23 Co 333/2025 - 119

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení neoprávněnosti výpovědi nájmu bytu a o vyklizení bytu, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. srpna 2025, č. j. 29 C 21/2025-90, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 11. 8. 2025, č. j. [spisová značka], soud I. stupně určil, že výpověď z nájmu bytu [číslo] nacházejícího se v [číslo]. nadzemním podlaží domu na adrese [adresa], bytový dům, v části obce [adresa], postavený na pozemku parc. č. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, to vše v obci [adresa], k. ú. [adresa], je neoprávněná (výrok I), zamítl vzájemný návrh, aby žalobce byl povinen vyklidit byt [číslo] nacházející se v [číslo]. nadzemním podlaží domu na adrese [adresa], bytový dům, v části obce [adresa], postavený na pozemku parc. č. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, to vše v obci [adresa], k. ú. [adresa] (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu [číslo] nacházejícího se v [číslo]. nadzemním podlaží domu na adrese [adresa], bytový dům, v části obce [adresa], postavený na pozemku parc. č. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, to vše v obci [adresa], k. ú. [adresa] (dále jen „Byt“). Nájemní vztah mezi žalobcem a žalovanou byl založen nájemní smlouvou ze dne 1. 4. 2004, od tohoto data žalobce jako nájemce Byt nepřetržitě užívá. Nájemné bylo sjednáno na částku 2 489 Kč a nikdy nedošlo k jeho platnému navýšení. Dne 25. 11. 2024 žalobce obdržel od žalované jako pronajímatelky výpověď z nájmu bytu dle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jelikož měl hrubě porušit svoje povinnosti vyplývající z nájmu spočívající v tom, že se ocitl v prodlení s platbou nájemného za měsíc říjen 2024 a měsíc listopad 2024 v řádu několika jednotek dnů. Žalobce považoval tuto výpověď za účelovou a v rozporu se zákonem i dobrými mravy. V tomto směru argumentoval, že souhrn jeho pohledávek vůči žalované bohatě převyšuje i roční nájemné, tudíž neexistoval žádný jeho dluh z titulu nájmu vůči žalované v době podání výpovědi. I kdyby však dluh na nájemném existoval, nemohlo by se jednat o hrubé porušení povinností nájemce, když v době podání výpovědi byl žalobce v prodlení ohledně nájemného za listopad 2024 v řádu několika málo dnů za současného porušování povinností pronajímatele týkající se dodávek tepelné energie. Výpověď je navíc nejasná a nepřezkoumatelná, jelikož neobsahuje specifikaci konkrétní dlužné částky a jednoznačné vysvětlení.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že z dodatků nájemní smlouvy plyne, že nájemné bylo opakovaně zvyšováno, kdy současná výše nájmu spolu se zálohami na služby činí 14 119 Kč měsíčně. Žalovaná též vyvracela tvrzení žalobce, že by měl vůči ní jakékoliv pohledávky či že by došlo ke změně splatnosti nájemného tak, jak bylo sjednáno přímo v nájemní smlouvě. Výpověď je co do popisu skutkového stavu srozumitelná a jasná, když obsahuje specifikaci dlužných částek s tím, že došlo k prodlení s platbou dvou nájemných, resp. že dochází k dlouhodobému hrazení po splatnosti. Výpovědním důvodem má být tedy dlouhodobé porušování povinnosti hradit nájemné, které kulminovalo v momentě, kdy se žalobce ocitl v prodlení s úhradou dvou plateb nájemného, což nutno klasifikovat jako hrubé porušení nájemcovy povinnosti. Žalovaná přitom za obsáhlé citace odborné literatury a judikatury dovozovala, že není nutné, aby ke dni podání výpovědi trvalo hrubé porušení nájemcovy povinnosti, když postačuje, že se tak stalo před podáním výpovědi. Žalobce navíc vykazuje známky problematického chování, nabádá ostatní nájemce ke sporům se žalovanou, dopouští se rušení nočního klidu apod. Žalovaná považovala výpověď za oprávněnou a vzájemným návrhem se domáhala vyklizení Bytu.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování a na základě nesporných skutkových tvrzení, jež vzal za svá skutková zjištění, učinil následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalované vznikl nájemní vztah uzavřením nájemní smlouvy z 1. 4. 2004, na základě níž je žalobce oprávněn užívat Byt. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou, nájemné stanoveno na částku 2 489 Kč/měsíc a jeho splatnost vždy do patnáctého dne měsíce, za který se nájemné platí. Dodatkem č. 1 k nájemní smlouvě bylo od 1. 7. 2019 nájemné zvýšeno na částku 12 252 Kč/měsíc a dodatkem č. 2 bylo zvýšeno na částku 14 119 Kč s účinností od 1. 5. 2023. Žalobci byla dne 25. 11. 2025 doručena výpověď z nájmu bytu ze dne 25. 11. 2024, v níž žalovaná uvedla, že se žalobce jakožto nájemce ocitl postupně v prodlení s úhradami nájemného za měsíce leden 2024–září 2024, a zároveň za říjen 2024 uhradil nájemné až ke dni 20. 11. 2024 a za listopad 2024 platba nájemného nebyla učiněna vůbec. Ke dni 16. 11. se tedy žalobce ocitl v prodlení ohledně dvou plateb nájemného s tím, že nejde o ojedinělé porušení povinnosti, což pronajímatel (žalovaná) považuje za hrubé porušení nájemcovy (žalobcovy) povinnosti ve smyslu § 2288 odst. 1 o. z. Proto žalovaná přistoupila k výpovědi z nájmu spočívající v nezaplacení nájemného a záloh za služby spojené s užíváním bytu, k čemuž citovala odbornou literaturu potvrzující závěr, že prodlení s úhradou nájemného za dva měsíce je nutno považovat za hrubé porušení nájemcovy povinnosti. Žalovaná poučila žalobce o možnosti vznést námitky proti výpovědi u soudu dle § 2286 o. z.

