho účasti na této cestě není jasný. Uzavřel, že ze žádosti o schválení zahraniční pracovní cesty podepsané ředitelem žalované nevyplývá, že by cesta byla schválena pro kohokoliv jiného než pro žalobce. Žalobce si proto nemůže nárokovat úhradu nákladů na cestu dalších osob.

9. Z důvodu zamítnutí žaloby se soud prvního stupně nezabýval kompenzačními námitkami žalované.

10. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhradu přiznal procesně úspěšné žalované. Žalobci dále uložil, aby nahradil státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. náklady, které mu vznikly v souvislosti s výplatnou svědečného.

11. Proti rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud jde o nárok na plnění spojený s ukončením pracovního poměru ve výši 313 439 Kč s příslušenstvím, vytýkal soudu prvního stupně, že se nezákonně opomenul zabývat důkazy prokazujícími výši odstupného a rezignoval na vlastní nalézací činnost. Soud byl povinen prověřit výpočet průměrného výdělku. K tomu žalobce doložil všechny potřebné podklady, včetně výpočtu učiněného podle § 354 odst. 1 zákoníku práce. Soud na podkladě výplatních lístků za období posledního kalendářního čtvrtletí 2012 neučinil žádné závěry, přičemž i tyto výplatní lístky jsou generovány interním systémem žalované a z údajů tam uvedených je možné dopočítat výši průměrného výdělku. Žalobci náležel v rozhodném období průměrný měsíční výdělek ve výši 206 964,80 Kč. Podle dohody se žalovanou mu náležela mimořádná měsíční odměna ve výši 1 034 824 Kč. Žalovaná mu ale uhradila jen 716 680 Kč. Pokud jde o nárok vzniklý v souvislosti s pracovní cestou žalobce, vytýkal soudu prvního stupně, že tento nárok nesprávně právně posoudil a také nezohlednil relevantní důkazy. Jeho nárok se neopírá o ustanovení zákoníku práce o náhradách zaměstnance vzniklých při zahraniční pracovní cestě. Žalobce byl oprávněn jménem žalované činit jako zástupce ředitele všechny úkony spojené s vyřizováním záležitostí nemocnice, proto byl oprávněn rozhodnout o tom, že [tituly před jménem] [jméno FO] pověří tím, aby jej při zahraniční pracovní cestě doprovázel. Za žalovanou pak uhradil náklady na zahraniční pracovní cestu externího právního poradce a má právo, aby žalovaná vynaložené náklady uhradila. [tituly před jménem] [jméno FO] náležel na základě smlouvy uzavřené se žalovanou měsíční paušál, avšak byl oprávněn požadovat cestovní a ubytovací náklady. Soud prvního stupně se nezabýval kompenzačními námitkami vznesenými žalovanou, žalobce však v této souvislosti poukázal na to, že jednostranný zápočet provedený zaměstnavatelem z titulu nároku na náhradu škody nebo bezdůvodné obohacení není přípustný. Žalobce měl výhrady i k rozhodnutí o nákladech řízení. Žalovaná je státní příspěvkovou organizací a předmětný spor je relativně standardním pracovněprávním sporem, jehož řešení nevyžaduje najmutí externích právních služeb. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uloží žalované povinnost zaplatit mu náklady řízení před soudy obou stupňů. Pokud by měl odvolací soud odvolání za nedůvodné a ani by neakceptoval argumentaci žalobce o neúčelně vynaložených nákladech na právní zastoupení, navrhuje žalobce aplikaci ust. § 150 o. s. ř.

12. Podle žalované je napadený rozsudek věcně správný, proto navrhla, aby byl odvolacím soudem potvrzen a žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně správně zjistil výši předmětné úhrady a žalovaná souhlasí se závěrem soudu o absenci jakékoli pochybnosti vůči internímu systému žalované. Výpočty žalobce jsou poměrně nepřehledné a je zjevné, že do nich započítává veškerá poskytnutá plnění, včetně např. proplacení nákladů pracovních cest. V řízení nebyla prokázána povinnost žalované hradit náklady za cestu [tituly před jménem] [jméno FO], pracovní cesta mu nebyla schválena. Žalobce neprokázal, že by byl pověřen k úhradě nákladů na cestu dalších osob za žalovanou, a že by byl oprávněn tyto náklady posléze nárokovat. Žalovaná připomněla, že řízení je v převážné části předmětu řízení již pravomocně skončeno, a proto odvolací soud nemůže vyhovět návrhu žalobce tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví. Tomu brání překážka věci rozhodnuté.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a po doplnění dokazování výplatními lístky žalobce (§ 213 odst. 2, § 213a odst. 1 o. s. ř.) shledal, že odvolání žalobce je zčásti důvodné.

14. Soud prvního stupně dospěl na podkladě správných skutkových zjištění ke správnému právnímu závěru, že žalobci náleží jednorázové peněžité plnění (dále také jen „odstupné“), na něž mu vzniklo právo v souvislosti s ukončením pracovního poměru u žalované na základě dohody uzavřené se žalovanou dne 1. 3. 2013. Byť bylo v řízení prokázáno, že důvodem skončení pracovního poměru žalobce u žalované nebyly organizační důvody, právní úprava zákoníku práce (§ 4b odst. 2 zákoníku práce) nebránila účastníkům v dohodě o tom, že žalobci bude v souvislosti se skončením pracovního poměru vyplaceno odstupné. Soud prvního stupně při posouzení věci vycházel z právních závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2022, č. j. 21 Cdo 389/2021-295, jimiž je vázán (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil.

15. Soud prvního stupně však pochybil, pokud sám nezjišťoval výši nároku, jehož se žalobce domáhal, a která mu vskutku přísluší, spolehl se na správnost automatizovaného interního systému žalované a považoval za správnou tu částku, kterou žalovaná žalobci uhradila v březnu 2013. Takový přístup soudu je však zcela chybný. Povinností soudu bylo, aby sám zjistil výši nároku žalobce, poté, co učiní relevantní zjištění z výplatních lístků, které žalobce předložil. Zjištění výše průměrného výdělku pro účely určení výše nároku žalobce je totiž otázkou právní, přičemž způsob zjištění průměrného výdělku je určen zákoníkem práce v ust. § 351 a násl. zákoníku práce.

16. Podle § 351 zákoníku práce, má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.

17. Podle § 352 zákoníku práce, průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

18. Podle § 353 odst. 1 zákoníku práce, průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

19. Podle § 353 odst. 2 zákoníku práce, za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.

20. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

21. Podle § 354 odst. 2 zákoníku práce, průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

22. Podle § 356 odst. 1 zákoníku práce, průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

23. Podle § 356 odst. 2 zákoníku práce, má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

24. Podle § 358 věty první zákoníku práce, jestliže je zaměstnanci v rozhodném období zúčtována k výplatě mzda nebo plat nebo jejich část, která je poskytována za delší období, než je kalendářní čtvrtletí, určí se pro účely zjištění průměrného výdělku její poměrná část připadající na kalendářní čtvrtletí; zbývající část (části) této mzdy nebo platu se zahrne do hrubé mzdy nebo platu při zjištění průměrného výdělku v dalším období (dalších obdobích).

25. Podle § 67 odst. 3 zákoníku práce, pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.

26. Žalobci vznikl nárok na výplatu odstupného při skončení pracovního poměru, k čemuž došlo 1. 3. 2013. Rozhodným obdobím pro určení výše nároku žalobce je předchozí kalendářní čtvrtletí, tedy čtvrté kalendářní čtvrtletí roku 2012.

27. Ačkoli soud prvního stupně provedl k důkazu výplatní lístky žalobce, neučinil z nich pro věc relevantní skutková zjištění, s ohledem na svůj mylný právní názor ohledně zjišťování výše nároku žalobce. Proto odvolací soud doplnil dokazování výplatními lístky žalobce za období říjen až prosinec 2012 a vzal jimi za prokázané následující skutečnosti.

28. V měsíci říjnu 2012 žalobce odpracoval 144 hodin, za které obdržel plat ve výši 78 261 Kč. Dále obdržel měsíční odměnu ve výši 50 000 Kč (prokázáno výplatním lístek za říjen 2012). V měsíci listopadu 2012 žalobce odpracoval 168 hodin, za které obdržel plat ve výši 95 455 Kč. Dále obdržel měsíční odměnu ve výši 160 000 Kč a pololetní odměnu ve výši 42 000 Kč (prokázáno výplatním lístkem za listopad 2012). V měsíci prosinci 2012 žalobce odpracoval 152 hodin, za které obdržel plat ve výši 90 477 Kč. Dále obdržel měsíční odměnu ve výši 57 000 Kč (prokázáno výplatním lístkem za prosinec 2012).

29. Z uvedeného vyplývá, že v rozhodném období žalobce odpracoval celkem 464 hodin (144+168+152) a dosáhl hrubého platu (včetně měsíčních odměn) ve výši 531 193 Kč (128 261+255 455+147 477). K částce 531 193 Kč je třeba připočítat polovinu odměny 42 000 Kč, kterou žalobce obdržel v listopadu 2012 jako odměnu pololetní, tedy částku 21 000 Kč. Průměrný hrubý hodinový výdělek žalobce činí 1 190 Kč (552 193:464). Průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce činí 206 964,80 Kč ([1 190x40-stanovená týdenní pracovní doba]x4,348).

