23 Co 451/2024 - 564

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Patricie Adamičkové a soudců Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A], registrační číslo [číslo] sídlem [adresa] podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu [Jméno žalované A], organizační složka, IČO [IČO žalované B] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky ve výši 40 267 397,26 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. července 2024, č. j. 22 C 165/2022-525, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o nákladech řízení II mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 661 240,80 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 147 123,90 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 9. 7. 2024 soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 40 267 397,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 21. 6. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 734 712 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované (výrok II).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o pojistné plnění, na které mu vznikl nárok na základě pojistné smlouvy č. [číslo] (dále jen „Smlouva“) uzavřené dne 15. 7. 2015 mezi společností [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále jen „[společnost]“) jako pojistníkem a žalovanou, jako pojistitelem. Předmětem Smlouvy bylo pojištění odpovědnosti managementu společnosti [společnost], tedy i žalobce, který byl v době od 16. 3. 2009 do 29. 11. 2016 [funkce] [orgán] společnosti [společnost]. Dne 23. 5. 2018 byla žalobci ze strany společnosti [společnost] doručena předžalobní výzva k náhradě škody ve výši 73 659 574,94 Kč, kterou měl způsobit žalobce v důsledku jednání učiněného v rozporu s péčí řádného hospodáře. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 9. 2020, č. j. [spisová značka] byla žalobci (v tamním řízení žalovanému) uložena povinnost zaplatit společnost [společnost] z titulu náhrady škody způsobené porušením péče řádného hospodáře částku 30 000 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem ze dne 16. 5. 2022, č. j. [spisová značka] pak Krajský soud v [adresa] pravomocně rozhodl i o povinnosti žalobce zaplatit společnosti [společnost] i úroky z prodlení a náklady řízení. Podle žalobce byly splněny všechny rozhodné skutečnosti pro vznik nároku na zaplacení pojistného plnění. Dopisem ze dne 28. 3. 2022 žalovaná odmítla pojistní plnění zaplatit.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, namítala, že žalobce způsobil škodu úmyslně. Pojištění je charakterizováno požadavkem nahodilosti, přičemž úmyslné jednání nahodilost již ze své podstaty vylučuje. Žalobce poškodil společnost [společnost], když převzal za tuto společnost řadu ručitelských závazků v celkové výši 76 670 524 Kč, ze kterých byla společnost [společnost] ve finále z vlastních zdrojů povinna uhradit třetím osobám celkem 30 000 000 Kč, aniž by existoval jakýkoli vztah těchto závazků k podnikatelské činnosti společnosti [společnost], bez jakéhokoliv protiplnění či jiné výhody pro společnost [společnost], za účelem zajištění úvěrů poskytnutých bratrovi žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], resp. jeho společnostem, a to za situace, kdy měl již řadu existujících dluhů, bez vědomí ostatních členů [orgán] společnosti [společnost]. Pro absenci nahodilosti není žalovaná povinna poskytnout pojistné plnění. Na věc dopadá i výluka z pojištění směřující specificky na úmyslná porušení právních povinností pojištěných, tedy včetně úmyslného porušení povinnosti péče řádného hospodáře. Podle čl. 4.1 Pojistných podmínek je aplikace této výluky podmíněna pravomocným rozhodnutím soudu ohledně úmyslu pojištěného. Krajský soud v [adresa] došel k jednoznačnému závěru, že žalobci způsobil škodu společnosti [společnost] minimálně v úmyslu nepřímém a jeho závěr byl potvrzen odvolacím soudem. Kromě výluky je vznik práva na pojistné plnění vyloučen přímo ust. § 2799 o. z., podle judikatury Nejvyššího soudu k aplikaci tohoto ustanovení stačí i nepřímý úmysl.

4. Po vymezení dalších žalobních tvrzení a obranných tvrzení žalované soud prvního stupně uvedl, jaká skutková zjištění učinil z provedených listinných důkazů a výslechu žalobce. Na zjištěný skutkový stav aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a zákona č. 92/2012 Sb. (správně č. 90/2012 Sb. – pozn. odvol. soudu), o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, protože byly splněny podmínky výluky z pojištění sjednané v Pojistných podmínkách, které jsou nedílnou součástí pojistné smlouvy.

