9 C 67/2019-341

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jany Stejskalové a přísedících Ing. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení] ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením dané žalobkyni ze strany žalované dne 17. 7. 2019 je neplatné, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že ukončení pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni ze strany žalované dne 17. 7. 2019 je neplatné, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 35 354,70 Kč k rukám zástupce žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů státu částku 6 591,54 Kč na účet Okresního soudu Praha-východ do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení neplatnosti ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením a výpovědí ze strany zaměstnavatele ze dne 17. 7. 2019. Tvrdila, že její pracovní poměr u žalované byl založen pracovní smlouvou ze dne 4. 8. 2015 se smluveným dnem nástupu do práce dne 7. 9. 2015. Současnou pracovní pozici manažer nákupu pak žalobkyně zastávala na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2018. Dne 14. 6. 2019 požádala žalovaná žalobkyni o vysvětlení tvrzených nesrovnalostí ve vykazování odpracované doby a služebních cest. Vysvětlení žalobkyně žalované zaslala 19. 7. 2019. Dne 17. 7. 2019 žalovaná bez předchozího upozornění předala žalobkyni jednak okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen„ zák. práce“), jednak výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce (obě právní jednání se opírala o stejné důvody), jednak dokument označený Otázky související s vykazováním pracovní doby a služebních jízd a nezajištěním funkčnosti oddělení nákupu, v němž byly vyčísleny údajné nároky žalované vyplývající z žalovanou tvrzených pochybení žalobkyně. Dne 25. 7. 2019 oznámila žalobkyně žalované, že v souladu s § 69 odst. 1 zák. práce trvá na dalším zaměstnávání. Toto oznámení bylo žalované doručeno dne 26. 7. 2019. Pracovní poměr tak dle přesvědčení žalobkyně i nadále trvá. Podle žalobkyně okamžité zrušení pracovního poměru, ani výpověď nesplňují formální a obsahové požadavky, které na ně klade zák. práce. Žalovaná nedoložila, v čem spatřuje porušení pracovních povinností vyplývajících pro žalobkyni z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Jednání žalobkyně, která jsou v okamžitém zrušení a ve výpovědi uvedena, takové porušení povinností zjevně nepředstavují. Jejich intenzita je nadto nadhodnocena. Žalovaná využila relativní volnost a nedostatky svých systémů vykazování pracovní doby a služebních jízd zaměstnanců, aby vytvořila zástupné důvody pro ukončení pracovního poměru se žalobkyní v době její pracovní neschopnosti. Případné nejasnosti žalobkyně osvětlila již dne 19. 7. 2019 na žádost žalované. Prvním tvrzeným důvodem jsou nesrovnalosti ve vykazování odpracované doby. Žalovaná měla pro evidenci pracovní doby zaměstnanců terminál, který se však potýkal s problémy funkčnosti. Toho si byla žalovaná vědoma. Žalobkyně manuálně upravovala doby příchodu a odchodu ze zaměstnání tak, aby odrážely jí skutečně odpracovanou dobu, aniž by systém nějak nezneužívala. Náplní práce žalobkyně byly mj. i schůzky s obchodními partnery a prezentace žalované na různých akcích mimo prostory pracoviště, které se mohly konat též ráno před příchodem žalobkyně na pracoviště nebo odpoledne po jejím odchodu. Z toho důvodu žalobkyně upravovala příchod či odchod manuálně, neboť systém byl schopen automaticky načíst jen přiložení čipu v místě pracoviště. Žalovaná dále ve výpovědi a okamžitém zrušení pracovního poměru uvádí, že pohyb po pracovišti je možný pouze s použitím čipu. Toto však není pravda, neboť se stávalo, že některý z pracovníků jinému pracovníkovi podržel dveře a použít čip tak již nebylo potřeba. Toho žalobkyně využívala např. v případě, že do práce jela soukromým automobilem a zapomněla si doma čip. Žalobkyně docházela do práce řádně, navíc pracovala i v době svého pracovního volna. Neustále komunikovala e-mailem a telefonem, šlo tedy o jistou formu pracovní pohotovosti. Dále žalovaná v napadených právních jednáních uvádí, že žalobkyně neoprávněně vykazovala soukromé jízdy služebním vozidlem za jízdy služební. Žalovaná tvrdí, že žalobkyně byla oprávněna vykazovat jako služební pouze cesty mezi místem svého bydliště a svým pracovištěm. Takové tvrzení by představovalo nepřiměřené omezení svobody pohybu zaměstnance, který by z místa pracoviště do místa bydliště musel jezdit přímo, bez jakýchkoliv odboček. Většina jízd, které byly údajně označeny za neoprávněné, jsou vzdálenostně kratší než cesta mezi bydlištěm a pracovištěm, která činí podle zvolené trasy 48,7 km, resp. 59 km. Některé z údajných nesprávně vykázaných cest jsou navíc zřejmě cestami v souvislosti s plněním pracovních povinností žalobkyně (cesty k prodejnám žalované). Navíc součástí pracovních povinnosti žalobkyně byly též pracovní schůzky mimo pracoviště. Sepisování a vyúčtování služebních cest probíhá u žalované měsíčně zpětně, kdy se jízdy sepíší po skončení daného měsíce podle poznámek. Často byly upravovány např. kilometry, které neodpovídaly skutečnosti. Toto žalobkyně činila po dohodě s účetní. Kvůli tomuto systému může dojít k nepřesnostem a odchylkám. Žalobkyně navíc pro služební cesty občas používala i vozidlo svého manžela. Šlo o značně reprezentativní vozidlo [anonymizováno], které se hodilo pro účast na různých akcích, kde žalobkyně žalovanou reprezentovala. Služební vozidlo bylo poslední měsíc jejího pracovního poměru v opravě a žalobkyně používala pouze své vozidlo, aniž by za toto dostala nějakou kompenzaci. Žalobkyně uznává, že na žádost žalované o vysvětlení označila celkem 302 km jako jízdy fakticky soukromé. K tomu však došlo proto, že žalobkyně měla k vysvětlení jízd velice omezený čas, v podstatě jen jeden víkend, a rezignovala na to, aby jednotlivé jízdy dohledávala. Posledním tvrzeným důvodem uvedeným jako důvod rozvázání pracovního poměru je nezajištění funkčnosti oddělení nákupu, v důsledku čehož měla vzniknout škoda, což žalobkyně popírá. Škoda neměla příčinu izolovaně v oddělení nákupu, které žalobkyně vedla, ale do zpoždění výroby polévek, kterým žalovaná argumentuje, se promítlo značné množství faktorů v rámci struktur žalované i na straně dodavatelů. Neodeslání objednávek surovin je důsledkem nedorozumění mezi pracovníky, nikoliv úmyslu či zanedbání pracovních povinností. Žalobkyně navíc neměla v popisu práce žalovanou namítanou činnost, tedy zajištění přímých nákupů. Žalobkyně k tomu ani nebyla proškolena. Jejím úkolem bylo tvoření dlouhodobých výhledů a konceptů, nikoliv jednotlivých objednávek. Stalo se např. to, že žalobkyně i s paní [příjmení] byly na služební cestě a objednávky pak vytvářelo oddělení alokací. Žalovaná tak ve čtvrt na jedenáct v noci vynucovala po žalobkyni práci, která nebyla součástí její pracovní náplně, což žalobkyně považuje za excesivní. V době, kdy dovolenou své podřízené schvalovala, navíc ještě projekt polévek ani nebyl domluven.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Učinila nesporným, že pracovní poměr žalobkyně u žalované byl založen pracovní smlouvou uzavřenou dne 4. 8. 2015 a následně pracovní smlouvou ze dne 1. 7. 2018, odkdy žalobkyně pracovala jako manažer nákupu. Nesporným učinila též to, že 14. 6. 2019 požádala žalobkyni o bližší vysvětlení nesrovnalostí ve vykazování odpracované doby a služebních cest, na což žalobkyně odpověděla 19. 7. 2019, jakož i předání okamžitého zrušení pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru žalobkyni dne 17. 7. 2019 (nikoliv však bez předchozího upozornění; žalobkyně byla na možnost výpovědi upozorněna dne 19. 6. 2019) včetně dokumentu„ Otázky související s vykazováním pracovní doby a služebních jízd a nezajištěním funkčnosti oddělení nákupu“. Dané okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď žalovaná považuje za platné. Skončení pracovního poměru nebylo„ dílo nějakého okamžiku“. Jednatel žalované měl indicie, že žalobkyně neplní řádně své pracovní povinnosti, protože žalobkyně neplnila dílčí úkoly včas. Žalobkyně byla laxní v komunikaci s obchodními partnery a v řešení problémů svého oddělení. Žalobkyně často konala s několikatýdenním zpožděním po urgenci ze strany svého nadřízeného, v důsledku čehož vznikla zaměstnavateli značná škoda. Žalobkyně selhala i v osobní rovině, když kvůli ní společnost opustilo několik zaměstnanců. Žalobkyně nikdy neřešila pracovní záležitosti ve svém volném čase. Naopak v pracovní době řešila své soukromé záležitosti. K tomu využívala též pracovní e-mailovou schránku. Jednatel žalované proto zadal audit, kterým byly zjištěny právě žalobkyni vytýkané skutečnosti. Žalobkyně v pracovní smlouvě souhlasila s tím, že se bude řídit vnitřními předpisy žalované ohledně pracovní doby a jejího vykazování. Těmi jsou předpisy [příjmení] [anonymizováno] [rok] – Pracovní řád, [příjmení] [anonymizováno] [rok] – Lidské zdroje a manuál k němu, [příjmení] [číslo] – Pracovní cesty a [příjmení] [číslo] – Pravidla pro používání služebních vozidel. K vykazování pracovní doby žalobkyní žalovaná uvedla, že vykazování pracovní doby je upraveno v pracovním řádu (čl. VIII. odst. 3, čl. IX. odst. 3 a 4) a vnitřním předpisu Lidské zdroje (čl. XVIII odst. 4 písm. c), písm. h), čl. XIX. odst. 1) a manuálu k němu (čl. III, čl. IV. odst. 6). Žalovaná má zaveden čipový systém evidence docházky. Čipový snímač jednak otevírá dveře (nahrazuje klíče), jednak eviduje docházku. Čip je přidělen konkrétnímu zaměstnanci. Vše je ukládáno do databáze, v níž je možné dohledat pohyb čipu po pracovišti. Zaměstnanec nemůže přijít do budovy nebo z ní odejít, aniž by toto bylo v databázi zaznamenáno. Docházka je zaznamenávána prostřednictvím docházkového terminálu, kde se eviduje příchod a odchod z práce. Zaměstnanec má možnost v databázi sledovat vlastní evidenci pracovní doby, odpracované hodiny, odesílat žádosti o dovolenou apod. Specifické situace v evidenci pracovní doby, např. nemožnost evidence pomocí čipu nebo pracovní cesty, musí zaměstnanec nechat schválit svým nadřízeným. Žalobkyně však o problémech s evidencí pracovní doby svého nadřízeného neinformovala. Je navíc zřejmé, že v porovnání s ostatními zaměstnanci vedení společnosti (finanční manažer [jméno] [příjmení] a manažer řízení zásob [jméno] [příjmení]) žalobkyně upravovala docházku ve vyšším počtu případů, nadměrně a bezdůvodně. Pracovní doba zaměstnanců ve vedení žalované je stanovena jako pružná se základní pracovní dobou pondělí až pátek 9:00 – 14:00 a volitelnou pracovní dobou pondělí až pátek 7:00 – 9:00 a 14:00 – 19:

0. V době základní pracovní doby musí být zaměstnanec na pracovišti, s výjimkou kontrolní činnosti nebo obchodního jednání mimo pracoviště, které však musí být schopen prokázat. Dále je stanoveno, že v daný pracovní den nesmí zaměstnanec zkrátit svou pracovní dobu pod 8 hodin, pokud nemá splněny všechny pracovní úkoly, které mají být v daný den předány. Výjimkou je opět kontrolní činnost na prodejnách a obchodní jednání mimo pracoviště, které musí být zaměstnanec schopen prokázat. Žalobkyně v měsíci leden až květen 2019 opakovaně nastavila manuálně příchod či odchod do zaměstnání, který se však lišil od čipové evidence příchodu a odchodu, z něhož je zřejmé, že se na pracoviště dostavila později, odešla dříve nebo za celý den nebyla v práci vůbec. Jedná se konkrétně o dny: 23.1.2019 (manuálně nastavený odchod 17:30, čipová evidence zaznamenala odchod v 16:26, tedy rozdíl 1:04 hod), 29.3.2019 (manuálně zadán příchod 9:10, žalobkyně zahájila pracovní dobu až v 10:17, rozdíl 1:07), 24.1.2019 (manuálně zadaný konec pracovní doby v 19:00, přičemž dle knihy jízd pracoviště opustila v 14:24, odjela na [anonymizována dvě slova] do [část obce], následně vykázala 3 soukromé cesty služebním vozidlem), 28.2.2019 (žalobkyně manuálně nastavila pracovní dobu od 8hod do 9:30, přičemž z čipové evidence je zřejmé, že se do práce dostavila až 11:18 přes sklad supermarketu, což odpovídá i tomu, že v knize jízd vykázala odjezd v 9:33 ze svého bydliště, neoprávněně tedy vykázala pracovní dobu v rozsahu 1:33), 12.3.2019 (žalobkyně vykázala manuálně pracovní dobu od 9hod do 17:30 s tím, že v této době neměl fungovat terminál, ale ostatní zaměstnanci v této době docházku skrze něj vykázali; žalobkyně tento den uvedla pouze 2 soukromé jízdy, a tudíž žalovaná eviduje neodpracovanou dobu v rozsahu 8hod), 14.3.2019 (opět žalobkyně vykázala manuálně odpracovanou dobu 7:45 až 16:15 s tím, že terminál nebyl funkční, avšak ostatní zaměstnanci mají v tento den pracovní dobu evidovanou přes docházkový terminál, žalobkyně nevykázala ten den žádnou služební cestu, a žalovaná tak eviduje neodpracovanou dobu 8hod), 18.3.2019 (žalobkyně manuálně vykázala začátek pracovní doby od 9hod s tím, že docházkový terminál nefungoval, avšak ostatní zaměstnanci mají pracovní dobu evidovanou skrze tento terminál, pohyb žalobkyně po budově byl zaznamenán v době od 14:36 do 17:42, a tedy žalovaná eviduje neodpracovanou dobu v rozsahu 4:54), 19.3.2019 (žalobkyně vykázala pracovní cestu na belgické velvyslanectví v době od 9hod do 13:24, nadřízeného o této cestě neinformovala, ze schůzky nebyl žádný obchodní výstup, pobyt žalobkyně na pracovišti je evidován od 13:24 do 17:56, a tudíž žalovaná eviduje neodpracovanou dobu v rozsahu 3:58), 24.4.2019 (žalobkyně vykázala pracovní cestu do [právnická osoba], která však byla z její strany zkreslené, neboť ze záznamu knihy jízd vyplynulo, že kanceláře [anonymizováno] žalobkyně opustila v 10:12, odkud odjela na [anonymizováno] ošetření v 12:18, a e i tuto dobu vykázala žalobkyně jako odpracovanou, celkově tedy tento den žalobkyně odpracovala 8:56 až 10:12, a dále od 13:51 až 17:29, doba od 12:30 do 13:51 je omluvená absence, celkem tedy žalovaná eviduje neodpracovanou dobu v rozsahu 2:15), 29.5.2019 (žalobkyně zadala začátek pracovní doby od 9:30 manuálně, přičemž čipový záznam příchodu byl až 9:46, rozdíl činí 0:16hod). Žalovaná nesouhlasí s tím, že by bylo běžné, že docházelo k vzájemnému„ držení si dveří“ při příchodu do budovy, o čemž svědčí i to, že pohyb žalobkyně po pracovišti byl v měsíci březnu 2019 evidován v průměru 8,5krát denně. Popsané jednání žalobkyně přestavuje porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť žalované vznikla škoda, a to ve vyplacené mzdě a odvodech, i když ze strany žalobkyně nedošlo k žádnému protiplnění (odvedené práci). V měsíci lednu takto vznikla škoda ve výši 2 974 Kč (při hodinové mzdě 511,36 Kč) a v měsíci březnu 3 556 Kč. Celková škoda způsobená absencemi činí 25 695 Kč. Šlo sice o kratší okamžiky, nicméně žalobkyně se tohoto dopouštěla opakovaně a byla zřejmá nevůle žalobkyně v pracovní době pracovat. K vykazování služebních jízd žalovaná tvrdila, že postup je upraven v předpisu Služební vozidla (čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1, odst. 4, čl. 3 odst. 1, odst. 2). Služební a soukromé jízdy služebním vozidlem se evidují prostřednictvím webové aplikace. Každý ze zaměstnanců, který užívá služební vozidlo k soukromým účelům, má přihlašovací údaje do této aplikace a může spravovat knihu jízd svého vozu. Služební vozidla mají na sobě umístěnou GPS jednotku, která zaznamenává pozici vozidla, jeho rychlost, počet ujetých kilometrů, datum a čas. Ve vozidle je umístěn přepínač, pomocí nějž je možné jízdu označit za služební nebo soukromou. Tuto informaci je možné editovat ve webové aplikaci. U služebních jízd jsou viditelné všechny snímané údaje, u soukromých jízd toliko datum, počet ujetých kilometrů a rychlost. Pokud je systém užíván řádně, údaje z GPS není třeba nijak upravovat. Každý měsíc zaměstnanec předává údaje o soukromých jízdách k vyúčtování spotřebovaných pohonných hmot. V období od 1. 