23 Co 450/2024 - 627

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. září 2024, č. j. 16 C 39/2018-571, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 409,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokátky B], advokátky.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 10. 9. 2024 soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni dne 17. 10. 2017 ze strany žalované (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 83 312 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice Obvodnímu soudu pro [adresa] náhradu nákladů řízení státu ve výši 3 739 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně takto v pořadí čtvrtým rozsudkem rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi dané jí žalovanou dne 17. 10. 2017 z důvodu podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“). Žalobkyně u žalované pracovala na pozici obchodní manažerky, přičemž dne 17. 10. 2017 byla zaměstnancům oznámena organizační změna spočívající ve zrušení pracovního místa žalobkyně a současně byla žalobkyni dána výpověď. Podle žalobkyně je však výpověď účelová, skutečným úmyslem žalované bylo zbavit se nepohodlné zaměstnankyně a zastrašení ostatních zaměstnanců, aby nevyjádřili nespokojenost s vedením žalované na setkání se statutárním ředitelem dne 20. 10. 2017, kdy žalobkyně připravila seznam „nepříjemných“ dotazů, které předala předsedovi odborové organizace.

3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že byly splněny všechny podmínky výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, tedy že žalovaná přijala rozhodnutí o organizační změně za účelem zvýšení efektivity využití pracovní síly a úspory finančních prostředků. Touto organizační změnou bylo zrušeno pracovní místo žalobkyně, a žalobkyně se v příčinné souvislosti s organizační změnou stala pro žalovanou nadbytečnou.

4. Soud prvního stupně provedl ve věci dokazování listinami, výslechem žalobkyně jako účastnice řízení a výslechem svědků, přičemž vzal za prokázaný následující skutkový děj: Žalobkyně u žalované pracovala od 1. 8. 2008 jako odborná přípravářka a po dohodě o změně pracovní smlouvy od 1. 1. 2015 jako obchodní manažer. Žalobkyně nikdy nebyla členkou odborové organizace. V červenci 2017 došlo na pracovišti žalované k obměně vedení, přičemž nové vedení provádělo interní personální audit. Dne 22. 9. 2017 proběhla porada, na které byla žalobkyni rozšířena pracovní agenda, kdy měla nově na starosti emailovou korespondenci a reklamace. Žalovaný přijal dne 17. 10. 2017 rozhodnutí o organizační změně, a to rozhodnutím ředitele závodu ze dne 17. 10. 2017 s účinností od 18. 10. 2017, o kterém žalovaná informovala zaměstnance e-mailem ještě téhož dne. Rozhodnutí o organizační změně předcházelo projednání organizační změny s odborovou organizací, která s organizační změnou vyjádřila souhlas. Žalobkyni byla poté, téhož dne 17. 10. 2017, ve [adresa] předána výpověď z pracovního poměru, a to na osobním setkání se svědkem [tituly před jménem] [jméno FO] za přítomnosti svědků [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] (za žalovanou). Žalobkyně odmítla na místě výpověď převzít, vyjádřila svůj nesouhlas. Pracovní agendu žalobkyně převzali po jejím odchodu jiní zaměstnanci žalované, a to svědci [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO] s kolegyní a [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne 28. 2. 2018 namítla žalobkyně neplatnost výpovědi ze dne 17. 10. 2017.

5. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že v průběhu předchozího řízení již byla vyřešena otázka, že k výpovědi žalobkyně nebylo třeba souhlasu odborové organizace, protože žalobkyně nikdy nebyla členkou odborové organizace. Rovněž bylo postaveno na jisto, že výpověď z pracovního poměru z 17. 10. 2017 splňuje požadavky kladené na ni ust. § 50 odst. 4 zákoníku práce, neboť je po skutkové stránce vymezena takovým způsobem, že výpovědní důvod nelze zaměnit s jiným důvodem uvedeným v § 52 zákoníku práce, a současně takovým způsobem, že je nepochybné, v čem tento výpovědní důvod spočívá.

