23 Co 467/2024 - 278

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 336 933 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. září 2024, č. j. 10 C 247/2023-203, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o nákladech řízení mění jen ohledně částky náhrady nákladů řízení tak, že tato činí 143 507,30 Kč, jinak se potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 30 855 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č.j. 10 C 247/2023-203, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 336 933 Kč spolu s úrokem ze prodlení ve výši 15 % ročně z částky 112 311 Kč od 16. 9. 2023 do zaplacení, z částky 112 311 Kč od 16. 10. 2023 do zaplacení, z částky 112 311 Kč od 16. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 131 455,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 336 933 Kč s příslušenstvím z titulu dlužné náhrady mzdy za srpen až říjen 2023 (dále jen „rozhodné období“). Žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 7. 2023 zaměstnancem žalované na pozici [název]. Dne 10. 7. 2023 žalobce v souladu s pracovní smlouvou nastoupil do práce a pracoval na projektu pro společnost [společnost]. Od 10. 8. 2023 však žalovaná žalobci přestala bez jakéhokoliv odůvodnění přidělovat práci, přičemž od manažera společnosti [společnost] se později žalobce dozvěděl, že tato společnost měla ukončit spolupráci s žalovanou. Dne 19. 9. 2023 pak žalobce obdržel od žalované potvrzení o průměrném výdělku a způsobu ukončení pracovního poměru, potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, evidenční list důchodového pojištění, potvrzení o zdanitelných příjmech, potvrzení o zaměstnání a originál karty [název], z nichž vyplývá, že žalovaná s žalobcem nakládá, jako by došlo k rozvázání pracovního poměru ve zkušební době ke dni 31. 7. 2023. Žádný dokument směřující k rozvázání pracovního poměru však žalobce neobdržel. Za rozhodné období pak žalobce rovněž neobdržel ani mzdu či náhradu mzdy.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že uplatněné nároky neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná žalobci telefonicky dne 27. 7. 2023 a emailem dne 28. 7. 2023 oznámila, že její zákazník [společnost] se rozhodl ukončit s žalovanou spolupráci, neboť žalobce byl v pracovní době na [soc. síť]. O rozvázání svého pracovního poměru byl žalobce informován a není povinností zaměstnavatele k mzdovým dokumentům psát průvodní dopis. Následně (podáním ze dne 23. 4. 2024) žalovaná začala tvrdit, že žalobci (spolu s dalšími dokumenty, jak jsou tvrzeny žalobcem) zaslala písemné zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 14. 9. 2023, které mu bylo doručeno 19. 9. 2023. Dále namítla, že žalobce nemá povolení k pobytu v ČR a neměl jej ani k datu uzavření pracovní smlouvy. Rovněž pak žalobce nedoložil, že by mu byla vydána zaměstnanecká karta pro práci pro žalovanou, a že by tedy byl oprávněn pro žalovanou pracovat. Pracovní smlouva mezi účastníky tedy byla uzavřena neplatně. Konečně žalovaná v řízení rovněž vznesla námitku započtení a proti uplatňovanému nároku žalobce započetla svůj nárok na náhradu škody, kterou jí žalobce způsobil porušením svých povinností spočívajících v trávení pracovní doby na aplikaci [název] ve dnech 25. – 26. 7. 2023 a 7. – 9. 8. 2023. V důsledku tohoto jednání totiž s žalovanou ukončil spolupráci její zákazník [společnost], jemuž žalobce poskytoval služby žalované. Žalované tak vznikla jednak škoda spočívající v ušlém zisku ve výši 175 000 Kč a škoda spočívající v poškození reputace ve výši 500 000 Kč.

4. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování a nesporných skutečností, jež vzal za svá skutková zjištění, učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 7. 2023 a rovněž na základě zaměstnanecké karty, která mu byla vydána jako [stát] příslušníkovi, pracoval pro žalovanou od 10. 7. 2023 na pozici vývojáře softwaru. Za 16 dnů odpracovaných v červenci 2023 žalovaná vyplatila žalobci mzdu v hrubé výši 83 810 Kč. Žalovaná žalobci koncem července telefonicky a rovněž e-mailem zaslaným do neaktivní e-mailové schránky sdělila, že s ním ukončuje spolupráci. Dne 10. 8. 2023 žalobci přestala přidělovat práci a od té doby ji nepřiděluje. V rozhodném období žalovaná žalobci ničeho neuhradila na mzdě ani na náhradě mzdy. Dne 14. 9. 2023 žalovaná zaslala žalobci poštou potvrzení zaměstnavatele o průměrném/pravděpodobném výdělku a způsobu ukončení pracovního poměru datované 31. 7. 2023, potvrzení o zaměstnání datované 31. 7. 2023, potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti datované 31. 7. 2023, evidenční list důchodového pojištění datovaný 8. 9. 2023, potvrzení o zdanitelných příjmech datované 31. 7. 2023 a průkaz pojištěnce [název] spolu s průvodním dopisem [právnická osoba]. V daných mzdových dokumentech bylo uvedeno datum ukončení pracovního poměru žalobce dne 31. 7. 2023. Soud I. stupně měl za vyvrácené tvrzení žalované o odeslání zrušení pracovního poměru ze dne 14. 9. 2023 žalobci v rámci zásilky ze dne 14. 9. 2023.

5. Po právní stránce posoudil soud I. stupně žalobní nároky dle zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“) a dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, když za období od 1. 8. 2023 do 10. 8. 2023, v němž žalobce pro žalovanou vykonával práci, náleží žalobci mzda a za období od 11. 8. 2023 do 30. 10. 2023, kdy žalovaná nepřidělovala žalobci práci, náleží žalobci náhrada mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Soud I. stupně dospěl k právnímu závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena platná pracovní smlouva, neboť žalobce ke dni uzavření pracovní smlouvy disponoval zaměstnaneckou kartou vydanou dne 14. 5. 2024, tj. povolením k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 42g zákona o pobytu cizinců opravňujícím k zaměstnání a dne 15. 6. 2024 [ústřední orgán] sdělil změnu zaměstnavatele. Žalobce byl cizincem s tzv. volným vstupem na trh práce ve smyslu § 98 zákona o zaměstnanosti, a dle § 42g odst. 11 zákona o pobytu cizinců tedy u něj není změna zaměstnavatele vázána na předchozí oznámení [ústřední orgán]. Dále soud I. stupně dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobce nezanikl již v červenci 2023, neboť oznámení skončení pracovního poměru telefonicky či zasláním emailem (navíc do neaktivní emailové schránky) nemůže vyvolat jakékoliv právní účinky, a jde o právní jednání pouze zdánlivé, k nimž se dle § 50 odst. 1, § 60 a § 66 odst. 2 zák. práce nepřihlíží. Navíc pro doručování emailem nebyla dodržena právní úprava obsažená v § 335 zák. práce, ve znění účinném do 30. 9. 2023, přičemž žalovaná výslovně uvedla, že splnění těchto požadavků nehodlá tvrdit. V řízení dále bylo vyvráceno i tvrzení žalované o rozvázání pracovního poměru písemným zrušením ve zkušební době, které mělo být žalobci zasláno jako součást zásilky odeslané dne 14. 9. 2023. Nadto i kdyby žalovaná žalobci doručila jí předkládané zrušení pracovního poměru ve zkušební době, bylo by toto právní jednání pouze zdánlivé, a to z důvodu nesrozumitelnosti (§ 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), neboť bylo vyhotoveno pouze v českém jazyce, který žalobce neovládá. Soud I. stupně proto uzavřel, že po celé rozhodné období pracovní poměr žalobce k žalované trval. Za období od 1. 8. 2023 do 10. 8. 2023 vzniklo žalobci právo na zaplacení mzdy dle § 109 odst. 1 zák. práce ve výši 38 261 Kč, za období od 11. 8. 2023 do 30. 10. 2023 pak žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy dle § 208 zák. práce, kdy soud I. stupně vyšel z pravděpodobného výdělku dle § 354 odst. 1 a § 355 odst. 1 zák. práce v celkové výši 303 813,82 Kč. Zároveň žalobci vznikl nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. Námitku započtení žalované neshledal důvodnou s ohledem na § 147 odst. 3 věta druhá zák. práce i s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, neboť provedení jednostranného započtení na mzdu či náhradu mzdy je nepřípustné.

6. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy náklady žalobce činí celkem 131 455,70 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 16 847 Kč, paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za 1 úkon dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (předžalobní výzva z 30. 10. 2023), odměny advokáta ve výši 86 940 Kč dle § 7 a § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)(dále jen „a. t.“), a to za 9 úkonů po 9 660 Kč podle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, podání žaloby, vyjádření z 19. 4. 2023, vyjádření z 10. 6. 2024, účast při jednání [datum], vyjádření z 25. 6. 2024, vyjádření z 12. 9. 2024 a účast při jednání [datum] v délce přesahující 2 hodiny), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2 700 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 a. t. za 9 úkonů po 300 Kč, z náhrady za promeškaný čas ve výši 4 830 Kč dle § 14 odst. 2 a. t. za účast při jednání [datum], které bylo odročeno bez projednání věci, a z náhrady za 21 % DPH z částky 94 470 Kč ve výši 19 838,70 Kč.

7. Proti výroku o nákladech řízení II rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce, který namítá, že žalobci měla být správně přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 209 672,60 Kč. Namítá, že soud I. stupně nezohlednil zaplacený soudní poplatek ve výši 16 847 Kč a dále nesouhlasí s tím, že vyjádření ze dne 1. 7. 2024, 2. 7. 2024, 22. 7. 2024 a 26. 8. 2024 měl právní zástupce shrnout do jediného podání, za něž mu byla přiznána náhrada, neboť každé podání se týká navržení jiného důkazu a obsahuje vždy novou argumentaci, všechna podání tak měla být uznána jako samostatné úkony. Navíc podání ze dne 26. 8. 2024 bylo replikou na vyjádření žalované, která byla žalobci doručena dne 9. 8. 2024. Navrhl, aby odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci částku 209 672,60 Kč.

8. Proti rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. a), b), c), d), e) a g) o. s. ř. a navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení soudu I. stupně, popř. změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá. Namítá neúplně zjištěný skutkový stav, kdy soud I. stupně neprovedl důkaz dotazem na [právnická osoba] (dále jen „[právnická osoba]“), zda na dopise předloženém žalobcem byla přilepena kartička [název] a kdy a komu byl tento dopis zasílán. Soud I. stupně na jedná straně přistoupil k převážení zásilky odeslané žalobci, ale odmítl ověřit, co bylo obsahem dopisu [právnická osoba]. Nadto důkaz převážením zásilky byl proveden nesprávně, neboť soud I. stupně vyšel z neodůvodněného předpokladu, že kartička [název] patřící žalobci a kartička [název] pana [jméno FO], která byla při převážení použita, má stejnou hmotnost. Z tohoto důvodu žalovaná navrhla k důkazu převážení zásilky (dle možných variant dle obsahu zásilky), přičemž zároveň zdůraznila, že samotné převažování zásilky nemůže prokázat její obsah. Nedůvodně byl zamítnut i opakovaný dotaz na [ústřední orgán], jak rozhodlo o změně zaměstnavatele a zda byl žalobce oprávněn pracovat pro žalovanou v rozhodném období. Pokud jde o oznámení skončení pracovního poměru emailem, pak emailová schránka byla následně dne 9. 8. 2023 aktivována a soud I. stupně se nijak nevyjádřil k tomu, zda toto zrušení pracovního poměru bylo do emailové schránky doručeno a zda se s ním žalobce seznámil. Pokud jde o splnění podmínek dle § 335 a násl. zák. práce, pak dle žalované soud I. stupně nebyl oprávněn tuto otázku v předmětném sporu zkoumat, nadto v tomto směru nedostatečně zjistil skutkový stav, když žalovanou řádně nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř. Namítá, že soud I. stupně se opomněl vyjádřit k tomu, zda je vůbec oprávněn posuzovat samotný nárok žalobce, když tento u soudu nenapadl neplatnost ani zdánlivost právního jednání (zrušení pracovního poměru ve zkušební době). Dle žalované se tak soud I. stupně nemohl zabývat tím, zda bylo žalobci řádně doručováno a zda je zrušení pracovního poměru ve zkušební době[Anonymizováno]platné, když k tomu slouží výhradně řízení ve smyslu § 72 zák. práce a v této souvislosti citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu. K otázce písemné formy zrušení pracovního poměru, jíž soud I. stupně neměl za prokázanou, pak ve vztahu k emailu poukázal na § 562 ve spojení s § 4 o. z. Dále žalovaná trvá na tvrzení, že žalobci bylo v zásilce ze dne 14. 9. 2023 odesláno zrušení pracovního poměru ve zkušební době, a to prostřednictvím pošty, přičemž toto tvrzení žalované bylo v řízení potvrzeno výslechem svědkyně [jméno FO]. V tomto směru pak namítá nesprávný postup soudu I. stupně při výslechu svědkyně [jméno FO], kdy této soud I. stupně kladl kapciózní dotazy a opakovaně ve snaze znejistit svědkyni se této dotazoval, co zásilka ze dne 14. 9. 2023 obsahovala, ačkoli svědkyně již předtím odpověděla. Žalovaná v odvolání dále podrobně argumentovala ohledně svého právního názoru, že soud I. stupně nebyl oprávněn řešit otázku zdánlivosti právního jednání (skončení pracovního poměru ve zkušební době) jako otázku předběžnou, a to včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu a právní teorii.

9. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku ve věci samé jako věcně správného. Soud I. stupně neposuzoval neplatnost zrušení pracovního poměru, ale zabýval se v dané věci otázkou, zda pracovní poměr žalobce v rozhodném období trval, kdy tato otázka je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu mzdy. Postup soudu I. stupně tak byl zcela v souladu se zákonem a judikaturou. Soud I. stupně rovněž přihlédl ke všem tvrzením a důkazům navržených žalovanou, když soud I. stupně provedl všechny důkazy navržené žalovanou a řádně se s nimi vypořádal. Ačkoli žalovaná jako odvolací důvod uváděla i § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nespecifikovala žádnou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tudíž v tomto směru je námitka žalované nepřezkoumatelná. K zániku pracovního poměru žalobce nemohlo dojít telefonicky či emailem, nadto žalovaná žalobci přidělovala práci až do 10. 8. 2023, což vzbuzuje dojem, že email byl vytvořen až později. Ukončení pracovního poměru ve zkušební době musí mít písemnou formu, jinak se k němu nepřihlíží, nadto jednostranné právní jednání je účinné až okamžikem řádného doručení, přičemž zák. práce stanoví pro doručování prostřednictvím elektronické komunikace zaměstnavatelem zaměstnanci zvláštní náležitosti (§ 335 zák. práce.) Tvrzení o doručení zrušení pracovního poměru poštovní zásilkou bylo jednoznačně vyvráceno, když je třeba poukázat na nesrovnalosti ve výpovědi svědkyně [jméno FO] i na technické aspekty vážení zásilky. Svědkyně [jméno FO] neuměla vysvětlit, proč v jedné zásilce současně zaslala dokumentaci, v níž je uvedeno zrušení pracovního poměru k 31. 7. 2023 a zároveň v této zásilce měla zasílat zrušení pracovního poměru ze září 2023. Konečně zrušení pracovního poměru bylo pouze v českém jazyce, ačkoli veškerá komunikace byla v jazyce anglickém a pracovní smlouva byla dvojjazyčná. Žalovanou navržené důkazy, jejichž neprovedení namítá, byly nadbytečné. Žalobce nemusel žalovat na určení existence právního vztahu, neboť telefonický hovor nikdy neproběhl a ani nebylo prokázáno odeslání emailu, mezi účastníky tak bylo zřejmé, že pracovní poměr trval.

10. Odvolací soud ve věci nařídil ústní jednání na den [datum], přičemž dne 25. 2. 2025 požádal právní zástupce žalované o odročení ústního jednání z důvodu nemoci jednatele žalované, který se chce osobně zúčastnit ústního jednání. Odvolací soud nařízené ústní jednání odročil na den [datum] s tím, že právního zástupce žalované vyzval k doložení důvodu odročení (lékařskou zprávou). Právní zástupce žalované zaslal odvolacímu soudu kopii jakési zprávy v italském jazyce s tím, že v přípisu právní zástupce uvedl překlad dle internetového překladače, z něhož se podává, že jednatel žalované měl být nemocen od 19. 2. 2025 s prognózou do 7. 3. 2025. Ani v následujících dnech nebyl odvolacímu soudu zaslán originál zprávy, aby tento mohl posoudit autenticitu této listiny. Dne 13. 5. 2025 právní zástupce žalované opět požádal odvolací soud o odročení ústního jednání z důvodu náhlé hospitalizace jednatele žalované, který se chtěl nařízeného jednání zúčastnit. Právní zástupce žalované k této žádosti přiložil opět kopii jakési zprávy v italském jazyku opět s překladem dle internetového překladače, z níž mimo jiné vyplývá, že jednatel žalované měl utrpět zranění (řezná rána na zadní části hlavy) s tím, že zároveň sdělil, že bude třeba 5 měsíců rekonvalescence (90 dnů pozorování a 60 dnů klidu). Odvolací soud v daném případě rozhodl, že žádosti žalované o odročení ústního jednání již nevyhoví, o čemž řádně informoval právního zástupce žalované, který se následně k ústnímu jednání odvolacího soudu dostavil. Důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání (ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř.) je zpravidla nemoc či zdravotní indispozice účastníka řízení. Současně však dle odvolacího soudu platí, že důležitost důvodu, pro nějž účastník žádá o odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. V tomto směru odvolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1393/2023, v němž dovolací soud dospěl k následujícím právním závěrům: „Pro posouzení, zda jde o důležitý důvod pro odročení jednání, se požaduje nikoli samotná úvaha, zda účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (tj. že případné další onemocnění může být omluvitelným důvodem pro neúčast), ale též posouzení takové žádosti s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, tj. též v kontextu s dosavadním chováním a postupem účastníka řízení; bez zohlednění všech okolností totiž nelze relevantně posoudit, zda taková žádost (ač obsahující důvod, který je jinak obvykle způsobilý pro odročení jednání) v kontextu dalšího předchozího jednání účastníka nesvědčí o tom, že je využita k záměrným procesním obstrukcím, jež ve smyslu § 2 a 6 OSŘ nemohou požívat právní ochrany.“ Z obsahu spisu se podává, že v řízení před soudem I. stupně byla nařízena 3 ústní jednání (dne [datum], [datum] a [datum]), přičemž ani na jedno ústní jednání se jednatel žalované nedostavil a žalovaná byla vždy na těchto právních jednáních zastoupena pouze svým právním zástupcem. Teprve poté, co soud I. stupně žalobě zcela vyhověl, začal jednatel žalované projevovat „zájem“ o účast na jednání soudu, když opakovaně žádal o odročení ústního jednání pro zdravotní důvody. Dle odvolacího soudu je zřejmé, že se jedná o obstrukční jednání ze strany žalované s cílem co nejdéle oddálit pro žalovanou nepříznivé rozhodnutí ve věci, přičemž jednatel žalované navíc využívá faktu, že odvolací soud má velmi ztíženou možnost fakticky ověřit existenci omluvitelného důvodu s ohledem na skutečnost, že jednatel žalované žije v zahraničí. Odvolací soud má velké pochybnosti o autentičnosti zprávy ze dne 12. 5. 2025, neboť se jedná o ručně psaný text, ačkoli zprávy z nemocnic, tím spíše, pokud se měl jednatel žalované podrobit operačnímu zákroku, nejsou v 21. století psány ručně, nýbrž v tištěné formě. Navíc v případě tvrzené dopravní nehody, při níž by jednatel žalované utrpěl zranění, která by zakládala neschopnost účastnit se ústního jednání v délce 5 měsíců, by jistě byla k dispozici zpráva italské policie o šetření dopravní nehody. Nic takového však žalovaná nedoložila. Další pochybnosti o autenticitě jednatelem předložené zprávy vzbuzuje fakt, že v ní má být uvedeno, že jednatel žalované by se měl podrobit rekonvalescenci v trvání 5 měsíců (pozorování a klid), ačkoli utrpěl pouze tržnou ránu na hlavě, jež lze sotva považovat za tak výrazné zranění vyžadující několikaměsíční klid. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud konstatuje, že ze strany žalované nejde o opravdový zájem o účast na soudním jednání, nýbrž jde o obstrukční jednání s cílem oddálení pro žalovanou nepříznivého rozhodnutí ve věci, jež však nepožívá právní ochrany.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., zčásti zopakoval dokazování, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je nedůvodné a odvolání žalobce týkající se nákladového výroku je zčásti důvodné.

12. Přípisem [ústřední orgán] ze dne 15. 8. 2024, č. j. [spisová značka] má odvolací soud za prokázané, že žalobce má na území ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání od 29. 1. 2018 do 18. 6. 2026. Žalobce podal žádost o prodloužení zaměstnanecké karty dne 1. 3. 2023, o této bylo rozhodnuto dne 29. 6. 2023, žádost o změnu zaměstnavatele byla podána dne 15. 6. 2023, o této bylo rozhodnuto tentýž den, přičemž jako zaměstnavatele žalobce eviduje [ústřední orgán] žalovanou od 10. 7. 2023 do 3. 7. 2024, a to na základě zaměstnanecké karty.