1. 2019 do 28. 2. 2019 vykázala žalobkyně celkem 972 km soukromých jízd jako služební. Sama žalobkyně připustila jako nesprávně zaevidované celkem 40 jízd v rozsahu 303 km, čímž vznikla žalované škoda na pohonných hmotách ve výši 646 Kč Celkem však škoda vzniklá neoprávněným užíváním služebního vozidla činí 1 892 Kč. Toto jednání bylo úmyslné, žalobkyně žalovanou uvedla v omyl a jde tak o útok na majetek žalobkyně jako zaměstnavatele. O tom, že by žalobkyně používala pro služební účely své vlastní vozidlo, není žalované nic známo. Žalobkyně mohla v době, kdy původní služební vůz neměla k dispozici, požádat o přidělení jiného automobilu. V období od 17. 3. 2019 do 13. 4. 2019 byl služební vůz přidělený žalobkyni skutečně v opravě, a to pro vady, které sama žalobkyně způsobila, a to dopravní nehodou dne 26. 6. 2018. Vozidla užívaná zaměstnanci žalované nikdy nebyla brána jako prostředek reprezentace, vždy jen k zajištění dopravy. Žalovaná je maloobchodník, jejími klienty jsou spotřebitelé, údajné reprezentativní vystupování se tak na obchodních výsledcích žalované nijak nemohlo projevit. K poslednímu důvodu rozvázání pracovního poměru s žalovanou, a to nezajištění funkčnosti oddělení nákupu, žalovaná tvrdila, že žalobkyně byla jako vedoucí zaměstnanec odpovědná za zajištění celkové funkčnosti jí vedeného oddělení nákupu. V rámci své pracovní pozice měla přijímat taková opatření, která jsou nezbytná k ochraně majetku zaměstnavatele, a dále vykonávat další činnosti dle pokynu nadřízeného. Náplň práce nebylo možné delegovat na jiná oddělení, což bylo opatření přijaté na popud samotné žalobkyně. Zajišťovat nákup ovoce a zeleniny tak bylo výlučně v kompetenci pouze oddělení vedeného žalobkyní. Žalobkyni tato změna musela být zřejmá mj. ze zápisu z porady front office ze dne 23. 4. 2019, v němž je zmíněno, že musí být zastaveno přesouvání odpovědnosti za objednávání produktů mezi útvary. Krátce po této organizační změně se ještě stávalo, že mezi oddělením nákupu a řízení zásob docházelo k jisté delegaci úkolů, většinou z oddělení řízení zásob na oddělení nákupu, a to z důvodu, že pracovnice oddělení řízení zásob byla přeložena na oddělení nákupu. Žalobkyně byla povinna v každém okamžiku zajistit plynulý a efektivní chod oddělení nákupu, i kdyby objednávky činila ona sama. Dne 23. 5. 2019 schválila dovolenou junior nákupčí [jméno] [příjmení] na období 19. 6. – 24. 6. 2019. Pracovní náplní junior nákupčí byl nákup zboží a surovin ovoce a zeleniny a komplexní odpovědnost za řízení zásob na tomto úseku; úsek řízení zásob byl odpovědný za řízení zásob v ostatních oblastech. Od schválení dovolené do jejího termínu žalobkyně nijak nezajistila, aby úkoly paní [příjmení] (objednávání ovoce a zeleniny) byly během dovolené zajištěny. Dne 19. 6. 2019 tak byla vyzvána svým přímým nadřízeným (jednatel žalované), aby okamžitě začala objednávky zajišťovat. Zároveň byla upozorněna, že pokud pokyn nesplní, způsobí tím žalované škodu. Žalobkyně pokyn výslovně odmítla splnit. Z komunikace je zřejmé, že jí bylo lhostejno, zda nákup bude realizován nebo zda žalované vznikne škoda. Tím vznikla žalované škoda ve výši nejméně 52 583 Kč. Od 25. 6. 2019 měla společnost [právnická osoba] pro žalovanou vyrábět polévky. Termín však musel být posunut o týden, neboť žalobkyně nezajistila objednání surovin. Této společnosti tak vznikly náklady ve výši 10 519 Kč na zaměstnance a 636 Kč na expirovaných rajčatech. Dále byla žalovaná povinna uhradit částku 7 236 Kč za přepravní kapacitu v rozsahu 3 palet, které má dojednané pro převoz surovin, k němuž nedošlo. Žalované dále ušel zisk ve výši nejméně 7 727 Kč v souvislosti s tím, že suroviny, které mohla prodat, nebyly dodány a dále ve výši 26 465 Kč kvůli zpožděné výrobě polévek, které mohly být prodány. Pokud žalobkyně uvádí, že nebyla zaškolena na provádění objednávek, pak žalovaná poukazuje na to, že toto školení trvá 30 minut, pak už u pracovníků jen někdo sedí a dívá se, zda svou práci dělají dobře. Dále je zde komerční stránka, tedy„ zbožíznalství“, kdy objednatel musí znát vlastnosti nakupovaného zboží. Ty žalobkyně jako vedoucí oddělení měla znát. Žalovaná zdůraznila, že ve vztazích zaměstnance a zaměstnavatele je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost (§ 301 písm. d) zák. práce). Žalobkyně pracovala na vysoce postavené pozici, jejím jediným nadřízeným byl jednatel společnosti. Žalovaná proto mohla předpokládat, že žalobkyně bude jednat vždy loajálně ke svému zaměstnavateli tak, aby byla příkladem pro své podřízené. Žalobkyni dále z jejího postavení v rámci žalované plynuly povinnosti uvedené v § 302 písm. a) -g) zák. práce. Z nich žalobkyně porušovala minimálně svou povinnost zabezpečit dodržování právních a vnitřních předpisů a zabezpečit přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Porušením povinností zaměstnance vyplývajících z předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem představuje i neuposlechnutí přímého pokynu nadřízeného, obzvláště v případě, že je tím způsobena zaměstnavateli škoda, na což byl zaměstnanec upozorněn, a přesto byl k pokynu nařízeného lhostejný.

