23 Co 245/2025-156

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců a Mgr. Jiřího Kopeckého a JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného A , Datum narození žalovaného A bytem Tyršova 1507/11, 571 01 Moravská Třebová – Předměstí zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 1.060.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Anonymizováno ze soud datum , číslo jednací ,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích I a III potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její advokátky náklady odvolacího řízení ve výši 35.994 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 1.060.000 Kč úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1.000.000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok I); zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 60.000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok II) a žalovanému uložil nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 148.605 Kč (výrok III).

2. Okresní soud rozhodoval o požadavku žalobkyně, která tvrdila, že dne , datum, uzavřela s žalovaným písemnou smlouvu o zápůjčce na částku 1.000.000 Kč a žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit do , datum, a platit jí úroky ve výši 3 % z poskytnuté jistiny za každé kalendářní čtvrtletí, tedy v částce 30.000 Kč vždy do 15 dnů od ukončení kvartálu. Žalovaný poté hradil částku odpovídající čtvrtletně sjednaným úrokům v souladu s písemnou smlouvou datovanou dne , datum, . Pokud byl v prodlení s úhradou úroků, tak jejich úhradu v rámci SMS komunikace opakovaně sliboval. Za poslední tři kvartály žalovaný neuhradil splátky úroku a ve sjednané lhůtě nevrátil jistinu ze zápůjčky. Na výzvu k vrácení částky 1.090.000 Kč ze dne , datum, žalovaný reagoval úhradou částky 30.000 Kč dne , datum, , která představovala úrok za jeden kvartál. Platbami úroků svůj dluh vůči ní uznal. Žalobkyně se tak domáhala se tak úhrady zbývajících 1.060.000 Kč a zákonného úroku z prodlení od , datum, .

3. Žalobkyně dále uvedla, že s žalovaným se znají dlouhodobě, v minulosti mu půjčovala několikrát různé částky, poslední zápůjčka byla realizována v roce , datum, , kdy byla dorovnána celková dlužná jistina na 1.000.000 Kč. Listina datovaná dnem , datum, představuje dle svého obsahu dohodu o narovnání. Ohledně jednotlivých dílčích zápůjček v minulosti účastníci uzavírali písemné smlouvy. Žalovaný před rokem , datum, hradil dohodnuté příslušenství a neměla tak důvod mu přestat půjčovat. Žalovaný sám připravil listinu datovanou dnem , datum, . V listině ze dne , datum, je uveden nový účet, který si zřídila v roce , datum, . Žalobkyně poukázala na to, že žalovaný v minulosti plnil na jistinu pouze ve dvou případech, tak byla uhrazena částka 450.000 Kč. Z ostatních doložených plateb nelze dovodit, že šlo o úhradu jistiny, naopak u částky ve výši 39.800 Kč ze dne , datum, je výslovně uvedeno výplata úroků.

4. Žalovaný s požadavkem žalobkyně nesouhlasil. Nejprve uvedl, že jeho dluh vůči žalobkyni není řádně doložen. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz o tom, jakým způsobem a kdy měla být zápůjčka reálně poskytnuta. Připustil, že uvedenou listinu podepsal, ale fakticky částku 1.000.000 Kč neobdržel. Od žalobkyně si půjčoval peníze od roku , datum, . Tehdy jej žalobkyně využívala jako hypotečního poradce. Aby mohl dosáhnout maximálního možného výnosu, musel investovat částku ve výši tří nebo čtyř milionů korun, proto se dohodl s žalobkyní a s dalšími investory na poskytnutí peněžních prostředků. Žalobkyni poté vyplácel dohodnutý výnos. V období od , datum, do , datum, mu žalobkyně půjčila prostředky ve výši 1.414.950 Kč a on jí ve stejném období zaplatil 1.791.503 Kč. Je tak zřejmé, že vrátil poskytnutou jistinu a zaplatil jí dalších 376.553 Kč. Ohledně zápůjček byly uzavřeny písemné smlouvy v podobném znění jako ze dne , datum, , kdy vzor stáhl z internetu. V roce , datum, jeho dluh vůči žalobkyni nečinil rozhodně 1.000.000 Kč. Neměl ale přesný přehled o tom, kolik jí dluží.

5. Žalovaný tvrdil, že k sepisu smlouvy datované dne , datum, došlo proto, že mu žalobkyně slíbila další zápůjčku ve výši 1.000.000 Kč, na což požadovala listinu, kterou podepsal, přestože v ní bylo uvedeno, že předmět smlouvy se má již nacházet na jeho účtu. Učinil tak proto, neboť byl přesvědčen, že mu žalobkyně peníze obratem pošle. K tomu nikdy nedošlo. Listina nesplňuje náležitosti uznání dluhu, neboť z ní není zřejmé, o jaký dluh a v jaké výši by se mělo jednat a zápůjčka poskytnutá nebyla. Listina byla navíc antedatována, neboť o jejím obsahu účastníci jednali ještě v listopadu , datum, a nemohlo tak jít o listinu z , datum, . Touto listinou chtěla žalobkyně krýt svůj zisk na příslušenství. Pokud hradil žalobkyni úroky dle listiny datované dne , datum, , činil tak z toho důvodu, neboť si byl vědom, že jí nějaké peníze dluží, ale nikoliv proto, že by se cítil být vázán zmiňovanou listinou. Pokud by na něj žalobkyně nepodala žalobu, je možné, že by jí peníze hradil dál, neboť po tom, jak vysokou částku žalobkyni dluží začal pátrat až v souvislosti s tímto řízením.

6. Soud prvého stupně se zabýval obsahem listiny, která je označena jako „smlouva o půjčce“, je opatřena datem , datum, , je vlastnoručně podepsána oběma účastníky a v jejím textu je zmínka o tom, že smlouva je uzavřená podle § 657 a násl. občanského zákoníku v účinném znění. V listině je uvedeno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 1.000.000 Kč, které se v době uzavření smlouvy již měly nacházet na účtu žalovaného. Ten se ve smlouvě zavázal vrátit žalobkyni zmíněnou částku ve lhůtě do , datum, a současně jí každý kvartál hradit úroky ve výši 30 000 Kč, a to na bankovní účet žalobkyně č. , č. účtu, vždy do 15 dnů od ukončení daného kvartálu.

7. Z SMS komunikace účastníků v období od , datum, do , datum, soud prvého stupně zjistil, že žalobkyně opakovaně v mnoha zprávách vyzývala žalovaného k úhradě úroků, stěžovala si na to, že žalovaný úroky hradí se zpožděním, nebo vůbec. Žalovaný jí opakovaně sliboval, že jí pošle peníze, jejich výplatu vázal na uzavření blíže nespecifikované kupní smlouvy. Dne , datum, jí sděloval, že předchozí den odeslal 30.000 Kč a odesílá dalších 30.000 Kč. Dne , datum, sděloval, že 30.000 Kč odešlo ten den a dalších 30.000 Kč by mělo odejít do konce týdne. I následně žalobkyni opakovaně sliboval, že jí peníze uhradí. Několikrát posunoval termíny, kdy k tomu mělo dojít.

8. Z e-mailové komunikace účastníků v období od , datum, do , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně dne , datum, požádala žalovaného, aby připravil novou aktualizovanou smlouvu dle jejich SMS domluvy, podle které se od , datum, mění úroky z 1.000.000 Kč na 10.000 Kč měsíčně, úroky budou hrazeny kvartálně, po ukončení každého kvartálu to bude částka 30.000 Kč. Zároveň se dotázala žalovaného, zda se domluvili na termínu splatnosti do konce roku , datum, a sdělila mu číslo účtu, kam má peníze zasílat. Žalovaný odpověděl, že bude často v , adresa, , že vše zvládnou a následně v příloze e-mailu z , datum, žalobkyni zaslal upravenou smlouvu a dotázal se jí, zda je vše v pořádku. Žalobkyně na tento e-mail odpověděla , datum, , žádala úpravu adresy ve smlouvě a o to, aby žalovaný navrhl, kdy mohou smlouvu podepsat, případně ji poslal s poštou.

9. Z výpisu z bankovního účtu žalobkyně č. , č. účtu, bylo zjištěno, že žalovaný hradil žalobkyni nepravidelně částky ve výši 30.000 Kč ve dnech , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, (s poznámkou „, Anonymizováno, “), dne , datum, uhradil 20.000 Kč (s poznámkou „, Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ), dne , datum, 10.000 Kč (s poznámkou „, Anonymizováno, “), dále hradil opět 30.000 Kč ve dnech , datum, (s poznámkou „, Anonymizováno, , , datum, (s poznámkou , Anonymizováno, “), , datum, (s poznámkou , Anonymizováno, ), , datum, (s poznámkou , Anonymizováno, .“), dne , datum, uhradil 10.000 Kč (s poznámkou , Anonymizováno, “), dne , datum, 10.000 Kč (s poznámkou „, Anonymizováno, “), dne , datum, 10.000 Kč (s poznámkou , Anonymizováno, “), a , datum, 30.000 Kč (s poznámkou „, Anonymizováno, .

10. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, bylo zjištěno, že v období od , datum, do , datum, žalobkyně celkem žalovanému zaslala částky v souhrnné výši 1.414.950 Kč, žalovaný oproti tomu žalobkyni zaslal částky v souhrnné výši 1.832.503 Kč. Do , datum, zasílal žalovaný žalobkyni peníze na účet č. , č. účtu, , následně pak na účet č. , č. účtu, .

11. Písemností ze dne , datum, žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky ve výši 1.090.000 Kč jako jistiny dle smlouvy o půjčce a úroku 90.000 Kč do 7 dnů. Výzva byla žalovanému doručena do jeho datové schránky dne , datum, .

12. Soud prvého stupně poté vyložil, že provedené důkazy hodnotil dle § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Poukázal na to, že ani jeden z účastníků nebyl ve svých tvrzeních po celou dobu trvání řízení zcela konzistentní.

13. Žalobkyně nejprve opírala svůj nárok o listinu s tvrzením, že se jednalo o smlouvu o zápůjčce, následně uváděla, že šlo o dohodu o narovnání s tím, že poslední zápůjčka byla realizována v roce , datum, před podpisem uvedené listiny, kdy dorovnala celkovou zapůjčenou jistinu na 1.000.000 Kč. Nebyla pak schopna doložit jedinou písemnou smlouvu o zápůjčce, kterých v minulosti dle svých slov uzavřela s žalovaným několik.

14. Žalovaný nejprve nesporoval existenci uplatněné pohledávky, pouze namítal, že ji žalobkyně dostatečně neprokazuje. Následně namítl neplatnost smlouvy datované dnem , datum, s tím, že se žalobkyně snažila prostřednictvím této smlouvy obejít daňové předpisy. Teprve , datum, vyčíslil objem částek, které si měl postupně od žalobkyně od roku , datum, půjčovat a současně sdělil, kolik jí vrátil zpět. Až v rámci své účastnické výpovědi pak přišel s verzí, že od počátku byl domluven na tom, že půjčené peníze bude dále investovat a žalobkyně bude participovat na vysokém výnosu. Nijak však uspokojivě nevysvětlil, z jakého důvodu podepsal listinu datovanou dnem , datum, a následně se obsahem této listiny řídil, když průběžně hradil žalobkyni úroky ve výši sjednané v uvedené listině.

