23 Co 59/2022- 385

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Kláry Hrobské ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 10 164 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti ukončení pracovního poměru u žalované jednak jeho okamžitým zrušením a současně i výpovědí ze strany zaměstnavatele ze dne [datum], kdy se obě právní jednání opírala o stejné důvody, v nichž bylo spatřováno porušení pracovních povinností vyplývajících pro žalobkyni z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Žalobkyně namítala, že okamžité zrušení pracovního poměru, ani výpověď z pracovního poměru nesplňují formální a obsahové požadavky, které na ně klade zákoník práce, kdy poukazovala na to, že jednak žalovaná nedoložila, v čem spatřuje porušení pracovních povinností vyplývajících pro žalobkyni z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a dále že jednání žalobkyně, která jsou v okamžitém zrušení a ve výpovědi uvedena, takové porušení povinností zjevně nepředstavují a jejich intenzita je nadto nadhodnocena. Podle žalobkyně žalovaná využila relativní volnosti a nedostatků svých systémů vykazování pracovní doby a služebních jízd zaměstnanců, aby vytvořila zástupné důvody pro ukončení pracovního poměru se žalobkyní v době její pracovní neschopnosti.

2. Okresní soud Praha - východ (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) žalobu, na„ určení, že ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením dané žalobkyni ze strany žalované dne [datum] je neplatné“, zamítl (výrok I.), zamítl žalobu na„ určení, že ukončení pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni ze strany žalované dne [datum] je neplatné“ (výrok II.), uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 35 354,70 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok III.) a v téže lhůtě žalobkyni uložil zaplatit České republice na nákladech řízení státu 6 591,54 Kč, na účet Okresního soudu Praha – východ (výrok IV.).

3. Soud prvního stupně se prvotně zabýval namítanou neplatností okamžitého zrušení pracovního poměru, a to pouze dvěma uplatněnými důvody - absencí žalobkyně v práci ve dnech [datum] a [datum], a nezajištěním chodu oddělení nákupu v době dovolené podřízené žalobkyně [jméno] [příjmení], kdy u ostatních uplatněných důvodů uzavřel, že byly uplatněny po uplynutí subjektivní dvouměsíční lhůta dle § 58 odst. 1 zákoníku práce. Podle soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně ve dnech [datum] a [datum] neodpracovala na svém pracovišti v [obec] osm hodin, jak jí vyplývalo z pracovní smlouvy i vnitřních předpisů zaměstnavatele. Konstatoval, že žalobkyně pracovala u žalované na důležité vedoucí manažerské pozici, kdy u těchto manažerů není kladen takový důraz na dodržování odpracování sjednaného rozsahu pracovní doby na pracovišti, neboť důraz je kladen na výsledek jejich práce. Ve světle této okolnosti pak uzavřel, že se sice jednalo o porušení pracovní kázně, avšak nikoliv v intenzitě„ zvlášť hrubým způsobem“, a že intenzita tohoto porušení pracovních povinností není taková, aby nebylo lze po žalované spravedlivě požadovat, aby i nadále žalobkyni zaměstnávala.

4. U dalšího v okamžitém zrušení pracovního poměru uplatněného důvodu - nezajištění objednávek ovoce a zeleniny po dobu dovolené junior nákupčí vzal soud prvního stupně za prokázané, že samotné objednávání ovoce a zeleniny v popisu pracovní náplně žalobkyně nebylo, avšak„ žalobkyni byl tento úkol (v souladu s pracovní náplní, kde je uvedeno, že vykonává další činnosti dle pokynu nadřízeného v rámci sjednaného druhu práce) uložen nadřízeným, tedy jednatelem společnosti“, přičemž se„ nejednalo o žádný exces ze strany žalované, neboť bylo logické, aby objednávku při absenci junior nákupčí realizovala žalobkyně, která sama celý projekt, pro který měla být objednávka realizována, řídila, věděla tedy, co a proč má být objednáno. Jednalo se navíc pouze o jednorázový pokyn po dobu nepřítomnosti junior nákupčí,“ které sama žalobkyně schválila dovolenou, a„ měla tak zajistit, aby její úkoly po dobu její nepřítomnosti někdo převzal, lhostejno zda jiný podřízený žalobkyně či v krajním případě ona sama“. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na to, že„ žalobkyně zastávala pozici manažerky, byla v nejužším vedení žalované a jejím přímým nadřízeným byl jednatel žalované,“ přičemž„ od zaměstnanců v takto vysokých funkcích je nutno očekávat zvýšenou míru loajality k zaměstnavateli“. Podle soudu prvního stupně,„ nerespektování pokynu zaměstnavatele je o to závažnější, že si žalobkyně musela být vědoma toho, že tím vznikne žalované škoda, na což byla jednatelem žalované upozorněna“. V tomto jednání žalobkyně shledal soud prvního stupně porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem a naplnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť„ v důsledku narušení vztahu důvěry mezi žalobkyní jako vysoce postavenou manažerkou a zaměstnavatelem, nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalovanou i nadále zaměstnávala“.

5. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně skončil v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru ke dni [datum], zabýval se soud prvního stupně namítanou neplatností výpovědi z pracovního poměru, podle níž by měl pracovní poměr skončit později (uplynutím výpovědní doby), už nikoliv jako žalobou podle § 72 zákoníku práce, nýbrž jako určovací žalobou podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR uzavřel, že za situace, kdy pracovní poměr žalobkyně již skončil na základě jiného právního jednání ještě před uplynutím výpovědní doby a ani případná neplatnost výpovědi by na jejím právním postavení nic nezměnila, nemá žalobkyně na takovém určení právní zájem, což je prvotním předpokladem určovací žaloby podle § 80 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Poukazovala na to, že předmětná výpověď z pracovního poměru„ je – jako zcela jednoznačně podmíněná – neplatná“. Nesouhlasila se závěrem, že není dán právní zájem na určení této neplatnosti. Namítala, že„ pokud by bylo vyhověno její žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, pak by nenapadnutá výpověď obstála, a naopak, a proto byla žalovanou nucena žalovat neplatnost obou těchto jednání“. Vzhledem k závěru soudu prvního stupně o marném uplynutí subjektivní lhůty k podání okamžitého zrušení pracovního poměru žalovanou, a o tom, že absence na pracovišti v řádu několika hodin je sice porušením pracovní kázně, ale nikoli zvlášť hrubým, se žalobkyně k této části odůvodnění napadeného rozsudku blíže nevyjadřovala. Pokud jde o nezajištění chodu oddělení nákupu po dobu dovolené podřízené [jméno] [příjmení] ve dnech [anonymizováno] až [datum], vytýkala soudu prvního stupně nesprávný závěr, že jí byl tento úkol uložen jednatelem žalované v souladu„ s její pracovní náplní“, což by muselo být jen v rámci sjednaného druhu práce, tj. manažer nákupu, přičemž„ tím, zda samotné objednávání zboží v programu Notia spadalo skutečně do rámce sjednaného druhu práce, se soud nezabýval, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění z toho ale vycházel“. Poukazovala na to, že byla manažerem nákupu a v popisu práce měla„ plánovací a řídící práce“, přičemž samotné objednání zboží není ani plánovacím, ani řídícím úkonem. Shodně jako v řízení před soudem prvního stupně namítala, že zatímco„ ''Nákup'' spočívá ve vyjednání kontraktů – rámcových smluv s dodavateli, což žalobkyně dělala, ''Objednání'' zboží je v zásadě administrativní činností prováděnou v rámci firemního software – zajištěná řadovým personálem“, přičemž v případě absence zaměstnanců proškolených pro práci v systému Notia se tito pravidelně zastupovali. Vytýkala soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu, že„ žalovaná měla faktickou a zcela jasnou možnost, jak zajistit ochranu svých zájmů – proškolenými zaměstnanci se znalostí problematiky z jiného oddělení zajistit objednávky ovoce a zeleniny v době dovolené jiného zaměstnance. [jméno] žalovaná tomu ale zabránila a pak to využila jako ''důvod'' pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně“. Podle žalobkyně žalovaná, jako zaměstnavatel, nevytvořila podmínky pro plnění pracovních úkolů, když nezajistila dostatek chybějícího personálu potřebného pro zástup pracovníků v segmentu objednávání ovoce a zeleniny. Dále žalobkyně soudu prvního stupně vytýkala, že nepřipustil celou řadu jí navrhovaných důkazů, kdy namítala, že se jí nedostalo náležitého poučení ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. a nadto se některé z navržených důkazů týkaly věrohodnosti slyšených svědků – zaměstnanců žalované. Nesouhlasila ani s rozhodnutím o nákladech řízení, kdy měl soud prvního stupně, podle žalobkyně, zohlednit skutečnost, že byla nucena žalovat na neplatnost jak okamžitého zrušení pracovního poměru, tak i výpovědi z pracovního poměru, která byla podmíněná, a tudíž neplatná. Podle žalobkyně tak náhrada nákladů řízení, při nezměněném výroku v meritu, žalované neměla být přiznána a náhrada nákladů státu měla být rozdělena mezi obě účastnice. Navrhovala, aby byl napadený rozsudek změněn, její žalobě v celém rozsahu vyhověno a žalobkyni přiznán nárok na náhradu nákladů řízení.

7. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se závěry soudu prvního stupně týkajícími se nesplnění pokynu nadřízeného žalobkyni, namítala však, že soud chybně posoudil počátek běhu subjektivní dvouměsíční lhůty pro dání okamžitého zrušení pracovního poměru v případě vytýkaných absencí a vykazování služebních cest. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a v případě, že by se závěrem soudu prvního stupně o intenzitě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem neuposlechnutím příkazu přímého nadřízeného neztotožnil, aby se zabýval i dalšími uplatněnými důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně.

8. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Žalobkyni byly dne [datum] žalovanou doručeny dvě listiny z téhož dne, jedna nazvaná„ Okamžité zrušení pracovního poměru“ a druhá nazvaná„ Výpověď z pracovního poměru“. V obou žalovaná žalobkyni oznámila, že s ní rozvazuje pracovní poměr pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, a to okamžitým zrušením pracovního poměru respektive výpovědí z pracovního poměru, přičemž skutkově byly důvody, pro které je pracovní poměr rozvazován, v obou listinách vymezeny identicky. Žalobkyni bylo (poměrně obsáhle) vytýkáno, že: -) v konkrétně vyjmenovaných dnech v období od ledna do května 2019 podvodně vykazovala odpracovanou dobu, kterou neodpracovala nebo jen v menším rozsahu, kdy celková doba vykázané práce, kterou ve skutečnosti nevykonala, činila„ až přibližně 36 hodin“, kdy takto na zaměstnavateli vylákala plnění mzdy i za dobu, během které ve skutečnosti nepracovala. -) v období od [datum] do [datum] neoprávněně vykázala celkem 972 km služebních jízd (konkrétně vyjmenovaných v příloze okamžitého zrušení pracovního poměru resp. výpovědi z pracovního poměru) s tím, že sama žalobkyně přiznala, že vědomě vykázala nesprávně 303 km jízd. -) ač dne [datum] schválila dovolenou své podřízené, junior nákupčí [jméno] [příjmení], v době od [anonymizováno] do [datum], do doby této dovolené žalobkyně nijak nezajistila, aby úkoly junior nákupčí, zejména objednávání ovoce a zeleniny, byly během dovolené zajištěny jiným způsobem v rámci oddělení nákupu, a když byla dne [datum] přímým nadřízeným vyzvána, aby začala objednávky zajišťovat, výslovně to odmítla splnit, ačkoliv byla upozorněna, že porušením pracovních povinností způsobí škodu. Ta pak podle žalované skutečně vznikla ve výši 52 583 Kč.

10. Vzhledem k době, kdy došlo k právním jednáním směřujícím k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované, která jsou předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do [datum], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 358/2019 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

11. Podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

12. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

13. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však do jednoho roku od dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

14. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

15. Soud prvního stupně správně posoudil zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce, když podle výpovědi měl pracovní poměr žalobce u žalované skončit uplynutím výpovědní doby, tedy až dnem [datum] a podle okamžitého zrušení pracovního poměru dnem jeho doručení, tj. dnem [datum], přičemž žaloba byla podána dne [datum], tedy před uplynutím dvouměsíční prekluzivní lhůty dle § 72 zákoníku práce. Pokud jde o dodržení lhůty stanovené § 58 odst. 1 zákoníku práce, soud prvního stupně správně shledal její zachování v případě skutků„ nezajištění funkčnosti oddělení nákupu“ a absencí ve dnech [datum] a [datum]. Pokud jde o zbývající vytýkané skutky, tedy podvodné vykazování odpracované doby v období ledna až března 2019 a neoprávněně vykazované služební cesty v období ledna a února 2019, jeví se odvolacímu soudu závěr o nedodržení lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce přinejmenším předčasným. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná měla přehled o evidované docházce a vykazovaných služebních cestách vždy v průběhu následujícího měsíce. Ovšem ze samotné skutečnosti, že měla žalovaná v určitou dobu k dispozici podklady, jejichž prověrkou mohla zjistit nesrovnalosti, které posléze uplatnila jako důvod ke skončení pracovního poměru, nelze s určitostí dovodit, kdy tyto podklady podrobila kontrole, z níž se konkrétně o těchto nesrovnalostech skutečně dozvěděla.

16. V důsledku uvedeného předčasného, učiněného na základě nedostatečných informací, závěru o nedodržení lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce neučinil soud prvního stupně žádné, respektive pouze neúplné, právní závěry ohledně dvou ze tří okruhů skutků, které žalovaná uplatnila jako důvod ke skončení pracovního poměru se žalobkyní. Ani odvolací soud se jimi proto v rámci tohoto odvolacího řízení nezabýval.