3. Žalobkyně v průběhu řízení doplnila tvrzení (při jednání dne 10.12.2020), že zajištění přímých nákupů spadalo do pracovní náplně junior nákupčí, nikoliv žalobkyně, která k této činnosti ani nebyla proškolena. Žalobkyně měla sice dle pracovní náplně povinnost vykonávat další činnosti dle pokynu nadřízeného, tato povinnost je ale formulována velice obecně, není zřejmé, co tedy měla žalobkyně vykonávat. Rozhodně to však nelze vykládat tak, že by žalobkyně měla zastávat práci svých podřízených. Nákupy se prováděly přes systém [anonymizováno], přičemž pro realizaci objednávek je nutné proškolení, a k tomu žalobkyně proškolena nebyla.

4. Žalovaná v průběhu řízení rovněž doplnila tvrzení (podání ze dne 8.1.2021), že úkolem žalobkyně, která byla přímo podřízená jednateli žalované, bylo zajistit chod celého oddělení nákupu. Podnětem ke kontrole docházky a využívání vozidla byly neuspokojivé pracovní výsledky žalobkyně vyvolané jejím laxním přístupem při komunikaci s obchodními partnery či při řešení problémů ve svém oddělení; žalobkyně často jednala s mnohatýdenním zpožděním a často až po upozornění ze strany nadřízeného. Příkladem je to, že žalobkyně nikterak nereagovala na nabídku řeckého výrobce [příjmení] ze dne 19.4.2019, na nabídku [právnická osoba] reagovala až s třítýdenním zpožděním tak, že ji přeposlala podřízené. Stejně tak opožděně reagovala na nabídku od dodavatele steakového masa [jméno] [příjmení], ačkoliv si byla vědomá naléhavosti zajištění nového dodavatele, v důsledku čehož se nového dodavatele v požadovaném termínu nepodařilo zajistit. Stejně tak žalobkyně pochybila, když nenastavila kontrolní mechanismus objednávek svých podřízených či sebe samé. Ačkoliv sama navrhla navýšení závozů objednávek ovoce a zeleniny o jeden závoz týdně, nezkontrolovala podklady, a tudíž si nevšimla, že navýšení není třeba, v důsledku čehož vznikla zaměstnavateli škoda na nákladech ve výši 270 200 Kč. Další pochybení žalobkyně spočívalo v tom, jednatel žalovaného schválil objednávky od nového dodavatele [anonymizováno] v rozsahu 4,5 palet (3 986 EUR), avšak žalobkyně nastavila parametry objednávky na 28 palet v hodnotě 25 909 EUR; situace se opakovala též u dodavatele [anonymizováno], kdy jednatel schválil objednávku v rozsahu 5 palet (hodnota 14 846 EUR), avšak žalobkyně zadala do objednávkového systému objednávku v rozsahu 37 000 EUR. Obě chyby byly odhaleny nadřízeným žalobkyně. Žalobkyně často upřednostňovala osobní vazby na konkrétního dodavatele než cenu zboží. To se týkalo zejména objednávek ovoce a zeleniny, kdy 92% sortimentu bylo odebíráno od jediného dodavatele [anonymizováno], pro kterého žalobkyně vybudovala monopolního postavení. Poté, co žalobkyně přestala pro žalovaného pracovat a žalovaná nakupovala na základě kritéria kvality a ceny zboží, poklesl podíl tohoto dodavatele na 34% celkových dodávek. Žalobkyně se v rozporu se svým tvrzením ve svém volném čase nikdy nevěnovala pracovním povinnostem, když žalovaná nenalezla jediný důkaz, že by žalobkyně ve svém volném čase plnila pracovní úkoly. Naopak kontrolou aktivity e-mailové schránky žalobkyně bylo zjištěno, že v době, kterou vykázala jako pracovní, se žalobkyně věnovala soukromým záležitostem, např. 1.4.2019 řešila svoji cestu do [jméno], taktéž 8.4., 18.3.2019 pak odesílala e-mail [obec] [anonymizováno] a žalovaná, která si není vědoma toho, že by s nimi měla komunikovat za žalovanou, předpokládá, že se e-mail týkal soukromé záležitosti žalobkyně. Rovněž tak žalovaná nedohledala žádný záznam o tom, že by se žalobkyně přihlásila o víkendu do firemního systému, pokud sama tvrdí svoji připravenost pracovat o víkendech. Žalovaná dohledala pouze dva případy, kdy žalobkyně o víkendu odesílala e-maily; v prvém případě reagovala na dotaz nadřízeného stran kontroly expirace zboží (dne 3.2.2019, kdy sdělila, že seznam zboží s blížícím se datem expirace nekontrolovala) a dne 22.12.2018 (poděkování za zaslání receptu na vaječný koňak).

5. Z pracovní smlouvy ze dne 4. 8. 2015 bylo zjištěno, že se žalovaná jako zaměstnavatel a žalobkyně jako zaměstnanec dohodly, že žalobkyně bude u žalované počínaje dnem 7. 9. 2015 pracovat na pozici manažer nákupu. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2018 vyplývá, že touto smlouvou byla nahrazena smlouva původní, žalobkyně měla i nadále zastávat pozici manažer nákupu. Mezi stranami bylo dohodnuto, že pracovní doba pro jednotlivá pracoviště bude stanovena v pracovním řádu. Jako místo výkonu práce byla stanovena [územní celek], pravidelným pracovištěm [obec]. Bylo dohodnuto, že zaměstnavatel může žalobkyni vysílat na pracovní cesty.

6. Ze žádosti o vysvětlení nesrovnalostí ohledně pracovní doby a služebních cest ze dne 14. 6. 2019 adresované žalovanou žalobkyni soud zjistil, že žalovaná na základě podkladů zpracovávaných odděleními [anonymizována tři slova] v období od 29. 4. 2019 do 6. 6. 2019 zjistila nesrovnalosti ve výkazech pracovní doby žalobkyně. Žalobkyně byla upozorněna, že evidence pracovní doby vykazuje v jejím případě velké množství manuálních úprav, a to jednak v případě, kdy byl zaznamenán příchod či odchod prostřednictvím čipu a žalobkyně příchod či odchod manuálně upravila, jednak v době, kdy dle knihy jízd vykonávala soukromé jízdy. V období od 1. 1. 2019 do 5. 6. 2019 obsahuje docházkový systém 21 manuálních úprav, což představuje 20 % všech záznamů žalobkyně. Dále žalovaná označuje za nesrovnalost pracovní cestu ze dne 19. 3. 2019 a 24. 4. 2019 (o cestách nebyl informován přímý nadřízený, který je tím pádem neschválil). Žalovaná žádala doložení těchto služebních cest, přičemž jinak budou cesty brány jako neomluvená absence žalobkyně. Dále žalovaná žalobkyni vytkla 40 jízd o celkové vzdálenosti 972 km, které byly označeny jako služební, avšak jejich služební účel není žalované znám. Žalovaná uvádí 14 záznamů, které označuje za nesrovnalost. Žalobkyně byla vyzvána, aby do 19. 6. 2019 vysvětlila a doložila správnost jí zadaných údajů, a dále aby jakékoliv další manuální úpravy docházky oznamovala jednateli žalované.

7. Z vysvětlení nesrovnalostí ohledně pracovní doby a služebních cest ze dne 19. 6. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně nesrovnalosti v manuálním zadávání docházky vysvětlila většinou zřejmě nefunkčním terminálem, příp. že neměla čip nebo se příchod či odchod načetl špatně. Uvedla, že si není vědoma, že by docházku vědomě upravovala v rozporu se skutečně odpracovanou dobou. V lednu 2019 se nacházela v těžké životní situaci a docházce nevěnovala v patřičné míře pozornost. O své životní situaci informovala nadřízeného. O služebních cestách informovala nadřízeného ústně, nadřízený účast potvrdil, použila soukromý vůz. Ze seznamu chybně vykázaných jízd uznala chybu u 12 jízd o celkové vzdálenosti 302,8 km, které chybně vykázala jako služební s tím, že pohonné hmoty uhradí.

