23 Co 255/2024 - 563

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové ve věci žalobkyně: [společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátkou [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [společnost 2], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] 2. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. března 2024, č. j. 24 C 406/2013-503, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé I a v nákladovém výroku III mezi žalobkyní a druhým žalovaným potvrzuje; v nákladovém výroku II mezi žalobkyní a první žalovanou se rozsudek soudu I. stupně mění jen tak, že výše náhrady nákladů činí 151 734 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 85 123,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 11. 3. 2024 soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem 1/6 nemovitostí: stavba č. p. [číslo], rodinný dům na parc. [číslo], parc. č. [číslo], zastavená plocha a nádvoří, parc. č. [číslo], ostatní plocha způsobu využití zeleň, parc. č. [číslo], zahrada, parc. č. [číslo], ostatní plocha, parc. č. [číslo] ostatní plocha, způsob využití zeleň, zapsaných na LV č. [číslo] vedeném u [správní orgán], Katastrální pracoviště [adresa] pro katastrální územní [místo], obec [místo], je druhý žalovaný (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit první žalované na náhradě nákladů řízení částku 33 638 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Právní předchůdkyně žalobkyně podala dne 27. 12. 2013 žalobu, kterou se domáhala určení, že druhý žalovaný je vlastníkem id. 1/6 nemovitostí, a to stavby č. p. [číslo], rodinný dům na parc. [číslo], parc. č. [číslo], zastavená plocha a nádvoří, parc. č. [číslo], ostatní plocha způsobu využití zeleň, parc. č. [číslo], zahrada, parc. č. [číslo], ostatní plocha, parc. č. [číslo] ostatní plocha, způsob využití zeleň, v k. ú. [místo] zapsaných na LV č. [číslo] vedeném u [správní orgán], Katastrální pracoviště [adresa] (dále také jen „předmětný spoluvlastnický podíl“). Požadovaného určení se domáhala s tvrzením, že ze strany druhého žalovaného došlo k porušení zákonného předkupního práva, když nenabídl žalobkyni využití předkupního práva ke svému spoluvlastnickému podílu a převedl jej kupní smlouvou na první žalovanou.

3. Po vymezení dalších žalobních tvrzení a obrany žalované (zejména namítala absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a vznesla námitku promlčení případného hypotetického nároku žalobkyně domáhat se relativní neplatnosti převodu předmětných nemovitostí), soud prvního stupně uvedl, jaká skutková zjištění učinil z jednotlivých listinných důkazů. Vzal za prokázané, že dne 21. 5. 2012 druhý žalovaný učinil původní žalobkyni [jméno FO] v pořadí druhou nabídku k využití předkupního práva k jeho spoluvlastnickému podílu ve výši id. 1/6 vzhledem k celku na předmětných nemovitostech za kupní cenu 1 750 000 Kč, kterou je třeba uhradit ve lhůtě 2 měsíců. Dne 4. 6. 2012 [jméno FO] zaslala své právní zástupkyni dopis ve znění „[jméno FO], posílám ti nabídku, co mi přišla v pátek. Dnes jsem nechala vystavit nový výpis z katastru. Odpovídat nebudu. Pokusím se ti zavolat. Zdraví [jméno FO]“. [jméno FO] odeslala dopis své právní zástupkyni spolu s pořízeným výpisem z katastru nemovitostí ze 4. 6. 2012. Dne 12. 7. 2012 byla usnesením Okresního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], právní moc 24. 8. 2012, k uspokojení pohledávky oprávněné [právnická osoba] nařízena exekuce na majetek druhého žalovaného a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]. Dne 8. 8. 2012 vydal soudní exekutor oznámení o skončení exekuce č. j. [spisová značka]. Dne 10. 8. 2012 byla uzavřena mezi první žalovanou jako kupujícím a druhým žalovaným jako prodávajícím kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej předmětných nemovitostí za kupní cenu ve výši 1 750 000 Kč s tím, že část kupní ceny ve výši 923 620 Kč prodávající uznává jako pohledávku vůči kupující, jež byla započtena proti kupní ceně, částka 500 000 Kč bude složena do advokátní úschovy a část kupní ceny ve výši 326 380 Kč uhradí kupující v hotovosti prodávajícímu při podpisu smlouvy. Prodávající prohlásil, že jeho vlastnické právo není nijak omezeno, je oprávněn převáděné nemovitosti bez omezení převést touto smlouvou na kupující a nedojde tím k porušení právních předpisů či práv třetích osob a na převáděných nemovitostech neváznou žádné nesplacené pohledávky, zástavní práva, s výslovnou výjimkou zástavního práva ve prospěch kupující, zřízené k zajištění pohledávek kupující plynoucích ze smlouvy o postoupení pohledávek z 24. 4. 2012. Dále prohlásil, že předkupní právo oprávněných podílových spoluvlastníků, [jméno FO] jako výlučného spoluvlastníka podílu id. 2/6 a [jméno FO] jako výlučného vlastníka spoluvlastnického podílu id. 1/2 vzhledem k celku, před podpisem kupní smlouvy zaniklo. Ke dni podání žaloby bylo v katastru nemovitostí na LV č. [číslo] k pozemkům parc. č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] a na parcele [číslo] stojící stavby č. p. [číslo], v k. ú. [adresa] zapsáno vlastnické právo ve výši id. 1/6 pro první žalovanou, ve výši 2/6 pro [jméno FO] a ve výši 1/2 pro [jméno FO]. U Obvodního soudu pro [adresa] bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka] řízení o určení vlastnického práva k podílu o velikosti 1/2 na předmětných nemovitostech; v řízení se žalobkyně [jméno FO] domáhala proti žalovanému [jméno FO] určení, že je vlastníkem podílu o velikosti 1/2 na předmětných nemovitých věcech a uvedla, že tyto nemovitosti, jejichž byla výlučným vlastníkem, žalovanému darovala na základě darovací smlouvy ze 3. 4. 2015 a nyní odvolala tento dar pro nevděk obdarovaného. Dne 30. 9. 2018 [jméno FO] zemřela a její veškerý majetek nabyla obchodní společnost [společnost 3] jako nabyvatel zcizeného dědictví od jediného dědice, pozůstalého syna [jméno FO]. Na základě fúze sloučením společnosti [společnost 3] se společností [společnost] se nástupnickou společností stala společnost [společnost] jako současná žalobkyně.

4. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav věci podle § 140 a § 602 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, protože předkupní právo žalobkyně nebylo porušeno.

5. Soud prvního stupně vyšel z prokázané skutečnosti, že nabídka k využití předkupního práva (druhá v pořadí), byla původní žalobkyni doručena 1. 6. 2012, lhůta pro její akceptaci byla do 1. 8. 2012. V průběhu lhůty, dne 12. 7. 2012, byla nařízena exekuce na majetek druhého žalovaného, předmětný spoluvlastnický podíl byl tak zatížen generálním inhibitoriem, avšak po větší část dvouměsíční lhůty byl předmětný spoluvlastnický podíl druhého žalovaného nezatížen exekucí. Exekuce skončila 8. 8. 2012, kupní smlouva mezi žalovanými byla uzavřena až dne 10. 8. 2012. Původní žalobkyně na učiněnou nabídku nereagovala, naopak sdělila své právní zástupkyni, že na ni nebude reagovat, a také nereagovala, přičemž dne 2. 8. 2012 lhůta uplynula. Původní žalobkyně nabídky nevyužila, nijak nereagovala a nemovitost nebyla vyplacena, druhý žalovaný mohl s nemovitostí nakládat, neboť vyrovnal své závazky a dispoziční omezení zaniklo.

6. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž jejich náhradu přiznal procesně úspěšné první žalované, a to za právní zastoupení, kdy advokát učinil v řízení celkem 10 úkonů právní služby. Při stanovení výše odměny soud vycházel z ust. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tedy z výše odměny 3 100 Kč za jeden úkon právní služby.

7. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože procesně úspěšnému druhému žalovanému žádné náklady nevznikly.

8. Proti rozsudku podaly včasná a přípustná odvolání žalobkyně a první žalovaná.

9. Žalobkyně se odvolala proti všem výrokům rozsudku. Soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení věci. Odůvodnění zamítavého výroku je v rozporu se závěry aplikovatelné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR. Aby bylo možné považovat předkupní právo druhého žalovaného za řádně uplatněné, musela by lhůta pro akceptaci nabídky na využití předkupního práva ze strany žalobkyně trvat celé dva měsíce od doručení předmětné výzvy. V daném případě v průběhu lhůty došlo k nařízení exekuce, do níž předmětný spoluvlastnický podíl druhého žalovaného tzv. „spadl“, a byl tak stižen tzv. generálním inhibitoriem. V důsledku toho jej nebylo možno převést. Žalobkyně nesouhlasila se soudem prvního stupně, že postačuje, pokud původní žalobkyně mohla nabídku předkupního práva přijmout pouze po část zákonné dvouměsíční lhůty. Takový názor nemá oporu v žádném právním předpise a je v rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, jíž žalobkyně v odvolání označila. Za zcela nepodstatné pro výsledek řízení je to, co si mezi sebou řekly původní žalobkyně a její právní zástupkyně, neboť se jedná o soukromou konverzaci, která se k druhému žalovanému nedostala. V řízení nebylo prokázáno, že by původní žalobkyně dala druhému žalovanému prokazatelně najevo, že nemá zájem nabídku přijmout. Samotnou její nečinnost nelze vyhodnotit jako projev vůle nabídku nepřijmout. V dané věci bylo rovněž zjištěno, že podmínky nabídnuté původní žalobkyně nebyly obdobné podmínkám, které byly nabídnuty první žalované. První žalovaná totiž nejprve vyplatila dluhy druhého žalovaného, částka byla považována za zálohu na kupní cenu, a teprve po skončení exekuce došlo k uzavření samotné kupní smlouvy. V nabídce učiněné původní žalobkyni však o takovém postupu nebylo uvedeno ničeho. Nabídka tak nemohla být učiněna řádně. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl i o povinnosti žalovaných nahradit žalobkyni náklady řízení.

10. K odvolání žalobkyně se první žalovaná vyjádřila tak, že napadený rozsudek je věcně správný a odvolání žalobkyně nedůvodné. Námitka žalobkyně, že jí nebyla poskytnuta dvouměsíční předkupní lhůta je účelová a nepravdivá. Judikatura, na kterou odkazuje, na danou věc nedopadá. Druhý žalovaný respektoval zákonné předkupní právo žalobkyně, avšak k vyplacení ze strany žalobkyně ve lhůtě nedošlo a žalobkyně projevila jednoznačně vůli nabídku odmítnout. Druhý žalovaný proto mohl svůj podíl prodat první žalované. Exekuce nebyla překážkou k využití předkupního práva. Omezení druhého žalovaného disponovat s podíly na nemovitostech existovalo pouze do doby, než uhradí své dluhy, přičemž současně neexistovalo žádné omezení na jeho straně učinit nabídku předkupního práva. Pokud by žalobkyně nabídku využila a vyplatila druhému žalovanému podíl, mohl by z těchto prostředků vyplatit své dluhy a žalobkyni svůj podíl prodat. Protože žalobkyně setrvala v úplné pasivitě a následně se dovolávala porušení předkupního práva, nemůže takové její jednání požívat právní ochrany. Projev vůle žalobkyně, byť vyjádřený soukromě, jednoznačně vylučuje, že by jí jakýmkoli efektivním způsobem bylo bráněno v možnosti využít předkupní právo tím, že jí byla zkrácena lhůta pro jeho využití. Žalovaná rovněž nesouhlasila s tím, že by byla zvýhodněna oproti žalobkyni podmínkami kupní smlouvy, tvrzení žalobkyně v daném směru je zcela účelové a nepodložené. Podle první žalované je také relevantní, zda žalobkyně byla schopna podíl druhého žalovaného vyplatit, pokud by tomu tak nebylo, je zřejmé, že podala žalobu z nízkých pohnutek. První žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

11. První žalovaná napadla odvoláním výrok II rozsudku o nákladech řízení mezi žalobkyní a první žalovanou. Souhlasila s výčtem úkonů právní služby, za které jí náleží náhrada hotových výdajů, avšak nesouhlasila se zařazením věci podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Soudní řízení se týká nemovité věci, jejíž hodnota je penězi vyjádřená, tím i zjistitelná v kupní smlouvě ze dne 10. 8. 2012 a činí 1 750 000 Kč. První žalované proto náleží na náhradě nákladů řízení 151 734 Kč. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II rozsudku a přiznal jí uvedenou částku.

12. K odvolání první žalované žalobkyně uvedla, že sama podala odvolání, které směřuje do výroku I, má za to, že by mu mělo být vyhověno a v důsledku toho by jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Stanovení tarifní hodnoty ponechala na úvaze soudu.

13. Druhý žalovaný se k odvoláním nevyjádřil.

14. Poté, co odvolací soud poskytl žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení, z nichž bude vyplývat její naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu je druhý žalovaný, a k doplněným tvrzením označila důkazy, se žalobkyně vyjádřila podáním ze dne 15. 10. 2024. Uvedla, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem bez dalšího, neboť spoluvlastník má vždy právní zájem na požadovaném určení, pokud se domáhá vyslovení neplatnosti převodní smlouvy, kterou bylo porušeno jeho předkupní právo. Žalobkyně si je vědoma stávající judikatury (konkrétně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, č. j. 22 Cdo 1280/2021-196), z jejichž závěrů vyplývá, že při porušení předkupního práva spoluvlastníka má tento spoluvlastník právo na převod věci ze strany nabyvatele (tzv. právo retraktu) podle § 2144 odst. 1 o. z. a nemá tedy právo dovolávat se neplatnosti převodní smlouvy, když porušení předkupního práva neplatnost této smlouvy nezpůsobuje. Dřívější judikatura ale byla odlišná. Také bylo možno domáhat se převodu věci ze strany nabyvatele, bylo ale také možné dovolat se (relativní) neplatnosti převodní smlouvy. Žalobkyně na žalovaných uplatnila námitku relativní neplatnosti, konkrétně v rámci námitky promlčení a dokládala to vyjádřením žalované do řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Tím, že žalobkyně uplatnila na žalovaných námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy mezi první žalovanou a druhým žalovaným, a tato okolnost nebyla reflektována, bylo nezbytné podat tuto žalobu na určení, že vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu je druhý žalovaný. Naopak se žalobkyně nemohla domáhat na nabyvateli práva převodu předmětného spoluvlastnického podílu, neboť k platnému převodu nedošlo. Žalobkyně dovozovala, že za situace, kdy žalovaní nereflektují skutečnost, že se dovolala relativní neplatnosti právního jednání, má na požadovaném určení naléhavý právní zájem tzv. automaticky, bez dalšího. Právní zájem na požadovaném určení žalobkyně spatřuje zejména v tom, že žalobkyně jakožto podílový spoluvlastník potřebuje vědět, s kým má jednat, pokud jde o otázku údržby společných nemovitostí, a zejména pak s kým má jednat, pokud jde o otázku vypořádání společných nemovitostí. Současně je daná otázka významná i z hlediska tzv. „rozvržení sil“ při vzájemném vyjednávání o komplexním vyřešení majetkových otázek k předmětným nemovitostem. Zcela zásadní právní zájem na požadovaném určení spatřuje žalobkyně v tom, že pro případ, že by vlastnické právo bylo určeno na straně druhého žalovaného, je zřejmé, že předmětný spoluvlastnický podíl by byl stižen generálním inhibitoriem, neboť na majetek druhého žalovaného je vedeno několik exekucí, a byl by v rámci exekuce zpeněžován. Žalobkyně by tak měla možnost se této exekutorské dražby účastnit a předmětný podíl dražit.

15. K doplněným tvrzením ze strany žalobkyně se první žalovaná vyjádřila tak, že námitka relativní neplatnosti byla učiněna opožděně, je promlčena a žalobkyně tím přišla o možnost se neplatnosti úspěšně dovolávat. Podle první žalované neexistuje na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to nejen z důvodu promlčení práva namítat neplatnost kupní smlouvy, ale především proto, že se původní žalobkyně sama rozhodla na nabídku předkupního práva nereflektovat. Existence naléhavého právního zájmu, resp. práva domáhat se neplatnosti napadené kupní smlouvy, na straně původní žalobkyně byla od počátku vyloučena již tím, že byla nejen pasivní a své právo nevykonala, ale i proto, že svůj podíl následně darovala třetí osobě a tento se nemohl obnovit jen tím, že se dovolala daru zpět a stejně nemohl přejít ani na současnou žalobkyni.

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobkyně do věci samé není opodstatněné. Odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti druhého žalovaného, který se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o jeho odročení (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

17. V posuzované věci žalobkyně namítala, že bylo porušeno její předkupní právo (§ 140 obč. zák.).

18. Při porušení předkupního práva nenastupuje absolutní neplatnost příslušného právního úkonu, ale spoluvlastník má právo se na nabyvateli spoluvlastnického podílu domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi (§ 603 odst. 3 obč. zák.). Tento postup ovšem předpokládá, že se oprávněný spoluvlastník účinně nedovolal účinků relativní neplatnosti smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu. V případě dovolání se neplatnosti právního úkonu hledí se na něj, jako by k tomuto úkonu nedošlo. Předkupní právo zůstává oprávněnému spoluvlastníku a působí vůči povinnému spoluvlastníku (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II 2. vydání, Praha 2009, 876-890 s.). Oprávněný spoluvlastník se pak může domáhat určení neplatnosti převodní smlouvy a určení, že vlastníkem je nadále povinný spoluvlastník.

19. Žalobkyně podala žalobu na určení, že vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu je druhý žalovaný. Podala tedy určovací žalobu [§ 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném ke dni podání žaloby], s níž může být úspěšná toliko v případě, pokud prokáže svá tvrzení o tom, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Soud prvního stupně tuto skutečnost pominul a otázkou naléhavého právního zájmu se nezabýval.

20. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, je dán zejména tam, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba není opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014).

21. Tvrzení obsažená v žalobě nesvědčí o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Původní žalobkyně totiž spatřovala naléhavý právní zájem ve skutečnosti, že se s první žalovanou nemohou dohodnout na společném užívání nemovitosti. Tvrzený nesoulad však neřeší podání žaloby na určení vlastnického práva předchozího spoluvlastníka, v dané věci druhého žalovaného. K dosažení zamýšleného účelu tu byly jiné prostředky právní ochrany, předně žaloba na úpravu užívání společné věci podle § 139 odst. 2 obč. zák., případně žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. Odvolací soud poukazuje také na to, že podle žalobních tvrzení se původní žalobkyně ani nedovolávala relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 10. 8. 2012.

22. Současná žalobkyně opustila výše uvedená tvrzení původní žalobkyně a naléhavý právní zájem dovozovala z judikatury podle níž, domáhá-li se spoluvlastník vyslovení neplatnosti převodní smlouvy, kterou bylo porušeno jeho předkupní právo, má vždy naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

23. Odvolací soud nepovažuje ani tato tvrzení žalobkyně za způsobilá prokázat existenci naléhavého právního na požadovaném určení, jelikož v případě vyhovění žalobě se právní postavení žalobkyně nijak nezmění, a to s ohledem na současnou právní úpravu předkupního práva v ust. § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 7. 2020, která předkupní právo spoluvlastníků výrazně redukovala. Žalobkyně již nemůže očekávat případnou nabídku využití předkupního práva ze strany druhého žalovaného (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016 a nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 3926/16). Ostatně i z podání žalované, která činila v průběhu řízení, je zjevné, že si je sama vědoma toho, že případné vyhovující rozhodnutí nebude mít na výši jejího spoluvlastnického podílu žádný vliv.

24. Odvolací soud napravil deficit poučení ze strany soudu prvního stupně a sám poskytl žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., avšak ani po daném poučení žalobkyně neprokázala existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Žalobkyní tvrzená nejistota ohledně subjektu, s nímž má jednat o údržbě společných nemovitostí a vypořádání společných nemovitostí, nezakládá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva z důvodu porušení předkupního práva, nadto za situace, kdy z katastru nemovitostí vyplývá, kdo je dalším spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení není dán ani na základě tvrzení o exekucích druhého žalovaného. Spoluvlastnický podíl druhého žalovaného by v případné dražbě mohla vydražit i první žalovaná, popřípadě třetí osoba. Případný úspěch určovací žaloby by se neprojevil ve zlepšení právního postavení žalobkyně, a s ohledem na velikost spoluvlastnických podílů žalobkyně a žalované (v současné době má každá z účastnic podíl o velikosti jedné poloviny) by neodstranil tvrzený nesoulad, naopak by mohl vést k dalším sporům.

25. Protože již z tvrzení žalobkyně je zjevná absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, odvolací soud zamítl návrhy žalobkyně na provedení důkazu e-maily mezi právní zástupkyní žalobkyně a právním zástupcem první žalované ze dne 20. 6. 2024 a 3. 7. 2024, výpisem z centrální evidence exekucí a výpisem z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný k datu 31. 7. 2012. Skutečnosti, které jimi měly být zjištěny, nejsou relevantní pro posouzení věci.

26. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), byť z jiných důvodů, než na kterých je založeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.

27. Odvolání žalované proti rozhodnutí o nákladech řízení ve výroku II je důvodné, neboť soud prvního stupně chybně vycházel z fiktivní tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ačkoli hodnota předmětného spoluvlastnického podílu je známa z kupní smlouvy ze dne 10. 8. 2012. Odchýlil se tak od ustálené judikatury (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10 či nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 3281/22). V posuzované věci je tarifní hodnotou částka 1 750 000 Kč a odměna za jeden úkon právní služby podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6 advokátního tarifu činí 15 330 Kč. Za úkony právní služby, které učinil advokát prvního žalovaného, a které jsou vyjmenovány v bodu 39. odůvodnění napadeného rozsudku, a na který lze pro správnost z důvodu stručnosti odkázat, náleží odměna v celkové výši 122 400 Kč (6 x 15 300 a 4 x 7650). Spolu s náhradou hotových výdajů za deset úkonů právní služby ve výši 3 000 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 26 334 Kč, činí náhrada nákladů první žalované za řízení před soudem prvního stupně 151 734 Kč.

28. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu I. stupně v nákladovém výroku II podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 151 734 Kč. Co do základu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a místa plnění (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) je rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II správné, proto bylo potvrzeno podle § 219 o. s. ř.

29. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a první žalovanou bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla procesně úspěšná první žalovaná, proto jí náleží náhrada nákladů, které jí vznikly v souvislosti s právním zastoupením. Advokát učinil v odvolacím řízení čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu - vyjádření k odvolání žalobkyně, účast na jednání před odvolacím soudem dne 2. 10. 2024, vyjádření žalované k doplnění tvrzení žalobkyně, účast na jednání před odvolacím soudem dne 6. 11. 2024. Dále advokát učinil jeden úkon právní služby podle 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu - odvolání žalované proti rozhodnutí o nákladech řízení, za který náleží odměna ve výši jedné poloviny. Odměna za uvedené úkony právní služby činí celkem 68 850 Kč (4 x 15 300 a 1 x 7 650). Spolu s náhradou hotových výdajů za pět úkonů právní služby ve výši 1 500 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 14 773,50 Kč, činí náhrada nákladů první žalované za řízení před odvolacím soudem 85 123,50 Kč.

30. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, a to za situace, kdy druhému žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení prokazatelně nevznikly.

Poučení