13. Výše uvedený důkaz hodnotil odvolací soud v souladu s § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti se všemi v řízení provedenými důkazy, když tento důkaz odvolací soud zopakoval, aby odstranil dílčí nesprávné skutkové zjištění soudu I. stupně učiněné pod bodem 47 odůvodnění rozsudku, kdy soud I. stupně chybně konstatoval, že ke dni 4. 7. 2023 žalobce disponoval zaměstnaneckou kartou vydanou dne 14. 5. 2024. Ze zopakovaného důkazu je však zřejmé, že žalobce ke dni podpisu pracovní smlouvy disponoval zaměstnaneckou kartou prodlouženou dne 29. 6. 2023. Odvolací soud dále pro nadbytečnost zamítl důkazní návrh žalované na převážení zásilky ze dne 14. 9. 2024, kdy žalovaná tento důkazní návrh učinila za účelem ověření skutečnosti, že zásilka měla obsahovat kromě ostatních dokumentů i dopis o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, přičemž však zároveň výslovně uvedla, že „Samotné převažování zásilek nemůže prokázat jejich obsah, když obsahem zásilky mohlo být téměř cokoli, přičemž nelze vyloučit další externí faktory, které měly vliv na vážení zásilky při jejím odeslání, jako je vlhkost, umístění zásilky na váhy, technický stav váhy apod.“ Již samotné odůvodnění důkazního návrhu ze strany žalované je vnitřně rozporné, navíc odvolací soud se zcela ztotožňuje s hodnocením důkazů provedeného soudem I. stupně, kdy tento v odůvodnění napadeného rozsudku logicky a zcela racionálně vysvětlil, na základě jakých důkazů a úvah má za vyvrácené tvrzení žalované o tom, že součástí zásilky odeslané dne 14. 9. 2023 mělo být i písemné zrušení pracovního poměru.

14. Odvolací soud dále konstatuje, že soud I. stupně učinil ve věci správná skutková zjištění (s výjimkou shora uvedenou), a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy řádně a logicky zhodnotil a po právní stránce věc zcela správně posoudil, když odůvodnění napadeného rozsudku je nejenže v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř., nýbrž je velmi precizní a přesvědčivé. V tomto směru nelze soudu I. stupně ničeho vytknout, kdy rozhodně nemůže být řeč o nepřezkoumatelnosti rozsudku, jak namítala v odvolání žalovaná. K dalším odvolacím námitkám pak odvolací soud uvádí následující.

15. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalované, že soud I. stupně zjistil skutkový stav neúplně, když zamítl důkazní návrh žalované učinit dotaz na [právnická osoba] ke skutečnosti, zda na dopise předloženém žalobcem byla přilepena kartička [název] a kdy a komu byl tento dopis zaslán. Žalovaná odůvodňovala důkazní návrh tím, že výše uvedené má význam pro zjištění, co bylo obsahem zásilky odeslané dne 14. 9. 2023. Dle odvolacího soudu byl výše uvedený důkazní návrh zcela nadbytečný, neboť na ústním jednání dne [datum] právní zástupce žalované výslovně prohlásil, že obsahem zásilky odeslané žalobci dne 14. 9. 2023 bylo potvrzení o zaměstnání, potvrzení o zdanitelných příjmech, evidenční list důchodového pojištění, potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v zaměstnanosti, potvrzení zaměstnavatele o průměrném výdělku, kartička pojištěnce a zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Mezi účastníky řízení tak ohledně obsahu zásilky byl pouze spor o tom, zda tato zásilka obsahovala písemné zrušení pracovního poměru či nikoli, ostatní obsah zásilky byl mezi účastníky řízení nesporný, jak vyplývá z protokolu o ústním jednání dne [datum]. Výše uvedeným tak byla vyvrácena námitka žalované, že soud I. stupně přistoupil k převážení předmětné zásilky, aniž by ověřil její obsah. Námitky žalované týkající se nesprávnosti procesu vážení zásilky jsou rovněž nedůvodné, za absurdní pak odvolací soud považuje námitku, že při převážení byla namísto originálu kartičky [název] žalobce tato nahrazena kratičkou pana Janeby, přičemž soud I. stupně měl vyjít z neodůvodněného předpokladu, že kartička pojištěnce žalobce a p. [jméno FO] bude mít stejnou hmotnost. Dle odvolacího soudu je všeobecně známým faktem, že kartičky [název] vydávané jednou [právnická osoba] mají stejný tvar, hmotnost i velikost a fakticky se liší jen osobními údaji na nich uvedenými. Zcela nedůvodnou je i námitka týkající se zamítnutí důkazního návrhu na opakovaný dotaz na [ústřední orgán], neboť již z přípisu z [ústřední orgán] ze dne 15. 8. 2024 zcela jednoznačně vyplývá, že žalobce řádně [ústřední orgán] oznámil změnu zaměstnavatele dne 15. 6. 2023, přičemž o této bylo rozhodnuto ještě týž den, kdy vzhledem k tomu, že [ústřední orgán] eviduje počátek zaměstnání u žalované dnem 10. 7. 2023, je logické, že o této změně bylo kladně rozhodnuto.