8. Z okamžitého zrušení pracovního poměru daného dne 17. 7. 2019 žalovanou žalobkyní bylo zjištěno, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru byly následující skutečnosti: Žalobkyně podvodně vykazovala odpracovanou dobu, a to dva dny v měsíci lednu 2019, jeden den v měsíci únoru 2019, čtyři dny v měsíci březnu 2019, jeden den v měsíci dubnu 2019 a jeden den v měsíci květnu 2019 (29. 5. 2019). Žalobkyní takto vykázaná pracovní doba je přibližně 36 hodin, v některých případech pak byly podle žalobkyně záznamy zkresleny podle žalované úmyslně. Žalobkyně tím porušila svou povinnost řádně hospodařit s prostředky, které jí byly zaměstnavatelem svěřeny a ochraňovat majetek zaměstnavatele, a povinnost počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě na straně zaměstnavatele. Během osmi týdnů v tomto období pak žalobkyně neodpracovala ani stanovenou týdenní pracovní dobu v rozsahu 40 hodin a vzniklo jí tak 3 4:53 hod. neomluvených absencí. Tím porušila zvlášť hrubým způsobem povinností vyplývajících jí z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, a to povinnost být na začátku své směny na svém pracovišti a odcházet z něj až po skončení směny a povinnost být na pracovišti v základní pracovní době. Žalobkyně dále dle žalované neoprávněně vykázala v období od 1. 1. 2019 do 28. 2. 2019 celkem 972 km služebních jízd, které byly vyjmenovány v příloze okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalovaná poukázala na to, že sama žalobkyně přiznala, že vědomě vykázala nesprávně 303 km jízd. Některé další jízdy žalobkyně označila jako jízdy z bydliště do práce a zpět, ačkoliv měla jako služební povoleno vykazovat jen jízdy z adresy svého bydliště na pracoviště a zpět, nikoliv z nebo do jiných míst. Tím dle žalobkyně porušila povinností vyplývajících žalobkyni z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, povinnost řádně hospodařit s prostředky, které jí byly zaměstnavatelem svěřeny a ochraňovat majetek zaměstnavatele, a povinnost počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě na straně zaměstnavatele. Nakonec je jako důvod okamžitého zrušení uvedeno nezajištění funkčnosti oddělení nákupu. Pochybení žalobkyně spočívalo dle žalované v tom, že dne 23. 5. 2019 schválila dovolenou své podřízení, junior nákupčí [jméno] [příjmení], v době od 19. 6. do 24. 6. 2019. Do doby dovolené pak žalobkyně nijak nezajistila, aby úkoly junior nákupčí, zejména objednávání ovoce a zeleniny, byly během dovolené zajištěny jiným způsobem v rámci oddělení nákupu. Dne 19. 6. 2019 byla přímým nadřízeným vyzvána, aby začala objednávky zajišťovat, což výslovně odmítla splnit, ačkoliv byla upozorněna, že porušením pracovních povinností způsobí škodu. Žalobkyně je přitom odpovědná za zajištění celkové funkčnosti jí vedeného oddělení. Žalovaná dále vypočetla škodu takto vzniklou na 52 583 Kč. Tímto dle žalované žalobkyně porušila povinnosti vyplývající jí z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, konkrétně povinnost plnit kvalitně a včas pracovní úkoly, povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a zabezpečovat přijetí k ochraně majetku. Součástí okamžitého zrušení pracovního poměru byl seznam soukromých jízd vykázaných jako jízdy služební, na který zaměstnavatel v textu odkazoval, jakož též vyčíslení škod vzniklých v důsledku nezajištění funkčnosti oddělení nákupu.

9. Z výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou dne 17. 7. 2019 soud zjistil, že žalobkyni byla dána výpověď ze shodně formulovaných důvodů, jako byly důvody okamžitého zrušení pracovního poměru uvedené v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozsudku, přičemž součástí byly i totožné přílohy.

10. Z dopisu adresovaného zástupcem žalobkyně žalované dne 25. 7. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované, že považuje okamžité zrušení pracovního poměru i výpověď dané 17. 7. 2019 za neplatné a trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala. Z dodejky k tomuto dopisu soud zjistil, že žalované byl dopis doručen 26. 7. 2019.

11. Z potvrzení o zaměstnání bylo zjištěno, že žalovaná vystavila žalobkyni potvrzení o trvání zaměstnání v pracovním poměru od 7.9.2015 do 17.7.2019; z přiložené dodejky vyplývá, že dopis byl odeslán dne 18.7.2019.

12. Z předávacího protokolu ze dne 17.7.2019 bylo zjištěno, že žalobkyně zaměstnavateli vrátila mobilní telefon [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] spolu se SIM kartou a platební kartou.

13. Z interního předpisu žalované„ [příjmení] [anonymizováno] [rok] – Pracovní řád“ soud zjistil, že pracovní doba vedení společnosti je stanovena na 40 hodin týdně. Základní pracovní doba byla stanovena na pondělí až pátek 9:00 – 14:

0. Zaměstnanci jsou povinni být na pracovišti po celou dobu základní pracovní doby s výjimkou kontrolní činnosti zaměstnance na prodejnách a obchodních jednáních mimo pracoviště, které jsou povinni prokázat. Volitelná pracovní doba byla stanovena na pondělí až pátek 7:00 – 9:00 a 14:00 – 19:

0. Dle článku Práce mimo pracoviště je možná jen na základě písemného souhlasu statutárního orgánu žalované. Dále z pracovního řádu vyplývá, že vedoucí zaměstnanci (určení jako takoví organizační strukturou) jsou povinni mj. řídit svěřený pracovní tým (plánovat, organizovat, vést, koordinovat a kontrolovat jej) v souladu s hodnotami společnosti, navrhovat neprodlené řešení každého problému, který vznikl v rámci vymezené působnosti s cílem minimalizace případných souvisejících rizik. Jsou povinni řídit práci podřízených zaměstnanců a kontrolovat, zda pracovní úkoly plní řádně a tak, aby nedocházelo ke škodám. Podřízeným zaměstnancům ukládají pracovní úkoly, organizují, řídí a kontrolují jejich práci a dávají jim k tomu za tím účelem závazné pokyny či příkazy.

14. Z interního předpisu„ [příjmení] [anonymizováno] [rok] – Lidské zdroje“ bylo zjištěno (kapitola [číslo] čl. I a čl. III, kapitola [číslo] článek I., III. a IV.) a, že pracovní doba zaměstnanců vedení žalované byla určena v rozsahu 40 hodin týdně, a to jako pružná. Zaměstnanec sám volí počátek a konec pracovní doby, přičemž během týdne musí odpracovat stanovenou pracovní dobu. Zaměstnanci jsou povinni být během pevné pracovní doby na pracovišti vyjma kontrolní činnosti na prodejnách a obchodních jednání, která je zaměstnanec povinen prokázat. Práce mimo pracoviště je možná pouze na základě písemného souhlasu statutárního orgánu žalované. Pracovní doba je evidována elektronicky pomocí čipu v systému [anonymizováno].

15. Z interního předpisu„ [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] Lidské zdroje“ bylo zjištěno (článek XVIII., čl. XIX.), že evidence pracovní doby byla evidována personálním softwarem [anonymizováno] prostřednictvím docházkového terminálu. Ten načítá pouze příchod a odchod, další přerušení pracovní doby je třeba zadávat ručně. Pro pracovníky vedení společnosti má docházkový terminál nadefinované výstupky příchod, odchod, odchod k lékaři, odchod na pracovní cestu. Přestávky na jídlo v délce 30 minut se načítají automaticky po odpracování 6 hodin. V případě vzniku specifické situace je pracovník povinen kontaktovat HR, které zajistí záznam do systému.

16. Z interního předpisu„ [anonymizována dvě slova] [číslo] Pravidla pro používání služebních vozidel“ bylo zjištěno (článek 1.1, 1.2, 3.1. bod 2, 3.2, 3,4 a [číslo]), že tento předpis se vztahuje mj. na používání služebních vozidel. Veškeré jízdy, včetně jízd do a ze zaměstnání jsou zaznamenávány do knihy jízd. Zde se eviduje druh jízdy, počet natankovaných litrů pohonných hmot. Cesta do a ze zaměstnání je považována za soukromou, pokud zaměstnanec nevyjíždí na pracovní cestu. Cesty během jednoho dne je možné vykazovat kumulativně. Zaměstnanci mohou používat vozidla i pro soukromé účely pouze v případě, že je tato skutečnost uvedena v předávacím protokole k vozidlu a že je mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem uzavřena smlouva o užívání motorového vozidla pro služební i soukromé účely. Pracovní cesty eviduje každý uživatel vozidla samostatně, a to neprodleně po ukončení jízdy, nejpozději na konci dne, kdy byla jízda vykonána. V případě, že služební vozidlo je mimo provoz po dobu delší než 24 hodin a služební vozidlo je nezbytně nutné k plnění neodkladných pracovních povinností zaměstnance, zaměstnanec má nárok na náhradní vozidlo hrazené zaměstnavatelem.

17. Z interního předpisu„ [příjmení] [číslo] – Pracovní cesty“ bylo zjištěno (článek II. bod 1 a 2), že pracovní cestu je možné vykonat pouze na základě vyplněného a schváleného cestovního příkazu, který se vyplňuje před nástupem na pracovní cestu. Nadřízený schvaluje počátek pracovní cesty (místo, datum a hodina), místo jednání, účel pracovní cesty, doba jejího trvání, způsob dopravy, přičemž použití soukromého vozidla není přípustné bez uzavřeného havarijního pojištění, stanovení výše zálohy a způsobu vyplacení, ukončení pracovní cesty (místo a datum) a případné další podmínky pracovní cesty.

