23 Co 237/2025 - 148

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové ve věci žalobce: Česká republika - [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] proti žalovanému: [žalovaný], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 112 204,47 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. června 2025, č. j. 28 C 41/2024-119, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I o věci samé mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 56 102 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku; jinak se rozsudek soudu I. stupně ve výroku I o věci samé potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2025 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 112 204,48 Kč (výrok I), a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Soud prvního stupně takto v pořadí druhým rozsudkem rozhodl o nároku žalobce, který se domáhal po žalovaném, původně žalovaném č. 1, a dále po žalovaném č. 2 – [veřejnoprávní korporace] zaplacení částky 224 408,95 Kč z titulu regresní náhrady podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), s tvrzením, že dne 24. 2. 2023 uhradil poškozenému [jméno FO] zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 224 408,95 Kč způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o povolení změny užívání stavby v k. ú. [adresa]. Vzhledem k tomu, že žalovaný č. 2 uhradil žalobci polovinu žalované částky již před podáním žaloby, žalobce vzal zpět žalobu proti žalovanému č. 2 a soud řízení částečně zastavil usnesením ze dne 29. 5. 2024, č. j. 28 C 41/2024-45. Řízení tak bylo dále vedeno jen proti žalovanému č. 1 (dále jen „žalovaný“).

3. Po vymezení dalších žalobních tvrzení a obrany žalovaného, který s žalobou nesouhlasil, soud prvního stupně uvedl, že provedl k důkazu všechny listiny označené účastníky, zejména spis Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], jehož předmětem bylo odškodnění poškozeného [jméno FO] (dále také jen „odškodňovací řízení“).

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce, coby žalovaný, byl účastníkem řízení, v němž se žalobce [jméno FO] domáhal finančního odškodnění nemajetkové újmy podle OdpŠk, jež mu vznikla nepřiměřenou délkou správního řízení zahájeného dne 26. 10. 2005 u [orgán] v [místo], odbor [název], o vydání [předmět] na pozemku parc. č. [číslo], v k. ú. [adresa], vše zapsáno na LV [číslo] u [správní orgán], Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „stavba“), na stavbu trvalou. [orgán] v [místo], odbor stavební, vydal dne 3. 7. 2015 rozhodnutí o změně užívání stavby, kterou povolil změnu užívání stavby na dobu neurčitou, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 10. 2017. Nesprávný úřední postup spatřoval [jméno FO] v délce řízení, které trvalo po dobu téměř 12 let, přestože nebylo zvlášť složité a současně význam tohoto řízení nebyl pro žalobce bagatelní. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 6. 11. 2020, č. j. 20 C 92/2018-110, byla žaloba zamítnuta. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2021, č. j. [spisová značka] rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 3. 2022 č. j. [spisová značka], jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 118 895,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky ode dne 7. 12. 2017 do zaplacení (výrok I) a částku 91 443 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II). Výše požadovaného úroku z prodlení a náhrady nákladů řízení byla změněna rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 1. 2023, č. j. [spisová značka], jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplynulo, že hlavní příčinou, proč správní řízení trvalo 12 let, byl postup správního orgánu - [orgán] v [místo], odbor [orgán]. Správnímu orgánu přitom nelze klást k tíži, že v průběhu řízení došlo ke změně právních předpisů a judikatury, avšak v řízení bylo dále prokázáno (z průběhu správního řízení), že postup správního orgánu byl chybný, ať z důvodu procesních pochybení (nejednal se všemi účastníky, opomněl doručit rozhodnutí všem účastníkům a tak jim odňal možnost odvolání, neodstranil chybné označení předmětu řízení — [předmět], neodstranil nejasnosti v identifikačních údajích účastníka řízení) nebo (opakovaně nesprávné) aplikace právních předpisů, a jeho rozhodnutí byla opakovaně rušena nadřízeným orgánem — [orgán 2] [veřejnoprávní korporace], odborem [název]. V postupu [orgán] v [místo], odbor [název] tedy byla soudem shledána nekoncentrovanost a nekompetentnost správního orgánu. Posuzované správní řízení přitom nebylo složité, a současně žalobce se svým chováním na délce posuzovaného řízení nepodílel. Nepřiměřená délka správního řízení tak představuje nesprávný úřední postup dle ust. § 13 odst. 1 OdpŠk, v důsledku kterého vznikla žalobci nemajetková újma. Její vyčíslení pak vycházelo z ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. a judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalovaný zaslal žalobci v souvislosti s uplatněnou žádostí o odškodnění [jméno FO] dne 6. 11. 2017 svoje písemné stanovisko.

5. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ust. § 16 a násl. OdpŠk, jakož i příslušná ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, platného do 31. 12. 2005, a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, přičemž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2973/2018) vycházel z toho, že při uplatnění regresního nároku má stát samostatnou procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně toho, že a v jakém rozsahu se na vzniku újmy, kterou byl stát povinen odškodnit, podílel žalovaný územní celek. Odpovědnost územního celku podle § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 OdpŠk je odpovědností subjektivní, tj. vyžadující zavinění na straně regresem povinného subjektu. Bylo proto na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že se žalovaný podílel svým zaviněným jednáním na vzniku újmy, kterou byl žalobce povinen uhradit.

6. Soud prvního stupně se neztotožnil s argumentací žalobce, že žalovaný pochybil v případě pěti konkretizovaných rozhodnutí, při jejichž vydání docházelo k průtahům. Poukázal na to, že žalobcem uplatněný regresní nárok byl přiznán poškozenému za celkovou délku řízení a nikoli za porušení povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě. Proto se žalobce v rámci regresní náhrady může domáhat jen toho nároku, který byl uspokojen v rámci primární náhrady újmy. Již jen z toho důvodu není možné žalobci nárok přiznat.

7. Soud prvního stupně dále uvedl, že i kdyby se uplatněný nárok týkal porušení povinnosti žalovaného vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě, nebylo by možné žalobě vyhovět. Soud shledal, že celková doba rozhodování žalovaného činila 5 měsíců, což považoval v porovnání s celkovou délkou řízení víc než 12 let za dobu zcela minimální. Poukázal i na to, že řízení u samotného žalobce trvalo 11 měsíců, tedy dvakrát déle než u žalovaného. Při určení délky průtahů pak postupoval žalobce podle soudu prvního stupně chybně, pokud vycházel z doby od data předání spisu do data právní moci daných rozhodnutí, nikoli do data jejich vydání. Nadto žalobce počítal ve všech případech se lhůtou 30 dnů, ačkoli v případě složité věci může správní orgán rozhodnout ve lhůtě prodloužené o dalších 30 dnů. Žalobce nepřihlédl k tomu, že přinejmenším v poslední fázi bylo řízení skutkově složitější. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný podílel na vzniku újmy způsobené celkovou délkou řízení, a tak nebyly naplněny podmínky vzniku regresního nároku. Žalobu proto zamítl.

8. O nákladech řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovanému jako zcela úspěšnému účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč, odpovídající 15 paušálním náhradám podle § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýkal zejména nesprávné právní posouzení věci a nepřihlédnutí k tvrzeným skutečnostem, přestože nebyly splněny podmínky pro jejich opomenutí podle § 118b nebo § 175 odst. 4 o. s. ř. Žalobce namítal, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalovaný se na vzniku újmy nepodílel, ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že svým postupem přispěl k nepřiměřené délce správního řízení. Konkrétně žalobce poukazoval na pochybení žalovaného v odvolacím řízení v roce 2010, kdy teprve tehdy upozornil [orgán] na chybnou identifikaci stavby a nesrovnalosti v údajích povinné osoby, ačkoliv tak mohl učinit již v roce 2007. Dále žalobce uvedl, že žalovaný neplnil svou metodickou a dozorovou funkci, čímž přispěl k tzv. instančnímu ping-pongu. V rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014 žalovaný bez dostatečného odůvodnění konstatoval porušení § 85 stavebního zákona a § 3 správního řádu, aniž by uvedl, jak k tomuto závěru dospěl. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný vydal nezákonné rozhodnutí ze dne 2. 9. 2011, které muselo být zrušeno v přezkumném řízení, čímž došlo k prodloužení řízení o 11 měsíců. Žalobce dále vytýkal soudu prvního, že jeho závěr o nemožnosti přiznat regresní nárok z důvodu odškodnění za celkovou délku řízení je nelogický, neboť to byl právě soud prvního stupně, který žalobce vyzval k doplnění tvrzení o konkrétních průtazích a nezákonných rozhodnutích. Žalobce od počátku tvrdil, že správní orgány se dopustily zaviněného porušení právních povinností právě tím, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, což je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž může být porušeno právo na přiměřenou délku řízení i bez konkrétních průtahů. Soud prvního stupně však k této argumentaci vůbec nepřihlédl. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozhodl sám tak, že žalobě se v celém rozsahu vyhovuje a žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaný považoval odvolání žalobce za nedůvodné, neboť napadené rozhodnutí je podle jeho názoru zákonné, podrobně odůvodněné a opírá se o správné právní závěry. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že jeho postup přispěl k nepřiměřené délce správního řízení, a uvedl, že v rozhodnutí ze dne 7. 6. 2010 zrušil rozhodnutí [orgán] pro jeho zmatečnost a nevykonatelnost, přičemž vady řízení byly zásadní a odlišné od těch, které žalobce namítá. Dále žalovaný odmítl výtku žalobce týkající se rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, kdy [orgán] podle něj nepostupoval správně ve věci žádostí o změnu užívání stavby, a žalovaný byl vázán obsahem správního spisu. Žalovaný se nedomnívá, že by se dopustil tzv. instančního ping-pongu, a zdůraznil, že rozhodoval v rámci své pravomoci a v zákonných lhůtách. K tvrzení žalobce o nezákonném rozhodnutí ze dne 2. 9. 2011 žalovaný uvedl, že odškodnění poškozenému bylo poskytnuto z důvodu nepřiměřené délky řízení podle § 13 OdpŠk, nikoliv z důvodu nezákonného rozhodnutí podle § 8. Žalovaný souhlasil s právními závěry soudu prvního stupně uvedenými v bodě 29 rozsudku, podle nichž žalobce neprokázal konkrétní průtahy ani míru zavinění žalovaného. Dále upozornil, že žalobce byl v průběhu řízení poučen o odlišnosti důkazního břemene v regresním řízení, a že mu bylo plnění fakticky uhrazeno [veřejnoprávní korporace]. Žalovaný měl za to, že soud prvního stupně provedl důkladné skutkové zjištění a správně aplikoval právní normy. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a po doplnění dokazování listinami (§ 213 odst. 2, § 213a odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné.

12. Soud prvního stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu, avšak nepřihlédl ke všem tvrzením žalobce a z rozhodnutí vydaných žalovaným ve správním řízení (jež jsou obsahem spisu Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka]) nevzal v úvahu všechny skutečnosti, které jsou právně významné pro rozhodnutí věci. To se poté projevilo i v právním posouzení věci, kdy žalobu zcela zamítl.

13. Odvolací soud doplnil dokazování rozhodnutími [orgán 2] ze dne 28. 2. 2007, 23. 1. 2008, 7. 6. 2010, 2. 9. 2011 a 24. 9. 2014. Odvolací soud doplnil dokazování také rozhodnutím [ústřední orgán] ze dne 9. 8. 2012. Z těchto listin učinil následující skutková zjištění.

14. Z rozhodnutí [orgán 2] č. j. [spisová značka] ze dne 28. 2. 2007 se podává, že [orgán 2] zrušil rozhodnutí [orgán] ze dne 7. 9. 2006 a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V souvislosti s tím vytknul [orgán], že nesprávně postupoval podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“ – pozn. odvolacího soudu) namísto § 88 odst. 1 písm. d) stavebního zákona a nedoručil předmětné rozhodnutí všem účastníkům řízení. Spis byl doručen [orgán 2] 22. 1. 2007.

15. Z rozhodnutí [orgán 2] č. j. [spisová značka] ze dne 23. 1. 2008 se podává, že [orgán 2] zrušil rozhodnutí [orgán] ze dne 10. 8. 2007 a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a to opětovně z důvodu nesprávné aplikace ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a z důvodu nesouladu stavby se závaznou částí platné územně plánovací dokumentace lokality stavby. Spis byl doručen [orgán 2] 11. 12. 2007.

16. Z rozhodnutí [orgán 2] č. j. [spisová značka] ze dne 7. 6. 2010 se podává, že [orgán 2] zrušil rozhodnutí [orgán] ze dne 27. 1. 2010 a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem bylo, že po celou dobu řízení o [předmět] je předmět řízení označován chybně jako [předmět] [adresa], na st. pozemku parc. č. [číslo] kat. území [adresa]. [předmět] č. p. [číslo] se nachází na pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a je ve vlastnictví firem [právnická osoba] a [právnická osoba] a tudíž nepatří do spojitosti k odstraňované stavbě ve vlastnictví [jméno FO]. Krajský [orgán] také vytkl [orgán], že se nezabýval tím, že povinný subjekt udává jinou adresu pro doručování, než jaká je jeho skutečná adresa trvalého bydliště, v čemž [orgán 2] shledal rozpor s § 3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Spis byl doručen [orgán 2] 23. 4. 2010.

17. Z rozhodnutí [orgán 2] č. j. [spisová značka] ze dne 2. 9. 2011 se podává, že [orgán 2] zamítl odvolání [jméno FO] a potvrdil rozhodnutí [orgán] ze dne 7. 3. 2011, když v postupu [orgán] neshledal žádné vady. K námitce odvolatele týkající se přehodnocení odstranění stavby odkázal na své předešlé rozhodnutí ze dne 23. 1. 2008 a na právní názor v něm vyslovený, tj. že se jedná o stavbu dočasnou se stanovenou dobou jejího trvání do 31. 12. 1995, a že v takovém případě musí [orgán] postupovat podle § 88 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Dále schválil vydání rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, neboť stavba je nelegální od roku 1996 a již dávno mělo být nařízeno její odstranění. [orgán 2] se jeví možnost legalizace stavby jako nereálná. Spis byl doručeno [orgán 2] 18. 8. 2011.

18. Z rozhodnutí [ústřední orgán] č. j. [spisová značka] ze dne 9. 8. 2012 se podává, že [ústřední orgán] zrušilo rozhodnutí [orgán 2] ze dne 2. 9. 2011 s účinky ode dne právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, tj. ode dne 14. 9. 2011. Důvodem pro zrušení rozhodnutí [orgán 2] byla ta skutečnost, že [orgán 2] zatížil řízení vadou takového charakteru, která způsobuje nezákonnost vydaného rozhodnutí. Vada spočívá v tom, že [orgán 2] nezrušil rozhodnutí [orgán] ze dne 7. 3. 2011 z důvodu existence překážky zahájeného řízení na základě žádosti podatele ze dne 26. 10. 2005 o [předmět], ačkoli na tuto skutečnost upozorňoval [jméno FO] ve svém odvolání, stejně tak jako v jiných svých podáních učiněných v průběhu řízení. [orgán 2] tak navíc porušil ust. § 59 odst. 2 starého správního řádu, pokud rozhodnutí nepřezkoumal v celém jeho rozsahu. [orgán 2] také porušil ust. § 46 starého správního řádu, když se s odvolacími námitkami vypořádal toliko odkazem na své předešlé rozhodnutí. [ústřední orgán] s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyslovilo názor, že teprve poté, co bude pravomocně rozhodnuto o žádosti [jméno FO] ze dne 26. 10. 2005 a též o jeho žádosti o povolení změny užívání předmětné stavby ze dne 12. 3. 2008 a 26. 1. 2011, lze za situace, že zmíněným žádostem nebude vyhověno, přistoupit ze strany [orgán] k zahájení, resp. provedení řízení o odstranění stavby, a to podle platných právních předpisů.

19. Z rozhodnutí [orgán 2] č. j. [spisová značka] ze dne 24. 9. 2014 se podává, že [orgán 2] zrušil rozhodnutí [orgán] ze dne 26. 3. 2014 a věc mu vrátil k novému projednání z důvodu nepřezkoumatelnosti s tím, že se nevypořádal s námitkami [jméno FO] a s ohledem na právní názor [ústřední orgán] vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 9. 8. 2012 bude nutné posoudit, zda lze stavbu dodatečně povolit jako trvalou, a zda je v souladu či v rozporu s Územním plánem [veřejnoprávní korporace]. Dále zavázal [orgán] tím, aby se vypořádal se žádostmi ze dne 12. 3. 2008 a 26. 1. 2011. Spis byl doručen [orgán 2] 3. 9. 2014.

20. Po takto doplněném dokazování představuje v řízení zjištěný skutkový stav věci způsobilý podklad pro rozhodnutí odvolacího soudu.

21. Žalobce již v žalobě tvrdil, že žalovaný zaviněně porušil právní povinnosti, čímž se podílel na nepřiměřené délce správního řízení, konkrétně se svou činností podílel na tzv. instančním ping-pongu, ne vždy rozhodoval v zákonných lhůtách a vydal nezákonné rozhodnutí. Soud prvního stupně se zjevně zabýval toliko tvrzenými průtahy žalovaného ve správním řízení, kdy ve vztahu k nim žalobce doplnil tvrzení v návaznosti na poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., kterého se mu dostalo při jednání soudu dne [datum]. Nesprávně pak zhodnotil, že žalobce se domáhá regresní náhrady v souvislosti s porušením povinnosti žalovaného učinit úkon v zákonem stanovené době, přestože z tvrzení žalobce vyplývá, že jím tvrzené průtahy přispěly k celkové nepřiměřené délce řízení.

22. Odvolací soud je na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že v posuzované věci byly splněny předpoklady regresní odpovědnosti žalované podle § 16 odst. 1 OdpŠk, tedy, že žalobci vznikla škoda v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinnosti ze strany žalovaného.

23. Pokud jde o jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu, v řízení bylo prokázáno, že žalobci vznikla škoda, když na základě pravomocného rozhodnutí soudu byl povinen uhradit poškozenému [jméno FO] náhradu nemajetkové újmy, která mu vznikla nepřiměřenou délkou správního řízení, které probíhalo právě i před žalovanou.

24. Na základě v řízení zjištěného skutkového stavu, který byl doplněn dokazováním v odvolacím řízení, je prokázáno, že k délce správního řízení, která byla shledána nepřiměřenou, přispěla svým jednáním (kromě [veřejnoprávní korporace]) i žalovaná.

25. V odškodňovacím řízení nebylo shledáno, že by hlavní příčinou délky správního řízení byly průtahy na straně správních orgánů, tedy i žalovaného, je ale zjevné, že pokud žalovaný nevydal rozhodnutí v souladu s ust. § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení, postupoval v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením a přispěl tím k celkové délce řízení. Žalovaný rozhodoval ve věci 5x, přičemž v řízení bylo prokázáno, že v případě rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2007 byla lhůta 30 dnů překročena o 6 dnů, v případě rozhodnutí ze dne 23. 1. 2008 byla lhůta 30 dnů překročena o 13 dnů a v případě rozhodnutí ze dne 7. 6. 2010 byla lhůta 30 dnů překročena o 8 dnů. Odvolací soud přitom shledal správným dílčí právní závěr soudu prvního stupně, že lhůtu 30 dnů je třeba počítat od zahájení řízení (tj. od doručení spisu žalovanému) do dne vydání rozhodnutí, nikoli do je právní moci, jak nesprávně počítal žalobce. Uvedený závěr má totiž oporu v ustanovení § 49 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Pokud soud prvního stupně poukazoval na skutečnost, že žalovaný mohl využít delší lhůtu 60 dnů, pak odvolací soud nesdílí jeho názor, že se jednalo o zvlášť složitý případ. To ostatně vyplývá z rozsahu (v rozmezí 3 až 5 stran textu) a obsahu rozhodnutí žalovaného, když bylo prokázáno, že důvody pro rušení rozhodnutí prvoinstančního orgánu spočívaly v procesních pochybeních typu, že [orgán] nedoručoval rozhodnutí všem účastníkům, neprovedl místní šetření, nenařídil ústní jednání, výrok rozhodnutí obsahoval nepodložené údaje týkající se stavby a osoby, odůvodnění rozhodnutí se nejevilo jako dostatečné, či-li nejednalo se o nijak složitou věc, která by vyžadovala delší lhůtu k vydání rozhodnutí.

26. Žalovaný se podílel na délce řízení nesprávným rozhodováním. Již v prvním zrušujícím rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007 mohl žalovaný upozornit [orgán] na nutnost posouzení stavby z hlediska souladu s územním plánem, což ale neučinil. Druhé zrušující rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2008 bylo právně vadné, neboť chybně označil podání [jméno FO] za podnět, ačkoli podle obsahu se jednalo o návrh, a připustil, aby správní orgán nižší instance ve věci rozhodoval, ačkoli nebyly dány podmínky řízení. To vyústilo v další nesprávný postup ve věci. K odhalení pochybení došlo až v rámci přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne[Anonymizováno]2. 9. 2011 [ústřední orgán], kdy bylo zjištěno, že žalovaný pochybil, když nezrušil rozhodnutí [orgán] ze dne 7. 3. 2011 pro překážku věci zahájené. Uvedená skutečnost vedla ke zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2011. V rozhodnutí dne 7. 6. 2010 žalovaný vytýkal [orgán] chybné označení předmětu řízení, což ale mohl učinit již ve svém prvním rozhodnutí ze dne 28. 2. 2007. V rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014 žalovaný nekonkretizoval námitky [jméno FO], s nimiž se [orgán] neměl vypořádat. Pokud pak vytýkal [orgán], že se nevypořádal s žádostmi ze dne 12. 3. 2008 a 26. 1. 2011, mohl tak učinit již ve svých předchozích rozhodnutích.

27. Opakované rušení rozhodnutí správního orgánu nižší instance, bez toho, aby byly odstraněny vady řízení a dostatečně vyjasněny právní otázky, a bez toho, aby žalovaný vedl prvoinstanční orgán k vydání bezvadného rozhodnutí, lze označit za tzv. instanční ping-pong. Ostatně existence tzv. soudního ping-pongu byla v odškodňovacím řízení shledána (viz právní závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. [spisová značka]). Škoda tak žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným postupem žalovaného.

28. Z provedeného dokazování je zjevné, že na celkové délce řízení trvajícího od 26. 10. 2005 do 15. 10. 2017 se podílel v období od 2/2007 do 9/2014 i žalovaný, a to bezdůvodným překračováním 30denní lhůty pro vydání rozhodnutí, tím, že ve vydaných rozhodnutích nevedl [orgán] k tomu, jak ve věci postupovat, a chybným právním posouzením věci, kdy již v rozhodnutí ze dne 23. 1. 2008 nerozhodl o zastavení řízení o odstranění stavby a nezabýval se žádostmi [jméno FO], resp. nevedl orgán nižší instance k tomu, aby se jimi zabýval, přičemž k nápravě v daném směru mohlo dojít až poté, co jeho rozhodnutí ze dne 2. 9. 2011 bylo jako nezákonné zrušeno rozhodnutím [ústřední orgán] ze dne 9. 8. 2012.

29. Správní řízení, v němž vznikla žalobci škoda, neprobíhalo jen před žalovaným, ale i před [orgán] [veřejnoprávní korporace]. Žalovaný tak není jedinou osobou, která se podílela na vzniku škody. Proto rozsah náhrady, kterou je žalobce oprávněn po žalovaném požadovat, je omezen mírou účasti [veřejnoprávní korporace] na způsobení škody. Podle § 18 odst. 3 věty první OdpŠk platí, že pokud byla škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti více osob, jsou povinny zaplatit regresní úhradu podle své účasti na způsobení škody. V úpravě regresní náhrady se tak vedle zásady zavinění promítá i zásada proporčního rozdělení újmy. Při úvaze o tom, v jakém rozsahu žalovaný odpovídá za škodu vzniklou žalobci v odškodňovacím řízení, odvolací soud přihlédl jednak k výše popsanému zaviněnému nesprávnému postupu žalovaného a jednak ke zjištění, které bylo učiněno v odškodňovacím řízení, že zásadní podíl na délce správního řízení měl odbor [orgán], [orgán] v [místo], který v řízení postupoval nekoncentrovaně a nekompetentně. Míru podílu žalovaného na vzniku škody hodnotí odvolací soud podle výsledku dokazování jako menší, než je podíl [veřejnoprávní korporace] (ostatně to si svoji odpovědnost za škodu uvědomuje a zaplatilo žalobci jednu polovinu původně požadované regresní náhrady), proto zásadě proporčního rozdělení újmy odpovídá, a odvolacímu soudu se jeví i jako spravedlivé, aby se žalovaný podílel na náhradě škody z jedné čtvrtiny, tedy částkou 56 102 Kč.

30. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka], přičemž ke splnění povinnosti určil žalovanému lhůtu 15 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

31. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud znovu rozhodl i o nákladech řízení mezi účastníky, a to podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem řízení ve vztahu k žalovanému byla částka 112 204,47 Kč (o nákladech řízení mezi žalobcem a původně žalovaným [veřejnoprávní korporace] bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2024, č. j. 41/2024-45). Žalobce i žalovaný byli úspěšní každý z jedné poloviny, proto odvolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.