6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákoníku práce. Poukázal na předpoklady platné výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce, jimiž jsou přijetí rozhodnutí o organizační změně, nadbytečnost zaměstnance a příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou. Vzal za prokázané, zejména výslechy svědků, že rozhodnutí ředitele závodu o organizační změně bylo učiněno dříve, než byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru. Před přijetím rozhodnutí o organizační změně a předání výpovědi žalobkyni došlo k projednávání organizační změny a nadbytečnosti žalobkyně s odborovou organizací. V důsledku organizační změny došlo ke zrušení pracovní pozice obchodní manažer, na které pracovala žalobkyně, k převedení pracovní agendy odpovídající druhu práce přípravář z rušené pracovní pozice obchodní manažer na již existující pracovní pozici přípravář a vedoucí technické skupiny, kterou vykonávali svědci [jméno FO] a [jméno FO]. Svědkyně [jméno FO] vypověděla, že po skončení pracovního poměru se práce, kterou vykonávala žalobkyně, rozdělila u nich na přípravě, a to mezi ni a její kolegyni. Dále vypověděla, že další pracovní úkoly dříve zastávané žalobkyní vykonával svědek [jméno FO]. Uvedené bylo potvrzeno i svědky [jméno FO] a [jméno FO]. Částečně přebral úkoly žalobkyně, a to práci obchodního manažera, svědek [jméno FO], který to měl v popisu práce. Soud prvního stupně měl tedy za prokázané, že náplň práce, kterou žalobkyně pro žalovanou vykonávala, byla rozdělena mezi stávající zaměstnance žalované. Všichni svědci se shodli na tom, že rozhodnutí o organizační změně bylo přijato před udělením výpovědi. Podle soudu prvního stupně pak není rozhodné, kdy přesně k rozhodnutí došlo, neboť důležité je pouze to, zdali k tomu došlo před podáním výpovědi. V této souvislosti poukázal na to, že rozhodnutí o organizační změně je faktickým úkonem, který nevyžaduje písemnou formu. V řízení nebylo prokázáno, že by písemné rozhodnutí ředitele závodu o organizační změně bylo antedatováno či vyhotoveno dodatečně. Již samotný podpis svědka [jméno FO] na rozhodnutí ředitele závodu a jeho osobní účast při předání výpovědi žalobkyni svědčí o tom, že bylo možné stihnout podepsat rozhodnutí v [adresa] a v 11:30 hod předat výpověď žalobkyni. Soud prvního stupně dále uvedl, že ředitel závodu mohl s ohledem na to, že rozhodnutí o organizační změně je faktickým úkonem, vydat rozhodnutí, aniž by muselo být zaznamenáno v písemné podobě. Pokud jde o nadbytečnost zaměstnance, bylo prokázáno, že cílem organizační změny bylo snížení nákladů a zvýšení efektivity využití pracovní síly. Žalovaná před přijetím organizační změny provedla ve společnosti audit prostřednictvím svědka [jméno FO]. Ten situaci vyhodnotil tak, že potřebuje z přípravy pouze dvě přípravářky z celkových tří, a s odstupem času se toto ukázalo jako správné rozhodnutí. Pozice žalobkyně byla zrušena bez náhrady. Náplň práce, kterou vykonávala, převzali jiní zaměstnanci žalované. Soud prvního stupně shledal, že mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně je příčinná souvislost a žalobkyně se stala nadbytečnou právě a jen v důsledku rozhodnutí o organizační změně a jeho provedení žalovanou.

7. Pokud žalobkyně namítala, že daná výpověď z pracovního poměru zastírá skutečný důvod ke skončení pracovního poměru, kterým byla kritika vedení závodu [právnická osoba] ze strany žalobkyně či úmysl žalované zbavit se žalobkyně, pak žalobkyně neprokázala, a to ani po opakovaném poučení ze strany soudu podle § 118 a odst. 3 o. s. ř., svá tvrzení. Žalobkyně připustila, že nemá žádný přímý důkaz, který by její tvrzení přímo prokazoval, má pouze indicie, k čemuž soud prvního stupně uvedl, že indicie nikterak neprokazují tvrzení žalobkyně a rovněž ani nevylučují splnění zákonných podmínek pro výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce ze strany žalované. K dokazování pomocí indicií soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, v němž dovolací soud vyjádřil, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnosti opravdu stala. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že judikaturou požadovaná míra jistoty bez rozumných pochybností nebyla naplněna.

8. Co se týče prokázání tvrzeného jiného důvodu výpovědi než podle § 52 písm. c) zákoníku práce, žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vedly k organizační změně a výpovědi jiné než deklarované důvody podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Žádný jiný důvod výpovědi nebyl v řízení prokázán, nebylo ani prokázáno, že by vedení závodu žalované vědělo o seznamu otázek, který chtěli zaměstnanci prezentovat na setkání 20. 10. 2017. Nadto svědci shodně uvedli, že na vyhotovení seznamu se podíleli společně a anonymně, nelze tedy ani dovodit žádnou spojitost s udělením výpovědi konkrétně žalobkyni. Soud prvního stupně tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů, které vynaložila na soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč a dále na právní zastoupení.

10. O nákladech státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a uložil procesně neúspěšné žalobkyni povinnost zaplatit státu náklady, které vynaložil na svědečné ve výši 3 739 Kč.

11. Proti rozsudku se odvolala žalobkyně. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně právně věc posoudil, že nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo jím označeným důkazům a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že v případě prokázání skutečnosti, že přijaté organizační opatření sledovalo jiný, než zákonem stanovený cíl, leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní na žalobkyni. Podle žalobkyně není stanovisko soudu v souladu s pravidly důkazního břemene v pracovněprávních sporech o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, kde se důkazní břemeno dělí mezi zaměstnance a zaměstnavatele. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3269/2020 s tím, že ve sporech o určení neplatnosti výpovědi či okamžitého zrušení pracovního poměru je důkazní břemeno prokázat důvod výpovědi nebo okamžitého zrušení pracovního poměru na straně zaměstnavatele. Stejné platí i pro ostatní podmínky, které zákoník práce pro platnost ukončení pracovního poměru vyžaduje. Na straně žalované nejde o prokazování negativních skutečností. Žalobkyně tvrdí, že výpověď z organizačních důvodů je neplatná, protože nebyly naplněny podmínky této výpovědi, zejména, že ve skutečnosti nešlo o organizační změnu a není zde příčinná souvislost mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností zaměstnance. Žalovaná byla povinna prokázat, že všechny tyto podmínky pro výpověď byly splněny, a to nejen z formálního pohledu. Při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým rozhodnutím o organizační změně, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti, v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/2003. Žalovaná je povinna prokázat, že rozhodnutí o organizační změně sledovalo žalovanou deklarovaný cíl, tedy snahu maximálně optimalizovat a zefektivnit systém práce podle žalobkyně. Tento cíl sledován nebyl. Pokud by žalované stačilo prokázat splnění formálních náležitostí, z čehož soud v podstatě vychází, pak je prakticky vyloučeno, aby zaměstnanec žaloval účelovost výpovědi, protože nikdy nemůže zcela prokázat pohnutky zaměstnavatele, které ho k výpovědi vedly. Za zásadní skutečnost považuje žalobkyně prokázání existence organizační změny a jejich cílů a na to navazující nadbytečnost žalobkyně. Písemné rozhodnutí o organizační změně sice bylo vyhotoveno [tituly před jménem] [jméno FO] a podepsáno [tituly před jménem] [jméno FO], ale bylo prokázáno, že fakticky o propuštění žalobkyně rozhodoval její přímý nadřízený [tituly před jménem] [jméno FO]. Důvěryhodnost svědka [jméno FO] byla zpochybněna, a to již samotným faktem, že tato osoba je zaměstnancem žalované, která za rozhodnutí o výpovědi žalobkyně odpovídá. Proto je zřejmé, že nebude vypovídat zcela objektivně. Navíc vypovídal při každém svém výslechu ohledně propuštění žalobkyně jinak a jeho výpovědi byly vzájemně v rozporu nebo byly vyvráceny výpověďmi jiných svědků nebo dalšími důkazy. V řízení také byla provedena k důkazu rozhodnutí ve věci sp. zn. [spisová značka] vedené u Obvodního soudu pro [adresa]. Žalobkyně poukazuje na výpověď [tituly před jménem] [jméno FO], který ve své výpovědi před soudem potvrdil, že jedním z důvodů výpovědi dané žalobkyni byla nespokojenost s pracovními výkony žalobkyně. Nicméně v tomto řízení vypovídal zcela účelově a snažil se obhájit nadbytečnost pracovní pozice obchodní manažer. V řízení pak bylo prokázáno, že název pracovní pozice žalobkyně byl zvolen jen pro účely jednání žalobkyně s investory, ale její pracovní náplň odpovídala práci přípraváře, kterou žalobkyně vykonávala v oblasti [činnost] a v této oblasti byla jediným specialistou u žalované. Z rozporů ve výpovědích svědka [jméno FO] žalobkyně dovozuje, že žalovaná neprokázala, že organizační změna byla provedena za účelem maximální optimalizace a zefektivnění systému práce, ale důvodem byla nespokojenost s pracovními výkony a přístupem k plnění jejich pracovních povinností. Výpověď daná žalobkyni je tak v souladu s judikaturou neplatná, protože žalovaná měla případně přistoupit k rozvázání pracovního poměru žalobkyně z jiného důvodu. Nesouhlasila s hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně, zejména s hodnocením výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO]. V doplnění odvolání žalobkyně shrnula další důvody, pro které považuje napadené rozhodnutí za nesprávné, zejména poukazovala na okolnosti, za kterých jí byla dána výpověď, z čehož dovozuje její neplatnost. Vytýkala soudu prvního stupně, že nepřihlédl k předloženým čestným prohlášením a ke smlouvám, které prokazují pracovní vytížení žalobkyně. Nesouhlasila se zpochybněním její účastnické výpovědi a poukazovala na další nesprávná skutková zjištění soudu ohledně rozdělení její práce mezi další zaměstnance. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se určuje, že výpověď je neplatná a uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení, popřípadě, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobkyně tak, že napadené rozhodnutí je, jak z hlediska předpisů práva hmotného, tak z hlediska předpisu práva procesního, správné. Žalobkyně v odvolání opakuje již dříve uvedené, eventuálně polemizuje s právním názorem žalované a soudu. Žalovaná nepovažovala za nutné nově reprodukovat již dříve řečené a odkázala na svůj závěrečný návrh ve věci. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadené rozhodnutí a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