16. Pokud se žalovaná v odvolání snažila tvrdit, že k ukončení pracovního poměru ve zkušební době došlo telefonicky a následně emailem ze dne 28. 7. 2023, pak soud I. stupně v tomto směru dospěl ke správnému právnímu závěru o zdánlivosti těchto právních jednáních, neboť dle § 66 odst. 2 zák. práce se pro zrušení ve zkušební době vyžaduje písemná forma, jinak se k nim nepřihlíží. Zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které by nebylo učiněno v písemné formě, je tedy pouhým zdánlivým (nicotným) právním jednáním, k němuž se v právních vztazích mezi stranami pracovního poměru nepřihlíží „jako kdyby vůbec nebylo učiněno“, tudíž se od 1. 1. 2014 nelze u nicotných právních jednáních úspěšně domoci určení neplatnosti těchto jednáních. V tomto směru lze odkázat i na komentářovou literaturu např. DOLEŽÍLEK, Jiří. § 66 [Zrušení pracovního poměru ve zkušební době]. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 438–439, marg. č. 9–10.: „Právní úprava účinná do 31. 12. 2011 umožňovala, aby ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době došlo nejen písemně, ale také ústně, popřípadě jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, že jedna ze smluvních stran základních pracovněprávních vztahů přistoupila ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Právní úprava, která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2012, stanovila, že zrušení pracovního poměru smí být provedeno jen písemně. V době do 31. 12. 2013 mělo nedodržení písemné formy za následek absolutní neplatnost rozvázání pracovního poměru, od 1. 1. 2014 se ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které by nebylo provedeno písemně, nepřihlíží. Zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které by nebylo učiněno v písemné formě, je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 pouhým zdánlivým (nicotným) právním jednáním, které – jak se uvádí v důvodové zprávě k zákonu č. 89/2012 Sb. – stojí „mimo právo a nemá právní relevanci“ a k němuž se proto v právních vztazích mezi stranami pracovního poměru nepřihlíží („jako kdyby vůbec nebylo učiněno“); k tomu, co se rozumí zdánlivým právním jednáním, a k jeho významu v právních vztazích též srov. § 551 až 554 ObčZ a komentář k § 18 a 19. Ústně nebo konkludentně provedená zrušení pracovního poměru ve zkušební době proto podle nynější právní úpravy nemají v právních vztazích stran pracovního poměru žádný právní význam. Písemné zrušení pracovního poměru ve zkušební době provedené zaměstnavatelem musí být zaměstnanci doručeno do vlastních rukou, neboť jde o písemnost, která se týká skončení pracovního poměru (§ 334); k doručování písemností zaměstnavatele srov. § 334 až 336 a komentář k nim. Zaměstnanec doručuje písemné zrušení pracovního poměru ve zkušební době zaměstnavateli podle § 337 (srov. též komentář k § 337). Nebylo-li písemné zrušení pracovního poměru adresátu řádně doručeno, nemá žádné právní následky, neboť vůči němu působí (může působit) až od okamžiku, kdy dojde k řádnému doručení; dokud nebylo písemné zrušení pracovního poměru ve zkušební době řádně doručeno, v právních vztazích „neexistuje“ a není právním jednáním. Nedostatek řádného doručení zrušení pracovního poměru ve zkušební době má proto za následek, že vůbec nenastaly (nemohly nastat) jeho právní účinky a že proto pracovní poměr nadále trvá, i když nebyla (a ani nemohla být) určena neplatnost zrušení na základě žaloby podle § 72.“ Obdobné právní závěry zastává i JANŠOVÁ, Marie. § 66 [Zrušení pracovního poměru ve zkušební době]. In: VALENTOVÁ, Klára, PROCHÁZKA, Jan, JANŠOVÁ, Marie, ODROBINOVÁ, Veronika, BRŮHA, Dominik a kol. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 264–265, marg. č. 2.: „Zrušení pracovního poměru ve zkušební době musí být učiněno v písemné formě. S účinností od 1. 1. 2014 platí, že není-li písemná forma zrušení pracovního poměru ve zkušební době dodržena, pak se k takovému jednání vůbec nepřihlíží. Jde o tzv. zdánlivé právní jednání, které nevyvolává žádné právní účinky (§ 551 až 554 ObčZ). Zdánlivost právních jednání je novým institutem občanského práva. To považuje za zdánlivé takové jednání, které zákonodárce vůbec za právní jednání nepovažuje, tj. akt tak vadný, že nemůže působit žádné následky. Ke zdánlivému jednání se nepřihlíží, tj. postupuje se, jako by vůbec nebylo. Nepřichází tedy v úvahu ani zkoumání jeho platnosti. Nedostatek písemné formy nelze zhojit. V ZPr je zdánlivost jednání vyjádřena souslovím „nepřihlíží se“. Je-li tedy zrušení pracovního poměru ve zkušební době učiněno pouze ústně, nelze podávat žalobu na určení neplatnosti skončení pracovního poměru (§ 72), neboť ta se vztahuje jen na právní jednání neplatná. Pracovní poměr po ústně učiněném zrušení ve zkušební době i nadále trvá, zaměstnavatel je povinen zaměstnanci přidělovat práci a platit mu za ni mzdu či plat a zaměstnanec je povinen pracovat. Pokud však jedna ze stran s ústně učiněnou výpovědí nesouhlasí, měla by svůj nesouhlas vyjádřit. K žalobě na určení zdánlivosti není důvod. Z pohledu zaměstnance dává mnohem větší smysl žalovat nevyplacenou náhradu mzdy či přidělování práce. V rámci tohoto řízení soud posoudí i zdánlivost příslušného ukončovacího právního jednání. Do 31. 12. 2013 způsobovalo nedodržení písemné formy zrušení pracovního poměru ve zkušební době její neplatnost bez možnosti následného odstranění. Neplatnost výpovědi se však musela uplatnit ve stanovené lhůtě u soudu (§ 72).“ 17. Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že soud I. stupně byl v řízení o žalobním nároku na úhradu dlužné mzdy a náhrady mzdy oprávněn řešit otázku nicotnosti právního jednání, resp. otázku řádného doručení zrušení pracovního poměru ve zkušební době, jako otázku předběžnou, neboť není-li jednostranné právní jednání, jímž zrušení ve zkušební době je, doručeno druhé straně, má se za to, že vůbec nebylo učiněno a jde tedy o zdánlivé právní jednání. Žalovaná se mýlí, pokud se domnívá, že žalobce měl nejprve napadnout u soudu zdánlivost zrušení pracovního poměru (analogicky dle § 72 zák. práce), a neučinil-li tak, nemůže se soud otázkou nicotnosti v dalších řízeních zabývat. V tomto směru odvolací soud odkazuje kromě shora citované komentářové literatury i na právní závěry Nejvyššího soudu týkající se otázky zdánlivosti právního jednání vyjádřené v rozhodnutí ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2615/2022: „Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží – jak plyne z ustanovení § 554 o. z. – i bez návrhu účastníků řízení (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněný pod č. 3/2021 Sb. rozh. obč.).“ Žalobce tak rozhodně nebyl povinen žalovat na určení zdánlivosti právního jednání žalované (zrušení pracovního poměru ve zkušební době), neboť v případě nicotnosti právního jednání nepřichází do úvahy analogická aplikace ust. § 72 zák. práce. Ust. § 72 zák. práce se totiž aplikuje pouze tehdy, když se zaměstnanec či zaměstnavatel domáhá přezkoumání důvodnosti skončení pracovního poměru a jde o posouzení, zda právní jednání je platné či neplatné. Zaměstnanec, vůči němuž zaměstnavatel učinil skončení pracovního poměru v ústní formě, tak může rovnou podat žalobu na náhradu mzdy, pokud mu zaměstnavatel nepřiděluje po ústním ukončení pracovního poměru práci.

18. Pokud žalovaná namítala skončení pracovního poměru emailem s tím, že dovozovala jeho písemnou formu, pak i tato námitka je nedůvodná, neboť v daném případě nebylo žalobci jakožto zaměstnanci právní jednání vůbec doručeno, tj. nebylo učiněno. Dle § 335 odst. 1 zák. práce (ve znění účinném do 30. 9. 2023) totiž platilo, že prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací může zaměstnavatel písemnost doručit výlučně tehdy, jestliže zaměstnanec s tímto způsobem doručování vyslovil písemný souhlas a poskytl zaměstnavateli elektronickou adresu pro doručování. Dle § 335 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném do 30. 9. 2023) písemnost doručovaná prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací musí být podepsána uznávaným elektronickým podpisem. Dle § 335 odst. 3 zák. práce (ve znění účinném do 30. 9. 2023) písemnost doručovaná prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací je doručena dnem, kdy převzetí potvrdí zaměstnanec zaměstnavateli datovou zprávou podepsanou svým uznávaným elektronickým podpisem. Jelikož v daném případě žalovaná netvrdila, resp. odmítla tvrdit, že by měla písemný souhlas zaměstnance s tímto způsobem doručování a že by předmětný email podepsala elektronickým podpisem, nedošlo k řádnému doručení a tedy k učinění právního jednání. Otázku doručení jednostranného právního jednání byl soud I. stupně jednoznačně oprávněn v řízení posoudit jako otázku předběžnou. Namítala-li žalovaná, že v tomto směru nebyla soudem I. stupně řádně poučena dle § 118a o. s. ř., pak obsahem spisu je tato její námitka vyvrácena, neboť právní zástupce žalované na ústním jednání dne [datum] výslovně uvedl, že netvrdí, že by měl předcházející souhlas žalobce jakožto zaměstnance s doručováním prostřednictvím elektronické komunikace a výslovně uvedl, že netvrdí, že by email obsahoval elektronický podpis a že by zpráva byla potvrzena s uznávaným elektronickým podpisem žalobce. Pro poučení dle § 118a o. s. ř. tak nebyl žádný důvod. Pro posouzení dané věci je pak zcela irelevantní, zda se žalobce následně (po zpřístupnění emailové adresy) s tímto emailem seznámil či nikoli.

19. Konečně nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku žalované týkající se výslechu svědkyně [jméno FO] a hodnocení její výpovědi, když dle odvolacího soudu je zcela účelové a absurdní tvrzení žalované, že zásilka, jež byla odeslaná dne 14. 9. 2023 a obsahovala pracovněprávní dokumenty, jež obsahovaly údaj o skončení pracovního poměru k 31. 7. 2023, měla zároveň obsahovat písemné zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze září 2023. Pokud jde o námitky týkající se způsobu provedení výslechu svědkyně [jméno FO], pak z obsahu předloženého spisu zejména protokolu o ústním jednání ze dne 17. 9. 2024 vyplývá, že soud I. stupně se nedopustil žádného procesního pochybení, když na počátku výslechu v souladu s § 126 odst. 2 o. s. ř. zjišťoval dotazy okolnosti, které by mohly mít vliv na věrohodnost svědkyně. Odvolací soud zcela souhlasí s hodnocením výpovědi této svědkyně soudem I. stupně, když svědkyně potvrdila, že před svou výpovědí byla v kontaktu s tehdejším právním zástupcem žalované, kdy pro něj připravovala podklady a zároveň s tímto také (před svým výslechem) hovořila, a to mimo jiné i o zásilce odeslané dne 14. 9. 2023. Soud I. stupně zcela správně tyto okolnosti zohlednil, když rovněž zohlednil i okolnosti projevu svědkyně v rámci výslechu. Z obsahu protokolu o jednání je navíc zřejmé, že soud nekladl svědkyni kapciózní dotazy, přičemž dle odvolacího soudu je možné určitý dotaz zopakovat za účelem dovysvětlení či ověření toho, zda si svědek určitou, pro věc rozhodnou skutečnost, skutečně pamatuje či ji pouze předpokládá. Nadto pokud žalovaná namítá, že soud I. stupně se opakovaně dotazoval svědkyně, co obsahovala zásilka ze dne 14. 9. 2023, pak soud I. stupně takto činil proto, že svědkyně na tento dotaz nejprve odpovídala obecně, jak vyplývá z protokolu o ústním jednání. Na první dotaz ohledně obsahu zásilky svědkyně totiž odpověděla: „Posílaly se dokumenty ukončující pracovní činnost a výpověď“, tedy bylo zcela správné, pokud se soud I. stupně následně dotázal, zda může svědkyně tyto dokumenty specifikovat a následně se výslovně dotazoval ve vztahu ke konkrétním listinám, jež svědkyni rovněž řádně předestřel.

20. S ohledem na nevěrohodnost výpovědi svědkyně [jméno FO] odvolací soud shledal nedůvodnou i námitku žalované týkající se tvrzení, že žalovaná zaslala žalobci v zásilce dne 14. 9. 2023 písemné zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Toto tvrzení je zcela absurdní již s ohledem na skutečnost, že zásilka odeslaná dne 14. 9. 2023 obsahovala řadu listin (specifikované pod bodem 26 odůvodnění napadeného rozsudku) obsahujících údaj o skončení pracovního poměru žalobce k žalované ke dni 31. 7. 2023. Nadto nelze přehlédnout ani fakt, že žalovaná ve svém prvním vyjádření k žalobě vůbec netvrdila, že by žalobci zaslala písemné zrušení pracovního poměru, kdy s tímto tvrzením přišla až poté, co se v řízení nechala zastoupit advokátem. Dle odvolacího soudu se tak jedná o zcela účelové tvrzení. Oproti tomu byla tvrzení žalobce v průběhu řízení konzistentní.

21. Lze tak shrnout, že pracovní poměr žalobce k žalované platně vznikl a trval, tudíž žalobci vznikl nárok na dlužnou mzdu za dobu výkonu práce a za dobu, kdy mu žalovaná práci nepřidělovala, mu vznikl nárok na náhradu mzdy, kdy soud I. stupně správně zjistil i výši žalobních nároků, přičemž zcela správně přiznal žalobci i příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení. Zároveň zcela správně odmítl námitku započtení, neboť vůči nároku zaměstnance na mzdu či náhradu mzdy nemůže zaměstnavatel započíst svůj nárok z titulu náhrady škody, kdy tento závěr soud I. stupně náležitě odůvodnil.

22. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé I jako věcně správný potvrdil postupem dle § 219 o. s. ř.

23. Odvolací soud shledal zčásti důvodnou námitku žalobce týkající se nákladů řízení před soudem I. stupně, kdy dle odvolacího soudu žalobci náleží odměna za úkon právní služby spočívající v písemném podání ze dne 26. 8. 2024, jež bylo replikou na vyjádření žalované ze dne 19. 7. 2024, v němž žalovaná doplnila svá tvrzení v rámci koncentrační lhůty. Na druhou stranu odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalobce týkající se účelnosti podání ze dne 1. 7. 2024, ze dne 2. 7. 2024 a ze dne 22. 7. 2024, neboť odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že žalobce ve vztahu k jednotlivým důkazům měl a mohl svou argumentaci učinit v jediném podání, a to v podání ze dne 25.6.2024, za něž mu byla přiznána odměna, a nikoli v řadě podání. Rovněž nedůvodnou shledal námitku žalobce, že soud I. stupně nezohlednil úhradu soudního poplatku při vyčíslení nákladů řízení. Z odůvodnění pod bodem 71 napadeného rozsudku zcela jasně vyplývá, že soud I. stupně do nákladů řízení žalobce zahrnul i žalobcem zaplacený soudní poplatek ve výši 16 847 Kč, přičemž se zároveň nedopustil ani početní chyby. Náklady žalobce tak správně činí celkem 143 507,30 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 16 847 Kč, paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za 1 úkon dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (předžalobní výzva z 30. 10. 2023), odměny advokáta podle § 7 a § 8 odst. 1 a. t., a to za 10 úkonů po 9 660 Kč podle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, podání žaloby, písemné vyjádření ze dne 19. 4. 2023, písemné vyjádření ze dne 10. 6. 2024, účast při jednání [datum], písemné vyjádření ze dne 25. 6. 2024, písemné vyjádření ze dne 26. 8. 2024, písemné vyjádření ze dne 12. 9. 2024 a účast při jednání [datum] v délce přesahující 2 hodiny), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 000 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 a. t. za 10 úkonů po 300 Kč, z náhrady za promeškaný čas ve výši 4 830 Kč dle § 14 odst. 2 a. t. za účast při jednání [datum], které bylo odročeno bez projednání věci, a z náhrady za 21 % DPH ve výši 21 930,30 Kč.

24. S ohledem na shora uvedené odvolací soud postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil nákladový výrok II jen ohledně částky náhrady nákladů řízení, jinak jej postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení byl úspěšný žalobce a má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobce v odvolacím řízení činí 30 855 Kč a sestávají z odměny advokáta dle § 7 a § 8 odst. 1 a. t., a za 2 úkony po 9 660 Kč podle § 11 odst. 1 a. t. (vyjádření k odvolání žalované ze dne 29. 11. 2024 a účast na ústním jednání odvolacího soudu dne 15. 5. 2025), z odměny advokáta ve výši 4 830 Kč za odvolání žalobce do nákladů řízení dle § 11 odst. 2 písm. c) a. t., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč (za 2 úkony á 300 Kč) dle § 13 odst. 1 a 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a z náhrady 21 % DPH ve výši 5 355 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Poučení