23 Co 34/2024 - 380

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Pavlíny Černé ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozena [Datum narození žalobkyně], [Anonymizováno] zastoupená [Jméno Zástupce A], advokátem sídlem [Jméno advokáta] [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená [Jméno Zástupce B], advokátem sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 22 000 Kč s příslušenstvím, o odvoláních žalobkyně i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 10. 2023, č. j. 7 C 63/2023 - 247 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje a ve výrocích IV. a V. mění tak, že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně každá nákladů řízení státu ve výši stanovené samostatným usnesením soudu prvního stupně.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 4 815,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované, své bývalé zaměstnavatelce, jednak zaplacení částky 11 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, z titulu dlužné mzdy, konkrétně roční odměny za rok 2021, a dále zaplacení rovněž částky 11 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, z titulu náhradu škody, vzniklé jí v důsledku porušení právní povinnosti žalované rovně zacházet se zaměstnanci s tím, že žalobkyni v rámci mzdy za měsíc červenec 2022 nepřiznala mimořádnou odměnu, kterou přiznala ostatním zaměstnancům účetního oddělení žalované, kde pracovala i žalobkyně. Ta však byla zcela opomenuta přesto, že se na výkonu oddělení podílela stejnou měrou jako ostatní zaměstnanci se shodným druhem práce a její pracovní poměr trval po celé období, za nějž byla odměna zaměstnancům přiznána. Podle žalobkyně, jediným důvodem pro odepření tohoto mzdového plnění žalobkyni byla skutečnost, že vypověděla pracovní poměr, a ten skončil uplynutím výpovědní doby dne 31. 7. 2022.

2. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) uložil žalované „uhradit žalobkyni na dlužnou mzdu částku 11 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně počítaným ode dne 1. června 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované „na náhradu škody uhradit žalobkyni částku 11 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně počítaným ode dne 24. ledna 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), rozhodl, že „žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně na náhradu nákladu řízení státu každá částku 638 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok IV.) a konečně, že „žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně na náhradu nákladu řízení státu každá částku, která bude určena spolu s lhůtou k plnění samostatným usnesením“ (výrok V.).

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že byly splněny oba předpoklady vzniku nároku žalobkyně na roční odměnu za rok 2021, když splnila osobní cíle dané pro rok 2021, které jí předem nastavila koncem roku 2020 v interním informačním systému její přímá nadřízená a byl splněn i druhý předpoklad, a to kladný hospodářský výsledek žalované za rok 2021, kdy hodnota ukazatele byla stanovena jako účetní výsledek hospodaření z účetní závěrky tohoto účetního období ve výši 5 217 000 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že „pro vznik nároku nebylo třeba žádné další rozhodnutí statutárního zástupce žalované nebo některého z vedoucích“, tato odměna má povahu nárokovou, kdy požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky. „Na důvodnosti nároku žalobkyně na odměnu, jež jí vznikl za rok 2021, nic nemění ani rozhodnutí jediného člena představenstva žalované ze dne 19. 4. 2022 o nevyplacení odměn z důvodu, že jejich výše převyšuje hospodářský výsledek žalované v roce 2021.“ Naproti tomu soud prvního stupně neshledal, že by ze strany žalované nevyplacením motivační odměny, která byla jiným zaměstnancům žalované vyplacena spolu se mzdou za červenec roku 2022, došlo vůči žalobkyni k diskriminaci. Vzal za prokázané, že cílem poskytnutí této mimořádné odměny bylo podle rozhodnutí jediného člena představenstva žalované ze dne 1. 7. 2022 motivovat zaměstnance účetního oddělení, aby neukončili pracovní poměr u žalované, přičemž, vzhledem k tomu, že žalobkyně byla tou dobou již ve výpovědní době, nesplňovala podmínky pro přiznání této motivační odměny.

4. Proti tomuto rozsudku podaly v zákonné lhůtě odvolání žalobkyně i žalovaná.

5. Žalovaná v odvolání směřujícím proti vyhovujícímu výroku I., a závislým výrokům o nákladech řízení, vytýkala soudu prvního stupně nesprávný závěr o tom, že bylo prokázáno, že byly splněny předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na roční odměnu za rok 2021, když mimo jiné chybně vyhodnotil výsledek hospodaření žalované za rok 2021. Namítala, že roční odměny musí být započítány do výsledku hospodaření za ten rok, ke kterému se vztahují. Poukazovala na to, že za rok 2021 žalovaná sice zaznamenala kladný hospodářský výsledek, který byl ovšem nižší, než kolik by činily roční prémie za rok 2021, a po jejich započítání by byl roční výsledek hospodaření žalované za rok 2021 záporný. Právě tato skutečnost vedla k rozhodnutí jediného člena představenstva o tom, že roční odměny za splnění osobních cílů za rok 2021 u žalované nebudou vyplaceny, což bylo v souladu s ustanovením čl. 4.3.2.1 směrnice žalované STO 03.02 Zásady odměňování, jehož obsah si soud prvního stupně chybně vyložil. Navrhovala, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V., žalobu o zaplacení 11 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu nevyplacené roční odměny za splnění osobních cílů za rok 2021 zamítl a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované i státu.

6. Žalobkyně v odvolání směřujícím proti zamítavému výroku II., jakož i nákladovým výrokům III., IV. a V. namítala, že žalovaná v prvotním vyjádření k žalobě uvedla, že rozhodování o poskytnutí odměny zaměstnancům v červenci 2022 vycházelo ze zpětného zhodnocení jejich výkonů, a to v každém individuálním případě zvlášť, a teprve následně účelově přišla s tvrzením, že mělo jít o odměnu stabilizační. Tomu však podle žalobkyně odporovala i rozdílná výše těchto odměn nekorespondující s délkou trvání pracovního poměru jednotlivých zaměstnanců. Podle žalobkyně jí „nebyla odměna poskytnuta pouze a jedině kvůli tomu, že pracovní poměr k žalované vypověděla“, což ovšem představuje „nepřípustné nerovné zacházení, resp. jde o nerovné odměňování, jehož důsledkem je vznik práva žalobkyně na náhradu škody“. Navrhovala změnu napadeného rozsudku tak, aby bylo žalobě vyhověno i v zamítavém výroku o náhradu škody a náhrada všech nákladů řízení uložena žalované.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 23 Co 34/2024-296, napadený rozsudek ve výrocích I., II. a III. potvrdil a ve výrocích IV. a V. změnil tak, že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně každá jednu polovinu nákladů řízení státu ve výši a lhůtě stanovené samostatným usnesením soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

8. Za rozhodující pro posouzení nároku žalobkyně na odměnu za splnění osobních cílů za rok 2021 shledal otázku, zda vnitřnímu mzdovému předpisu žalované (Zásady odměňování STO 03.02) odpovídalo započtení předpokládané výše ročních odměn do ''Výsledku hospodaření'', jinými slovy, zda předpokládaná výše odměn za splnění osobních cílů za rok 2021 všech zaměstnanců žalované (15 556 771 Kč) mohla být odečtena od vyčísleného zisku žalované za rok 2021 (5 217 000 Kč) a tím zpětně kladný výsledek hospodaření žalované za rok 2021 změnit na záporný. Konstatoval, že ''Definice ukazatelů'' obsažená ve směrnici STO 03.02 z roku 2019 nedává na tuto otázku jednoznačnou odpověď, nicméně výkladem dovodil, že odměny za splnění osobních cílů zaměstnanců do vymezení položek, které bylo možno od hospodářského výsledku odečíst, nespadají. Shodně se soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil, odvolací soud uzavřel, že tak, jak byl u žalované v roce 2021 nastaven systém odměn za splnění osobních cílů, byly-li předem (v „Příslibu ročních odměn“) stanovené podmínky (předpoklady) splněny, stala se z odměny za splnění osobních cílů nároková složka mzdy a žalovaná (ani její statutární orgán) nebyla oprávněna dodatečně rozhodnout o jejím nevyplacení. A protože za rok 2021 bylo jak dosaženo kladného výsledku hospodaření, tak žalobkyně splnila v potřebném rozsahu své osobní cíle pro tento rok, přísluší jí nárok na vyplacení této odměny, z níž se žalobou v této věci domáhá pouze části.

9. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. [spisová značka], jednak dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a změněn ve výrocích IV. a V., a proti výroku II. odmítl a dále rozsudek krajského soudu vyjma té části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že sice správně vymezil otázku, zda pro účely rozhodnutí žalované o nevyplacení odměn předpokládaná výše odměn za splnění osobních cílů za rok 2021 všech zaměstnanců žalované za rok 2021 mohla být odečtena od vyčísleného zisku žalované za rok 2021 a tím zpětně kladný výsledek hospodaření žalované za rok 2021 změněn na záporný, avšak při jejím zodpovězení nepostupoval správně podle pravidel pro výklad právního jednání, když se omezil toliko na jazykový a logický výklad „vnitřního mzdového předpisu žalované“ – Zásad odměňování STO 03.02., přičemž, jak dovolací soud s odkazem na výklad obsažený v jeho rozhodnutích připomněl, Zásady odměňování STO 03.02, alespoň v bodě 4.3.2 Příslib ročních odměn, nejsou vnitřním předpisem zaměstnavatele ve smyslu § 305 odst. 1 zák. práce. Konstatoval, že „mají-li být Zásady odměňování STO 03.02 použity při výkladu ''Příslibu ročních odměn'', jenž byl pro žalobkyni na jejich základě ''vystaven'' (a proto lze uzavřít, že jsou podle výše uvedených výkladových pravidel tím, co právnímu jednání předcházelo), musí být tedy nejprve postaveno najisto, že s nimi byla žalobkyně seznámena, neboť při výkladu právního jednání lze přihlédnout toliko k okolnostem, které mohl vnímat jeho adresát. Následně bude možné posoudit, zda to, co je v nich vyjádřeno slovy nebo jinak, lze vykládat podle úmyslu jednajícího (tvrzeného žalovanou), byl-li takový úmysl druhé straně (tedy žalobkyni) znám, anebo musela-li o něm vědět. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nebude možné zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace; až jako poslední možnost zbývá výklad podle § 18 zák. práce.“ 10. Odvolací soud znovu přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, v němž dosud nenabyl právní moci, tedy ve výroku I. a akcesorických výrocích III. – V., o nákladech řízení, podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Právní moc odvoláním žalobkyně napadeného výroku II., potvrzeného rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 23 Co 34/2024-296, který nebyl dotčen zrušovacím výrokem dovolacího soudu, zůstala zachována, a proto se ho nové řízení před odvolacím soudem již netýkalo.

11. Vzhledem k době, kdy měly vzniknout zažalované nároky, je třeba nárok na dlužnou mzdu i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2021, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 248/2021 Sb. (dále jen „zákoník práce“).

12. Z obsahu soudního spisu se podává, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na pozici účetní v období od 12. 12. 2016 do 31. 7. 2022. V Zásadách odměňování STO 03.02 (účinnost od 1. 4. 2019), jež, jak zdůraznil Nejvyšší soud, nejsou vnitřním předpisem zaměstnavatele ve smyslu § 305 odst. 1 zák. práce, tj. předpisem, kterým zaměstnavatel stanoví práva v pracovněprávních vztazích, z nichž je oprávněn zaměstnanec, výhodněji, než stanoví zákoník práce, neboť Zásady odměňování 03.02 v tomto bodě žádná práva zaměstnanců na odměnu nestanoví, ale obsahují pravidla pro „vystavení“ příslibů odměn pro jednotlivé zaměstnance, definice ukazatelů a obecné zásady, byla v bodu 4.3.2. „Příslib ročních odměn“ upravena pravidla odměňování zaměstnanců ve správě společnosti, tedy i odměňování hlavní účetní, účetního metodika a účetních. Podle ''Obecných zásad'' „výplata celkové odměny bude vázána na splnění ukazatele Výsledku hospodaření“ a „výplata části odměny vázané na ukazatel Osobních cílů bude k vyplacení po vyhodnocení jednotlivých úkolů přímým nadřízeným, tzn. vyplněním (části Vyhodnocení příslibu) ve formuláři Příslib ročních odměn. Tato část odměny bude vyplacena vždy v případě kladného výsledku hospodaření společnosti (VH>=0). O vyplacení této části odměny v případě záporného výsledku hospodaření společnosti (VH<0), rozhodne představenstvo společnosti. Odměna nebo její část se vyplácí ve vyúčtování mzdy za měsíc, ve kterém byla přiznána.“ Hodnota ukazatele ''Výsledek hospodaření'' „je stanovena jako účetní výsledek hospodaření z účetní závěrky daného účetního období (zejména kalendářního roku), který může být upraven o účetní náklady a výnosy, které se za účetní období pro tyto účely nezapočítávají do tohoto výsledku hospodaření. Jedná se zejména o mimořádné náklady a výnosy, které nesouvisí s hlavní (stavební) činností společnosti (např. mimořádné náklady na reorganizaci společnosti, výnosy za prodej dceřiné společnosti…). Případnou úpravu provede finanční ředitel po schválení účetní závěrky Valnou hromadou společnosti a řádně ji zdůvodní.“ Podle ''Příslibu ročních odměn žalobkyně na r. 2021'' za splnění ukazatele Osobních cílů může odměna dosáhnout maximálně 70 % z celkové výše příslibu, tj. částku 148 092 Kč, která je rozdělena do čtyř úkolů: - Úkol 1 – Připravit podklady k daňovému přiznání k DPH do 20. dne následujícího měsíce; - Úkol 2 – Dodržovat harmonogram měsíční a roční závěrky; - Úkol 3 – Plnit zadané úkoly; - Úkol 4 – Při kontrole kontrolního hlášení k DPH splnit chybovost maximálně 1 kus za měsíc. Všechny úkoly měla žalobkyně splnit v termínu 11/2021. Dále bylo v ''Příslibu'' pod bodem Vysvětlivky shodně jako v ''Zásadách'' uvedeno, že „výplata celkové odměny je vázána na splnění ukazatele Výsledku hospodaření. V případě nepříznivých ekonomických výsledků společnosti (VH<0) může představenstvo společnosti rozhodnout o nevyplacení odměny jako celku.“ „Odměna dle bodu 2 – za splnění ukazatele Osobních cílů, bude k vyplacení po vyhodnocení úkolu přímým nadřízeným a po roční účetní závěrce společnosti.“ Podle zprávy o výsledku hospodaření žalované ze dne 1. 4. 2022, činil výsledek hospodaření žalované k 31. 12. 2021 po zdanění 5 217 000 Kč. Z Rozhodnutí [jméno FO], jediného člena představenstva žalované ze dne 19. 4. 2022 vyplývá, že „vzal na vědomí, že dle schválené účetní závěrky [Anonymizováno] činí zisk [Anonymizováno] za r. 2021 částku ve výši 5 217 000 Kč; dle informací finanční ředitelky Společnosti by činila výše odměn za splnění osobních cílů za rok 2021 všech zaměstnanců společnosti 15 556 771 Kč; po provedení úpravy výsledku hospodaření finanční ředitelkou Společnosti dle článku 4.3.2.1 Směrnice Společnosti STO 03.02 ZÁSADY ODMĚŇOVÁNÍ by činil výsledek hospodaření Společnosti ztrátu ve výši -10 331 771 Kč, tedy žalovaná by za r. 2021 vykázala záporný hospodářský výsledek.“ V návaznosti na výše uvedené rozhodl jediný člen představenstva žalované, že „Společnost nebude s výjimkou mimořádných odůvodněných případů odsouhlasených výkonným ředitelem společnosti za r. 2021 vyplácet zaměstnancům odměny za splnění osobních cílů“.

13. Odvolací soud předně konstatuje, že účastníci učinili nesporným (srov. § 120 odst. 3 o. s. ř.), že žalobkyně byla s obsahem dokumentu Zásady odměňování STO 03.02 seznámena.

14. Soud prvního stupně nepochybil v závěru, že bylo dostatečně prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k naplnění předpokladů pro přiznání odměny za splnění osobních cílů za rok 2021. Je logické, že žalobkyně nemá v držení originál dokumentu „Hodnocení kompetencí“, který byl podkladem pro její nadřízené k vyhodnocení splnění osobních cílů v roce 2021, a byla soudu schopna předložit toliko její z počítače získanou neverifikovanou podobu. Žalovaná sice na jedné straně vyjadřuje nekonkrétní pochybnosti, zda údaje v předložené listině nebyly nějak upraveny a zda skutečně žalobkyně splnila osobní cíle za rok 2021, avšak současně ani ona sama nebyla schopna originál hodnocení žalobkyně předložit s tím, že byl po skončení pracovního poměru žalobkyně skartován. Tyto námitky žalované shledává odvolací soud do značné míry nevěrohodnými a pokládá je za projev účelové snahy o zpochybnění uplatněného nároku všemi možnými prostředky.

15. Tak, jak to dovolací soud zmínil v bodech 25. a 26. odůvodnění svého rozsudku, „příslib odměn“ je svým charakterem mzdovým výměrem ve smyslu zákoníku práce, tedy jednostranným právním jednáním zaměstnavatele, kterým zaměstnanci určuje mzdu, za který je třeba považovat každý jednostranný projev vůle zaměstnavatele, bez ohledu na jeho označení, kterým zaměstnavatel stanovuje (určuje) zaměstnanci mzdu, případně některou její složku. Odvolací soud (podobně jako soud dovolací) se nicméně v tomto rozhodnutí přidržuje označení „Příslib ročních odměn“ používaného účastníky i soudem prvního stupně, aby nevyvstaly nejasnosti či pochyby, o jakém konkrétním dokumentu (projevu vůle zaměstnavatele) určujícím mzdu (její část) žalobkyně je v odůvodnění rozsudku řeč.

16. Jak již bylo v předchozím rozhodnutí uvedeno, za hlavní (relevantní) spornou otázku z hlediska posouzení důvodnosti nároku žalobkyně na odměnu za splnění osobních cílů za rok 2021 pokládá odvolací soud otázku, zda vnitřnímu mzdovému předpisu žalované (Zásady odměňování STO 03.02) odpovídalo započtení předpokládané výše ročních odměn do ''Výsledku hospodaření'', jinými slovy, zda předpokládaná výše odměn za splnění osobních cílů za rok 2021 všech zaměstnanců žalované (15 556 771 Kč) mohla být odečtena od vyčísleného zisku žalované za rok 2021 (5 217 000 Kč) a tím zpětně kladný výsledek hospodaření žalované za rok 2021 změnit na záporný. Nutno konstatovat, že ''Definice ukazatelů'' obsažená ve směrnici STO 03.02 z roku 2019 nedává na tuto otázku jednoznačnou odpověď, když možnost „úpravy“ výsledku hospodaření vztahuje nepříliš určitě na „účetní náklady a výnosy, které se za účetní období pro tyto účely nezapočítávají do tohoto výsledku hospodaření“, přičemž jedinou konkretizací je příkladmý výčet: „mimořádné náklady a výnosy, které nesouvisí s hlavní (stavební) činností společnosti (např. mimořádné náklady na reorganizaci společnosti, výnosy za prodej dceřiné společnosti…)“.

17. Dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí v této věci pregnantně vyložil postup při výkladu právních jednání, a odvolací soud si pro zjednodušení dovoluje příslušnou pasáž (body 28. – 30. odůvodnění) citovat: Vzniknou-li o obsahu právního jednání pochybnosti, je třeba provést jeho výklad podle pravidel pro výklad právních jednání. Výkladu přitom podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura). Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, uveřejněný pod č. 67/2020 Sb. rozh. obč.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

18. Podle odvolacího soudu mohla žalobkyně vůli žalované při nastavování podmínek pro vznik nároku na roční odměny vnímat toliko skrze písemný dokument Zásady odměňování STO 03.02., potažmo každoročně vydávaný Příslib ročních odměn. Je zřejmé, že hlavním cílem žalované při nastavování podmínek bylo motivovat zaměstnance k dobrým a kvalitním pracovním výkonům (jako významného předpokladu pro dosažení dobrého hospodářského výsledku celé společnosti), a proto byl, vedle splnění osobních cílů, kladen důraz na kladný hospodářský výsledek žalované v tom kterém roce, za který byly nastavovány podmínky pro vznik nároku na roční odměny („výplata celkové odměny je vázána na splnění ukazatele Výsledku hospodaření“) s tím, že v případě nepříznivých ekonomických výsledků společnosti, které byly vyjádřeny „VH<0“, tzn. v případě záporného výsledku hospodaření, může představenstvo společnosti rozhodnout o nevyplacení odměny jako celku. V uvedeném písemném dokumentu sice žalovaná vyjádřila vůli, že pro vznik nároku na roční odměny není rozhodující účetní hospodářský výsledek společnosti vykazovaný k 31. 12., ale že do tohoto údaje mohou být dodatečně započteny (odečteny) některé položky, ty ovšem specifikovala toliko obecně (účetní náklady a výnosy, které se za účetní období pro tyto účely nezapočítávají do výsledku hospodaření) a příkladmo, kdy by mělo jít o náklady a výnosy z činností (nesouvisejících s hlavní, tj. stavební činností žalované), které se uskutečnily v účetním období, jehož výsledek hospodaření mají (dodatečně - zpětně) ovlivnit, jejichž opakovaně zmiňovaným rysem je jejich mimořádnost. Z dokumentu nelze seznat vůli žalované (byla-li vůbec projevena), že by mezi tyto mimořádné náklady mohly náležet i roční odměny zaměstnanců žalované. Spíš se nabízí vysvětlení, že s takovou eventualitou, že by byl kladný hospodářský výsledek nižší, než výše „přislíbených“ ročních odměn, žalovaná při formulaci zásad odměňování vůbec nepředvídala, protože v opačném případě by bylo velmi jednoduché to v „Příslibu odměn“ jednoznačně deklarovat, např. „VH > 0 – předpokládané odměny“). Naopak, je-li společným a opakovaně zmiňovaným jmenovatelem dodatečně započitatelných nákladů a výnosů, které se uskutečnily v účetním období, jehož výsledek hospodaření mají (dodatečně - zpětně) ovlivnit, jejich mimořádnost, potom do takového vymezení odměny za splnění osobních cílů zaměstnanců zjevně nespadají. Jednak k jejich výplatě (v případě splnění předpokladů) dochází až v průběhu dalšího účetního období (tzn., že společnost na ně musí mít finanční prostředky v okamžiku jejich faktického vynaložení bez ohledu na to, jestli je měla či neměla v okamžiku předchozí roční účetní uzávěrky) a rovněž u nich chybí kritérium mimořádnosti a nepředvídatelnosti výše s tím spojených nákladů. Jak vyplynulo z dokazování provedeného soudem prvního stupně, odměny za splnění osobních cílů zaměstnanců byly u žalované vypláceny pravidelně, a již na počátku účetního období byly známy nejen osobní cíle zaměstnanců pro daný rok, ale zcela konkrétně byla vyčíslena i výše přislíbené odměny v případě, že budou osobní cíle splněny. Se značným předstihem bylo tedy zřejmé, jaké mzdové náklady (maximálně) si vyžádá vyplacení odměny za splnění osobních cílů (všech) zaměstnanců v případě, že své osobní cíle splní.

19. Žalobkyně tedy z ničeho nemohla rozpoznat, že by vůlí žalované bylo započítávat vyplacené roční odměny zpětně do výsledku hospodaření za rok, za který byly „přislíbeny“. Pokud žalovaná takovou vůli měla, potom ji způsobem, který by byl nejen žalobkyni, ale komukoliv jinému objektivně seznatelný, neprojevila. A jestliže kladný výsledek hospodaření žalované za rok 2021 nebyl dodatečně upraven o žádnou z mimořádných položek vymezených (srozumitelně) v Zásadách odměňování účinných pro rok 2021, potom, i z hlediska zkušeností z předchozích let, měla žalobkyně, která splnila nastavené osobní cíle pro rok 2021, legitimní očekávání, že jí budou roční odměny za tento rok ve výši uvedené v „Příslibu odměn“ vyplaceny.

20. Z hlediska toho, jak žalovaná v Zásadách odměňování definovala ukazatel ''Výsledek hospodaření'' a možnost jeho dodatečné úpravy, jak tyto Zásady vůči svým zaměstnancům prezentovala, a to nejen pro rok 2021, ale i obdobně nastavené Zásady odměňování v předchozích letech, nebylo možno dosažený kladný výsledek hospodaření dodatečně ponížit o částku určenou na výplatu odměn za splnění osobních cílů zaměstnanců a pouze tím vytvořit záporný hospodářský výsledek. Nelogičnost takového postupu je zřejmá i z toho, že nedošlo-li k výplatě odměn, pak nebylo co odečítat, výsledek hospodaření tak zůstal kladný a zůstala splněna i tato podmínka pro výplatu odměny.

21. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně a se svým předešlým rozhodnutím uzavírá, že tak, jak byl u žalované v roce 2021 nastaven systém odměn za splnění osobních cílů, byly-li předem ve mzdovém výměru žalobkyně („Příslibu ročních odměn“) stanovené podmínky (předpoklady) splněny, stala se z odměny za splnění osobních cílů nároková složka mzdy a žalovaná (ani její statutární orgán) za těchto okolností nebyla oprávněna dodatečně rozhodnout o jejím nevyplacení. A protože za rok 2021 bylo, jak dosaženo kladného výsledku hospodaření, tak žalobkyně splnila v potřebném rozsahu své osobní cíle pro tento rok, přísluší jí nárok na vyplacení této odměny, z níž se žalobou v této věci domáhá pouze části.

22. Na základě uvedených skutečností a závěrů odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé, tj. ve výroku I., jakož i ve výroku III., o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, podle ustanovení § 219 o. s., ř. jako věcně správný potvrdil.

23. Ke změně ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. přistoupil odvolací soud toliko v případě výroků IV. a V. napadeného rozsudku, o náhradě nákladů řízení státu. Soud prvního stupně sice správně ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. zohlednil rovný úspěch a neúspěch účastníků ve věci samé, avšak pochybil, pokud o těchto nákladech rozhodl dvěma výroky, a to tak, že jednak konkrétní částkou vyčíslil náhradu těch nákladů, jejichž výši znal (výrok IV.) a zároveň rozhodnutí o náhradě zbývajících nákladů státu v dosud neznámé výši vyčlenil do samostatného v budoucnu přijatého rozhodnutí. Takový postup není správný, neboť náhrada nákladů řízení státu je jedna, a pokud v době konečného rozhodnutí ve věci samé není známa celková výše nákladů řízení státu, je namístě rozhodnout pouze o základu této náhrady s tím, že o výši, eventuálně o splatnosti náhrady, bude rozhodnuto dodatečně samostatným usnesením. Odvolací soud v tomto směru výroky IV. a V. změnil.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, že sice z hlediska celkového výsledku odvolacího řízení byl úspěch a neúspěch účastníků v odvolacím řízení stejný, nicméně je namístě zohlednit, že v souvislosti s dovoláním žalované došlo k navýšení dřívějších nákladů, přičemž řízení následující po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu se týkalo již toliko té části předmětu řízení, v němž byla žalobkyně plně úspěšná. Odvolací soud jí proto přiznal náhradu těch nákladů odvolacího řízení, které jí vznikly po vyhlášení předešlého rozhodnutí odvolacího soudu, tedy nákladů nového řízení před odvolacím soudem. Ty sestávaly z nákladů za právní zastoupení žalobkyně advokátem ve dvou úkonech právní služby (písemné podání z 24. 1. 2026, účast u soudního jednání) po 1 540 Kč (z předmětu řízení 11 000 Kč) [§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.“)], dvou paušálních náhrad hotových výloh po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a 21% DPH ve výši 835,80 Kč; celkem 4 815,80 Kč.