14. Podle § 52 písm. c) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

15. Soud prvního stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v dostatečném rozsahu a opatřil si tak náležitý podklad pro své rozhodnutí. Provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě přihlédl k tomu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Řízení nezatížil žádnou procesní vadou, správně rozlišil, k jakým skutečnostem má povinnost tvrzení a povinnost důkazní žalovaná a k jakým žalobkyně. Ostatně odvolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích v dané věci poukázal na to, že pokud má žalobkyně za to, že žalovanou přijaté organizační opatření sledovalo jiný než zákonem stanovený cíl, je na ní, aby v daném směru předložila konkrétní tvrzení a k nim označila důkazy. V daném směru také soud prvního stupně žalobkyni opakovaně poučil, žalobkyně však svá tvrzení neprokázala.

16. Soud prvního stupně na podkladě správně a úplně zjištěného skutkového stavu věci posoudil věc správně i po právní stránce, na zjištěný skutkový stav aplikoval příslušná ustanovení zákoníku práce i věci přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž postupoval podle § 157 odst. 2 o. s. ř. a své rozhodnutí velice pečlivě odůvodnil, když se vypořádal i se všemi námitkami, které žalobkyně v řízená uplatnila. Odvolací soud shledal napadené rozhodnutí věcně zcela správným.

17. Odvolací argumentace není způsobilá dosáhnout změny rozhodnutí vydaného soudem prvního stupně. Soud prvního stupně se pečlivě zabýval otázkou, zda v posuzované věci jsou splněny zákonné předpoklady výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce i tím, zda žalovaná přijatou organizační změnou vskutku sledovala zákonem předvídaný cíl. Ve sporu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané podle § 52 písm. c) zákoníku práce bylo povinností žalovaného zaměstnavatele tvrdit a prokázat, že přijal k tomu oprávněnou osobou rozhodnutí o organizační změně, jehož cílem bylo dosažení optimalizace a zefektivnění systému práce, a že žalobkyně se stala nadbytečným zaměstnancem v příčinné souvislosti s přijatým rozhodnutím o organizační změně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3103/2010). Rozhodné skutečnosti žalovaná v řízení tvrdila a také prokázala. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná přijala organizační změnu dne 17. 10. 2017, jak organizační změnu, tak nadbytečnost žalobkyně žalovaná projednala s odborovou organizací, a teprve poté předala výpověď žalobkyni. Rozhodnutí o organizační změně je faktickým úkonem, zákon pro něj nevyžaduje písemnou formu, proto může být přijato i ústně. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozhodnutí není zmínka o převedení nebo rozdělení agendy žalobkyně, nelze dovozovat, že žalobkyně nebyla nadbytečným zaměstnancem. Rovněž není rozhodné, kdy přesně (v jaký čas) byla organizační změna přijata. Ohledně námitky žalobkyně, že žalovaná nemohla z časového hlediska stihnout přijmout organizační změnu ráno dne 17. 10. 2017 v [adresa], poté ji projednat s odborovou organizací ve [adresa] a v 11:30 hod ji předat žalobkyni, odkazuje odvolací soud v zájmu stručnosti na bod 53. odůvodnění napadeného rozsudku, když s tam uvedenými úvahami a závěry se ztotožňuje. Mezi přijatou organizační změnou a nadbytečností žalobkyně je příčinná souvislost. Výpovědí svědka [jméno FO] bylo objasněno, že rozhodl o výběru nadbytečného zaměstnance – žalobkyně, a to poté, co provedl interní audit, na jehož základě stanovil tým zaměstnanců, přičemž situaci vyhodnotil tak, že žalobkyně je nadbytečným zaměstnancem. Odvolací soud neshledal žalobkyní namítané rozpory ve výpovědích svědka [jméno FO]. Svědek vysvětlil, že důvodem pro výpověď žalobkyně byla její nadbytečnost. Třebaže při rozhodování o výběru žalobkyně jako nadbytečného zaměstnance sehrála svou úlohu svědkem [jméno FO] uvedená skutečnost, že interní spolupráce mezi svědkem a žalobkyní nefungovala, nelze z uvedené pohnutky dovozovat, že přijatá organizační změna ve skutečnosti nesledovala zákonem předvídaný cíl. K otázce významu pohnutky zaměstnavatele pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce se vyjádřil Nejvyšší soudu v rozsudku ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. [spisová značka] tak, že (cit.): „Samotnou okolnost - dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu - nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť skončení vzájemných vztahů zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako jednostranného právního jednání směřujícího ke skončení právního vztahu. Je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit. Opačný názor by znamenal, že nastanou-li v právnické osobě spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost.“ Výpovědí svědka [jméno FO] bylo prokázáno, že přijatá organizační změna se ukázala s odstupem času jako správné rozhodnutí, tedy cíl organizační změny byl naplněn. Skutečnost, že svědek [jméno FO] je zaměstnancem žalované, sama o sobě nevede k závěru, že jeho výpověď není pravdivá (věrohodná) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněný pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, ročník 1999). To samé ostatně platí ve vztahu k dalším svědkům – [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], kteří jsou rovněž zaměstnanci žalované, u nich ale žalobkyně jejich důvěryhodnost z důvodu zaměstnaneckého poměru k žalované nezpochybňuje. V řízení bylo dále prokázáno, že pracovní činnost, kterou vykonávala žalobkyně, byla rozdělena mezi stávající zaměstnance.