30. Žalobce se dohodl se žalovanou na výplatě odstupného ve výši „průměrné mzdy 5měsíců“, měl tedy obdržet 1 034 824 Kč (206 964,80x5). Jestliže žalovaná uhradila žalobci toliko částku 715 680 Kč, měla by doplatit žalobci ještě 319 144 Kč. Žalobce se ale v řízení domáhal částky 313 439 Kč a soud není oprávněn překročit žalobní požadavek. Žalobci tedy právem náleží doplatek odstupného ve výši 313 439 Kč.

31. Žalobci náleží i úrok z prodlení z této částky, protože žalovaná se dostala s výplatou odstupného do prodlení. Zákoník práce rozlišuje mezi splatností mzdy nebo platu na jedné straně a jeho výplatou na druhé straně. Podle § 141 odst. 1 zákoníku práce platí, že mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku. Žalovaná se tak ocitla v prodlení s jednorázovým peněžitým plněním od 1. 4. 2013, nikoli od 16. 3. 2013. Výše úroku z prodlení vyplývá z § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

32. Správně se soud prvního stupně vypořádal s nárokem žalobce na proplacení nákladů, které mu vznikly v souvislosti s cestou do [místo] za osobu [tituly před jménem] [jméno FO]. V daném směru soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě správných a úplných skutkových zjištění dospěl ke správnému právnímu závěru, že tento nárok žalobce není důvodný. Své rozhodnutí pečlivě odůvodnil v bodu 47. odůvodnění napadeného rozsudku, na který odvolací soud z důvodu stručnosti odkazuje, neboť se s ním ztotožňuje.

33. Pokud žalobce namítal, že byl oprávněn jménem žalované činit všechny úkony spojené s vyřizováním záležitostí žalované, byl k takovým úkonům oprávněn jako zaměstnanec žalované v rámci své pracovní náplně. V takovém případě i případný nárok na proplacení nákladů spojených s pracovní cestou a uhrazených žalobcem za třetí osobu, je ale třeba posoudit podle pracovněprávních předpisů. Žalobce jistě mohl vzít na pracovní cestu osoby, které nebyly zaměstnanci žalované, nemohl však důvodně očekávat, že náklady na jejich cestu ponese žalovaná, a to ani v situaci, kdy byl ve funkci zástupce ředitele žalované. V řízení bylo prokázáno, že pracovní cestu mohl žalobci schválit pouze jeho nadřízený [tituly před jménem] [jméno FO], což se také stalo, ale pouze pro osobu žalobce.

34. Vůči žalované částce ve výši 353 439 Kč, uplatněné žalobou podanou soudu 16. 7. 2015 (tedy před spojením řízení s řízením vedeným u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka]), žalovaná uplatnila k započtení své pohledávky vůči žalobci, a to pohledávku ve výši 135 905,63 Kč, která měla vzniknout z titulu náhrady škody (oprava vozidla svěřeného žalobci) a pohledávku ve výši 48 400 Kč, která měla vzniknout v souvislosti s neoprávněným užíváním vozidla žalobcem po skončení pracovního poměru, kdy žalovaná uhradila za toto vozidlo nájem za měsíc březen 2013 ve výši 30 250 Kč a za měsíc duben 2013 ve výši 18 150 Kč. Žalovanou provedený zápočet je neurčitý, protože směřuje vůči celé žalované částce, která se ale skládá ze třech dílčích nároků různé výše, z nichž každý je založen na samostatném skutkovém základě. Žalobce žalobou uplatnil nárok na odstupné podle § 67 odst. 1 zákoníku práce ve výši 20 000 Kč, nárok na mimořádnou odměnu ve výši 313 439 Kč a nárok na náhradu nákladů v souvislosti se zahraniční cestou [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 20 000 Kč. Protože žalovaná určitě a srozumitelně neuvedla, na které žalobou uplatněné dílčí nároky započítává své dvě pohledávky, a jakým způsobem, není zřejmé, které pohledávky žalobce, a v jaké výši, měly započtením zaniknout. Právní jednání žalované je neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ust. § 553 odst. 1 o. z., a z tohoto důvodu není možné k započtení přihlížet podle § 554 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021). Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že důvodná je i námitka žalobce, že zaměstnavatel nemůže provést jednostranný zápočet své pohledávky z titulu náhrady škody vůči pohledávce na odstupné nebo jiný příjem zaměstnance, protože zákon takové právní jednání neumožňuje. Možnost provádět srážky ze mzdy k náhradě škody zákoník práce podmiňuje uzavřením dohody o srážkách ze mzdy, přičemž bez takové dohody není zaměstnavatel oprávněn srážky ze mzdy k náhradě škody provádět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3557/2019). V řízení nebylo tvrzeno (ani prokazováno), že žalovaná uzavřela se žalobcem dohodu o srážkách ze mzdy k náhradě tvrzené škody. Pokud jde o pohledávku ve výši 48 400 Kč, která podle tvrzení žalované vznikla neoprávněným užíváním vozidla, pak s ohledem na tvrzení žalobce, že po dohodě s ředitelem žalované si mohl vozidlo ponechat po skončení pracovního poměru do doby sdělení částky, za kterou si ho bude moci odkoupit, aniž by mu do té doby vznikla povinnost hradit nájemné (viz podání žalobce ze dne 30. 10. 2015), v části podpořené obsahem audio záznamu ze dne 1. 3. 2013, nelze uzavřít, že by šlo o pohledávku nespornou, a tedy jistou a způsobilou k započtení. Podle § 1987 odst. 2 o. z. platí, že pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020).

35. Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 313 439 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p.a. z částky 313 439 Kč od 1. 4. 2013 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu výroku I, tj. co do úroku z prodlení ve výši 7,05 % p.a. z částky 313 439 Kč od 16. 3. 2013 do 31. 3. 2013, a v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

36. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), a to jak o nákladech řízení mezi účastníky, tak o nákladech státu.

37. Předmětem sporu bylo peněžité plnění v celkové výši 1 449 909 Kč. Žalobce byl úspěšný co do částky 313 439 Kč, tj. v rozsahu 21,6 %, co částky 1 136 470 Kč, tj. v rozsahu 78,4 %, byl neúspěšný, přičemž v této částce je zahrnuta i částka 51 403 Kč, ohledně níž vzal žalobce žalobu zpět a řízení bylo zastaveno, a to nikoliv pro plnění žalované. Zastavení řízení tedy z procesního hlediska zavinil žalobce. Odvolací soud tak o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení žalované, která byla v řízení procesně úspěšnější. Žalované náleží 56,8 % náhrady nákladů řízení.

38. Žalovaná vynaložila náklady na právní zastoupení, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že jde o účelně vynaložené náklady. Žalovaná je sice státní příspěvkovou organizací a spor mezi účastníky je sporem pracovněprávním, kdy žalovaná by si měla své odmítavé stanovisko k peněžním nárokům svého bývalého zaměstnance obhájit sama, bez pomoci advokáta. V dané věci se však nejednalo o běžný a jednoduchý pracovněprávní spor, což je zřejmé i z počtu vydaných rozhodnutí ve věci, kdy ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud. Věc byla jak po skutkové, tak právní stránce složitá, když bylo třeba, i s ohledem na stav předložených důkazů, posoudit řadu procesních i hmotněprávních otázek. Odvolací soud rovněž neshledal důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. z důvodů, které uváděl žalobce, neboť odvolací soud nároku žalobce na přiznání zbývající části odstupného vyhověl.

39. Advokát žalované učinil v řízení 18 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), za které náleží odměna v plné výši – příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 11. 9. 2015, účast na jednání před soudem ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], vyjádření k odvolání ze dne 16. 10. 2019, účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum], vyjádření k dovolání ze dne 24. 4. 2020, účast na jednání před soudem ve dnech [datum], [datum], vyjádření k odvolání ze dne 13. 11. 2023, účast na jednání před soudem ve dnech [datum], [datum], vyjádření k odvolání ze dne 9. 8. 2024, účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum].

40. Advokát žalované dále učinil v řízení 4 úkony právní služby podle § 11 odst. 2 písm. d), f), odst. 3 advokátního tarifu, za které náleží odměna ve výši jedné poloviny – návrh na spojení věcí ze dne 31. 5. 2017, účast při jednání dne 8. 1. 2019, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, vyjádření k návrhu žalobce na přerušení řízení ze dne 24. 4. 2020, účast při jednání dne [datum], při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí.

41. Odměna za jeden úkon právní služby podle § 7 bod 6, § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí 14 100 Kč z tarifní hodnoty 1 449 909 Kč. Za úkony právní služby výše vyjmenované činí odměna celkem 282 000 Kč. Náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 činí za 21 úkonů celkem 6 300 Kč (jeden úkon á 300 Kč). Za úkon právní služby učiněný dne 19. 2. 2025 náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 činí 450 Kč. Náhrada za DPH 21 % z odměny a náhrad činí 60 637,50 Kč. Celkem jde o částku 349 387,50 Kč. Žalované náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 56,8 %, což představuje částku 198 452,10 Kč. Ke splnění povinnosti byla žalobci stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), platebním místem je advokát žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

42. O nákladech státu odvolací soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Státu vznikly náklady v souvislosti se svědečným ve výši 291 Kč přiznaným svědku [tituly před jménem] [jméno FO]. Ani jeden z účastníků nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, proto jsou povinni uhradit poměrnou část nákladů státu, v rozsahu svého neúspěchu ve věci. Žalobce tedy uhradí 78,4 % nákladů státu, tj. 228 Kč, žalovaná uhradí 21,6 %, tj. 63 Kč. Ke splnění povinnosti byla každému z účastníků stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení