9 C 316/2024 - 96

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 1 060 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1 060 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1 000 000 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 60 000 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 148 605 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 1. 2024 domáhala vůči žalovanému zaplacení 1 060 000 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že dne 1. 7. 2019 uzavřela se žalovaným písemnou smlouvu o zápůjčce na částku ve výši 1 000 000 Kč. Žalovaný se měl zavázat jí uvedenou částku vrátit ve lhůtě do 31. 12. 2023 a současně jí hradit úroky odpovídající 3 % z poskytnuté jistiny zápůjčky za každé kalendářní čtvrtletí, tedy částce 30 000 Kč, a to vždy do 15 dnů od ukončení kvartálu. Žalovaný však žalobkyni neuhradil splátky úroku za poslední tři kvartály v celkové výši 90 000 Kč, jistinu zápůjčky rovněž v termínu splatnosti nevrátil. Žalobkyně jej proto předžalobní upomínkou z 16. 1. 2024 vyzvala k zaplacení částky 1 090 000 Kč, na což žalovaný reagoval úhradou částky 30 000 Kč dne 22. 1. 2024. Žalobkyně se domáhala úhrady zbývajících 1 060 000 Kč a současně i zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu od 1. 1. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok ani zčásti neuznal. Ve vyjádření ze 17. 5. 2024 navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu s odůvodněním, že jeho údajný dluh vůči žalobkyni není řádně doložen. Z žaloby není dle žalovaného zřejmé, proč žalobkyně požaduje úrok z prodlení od data 1. 1. 2024. Žalobkyně navíc dle žalovaného nepředložila žádný důkaz o tom, jakým způsobem a kdy měla být zápůjčka reálně poskytnuta. Pokud uvedla, že jí byla nějaká část vrácena, není zřejmé, jakým způsobem a na jakou část dluhu takovou částku započetla. Žalovaný dále vyjádřil ochotu vyřešit se žalobkyní celý spor mimosoudně.

3. Při jednání konaném dne 15. 1. 2025 a následně též přípisem z 6. 2. 2025 žalovaný rozšířil svou argumentaci vůči podané žalobě v tom směru, že od žalobkyně fakticky neobdržel částku 1 000 000 Kč, která byla jako jistina zápůjčky označena v listině z 1. 7. 2019 předložené žalobkyní k důkazu. Žalovaný nezpochybňuje, že podpis na této listině je jeho vlastnoručním podpisem, zároveň však z jeho pohledu nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce, pokud mu žalobkyně předmět zápůjčky reálně neposkytla. Proto žalovaný namítl neplatnost předmětné smlouvy pro obcházení zákona, kdy žalobkyně z jeho pohledu pravděpodobně v době vyhotovení listiny byla přesvědčena o tom, že má nárok na úroky ve výši 1 000 000 Kč, nechtěla však z této částky hradit daň z příjmu, proto ji označila za jistiny zápůjčky. Přitom v období od 7. 10. 2009 do 19. 1. 2024 žalobkyně celkem půjčila žalovanému peněžní prostředky ve výši 1 414 950 Kč a žalovaný jí ve stejném období zaplatil celkem částku 1 791 503 Kč. Je tedy zjevné, že jí nejen zcela vrátil poskytnutou jistinu, ale též nad rámec ní zaplatil dalších 376 553 Kč jako příslušenství. Je tedy přesvědčen o tom, že žalobkyni již nic dalšího nedluží. K sepisu listiny datované dnem 1. 7. 2019 mezi účastníky došlo proto, že žalobkyně slíbila žalovanému, že mu poskytne zápůjčku ve výši 1 000 000 Kč. Požadovala na to „papír“ s ohledem na výši půjčované částky. Žalovaný listinu podepsal i s vědomím toho, že v ní je uvedeno, že předmět smlouvy se má již nacházet na jeho účtu, protože žalobkyně mu slíbila, že mu peníze obratem pošle, nikdy tak ovšem neučinila. Žalovaný ze svého laického pohledu nepovažoval za důležité, že by snad ze smlouvy mělo vyplývat, že uznává obdržení zápůjčky od žalobkyně. Předmětná listina nesplňuje náležitosti uznání dluhu, neboť z ní není zřejmé, jaký dluh a v jaké výši má být uznán. Žalobkyně by měla být schopna v případě, že zápůjčku ve výši 1 000 000 Kč skutečně poskytla, existenci platby doložit, což neučinila. Žalovaný z důvodu neposkytnutí zápůjčky považoval danou listinu za bezpředmětnou. Listina navíc byla antedatována, neboť o jejím obsahu oba účastníci jednali ještě v listopadu 2019, je tedy zřejmé, že k podpisu listiny nemohlo dojít k 1. 7. 2019. Žalobkyně požadovala antedatování smlouvy kvůli úrokům. Žalovaný dnes již ví, že tímto způsobem pravděpodobně chtěla krýt svůj zisk na příslušenství. Žalovaný dále výslovně upozornil na to, že některé platby, které žalobkyni v minulosti uhradil, byly označeny jako „platba jistiny“, rozhodně tedy nelze tvrdit, že by žalobkyni platil úhrady pouze na příslušenství. Listina datovaná dnem 1. 7. 2019 pak rozhodně nemůže být posuzována jako uznání dluhu z jeho strany, neboť její obsah rozhodně nesvědčí o jeho úmyslu uznávat jakýkoliv dluh vůči žalobkyni.

4. Žalobkyně v reakci na procesní obranu žalovaného poukázala předně na to, že žalovaný ve svém prvotním vyjádření k žalobě ze 17. 5. 2024 nezpochybnil existenci žalobou uplatněné pohledávky, argumentoval pouze tím, že tato není prokázána. Z pohledu žalobkyně je poskytnutí částky 1 000 000 Kč žalovanému prokazováno listinou datovanou dnem 1. 7. 2019, z níž vyplývá, že předmět smlouvy je již na účtu žalovaného. Zároveň je třeba zdůraznit, že žalobkyně dopisem z 16. 1. 2024 vyzvala žalovaného k vrácení zápůjčky ve výši 1 000 000 Kč se smluvním úrokem za celkem tři kvartály ve výši 90 000 Kč, žalovaný na to reagoval úhradou částky 30 000 Kč, která zjevně představovala úrok za jeden kvartál. Zmíněnou platbou žalovaný podle žalobkyně svůj dluh vůči ní uznal. Žalobkyně se se žalovaným zná dlouhá léta, v minulosti za ní přišel se žádostí o půjčení nějakých peněz, nabídl jí tehdy velmi slušný úrok, proto souhlasila a první peníze žalovanému půjčila v roce 2010. Od té doby žalovanému půjčila ještě několikrát různé částky, celkem se až do 1. 7. 2019 jednalo o 1 000 000 Kč. Poslední zápůjčka byla realizována někdy v roce 2019, kdy žalobkyně půjčenými penězi dorovnala celkovou dlužnou jistinu na částku 1 000 000 Kč. Ohledně jednotlivých dílčích zápůjček účastníci vždy uzavírali písemnou smlouvu. Žalovaný před rokem 2019 vždy řádně hradil dohodnuté příslušenství, žalobkyně tedy neměla důvod přestat mu půjčovat. Již si nevybavuje, jak konkrétně byl u jednotlivých dílčích zápůjček sjednán termín splatnosti. Účet, ze kterého žalovanému zasílala peníze, je již zrušený. V listině datované dnem 1. 7. 2019 je uveden již její nový bankovní účet, který si zřídila v roce 2019. I u předchozích zápůjček byl vždy sjednán úrok ve výši 3 % z poskytnuté jistiny za kvartál.

5. Ve vyjádření z 26. 2. 2025 pak žalobkyně mimo jiné sdělila, že jak vyplývá i z důkazů předložených žalovaným, žalovaný jí v minulosti plnil na jistinu dluhu pouze ve dvou případech, přičemž takto uhrazená částka v součtu činila 450 000 Kč. Z ostatních jím doložených plateb nelze dovodit, že by byly určeny na úhradu jistiny, naopak u částky ve výši 39 800 Kč zaplacené dne 22. 6. 2011 je výslovně uvedeno „výplata úroků“. Žalovaný také nijak nevysvětluje, proč se žalobkyní komunikoval prostřednictvím SMS zpráv ve vztahu k prodlení s úhradou úroků a jejich úhradu žalobkyni opakovaně sliboval, pokud si nebyl vědom žádného svého závazku vůči žalobkyni. Při posuzování obsahu právního jednání účastníků by mělo být vycházeno i z jejich následného chování, které by mělo odpovídat jejich vůli. Žalovaný hradil částku odpovídající čtvrtletně sjednaným úrokům v souladu s písemnou smlouvou datovanou dnem 1. 7. 2019. V době, kdy se ocitl v prodlení, se žalobkyní komunikoval ohledně těchto úroků a vyjadřoval příslib úhrady celé částky. Není zřejmé, z jakého důvodu by tak činil, pokud by mezi ním a žalobkyní žádný závazek neexistoval. Skutečnost, kdy účastníci jednali o uzavření smlouvy a k jakému datu ji uzavřeli, je pak pro posouzení věci zcela nepodstatná s ohledem na zásadu autonomie vůle obou účastníků i na fakt, že smluvní retroaktivita je dle ustálené judikatury přípustná, pokud ji nevylučuje povaha konkrétního právního jednání. O tom, že žalovaný nepochybně měl vůli listinu datovanou dne 1. 7. 2019 podepsat, ostatně svědčí i to, že její text sám připravoval a žalobkyni předkládal k podpisu. Otázka, zda žalobkyně řádně odvedla daň ze smluveného úroku, je pro rozhodnutí ve věci rovněž zcela irelevantní. Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že listina datovaná dnem 1. 7. 2019 představuje dle svého obsahu dohodu o narovnání ve smyslu § 1903 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), přičemž podle § 1903 odst. 2 o. z. narovnání nelze odporovat jen proto, že jím vznikl nepoměr mezi vzájemným plněním stran. Pokud by měl žalovaný pochybnosti o tom, zda žalobkyni něco dluží, pak by s krajní pravděpodobností nepřistoupil k uzavření takové smlouvy a rozhodně by podle ní následně žalobkyni neplnil.

6. V rámci své účastnické výpovědi žalovaný uvedl, že si od žalobkyně půjčoval peníze již od roku 2009. Tehdy žalobkyně využívala jeho služeb jakožto hypotečního poradce, žalovaný jí nabídl možnost finančních investic do podílových fondů v Dubaji (fondy Blue Chip a APL), které byly sice poměrně rizikové, zároveň však nabízely velmi dobrý výnos. Aby však žalovaný mohl dosáhnout maximálního možného výnosu, musel investovat částku ve výši tří nebo čtyř milionů korun. Vzhledem k tomu, že tolik peněz sám k dispozici neměl, dohodl se se žalobkyní a dalšími dvěma lidmi, kteří mu za účelem investic poskytli své peněžní prostředky, a to ve všech případech formou zápůjčky. Se žalobkyní bylo dohodnuto, že žalovanému bude peníze půjčovat, on je investuje do předmětných fondů a žalobkyni bude průběžně vyplácet určitý dohodnutý výnos, o němž věděl, že mu fondy určitě zajistí. Žalobkyně mu takto v několika případech zaslala různé finanční částky, celkem se za období od 7. 10. 2009 do současnosti jednalo o částku ve výši 1 414 950 Kč. Ohledně některých jednotlivých zápůjček byla uzavřena písemná smlouva obdobného znění, jako je listina datovaná dnem 1. 7. 2019, jednalo se o smluvní vzor, který žalovaný stáhl z internetu. Žalovaný poskytnuté zápůjčky splácel žalobkyni podle svých možností. V roce 2014 došlo k problému s předmětnými fondy, nejenže skončila možnost dalších investic do těchto fondů, ale žalovaný dokonce o část investovaných prostředků úplně přišel. V roce 2019 žalovaný neměl přesný přehled o tom, zda a případně kolik peněz žalobkyni dluží, nicméně rozhodně jeho dluh v dané době nečinil 1 000 000 Kč. Žalobkyně mu tehdy slíbila, že mu tuto částku zašle na jeho účet a žalovaný ji použije na nákup vyhlédnutého pozemku v exekuční dražbě, který následně plánoval s výnosem prodat. Proto žalobkyni slíbil, že jí bude hradit úrok ve výši 30 000 Kč za kvartál. Žalobkyně mu však žádné peníze neposlala, žalovaný s ohledem na dřívější dobré obchodní vztahy s ní počítal, že tím pádem se smlouva ruší a žádného z účastníků nezavazuje. Úroky dle listiny datované dnem 1. 7. 2019 pak žalobkyni hradil z toho důvodu, neboť si byl vědom, že jí ještě nějaké peníze dluží, nikoliv proto, že by se cítil být vázán zmiňovanou listinou. Je možné, že část peněz zapůjčených od žalobkyně v minulosti použil i na jiné účely než investice do dubajských fondů. Pokud by na něj žalobkyně nepodala žalobu, je možné, že by jí nějaké peníze hradil dál, neboť po tom, jak vysokou částku žalobkyni ještě dluží, začal pátrat teprve v souvislosti s tímto řízením. Se žalobkyní byl žalovaný u jednotlivých zápůjček dohodnut na konkrétním termínu, kdy měl vrátit poskytnutou jistinu, bylo to podle jeho názoru vždy asi po dvou nebo třech letech, ale již přesně neví. Neexistovala však žádná dohoda na tom, jakým způsobem bude splácena jistina a jak úrok u jednotlivých zápůjček.

7. Z listiny, která je označena jako „smlouva o půjčce“, je opatřena datem 1. 7. 2019, je vlastnoručně podepsána oběma účastníky a v jejím textu je zmínka o tom, že smlouva je uzavřená podle § 657 a násl. občanského zákoníku v účinném znění, se podává, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 1 000 000 Kč, které se v době uzavření smlouvy již měly nacházet na účtu žalovaného. Ten se ve smlouvě zavázal vrátit žalobkyni zmíněnou částku ve lhůtě do 31. 12. 2023 a současně jí každý kvartál hradit úroky ve výši 30 000 Kč, a to na bankovní účet žalobkyně č. [č. účtu] vždy do 15 dnů od ukončení daného kvartálu.

8. Z SMS komunikace účastníků, která probíhala v období od 3. 4. 2021 do 2. 1. 2024, soud zjistil, že žalobkyně opakovaně v mnoha zprávách vyzývala žalovaného k zaplacení úroků, stěžovala si na to, že žalovaný úroky hradí se zpožděním nebo vůbec, žalovaný jí opakovaně sliboval, že jí pošle peníze, jejich výplatu vázal na uzavření blíže nespecifikované kupní smlouvy, 23. 11. 2021 například žalobkyni sděloval, že jí již předchozí den odeslal 30 000 Kč a že odesílá dalších 30 000 Kč, dále dne 31. 1. 2022 sděloval, že 30 000 Kč odešlo ten den, dalších 30 000 Kč by snad mělo odejít do konce týdne, i následně žalobkyni opakovaně sliboval, že jí peníze uhradí, přičemž několikrát posunoval termíny, kdy by k tomu mělo dojít.

9. Z e-mailové konverzace účastníků, která probíhala od 2. 9. 2019 do 21. 11. 2019, soud zjistil, že žalobkyně dne 2. 9. 2019 požádala žalovaného, aby připravil novou aktualizovanou smlouvu dle jejich SMS domluvy, podle které se od 1. 7. 2019 mění úroky, z 1 000 000 Kč bude mít žalobkyně na úrocích 10 000 Kč měsíčně, úroky budou vypláceny kvartálně, po ukončení každého kvartálu to bude částka 30 000 Kč. Žalobkyně se zároveň dotázala žalovaného, zda se domluvili na termínu splatnosti do roku 2023, a sdělila mu, že číslo účtu, kam má peníze zasílat, je [č. účtu]. Žalovaný odpověděl, že tento týden bude často v Brně a že to snad zvládnou, následně v příloze e-mailu z 29. 10. 2019 žalobkyni zaslal upravenou smlouvu a dotázal se jí, zda je v pořádku, žalobkyně odpověděla e-mailem z 21. 11. 2019, v němž žádala o úpravu její adresy ve smlouvě a také o to, aby žalovaný navrhl, kdy mohou smlouvu podepsat, případně aby ji poslal žalobkyni poštou.

10. Z výpisu z bankovního účtu žalobkyně č. [č. účtu] bylo zjištěno, že žalovaný hradil žalobkyni nepravidelně částky ve výši 30 000 Kč ve dnech 29. 10. 2019, 29. 1. 2020, 28. 4. 2020, 31. 7. 2020, 5. 11. 2020, 29. 1. 2021, 7. 5. 2021, 23. 11. 2021 (s poznámkou „doplatek 2.2021“), dne 25. 11. 2021 uhradil 20 000 Kč (s poznámkou „doplatek 3.2021, zbytek v pondělí 29. 11. 2021, bohužel KC stále nemám na účtě“), dne 30. 11. 2021 10 000 Kč (s poznámkou „doplatek 3.2021“), dále hradil opět 30 000 Kč ve dnech 31. 1. 2022 (s poznámkou „4.2021“), 1. 4. 2022 (s poznámkou „1.2022“), 9. 8. 2022 (s poznámkou „2.2022“), 2. 12. 2022 (s poznámkou „Machackova L.“), dne 21. 4. 2023 uhradil 10 000 Kč (s poznámkou „1/3 z 4.2022“), dne 4. 5. 2023 10 000 Kč (s poznámkou „2/3 z 4.2022“), dne 18. 5. 2023 10 000 Kč (s poznámkou „2/3 z 4.2022“), a 22. 1. 2024 30 000 Kč (s poznámkou „2.2023“).

11. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. [č. účtu] bylo zjištěno, že v období od 7. 10. 2009 do 19. 1. 2024 žalobkyně celkem žalovanému zaslala částky v souhrnné výši 1 414 950 Kč, žalovaný oproti tomu žalobkyni zaslal částky v souhrnné výši 1 832 503 Kč. Do 16. 7. 2019 zasílal žalovaný žalobkyni peníze na účet č. [č. účtu], následně pak na účet č. [č. účtu].

12. Z výzvy k úhradě dlužné částky z 16. 1. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 1 090 000 Kč jakožto dlužné jistiny ze shora uvedené „smlouvy o půjčce“ a dále dlužného úroku ve výši 90 000 Kč ve lhůtě do 7 dnů a současně upozornila žalovaného na to, že pokud svůj dluh neuhradí dobrovolně, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. Dle přiložené doručenky datové zprávy byla uvedená výzva žalovanému doručena do datové schránky dne 19. 1. 2024.

13. Jednotlivé v řízení provedené důkazy soud hodnotil v souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli oba účastníci. V rámci hodnocení důkazů se soud musel vypořádat především s otázkou, co bylo skutečným důvodem, který vedl oba účastníky k tomu, že sepsali a vlastnoručně podepsali listinu datovanou dnem 1. 7. 2019. V této souvislosti se sluší poukázat na to, že ani jeden z účastníků nebyl ve svých tvrzeních po celou dobu trvání řízení zcela konzistentním a že ani jedna ze skutkových verzí předestřených účastníky není zcela podložena provedenými důkazy. Žalobkyně původně žalobu opírala o zmíněnou listinu s tvrzením, že se jednalo o smlouvu o zápůjčce. Toto tvrzení následně změnila, zjevně částečně i v reakci na průběh prvního jednání ve věci, procesní obranu žalovaného a sdělený předběžný právní názor soudu, tak, že se vlastně jednalo o dohodu o narovnání. Žalobkyně dále mimo jiné tvrdila, že žalovanému půjčovala peníze už od roku 2010, že ohledně jednotlivých dílčích zápůjček účastníci vždy uzavírali písemné smlouvy a že poslední zápůjčka z její strany byla realizována v roce 2019 právě před podpisem shora uvedené listiny, kdy žalobkyně dorovnávala celkovou zapůjčenou jistinu žalovanému na částku 1 000 000 Kč. Žalobkyně přitom nebyla schopna doložit jedinou písemnou smlouvu o zápůjčce, kterých dle svých slov uzavřela se žalovaným hned několik, nevzpomněla si na to, jaké byly podmínky těchto zápůjček, tedy například jak byla sjednána jejich splatnost, neprokázala ani poskytnutí poslední údajně realizované platby z roku 2019 s odkazem na to, že bankovní účet, ze kterého peníze zasílala, již neexistuje.

14. Oproti tomu žalovaný původně vůbec nesporoval existenci žalobou uplatněné pohledávky, poukazoval pouze na to, že žalobkyně ji dostatečně neprokazuje. U prvního jednání konaného ve věci tvrdil, že mu částka ve výši 1 000 000 Kč nikdy nebyla reálně poskytnuta, a současně namítal neplatnost smlouvy datované dnem 1. 7. 2019 s odůvodněním, že žalobkyně se snažila prostřednictvím této smlouvy obejít daňové předpisy. Teprve ve vyjádření z 6. 2. 2025 poprvé konkrétně vyčíslil objem částek, které si od žalobkyně postupně od roku 2009 napůjčoval, a současně sdělil, kolik jí zaplatil zpět. Až v rámci své účastnické výpovědi pak přišel s verzí, že byl se žalobkyní od počátku domluven na tom, že zapůjčené peníze bude dále investovat s vidinou vysokého výnosu, na kterém bude žalobkyně částečně participovat. Soud nezpochybňuje, že se tak skutečně stalo, zároveň však má za to, že žalovaný uspokojivě nevysvětlil, z jakého důvodu podepsal listinu datovanou dnem 1. 7. 2019 a následně se evidentně obsahem této listiny řídil, když průběžně hradil žalobkyni úroky ve výši sjednané v uvedené listině. V té bylo mimo jiné výslovně zmíněno, že žalobkyně již před jejím podpisem poskytla žalovanému na jeho účet peněžní prostředky ve výši 1 000 000 Kč. Je sice zjevné, že k výplatě uvedené částky nedošlo v roce 2019, tedy v bezprostřední souvislosti s podpisem uvedené listiny, neboť poslední peněžní prostředky žalobkyně prokazatelně zaslala na účet žalovaného už v roce 2018 (jednalo se o částku 75 250 Kč vyplacenou 16. 7. 2018 – viz výpis z bankovního účtu předložený žalovaným), zároveň však sám žalovaný připustil (a předloženým výpisem z účtu i prokázal), že si v minulosti od žalobkyně půjčil částku ještě výrazně vyšší než v listině zmiňovaných 1 000 000 Kč (celkem se jednalo o částku 1 414 950 Kč). Také v rámci své účastnické výpovědi připustil, že v roce 2019 rozhodně neměl vůči žalobkyni uhrazeno vše, na čem byli dohodnuti, a dokonce vypověděl, že pokud by na něj žalobkyně nepodala žalobu, možná by jí ještě i v současnosti nějaké peníze splácel, neboť do té doby neřešil, zda vůbec a případně jak vysokou částku žalobkyni ještě dluží.

15. Žalovaný na jednu stranu tvrdí, že byl se žalobkyní dohodnut na tom, že mu na základě listiny datované dnem 1. 7. 2019 půjčí další 1 000 000 Kč, který měl použít na nákup blíže nespecifikovaného pozemku, a že když mu tyto prostředky žalobkyně neposlala, necítil se být danou listinou vázán a považoval ji za zrušenou. Pak si ovšem soud nedokáže vysvětlit, proč se žalovaný touto listinou evidentně řídil, když žalobkyni průběžně hradil v předmětné listině sjednané kvartální úroky ve výši 30 000 Kč, o čemž svědčí nejen výše jeho průběžných plateb, ale též mnohé poznámky k provedeným platbám, v nichž je odkazováno na to, že se jedná o úhrady úroků za dané kalendářní čtvrtletí. Vysvětlení žalovaného, že tak činil proto, neboť si byl vědom, že ještě nějaké peníze žalobkyni dluží, ve světle shora popsaných okolností případu rozhodně nemůže obstát, neboť i on sám v poznámkách k provedeným platbám de facto potvrzuje, že tyto platby souvisí s obsahem listiny datované dnem 1. 7. 2019. Soud proto jeho verzi neuvěřil.

16. Veden shora nastíněnými úvahami, soud dospěl k závěru, že v době, kdy účastníci vyjednávali o obsahu listiny datované dnem 1. 7. 2019 a kdy tuto listinu podepsali (rozhodně se tak nestalo v červenci roku 2019, ale nejdříve v listopadu téhož roku, neboť ještě 21. 11. 2019 žalobkyně žádala e-mailem žalovaného o úpravu údajů uvedených v listině, což mimo jiné svědčí o tom, že text listiny připravoval žalovaný), neměl ani jeden z nich přesnou představu o tom, jak vysokou částku žalobkyně žalovanému v souhrnu již půjčila, kolik jí z této částky žalovaný vrátil zpět a kolik jí ještě z titulu dlužné jistiny a dohodnutých úroků má v budoucnu vracet. Přitom to, že v minulosti žalobkyně v několika případech peníze žalovanému skutečně půjčila, bylo mezi účastníky nesporné, stejně jako fakt, že se jednalo o úplatné poskytnutí peněžních prostředků, byť se účastníci neshodli na tom, jak vysoký úrok z poskytnutých prostředků měl žalovaný hradit.

17. Soud po vyhodnocení všech shora popsaných aspektů věci vzal za prokázané, že žalobkyně v období od 7. 10. 2009 do 16. 7. 2018 půjčila žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 1 414 950 Kč, a to celkem deseti nepravidelnými platbami v různé výši. Oba účastníci se současně dohodli na tom, že žalovaný poskytnuté prostředky žalobkyni vrátí a zaplatí jí určitý úrok. Žalovaný celkem do 29. 10. 2019 zaplatil žalobkyni 1 442 503 Kč. Někdy v průběhu měsíce listopadu 2019 oba účastníci podepsali listinu označenou jako “Smlouva o půjčce“, jejíž text připravil žalovaný a která byla antedatována dnem 1. 7. 2019. Dle této listiny poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 1 000 000 Kč, které se měly k datu podpisu listiny již nacházet na účtu žalovaného. Účastníci se v listině dohodli na tom, že uvedenou částku žalovaný vrátí žalobkyni ve lhůtě do 31. 12. 2023 a současně jí bude průběžně hradit úroky ve výši 30 000 Kč za kalendářní čtvrtletí, které budou splatné na účet žalobkyně vždy do 15 dnů od ukončeného čtvrtletí. Žalovaný následně až do roku 2024 žalobkyni tyto úroky, byť nepravidelně a se zpožděním, hradil, celkem takto po datu 1. 7. 2019 uhradil 445 000 Kč. Žalobkyně dopisem z 16. 1. 2024 vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 1 090 000 Kč jakožto dlužné jistiny za shora uvedené listiny a dále dlužného úroku ve výši 90 000 Kč a upozornila ho na riziko soudního vymáhání těchto částek.

18. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

19. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

20. Podle § 1902 se dohodou o změně obsahu závazku dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen.

21. Podle § 1903 odst. 1 věty prvé o. z. lze dosavadní závazek nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné.

22. Podle § 2053 o. z. platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

23. Podle § 2054 odst. 1 o. z. se placení úroků považuje za uznání dluhu ohledně částky, z níž se úroky platí.

24. V řešené věci nebylo mezi účastníky sporu o tom, že mezi nimi od roku 2009 postupně došlo k uzavření několika smluv o zápůjčkách ve smyslu § 2390 o. z. (respektive pokud jde o smlouvy uzavřené před 1. 1. 2014, jednalo se o smlouvy o půjčkách ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013). Po provedeném dokazování přitom lze vycházet z toho, že na základě těchto smluv žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 1 414 950 Kč. Žalovaný se nesporně žalobkyni zavázal nejen k vrácení poskytnutých prostředků, ale rovněž k zaplacení úroku. To, jak vysoký úrok si u jednotlivých zápůjček či půjček účastníci sjednali, se v řízení prokázat nepodařilo, nicméně vyřešení této otázky nebylo pro rozhodnutí ve věci nezbytně nutné.

25. Pro právní posouzení věci je stěžejní, že v roce 2019 sepsali oba účastníci listinu, která byla sice označena jako smlouva o půjčce a na první pohled má potvrzovat, že ze strany žalobkyně došlo k poskytnutí další dílčí zápůjčky žalovanému ve výši 1 000 000 Kč, ve skutečnosti však tato listina ve světle dalších zjištěných skutkových okolností představuje podle názoru soudu dohodu o změně obsahu dřívějších závazků sjednaných mezi oběma účastníky, a je tedy třeba na ni po právní stránce nahlížet ve světle ustanovení § 1902 o. z. jako na novační smlouvu. Novace je změnou v obsahu závazku. Právní teorie rozlišuje novaci kumulativní a privativní. O kumulativní novaci lze hovořit v situaci, kdy je původní závazek dohodou smluvních stran sice do určité míry modifikován, ale existuje i nadále vedle závazku nového, daného právě nově uzavřenou dohodou smluvních stran. Je tomu tak zpravidla v případě pouhého doplnění stávajícího závazku o některá vedlejší práva či povinnosti, tedy například v situaci, kdy je u původně bezúročné peněžité zápůjčky nově dohodnut úrok. Za kumulativní novaci lze považovat rovněž případy, kdy smluvní strany vyjádří vůli změnit stávající obsah závazku (práva a povinnosti) při zachování jeho kontinuity se závazkem dosavadním. Příkladem takové kumulativní dohody o změně v obsahu závazku může být ujednání stran o jiné době splatnosti dluhu.

26. Stěžejním důsledkem novace privativní je pak zánik původního závazku za současného vzniku závazku nového, který vedle toho původního neobstojí. Základním znakem privativní novace je vůle stran dosavadní závazek zrušit. Právě v projevu vůle rušícím stávající obligaci spočívají privativní účinky novace. Vůle zrušit závazek přitom může být projevena i konkludentně. K tomu přistupuje, že namísto zrušeného závazku je zřízen závazek nový. To lze vyjádřit i tak, že věřitel se své dosavadní pohledávky vzdává proto, že mu vznikne pohledávka nová. Platí, že důvodem nového závazku je novační smlouva, nikoliv právní skutečnost, která zakládala původní závazek. Z toho dále vyplývá, že věřiteli i dlužníkovi zanikají veškeré námitky, které se opíraly o původní právní stav. Po účinné privativní novaci se již žádný z nich nemůže dovolávat skutečností, jež byly na dosavadním závazku závislé. To je důležité především v případech, kdy byl původní závazek nevymahatelný nebo promlčený.

27. Ustanovení § 1902 věty druhé o. z. stanoví vyvratitelnou právní domněnku, podle níž pokud může dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, původní závazek nezaniká, a jedná se tedy o novaci kumulativní. Určující je vůle stran původní závazek zrušit a nahradit jej novým. Zmíněná domněnka vychází z toho, že novační vůle bude stranám chybět, může-li původní závazek vedle nového obstát. Uplatní se však pouze v případech, kdy je původní závazek doplňován o vedlejší ustanovení (např. o úroku nebo smluvní pokutu), nikoliv v případech, pokud jsou vedlejší ustanovení měněna (blíže srov. komentář k § 1902 o. z. in Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 813 - 818: B. Dvořák, dostupný na www.beck-online.cz).

28. Mezi účastníky je nesporné, že před 1. 7. 2019 mezi nimi bylo uzavřeno několik dílčích smluv o zápůjčkách, že žalobkyně na podkladě těchto smluv poskytla žalovanému peněžní prostředky, že se žalovaný zavázal tyto prostředky vrátit a že součástí jeho závazku byla též povinnost zaplatit úrok. Za těchto okolností má soud za to, že uzavřením dohody, která tvoří obsah listiny datované dnem 1. 7. 2019, došlo mezi účastníky k privativní novaci původních závazků založených jednotlivými dílčími smlouvami o zápůjčkách ve smyslu § 1902 věty prvé o. z. Tyto původní závazky, ať už byl jejich obsah jakýkoliv (v tomto se účastníci jednoznačně shodnout nedokázali), totiž vedle nově uzavřené dohody nemohou obstát již jen z toho důvodu, že zjevně došlo ke změně, přinejmenším pokud jde o výši jistiny, která měla být ze strany žalobkyně žalovanému poskytnuta, dále také původně sjednané lhůty, v níž měl žalovaný žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky vrátit, a velmi pravděpodobně se též změnila výše a splatnost dohodnutého úroku (z výše plateb žalovaného hrazených před 1. 7. 2019 rozhodně nelze dovozovat, že by žalobkyni hradil čtvrtletní úroky ve výši 30 000 Kč, jako tomu bylo následně po uzavření listiny datované dnem 1. 7. 2019). Jak vyplývá ze shora citovaných závěrů odborné literatury, aby se jednalo o kumulativní novaci (§ 1902 věta druhá o. z.), tedy situaci, kdy by původní závazky zůstaly v platnosti a pouze by se k nim přidal závazek nový, muselo by dojít pouze k doplnění některých nových ujednání, a nikoliv ke změně těch stávajících.

29. Soud v rámci právního hodnocení věci uvažoval i o tom, zda by předmětnou listinu nebylo možné považovat za dohodu o narovnání ve smyslu § 1903 odst. 1 o. z. Narovnání je ve své podstatě situací, kdy si smluvní strany upravují vzájemná práva a povinnosti, které jsou mezi nimi sporné či pochybné, nově, což vede k zániku původního závazku a ke vzniku závazku nového. Podstatným znakem narovnání je přitom v prvé řadě spornost či pochybnost dosavadních práv a povinností stran, dále okolnost, že v důsledku narovnání dochází ke vzniku nového závazku, a konečně též skutečnost, že obsahem narovnání jsou oboustranné ústupky stran (srov. komentář k § 1903 o. z. in Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 813 - 818: B. Dvořák, dostupný na www.beck-online.cz). Přitom existence posledního z vymezených podstatných znaků narovnání, tedy skutečnosti, že uzavřením předmětné dohody došlo k ústupkům ze strany obou účastníků, podle názoru soudu v řízení nebyla prokázána. Právě to nakonec vedlo soud k závěru, že předmětná dohoda datovaná dnem 1. 7 .2019 není dohodou o narovnání, nýbrž novační smlouvou. Je však třeba zdůraznit, že i kdyby se jednalo o dohodu o narovnání, důsledky pro oba účastníky by byly de facto totožné jako u privativní novace. V obou případech by totiž dosavadní závazky účastníků zanikly a byly by nahrazeny závazkem novým, přičemž důvodem nového závazku by v obou případech byla nová dohoda, a nikoliv právní skutečnosti, které zakládaly původní závazek (tedy v daném případě smlouvy o zápůjčkách).

30. Ze shora uvedeného vyplývá, že nemůže obstát námitka žalovaného, podle níž mu žalobkyně v roce 2019 fakticky částku 1 000 000 Kč neposkytla a že tedy nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Právním důvodem vzniku jeho závazku uhradit žalobkyni částku 1 000 000 Kč s dohodnutými úroky totiž nebyla smlouva o zápůjčce, k jejímuž uzavření by skutečně bylo nutné reálné poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž novační smlouva. Navíc lze poukázat na to, že žalobkyně shora uvedenou částku žalovanému v minulosti fakticky poskytla, když mu v průběhu let 2009 až 2018 zaslala peněžní prostředky dokonce ve výši 1 414 950 Kč, nestalo se tak ovšem samozřejmě v přímé souvislosti s novační smlouvou datovanou dnem 1. 7. 2019. Na platnost této smlouvy pak nemá žádný vliv skutečnost, že tato smlouva byla zjevně antedatovaná, neboť, jak již bylo řečeno shora, rozhodně nemohla být uzavřena v červenci 2019, jak vyplývá z jejího písemného vyhotovení, pokud ještě v listopadu 2019 oba účastníci jednali o jejím obsahu. V této souvislosti však lze odkázat na judikaturu zmiňovanou žalobkyní, která smluvní retroaktivitu v oblasti občanského práva výslovně označuje za přípustnou, přičemž uvádí, že se jedná o důsledek plynoucí ze zásady smluvní autonomie stran, neboť je na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí účinnost smlouvy. Nelze přitom vyloučit, aby účinnost smlouvy založili přede dnem jejího uzavření (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005). Jestliže se tedy účastníci v listopadu 2019 dohodli na tom, že účinnost novační smlouvy založí již od 1. 7. 2019, o čemž by svědčilo to, že právě zmíněné datum uvedli v písemném vyhotovení smlouvy jako datum jejího uzavření, pak takové rozhodnutí bylo zcela na jejich vůli a uvážení a rozhodně nemůže být na újmu platnosti smlouvy.

31. Žalovaný jím tvrzenou neplatnost smlouvy opíral též o argument, že žalobkyně smlouvu uzavírala v úmyslu obejít daňové předpisy a vyhnout se úhradě daně z příjmu v souvislosti s příslušenstvím, které se jí žalovaný zavázal hradit. Ani tuto námitku soud neshledává jako opodstatněnou. To, zda žalobkyně v případě, že jí z předmětné smlouvy plynul nějaký příjem podléhající zdanění, svou daňovou povinnost řádně splnila, nijak nesouvisí s tím, jestli zmíněná smlouva zavazuje oba účastníky. Daňová povinnost je totiž povinností veřejnoprávní a lze o ní hovořit pouze ve vztahu mezi státem jako příjemcem daně a žalobkyní jakožto jejím plátcem. Splnění této povinnosti je přitom zcela nezávislé na plnění smluvních povinností ve vztahu mezi oběma smluvními stranami. I pokud by se ukázalo, že žalobkyně svou povinnost řádně odvést daň nesplnila, nic by to neměnilo na tom, že žalovaný je povinen splnit povinnosti, k nimž se v novační smlouvě zavázal, a už vůbec by to nemohlo založit neplatnost této smlouvy. Právě proto soud nezjišťoval u příslušných orgánů finanční správy, zda žalobkyně svou daňovou povinnost splnila, jak navrhoval ke zvážení žalovaný, neboť zjištěné skutečnosti by pro výsledek sporu nemohly být jakkoliv relevantní.

32. Pro soud bylo při jeho rozhodování klíčové, že ačkoliv žalovaný označoval novační smlouvu za neplatnou, zjevně se jejím obsahem dlouhodobě řídil, neboť žalobkyni (byť nepravidelně) hradil ve smlouvě dohodnuté kvartální úroky ve výši 30 000 Kč, o čemž svědčí nejen výše jím zasílaných plateb, ale v mnoha případech i poznámky pro příjemce, v nichž platby zjevně označuje jako úhradu úroků za příslušné kalendářní čtvrtletí. Soud dospěl k závěru, že žalovaný provedenými úhradami úroků uznal svůj dluh vůči žalobkyni plynoucí z uzavřené novační smlouvy co do důvodu a výše ve smyslu § 2054 odst. 1 o. z. Vysvětlení žalovaného, že úroky hradil nikoliv z toho důvodu, že by se cítil být vázán uzavřenou novační smlouvou, nýbrž proto, že si byl vědom toho, že žalobkyni ještě dluží nějaké peníze z dřívějška, soud nepovažuje za věrohodné. Postrádá totiž jakoukoliv logiku a jeho relevanci především vylučují již zmiňované poznámky, jimiž žalovaný označil jednotlivé provedené platby a které zjevně odkazují na obsah novační smlouvy.

33. Uznáním dluhu došlo podle § 2053 o. z. k založení vyvratitelné domněnky, podle níž dluh v rozsahu uznání v době uznání trval. Plněním úroků sjednaných v novační smlouvě z pohledu soudu žalovaný uznal celý svůj dluh založený touto smlouvou, přičemž v řízení se mu existenci dluhu nepodařilo vyvrátit. Proto soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je důvodná a že žalobkyni svědčí právo jak na požadovanou jistinu ve výši 1 000 000 Kč, tak i na sjednané a doposud neuhrazené úroky ve výši 60 000 Kč. Uložil proto žalovanému povinnost obě zmiňované částky žalobkyni zaplatit a současně jej zavázal i k úhradě zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině pohledávky za dobu od 1. 1. 2024, tedy ode dne následujícího sjednanému dni splatnosti jistiny (31. 12. 2023), do zaplacení (výrok I. rozsudku). Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

34. Jako nedůvodnou soud zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužnému smluvnímu úroku (60 000 Kč) za dobu od 1. 1. 2024 do zaplacení (výrok II. rozsudku). Podle § 1806 věty prvé o. z. lze totiž úroky z úroků požadovat jen v případě, že to bylo mezi stranami ujednáno. Nic takového ovšem z předložené novační smlouvy nevyplývá, žalobkyně existenci takového smluvního ujednání netvrdila a tím spíše ji neprokázala, proto jí z pohledu soudu právo na zaplacení úroku z prodlení náleží toliko z dlužné jistiny pohledávky, nikoliv již z dohodnutých smluvních úroků.

35. Jakkoliv byla žaloba zčásti zamítnuta a z procesního hlediska tedy žalobkyně neměla v řízení úplný procesní úspěch, již na první pohled je zřejmé, že její neúspěch se týkal jen velmi nepatrné části předmětu řízení, neboť při přiznané částce 1 060 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta pouze v rozsahu zákonného úroku z prodlení z částky 14,75 % ročně z částky 60 000 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení. Pokud by byl úrok z prodlení, pro který byla žaloba částečně zamítnuta, vyčíslen k datu vydání tohoto rozsudku, odpovídal by částce 10 353 Kč, která představuje méně než 1 procento z žalobkyni přiznané jistiny a úroku. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyni podle § 142 odst. 3 o. s. ř. svědčí vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.

36. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 50 000 Kč a dále z nákladů jejího právního zastoupení ve výši 98 605 Kč. Tyto náklady tvoří v prvé řadě mimosmluvní odměna zástupkyně žalobkyně ve výši 75 240 Kč za celkem šest úkonu právní služby učiněných podle § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen „AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení, písemné doplnění žaloby spojené s návrhem na vydání platebního rozkazu z 28. 11. 2024, účast zástupkyně žalobkyně u jednání soudu dne 15. 1. 2025, písemnou repliku žalobkyně k doplnění tvrzení a důkazů žalovaným z 26. 2. 2025 a účast zástupkyně žalobkyně u jednání soudu dne 3. 3. 2025, kdy toto jednání trvalo déle než dvě hodiny a zástupkyni žalobkyně proto náleží za účast u něj mimosmluvní odměna v rozsahu dvou úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. g) AT). Za každý z vymezených úkonů právní služby náleží zástupkyni žalobkyně podle § 7 bodu 6 AT mimosmluvní odměna ve výši 12 540 Kč vypočtená v souladu s § 8 odst. 1 AT z tarifní hodnoty odpovídající výši vymáhaného peněžitého plnění bez příslušenství (tj. z částky 1 060 000 Kč), celkem tedy odměna ve výši 75 240 Kč (6 * 12 540 Kč). Dále jí náleží paušální náhrada hotových výdajů spojených se shora uvedenými úkony právní služby, a to v celkové výši 2 400 Kč, kdy za první dva úkony právní služby, které byly učiněny ještě v roce 2024, náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů (§ 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2023), za zbývající čtyři úkony právní služby učiněné již v roce 2025 vždy paušální náhrada ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT v aktuálním znění). V souvislosti s cestami k jednáním soudu ve dnech 15. 1. 2025 a 3. 3. 2025 náleží zástupkyni žalobkyně náhrada cestovních výdajů za cestu z jejího sídla do sídla soudu na trase Brno – Svitavy a zpět, kdy v součtu bylo najeto celkem 292 km vozem tov. zn. Mazda 6 s kombinovanou spotřebou benzinu 6,3 l/100 km, kdy výši cestovních náhrad je třeba stanovit s přihlédnutím k sazbě základní náhrady za použití vozidla (5,80 Kč za 1 km jízdy) a průměrné ceně benzinu (35,80 Kč/1 l) dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 475/2024 Sb., která upravuje výši cestovních náhrad pro pracovní cesty uskutečněné v roce 2025. Zástupkyni žalobkyně tak náleží náhrada cestovného v celkové výši 2 352 Kč (292 * 5,80 + 2,92 * 6,3 * 35,80). Dále jí náleží náhrada za čas promeškaný oběma cestami do sídla soudu a zpět v rozsahu 10 započatých půlhodin po 150 Kč, tedy celkem ve výši 1 500 Kč (§ 14 odst. 3 AT). V neposlední řadě má pak podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. jako plátce DPH nárok na 21% DPH ze shora uvedených položek (tj. z částky 81 492 Kč), která odpovídá částce 17 113 Kč. Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 148 605 Kč, a to k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

37. Pokud jde o lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností, využil soud možnosti, kterou mu dává ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., a žalovanému prodloužil obecnou třídenní pariční lhůtu na dva měsíce. Učinil tak zejména s ohledem na výši přiznané pohledávky a náhrady nákladů řízení ve snaze umožnit žalovanému dostatečný časový prostor k tomu, aby si v případě, že potřebnými prostředky v tuto chvíli nedisponuje, zajistil zdroje pro zaplacení takto vysoké částky například formou úvěru či jiného finančního produktu. Soud má současně za to, že prodloužení splatnosti dlužné částky o dva měsíce nebude znamenat příliš citelný zásah do právního postavení žalobkyně, který by z její strany za daných okolností nebylo možné akceptovat.

Poučení