5. Soud prvního stupně vyšel z prokázaných zjištění, že žalovaná jako pojistitel a společnost [společnost] jako pojistník uzavřely dne 15. 7. 2015 Smlouvu, která je smlouvu pojistnou podle ust. § 2758 o. z., jejíž součástí byly i Pojistné podmínky ve smyslu ust. § 2774 odst. 1 o. z. (dále jen „Pojistné podmínky“), a jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti managementu pojistníka, tedy pojištění pro případ právní povinnosti manažerů k náhradě újmy způsobené v souvislosti s výkonem jejich funkce. Pojištěným manažerem podle Smlouvy byl až do 29. 11. 2016 i žalobce, neboť do uvedené doby vykonával funkci předsedy [orgán] společnosti [společnost]. Přípisem ze dne 15. 6. 2020 vypověděla žalovaná Smlouvu a pojištění podle Smlouvy tak podle čl. 3.34 Pojistných podmínek zaniklo ke dni 31. 7. 2020.

6. Soud prvního stupně poukázal na to, že právo na pojistné plnění nevzniká v tom případě, kdy pojištěná osoba úmyslně poruší právní předpisy. Žalobce nepopíral, že při výkonu funkce předsedy [orgán] porušil svou zákonnou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, čímž způsobil společnosti [společnost] škodu ve výši 30 000 000 Kč s příslušenstvím. O tom bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

7. Soud prvního stupně se zabýval otázkou formy zavinění toho jednání žalobce, kterým způsobil škodu společnosti [společnost], přičemž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce jednal v nepřímém úmyslu. Žalobce porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, když za společnost [společnost] poskytl ručení za úvěry svého bratra [tituly před jménem] [jméno FO] v celkové výši 70 000 000 Kč bez příslušenství, a to bezplatně a bez jakéhokoliv plnění pro společnost. Žalobci se v řízení nepodařilo prokázat tvrzený přínos pro společnost [společnost], potenciální výhodnost transakcí pro společnost byla založena pouze na spekulacích. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nejednal v zájmu společnosti [společnost], ale v zájmu dosažení zisku svého bratra. Při podpisu dohod o ručení byl žalobce v evidentním střetu zájmů, když zápisy z [orgán] společnosti jsou podepsány pouze dvěma členy [orgán] ze tří, a to žalobcem a [jméno FO] a rozhodnutí dozorčí rady společnosti bylo podepsáno bratrem žalobce, přičemž žalobce nesplnil svou povinnost a o střetu zájmů neinformoval valnou hromadu jako nejvyšší orgán společnosti [společnost]. Pokud došlo ke sjednání tzv. područení, což byla podmínka pro sjednání ručení, za tzv. područitele jednal opět výlučně bratr žalobce. Soud poukázal na to, že žalobce žádným způsobem neověřil schopnost područitelů dostát svým závazkům, rovněž není zřejmé, proč byly podepsány ručitelské smlouvy se společností [společnost], a ne přímo s područiteli. Podle soudu prvního stupně uzavření smluv s ručitelem jako mezičlánkem se jeví jako ryze účelové.

8. Soud prvního stupně dále poukázal na tu skutečnost, že ke dni 10. 11. 2015 i ke dni 26. 2. 2016, kdy byla sjednána další ručení za úvěry bratra žalobce, byl dluh z první smlouvy v řádech miliónu korun, přesto žalobce dohody o ručení podepsal, i když hrozilo zcela reálné riziko, že společnost [společnost] bude muset plnit dluh za úvěrovaného.

9. Podle soudu prvního stupně žalobce věděl, že může společnosti způsobit škodu a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn, neboť spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. Jestliže žalobce jednal bez potřebných informací a znalostí, jak tvrdí, bylo jeho povinností si potřebné informace opatřit. To ale žalobce neudělal a spokojil se s pouhým příslibem budoucích zisků od svého bratra, aniž by si jeho tvrzení ověřil.

10. Jelikož žalobce způsobil škodu společnosti [společnost] úmyslně, byť v úmyslu nepřímém, není tato škoda kryta pojištěním podle Smlouvy, když je vyloučeno naplnění pojmového znaku pojistné smlouvy, a to nahodilosti události, která je kryta pojištěním. Poukázal na ust. § 2799 o. z., které účastníci Smlouvy transformovali do Smlouvy. Soud prvního stupně shledal, že je naplněna výluka z pojištění, když byla splněna i ta podmínka podle Pojistných podmínek, že úmyslné porušení právních předpisů žalobcem bylo potvrzeno konečným rozhodnutím vydaným v řízení vedeném u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kdy soudy dospěly k závěru o minimálně nepřímém úmyslu žalobce při porušení právních povinností.

11. Žalobu tedy zamítl a procesně úspěšné žalované přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení, které podle soudu prvního stupně účelně vynaložila na právní zastoupení.

12. Proti rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Namítal, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištění a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkal soudu prvního stupně, že rezignoval na provedení důležitých důkazů na podporu tvrzení žalobce o potenciálním ekonomickém prospěchu pro společnost, kterého mělo být dosaženo budoucí spoluprací s bratrem žalobce. Jednalo se o návrhy na výslech svědků [jméno FO], obchodního ředitele [právnická osoba], [jméno FO], bývalého vedoucího zaměstnance ze skupiny [společnost], [jméno FO], člena [orgán] společnosti [společnost], a také bratra žalobce [tituly před jménem] [jméno FO]. V případě posledně uvedeného důkazního návrhu, který soud nepřipustil, si je žalobce vědom toho, že návrh učinil až po koncentraci řízení, avšak považuje přístup soudu za zbytečně přísný formalismus. Žalobce vytýkal soudu prvního stupně, že hodnotil jednání žalobce z pohledu péče řádného hospodáře, nikoliv jeho zavinění, při jehož zkoumání by se mělo zohlednit to, že žalobce vykonával funkci statutárního orgánu společnosti jako laik. Za irelevantní považuje také výtky soudu, že rezignoval na své povinnosti plynoucí z funkce předsedy [orgán] společnosti. Dále soudu prvního stupně vytýkal, že vyvodil nesprávné závěry z rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], neboť otázka zavinění nebyla projednána v takové hloubce, aby o ní bylo možné hovořit jako o res iudicata. Žalobce by měl být ve věci úspěšný i tehdy, pokud prokáže, že alespoň jedna ze škod způsobených převzatým ručením vznikla nedbalostním jednáním žalobce. Je tomu tak proto, že pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] nealokuje povinnost k náhradě škody na určité specifické ručení, ale tuto povinnost konstatuje pouze obecně. Povinnost uloženou v daném rozsudku tak lze vztáhnout ke kterémukoliv protiprávnímu jednání žalobce vůči společnosti. Žalobce napadl i výrok o nákladech řízení, konkrétně nesouhlasil s přiznáním odměny za úkony písemné vyjádření ze dne 17. 6. 2024 a ze dne 2. 7. 2024, oba tyto úkony považuje za neúčelné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nebo aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Podle žalované je napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně správný. Žalobce v odvolání prezentuje argumenty, které neúspěšně uváděl již v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobce proti meritornímu rozhodnutí není opodstatněné.

15. Soud prvního stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. a jeho skutková zjištění jsou správná. Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci je tak způsobilým podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu.

16. Soud prvního stupně nepochybil, pokud neprovedl k důkazu výslechy navržených svědků. Svědci [jméno FO], obchodní ředitel [právnická osoba], [jméno FO], bývalý vedoucí zaměstnanec ze skupiny [společnost] a [jméno FO], člen [orgán] společnosti [společnost], měli vypovídat k obchodní činnosti skupiny [společnost], konkrétně v oblasti odběru pivovarského mláta a v oblasti dodávek a servisu nerezových komponentů pro pivovarskou výrobu, a spolupráci mezi skupinou [společnost] a holdingovou společností [právnická osoba]. Svědek [jméno FO] měl dále vypovídat k obchodním záměrům bratra žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] v [místo]. Tyto skutečnosti, k nimž měli být uvedení svědci slyšeni, však vzhledem k předmětu sporu nejsou pro posouzení věci rozhodné, neboť se týkají skupiny [společnost] a jejích dceřiných společností, nikoli přímo společnosti [společnost]. Ani jeden ze svědků nebyl navržen k prokázání konkrétní výhody, kterou mělo přinést poskytnuté ručení ze strany společnosti [společnost]. V občanském soudním řízení není přípustné, aby účastník konkretizoval rozhodné skutečnosti teprve na základě provedených důkazů, či aby soud sám dovozoval chybějící tvrzení účastníka z provedených důkazů. Správně soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že svědek [tituly před jménem] [jméno FO] byl navržen po koncentraci řízení. Námitka žalobce, že nemohl návrh na výslech svědka učinit dříve, protože svědek se skrýval v zahraničí, neobstojí, protože není na žalobci, aby sám rozhodoval, který důkaz bude proveden, a který nikoli. Takové oprávnění přísluší ve smyslu ust. § 120 odst. 1 o. s. ř. pouze soudu, na žalobci je, aby splnil povinnost tvrzení a povinnost důkazní podle § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Žalobci nic nebránilo v tom, aby důkaz výslechem svědka [tituly před jménem] [jméno FO] označil již na počátku řízení, či poté, co mu soud poskytl poučení podle § 118a o. s. ř.

17. Soud prvního stupně posoudil věc správně i po právní stránce, na zjištěný skutkový stav aplikoval příslušné právní předpisy i přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, a své rozhodnutí odůvodnil způsobem předpokládaným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., včetně toho, že se náležitě vypořádal s námitkami žalobce. Napadenému rozsudku není co vytknout.

18. V odvolání žalobce v podstatě opakuje argumentaci z řízení před soudem prvního stupně, avšak jak uvedeno výše, odvolací soud považuje skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za správné, proto odvolací námitky nejsou způsobilé změnit napadené rozhodnutí.

19. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobci nesvědčí nárok na pojistné plnění za škodu způsobenou porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře při výkonu funkce statutárního orgánu společnosti [společnost], a to s ohledem na prokázanou skutečnost, že v dané věci je dána výluka z pojištění. Nárok na pojistné plnění vzniká v případě pojistné události, kterou musí být událost nahodilá, nikoli událost záměrná či předvídatelná. Pokud pojistnou událost úmyslně způsobila osoba, která uplatňuje právo na pojistné, právo na pojistné plnění jí vzniká jen tehdy, bylo-li to výslovně ujednáno nebo pokud tak stanoví zákon (§ 2799 o. z.), přičemž v dané věci není žádným předpisem stanovena výjimka z pravidla a Pojistnými podmínkami bylo prokázáno, že strany Smlouvy žádnou nesjednali. Naopak pojistné plnění v takovém případě výslovně vyloučili (viz čl. 4.

1. Pojistných podmínek). Výluka z pojištění je podle Pojistných podmínek podmíněna konečným rozhodnutím potvrzujícím úmyslné porušení právních předpisů pojištěným, přičemž za takové je třeba považovat pravomocné rozhodnutí vydané v řízení vedeném u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž se soudy zabývaly i otázkou zavinění žalobce. Vyřešení této otázky se projevilo ve výroku rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit společnosti [společnost] náhradu škody. Námitka žalobce, že soud se otázkou zavinění nezabýval dostatečně, je v rozporu s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 9. 2020, č. j. [spisová značka].

20. V nyní posuzované věci se soud prvního stupně rovněž zabýval otázkou formy zavinění žalobce, a to z hlediska důvodnosti žalobou uplatněného nároku na pojistné plnění. Protože zavinění je záležitostí vnitřního psychického světa škůdce, na jeho existenci a formu, tedy na to, jaký byl v době škodní události vztah škůdce ke svému jednání a ke škodě, jako následku tohoto jednání, lze usuzovat pouze nepřímo, na základě skutkových okolností vnějšího světa. Soud prvního stupně se proto správně zabýval okolnostmi, za nichž došlo k protiprávnímu jednání žalobce, spočívajícímu v porušení péče řádného hospodáře, a ke škodě.

21. V řízení bylo prokázáno, že žalobce sjednal ze své pozice předsedy [orgán] za společnost [společnost] v krátkém časovém sledu za sebou a bez potřebných informací o bonitě dlužníků tři ručitelské závazky, jimiž se společnost [společnost] zaručila za úvěry bratra žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], či za společnost, za níž rovněž vystupoval bratr žalobce, to bez jakékoliv protihodnoty za poskytnutá ručení a bez souvislosti s podnikáním společnosti [společnost]. Ohledně úmyslu sjednat ručitelské závazky žalobce nesplnil notifikační povinnost vůči valné hromadě společnosti [společnost], neboť smlouvy uzavírané s osobou blízkou členu orgánu společnosti měly být valné hromadě oznámeny. Střet zájmů nezhojila ani skutečnost, že sjednání ručitelských závazků schválila dozorčí rada společnosti [společnost], protože za dozorčí radu společnosti [společnost] dohody o ručení podepsal bratr žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] jako jediný člen [orgán]. Tzv. područení, z nichž měla být uhrazena případná ztráta společnosti [společnost] byla opět podepsána bratrem žalobce, přičemž ani u područitelů žalobce neověřoval jejich bonitu. V zájmu stručnosti odůvodnění rozhodnutí lze v podrobnostech odkázat na body 53. až 57. odůvodnění napadeného rozsudku.