18. Výše uvedené povinnosti tvrzení a důkazní tíží zaměstnavatele ve sporu o určení neplatnosti výpovědi dané podle § 52 písm. c) zákoníku práce ve vztahu k námitkám zaměstnance, že daná výpověď je neplatná, protože nebyly naplněny zákonné předpoklady takové výpovědi. Lze přisvědčit žalobkyni, že v řízení bylo zásadní, zda žalovaná prokáže splnění zákonných předpokladů pro výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce, včetně toho, že rozhodnutí o organizační změně sledovalo zákonem předpokládaný cíl. Jak uvedeno výše, žalovaná rozhodné skutečnosti prokázala. Důkazní břemeno žalovaného zaměstnavatele není bezbřehé. Pokud žalobkyně namítala, že daná výpověď zastírala skutečný důvod skončení pracovního poměru, odvolací soud již ve svých předchozích zrušujících usneseních (viz usnesení ze dne 23. 9. 2020, č. j. [spisová značka] a usnesení ze dne 13. 12. 2021, č. j. [spisová značka]) poukázal na to, že je na žalobkyni, aby v daném směru tvrdila rozhodné skutečnosti, a ke svým tvrzením označila důkazy. Je totiž na účastníku, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, z jejichž existence dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky (v daném případě vyhovění žalobě). Pokud by žalobkyně prokázala, že konstruktivně kritizovala vedení závodu [právnická osoba], bylo by na žalované, aby prokázala, že takové jednání žalobkyně nebylo důvodem rozvázání pracovního poměru pro výstrahu ostatním zaměstnancům. Žalobkyně v řízení neprokázala, že byla nepohodlnou zaměstnankyní pro svou konstruktivní kritiku nového vedení závodu, ani že připravila seznam dotazů, které měly být položeny [tituly před jménem] [jméno FO] z důvodu nespokojenosti zaměstnanců s vedením společnosti žalované na jednání dne 20. 10. 2017. Ani svědkyně [jméno FO] a [jméno FO], navržené žalobkyní, tvrzení žalobkyně nepotvrdily. Z provedeného dokazování vyplynulo, že odborové organizaci nebyl seznam dotazů předán, vedení závodu o takovém seznamu nevědělo, nadto na znění otázek se nepodílela výlučně žalobkyně, ale společně a anonymně zaměstnanci žalované. Pokud v řízení bylo prokázáno, že vedení závodu [právnická osoba] nevědělo nic o existenci „nepříjemných“ otázek na vedení závodu, nelze ani uvažovat o tom, že by daná výpověď měla představovat odvetu žalované vůči žalobkyni, a že by daná výpověď byla žalobkyni účelově doručena před plánovaným setkáním zaměstnanců se statutárním ředitelem dne 20. 10. 2017 s cílem zbavit se nepohodlné zaměstnankyně a odstrašit ostatní zaměstnance od toho, aby na setkání s vedením žalované dne 20. 10. 2017 kladli nepříjemné otázky.

19. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011). Pro posouzení platnosti výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce tak není rozhodující, jakých pracovních výsledků žalobkyně dosahovala v průběhu pracovního poměru, že byla jediným zaměstnancem, který se věnoval [činnost], že s ní zaměstnavatel v průběhu září 2017 řešil zasedací pořádek po stěhování na jiné pracoviště nebo že dne 17. 10. 2017 byla jediným propuštěným zaměstnancem.

20. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v celém jeho rozsahu jako věcně správné.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení procesně úspěšné žalované. Náklady žalované jsou náklady na právní zastoupení. Advokátka učinila v odvolacím řízení dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) – vyjádření k odvolání ze dne 28. 11. 2024 a účast na jednání odvolacího soudu dne 19. 3. 2025. Za úkon právní služby ze dne 28. 11. 2024 náleží odměna ve výši 2 500 Kč [z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024). Za úkon právní služby ze dne 19. 3. 2025 náleží odměna ve výši 3 700 Kč [z tarifní hodnoty 65 000 Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025] a náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025). Z odměny a náhrad náleží náhrada za DPH 21 %, jejímž plátcem advokátka je, a to ve výši 1 459,50 Kč. Celkem činí náhrada nákladů odvolacího řízení 8 409,50 Kč. Ke splnění povinnosti byla žalobkyni stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), platebním místem je advokátka žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení