23 Co 320/2024 - 456

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 1 097 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. června 2024, č. j. 7 C 203/2021-378, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích o věci samé I a II potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o nákladech řízení III mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 7 C 203/2021-378, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 65 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 65 000 Kč od 10. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky ve výši 1 032 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 1 032 000 Kč ode dne 10. 7. 2021 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 63 750 Kč, a do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 097 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty z důvodu porušení smluvního závazku žalované vyplývajícím z kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem na straně kupující a žalovanou na straně prodávající dne 7. 12. 2017, dále jen „Kupní smlouva“ na koupi a prodej garážového stání, jež byla smlouvou spotřebitelskou. Žalovaná porušila povinnost vyplývající pro ni z čl. 6.4 Kupní smlouvy, dle kterého byl prodávající povinen zajistit vydání potvrzení banky o vzdání se zástavního práva k předmětu koupě (dále jen „Potvrzení banky“) a jeho předání či doručení kupujícímu (žalobci) nejpozději do 30 dní ode dne, kdy bude kupní cena hrazená prostřednictvím vázaného účtu u [právnická osoba] připsána na účet prodávajícího. Pro případ nesplnění této povinnosti žalované jakožto prodávající byla v čl. 6.4 Kupní smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení. Žalovaná svou povinnost dle tvrzení žalobce nikdy nesplnila a zástavní právo zaniklo, resp. došlo k jeho výmazu z katastru nemovitostí až na základě vzdání se zástavního práva ze strany [právnická osoba] ze dne 27. 4. 2021, které bylo žalobci předáno dne 3. 5. 2021 a které si žalobce zajistil sám poté, co zjistil, že garážové stání je stále zástavním právem zatíženo. Žalovaná měla svou povinnost utvrzenou smluvní pokutou splnit nejpozději do 30. 4. 2018, neboť žalované byla na její bankovní účet ze strany [právnická osoba] uhrazena celá kupní cena dne 29. 3. 2018, žalobce tak požaduje smluvní pokutu za období od 1. 5. 2018 do 3. 5. 2021 ve výši 1 097 000 Kč, tj. za 1097 dnů prodlení. Nárok na úhradu smluvní pokuty žalobce u žalované uplatnil dopisem ze dne 23. 6. 2021, když žalovanou vyzval k úhradě ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy, kdy tato byla doručena dne 29. 6. 2021 a od 10. 7. 2021 je tedy žalovaná v prodlení s úhradou smluvní pokuty.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná měla na základě čl. 6.4 Kupní smlouvy toliko povinnost zajistit vydání Potvrzení banky a jeho předání žalobci. Žalovaná již neměla povinnost kontrolovat, zda došlo k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí. K vydání Potvrzení banky došlo již 15. června 2018, a to na základě příslibu vydání potvrzení o vzdání se zástavního práva a souhlasu s výmazem zákazu zcizení a zatížení ze strany [právnická osoba] ze dne 25. srpna 2017. Potvrzení banky ze dne 15. června 2018 bylo obratem předáno žalobci, nicméně bez předávacího protokolu či jakékoliv jiné listiny předání prokazující. Osoba, která předání zprostředkovala, pan [jméno FO4], bohužel v mezidobí zemřel při autonehodě, a tak není možné provést jeho svědeckou výpověď. Žalobce se na žalovanou nikdy neobrátil s tím, že by od ní požadoval údajně chybějící Potvrzení banky. Byl to naopak právě žalobce, kdo otálel s uplatněním svého práva víc než tři roky, což mimo jiné má vliv také na výši možného úroku z prodlení v souladu s § 1805 o. z., kdy toto lze analogicky použít i na maximální výši smluvní pokuty. Žalovaná rovněž vznesla námitku promlčení a dále odkázala na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. ledna 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (dále jen „Rozsudek NS“) a navrhla, aby soud, pokud dospěje k závěru, že nárok žalobce na smluvní pokutu je oprávněný a současně že není promlčený, smluvní pokutu jakožto nepřiměřeně vysokou snížil v souladu s § 2051 o. z. na 0 Kč, když žalobci nevznikla žádná škoda a žalovanou ani nikdy nevyzval ke splnění povinnosti. Zároveň byla povinnost zajistit vydat Potvrzení banky a předat jej kupujícímu doplněna také do trojstranné smlouvy o vázaném účtu uzavřené mezi žalobcem, žalovanou a [právnická osoba], a to jako povinnost banky. Z toho důvodu žalovaná neměla žádné pochybnosti o tom, že tato povinnost byla splněna a nepředpokládala jakýkoliv zlý úmysl na straně žalobce. Nadto má žalovaná zato, že její povinnost předat Potvrzení banky žalobci byla splněna již uzavřením smlouvy o vázaném účtu, kdy součástí smlouvy o vázaném účtu je čl. 4.1, který stanoví povinnost vydání Potvrzení banky přímo bance.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování a na základě nesporných tvrzení, jež vzal za svá skutková zjištění, učinil následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalobcem a žalovanou došlo k uzavření Kupní smlouvy, v níž byla ujednána smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč denně pro případ porušení povinnosti žalované zajistit vydání Potvrzení banky a jeho předání/doručení žalobci nejpozději ve lhůtě 30 dnů od připsání celé kupní ceny na bankovní účet žalované. K připsání celé kupní ceny na bankovní účet žalované došlo dne 29. 3. 2018. Potvrzení banky sice bylo vydáno dne 15. 6. 2018, nicméně v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná zajistila předání/doručení tohoto potvrzení žalobci. Soud I. stupně v rámci dokazování učinil dotaz na právního nástupce [právnická osoba], jímž je [p.o.2]., která soudu mimo jiné sdělila, že z dokumentů, které má z [právnická osoba] k dispozici, není možné potvrdit, zda bylo nějaké Potvrzení banky vystaveno k dřívějšímu datu než 27. 4. 2021. Na základě Potvrzení banky ze dne 27. 4. 2021, jež si vyžádal od banky žalobce a bylo mu předáno dne 3. 5. 2021, došlo následně k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí. Žalobci v důsledku porušení povinnosti žalované zajištěné vymáhanou smluvní pokutou žádná škoda nevznikla.

5. Po právní stránce soud I. stupně nejprve dle obecných výkladových pravidel dle § 555 a násl. ve spojení s § 1812 o. z. vyložil projev vůle účastníků obsažený v čl. 6. 4 Kupní smlouvy a dospěl k závěru, že smluvní pokutou ve výši 1 000 Kč denně byla zajištěna, jak povinnost žalované zajistit vydání Potvrzení banky, tak její povinnost zajistit předání či doručení žalobci. Soud I. stupně dále dospěl k závěru, že žalovaná se této své povinnosti zajistit předání/doručení Potvrzení banky žalobci nezprostila, resp. ji nesplnila uzavřením trojstranné smlouvy o vázaném účtu, kdy opačný závěr by byl i nelogický s ohledem na totožné datum uzavření obou smluv (7. 12. 2017), neboť v takovém případě by zajištění této povinnosti smluvní pokutou ztratilo svůj smysl. Nadto by byl takový závěr výkladem v neprospěch spotřebitele. Žalovaná povinnost utvrzenou smluvní pokutou nesplnila, když v tomto ohledu nepředložila žádný důkaz. Pokud se týká případného předání Potvrzení banky žalobci samotnou bankou, pak to není ani teoreticky pro splnění povinnosti žalované relevantní, a proto nebyl (pro nadbytečnost) proveden důkaz svědeckou výpovědí [FO2], nadto s ohledem na velký časový odstup lze jen těžko předpokládat, že by si snad navrhovaný svědek pamatoval konkrétní okolnosti jednoho pracovního případu z mnoha. Dále se soud I. stupně zabýval námitkou promlčení pohledávky, kdy nárok na smluvní pokutu sjednanou za každý den prodlení vzniká za každý den prodlení samostatně, proto se dle § 623 prvá věta o. z. promlčuje ve vztahu ke každému dni prodlení samostatně, tudíž promlčen je nárok na smluvní pokutu maximálně ve výši 98 000 Kč za období od 29. 4. 2018 do 5. 8. 2018. Ust. § 1805 o. z. pak na daný případ nedopadá, neboť se vztahuje pouze na úroky z prodlení (příslušenství pohledávky), a nikoli na smluvní pokutu, jež je považována za samostatný nárok. Ve vztahu k přiměřenosti smluvní pokuty, soud I. stupně věc posoudil dle § 2051 o. z. a zároveň vyšel z právních závěrů Rozsudku NS, kdy aplikoval tzv. tříkrokový test, když posuzoval přiměřenost konkrétního vzneseného nároku, a nikoliv přiměřenost ujednání samotného. Soud I. stupně se tak nejprve zabýval funkcí smluvní pokuty, kdy tato byla zakomponována do Kupní smlouvy z vůle žalobce, jenž ji označil za čistě sankčního charakteru. Pro posouzení přiměřenosti nároku žalobce vycházel z míry zásahu do zájmů věřitele, přičemž přihlédl i k tomu, že žalobce uzavřel Kupní smlouvu v pozici spotřebitele. Dále se zabýval posouzením okolností porušení smluvní povinnosti, kdy shledal, že k porušení povinnosti ze strany žalované došlo v důsledku obyčejného lidského opomenutí s ohledem na skutečnost, že Potvrzení banky ke dni 15. 6. 2018 existovalo a pouze nebylo doručeno žalobci, v žádném případě se nejednalo o úmysl žalované či jinak nepoctivé jednání žalované. Soud I. stupně uzavřel, že v daném případě je moderace smluvní pokuty důvodná, když o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty, a to i po odečtení její promlčené části, neměl žádné pochybnosti. Při stanovení přiměřené výše smluvní pokuty tak, aby zůstal zachován její přiměřený sankční efekt odpovídající míře zásahu do zájmů žalobce a všech souvisejících okolností jako individuální prevence smluvní pokuty, považoval soud I. stupně za přiměřenou smluvní pokutu částku odpovídající 10 % z ceny předmětu koupě (garážové stání), tj. 55 000 Kč, když právě hranice max. 10% z ceny předmětu plnění bývá z hlediska praxe a obchodních zvyklostí ve smlouvách mezi podnikateli sjednávána jako nepřekročitelná a maximální. S ohledem na postavení žalobce jakožto spotřebitele pak tuto částku navýšil o dalších 10 000 Kč, aby zohlednil jeho slabší postavení v daném smluvním vztahu, tedy jako přiměřenou shledal částku 65 000 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 100% úspěchu z přiznané částky 65 000 Kč, kterou považoval za tarifní hodnotu pro výpočet náhrady odměny za zastupování, a to s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí o výši plnění záviselo výhradně na úvaze soudu a žalobce byl co do základu nároku ve věci zcela úspěšný.

6. Proti výroku II a III rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Namítá, že soud I. stupně při moderaci smluvní pokuty v rozporu s § 2051 o. z. nepřihlédl k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, naopak v rozsudku předmětnou povinnost zajištěnou smluvní pokutou, spíše bagatelizoval, když pro žalobce se jednalo o zcela klíčovou povinnost směřující k samotnému zániku zástavního práva a dalších zatížení. Dokud totiž zástavní právo a další zatížení nezanikly a žalovaná by se ocitla např. v insolvenci, mohlo dojít k realizaci zástavního práva, přestože již předmět koupě byl ve vlastnictví žalobce a tento za něj uhradil plnou kupní cenu. Soud I. stupně dále moderoval smluvní pokutu na základě důvodů, které nemají oporu v zákonu ani nevyplývají z Rozsudku NS, ani nemají oporu v dokazování, což se týká absence úmyslu nesplnění povinnosti a nepoctivého jednání žalované, navíc tyto žalovaná jako důvod pro moderaci ani netvrdila. K závěru soudu I. stupně, že žalobce mohl být aktivnější a předejít dlouhodobému prodlení, namítá, že žalobce neměl povinnost vyzývat žalovanou ke splnění smluvní povinnosti, a pokud si nesplnění povinnosti žalované neuvědomoval, nelze mu toto klást k tíži. Zároveň není relevantní, že si žalobce mohl zánik zástavního práva zařídit sám jednáním s bankou. Nesouhlasí s výší moderované smluvní pokuty, kdy soud I. stupně v tomto směru argumentoval údajnou praxí a obchodní zvyklostí, ačkoli se jednalo o spotřebitelskou smlouvu a tato byla sjednána ve prospěch spotřebitele, dále se nevypořádal s konstantní judikaturou týkající se přiměřenosti smluvní pokuty nabíhající v čase, kdy na nepřiměřenost nelze usuzovat jen z její celkové výše, přičemž tento závěr nebyl dle žalobce překonán ani Rozsudkem NS, v tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004 a ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1069/2021. Snížením smluvní pokuty na méně než 7 % došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva žalobce na vlastnictví. Jsou-li dány v daném případě nějaké důvody pro moderaci předmětné smluvní pokuty, v žádném případě nejsou takové, aby ospravedlňovaly tak významné snížení smluvní pokuty, jaké provedl soud I. stupně. Ve vztahu k nákladům řízení by žalobci měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení z celé žalované částky, neboť výše plnění závisela na úvaze soudu a v době podání žaloby platila dlouhodobě ustálená a konzistentní judikatura týkající se přiměřenosti smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku, dle které platilo, že na nepřiměřenost nelze usuzovat z její celkové výše, je-li tato důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Rovněž s tím, jak soud I. stupně rozhodl o nákladech řízení, došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces s ohledem na výši zaplaceného soudního poplatku žalobcem a přiznanou náhradou. Navrhl, aby odvolací soud změnil výrok II rozsudku tak, že žalobci přizná částku 1 032 000 Kč s příslušenstvím a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 263 538 Kč.

7. Proti výroku I a III rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná z důvodu dle § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř. Namítá neúplné zjištění skutkového stavu věci z důvodu neprovedení svědeckých výpovědí navržených žalovanou k prokázání jejího tvrzení o splnění povinnosti dle bodu 6. 4 Kupní smlouvy, nezohlednění právního posouzení [tituly před jménem] [jméno FO] či neučinění konkretizované výzvy bance, a to k předání Potvrzení banky ze dne 15. 6. 2018. Žalovaná trvala zejména na výslechu svědka [jméno FO] [FO2] k prokázání svého tvrzení o doručení Potvrzení banky dle Kupní smlouvy, avšak soud I. stupně bez řádného zdůvodnění odmítl předvolat jak svědka [FO2], tak ostatní navržené svědky. Povinnost žalované spočívala v zajištění vydání a předání Potvrzení banky žalobci, kdy Potvrzení banky měl předat právě svědek [FO2], čímž by byla splněna i povinnost žalované. Za nepřípustný považuje závěr soudu I. stupně, že svědek [FO2] by si již s ohledem na časový odstup nemohl pamatovat konkrétní okolnosti případu. Dále ke splnění povinnosti žalované došlo již uzavřením Smlouvy o vázaném účtu, v níž se banka zavázala vydat Potvrzení banky. Řízení je stiženou procesní vadou, neboť nedošlo k řádnému doručení žaloby ani původnímu právnímu zástupci ani současné právní zástupkyni. Soud I. stupně dále nesprávně posoudil k nesplnění jaké povinnosti se váže smluvní pokuta, kdy smluvní pokuta se měla v daném případě uplatnit pouze v situaci, kdy nedošlo ani k vydání a ani k předání Potvrzení banky, toto dovozuje z textu čl. 6.4 Kupní smlouvy a užití spojky „či“ („V případě, že Prodávající nezajistí vydání uvedeného potvrzení Banky o zániku Zástavního práva či jeho předání (doručení)…“). Namítá nesprávné právní posouzení, v tomto směru odkazuje na vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], přičemž nesouhlasí ani s charakterem smluvní pokuty jako sankční, kdy soud I. stupně pouze v tomto směru převzal účelové tvrzení žalobce. Dále nesouhlasí ani s výší moderované smluvní pokuty, neboť žalobci nevznikla žádná škoda, a proto měl soud I. stupně smluvní pokutu snížit až na 0 Kč. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba o zaplacení 1 097 000 Kč s příslušenstvím zamítá a žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že námitky žalované jsou nedůvodné. Není pravdou, že soud I. stupně bez řádného zdůvodnění neprovedl svědecké výpovědi, když v napadeném rozsudku soud I. stupně zdůvodnil jejich neprovedení nadbytečností, neboť nemohly vést k prokázání splnění povinnosti žalované zajištěné smluvní pokutou. Žalobce se nikdy osobně nesetkal s panem [jméno FO4] ani s ním nekomunikoval. Ve vztahu k navrženému svědku [jméno FO3] není zřejmé, co mělo být předmětem jeho svědecké výpovědi, obdobně ve vztahu k [jméno FO5]. Svědkyně E. [jméno FO] rovněž nemohla prokázat splnění povinnosti žalované předat žalobci Potvrzení banky, když měla svou výpovědí pouze prokázat, že při třídění věcí v kanceláři po zesnulém [jméno FO4] nebylo nalezeno Potvrzení banky, což však nedokazuje předání žalobci. Obdobně ve vztahu [tituly před jménem] [jméno FO], jemuž měl zesnulý [jméno FO4] údajně před svou smrtí ústně potvrdit, že potvrzení předal žalobci. Potvrzení banky pak nebylo žalobci předáno ani bývalým zaměstnancem banky T. [FO2], nadto žalovaná nepředložila ani žádnou komunikaci se svědkem [FO2] ohledně doručení Potvrzení banky a tato skutečnost nevyplývá ani z písemného vyjádření banky. Zcela nadbytečné by bylo i opětovné dotazování na [p.o.2]. Právní posudek [tituly před jménem] [jméno FO] pak není žádným důkazem, ale pouze jde o právní názor, navíc nesprávný. Z obsahu spisu pak jednoznačně vyplývá řádné doručení žaloby do datové schránky žalované před tím, než bylo soudu I. stupně oznámeno převzetí právního zastoupení. Ve vztahu k námitkám nesprávného právního posouzení žalobce souhlasí s názorem soudu I. stupně, že povinnost žalované nebyla splněna uzavřením smlouvy o vázaném účtu, smluvní pokutou pak byla utvrzena, jak povinnost žalované zajistit vydání Potvrzení banky, tak její povinnost zajistit předání či doručení tohoto potvrzení s tím, že smluvní pokuta měla sankční charakter, kdy v tomto směru odkázal na argumentaci Nejvyššího soudu uvedenou v Rozsudku NS.

9. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že námitky žalobce jsou nedůvodné. Nesouhlasí s tím, že by soud I. stupně nepřihlédl k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. V tomto směru zdůraznila, že žalovaná neměla povinnost zajistit výmaz zástavního práva, tudíž smluvní pokuta nezajišťovala případné důsledky nevymazání zástavního práva z katastru nemovitostí. Hodnota předmětu koupě byla pouze 550 000 Kč, tudíž i kdyby smluvní pokuta zajišťovala povinnost výmazu zástavního práva, pak pouze škodu do výše 550 000 Kč, nikoli do výše 1 097 000 Kč. Navíc v řízení bylo prokázáno, že žalovaná zajistila vydání Potvrzení banky, pouze dle soudu I. stupně nedošlo k předání žalobci. Nesouhlasí s tím, že by soud I. stupně moderoval smluvní pokutu na základě důvodů, které nemají oporu v zákoně. Dle žalované byla nepřiměřená i výše denní sazby a soud I. stupně správně smluvní pokutu adekvátně snížil, žalobce neuvádí žádné rozhodnutí ani literaturu, z níž by vyplývalo, že ve smlouvě se spotřebitelem by měla být smluvní pokuta moderována jinak, ust. § 1812 odst. 1 o. z. dopadá na výklad právního jednání. Nedůvodné je tvrzení o zásahu do práva žalobce vlastnit majetek, naopak pokud by soud I. stupně nepřistoupil k moderaci smluvní pokuty, došlo by k zásahu do práva vlastnit majetek na straně žalované. Nesouhlasí ani s námitkami žalobce týkajícími se nákladů řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvoláních rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., doplnil dokazování dle § 213 odst. 4 o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce a odvolání žalované ve věci samé není opodstatněné.

11. U ústního jednání dne 30. 10. 2024 žalobce na výzvu odvolacího soudu upřesnil žalobu v tom směru, že požaduje smluvní pokutu za dobu od 3. 5. 2018 do 3. 5. 2021, tj. za 1097 dnů. Dále žalobce k dotazu odvolacího soudu uvedl, že žalobce se na žalovanou za účelem splnění smluvní pokutou utvrzené povinnosti po dni 30. 4. 2018 neobrátil, teprve až v roce 2021 situaci řešil s bankou, když dříve o situaci nevěděl. Žalovaná k tomuto uvedla, že v roce 2021 upozornila žalobce na existenci zástavy v katastru a vyzvala ho k odstranění záznamu, když toto zjistila v roce 2021 při prodeji jiných garážových stání.

12. Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované týkající se neprovedení výslechu jí navrženého svědka [FO2] a v tomto směru tak doplnil dokazování. Výslechem svědka [jméno FO] [FO2] má odvolací soud za prokázané následující. Svědek v letech 2017 až 2018 pracoval u [právnická osoba] na pozici [funkce] vyřizující požadavky klientů, později jako [funkce]. Svědek si s ohledem na netradiční předmět úvěru (parkovací stání, resp. spoluvlastnický podíl na jednotce v k. ú. [adresa]) i blízké sídlo klienta pamatoval na daný případ, kdy žalobce byl kupující, žalovaná prodávající s tím, že na předmětu převodu vázlo zástavní právo ve prospěch [právnická osoba], která vystupovala jako správce. Pokud jde o zástavní právo, svědek řešil dokumenty ohledně vzniku i vyvazování klientů ze zástavního práva, úvěr se splácel po částech, u každého obchodu vystupoval svědek jako obchodní zástupce a de facto styčný důstojník. Svědek vyjednával všechny dokumenty, zařizoval podpisy stran včetně zajišťování podmínek vzdání se zástavního práva bankou včetně doručení Prohlášení banky ke konkrétní jednotce, bylo-li toto sjednáno. Svědek doručoval Prohlášení banky žalované, kdy z titulu sousedství se toto neposílalo poštou, nepamatuje si jméno osoby za žalovanou, které poprvé předal Potvrzení banky, má za to, že se jednalo o později tragicky zesnulého [jméno FO4]. Poté jednal již s advokátem, případně nechal na recepci obálku s Potvrzením banky, neboť má za to, že Potvrzení banky předával několikrát, období si přesně již nevybaví, bylo to řádově několik měsíců po uzavření smlouvy, vše by mělo být v dokumentech nástupnické banky ([p.o.2]). Po předložení Potvrzení banky ze dne 15. 6. 2018 svědek potvrdil, že v listině uvedené osoby (p. [jméno FO] a p. [jméno FO]) pracovaly v bance na daných pozicích, toto Potvrzení banky bylo předáno žalované a nějaké osobě na recepci ve vedlejší nemovitosti, mohl to být žalobce či nikoli, to již přesně neví. Má za to, že se mu telefonicky ozval žalobce a žádal předání Potvrzení banky a zřejmě se shodli na tom, že Potvrzení banky se předá někomu na recepci v obálce určené pro žalobce. Pokud jde o čl. 8 bod 2 smlouvy o vázaném účtu, a to ve vztahu k doručení, pak dle svědka bylo dle ní jistě postupováno. Pokud bylo ve smlouvě o vázaném účtu sjednáno doručení Potvrzení banky, musí banka toto předat a svědek předpokládá, že banka splnila své povinnosti. On prvotně řešil předání Potvrzení banky p. [jméno FO4]. Potvrzení banky vyhotovuje jiné oddělení banky a následně další oddělení dohlíží na splnění povinnosti, příslušné oddělení reaguje po složení prostředků. Je možné, že dokument (Potvrzení banky) byl vypracován 3krát s tím, že byl kontaktován, že nebylo doručeno kupujícímu, časově si to již nezařadí. Jeho podřízený pan [jméno FO] zřejmě odpovídal na email od žalobce adresovaný na jeho jméno. Pokud by k předání nedošlo, reagovalo by příslušné oddělení s tím, že je třeba zajistit odeslání, a to buď poštou nebo osobně.

13. Výše uvedenou svědeckou výpověď hodnotil odvolací soud v souladu s § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti se všemi v řízení provedenými důkazy, přičemž přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Výpověď svědka [FO2] považoval odvolací soud za převážně věrohodnou, nicméně dle odvolacího soudu ani touto výpovědí nebylo jednoznačně prokázáno, zda a kdy bylo Potvrzení banky předáno žalobci. Svědek [FO2] totiž jednoznačně potvrdil předání Potvrzení banky žalované s tím, že následně měl nechávat Potvrzení banky v obálce na recepci v budově, v níž měla sídlo jak žalovaná, tak se v ní měl nacházet žalobce, nicméně nebyl schopen k dotazu soudu jednoznačně uvést, zda osoba přebírající si obálku byla či nebyla žalobce a již vůbec nebyl schopen určit přesný okamžik, kdy se tak mělo dít, což je s ohledem na běh času pochopitelné. Nadto odvolací soud při hodnocení výpovědi zohlednil tvrzení svědka, že informace o předání Potvrzení banky by měly být v dokumentech nástupnické banky, přičemž právě [p.o.2] sdělila k dotazu soudu I. stupně, že nemá k dispozici dokumenty, z nichž by vyplývalo dřívější doručení, resp. vystavení Potvrzení banky než ke dni 27. 4. 2021. Odvolací soud dále pro nadbytečnost zamítl další návrhy na doplnění dokazování. Pokud jde o důkazní návrh obsahem emailové korespondence z roku 2021, pak tento návrh měl žalobce s ohledem na koncentraci řízení a princip neúplné apelace učinit v řízení před soudem I. stupně. Pokud jde o návrh na výslech svědka [jméno FO] a výslech (blíže neztotožněné) osoby pracující na recepci, kde měla být zanechána obálka svědkem [FO2], pak tento procesní návrh byl ze strany žalobce učiněn podmíněně (pro případ, že by měl odvolací soud výslechem svědka [FO2] za prokázané, že došlo k doručení), a proto k němu v souladu s § 41a odst. 2 o. s. ř. nelze přihlížet. Navíc není možné předvolat osobu, pokud tato není identifikována.

14. Po doplněném dokazování má odvolací soud za to, že soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci, po právní stránce dospěl ke správnému právnímu závěru a odvolací námitky stran (ve věci samé) jsou nedůvodné.

15. Odvolací soud předně považuje za zcela nedůvodnou námitku žalované týkající se nedoručení žaloby, když z obsahu spisu je zřejmé, že soud dal dne 31. 8. 2021 pokyn k zaslání žaloby žalované do datové schránky, přičemž ke dni 31. 8. 2021 není ve spise obsaženo žádné oznámení o právním zastoupení žalované. Žaloba byla do datové schránky žalované dodána dne 31. 8. 2021, přičemž byla doručena fikcí dne 10. 9. 2021 (ve 13:53:21). Následně téhož dne (10. 9. 2021 v 16:03:14) žalovaná zaslala soudu I. stupně oznámení o převzetí právního zastoupení s vyjádřením, že žalovaná uplatněný nárok neuznává, když vyjádření k věci samé spolu s návrhem důkazů zašle na výzvu soudu. Je tedy evidentní, že žalované byla žaloba řádně doručena a že se tak stalo předtím, než oznámila své právní zastoupení soudu I. stupně. Soud I. stupně se tak nedopustil žádného procesního pochybení.

16. V daném případě, a to po upřesnění žalobního nároku, se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti žalovanou vyplývající z čl. 6.4 Kupní smlouvy za dobu od 3. 5. 2018 do 3. 5. 2021. Předně odvolací soud uvádí, že souhlasí s právním názorem soudu I. stupně ohledně částečného promlčení nároku žalobce, a to nároku na smluvní pokutu za dobu od 3. 5. 2018 do 5. 8. 2018. Dle § 629 odst. 1 o. z. trvá promlčecí doba 3 roky, když žalovaná měla povinnost vyplývající z čl. 6. 4 Kupní smlouvy splnit do 30 dnů ode dne, kdy byla kupní cena připsána na její účet, k čemuž došlo dne 29. 3. 2018, jak bylo v řízení prokázáno. Poslední den 30denní lhůty tak připadl na den 30. 4. 2018, tudíž od dne 1. 5. 2018 začala běžet promlčecí doba. Jelikož žalobce podal žalobu až dne 6. 8. 2021 a žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení, je žalobní nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 3. 5. 2018 do 5. 8. 2018 ve výši 95 000 Kč s příslušenstvím promlčený a dle § 609 a § 610 o. z. jej nelze žalobci přiznat.

17. Pokud jde o nárok na smluvní pokutu za dobu od 6. 8. 2018 do 3. 5. 2021 ve výši 1 002 000 Kč, pak odvolací soud předně souhlasí s právním závěrem soudu I. stupně, že smluvní pokuta utvrzovala splnění povinnosti žalované zajistit jak vydání Potvrzení banky, tak zajištění jeho předání žalobci, když tato skutečnost dle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá ze samotného textu znění čl. 6.4 Kupní smlouvy a k jinému výkladu nelze dospět, jak správně poznamenal soud I. stupně. Naopak námitka žalované, že smluvní pokuta se uplatní pouze za situace, kdy by nedošlo ani k vydání Potvrzení banky a ani k předání tohoto potvrzení, je zcela účelová a v rozporu se samotným zněním čl. 6.4 Kupní smlouvy i úmyslem stran, kdy soud I. stupně v tomto směru správně vyšel i z obsahu předsmluvní komunikace stran a jejich připomínek k textu Kupní smlouvy. Odvolací soud dále nesouhlasí s námitkou žalované, že žalovaná svoji povinnost splnila již tím, že byla uzavřena trojstranná smlouva o vázaném účtu, v níž se Banka zavázala toto Potvrzení banky vydat a doručit žalobci a žalované, když soud I. stupně v tomto směru správně vyložil, proč povinnost žalované z kupní smlouvy existovala i po uzavření trojstranné smlouvy o vázaném účtu, když výklad předmětných ujednání soudem I. stupně považuje odvolací soud za správný. V daném případě tak povinnost zajistit vydání Potvrzení banky a zajistit předání Potvrzení banky žalobci ze strany žalované, jež byla utvrzena smluvní pokutou, trvala i nadále a existovala vedle povinnosti banky sjednané ve smlouvě o vázaném účtu. Uzavření trojstranné smlouvy o vázaném účtu, v níž byla zakotvena povinnost banky předat žalobci Potvrzení banky, lze chápat jako splnění povinnosti žalované pouze zajistit vydání Potvrzení banky. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že zajištění předání Potvrzení banky neznamená, že by toto Potvrzení banky musela předat sama žalovaná, nýbrž má za to, že tato povinnost mohla být splněna okamžikem, kdy Potvrzení banky bylo doručeno žalobci samotnou bankou. Ostatně sám žalobce rovněž požaduje úhradu smluvní pokuty jen do doby, kdy mu bylo Potvrzení banky doručeno bankou (3. 5. 2021). Proto odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědka [FO2], avšak jak již uvedl v rámci hodnocení tohoto svědeckého výslechu, ani tímto výslechem se žalované nepodařilo prokázat své tvrzení o doručení Potvrzení banky přede dnem 3. 5. 2021 žalobci, neboť svědek nebyl schopen jednoznačně uvést, zda a především kdy předal Potvrzení banky žalobci, přičemž nepředání Potvrzení banky samotnému žalobci přede dnem 3. 5. 2021 nasvědčuje i sdělení nástupnické banky [p.o.2] vyžádaného soudem I. stupně. Pakliže svědek [FO2] uvedl, že doklady (či informace) o předání Potvrzení banky žalobci by měly být v dokumentaci banky a nástupnická banka sdělí, že nedisponuje žádnými dokumenty, z nichž by bylo možné dovodit dřívější předání Potvrzení banky žalobci, pak se odvolacímu soudu jeví jako možné, že skutečně nedošlo k doručení Potvrzení banky žalobci přede dnem 3. 5. 2021. Nedůvodná je pak i námitka žalované ohledně toho, že soud I. stupně neučinil opakovaný dotaz na [p.o.2], neboť toto by bylo nadbytečné s ohledem na obsah sdělení ze dne 22. 4. 2024, z něhož jednoznačně vyplývá, že banka nedisponuje dokumenty, z nichž by bylo možné potvrdit, zda bylo Potvrzení banky vystaveno k dřívějšímu datu (přede dnem 27. 4. 2021), přičemž zároveň uvedla, že není možné doložit, jak předání Potvrzení banky (kvitance) v tomto případě probíhalo. Opodstatněná není ani námitka týkající se zamítnutí dalších svědeckých výpovědí, neboť soud I. stupně tyto ([tituly před jménem] [jméno FO] [jméno FO3], [jméno FO5], [jméno FO]) pro nadbytečnost zamítl, jak zdůvodnil pod bodem 16 odůvodnění napadeného rozsudku. V tomto směru odvolací soud souhlasí se žalobcem, že pokud žádná z těchto osob nebyla u samotného předání Potvrzení banky žalobci, což žalovaná v řízení netvrdila, pak by byl jejich výslech nadbytečný. Pokud jde o právní posouzení [tituly před jménem] [jméno FO], pak právní posouzení je jednoznačně úkolem soudu, tudíž tato námitka je ve vztahu k výtce neúplně zjištěného skutkového stavu zcela irelevantní. Nadto odvolací soud ji neshledal důvodnou ani ve vztahu k námitce žalované týkající se právního posouzení, neboť shledal správný právní závěr soudu I. stupně, že žalovaná porušila smluvní povinnost vyplývající z čl. 6.4 Kupní smlouvy, jelikož v řízení neprokázala zajištění předání Potvrzení banky žalobci přede dnem 3. 5. 2021, a proto žalobci vznikl nárok na smluvní pokutu dle § 2048 o. z., a to za dobu od 6. 8. 2018 do 3. 5. 2021.

18. Pokud jde o námitky žalobce týkající se moderace smluvní pokuty soudem I. stupně, pak tyto shledal odvolací soud za neopodstatněné. Předně odvolací soud jednoznačně souhlasí se závěrem soudu I. stupně o nepřiměřenosti (nepřiměřeně vysoké) smluvní pokuty v daném případě a o splnění podmínek pro moderaci této smluvní pokuty dle § 2051 o. z., kdy žalovaná v řízení moderaci smluvní pokuty navrhla. Soud I. stupně při úvaze o nepřiměřenosti smluvní pokuty správně vyšel z Rozsudku NS, který zásadním způsobem změnil dosavadní judikaturní přístup k moderaci smluvní pokuty. V tomto směru odvolací soud odkazuje i na následující rozhodnutí dovolacího soudu, a to ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, jenž shrnul: „Nejvyšší soud se rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, odklonil od své dřívější rozhodovací praxe (představované např. usneseními ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020, a ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, či rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019) a uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání (o smluvní pokutě). Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem je pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená. Je to přitom dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Podle citovaného rozhodnutí velkého senátu lze postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. V citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je přitom výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá.“ Jak vyplývá z odůvodnění Rozsudku NS při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. je třeba posuzovat vzniklý nárok na smluvní pokutu, nikoli jako v minulosti pouze přiměřenost samotného ujednání o smluvní pokutě, přičemž přiměřenost smluvní pokuty se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Z tohoto důvodu je tak nedůvodná námitka žalobce ohledně toho, že v daném případě byla smluvní pokuta nabíhající v čase přiměřená s ohledem na výši denní sazby, neboť tento názor byl dle odvolacího soudu jednoznačně překonán právě Rozsudkem NS. Nedůvodná je i námitka žalobce, že soud I. stupně nepřihlédl k hodnotě a významu utvrzené povinnosti, naopak soud I. stupně postupoval zcela v intencích Rozsudku NS, jak vyplývá z bodu 22 odůvodnění napadeného rozsudku. Nelze souhlasit s námitkou žalobce, že by soud I. stupně bagatelizoval bagatelizoval povinnost žalované utvrzenou smluvní pokutou. Pokud má soud při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, pak je třeba dle odvolacího soudu zohlednit i fakt, že žalobce těžko mohl být v nejistotě a narušeném očekávání do doby, než vůbec zjistil, že žalovaná svou povinnost nesplnila. Pokud žalobce na jedné straně uvádí, že pro něj bylo splnění dané povinnosti zásadní, pak je minimálně s podivem, že si splnění této povinnosti po dobu několika let nezkontroloval. Soud I. stupně se dále správně zabýval otázkou funkce dané smluvní pokuty, kdy v tomto směru odvolací soud pouze nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že by tato měla pouze sankční povahu, neboť každá smluvní pokuta má i preventivní (nátlakovou) funkci. Dále se odvolací soud domnívá, že kromě funkce sankční, má smluvní pokuta v daném případě i částečně funkci paušalizační, kdy předvídatelná škoda v případě porušení povinnosti žalované mohla spočívat ve vynaložených nákladech žalobce nezbytných k tomu, aby zajistil splnění povinnosti Banky, byť souhlasí s tím, že převažující funkcí byla právě funkce sankční.

19. Zcela nepřípadnou shledal odvolací soud námitku žalobce, že soud I. stupně moderoval smluvní pokutu z důvodů, které nemají oporu v zákoně, nevyplývají z Rozsudku NS či provedeného dokazování. Předně žalobce přehlíží, že ze závěrů Nejvyššího soudu uvedených v Rozsudku NS a dále též ze shora citovaného rozsudku vyplývá, že po zjištění funkce smluvní pokuty zohlední soud i okolnosti konkrétního případu, tedy jednoznačně lze zohlednit, zda na straně žalované jakožto dlužníka došlo k nesplnění povinnosti úmyslně či z nedbalosti, popř. nedopatřením. Z provedeného dokazování pak dle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá absence úmyslu žalované nesplnit utvrzenou povinnost či absence nepoctivého jednání žalované, o čemž ostatně svědčí i fakt, že to byla sama žalovaná, kdo upozornil žalobce na existence zástavního práva v katastru nemovitostí u předmětu koupě v roce 2021 (žalobce toto tvrzení žalované nijak nerozporoval), rovněž tak výpověď svědka [FO2] fakticky vyvrací nepoctivé jednání a naopak prokazovala snahu Banky doručit Potvrzení banky, byť tento svědek zejména s ohledem na plynutí doby nebyl schopen jednoznačně potvrdit,[Anonymizováno]zda a kdy k doručení Potvrzení banky žalobci skutečně v rozhodném období došlo.

20. Konečně nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku žalobce týkající se výše moderované smluvní pokuty, když dle odvolacího soudu rozhodně moderací smluvní pokuty nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva žalobce na vlastnictví. Odvolací soud nepovažuje úvahy soudu I. stupně ohledně míry moderace (snížení) smluvní pokuty za jakkoli excesivní či zjevně nepřiměřené, a to právě s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zmíněné pod body 19 a 20 odůvodnění tohoto rozsudku), kdy částku 65 000 Kč považuje odvolací soud za zcela přiměřenou daným okolnostem, a to i s ohledem na obecné principy spravedlnosti.

21. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I a II postupem dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

22. Odvolací soud však shledal věcně nesprávným nákladový výrok, neboť jednak byl žalobce ohledně částky 95 000 Kč s příslušenstvím neúspěšný z důvodu promlčení tohoto nároku, tedy nikoli z důvodu úvahy soudu ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř., jednak odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že ohledně zbývající části nároku (1 002 000 Kč s příslušenstvím) byl žalobce úspěšný pouze v poměrně malé části (65 000 Kč s příslušenstvím) a naopak žalovaná byla výrazně úspěšnější (937 000 Kč s příslušenstvím). Byť ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 002 000 Kč s příslušenstvím záležela výše plnění na úvaze soudu, pak s ohledem na zjevnou nepřiměřenost zažalované smluvní pokuty, je dle odvolacího soudu spravedlivé, aby bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Odvolací soud proto postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení III.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž důvody uvedené pod bodem 23 odůvodnění tohoto rozsudku lze zcela vztáhnout i k nákladům odvolacího řízení.

Poučení