22. S ohledem na prokázané skutečnosti i tvrzení žalobce je odvolací soud shodného názoru jako soud prvního stupně, že žalobce věděl, že svým jednáním může způsobit společnosti [společnost] škodu a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn, tedy jednal v nepřímém úmyslu. Žalobce zjevně spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé škodě zabránit. Žalobce zneužil své funkce člena statutárního orgánu společnosti [společnost] pro zájmy své a svého bratra [tituly před jménem] [jméno FO], vůbec nebral v potaz zájmy společnosti [společnost], s jejím majetkem nakládal svévolně, tedy v rozporu s povinností jednat s péčí řádného hospodáře (§ 51 odst. 1 zákona o obchodních korporacích) a bez ohledu na to, zda společnosti [společnost] vznikne škoda, jednal v přímém střetu zájmů. Žalobce byl předsedou [orgán] společnosti [společnost] od 20. 5. 2009, proto lze stěží uvěřit jeho tvrzení, že nerozpoznal, že jedná ve střetu zájmů a vystavuje společnost [společnost] riziku, že bude muset uhradit dluhy jeho bratra. Pokud žalobce tvrdil, že jeho jednání mělo mít potenciální ekonomický přínos pro společnost, kdy po ovládnutí společnosti [právnická osoba] měla být prohloubena ekonomická spolupráce mezi touto společností a společností [společnost], což bez ovládnutí společnosti možné nebylo, pak toto tvrzení sám vyvrátil tvrzením, že jeho bratr chtěl nabyté akcie společnosti [právnická osoba] po jejich nabytí výhodně přeprodat. V případě žalobce nelze dovodit, že by jednal ve vědomé nedbalosti, přičemž na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce se osobně zaručil za úvěr poskytnutý [jméno FO] prostřednictvím směnky.

23. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé podle § 219 o. s. ř., jelikož je věcně správný.

24. Pokud jde o nákladový výrok II, soud prvního stupně správně rozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal procesně úspěšné žalované. Odvolací soud však shledal zčásti důvodnou námitku žalobce ve vztahu k výši náhrady nákladů řízení, kterou soud prvního stupně žalované přiznal. Úkon právní služby závěrečný návrh žalované ze dne 2. 7. 2024 je neúčelným úkonem, protože závěrečný návrh byl přednesen právní zástupkyní žalované na jednání dne [datum], současně z obsahu spisu nevyplývá, že by účastníci byli soudem vyzváni k předložení písemných závěrečných návrhů. Odvolací soud proto snížil výši náhrady nákladů přiznané žalované o jeden úkon právní služby, jeden režijní paušál a náhradu za DPH 21 % z odměny a náhrad. Výše náhrady nákladů řízení žalované proto správně činí 661 240,80 Kč. Úkon písemné vyjádření žalované ze dne 17. 6. 2024 je účelným úkonem právní služby, neboť byl reakcí žalované na žalobcem nově označený důkaz a žalovaná v podání rozšířila argumentaci týkající se výluky pojištění.

25. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 661 240,80 Kč, jinak jej potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení procesně úspěšné žalované. Náklady žalované jsou náklady na právní zastoupení. Advokátka učinila v odvolacím řízení dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), a to úkon vyjádření k odvolání ze dne 2. 12. 2024, za který náleží odměna ve výši 60 420 Kč (§ 7 bod 7, § 8 odst. 1 advokátního tarifu) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024) a úkon účast na jednání odvolacího soudu dne [datum], za který náleží odměna ve výši 60 420 Kč (§ 7 bod 7, § 8 odst. 1 advokátního tarifu) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025). Dále náleží náhrada DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 25 533,90 Kč. Celkem činí náhrada nákladů za odvolací řízení 147 123,90 Kč. Ke splnění povinnosti byla žalobci stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), platebním místem je advokátka žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení