28 C 41/2024 - 119

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Šárkou Malíkovou Petříčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 112 204,47 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 112 204,48 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 500 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 19. 2. 2024 domáhal původně po žalovaných č. 1 – [Anonymizováno] a č. 2 - [adresa] zaplacení částky ve výši celkem 224 408,95 Kč z titulu regresní náhrady částky zaplacené žalobcem v řízení o odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 92/2018 z důvodu nesprávného úředního postupu odboru stavebního úřadu [právnická osoba] [adresa] (dále jen „stavební úřad“), a odboru územního a stavebního řízení, resp. odboru územního plánování a stavebního úřadu Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „Krajský úřad“) spočívající v nepřiměřené délce řízení o povolení změny užívání stavby v k.ú. [adresa], v němž jako žalobce vystupoval [jméno FO]. V tomto řízení bylo žalobci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 20 C 92/2018-160 ze dne 4.3.2022 uloženo uhradit žalobci zadostiučinění ve výši 118 895,20 Kč, s úrokem ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7.12.2017 do zaplacení (celkem 168 926,95 Kč) a náklady řízení, pův. ve výši 91 443 Kč, posléze změněné odvolacím soudem na částku 55 482 Kč. Dne 24.2.2023 tak žalobce uhradil poškozenému částku celkem 224 408,95 Kč. Žalobce vyzval dopisem ze dne 14. 12. 2023 oba pův. žalované k úhradě této částky společně a nerozdílně. [adresa] následně žalobci sdělilo, že hodlá polovinu tohoto nároku uhradit, žalovaný nárok žalobce na zaplacení regresního nároku odmítl s tím, že jím provedené úkony byly provedeny v zákonných lhůtách.

2. V doplnění žalobních tvrzení ze dne 14.5.2025 učiněném na výzvu soudu žalobce upřesnil, že žalovaný konkrétně pochybil při rozhodování v následujících případech: Dne 7.9.2006 vydal stavební úřad rozhodnutí č.j. Výst. 4341/70006/2005/Ma-2, kterým dodatečně povolil stavbu a její užívání. Krajský úřad toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání rozhodnutím č. j. 24428/2007/KUSK ze dne 28. 2. 2007. Důvodem zrušení rozhodnutí bylo nesprávné právní posouzení podle § 88 stavebního zákona, opomenutí účastníka řízení a absence místního šetření. Krajský úřad se však dle žalobce nezabýval zákonností rozhodnutí v celém rozsahu, ani skutkovým stavem věci. Průtah žalovaného při tomto rozhodnutí činil dle žalobce 37 dnů. Dne 10. 8. 2007 vydal stavební úřad nové rozhodnutí č. j. Výst. 4341/70006/2005/Ma-3, které bylo krajským úřadem opětovně zrušeno a vráceno k novému projednání rozhodnutím č. j. 10926/2008/KUSK ze dne 23. 1. 2008. Krajský úřad uvedl, že stavbu nelze dodatečně povolit z důvodu nesouladu s územním plánem, avšak tento nesoulad dle žalobce blíže nespecifikoval, a ani v tomto případě se nezabýval skutkovým stavem a odvolacími námitkami. Průtah v tomto případě činil dle žalobce 36 dnů. Dalším rozhodnutím č. j. 6049/2010/OSÚ/00029 ze dne 27. 1. 2010 stavební úřad nařídil odstranění stavby. Krajský úřad rozhodnutím č. j. 088922/2010/KUSK ze dne 7. 6. 2010 toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednán na základě konstatování, že předmět řízení je zmatečný a fakticky i právně nesmyslný. V tomto případě došlo ze strany krajského úřadu dle žalobce k průtahu v délce 78 dní. Dne 7. 3. 2011 vydal stavební úřad další rozhodnutí o odstranění stavby pod č. j. 11810/2011-MUR/OSÚ/00029, které bylo potvrzeno krajským úřadem rozhodnutím č.j. 168989/2011/KUSK ze dne 2. 9. 2011. Krajský úřad se však dle žalobce nevypořádal s odvolacími námitkami a odkázal na své předchozí rozhodnutí, které se týkalo jiné věci. Toto jeho rozhodnutí bylo následně zrušeno ministerstvem rozhodnutím č. j. 43529/2011-83/3139 ze dne 9. 8. 2012 pro zjevné porušení právních předpisů. Rozhodnutí krajského úřadu trpělo vadou takového charakteru, že způsobila nezákonnost vydaného rozhodnutí, pro kterou muselo být rozhodnutí krajského úřadu ze dne 2. 9. 2011 zrušeno. Rozhodnutí stavebního úřadu č. j. 59878/2013/Čv. ze dne 26. 3. 2014, kterým byla zamítnuta žádost o změnu užívání stavby, bylo krajským úřadem zrušeno a vráceno k novému projednání rozhodnutím č. j. 135573/2014/KUSK ze dne 24. 9. 2014. Krajský úřad vytkl stavebnímu úřadu, že se nevypořádal s námitkami odvolatele, aniž by uvedl, o jaké námitky se jednalo. Bez dalšího konstatoval porušení § 85 stavebního zákona a § 3 správního řádu, aniž by provedl úvahu, jak k tomuto závěru došel. Průtah v tomto případě činil dle žalobce 6 dnů. Ve stanovisku ze dne 6. 11. 2017 krajský úřad uvedl, že postupoval v souladu se zákonnými lhůtami, podle žalobce se však v průběhu let opakovaně nedostatečně vypořádával s předmětem řízení, neukončenými řízeními a žádostmi stavebníka, čímž přispěl k tzv. instančnímu ping-pongu. Ten podle žalobce zahrnuje pět shora cit. rozhodnutí krajského úřadu, jimiž zrušil a vrátil čtyři prvoinstanční rozhodnutí stavebního úřadu. Jeho průtahy v celkové délce řízení přesahují pět měsíců. Tento závěr byl dle žalobce potvrzen i soudy v souvisejícím odškodňovacím řízení. Žalobce dále uvedl, že rozhodnutí krajského úřadu č. j. 168989/2011/KUSK ze dne 2. 9. 2011, které bylo zrušeno v přezkumném řízení, vedlo samo o sobě k prodloužení řízení o 11 měsíců. Kromě toho krajský úřad podle žalobce způsobil v předchozí fázi průtahy v délce 37, 36, 78 a 6 dnů, tedy celkem 157 dnů (více než 5 měsíců). Opakované rušení rozhodnutí a vracení věci k novému projednání, spolu s průtahy a nedostatečným vypořádáním se s podstatnými námitkami, podle žalobce představují konkrétní porušení právních povinností žalovaného, která jsou v příčinné souvislosti se vzniklou škodou.

3. Žalobce se tak podanou žalobou domáhal pův. po žalovaných č. 1 a 2 zaplacení částky ve výši celkem 224 408,95 Kč s příslušenstvím. 4. [adresa] podáním ze dne 13.3.2024 soudu sdělilo, že polovinu žalované částky uhradilo žalobci již před podáním žaloby, a to prostřednictvím pojištění u [právnická osoba]. a zbývající část do výše jedné poloviny nároku z vlastních prostředků. Žalobce vzal z toho důvodu podáním ze dne 21.3.2024 žalobu proti žalovanému č. 2 zpět. Usnesením č.j. 28 C 41/2024-45 ze dne 29.5.2024 bylo proto řízení ohledně této části nároku dle § 96 o.s.ř. zastaveno, ale jelikož byla tato částka zaplacena ještě před podáním žaloby, bylo žalobci uloženo zaplatit [adresa] náhradu nákladů řízení, neboť žaloba proti němu nebyla podána důvodně.

5. Soud o zbývající části žalovaného nároku rozhodl rozsudkem č.j. 28 C 41/2024-66 ze dne 8.října 2024 tak, že nárok žalobce zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Dle závěru soudu nebylo prokázáno, že se na vzniku újmy žalovaný podílel. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, o kterém bylo rozhodl Městský soud v Praze usnesením č.j. 23 Co 441/2024-82 ze dne 15.ledna 2025 tak, že rozsudek soudu 1. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplynulo, že nejsou splněny podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozsudku, neboť žalobce neuvedl rozhodné skutečnosti, zejména dostatečně specifikoval kasační rozhodnutí, jež zahrnuje do tzv. instančního ping-pongu, neuvedl, která rozhodnutí žalovaný neučinil v zákonných lhůtách a ani neuvedl, které rozhodnutí žalovaného bylo pro nezákonnost zrušeno a v čem tato nezákonnost spočívala. Soudu 1. stupně proto uložil, aby žalobce dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění chybějících rozhodných tvrzení a označení důkazů vyzval, a současně aby jej vyzval i ohledně doplnění skutečností, z nichž dovozuje, že náklady soudního řízení, které žalobce uplatňuje, vznikly rovněž v důsledku zaviněného porušení povinností žalovaného.

6. Soud 1. stupně toto poučení žalobci poskytl na ústním jednání konaném dne 7.4.2025.

7. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Ve vyjádření k žalobě ze dne 25.3.2024 uvedl, že nárok žalobce uplatněný proti němu neuznává, a to z důvodu, že část nároku představující požadované příslušenství – úrok z prodlení a náklady řízení nevznikly v důsledku zaviněného jednání žalovaného a ohledně požadované jistiny – odškodnění namítal, že právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti, což v případě žalovaného nenastalo, neboť žalovaný nezpůsobil prodlení správního řízení a jeho rozhodnutí byla vydávána v zákonných lhůtách. Žalovaný v řízení o odškodnění poskytl žalobci potřebnou součinnost, a ještě před jeho zahájením písemné stanovisko.

8. Žalovaný dále k žalobcem doplněným tvrzením ohledně konkrétních pochybení v jednotlivých případech, které žalobce předložil soudu po poučení dle ust. § 118a odst. 1,3 o.s.ř. dále uvedl, že v případě rozhodnutí č. j. 24428/2007/KUSK ze dne 28. 2. 2007 postupoval v souladu s tehdy platným stavebním zákonem č. 50/1976 Sb., konkrétně podle § 88 odst. 1 písm. d), který upravuje odstraňování dočasných staveb po uplynutí povolené doby jejich trvání. V daném případě se jednalo o skladovou halu ve vlastnictví žalobce, jejíž povolená doba užívání skončila již k 31. 12. 1995. Rozhodnutí stavebního úřadu bylo žalovaným zrušeno zejména z důvodu procesních vad, kdy stavební úřad opomenul zahrnout do řízení dotčené účastníky. K námitce žalobce ohledně jím zaviněného průtahu v délce 37 dnů žalovaný uvedl, že rozhodoval v zákonné lhůtě 60 dnů, přičemž lhůty podle tehdejšího správního řádu byly pořádkové, nadto doba nabytí právní moci rozhodnutí není rozhodná pro posouzení včasnosti rozhodnutí a žádná nečinnost nebyla namítána ani ze strany účastníků řízení. Ohledně rozhodnutí č.j. 10926/2008/KUSK ze dne 23. 1. 2008 žalovaný opět aplikoval § 88 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Posouzení souladu stavby s územním plánem náleží stavebnímu úřadu jako prvoinstančnímu orgánu, a odvolací orgán nemůže roli prvoinstančního úřadu nahrazovat v řízení odvolacím. Žalovaný zrušil rozhodnutí stavebního úřadu, neboť ten neprovedl řádné skutkové zjištění, ačkoliv k tomu byl v předchozím rozhodnutí výslovně vyzván. K námitce žalobce ohledně prodlení při vydání rozhodnutí žalovaný uvedl, že rozhodoval v zákonné lhůtě, přičemž lhůty podle tehdejšího správního řádu byly pořádkové, obecná lhůta byla 30-ti denní, avšak ve složitějších případech bylo možné rozhodnout ve lhůtě 60 dní. Rozhodnutím č.j. 088922/2010/KUSK ze dne 7. 6. 2010 žalovaný zrušil rozhodnutí stavebního úřadu, které se týkalo odstranění stavby na nesprávně identifikovaném pozemku. Výrok rozhodnutí byl v tomto případě zmatečný a nevykonatelný. K tvrzenému průtahu v délce 78 dnů žalovaný uvedl, že rozhodoval v zákonné lhůtě od doručení spisu dne 23. 4. 2010. Rozhodnutím č.j. 168989/2011/KUSK ze dne 2. 9. 2011 žalovaný potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby, toto rozhodnutí bylo následně zrušeno Ministerstvem pro místní rozvoj v přezkumném řízení. Žalovaný se v odvolacím řízení zabýval pouze otázkou odstranění stavby, nikoli změnou jejího užívání, která byla předmětem samostatného řízení podle ust. § 76–85 stavebního zákona, žádosti poškozeného o změnu užívání stavby ani návrh na změnu územního plánu nebyly součástí správního spisu. Rozhodnutím č.j. 135573/2014/KUSK ze dne 26. 3. 2014 žalovaný zrušil rozhodnutí stavebního úřadu, kterým byla zamítnuta žádost o změnu užívání stavby z dočasné na trvalou, zároveň připomněl stavebnímu úřadu, že je povinen se zabývat i žádostmi poškozeného o změnu užívání stavby na prodejnu bazarového zboží. Žalovaný jednal v mezích své pravomoci, přičemž byl vázán předmětem řízení. Žalovaný trval na stanovisku, že další trvání stavby jako skladové haly nebylo možné akceptovat, a její přeměna na stavbu trvalou byla v rozporu s právní úpravou. K tvrzenému průtahu v délce 6 dnů žalovaný uvedl, že i v tomto případě rozhodoval v zákonné lhůtě a den nabytí právní moci není rozhodný pro posouzení včasnosti rozhodnutí. Závěrem žalovaný dodal, že náhrada nemajetkové újmy byla poškozenému přiznána z důvodu nepřiměřené délky řízení (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb.), nikoli kvůli nezákonnému rozhodnutí žalovaného (§ 8 téhož zákona). Uplatněný regresní nárok žalobce proto žalovaný považoval za nedůvodný, zejména s ohledem na to, že první žalovaný, [adresa], fakticky již poskytl žalobci regresní plnění v plné výši.

9. S ohledem na vše výše uvedené navrhl žalovaný zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

10. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako „o.s.ř.“ ve spojení s ustanovením § 129 odst. 1 o. s. ř.), zejména kompletním soudním spisem v řízení o odškodnění vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 92/2018. Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ustanovení § 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

11. V řízení byl prokázán následující skutkový děj:

12. Žalobce byl v pozici žalovaného účastníkem řízení zahájeného žalobou [jméno FO] ze dne 23. 5. 2018, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 188 895,20 Kč s příslušenstvím, po částečném zpětvzetí žaloby v průběhu řízení ve výši 118 895,20 Kč s příslušenstvím dle zákona č. 82/1998 Sb., dále jen „OdpŠk“, z titulu nemajetkové újmy, která mu vznikla nepřiměřenou délkou správního řízení zahájeného dne 26. 10. 2005 u Městského úřadu v [Anonymizováno], odbor stavební, o vydání stavebního povolení, které se týkalo změny dočasné stavby skladu stavebního materiálu na pozemku parc. č. [hodnota],v k. ú. [adresa], vše zapsáno na LV [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „stavba“), na stavbu trvalou. Městský úřad v [Anonymizováno], odbor stavební, vydal dne 3. 7. 2015 rozhodnutí o změně užívání stavby, kterou povolil změnu užívání stavby na dobu neurčitou, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 10. 2017. Nesprávný úřední postup byl spatřován v celkové délce řízení, které trvalo po dobu téměř 12 let, přestože nebylo zvlášť složité a současně význam tohoto řízení nebyl pro žalobce bagatelní. Soud 1. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2020, č. j. 20 C 92/2018-110, kterým žalobu zamítl. K odvolání obou účastníků rozhodl ve věci Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2021, č. j. 23 Co 210/2021-148, jímž rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soud 1. stupně poté rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 3. 2022 č.j. 20 C 92/2018–160, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 118 895,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky ode dne 7. 12. 2017 do zaplacení (výrok I) a částku 91 443 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II). Výše požadovaného úroku z prodlení a náhrady nákladů řízení byla změněna Městským soudem v Praze rozsudkem č.j. 23 Co 374/2022–188 ze dne 18.1.2023, jinak byl rozsudek soudu 1. stupně potvrzen. Z odůvodnění tohoto rozsudku pak vyplynulo, že hlavní příčinou, proč posuzované správní řízení trvalo 12 let, byl postup správního orgánu – Městského úřadu v [Anonymizováno], odbor Stavební úřad. Správnímu orgánu přitom nelze klást k tíži, že v průběhu řízení došlo ke změně právních předpisů a judikatury, avšak v řízení bylo dále prokázáno (z průběhu správního řízení), že postup správního orgánu byl chybný, ať z důvodu procesních pochybení (nejednal se všemi účastníky, opomněl doručit rozhodnutí všem účastníkům a tak jim odňal možnost odvolání, neodstranil chybné označení předmětu řízení — skladové haly, neodstranil nejasnosti v identifikačních údajích účastníka řízení) nebo (opakovaně nesprávné) aplikace právních předpisů, a jeho rozhodnutí byla opakovaně rušena nadřízeným orgánem — Krajským úřadem Středočeského kraje, odborem regionálního rozvoje. V postupu Městského úřadu v [Anonymizováno], odbor Stavební úřad tedy byla soudem shledána nekoncentrovanost a nekompetentnost správního orgánu. Posuzované správní řízení přitom nebylo složité, a současně žalobce se svým chováním na délce posuzovaného řízení nepodílel. Nepřiměřená délka správního řízení tak dle soudu představuje nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 OdpŠk, v důsledku kterého vznikla žalobci nemajetková újma. Její vyčíslení pak vycházelo z ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. a judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. (prokazováno spisem OS Praha 2, sp. zn. 20 C 92/2018). Žalovaný zaslal žalobci v souvislosti s uplatněnou žádostí o odškodnění [jméno FO] dne 6. 11. 2017 svoje písemné stanovisko. (prokazováno stanoviskem ze dne 6. 11. 2017). Žalobce zaslal právnímu zástupci poškozeného dopis dne 22. 12. 2017 v reakci na stanovisko žalovaného. (prokázáno dopisem ze dne 22. 12. 2017).

13. Z obsahu spisu, vč. připojeného spisu o odškodnění a nesporných tvrzení účastníků bylo dále prokázáno, že dne 7. 9. 2006 vydal stavební úřad rozhodnutí č. j. Výst. 4341/70006/2005/Ma-2, kterým dodatečně povolil stavbu na pozemku st.p. [Anonymizováno], k.ú. [adresa], a zároveň její užívání. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal účastník řízení ([jméno FO]), proto byl dne 22. 1. 2007 spis předložen Krajskému úřadu [Anonymizováno], který o podaném odvolání rozhodl dne 28. 2. 2007, č. j. 24428/2007/KUSK, kterým rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Rozhodnutí krajského úřadu o odvolání nabylo právní moci dne 28. 2. 2007. Dne 10. 8. 2007 rozhodl stavební úřad novým rozhodnutím č. j. Výst. 4341/70006/2005/Ma-3 tak, že dodatečně povolil stavbu – skladová hala [adresa] a současně povolil její užívání. Proti tomuto rozhodnutí se opět odvolal týž účastník řízení. Spis byl předložen Krajskému úřadu dne 11. 12. 2007, který o odvolání rozhodl dne 23. 1. 2008 pod č. j. 10926/2008/KUSK a rozhodnutí stavebního úřadu opět zrušil a věc vrátil k novému projednání. Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 23. 1. 2008. Dne 27. 1. 2010 rozhodl stavební úřad dalším rozhodnutím č. j. 6049/2010/OSÚ/00029, kterým nařídil odstranění stavby na pozemku st.p. 2487, k.ú. [adresa]. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal navrhovatel [jméno FO]. Spis byl předložen Krajskému úřadu dne 23. 4. 2010 a ten o podaném odvolání rozhodl dne 7. 6. 2010 pod č. j. 088922/2010/KUSK tak, že rozhodnutí zrušil a věc znovu vrátil k novému projednání. Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 7. 6. 2010. Dne 7. 3. 2011 rozhodl stavební úřad vydáním nového rozhodnutí č. j. 11810/2011-MUR/OSÚ/00029, o odstranění stavby. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal účastník řízení [jméno FO]. Spis byl předložen Krajskému úřadu dne 18. 8. 2011 a ten o odvolání rozhodl dne 2. 9. 2011 pod č. j. 168989/2011/KUSK, jímž rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil a zamítl odvolání účastníka. Rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci dne 2. 9. 2011. Toto rozhodnutí bylo z důvodu podaného podnětu k provedení přezkumného řízení, doplněného podáním ze dne 15.11.2011 rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj č. j. 43529/2011-83/3139 ze dne 9. 8. 2012 zrušeno. Dne 26. 3. 2014 vydal stavební úřad rozhodnutí č. j. 59878/2013/Čv., kterým zamítl žádost o změnu užívání stavby – skladové haly z dočasného užívání na užívání na dobu neurčitou (trvalé užívání). Proti tomuto rozhodnutí se odvolal účastník řízení [jméno FO], spis byl proto předložen Krajskému úřadu dne 3. 9. 2014, který o odvolání rozhodl dne 24. 9. 2014 pod č. j. 135573/2014/KUSK tak, že rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 24. 9. 2014. (prokazováno spisem OS Praha 2, sp. zn. 20 C 92/2018, shodným tvrzením účastníků).

14. Soud dalšími důkazy řízení nedoplňoval, jelikož ani další důkazy nebyly navrhovány. Provedené důkazy soud hodnotil jako věrohodné a dostatečné k náležitému zjištění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí ve věci.

15. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle § 132 o.s.ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Při posuzování merita věci soud postupoval podle § 16 a násl. zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.

17. Dle § 16 odst. 1 OdpŠk nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily. Dle odst. 2 bylo-li rozhodnutí územního samosprávného celku přezkoumáno příslušným orgánem a následně byla rozhodnutí tohoto orgánu a územního samosprávného celku zrušena pro nezákonnost, může stát požadovat regresní úhradu na kraji, je-li příslušným orgánem orgán kraje, nebo na územním samosprávném celku. Dle odst. 3 bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno proto, že se ten, kdo je vydal, řídil nesprávným právním názorem příslušného orgánu, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí, nemá stát právo na regresní úhradu. Dle odst. 4 stát může požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku v samostatné působnosti, územního celku v přenesené působnosti či úřední osoby na způsobení vzniklé škody.

18. Podle § 18 odst. 2 OdpŠk je zavinění povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu. Dle § 18 odst. 6 OdpŠk ten, proti němuž byl uplatněn nárok na regresní úhradu, má proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje, právo uplatnit všechny námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradě škody.

19. Podle § 49 zák. č. 71/1967 Sb. o správním řízení, v jednoduchých věcech, zejména lze-li rozhodnout na podkladě dokladů předložených účastníkem řízení, rozhodne správní orgán bezodkladně (odst. 1), v ostatních případech, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, je správní orgán povinen rozhodnout ve věci do 30 dnů od zahájení řízení; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji přiměřeně prodloužit odvolací orgán (orgán příslušný rozhodnout o rozkladu). Nemůže-li správní orgán rozhodnout do 30, popřípadě do 60 dnů, je povinen o tom účastníka řízení s uvedením důvodů uvědomit (odst. 2).

20. Podle § 71 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb. správní řád, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Dle odst. 2 se vydáním rozhodnutí se rozumí a) předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:", b) ústní vyhlášení, pokud má účinky oznámení (§ 72 odst. 1), c) vyvěšení veřejné vyhlášky, je-li doručováno podle § 25, d) poznamenání usnesení do spisu v případě, že se pouze poznamenává do spisu, nebo e) odeslání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí do datové schránky kontaktního místa veřejné správy k postupu podle § 19 odst. 3; na písemnosti se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:". Dle odst. 3 písm. a) pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ.

21. Podle § 90 odst. 6 zák. č. 500/2004 Sb. správní řád, rozhodnutí v odvolacím řízení vydá odvolací správní orgán ve lhůtách stanovených v § 71. Lhůta počíná běžet dnem předání spisu odvolacímu správnímu orgánu k rozhodnutí (§ 88).

22. Obecně lze vycházet z toho, že požadavek na vyřízení věci bez zbytečných průtahů vyplývá ze základního práva na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny). Lhůty pro vydání rozhodnutí jsou obecně dány povinností orgánu rozhodovat v přiměřené lhůtě, nebo případně určeny zákonem. Vydáním rozhodnutí se v tomto konkrétním případě rozumí dle ust. § 71 odst. 2 písm. a), věta před středníkem správního řádu, předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle ust. § 19. K tomu, aby se podmínka stanovená v ust. § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu (předání k doručení) mohla považovat za splněnou a rozhodnutí za vydané, musí správní orgán zvolit správný způsob doručení. Požadavek na rychlé vyřízení věci však nesmí převážit nad jinými požadavky, zejména nad požadavkem zákonnosti postupu rozhodujícího orgánu. Pokud nejsou lhůty pro vydání rozhodnutí dodrženy, dochází k nečinnosti, která může být kvalifikována jako nesprávný úřední postup podle zákona „OdpŠk“.

23. Z relevantní judikatury soud uvádí následující:

24. Při uplatnění regresního nároku, který je samostatným nárokem, tíží podle § 18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. stát samostatná procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně toho, že a v jakém rozsahu se na vzniku újmy, kterou byl stát povinen odškodnit, podílel žalovaný územní celek. Samotná skutečnost, že státu vznikla povinnost újmu třetí osoby odškodnit, není zpravidla pro existenci regresní povinnosti na straně územního celku z hlediska jeho zavinění na vzniku újmu určující. (srov. rozs. NS ČR č.j. 30 Cdo 2793/2018)

25. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází konstantně z toho, že nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a naproti tomu nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě představují dva nároky se samostatným skutkovým základem, které je třeba vzájemně odlišovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). V rámci regresní náhrady se lze domáhat pouze toho nároku, který byl uspokojen v rámci primární náhrady újmy. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, č. j. 30 Cdo 1414/2017-116)

26. Zatímco odpovědnost státu je podle § 2 OdpŠk odpovědností objektivní bez možnosti liberace, je regresní odpovědnost územního celku nebo úřední osoby podle § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 OdpŠk odpovědností subjektivní, tj. vyžadující zavinění na straně regresem povinného subjektu. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2020, č. j. 30 Cdo 2793/2018-244)

27. Žalobce se v projednávané věci domáhal regresní náhrady za řízení o odškodnění, v němž bylo žalobci přiznáno zadostiučinění, a to za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce správního řízení, přičemž zpočátku požadoval, aby povinnost uhradit žalovanou částku byla uložena společně a nerozdílně oběma původně žalovaným subjektům, tedy jak obci, tak krajskému úřadu. Obecně lze konstatovat, že zatímco odpovědnost státu je podle § 2 OdpŠk odpovědností objektivní bez možnosti liberace, je regresní odpovědnost územního celku nebo úřední osoby podle § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 OdpŠk odpovědností subjektivní, tj. vyžadující zavinění na straně regresem povinného subjektu. Původně žalovaná obec – město [adresa] se na rozdíl od žalovaného své odpovědnosti za vznik újmy, kterou bylo třeba dle rozhodnutí soudu nahradit, nevyhýbala, přičemž tuto skutečnost sdělila žalobci již před zahájením řízení a současně doložila, že ještě před podáním žaloby dobrovolně část žalovaného nároku ve výši poloviny žalované částky uhradila. Žalobce na to reagoval částečným zpětvzetím žaloby, přičemž omezil jak žalovanou částku na rozdíl mezi původním nárokem a dobrovolně plněnou částkou, ale současně omezil také okruh účastníků, když vzal svoji žalobu zpět proti obci [Anonymizováno]. Za dané situace bylo tedy na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že se nynější žalovaný (územní celek) konkrétně podílel svým zaviněným jednáním na vzniku újmy, kterou byl povinen stát nahradit, jinými slovy bylo třeba uvést, v čem toto zaviněné porušení povinnosti spočívalo a v čem je dána příčinná souvislost mezi ním a povinností plnění, která byla žalobci uložena v původním řízení. Žalovaný přitom tuto skutečnost již od počátku sporoval, a to i v rámci svého stanoviska, které zaslal žalobci ještě před zahájením řízení o odškodnění.

28. Žalobce po doplnění žaloby na výzvu soudu 1. stupně dle pokynu odvolacího soudu tvrdil, že žalovaný pochybil v případě pěti rozhodnutí, která konkrétně uvedl, a to rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. [č. účtu]/KUSK ze dne 28. 2. 2007, kterým bylo zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby. Spis byl žalovanému předložen krajskému úřadu dne 22. 1. 2007 a žalobcem tvrzený průtah činil 37 dnů. Dále žalobce uvedl rozhodnutí Krajského úřadu č. j. [č. účtu]/KUSK ze dne 23. 1. 2008, jímž bylo opětovně zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu, když spis byl předložen krajskému úřadu dne 18. 12. 2007 a žalobcem tvrzený průtah měl činit 36 dnů. Další rozhodnutí Krajského úřadu č. j. [č. účtu]/KUSK bylo dle žalobce ze dne 7. 6. 2010, jímž bylo zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby. Spis byl krajskému úřadu předložen dne 23. 4. 2010 a žalobcem tvrzený průtah měl činit celkem 78 dnů. Žalobce dále uvedl rozhodnutí Krajského úřadu č. j. [č. účtu]/KUSK ze dne 2. 9. 2011, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby, přičemž uvedl, že toto rozhodnutí muselo být zrušeno rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj č. j. [č. účtu]-83/3139 ze dne 9. 8. 2012 pro jeho nezákonnost, a dle žalobce bylo tím celé řízení prodlouženo o 11 měsíců. Jako poslední uvedl žalobce rozhodnutí Krajského úřadu č. j. [č. účtu]/KUSK ze dne 24. 9. 2014, kterým bylo zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí změny užívání stavby. Spis byl krajskému úřadu předložen dne 18. 9. 2014 a žalobcem tvrzený průtah měl činit 6 dnů. Žalobce přitom dobu trvání jednotlivých průtahů určoval ode dne předložení spisu žalovanému k rozhodnutí do dne právní moci rozhodnutí.

29. Se shora uvedenou argumentací žalobce ohledně základu nároku se však soud neztotožňuje. V prvé řadě je třeba uvést, že regresní nárok uplatněný žalobcem byl dle připojeného rozhodnutí soudu přiznán poškozenému za celkovou délku řízení a nikoli za porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě, a jak shora vyloženo, jedná se o nároky se samostatným skutkovým základem, které je třeba vzájemně odlišovat. V rámci regresní náhrady je pak možné domáhat se pouze toho nároku, který byl uspokojen v rámci primární náhrady újmy. Již jen z tohoto důvodu by tedy dle závěru soudu nebylo možné uplatněný nárok žalobci přiznat.

30. I pokud by se však uplatněný nárok týkal porušení povinnosti žalovaného vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě, nebylo by možné žalobě vyhovět. Žalobce postupoval při určení délky průtahů způsobených žalovaným ve všech případech od doby předání spisu až do data právní moci daných rozhodnutí, nikoli do data vydání jednotlivých rozhodnutí. Kromě toho byla ve všech případech na vydání rozhodnutí počítána délka 30 dnů. Lhůty pro rozhodnutí ve věci je však třeba vždy počítat ode dne předložení spisu odvolacímu orgánu, do dne vydání jednotlivých rozhodnutí, nikoli do dne nabytí právní moci, a pokud jde o lhůty k vydání rozhodnutí, je správní orgán sice obecně povinen rozhodnout ve lhůtě 30 dnů, avšak v případě, že se jedná o složitou věc, může správní orgán, včetně odvolacího, rozhodnout ve lhůtě prodloužené o dalších 30 dní, tedy v 60-ti denní lhůtě. Žalobce nepřihlédl k tomu, že se v daném případě jednalo o věc správním orgánem opakovaně rozhodovanou, tedy přinejmenším v pozdější fázi řízení za skutkově složitější, kde je správní orgán oprávněn rozhodnout ve lhůtě až 60 dní, která ani nebyla v některých případech využita. Celková doba rozhodování žalovaného pak činila i dle žalobcem provedené sumarizace 5 měsíců, což při porovnání s celkovou dobou trvání řízení více než 12 roků představuje dobu zcela minimální. V té souvislosti není bez významu ani to, že jen řízení u samotného žalobce trvalo celkem 11 měsíců, tedy dvojnásobnou dobu, než byla celková doba rozhodování žalovaného.

31. S ohledem na vše shora uvedené tedy soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že se na vzniku újmy, která byla konstatována v řízení o odškodnění, způsobené celkovou délku řízení, žalovaný podílel a nebyly tedy naplněny podmínky vzniku regresního nároku. Za takové situace se soud již konkrétní výší požadovaného nároku žalobce na zaplacení regresního nároku z důvodu nadbytečnosti nezabýval, když pouze pro úplnost konstatuje, že námitku žalovaného, že ta část nároku, která představuje uhrazené náklady řízení, představuje samostatný nárok, který nemá přímou souvislost s jednáním žalovaného, má za důvodnou.

32. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soudu nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout. (výrok I.)

33. O nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy procesně zcela úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů ve výši 15 paušálních odměn nezastoupeného účastníka podle § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu po 300 Kč (vyjádření k žalobě, vyjádření k odvolání, vyjádření k doplnění žaloby, 5x účast na ústním jednání soudu a 5x příprava na jednání), tj. celkem 4 500 Kč (výrok II).

Poučení