23 Co 243/2024 - 120

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] se sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o neúčinnosti právního jednání, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. května 2024, č. j. 67 C 45/2023-96, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 67 C 45/2023-96, určil, že právní jednání žalovaného a [jméno FO] spočívající v uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 3. 2021 ohledně nemovitostí: pozemek parc. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. [hodnota]- zahrada, pozemek parc. č. [hodnota]- zastavěná plocha, a dále podílu o velikosti id. 1/2 na: stavbě č. p. [hodnota] – rodinný dům stojící na pozemku parc. č. [hodnota], stavbě bez č.p./č. e. – garáž stojící na pozemku parc. č. [hodnota], stavba bez č.p./č. e.– jiná stavba stojící na pozemku [hodnota], to vše zapsané na LV č. [hodnota] vedeném u [Orgán veřejné moci], obec [adresa], k. ú. [adresa] (dále jen „Nemovitosti“) není vůči žalobkyni právně účinné (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 328 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta se sídlem [adresa], do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě (ve znění jejího částečného zpětvzetí a po změně, resp. upřesnění), jíž se žalobkyně domáhala proti žalovanému vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 4. 3. 2021 uzavřené mezi žalovaným jakožto kupujícím a [jméno FO] (dále jen „Dlužnice“) jakožto prodávající, jejímž předmětem byly Nemovitosti (dále jen „Kupní smlouva“) s odůvodněním, že Kupní smlouvou došlo ke znemožnění uspokojení pohledávek žalobkyně za Dlužnicí s tím, že žalovaný o úmyslu zkrátit žalobkyni jakožto věřitele věděl. Dne 15. 8. 2020 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen „Předchůdkyně žalobkyně“) jako kupujícím a Dlužnicí jako prodávající uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byly Nemovitosti za kupní cena ve výši 746 000 Kč, kdy Předchůdkyně žalobkyně uhradila kupní cenu způsobem uvedeným ve smlouvě. Následně nedošlo k realizaci uzavřené kupní smlouvy ze dne 15. 8. 2020, kdy Dlužnice po úhradě kupní ceny podala návrh na předběžné opatření, zahájila nově další řízení a vzala zpět návrh na vklad vlastnického práva Předchůdkyně žalobkyně. Dne 19. 11. 2020 bylo Dlužnici doručeno odstoupení Předchůdkyně žalobkyně od kupní smlouvy a byla vyzvána k vrácení kupní ceny ve výši 746 000 Kč, následně Předchůdkyně žalobkyně zahájila proti Dlužnici u soudu I. stupně pod sp. zn. 19 C 73/2021 řízení o vydání bezdůvodného obohacení Dlužnice ve výši 746 000 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobě bylo zcela vyhověno. V průběhu výše uvedeného řízení uzavřela Dlužnice Kupní smlouvu s tím, že ohledně úhrady kupní ceny si strany sjednaly (v čl. 4 odst. 2 bod 3), že část kupní ceny ve výši 833 276 Kč bude uhrazena formou úhrady nároku Předchůdkyni žalobkyně z titulu odstoupení od smlouvy kupní ze dne 15. 8. 2020. Pohledávka Předchůdkyně žalobkyně za Dlužnicí byla na základě Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 8. 2021 postoupena žalobkyni, o čemž byla Dlužnice vyrozuměna dne 18. 8. 2021. Uzavřením Kupní smlouvy došlo ke znemožnění uspokojení pohledávek žalobkyně za Dlužnicí, neboť tato se zbavila svého jediného majetku, když s ohledem na věk, je jejím jediným příjmem pouze starobní důchod. Toto fakticky potvrdila sama Dlužnice, která v řízení pod sp. zn. 19 C 73/2021 požádala o osvobození od soudního poplatku z odvolání s odůvodněním, že je nemajetná. Nadto v uplynulých letech bylo proti Dlužnici vedeno několik exekučních řízení. Dlužnice nikdy neměla v úmyslu uhradit svůj dluh vůči Předchůdkyni žalobkyně ani žalobkyni, čemuž napovídá i její následné jednání, kdy i po převodu Nemovitostí na žalovaného v těchto bydlela. Žalovaný pak jednal ve shodě s Dlužnicí a ani on neměl v úmyslu uhradit část kupní ceny ve výši 833 276 Kč.

3. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal ani částečně, když ze strany žalobkyně jde o snahu jakýmkoliv způsobem omezit dispoziční oprávnění Dlužnice k jejímu majetku. Dle § 589 o. z. lze vyslovit neúčinnost právního jednání dlužníka tehdy, pokud toto jednání zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele. K uzavření Kupní smlouvy došlo dne 4. 3. 2021, pohledávka žalobkyně se však stala vykonatelnou až v roce 2023. Dále není zřejmé, z čeho žalobkyně dovozuje naplnění podmínky spočívající ve vědomosti druhého z účastníků právního jednání dlužníka o zkrácení věřitele. Rozporuje tvrzení žalobkyně o tom, že svou pohledávku nemůže uspokojit, neboť její pohledávka je postupně uspokojována probíhajícími srážkami ze starobního důchodu Dlužnice a rovněž došlo na základě vydaných exekučních příkazů k přikázání pohledávky z jejího účtu u peněžního ústavu. Není tedy pravdivé tvrzení žalobkyně o tom, že by Dlužnice nedisponovala žádnými finančními prostředky. Poukázal na rozporná tvrzení žalobkyně o tom, že nelze vzhledem k vysokému věku Dlužnice očekávat zlepšení její finanční situace, když sama žalobkyně v žalobě uvedla, že v roce 2020 Předchůdkyně žalobkyně uzavřela s Dlužnicí Smlouvu o smlouvě budoucí nájemní, kterou byla Dlužnici dána možnost provést zpětný odkup Nemovitostí po 30 letech trvání nájmu, přičemž v té době by Dlužnici bylo 105 let. V podání ze dne 11. 3. 2024 žalovaný uvedl, že 3. část kupní ceny ve výši 833 276 Kč dle Kupní smlouvy neuhradil z důvodu, že mu Dlužnice sdělila, že plnění, které po ní žalobkyně požaduje, od Předchůdkyně žalobkyně neobdržela, kdy neměla obdržet v hotovosti 500 000 Kč (2× 250 000 Kč).

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování listinnými důkazy a výslechem žalovaného dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Předchůdkyně žalobkyně a Dlužnice uzavřely dne 15. 8. 2020 kupní smlouvu, jejímž předmětem se stal prodej Nemovitostí za kupní cenu ve výši 746 000 Kč. Rozsudkem soudu I. stupně ze dne 7. 4. 2022, č. j. 19 C 73/2021-86, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 7. 2022, č. j. 19 C 73/2021-102, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. 12. 2022, č. j. 30 Co 394/2022-121, byla Dlužnici jakožto žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 746 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 27. 11. 2020 do zaplacení. Dne 4. 3. 2021 uzavřeli žalovaný a Dlužnice Kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej Nemovitostí, za kupní cenu 1 133 695 Kč s tím, že žalovaný se zavázal uhradit 3. část kupní ceny ve výši 833 276 Kč formou úhrady nároku Předchůdkyně žalobkyně z titulu odstoupení od kupní smlouvy, přičemž strany výslovně prohlásily, že tato část kupní ceny může být uhrazena též formou složení předmětné částky do advokátní, notářské či soudní úschovy do doby pravomocného rozhodnutí řízení ve věci sp. zn. 19 C 73/2021. Kupující se výslovně zavázal uhradit celou přisouzenou pohledávku, včetně příslušenství. Žalovaný je vlastníkem Nemovitostí, část kupní ceny ve výši 833 276 Kč žalovaný neuhradil ani Předchůdkyni žalobkyně či Dlužnici, ani částku odpovídající této části kupní ceny nesložil do úschovy. Předchůdkyně žalobkyně postoupila smlouvou ze dne 13. 8. 2021 výše uvedenou pohledávku na žalobkyni. Žalovaný v rámci své účastnické výpovědi dále uvedl, že Dlužnice se dostala do finančních problémů, kdy neuhradila za odběr plynu částku 150 000 Kč, a proto měla zájem o poskytnutí půjčky. Za asistence dcery Dlužnice došlo dne 15. 8. 2020 k uzavření kupní smlouvy s Předchůdkyní žalobkyně, Dlužnice dle žalovaného nevěděla, co podepisuje. Žalovaný spolu s Dlužnicí a svou dcerou řešili situaci na Policii ČR a poté se společně obrátili na právního zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], který vyhotovil znění Kupní smlouvy. O skončení řízení pod sp. zn. 19 C 73/2021 se žalovaný nezajímal, Dlužnice i po uzavření Kupní smlouvy v Nemovitostech bydlela, žalovaný v Nemovitostech nebydlel.

5. Po právní stránce posoudil soud I. stupně nárok dle § 589 a § 590 odst. 1 písm. b) o. z. a shledal nárok žalobkyně důvodným. Žalobkyně byla aktivně věcně legitimována k odpůrčí žalobě, a to s ohledem na postoupenou pohledávku, kterou měla Předchůdkyně žalobkyně za Dlužnicí a která byla žalobkyni pravomocně přiznána exekučním titulem (rozsudkem soudu I. stupně ze dne 7. 4. 2022, č. j. 19 C 73/2021-86, ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. 7. 2022, č. j. 19 C 73/2021-102, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022, č. j. 30 Co 394/2022-121). Pohledávka žalobkyně byla vykonatelná již v době před podáním žaloby v tomto řízení, přičemž odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016). Žalovaný je pasivně legitimován, neboť v jeho prospěch byla Kupní smlouva uzavřena a nabyl z ní prospěch, právní účinky vkladu nastaly ke dni 4. 3. 2021. Žalobkyně dle soudu I. stupně prokázala, že úmysl Dlužnice zkrátit Předchůdkyni žalobkyně nebo žalobkyni musel být žalovanému znám. V tomto směru soud I. stupně poukázal na úzké vazby žalovaného s Dlužnicí a na následné chování žalovaného, Dlužnice byla tchýní žalovaného, tento s ní po dobu delší 10 let společně bydlel, společně situaci řešili (společně kontaktovali ohledně Nemovitostí Policii, následně sám žalovaný Dlužnici dovezl k právnímu zástupci [tituly před jménem] [jméno FO] k sepsání Kupní smlouvy). I přestože se žalovaný zavázal k úhradě 3. části kupní ceny k rukám Předchůdkyně žalobkyně, tuto část kupní ceny nezaplatil, a to ani Dlužnici coby prodávající. Soud I. stupně tedy uzavřel, že Kupní smlouva zkracuje pohledávku žalobkyně jakožto věřitele, neboť vede ke zmenšení majetku Dlužnice, kdy Dlužnice je nemajetná, jediným příjmem Dlužnice je starobní důchod, ze kterého hradí své životní náklady, a nemá tak pohledávku žalobkyně z čeho uspokojit. Soud I. stupně proto žalobě vyhověl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání z důvodu dle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Namítá, že se soud I. stupně zcela nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že uzavřením Kupní smlouvy nebylo nikterak sledováno zkrácení prav žalobkyně. Žalovaný předložil soudu I. stupně smlouvu, kterou mělo dojít k převodu vlastnického práva k Nemovitostem ještě dříve, než byla uzavřena kupní smlouva mezi Dlužnicí a Předchůdkyní žalobkyně. Úmysl nabýt vlastnické právo k Nemovitostem pak nadále trval, a to bez ohledu na právní jednání Dlužnice učiněná v mezidobí. Soud I. stupně se žalovaným předloženou listinou nezabýval, čímž nebyl řádně a úplně zjištěn skutkový stav věci. Soud I. stupně se odmítl zabývat i důvodností pohledávky žalobkyně, pro jejíž „neúspěšné“ vymáhání se žalobkyně domáhá vyslovení neúčinnosti právního jednání. Žalovaný nesouhlasí s právními závěry soudu I. stupně pod bodem 28 odůvodnění rozsudku, kdy v rámci úvah soudu I. stupně neměla být posuzována finanční situace žalovaného, jež nebyla předmětem dokazování. Pozastavuje-li se soud I. stupně nad tím, že žalovaný měl koupit Nemovitosti, přestože v nich nebydlí, a naopak Dlužnice v nich má evidováno místo trvalého pobytu, není zřejmé, jaký význam má evidenční údaj o trvalém bydlišti Dlužnice ve vztahu k účinnosti Kupní smlouvy, resp. k vědomosti žalovaného o úmyslu Dlužnice zkrátit svého věřitele. Nesrozumitelná je část odůvodnění týkající se simulace jednání žalovaného a Dlužnice v rámci smluvních ujednání, kdy prostřednictvím jazykového výkladu vyplývá, že dle soudu I. stupně měl žalovaný pouze simulovat nečinnost ohledně zaplacení kupní ceny, což vylučuje závěr o zkrácení práv věřitele. Soud I. stupně nezohlednil, že pohledávka žalobkyně je postupně hrazena srážkami ze starobního důchodu Dlužnice, rovněž došlo k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Poukázal na fakt, že Předchůdkyně žalobkyně předpokládala u Dlužnice dožití 105 let, jak vyplývá z ujednání o zpětném odkupu po 30 letech. Lze tak důvodně předpokládat, že za dalších 27 let by byla pohledávka žalobkyně plně vymožena. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení.

7. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Žalovaný uzavřel Kupní smlouvu v mezidobí mezi podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení a rozhodnutím ve věci bezdůvodného obohacení, tedy v době, kdy již Dlužnice věděla či musela předpokládat, že bude muset hradit žalobkyni určitou výši bezdůvodného obohacení. Místo toho, aby tuto svoji povinnost splnila, zbavila se veškerého nemovitého majetku tak, že jej převedla na žalovaného. Námitka žalovaného, že s ním měla být uzavřena kupní smlouva ještě dříve než mezi Předchůdkyní žalobkyně a Dlužnicí, nemá nikterak vliv na skutečnost, že žalovaný věděl o tom, že Dlužnice dluží Předchůdkyni žalobkyně finanční prostředky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť tuto skutečnost si smluvní strany uvedly přímo v Kupní smlouvě. Žalovaný kupní cenu odpovídající tomuto nároku dosud neuhradil, a to ani žalobkyni, resp. Předchůdkyni žalobkyně, ani Dlužnici, jak potvrdil ve svém výslechu. Pokud žalovaný tvrdí, že neměl v úmyslu zkrátit věřitele, ale současně za Nemovitosti nezaplatil kupní cenu, postrádá tato argumentace jakoukoli právní logiku. Naopak žalovaný byl předem domluven s Dlužnicí, aby v případě, že bude Předchůdkyně žalobkyně vymáhat po Dlužnici pohledávku exekučně, neměla tato žádný majetek, ze kterého by se mohl uspokojit. Exekuční řízení vůči povinné bylo úspěšné pouze v malé míře, kdy fakticky byly Nemovitosti prodány za necelých 300 000 Kč, přestože tato kupní cena vůbec neodpovídá hodnotě Nemovitostí. Pokud jde o námitku týkající nesrozumitelnosti úvah soudu I. stupně, pak soud I. stupně uvedl, že žalovaný a Dlužnice od počátku celého převodu Nemovitostí na žalovaného simulovali úmysl zaplatit dluh odpovídající bezdůvodnému obohacení Dlužnice. Již ze samotného tvrzení, že žalovaný se nezajímal o výsledek řízení vedeného u soudu I. stupně pod sp. zn. 19 C 73/2021 je zřejmé, že žalovaný neměl v úmyslu tuto část kupní ceny nikdy uhradit.

8. U ústního jednání odvolacího soudu žalovaný uvedl, že v mezidobí došlo k zániku vymáhané pohledávky s tím, že by exekuční řízení mělo být zastaveno. Žalobkyně k tomuto uvedla, že od exekutora obdržela předběžnou informaci, že plnění bylo vymoženo, nicméně žalobkyně neobdržela oznámení o skončení exekuce a vzhledem k dalším pohledávkám ve vztahu k žalovanému na žalobě trvá.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

10. Dle § 589 odst. 1, 2 o. z.: „(1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. (2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).“ 11. Dle § 590 odst. 1 písm. b) o. z.: „Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit,“ 12. V daném případě soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci a po právní stránce věc správně posoudil, když na věc aplikoval shora citovaná ustanovení a věc posoudil i v souladu s konstantní judikaturou. V tomto směru odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 29 Cdo 710/2022, v němž dovolací soud shrnul svou ustálenou rozhodovací praxi týkající se zkrácení věřitele a možnosti odporovat zkracujícím právním úkonům (jednáním) dlužníka: „Právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sb. rozh. obč.). I v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj dluh, může zároveň uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele. O zkracující právní úkony tak může jít i tehdy, jestliže dlužník plní uzavřením smlouvy nebo jiným právním úkonem svou „morální“ nebo právní povinnost (ze zákona, smlouvy nebo z jiného právního důvodu) [srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněného pod číslem 35/2002 Sb. rozh. obč.]. Rozhodující je, že právní úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj dluh, přitom nejsou rozhodné (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněného pod číslem 18/2014 Sb. rozh. obč.). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o osobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k tomuto právnímu úkonu nedošlo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod číslem 30/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 30/2009“)]. Jinak řečeno, o zkracující právní úkon se nejedná tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. opět R 30/2009). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil a dále jej rozvedl např. v rozsudcích ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, a ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, uveřejněných pod čísly 100/2013 a 80/2016 Sb. rozh. obč. Jakkoli byla výše zmíněná rozhodnutí přijata na podkladě předchozí právní úpravy (v režimu § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), Nejvyšší soud nemá pochyb, že jsou uvedené závěry plně použitelné i při výkladu pojmů „zkracující právní jednání“ a „zkrácení věřitele“ ve smyslu (nyní účinného) ustanovení § 589 odst. 1 o. z.“ 13. V poměrech projednávané věci bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že žalobkyně má za Dlužnicí pohledávku ve výši 746 000 Kč s příslušenstvím s tím, že tato pohledávka byla žalobkyni pravomocně přiznána soudy (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 4. 2022, č. j. 19 C 73/2021-86, ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. 7. 2022, č. j. 19 C 73/2021-102, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022, č. j. 30 Co 394/2022-121) a stala se vykonatelnou ještě před zahájením tohoto řízení. Za této situace je tak zcela bezpředmětná námitka žalovaného, že se soud I. stupně nezabýval důvodností této vykonatelné pohledávky, neboť důvodností této pohledávky, resp. její existencí se zabývaly soudy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 73/2021, přičemž pravomocný rozsudek (exekuční titul) nebyl změněn ani prostřednictvím mimořádných opravných prostředků, přičemž na jeho základě je vedeno exekuční řízení.

14. Soud I. stupně rovněž dospěl ke správnému závěru, že Kupní smlouvou došlo ke zkrácení uspokojení vykonatelné pohledávky žalobkyně jakožto věřitele. Dle shora citované judikatury zkracuje právní jednání, kterým dlužník převede svou věc nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli nebýt tohoto jednání, mohl se z majetku dlužníka uspokojit. Rozhodující je, že právní jednání objektivně zkracuje věřitele dlužníka, když o zkracující úkon se nejedná tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu. V daném případě Dlužnice převedla kupní smlouvou svůj jediný hodnotný majetek (Nemovitosti) na žalovaného, přičemž za tyto neobdržela jejich obvyklou hodnotu, jelikož Dlužnice fakticky za převedené Nemovitosti obdržela cca částku 300 000 Kč, ačkoli sjednaná kupní cena měla činit 1 133 695 Kč. Sám žalovaný totiž v rámci svého účastnického výslechu potvrdil, že Dlužnici část kupní ceny ve výši 833 276 Kč neuhradil. Je tedy evidentní, že se nejedná o ekvivalentní právní jednání, když i v kupní smlouvě uzavřené mezi Dlužnicí a Předchůdkyní žalobkyně byla Předchůdkyní žalobkyně uhrazena kupní cena více než dvojnásobně převyšující částku 300 000 Kč. Navíc z čl. 4.2 Kupní smlouvy dále vyplývá, že 1. část kupní ceny ve výši 97 809 Kč bude uhrazena formou odpuštění dluhu prodávající (Dlužnice) vůči kupujícímu (žalovanému) z titulu zápůjčky, přičemž Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 dospěl k následujícímu právnímu závěru: „Jestliže dlužník, který má jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, poté, co jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji movitých věcí, uzavřel s kupujícím dohodu o započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, byla kupní smlouva právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele, neboť v době účinnosti kupní smlouvy se dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky.“ S ohledem na výše uvedené je třeba odmítnout námitku žalovaného, že uzavřením Kupní smlouvy nebylo sledováno zkrácení práv žalobkyně, neboť podstatné je, že objektivně došlo ke zkrácení uspokojení vykonatelné pohledávky žalobkyně v důsledku zmenšení majetku Dlužnice. V tomto směru je pak zcela irelevantní i skutečnost, že žalovaný měl úmysl nabýt Nemovitosti již v minulosti, neboť úmysl žalovaného nabýt Nemovitosti nevylučuje, že dojde ke zkracujícímu právnímu jednání. Odvolací soud tedy nesouhlasí ani s námitkou žalovaného, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci v důsledku toho, že se soud I. stupně nezabýval listinou, jež měla prokazovat úmysl žalovaného nabýt Nemovitosti dlouhodobě, neboť soud I. stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.

15. Odvolací soud pak shledal naplněnou i podmínku vyplývající z § 590 odst. 1 písm. b) o. z. spočívající v tom, že žalovanému musel být znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, když odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně s tím, že žalobkyně v tomto směru jednoznačně unesla důkazní břemeno. Dle konstantní judikatury totiž k unesení břemene tvrzení a důkazního v tomto směru postačí, pokud žalobce bude tvrdit a prokáže, že žalovaný jakožto druhá strana zkracujícího právního jednání v době učiněného právního jednání věděl, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní jednání v úmyslu zmařit její uspokojení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1625/2016). V daném případě žalovaný již ze samotného znění Kupní smlouvy, čl. 4. 2 věděl o existenci nesplacených pohledávek, resp. závazků Dlužnice, a to vůči [jméno FO] ve výši 102 610 Kč a dále vůči Předchůdkyni žalobkyně z titulu odstoupení od kupní smlouvy. Nadto soud I. stupně správně poukázal, že žalovanému musela být nepříznivá finanční situace Dlužnice známa i ze skutečnosti, že žalovaný s Dlužnicí otázku týkající se Nemovitostí společně řešil s ohledem na rodinný vztah, kdy Dlužnice je bývalou tchýní žalovaného a babičkou jeho dcery. Vzhledem k tomu, že k unesení břemene tvrzení a důkazního břemene ve výše uvedeném směru stačí, že žalobkyně tvrdila a prokázala vědomost žalovaného o existenci dalších nesplacených závazků Dlužnice a vědomost, že Dlužnice vůči nim učinila zkracující právní jednání, jsou zcela irelevantní námitky žalovaného týkající se úvah soudu I. stupně ohledně finančních možností žalovaného či evidence trvalého bydliště a bydlení Dlužnice v Nemovitostech i po převodu vlastnického práva na žalovaného. Odvolací soud rovněž nesouhlasí ani s námitkou nesrozumitelnosti části odůvodnění napadeného rozsudku, ostatně žalovaný byl schopen jednoznačně formulovat své odvolací námitky, přičemž pokud soud I. stupně pod bodem 28 odůvodnění rozsudku uváděl, že žalovaný v rámci smluvních ujednání s žalovanou (správně Dlužnicí – pozn. odvolacího soudu) simulovali své jednání, je evidentní, že soud I. stupně měl na mysli, že tito simulovali sjednanou kupní cenu ve výši 1 133 695 Kč, ačkoli se fakticky dohodli na výrazně nižší kupní ceně.

16. Za zcela nedůvodné lze považovat i námitky týkající se možnosti vymoci v exekučním řízení předmětnou pohledávku žalobkyně prostřednictvím srážek ze starobního důchodu Dlužnice, a to zejména s ohledem na výši vykonatelné pohledávky žalobkyně a výši starobního důchodu Dlužnice, ostatně v tomto směru nelze přehlédnout, že právní zástupce žalovaného požádal jakožto právní zástupce Dlužnice v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 73/2021 o osvobození Dlužnice od soudních poplatků pro její nemajetnost. Dle právní teorie k naplnění předpokladu subsidiarity odpůrčí žaloby postačí, je-li z okolností zřejmé, že případná exekuce na majetek dlužníka by nevedla k plnému uspokojení věřitele, což je v daném případě zřejmé, neboť prostřednictvím srážek ze starobního důchodu, jež je jediným příjmem Dlužnice, by stěží mohla být uspokojena pohledávka, která ke dni uzavření Kupní smlouvy činila částku 833 276 Kč.

17. Konečně ani skutečnost, že v mezidobí mělo dojít k zániku vykonatelné pohledávky žalobkyně, nebrání ve smyslu § 589 odst. 1 druhá věta o. z. tomu, aby právní jednání bylo ve vztahu k žalobkyni určeno za neúčinné.

18. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně postupem dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok.

19. O nákladech odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla úspěšná i v této fázi řízení. Náklady žalobkyně činí celkem 8 228 Kč a sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) ve výši 3 100 Kč/úkon za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 30. 7. 2024 a účast u ústního jednání odvolacího soudu dne 4. 9. 2024), ze dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. a z 21 % DPH ve výši 1 428 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Poučení