18. Ze Smlouvy o užívání motorového vozidla pro služební i soukromé účely uzavření dne 8. 9. 2015 mezi žalobkyní a žalovanou bylo zjištěno, že žalobkyni bylo poskytnuto ze strany zaměstnavatele pro služební i soukromé účely vozidlo [anonymizována dvě slova] [registrační značka] [anonymizováno]. Povinností žalobkyně bylo mimo jiné vést přesné záznamy o provozu vozidla dle právní ch předpisů a vnitřních předpisů žalované. Evidenci jízd byla žalobkyně povinna vést v knize jízd v digitální nebo tištěné podobě.

19. Z e-mailové komunikace vedení žalované z 19. 6. 2019 (čl. 51-54) soud zjistil, že [jméno] [příjmení] napsal jednateli žalované, že oddělení řízení zásob nebude za [jméno] [příjmení] objednávat ovoce a zeleninu, žalobkyně však ovoce a zeleninu také nebude objednávat, protože ona uvádí, že to neumí, nebyla zaškolena a nemá to v popisu práce. Jednatel žalované napsal žalobkyni v 11:03, že komplexní řízení zásob je v gesci oddělení nákupu od července 2018 na základě návrhu žalobkyně, toto bylo připomínáno v rámci porad front office. Dále uvedl, že je odpovědností každého vedoucího oddělení, aby zabezpečil plnění úkolů svého útvaru. Připomněl, že [jméno] [příjmení] neuměl objednávat zboží, a z vedoucí pozice vedoucího útvaru se to naučil. Tento samozřejmě žalobkyni poskytne vysvětlení, pokud o to žalobkyně požádá. Nakonec uvedl, že dovolenou [příjmení] schválila žalobkyně a měla si být ze své pozice vědoma, že má objednávání ovoce a zeleniny„ na vodě“ a podle informací jednatele žalované vše vyřešila jen přehozením odpovědnosti na jiný útvar. Upozornil žalobkyni, že pokud ovoce a zelenina po dobu dovolené nebude objednávána, způsobí to žalované značné škody a žalovaná si vyhrazuje pracovně-právní důsledky a právo žádat náhradu způsobené škody. Následně v 11:16 doplnil, že žalobkyni nařizuje práci přesčas v daném týdnu v rozsahu 8 hodin. Žalobkyně na to v 16:25 odpověděla, že v popisu pracovní pozice manažer nákupu ohledně sortimentu ovoce a zeleniny je stanoveno, že žalobkyně řídí sortimentní skladby, nastavuje prodejní ceny v souladu s firemním plánem marží a soulad prodeje a nákupu. Žalobkyně zdůraznila, že nikdy neuvedla, jednatel toto nikdy nezmínil a nikde to ani není zakotveno, že by její činnost obsahovala řízení zásob ovoce a zeleniny. Pokud tedy jednatel požaduje, aby žalobkyně zastávala i tuto práci, je třeba změnit popis pracovní činnosti manažera nákupu. Na toto reagovala v 17:58 [jméno] [příjmení], HR generalista žalované, že žalobkyně je přímou nadřízenou všech členů oddělení nákupu, do nějž patří pozice junior nákupčí. Dotázala se proto žalobkyně, zda jsou zabezpečeny činnosti z popisu pracovního místa této pozice po dobu dovolené, konkrétně nákup skupiny zboží a surovin ovoce a zeleniny, případně dalšího svěřeného sortimentu, u dodavatelů a komplexní zodpovědnost za řízení zásob těchto skupin. Dále žalobkyni upozornila, že v popisu její pracovní pozice je též provádění dalších činností dle pokynů nadřízeného v rámci sjednaného druhu práce. Ve 22:59 pak jednatel žalované uvedl, že stanovisko žalobkyně nerespektuje postavení a pracovní povinnosti vedoucího zaměstnance podle zákoníku práce, pracovního řádu, vnitřních předpisů zaměstnavatele a pracovní smlouvy. Objednávky ovoce a zeleniny probíhají každý den, dodávky probíhají 6krát týdně a řídí se závazným objednávkovým kalendářem. Na tyto objednávky je navázán pevný logistický řetězec s fixními náklady. Pokud by byla vynechána objednávka ovoce a zeleniny dle objednávkového kalendáře, způsobí to žalované škody (ušlá marže a marné logistické náklady). Denní škoda žalované bude činit minimálně ušlou marži ve výši 45 000 Kč. Uvedl, že doufá, že žalobkyně bude řádně plnit své povinnosti vedoucího zaměstnance a požádal ji, aby mu denně zasílala kopie vystavených objednávek. Nařízení práce přesčas zůstává v platnosti.

20. Ze záznamu z docházkového systému týkajícího se žalobkyně za období leden až červen 2019 (čl. 119-124) soud zjistil, že ve dnech uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru byla ručně upravována pracovní doba ze strany žalobkyně (tj. dne 4.1., 23.1, 24.1, 28.2, 12.3, 14.3, 18.3, 20.3, 21.3, 29.3, 26.4, [číslo] 29.5, 30.5, vždy roku 2019).

21. Ze srovnání ručních zadání v [anonymizováno] pracovníků žalované bylo zjištěno, že za období leden až květen 2019 zaznamenal pracovník [jméno] [příjmení] 2 ruční úpravy, pracovník [jméno] [příjmení] 10 ručních úprav a žalobkyně 38 ručních úprav.

22. Ze záznamů ze systému [anonymizováno] týkajících se žalobkyně (čl. 126-136) vyplývá pohyb žalobkyně na pracovišti dne 24. 1. 2019 od 9:00 do 14:24 a cesty služebním vozidlem v době 8: 15-8 z místa bydliště na pracovišti a od 14:25 do 14:52 z pracoviště do [část obce] a dále byly vykázány 3 soukromé cesty. Dne 12. 3. 2019 vykázala žalobkyně dvě soukromé cesty o celkové vzdálenosti 110 km. Dne 18. 3. 2019 je zaznamenán pohyb žalobkyně na pracovišti od 14:36 do 17:

42. Dne 24. 4. 2019 je zaznamenán pohyb na pracovišti od 13:50 do 17:29 a dále služební cesty z místa bydliště do [část obce] v době od 7:45 do 8:56, z [část obce] na [část obce] v době 10: 12-10, z [část obce] do [obec] v době 12: 18-12, z [obec] na pracoviště v době 13: 32-13 a z pracoviště na [část obce] do 17:32 do 18:11 a dále čtyři soukromé jízdy. Dne 19. 3. 2019 byl pohyb žalobkyně na pracovišti zaznamenán v době od 13:24 do 17:

57. Dne 29. 5. 2019 byl pohyb žalobkyně na pracovišti zaznamenán v době od 9:46 do 16:29, v době 8:33 – 9:43 byla zaznamenána služební jízda z místa bydliště na pracoviště, v době 16:31 – 16:36 z pracoviště na [část obce] a dále dvě soukromé jízdy.

23. Z tabulky průchodu branami v jednotlivých dnech týkajících se žalobkyně (čl. 137) bylo zjištěno, že ve dnech 12. 3. 2019 a 14. 3. 2019 žalobkyně nemá evidován žádný průchod na pracovišti, zatímco v ostatních pracovních dnech (s výjimkou dne čerpání dovolené) má zaznamenán průchod minimálně 3x za den.

24. Z přehledu jízd žalobkyně za měsíc leden a únor 2019 bylo zjištěno, že jde o seznam všech jízd žalobkyně, kdy část jízd je označena jako soukromá, část jako pracovní.

25. Z faktury č. [rok] vystavené společností [právnická osoba] žalované dne 11. 7 2019 bylo zjištěno, že žalované byly fakturovány týdenní mzdové náklady a odpis 24 kg rajčat v celkové výši 11 155 Kč.

26. Z listiny označené jako„ Škoda vzniklá z důvodu odloženého zahájení výroby hotových jídel“ bylo zjištěno, že je v ní uvedeno, že mzdové náklady na 1 zaměstnance-kuchaře za 1 týden činí při odměně 190 Kč/hod a 40hodinové pracovní době krát 1,34 (sociální a zdravotní pojištění) částku 10 184 Kč, dále příspěvek na stravování 5 dní po 67 Kč, celkem 335. Celková škoda činí 10 519 Kč. Dále odpis nevyužitých surovin, a to 24 kg rajských jablek po 26,50 Kč, celkem 636 Kč.

27. Z prohlášení o započtení vzájemných pohledávek a závazků bylo zjištěno, že žalovaná započetla vůči společnosti [právnická osoba] pohledávku z faktury č. [rok].

28. Z faktury [číslo] vystavené společností [právnická osoba] žalované s datem splatnosti 11. 7. 2019 bylo zjištěno, že byly žalované účtovány 4 přepravní jednotky s datem nakládky 21. 6. 2019 s cenou 19 300 Kč. Z faktury [číslo] vystavené společností [právnická osoba] žalované s datem splatnosti 16. 7. 2019 soud zjistil, že byly žalované účtovány 4 přepravní jednotky s datem nakládky 24. 6. 2019 s cenou 19 300 Kč. Z výpisu z účtu žalované u [právnická osoba], č. [bankovní účet], soud zjistil, že žalovaná obě tyto faktury uhradila.

29. Z e-mailové komunikace mezi žalobkyní a [jméno] [příjmení] ze společnosti [právnická osoba] z 11. – 12. 6. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně komunikovala se společností [právnická osoba] ohledně vaření polévek, kdy byla informována, že by polévky byly vařeny od pondělí do pátku. Pokud by započali s dodávkami 24. 6. 2021, musela by se první dodávka objednat 21. 6. 2021. Žalobkyně toto potvrdila s tím, že první objednávka bude provedena 21.6 s dodáním v úterý 25.

6. Uvedla, že ze surovin – koloniál se objedná následující den s tím, že by měl být do 20.6 na centrálním skladu, není k dispozici rajčatový protlak, který se [anonymizováno] zajistí samo. Žalobkyně dále doplila polévky do kalkulace, kterou zaslala v příloze.

30. Z organizační struktury žalované ze dne 1. 6. 2018 bylo zjištěno, že v čele společnost stál jednatel žalované, jemu bylo podřízeno mj. front office z oddělení nákupu, v jehož čele stál manažer nákupu, oddělení řízení zásob, v jehož čele stál manažer řízení zásob a koordinátor logistiky, oddělení prodeje, v jehož čele stál specialista marketingu a prodejny, v jejichž čele stál oblastní manažer/komerční analytik). Dle organizační struktury byly podřízenými manažera nákupu: nákupčí, nákupčí junior a koordinátor obalů; podřízenými manažera řízení zásob pak alokátoři.

31. Z e-mailu z 1. 6. 2018 adresovaného jednatelem žalované head office bylo zjištěno, že tímto e-mailem jednatel žalované oznámil head office organizační strukturu s tím, že následně zašle nový popis pozic.

32. Z e-mailu jednatele žalované všem zaměstnancům žalované z 2. 6. 2018 soud zjistil, že byly vydány a zaměstnancům oznámeny vnitřní předpisy ohledně popisu pracovních pozic. U pozice manažer nákupu je uvedeno, že řídí tým nákupu produktů a vývoje obalů, efektivní výběr sortimentu a dodavatelské základny s cílem dosažení prodejních plánů, marže a optimální cenové architektury. V pracovní náplni jsou uvedeny úkoly plánovacího a řídícího typu. V kategorii ovoce a zelenina bylo úkolem manažera nákupu řízení sortimentní skladby, nastavení prodejních cen. Dále měl manažer nákupu plnit další činnosti dle pokynů nadřízeného v rámci sjednaného druhu práce. Nákupčí jako podřízený manažera nákupu měl za cíl výběr a kontraktaci dodavatelů s cílem optimální sortimentní skladby a cenové struktury svěřených skupin produktů při dodržení požadavků na kvalitu. Junior nákupčí jako podřízený manažera nákupu měl jako jednu z hlavních úkolů pracovní náplně nákup skupiny zboží a surovin ovoce a zeleniny u dodavatelů a komplexní zodpovědnost za řízení zásob těchto skupin 33. Z e-mailu jednatele žalované všem zaměstnancům ze dne 1. 11. 2018 soud zjistil, že jím byla oznámena změna organizační struktury, kdy pod jednatelem společnosti se v hierarchii nachází front office složená z manažerů, mj. manažera nákupu. Podřízenou manažera nákupu je junior nákupčí.

34. Svědkyně [jméno] [příjmení], zaměstnankyně žalované na pozici personalisty, při svědecké výpovědi uvedla, že když žalobkyně měla obsadit místo manažera nákupu, řešila s jednatelem žalované, zda se žalobkyně na toto místo osobnostně hodí, a to vzhledem k jejímu přístupu ke kolegům. Evidence pracovní doby v roce 2019 fungovala čipem. Ten sloužil jednak k otevírání dveří, jednak k evidenci odchodů a příchodů; šlo o dva různé terminály. Když se odcházelo ve skupině, mohl např. někdo podržet dveře, ale všichni si museli„ odpípnout“ odchod. Bez použití čipu by se dala budova opustit za pomoci požárního tlačítka. Pokud čip svědkyně zapomněla doma, musela kolegyni požádat o náhradní, jinak se po budově nedalo pohybovat, nedalo by se tak celý den pracovat. Žalobkyně se tento systém týkal také, zároveň měla přístup do systému [anonymizováno], kde bylo možné údaje editovat. Šlo však editovat jen docházku, nikoliv průchody, ty ani zaměstnanec v systému neviděl. Od určitého data musely být ruční úpravy schváleny nadřízeným, svědkyně si však nepamatovala, odkdy toto pravidlo platilo. Žalobkyně měla v docházce mnohem více ručních úprav a v některých týdnech se jí ani nepodařilo odpracovat 40 hodin. V takovém případě u všech zaměstnanců, včetně žalobkyně, o tom svědkyně informovala jednatele žalované. Svědkyně řešila zejména neodpracovanou pracovní dobu, ruční úpravy méně. K ručním úpravám se většinou uchylovali zaměstnanci, kteří neměli odpracováno 40 hodin. U žalobkyně se ruční úpravy postupem času stupňovaly. Svědkyně o tom informovala jednatele a dále už to neřešila. Evidence pracovní doby se odevzdávala na konci měsíce nadřízenému, v případě žalobkyně jednateli žalované. Co se týče práce mimo pracoviště, svědkyně sama toto měla umožněno v mimořádných případech, např. [anonymizováno] dítěte, a to po domluvě s jednatelem. Někdy se dělo, že některý ze zaměstnanců jel na schůzky mimo sídlo žalované, muselo se to však hlásit jednateli, buď e-mailem, nebo ústně, většinou však e-mailem, přičemž jednatel musel toto potvrdit. Docházka se pak měnila ručně, ale musela se následně dokládat výpisem GPS ze služebního vozidla nebo potvrzením o účasti na konferenci apod. Svědkyně má za to, že žalobkyně nesjednávala schůzky na ambasádách nebo obchodní prezentace. Jakým způsobem žalobkyně tvořila vztahy s dodavateli, jak měla v popisu práce, svědkyně nevěděla. Pokud jde o zaměstnance kanceláře, jako byla žalobkyně, není svědkyni známo, že by jednatel žalované požadoval pracovní pohotovost o víkendech. Ví, že se se žalobkyní řešilo, že něco neobjednala, ale ví to jen z doslechu. Podle svědkyně musela žalobkyně problematice ovoce a zeleniny rozumět, několikrát se s ní o tom bavila. Sama svědkyně ví, že jako vedoucí oddělení musí rozumět tomu, co dělají její podřízení, ona sama např. umí spočítat mzdy, i když zaměstnávají ještě mzdovou účetní. To, aby byl výběr sortimentu a jeho objednávání v jednom oddělení, požadovala žalobkyně, neboť to k sobě patřilo. Kvůli tomu se zřizovala pozice junior nákupčí, která měla zajišťovat objednávky od dodavatelů na sklad. Dále byly pozice alokátorů na jiném oddělení, ti zadávali objednávky, ale nevybírali zboží. Junior nákupčí vybíral zboží a zároveň ho objednával, což bylo nutno u ovoce a zeleniny, protože se toto rychle kazí. Alokátoři a nákupčí tak nebyli vzájemně zastupitelní, nešlo přenést práci nákupčí na alokátory. Existovala školení pro alokátory, svědkyně ale neví, co bylo jejich obsahem, zřejmě byli zaškoleni i pro práci se systémem [anonymizováno] pro objednávky zboží. Nákupčí byli do jisté míry zastupitelní. Stávalo se, že žalobkyně i junior nákupčí byly obě mimo společnost, např. na služební cestě. Svědkyně si již nevybavuje, kdo zajišťoval nákup ovoce a zeleniny v tomto období. Ve společnosti žalované byla 4 služební vozidla, ta se používala na služební cesty, na které se ale moc nejezdilo. Svědkyně neví, zda žalobkyně jezdila na služební cesty.