17. Pokud jde o třetí uplatněný důvod skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované -„ nezajištění funkčnosti oddělení nákupu“, soud prvního stupně ohledně něj provedl dostatečné dokazování a zjistil všechny okolnosti, které s tímto skutkem souvisely. Správně zjistil, že žalobkyně, zaměstnaná u žalované na významné manažerské pozici vedoucí oddělení, schválila dne [datum] čerpání dovolené své podřízené na pozici junior nákupčí [jméno] [příjmení], v době od [anonymizováno] do [datum]. V těchto dnech měl být přitom zahájen nový žalobkyní sjednaný projekt, v jehož rámci mělo oddělení nákupu zajistit pro smluvního partnera žalované - společnost x [právnická osoba] objednání surovin k výrobě polévek. Přitom právě na [jméno] [příjmení], byla-li by přítomna, by připadl úkol konkrétní objednávky realizovat. Přestože již na poradě vedoucích zaměstnanců („ front office“) dne [datum] vydal jednatel žalované pokyn, že svoje úkoly si bude každé oddělení řešit samo, tzn. že úkoly oddělení nákupu měly být plněny v rámci tohoto oddělení a nikoliv prostřednictvím zaměstnanců zařazených na oddělení zásob (a naopak), jak bylo dosud praktikováno, žalobkyně až do června 2019 nezajistila vzájemnou zastupitelnost zaměstnanců oddělení nákupu v případě jejich nepřítomnosti a znovu, tak jako v dřívější době, se obrátila na manažera oddělení zásob [jméno] [příjmení] s žádostí o zajištění nákupu místo nepřítomné [jméno] [příjmení]. Jednatel žalované nicméně s poukazem na svůj dřívější pokyn uložil žalobkyni, aby nákup zajistilo její oddělení, popřípadě ona sama, což žalobkyně odmítla s tím, že to nespadá do její pracovní náplně a neovládá práci s programem Notia, který byl u žalované k provádění objednávek používán.

18. Soud prvního stupně nepochybil v závěru, že uvedené jednání představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, kdy jednak nezajistila splnění úkolů jí řízeného oddělení, za jehož chod byla odpovědná, nesplnila pokyn nadřízeného zajistit, aby úkoly oddělení nákupu plnili pouze zaměstnanci zařazení na tomto úseku a výslovný pokyn nadřízeného, aby jí řízené oddělení, třeba i ona osobně, zajistilo, včasné objednání surovin pro projekt se společností [právnická osoba], splnit odmítla.

19. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na to, že ač se žalobkyně v podstatné části své argumentace zaměřuje na vysvětlování, proč nemohla objednávky za [jméno] [příjmení] vyřídit sama s poukazem na svou pracovní náplň vedoucí oddělení nákupu, nikoliv nákupčí a na složitost programu Notia, k jehož používání nebyla proškolena, je třeba zdůraznit, že prvotní výtka směřovala na to, že žalobkyně, právě jako vedoucí oddělení, přes opakovaný pokyn nadřízeného, nezajistila, aby jí řízené oddělení splnilo úkoly na něj kladené. Bylo pouze na žalobkyni, jak ke splnění tohoto pokynu přistoupí, zda včas zajistí, aby byli její podřízení schopni se zastupovat, tedy i ovládat příslušný software, popřípadě si sama doplní potřebné dovednosti, aby i ona mohla v případě urgentní potřeby zajistit splnění úkolů svého oddělení a zaskočit za chybějícího zaměstnance. Ani námitka, že zástup [jméno] [příjmení] zajistila, avšak potřebný nákup nebyl realizován a z toho vznikla škoda, jen v důsledku zásahu jednatele žalované, není důvodná a je do jisté míry překrucováním skutečnosti, když opomíjí, že žalobkyně zástup zajistila způsobem, který byl už před téměř dvěma měsíci jednatelem žalované označen za nadále nežádoucí a ten pouze trval na dodržení svého dříve vydaného pokynu.

20. Povinnost zaměstnance dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce). Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Zatímco soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci či závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci je důvodem k výpovědi z pracovního poměru (§ 52 odst. 1 písm. g) část věty za středníkem zákoníku práce), porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem nejen k výpovědi, ale i k okamžitému zrušení pracovního poměru (§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce).

21. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy„ méně závažné porušení pracovní kázně“,„ závažné porušení pracovní kázně“ a„ porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ (podle stávající právní úpravy jde o méně závažné, závažné, resp. zvlášť hrubým způsobem„ porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“) definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v časopise Práce a mzda [číslo] roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] roč. 2001).

22. Soud prvního stupně nepochybil, pokud při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobkyní akcentoval její poměrně vysoké postavení ve funkční hierarchii u žalované, kde zastávala důležitou funkci, která byla některými zaměstnanci žalované vnímána dokonce jako druhá nejvýznamnější pozice po jednateli společnosti, kdy by benevolence k tak hrubému porušení pracovních povinností ze strany vedoucího zaměstnance představovala špatný signál vůči řadovým zaměstnancům, jimž by měli jít vedoucí zaměstnanci v plnění pracovních povinností a loajalitě vůči zaměstnavateli příkladem. Není zřejmé, zda se žalobkyně pokynu jednatele ze dne [datum] k zajišťování úkolů oddělení pouze zaměstnanci tohoto oddělení nepodřídila a neprovedla organizační kroky, které by směřovaly k vzájemné zastupitelnosti zaměstnanců oddělení nákupu, úmyslně, protože s tímto pokynem nesouhlasila nebo ho pokládala za pouhou formalitu, jejíž nedodržení bude nadále tolerováno, anebo na něj jen zapomněla a ze setrvačnosti pokračovala v dřívější praxi. Skutečností ovšem zůstává, že když ji na to jednatel upozornil s tím, že trvá na tom, aby situaci urychleně,„ třeba sama“, vyřešila, a to v rámci svého oddělení, reagovala poměrně arogantně, což hodnocení míry závažnosti porušení pracovní povinnosti významně zvyšuje. Pokud by reagovala pokorněji, uznala, že pochybila a projevila upřímnou snahu minimalizovat následky, je pravděpodobné, že by reakce žalované byla mírnější. Ovšem dřívější výhrady k žalobkyni (k vykazování pracovní doby a služebních cest), spolu s hlavním prohřeškem - nezajištěním funkčnosti řízeného oddělení vedoucím ke vzniku škody, doprovázeným navíc nedostatkem sebereflexe, vedly k takové ztrátě důvěry žalované v žalobkyni a možnost další spolupráce, že lze objektivně konstatovat, že po žalované nebylo lze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dál zaměstnávala, a to ani ještě alespoň po dobu výpovědní doby.

23. Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že poslední z žalobkyni vytýkaných skutků představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a byl jím naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.

24. Námitky žalobkyně týkající se neprovedených důkazů neshledává odvolací soud důvodnými. Soud prvního stupně důvody, proč některé z navrhovaných (oběma stranami) důkazů neprovedl, ať už pro jejich nadbytečnost či opožděné uplatnění, podrobně rozvedl v odstavcích 44. – 46. odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud v jeho postupu neshledává žádné vady. K tomu je třeba dodat, že konkrétně třetí z vytýkaných skutků - nezajištění funkčnosti řízeného oddělení, v němž byl shledán způsobilý důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, byl skutkově zmapován poměrně podrobně a účastníci se v líčení jeho skutkových okolností významně nelišili, když hlavní spor byl o hodnocení nastalé situace, kterou obě strany vnímaly diametrálně odlišně. Toto hodnocení ovšem nebylo otázkou dokazování, nýbrž věcí právního uvážení soudu.

25. Vzhledem k závěru, že pracovní poměr žalobkyně u žalované platně skončil jeho okamžitým zrušením dne [datum], soud prvního stupně správně konstatoval, že za těchto okolností je třeba na namítanou neplatnost výpovědi z pracovního poměru nahlížet už nikoliv jako na žalobu podle § 72 zákoníku práce, ale určovací žalobu ve smyslu § 80 o. s. ř., jejímž prvotním předpokladem je naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. A jestliže pracovní poměr žalobkyně skončil [datum], ani případný závěr o neplatnosti výpovědi by na jejím právním postavení ničeho nezměnil. Úvahy soudu prvního stupně o tom, jak by asi dopadlo posouzení platnosti výpovědi, kdyby se jí soud zabýval věcně, jsou za tohoto stavu bezvýznamné a z tohoto hlediska byly nadbytečné.

26. Na základě všech uvedených skutečností a závěrů odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil ve všech jeho výrocích, tedy i ve vedlejších výrocích III. a IV., o nákladech řízení, kdy tyto výroky logicky a v souladu s ustanoveními § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř. reflektují výsledek řízení ve věci samé.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za dva úkony právní služby advokáta (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 3 900 Kč (§ 12 odst. 3, § 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“)), dvou paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 764 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady po zaokrouhlení činí 10 164 Kč.

Poučení