5. Po právní stránce soud I. stupně citoval § 2288 odst. 1 písm. a) a § 2290 o. z. a dospěl k závěru, že žaloba byla v souladu s § 2290 o. z. podána včas, proto se zabýval naplněním uplatněného výpovědního důvodu dle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., když sice souhlasil se žalovanou potud, že nezaplacení nájemného po dobu dvou po sobě jdoucích měsíců může být s přihlédnutím k okolnostem klasifikováno jako hrubé porušení nájemcových povinností, neztotožnil se však s názorem žalované, že by tomu nemuselo být ke dni podání výpovědi. Dle soudu I. stupně se nelze ztotožnit s výkladem, jímž by de facto libovolně mohlo ze strany pronajímatele docházet k výpovědím za porušení nájemcových povinností, ke kterým došlo v (dávné) minulosti, přestože nájemce již ke dni podání výpovědi žádné povinnosti hrubým způsobem neporušuje. Pronajímatel by tak byl oprávněn kdykoliv v budoucnu nájem vypovědět, byť eventuální negativní následky v minulosti nastalé porušením nájemcových povinností hrubým způsobem, již pominuly. V tomto směru odkázal na závěr Nejvyššího soudu, dle něhož je k oprávněnosti výpovědi dle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. třeba, aby porušení povinnosti trvalo ke dni doručení výpovědi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4049/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1633/19). Zároveň připomněl relativně vysoký stupeň ochrany nájemce bytu v českém právním prostředí (§ 2235 odst. 1 o. z.). Jelikož v daném případě ke dni podání výpovědi dne 25. 11. 2024 byl žalobce v prodlení pouze s úhradou nájmu a záloh na služby za měsíc listopad 2024, nebyla již z tohoto důvodu naplněna požadovaná intenzita hrubého porušení povinností ze strany nájemce. Pokud žalovaná ve výpovědi poukazovala na soustavné porušování povinností žalobce ohledně včasné úhrady nájemného, pak výpovědní důvod byl skutkově vymezen pouze v existenci prodlení po sobě dvou jdoucích nájmů k datu 16. 11. 2024. Výpověď tak soud I. stupně shledal neoprávněnou, a proto zároveň zamítl vzájemný návrh na vyklizení Bytu. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že výpovědní důvod měl výlučně spočívat v existenci prodlení po sobě dvou jdoucích nájmů, kdy se jedná o nesprávný výklad právního jednání (výpovědi), neboť výpověď obsahuje specifikaci dlužných částek za jednotlivé měsíce, spolu s popisem jejich úhrady a následně větu v bodě 9: „Tímto Vám Pronajímatel vypovídá nájem bytu v souladu s § 2288 (1)a OZ, a to pro hrubé porušení povinnosti vyplývající z nájmu, spočívající v nezaplacení nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu, jak jsou tyto skutkově vymezeny výše.“ Přestože v době dání výpovědi trvalo prodlení již jen s platbou za listopad, ze samotné specifikace dlužných částek je zřejmé, co pronajímatel považoval za podstatu porušení, a to nikoliv jen momentální dluh, ale především soustavné a dlouhodobé neplacení nájemné, které vyvrcholilo dvouměsíčním prodlením k 16.

11. Dále nesouhlasí s tím, že by následky porušení povinností nájemce musely trvat k doručení výpovědi, když ohledně možnosti zneužití chrání korektiv dobrých mravů či zákaz zneužití práva. Pokud soud I. stupně odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, pak tento závěr stojí na doslovném a nesprávném výkladu jedné věty z daných rozhodnutí soudem I. stupně, aniž by byl zohledněn celkový kontext a skutkový stav, o kterém bylo v daných případech rozhodováno; v tomto směru v odvolání podrobně argumentoval zejména ve vztahu k rozsudku Nejvyššímu soudu sp. zn. 26 Cdo 2128/2023, kdy porušení povinnosti nájemce bylo po skutkové stránce shledáváno v krátkodobém pronájmu turistům, když Nejvyšší soud ve vztahu k výpovědi neřešil, zda v době dání či doručení výpovědi existoval daný protiprávní stav. Nejvyšší soud tedy předmětnou formulací „k oprávněnosti výpovědi je jen třeba, aby porušení povinnosti trvalo ke dni doručení výpovědi“ neměl na mysli, že by dluh musel stále existovat, zdůrazňoval pouze to, že nelze dát výpověď za něco, co se ještě nestalo. Navíc soud I. stupně se nevypořádal s žalobcem citovanou judikaturou a doktrínou, která zastává opačné stanovisko k řešené otázce. Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že jednoměsíční prodlení, které trvalo v době dání výpovědi, nemůže dosahovat intenzity hrubého porušení povinností, tak tento pohled nesprávně opomíjí celkový kontext věci. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že návrh na určení neoprávněnosti výpovědi zamítne a určí povinnost žalobce vyklidit předmětný byt.

7. Žalobce se k odvolání žalované písemně nevyjádřil, u ústního jednání odvolacího soudu odkázal na svá předchozí procesní stanoviska a navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., zopakoval dokazování výpovědí z nájmu bytu a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Výpovědí z nájmu bytu má odvolací soud nad rámec skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně za prokázané následující. Žalovaná pod body 1 a 2 listiny konstatovala vznik nájemního vztahu na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 2004 uzavřené mezi žalobcem jakožto nájemcem a právní předchůdkyní žalované s tím, že tato byla následně upravena dodatky č. 1 a 2, přičemž pod bodem 3 listiny konstatovala, že žalobce je povinen dle nájemní smlouvy ve znění dodatků k měsíční úhradě nájemného ve výši 9 899 Kč, společně se zálohami na služby činí měsíční platba 14 119 Kč. Pod bodem 4 listiny konstatovala, že splatnost je určena nájemní smlouvou vždy k 15. dni v daném měsíci, a to dle článku II., 2.1 smlouvy. Pod bodem 5 listiny žalovaná uvedla: „V minulých měsících platby za nájemné a náklady na služby byly hrazeny s prodlením, a to od začátku roku 2024, s tím že konkrétně:“ a dále specifikovala, kdy žalobce uhradil nájemné a úhradu za služby v roce 2024, za leden dne 1. 2. 2024, za únor dne 29. 2. 2024, za březen 2. 4. 2024, za duben dne 30. 4. 2024, za květen dne 4. 6. 2024, za červen dne 9. 7. 2024, za červenec dne 14. 8. 2024, za srpen dne 11. 9. 2024, za září dne 10. 10. 2024 a současně pak platba za říjen byla uhrazena dne 20. 11. 2024 a platba za listopad nebyla k dnešnímu dni uhrazena. Pod body 6 až 9 listiny žalovaná uvedla: „Jak plyne z výše uvedeno, ke dni 16. listopadu do úhrady platby za říjen jste se ocitl v prodlení s úhradou nájemného a úhrad za služby ohledně dvou měsíců (říjen, listopad) s tím, že nejde o ojedinělé porušení povinností, jak plyne z měsíců předcházejících. Toto porušení nájemní smlouvy Pronajímatel považuje za hrubé porušení Vaší (nájemcovy) povinnosti vyplývající z nájmu ve smyslu § 2288(1)a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů („OZ“). Pro úplnost dodáváme, že i pokud by výše uvedené opakované neplacení nájemného a záloh na služby bylo kvalifikováno jako zvlášť závažné porušení povinností ve smyslu § 2291(1) OZ, Pronajímatel může vždy i tak vypovědět nájem podle § 2288(1)a OZ, jak tímto činí. Tímto Vám Pronajímatel vypovídá nájem bytu v souladu s §2288(1)a OZ, a to pro hrubé porušení povinnosti vyplývající z nájmu, spočívajících v nezaplacení nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu, jak jsou tyto skutkově vymezeny výše.“ Pod bodem 10 listiny žalovaná odkázala na odbornou literaturu ohledně hodnocení prodlení s úhradou za dva měsíce.

10. Výše uvedený důkaz odvolací soud zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti se všemi v řízení provedenými důkazy, kdy přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.

11. V daném případě lze konstatovat, že soud I. stupně ve věci učinil správná skutková zjištění, provedené důkazy náležitě a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnotil a věc po právní stránce zcela správně posoudil. Pokud jde o jednotlivé odvolací námitky, pak odvolací soud se ztotožňuje s právním závěrem soudu I. stupně, že v případě dání výpovědi dle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. je třeba, aby porušení povinnost trvalo ke dni doručení výpovědi, pročež není důvodná námitka žalované týkající se nesprávného právního posouzení či námitka nesprávného výkladu citované judikatury soudem I. stupně. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023, v němž se Nejvyšší soud zabýval odlišnostmi a předpoklady výpovědi z nájmu bytu dle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., tj. výpovědi dané pro hrubé porušení povinnosti a § 2291 o. z., tj. výpovědi dané pro porušení povinnosti zvlášť závažným způsobem. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku uvedl následující: „Již v rozsudku z 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněném pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nájemci, který porušuje své povinnosti zvlášť závažným způsobem, lze dát výpověď z nájmu bytu nejen podle § 2291 o. z., nýbrž i podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. V případě výpovědi podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. (o níž šlo v souzené věci) zákon nestanoví pro platnost výpovědi podmínku předchozí výzvy k odstranění závadného chování (protiprávního stavu); k oprávněnosti výpovědi je jen třeba, aby porušení povinnosti trvalo ke dni doručení výpovědi. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v rozsudcích z 11. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4872/2017, s nímž v dovolání polemizoval dovolatel, z 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4848/2016, z 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1727/2018, či z 21. 7. 2021, sp. zn. 26 Cdo 266/2021. Jde tedy o dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi, s níž dovolatel sice nesouhlasí, neuvádí však žádnou relevantní argumentaci, která by mohla odůvodnit postup podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).“ Námitka žalované, že Nejvyšší soud výše uvedenou formulací chtěl pouze zdůraznit, že nelze dát výpověď za něco, co se ještě nestalo, je zcela absurdní a vůbec neodpovídá výkladu shora citovaného textu. Naopak výklad výše citovaného právního závěru provedený soudem I. stupně tak, že podmínkou oprávněnosti výpovědi z důvodu hrubého porušení povinnosti je naplnění výpovědního důvodu ke dni doručení výpovědi, tj. porušení povinnosti hrubým způsobem, musí trvat ke dni doručení výpovědi, je zcela správný, když fakticky stejný výklad předmětné věty učinil i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 2284/25 (srov. body 23 a 24 odůvodnění).

12. Pokud jde o námitku týkající skutkového vymezení důvodu výpovědi, pak ani tuto neshledal odvolací soud důvodnou, když v souladu s výkladovými pravidly vyložil jednostranné právní jednání spočívající ve výpovědi z nájmu bytu, jíž zopakoval k důkazu. Dle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Dle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Dle § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Při výkladu právního jednání je s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení rozhodujícím úmysl jednajícího, avšak pouze v případě byl-li takový úmysl druhé straně znám, tedy v rámci výkladu právního jednání je třeba přihlížet jak k úmyslu jednajícího, tak k tomu, zda takový úmysl mohl pochopit (být znám) i adresátu právního jednání. Při výkladu písemného právního jednání je třeba vycházet z celého obsahu této listiny, když žalovaná v této (pod bodem 9) uvedla, že dává žalobci výpověď pro hrubé porušení povinností spočívající v nezaplacení nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu, jak jsou vymezeny skutkově výše, přičemž pod bodem 6) výpovědi specifikuje měsíce, s nimiž byl žalovaný ke dni 16. 11. 2024 v prodlení a zároveň konstatuje, že se nejedná o ojedinělé porušení povinností, jak vyplývá z měsíců předcházejících (leden až září 2024). Dle odvolacího soudu tak žalovaná po skutkové stránce vymezila výpovědní důvod spočívající v hrubém porušení povinností nájemce tak, že toto spatřuje v nezaplacení nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu po dobu dvou měsíců říjen a listopad 2024. K tomuto závěru dospěl odvolací soud nejen jazykovým výkladem, neboť žalovaná k vymezení výpovědního důvodu užila slovní spojení „pro hrubé porušení povinnosti vyplývající z nájmu, spočívající v nezaplacení nájemného a záloh na služby…“, přičemž výše specifikovala měsíce, za něž žalobce k 16. 11. 2024 dlužil nájemné, nýbrž i logickým výkladem, kdy pod bodem 10 výpovědi poukazuje na odbornou literaturu, jež považuje (hodnotí) neplacení úhrady nájemného za dva měsíce za hrubé porušení“. Je zřejmé, že prodlení s úhradou nájmu za období leden až září 2024 uvedla žalovaná v listině na potvrzení svého tvrzení, že ze strany nájemce nešlo o ojedinělé porušení povinnosti, když poukázala na prodlení s hrazením nájemného i v minulosti, které však k okamžiku doručení výpovědi netrvalo.

13. Pokud jde o pojem „hrubé porušení povinností“, pak v tomto směru lze odkázat na právní teorii, např. KABELKOVÁ, Eva, SELUCKÁ, Markéta. § 2288 [Výpovědní důvody pronajímatele]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 458, marg. č. 7–8.: „Z hlediska skončení nájmu bytu a nájmu domu jsou stěžejní vzájemné vazby pojmů „zvlášť závažné“ a „hrubé“ porušení povinností ze strany nájemce. Pojem „zvlášť závažné“ a „hrubé“ porušení povinností nájemce bude rozdílné svou intenzitou zásahu do práv pronajímatele a do majetkové sféry pronajímatele. Nezaplacení nájemného nebo nákladů za služby za dobu alespoň tří měsíců, poškozování bytu nebo domu závažným nebo nenapravitelným způsobem je zvlášť závažným porušením povinnosti (§ 2291). Lze se proto domnívat, že u hrubého porušení půjde o méně závažné porušení povinností než u zvlášť závažného porušení (§ 2291) a že by tedy např. neplacení nájemného a úhrady za služby za alespoň dva měsíce bylo možno hodnotit jako hrubé porušení povinností nájemce a výpovědní důvod podle tohoto ustanovení. Na rozdíl od předchozí právní úpravy však občanský zákoník již neuvádí, jaká je minimální výše dluhu na nájemném nebo na plněních spojených s užíváním bytu, aby bylo možno hovořit o hrubém porušení povinnosti, nikoli pouze o „obyčejném porušení povinnosti“. S ohledem na výše uvedené tak byl žalobce, resp. mohl být (s ohledem na obranu žalobce, jíž se soud I. stupně pro nadbytečnost nezabýval) k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu v prodlení maximálně s jedním nájemným, a to za měsíc listopad 2024, nadto v trvání 10 dnů, tudíž odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že se nemůže jednat o hrubé porušení povinností nájemce, a to ani když odvolací soud přihlédne k okolnostem výpovědi, tj. ke skutečnosti, že žalobce od ledna 2024 do září 2024 platil nájemné a zálohy na služby v době po splatnosti, a to na konci daného měsíce či pár dní poté. V tomto směru odvolací soud i zohlednil, že žalovaná po žalobci v minulosti nepožadovala úroky z prodlení za pozdní úhradu, sama dle svých tvrzení na pozdní úhradu měla žalobce upozorňovat neformálně, přičemž pokud tvrdila, že žalobce vyzvala formálně, pak za formální výzvu k včasnému placení nájemného za období od ledna do září 2024 nelze rozhodně považovat žalobu o určení výše nájemného, kdy tato byla jednak sepsána dne 18. 9. 2024, tj. po splatnosti nájemného za měsíc září, jednak se týká odlišné zcela záležitosti. Výše uvedené tak nesvědčí tomu, že by žalobce v daném případě mohl vnímat, že prodlením s placením nájemného v řádu dnů se dopouští hrubého porušení povinností.

14. S ohledem na shora uvedené odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalobce, a proto mu odvolací soud přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobce spočívají v paušální náhradě za 2 úkony nezastoupeného účastníka (příprava na jednání a účast při jednání u odvolacího soudu dne 14. 1. 2026) ve výši 300 Kč/úkon podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Poučení