15. V listině je výslovně zmíněno, že žalobkyně před jejím podpisem poskytla žalovanému na jeho účet peněžní prostředky ve výši 1.000.000 Kč. Je sice zjevné, že k výplatě nedošlo v roce , datum, , tedy v bezprostřední souvislosti s podpisem listiny, neboť poslední peněžní prostředky žalobkyně zaslala žalovanému v roce , datum, . Zároveň však sám žalovaný připustil a předloženým výpisem z účtu prokázal, že si v minulosti od žalobkyně půjčil částku výrazně vyšší, než je 1.000.000 Kč. A v rámci své účastnické výpovědi připustil, že v roce , datum, neměl vůči žalobkyni uhrazeno vše, na čem byli dohodnuti. Pokud by na něj žalobkyně nepodala žalobu, možná by jí ještě i v současnosti nějaké peníze splácel, neboť do té doby neřešil, zda a případně jak vysokou částku žalobkyni dluží. V době, kdy účastníci vyjednávali o obsahu listiny datované dnem , datum, a kdy tuto listinu podepsali, když se tak nestalo v červenci roku , datum, , ale nejdříve až v listopadu téhož roku, neměl ani jeden z nich přesnou představu, jak vysokou částku žalobkyně žalovanému v souhrnu půjčila. Mezi účastníky bylo přitom nesporné, že v minulosti žalobkyně žalovanému půjčila finanční prostředky a že šlo o úplatné poskytnutí peněžních prostředků, byť se účastníci neshodli na výši úroků, které měl žalovaný žalobkyni platit.

16. Soud prvého stupně poté vzal za prokázané, že žalobkyně v období od , datum, do , datum, půjčila žalovanému peněžní prostředky ve výši 1.414.950 Kč, a to celkem deseti nepravidelnými platbami v různé výši. Účastníci se shodli na tom, že žalovaný poskytnuté prostředky žalobkyni vrátí a zaplatí jí určitý úrok. Žalovaný do , datum, zaplatil žalobkyni 1.442.503 Kč. V průběhu měsíce , datum, účastníci podepsali listinu označenou jako smlouva o půjčce, jejíž text připravil žalovaný a která byla antedatována dnem , datum, . Dle této listiny poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 1.000.000 Kč, které se měly k datu listiny již nacházet na účtu žalovaného. Účastníci se dohodli na tom, že uvedenou částku žalovaný vrátí žalobkyni do , datum, a souběžně bude hradit úroky ve výši 30.000 Kč za kalendářní čtvrtletí. Žalovaný následně až do roku , datum, žalobkyni tyto úroky, byť nepravidelně a se zpožděním, hradil, kdy celkem po , datum, uhradil 445.000 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne , datum, vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky 1.090.000 Kč dlužné jistiny a úroku 90.000 Kč.

17. Okresní soud poté nárok žalobkyně posuzoval dle ust. § 2390, § 2392, § 1902, § 1903 odst. 1, § 2053 a § 2054 odst. 1 o. z. Uzavřel, že mezi účastníky bylo uzavřeno několik smluv o zápůjčkách dle § 2390 o. z. od roku 2009 (resp. smlouvy o půjčkách, pokud šlo o ujednání před , datum, dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do , datum, ). Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 1.414.950 Kč a žalovaný se zavázal k vrácení poskytnutých prostředků a rovněž zaplacení úroku. Pro posouzení věci je poté stěžejní, že v roce , datum, sepsali oba účastníci listinu, která byla sice označena jako smlouva o půjčce a na první pohled má potvrzovat, že ze strany žalobkyně došlo k poskytnutí další dílčí zápůjčky ve výši 1.000.000 Kč. Tato listina však ve světle ostatních zjištění skutkových okolností je dohodou o změně obsahu dřívějších závazků sjednaných mezi oběma účastníky a je na ni třeba dle § 1902o.z. hledět jako na novační smlouvu, a to o privativní novaci, kdy listinou datovanou dnem , datum, došlo k novaci původních závazků založených jednotlivými dílčími smlouvami o zápůjčkách. Tyto původní závazky vedle nově uzavřené smlouvy již nemohou obstát (došlo ke změně výše jistiny, původně sjednané lhůty, úroku).

18. Soud prvého stupně dále vyložil, že pro rozhodnutí v této věci je rovněž podstatné, že ačkoliv žalovaný označoval uvedenou smlouvu za neplatnou, tak se jejím obsahem dlouhodobě řídil a žalobkyni, byť nepravidelně, hradil ve smlouvě dohodnuté kvartální úroky ve výši 30.000 Kč, o čemž svědčí nejen výše jím zasílaných plateb, ale v mnoha případech i poznámky pro příjemce, v nichž platby zjevně označuje jako úhradu úroku za příslušné kalendářní čtvrtletí. Žalovaný tak provedenými úhradami úroku uznal svůj dluh vůči žalobkyni plynoucí z uzavřené novační smlouvy co do důvodu a výše dle § 2054 odst. 1 o. z. Vysvětlení žalovaného, že úroky hradil nikoliv z toho důvodu, že by se cítil vázán uzavřenou novační smlouvou, nýbrž proto, že si byl vědom toho, že žalobkyni ještě dluží nějaké peníze z dřívějška, je nevěrohodné, postrádá jakoukoliv logiku a relevanci vylučující již zmíněné poznámky, jimiž žalovaný označoval jednotlivé provedené platby.

19. Na platnost smlouvy datované dne , datum, nemá žádný vliv skutečnost, že smlouva byla zjevně antedatována, neboť judikatura připouští smluvní retroaktivitu v oblasti občanského práva, jde o důsledek zásady smluvní autonomie stran, kdy je na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí účinnost smlouvy. Nelze přitom vyloučit, aby účinnost smlouvy byla založena přede dnem jejího uzavření. V této souvislosti odkázal okresní soud na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005. Neobstojí také námitka žalovaného o tom, že smlouva je neplatná z toho důvodu, že žalobkyně smlouvu uzavírala v úmyslu obejít daňové předpisy a vyhnout se úhradě daně z příjmů z příslušenství, neboť skutečnost, zda žalobkyně v případě, že jí z předmětné smlouvy plynul nějaký příjem, svou daňovou povinnost splnila, nesouvisí s tím, jestli zmíněná smlouva zavazuje oba účastníky.

20. Okresní soud shrnul, že uznáním dluhu došlo dle § 2053 o. z. k založení vyvratitelné domněnky, podle níž dluh v rozsahu uznání v době uznání trval. Plněním úroku sjednaných v novační smlouvě z pohledu soudu žalovaný uznal celý svůj dluh založený touto smlouvou, přičemž v řízení se mu existenci dluhu nepodařilo vyvrátit. Proto soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, žalobkyni svědčí právo na požadovanou jistinu ve výši 1.000.000 Kč a sjednané neuhrazené úroky 60.000 Kč. Uložil proto žalovanému povinnost obě zmiňované částky žalobkyni zaplatit a současně jej zavázal také k úhradě zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině od , datum, , tedy ode dne následujícího sjednanému ke dni splatnosti dle § 1970 o. z., vl. nař. č. 351/2013 Sb.).

21. Jako nedůvodný byl zamítnut požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ze smluvního úroku, neboť dle § 1806 věty prvé o. z. lze úroky z úroku požadovat jen v případě, pokud to bylo mezi stranami sjednáno. Nic takového z předložené novační smlouvy nevyplývá.

22. Právo na náhradu nákladů řízení přiznal okresní soud žalobkyni, která měla v řízení převažující úspěch dle § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy náklady žalobkyně spočívaly v zaplaceném soudním poplatku 50.000 Kč a nákladech zastoupení advokátem, tj. odměna advokáta za šest úkonů právní služby po 12.540 Kč (§ 7 bod 6, § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dále 2.400 Kč paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada ztráty času 1.500 Kč (§ 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada cestovních výdajů ve výši 2.352 Kč (dle vyhl. č. 475/2024 Sb.) a daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

23. Rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III napadl odvoláním žalovaný. Poukázal na to, že okresní soud v rozsudku uvádí, že situace není zcela jasná a že došlo ke změně tvrzení na obou stranách, přesto požadavku žalobkyně zcela vyhověl. Není však zřejmé na, základě jakých skutečností. Žalovaný shrnul, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně mu poskytla částku 1.414.950 Kč a on jí vrátil částku vyšší. Přestože okresní soud dospěl k závěru, že listina ze dne , datum, byla antedatována a byla podepsána až někdy v , datum, , tak zároveň z této listiny soud dovozuje, že mu žalobkyně poskytla prostředky ve výši 1.000.000 Kč. Žalovaný zpochybňoval závěr okresního soudu, že by uvedená listina mohla být novací, konstrukce soudu je účelová. Zdůraznil, že žalobkyně mu částku 1.000.000 Kč nikdy nepředala a nebyla ani schopná specifikovat a prokázat, kdy se tak stalo. Přestože v minulosti mezi účastníky probíhaly smlouvy o zápůjčce, nebylo prokázáno, že by byla realizována smlouva o zápůjčce ze dne , datum, . Žalovaný trval na tom, že žalobkyni ničeho nedluží, neboť půjčené prostředky ze strany žalobkyně o částku 376.553 Kč přeplatil. V roce , datum, mu žalobkyně nezaslala žádnou částku, nemohla tak dorovnávat tvrzenou částku 1.000.000 Kč, když již v minulosti bylo poukázáno 1.414.950 Kč. Žalovaný zopakoval, že uvedenou listinu podepsal s tím, že mu žalobkyně 1.000.000 Kč půjčí, k tomu však nikdy nedošlo. Žádnou takovou částku od žalobkyně neobdržel. Nelze tak považovat smlouvu o půjčce za relevantní důkaz, neboť tím by v podstatě došlo ke zdvojení jeho závazku. Uvedený dokument nelze vnímat ani jako uznání dluhu, ani jako novaci. Případná novace by totiž zahrnovala zápůjčky z let , datum, , což zjevně nebylo cílem stran. Několikrát bylo také plněno na jistinu, nemůže tak obstát, že platil pouze příslušenství. Jak uznání dluhu, tak u novace musí být uvedeno, co se uznává, co nahrazuje, jaký závazek zaniká a který má být nahrazen novým. Takové skutečnosti z předložené listiny neplynou.

24. K dotazu odvolacího soudu žalovaný uvedl, že smlouva datovaná k , datum, řešila otázku dříve poskytnutých finančních prostředků, které mu žalobkyně poskytla za účelem jejich zhodnocení. Zároveň sdělil, že smlouva byla v jeho zájmu, kdy tak chtěl získat 1.000.000 Kč na nákup nemovitostí. Setrval na tom, že žalobkyně mu prostředky neposkytla a on se jich nedomáhal. Částku 1.000.000 Kč na nákup nemovitostí získal jinde. Žalovaný připustil, že mohl mít vůči žalobkyni dluh z titulu poskytnutých finančních prostředků, ten ale nebyl řešen smlouvou z , datum, , ale byl důvodem, proč gentlemansky platil úroky dle smlouvy z , datum, , i když jistinu neobdržel, neboť ještě v roce , datum, byly vztahy účastníků založeny na respektu a důvěře. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl.

25. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu. Závěr okresního soudu o tom, že listinou datovanou dnem , datum, došlo k novaci závazků účastníků je správný. Žalobkyně odkázala na článek 5 odst. 3 smlouvy o zápůjčce datované dnem , datum, , kde je výslovně sjednáno, že tato smlouva nahrazuje veškeré předchozí smlouvy mezi stranami. Jednalo se tak o uznání již v minulosti vzniklých dluhů žalovaného z titulu půjček, které ke dni , datum, nebyly ze strany žalovaného žalobkyni vráceny. Z tohoto důvodu se předmětnou smlouvou původní závazky změnily na závazek nový, představující součet původních závazků a byla sjednána nová lhůta splatnosti k , datum, . Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný zcela pomíjí, že to byl právě on, kdo koncept smlouvy připravoval a sám smlouvu označil jako smlouvu o půjčce s tím, že nahrazuje předchozí smlouvy mezi stranami. Žalovaný ani nepopřel, že půjčky mezi účastníky existovaly a že si od ní v minulosti opakovaně půjčoval. Skutečnost, že již nedisponuje předchozími smlouvami, je dána právě smlouvou ze dne , datum, , která nahradila veškeré předchozí smlouvy. Proto považovala za nadbytečné si předchozí smlouvy archivovat. Z následného jednání žalovaného, který hradil úroky, pak jednoznačně vyplynulo, že si byl vědom svého dluhu, žalovaný hradil kvartální úroky odpovídající právě sjednanému procentu na sjednané listině dle smlouvy o půjčce datované dnem , datum, . Žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, týkající se jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 16/01 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001 sp. zn. 25 Cdo 1569/99).

26. Žalobkyně dále uvedla, že subsidiárně použitelným důvodem pro vyhovění žaloby je uznání dluhu žalovaným, jeho opakovaným plněním úroku na jistinu dle § 2054 odst. 1 o. z. Z hlediska tvrzeného obcházení daňových předpisů platí, že soukromoprávní závazek pro takové skutečnosti není neplatný. Dále se dovolávala závarů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1666/2023 týkající se výkladu privativní novace.

27. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích I a III a dle § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

28. Soud prvého stupně ve věci provedl potřebné dokazování, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a věc po právní stránce správně posoudil (§ 2390, § 1902, § 2053, § 2054 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dále jen „o. z.“).

29. Žalobkyně svůj nárok opírala o listinu datovanou dnem , datum, . Okresní soud se správně zabýval výkladem této listiny.

30. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího - u vícestranných právních jednání společný úmysl jednajících stran, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet také z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

31. Výkladem právního jednání se zabýval Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21. Vyložil, že při interpretaci právního jednání je třeba dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle (např. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 770/11). Formalismus spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na vůli účastníků smluvního vztahu představuje protiústavní zásah do základních práv jednotlivce, neboť právě vůle účastníků hraje při vytváření smlouvy a její interpretaci zásadní roli. Text smlouvy je totiž toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy.

32. Obsah právního jednání může vykládající zjišťovat jakýmkoli způsobem, může použít i speciálních způsobů výkladů, totiž výkladu jazykového, gramatického, logického, systematického, popř. také historického. K náležitému zjištění obsahu právního jednání, resp. skutečné vůle jednajícího, může přispět výklad teleologický, jenž může pro zjištění skutečného sledovaného hospodářského účelu interpretovaného závazku hrát významnou roli (srov. Zuklínová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2020).

33. Ústavní soud dále deklaroval, že obecné soudy musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo jako hodnotový činitel. Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních (nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15).

34. Dle přesvědčení odvolacího soudu okresní soud těmto výše uvedeným pravidlům a požadavkům při výkladu listiny datované dnem , datum, dostál, neboť nevycházel pouze z jejího doslovného textu, ale zjišťoval skutečnou vůli účastníků, vzal přitom v úvahu praxi zavedenou mezi stranami, včetně skutečností, které právnímu jednání předcházely, a přihlédl rovněž k tomu, jak se strany následně chovaly. Jeho závěry vycházejí z konkrétních skutkových zjištění.

35. Rozhodující pro vyřešení celého soudního sporu je tak posouzení, zda vůle účastníků je obsahem smluvního ujednání či nikoliv.

36. Žalobkyně tvrdila, že její vůlí (i vůlí žalovaného) bylo uzavřít takovou smlouvu. Tedy vyjasnit finanční částku, kterou žalobkyně žalovanému zapůjčila, a stanovit za jakých finančních podmínek (s jakým úrokovým příslušenstvím a v jakém časovém horizontu) žalovaný žalobkyni tuto zápůjčku vrátí.

37. K tomu lze ze strany soudu uvést, že žalovaný sice tvrdí, že jeho vůlí nebylo uzavřít takovouto smlouvu, avšak tuto smlouvu sepsal, podle této smlouvy se choval, platil úrokové příslušenství a nikdy nezpochybňoval v komunikaci mezi účastníky svoji povinnost finanční prostředky žalobkyni vrátit.

38. Naopak žalovaný v průběhu řízení poskytl tvrzení o tom, že uzavřel smlouvu z toho důvodu, že potřeboval finanční částku na nákup nemovitostí. Dále, že mu žalobkyně slibovala poskytnutí této částky, on jí důvěřoval, a proto smlouvu podepsal i v situaci, kdy požadovanou jistinu neobdržel. Tomuto tvrzení žalovaného však vůbec neodpovídá jeho jednání po uzavření smlouvy. Žalovaný totiž nikdy nepředložil ničeho o tom, že by se po žalobkyni domáhal zaplacení slíbeného jednoho milionu Kč, a přesto hradil slíbené úrokové příslušenství. Lze stěží akceptovat obranu žalovaného o tom, že potřeboval od žalobkyně zapůjčit jeden milion korun na nákup nemovitosti, ty nikdy neobdržel, avšak přesto zcela dobrovolně hradil úrokové příslušenství přislíbené ve smlouvě a nedomáhal se vyplacení dohodnuté jistiny.

39. Jinými slovy, účastníci uzavřeli smlouvu a jejich následné jednání odpovídá smluvnímu ujednání. Pokud žalovaný následně přišel s jiným vysvětlením svého jednání, je nehodnověrné. Za této situace okresní soud přiléhavě uzavřel, že obstojí výklad smlouvy, vyplývající z jejího jazykového vyjádření, a odvolací soud nemá důvodu jej nijak zpochybňovat.

40. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem okresního soudu o tom, že v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, ve které se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu ve výši 1.000.000 Kč do , datum, a dále hradit čtvrtletně úroky ve výši 30.000 Kč. Na její platnost nemá žádný vliv, že byla antedatována. Soud prvého stupně případně, včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (srov. rozsudek ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005) poukázal na zásadu smluvní autonomie stran, kdy je na účastnících smlouvy, od kterého okamžiku založí její účinnost a nelze vyloučit, aby tak učinili přede dnem jejího uzavření. Tato smlouva nahradila předchozí smlouvy o zápůjčkách (resp. o půjčkách) účastníků, kteří od roku , datum, postupně uzavřeli několik takových smluv a na jejich základě poskytla žalobkyně žalovanému částky v rozsahu 1.400.000 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit a poskytnout také příslušné zhodnocení uvedených částek. Tuto smlouvu, datovanou dnem , datum, , lze po právní stránce hodnotit jako smlouvu o novaci (§ 1902 věta prvá o. z.). Byť písemná smlouva datovaná k , datum, není zcela perfektní, nelze pominout, že ji vyhotovil žalovaný a jejímu uzavření předcházela e-mailová komunikace účastníků, ve které se účastníci na jejím obsahu domlouvali. Znění smlouvy nevycházelo pouze z požadavků žalobkyně, ale žalovaný znění smlouvy sám formuloval, včetně ujednání o úrocích, jakož i tom, že finanční prostředky již byly před podpisem smlouvy na jeho účtu.

41. Soud prvého stupně rovněž případně poukázal na to, že žalovaný opakovaně dlouhodobě podle smlouvy plnil sjednané úroky v částce 30.000 Kč čtvrtletně. Tímto právním jednáním svůj závazek ze smlouvy uznal (§ 2054 odst. 1 o. z.). Vysvětlení žalovaného o tom, že tak plnil z důvodu setrvačnosti, když si byl vědom toho, že jeho závazky vůči žalobkyni z doby minulé nejsou zcela vyrovnány, nemohlo obstát, neboť výše opakovaně zaplacených úroků odpovídá přesně znění smlouvy datované k , datum, . Vedle poskytnutých plateb ze strany žalovaného nelze pominout ani SMS komunikaci účastníků, ve které žalovaný opakovaně žalobkyni ujišťoval, že úroky doplatí a rozhodně tak po dobu několika let činil.

42. S ohledem na výše uvedené postupoval podle § 219 o.s.ř. a věcně správný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích I a III potvrdil.

43. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně úspěšné žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, spočívajících v nákladech na zastoupení advokátem, tj. odměna advokáta za dva úkony právní služby po 12.540 Kč (§ 7 bod 6, § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dvakrát paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč, devětkrát 150 Kč náhrada ztráty času (§ 13 odst. 4, § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada cestovních výdajů k jednání odvolacího soudu z , adresa, a zpět ve výši 2.417 Kč(dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. při vzdálenosti 300 km, průměrné spotřebě 6,3 l na 100 km, sazbě základní náhrady 5,80 a v ceně pohonných hmot 35,80 Kč za litr) a daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobkyně za odvolací řízení představují částku 35.994 Kč. Tyto náklady je žalovaný povinen nahradit žalobkyni k rukám její advokátky v zákonné třídenní lhůtě (dle § 149 odst. 1 ve spojení s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.)