35. Svědek [jméno] [příjmení], manažer řízení zásob žalované, vypověděl, že jeho oddělení mělo na starosti nákup veškerého sortimentu mimo ovoce a zeleninu, to mělo na starosti oddělení žalobkyně. Tato oddělení nebyla zastupitelná, ovoce a zelenina je specifické zboží. Bez řádného zaškolení nebyli schopni alokátoři práci junior nákupčí zastat. On sám by to byl schopen udělat jen rámcově, po zaškolení a s poznámkami. Udělal to tak jednou v roce 2018 po dohodě s paní [příjmení]. Kolegyně žalobkyně by však byly schopny zastat část práce oddělení zásob; paní [příjmení] dříve pracovala na jeho oddělení. Nákup ovoce a zeleniny řešila jen paní [příjmení], zástup byla asi jen její nadřízená. Kdo by to dělal, kdyby na pracovišti nebyla ani žalobkyně, ani junior nákupčí, svědek neví, neví ani, zda taková situace někdy nastala. Existoval pokyn jednatele, aby si každý zajistil chod svého oddělení. Svědek ví, že se řešilo, že žalobkyně má zajistit chod svého oddělení během dovolené paní [příjmení], pak odešla na [anonymizováno]. V případě dovolené ve svém oddělení svědek práci přerozdělí tak, aby oddělení samo fungovalo, příp. práci zastane sám. Zná práci svých podřízených, zná obchodní stránku objednávek, jinak by oddělení nemohl řídit. Někdy požádal paní [příjmení], která na oddělení dříve pracovala a práci tak uměla, ale toto nedělal pro zástup v rámci dovolené. Školení alokátorů existovalo, ale šlo o mechanismy složitějších objednávek. Bylo to i školení s programem [anonymizováno], to se skládalo ze 3-4 sezení s průběžnými testy. Školení se systémem představovalo asi 50 % celého školení, nejednalo se však až tak o technický mechanismus jako o pochopení, co to všechno obnáší, jak to funguje. Samotné zadání objednávky je jednoduché. Školení absolvovali alokátoři a svědek, nákupčí z oddělení nákupu nikoliv. Pro jejich práci tolik potřebné nebylo. Žalobkyně svědka nikdy nepožádala, aby jí vysvětlil cokoliv ohledně objednávek. Na poradě front office byl dán pokyn jednatele zastavit přesouvání odpovědnosti za objednávání produktů mezi útvary, čímž bylo míněno, že si každý měl zajistit sám chod svého útvaru. Podle svědka to vyvěralo z toho, že on oslovil se žádostí o pomoc paní [příjmení] a výsledkem byl právě tento pokyn. Po této poradě se jednou stalo, že paní [příjmení] byla na dovolené a žalobkyně svědka požádala o zajištění nákupu. Svědek neviděl možnost, jak žalobkyni nevyhovět, s ohledem na bouřlivější povahu žalobkyně. Nakonec však jednatel žalované dal pokyn, aby se svědek věnoval svým úkolům a žalobkyně nákup zajistila sama. Svědek nezaregistroval, že by žalobkyně někdy objednávky místo paní [příjmení] zadávala. Žalovaná měla v roce 2019 asi tři nebo čtyři služební vozidla, jedno měla k dispozici žalobkyně. Kam s ním jezdila, svědek neví. Svědek neměl přidělené vozidlo, když potřeboval, bral si referentské. Nikdy neřešil přepínání mezi soukromými a služebními jízdami. Pracovní hodnocení svědka probíhalo v roce 2018, měl pohovor, pak dělal sebehodnocení. S jednatelem pak řešil plusy a minusy. Jak to měla žalobkyně, svědek neví.

36. Svědek [jméno] [příjmení], zaměstnanec žalované na pozici facility specialista, při svědecké výpovědi uvedl, že má na starosti technické vybavení, IT a vozový park. Zajišťoval servis referentských vozidel, u vozidel přidělených konkrétnímu zaměstnanci ho pak jen zařizoval, do servisu jezdili sami zaměstnanci. Žalovaná měla tehdy čtyři až pět vozidel. U přidělených vozidel byla páčka k přepínání mezi služebními a soukromými jízdami. Sám svědek před předáním vozidla zaměstnance proškolí, jak systém funguje. Žalobkyni neškolil, měla vozidlo již přidělené, když svědek nastupoval. Po celou dobu měla žalobkyně přiděleno jedno vozidlo. Když by bylo v servisu, mohla si půjčit referentské. Klíče od něj půjčoval svědek, do kalendáře se zapisovalo, kdy je volné. Kniha jízd u těchto vozidel se vedla papírově. Servis vozidel probíhá tak, že se vozidlo odveze do servisu, následně svědek schvaluje fakturu. Již si však nevybavuje, zda schvaloval fakturu opravy auta žalobkyně. Svědek však neví, zda toho žalobkyně využila. Vykazování jízd už svědek neřešil, to si řešili sami zaměstnanci v knize jízd. Kdo kontroloval správnost záznamů v knize jízd, svědkovi není známo. Ten, kdo měl vozidlo přidělené, mohl kontrolovat, která jízda je služební, která soukromá, kdy se tankovalo. Nikdo jiný evidenci opravovat nemohl. Není mu známo, že by existoval pokyn, že v případě, že není k dispozici služební vozidlo, má zaměstnanec využít vozidlo soukromé. Ví, že žalobkyně někdy přijela vozidlem [anonymizováno], neví kolikrát.

37. Svědek [příjmení] [příjmení], zaměstnanec žalované na pozici hlavní účetní společnosti, při svědecké výpovědi uvedl, že v rámci žalované má na starosti účetní agendu, závěrky, přípravu pro audit, organizační normy. Mj. řešil i problematiku vykazování soukromých jízd. Upraveno to bylo tak, že na konci kalendářního měsíce zaměstnanci, kteří měli přidělené vozidlo, předkládali v excelové tabulce počet ujetých kilometrů a výtah z GPS z daného vozidla. Zda ve výtahu z GPS byly i konkrétní souřadnice, si svědek nepamatuje. Excelovou tabulku vytvářeli zaměstnanci sami, svědek nekontroloval, zda souhlasí označení služební a soukromé jízdy. V přehledu byly vyznačeny soukromé a služební jízdy. Svědek zkontroloval, zda jsou uvedeny správné údaje o ceně a spočítal náhradu mzdy za ujeté kilometry; tyto přehledy byly předkládány vedení společnosti. Každý zaměstnanec sám si určoval, zda jde o soukromou nebo služební jízdu. Žalobkyně předkládala přehledy pozdě, většinou až na výslovnou výzvu. Nesrovnalosti z vykázaných jízd neřešil a nezjistil. Svědek si nepamatuje, že by ho svědkyně požádala o vyúčtování služebních jízd soukromým vozidlem. Před obchodním centrem viděl vozidlo [anonymizováno], ale neví, komu patřilo. Nevybavuje si, zda za ním někdo přišel a dělal kontrolu ohledně konkrétního vozidla. Kromě žalované je též zaměstnancem [anonymizována dvě slova] a [právnická osoba], práci mu i tam přiděluje jednatel žalované.

38. Na základě shora uvedených důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

39. Žalobkyně pracovala u žalované jako manažer nákupu na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 8. 2015, která byla změněna smlouvou dne 1. 7. 2018. Dle organizační struktury byla žalobkyně přímo podřízena jednateli žalované a byla vedoucí oddělení nákupu. Její pracovní náplň (od 2.6.2018) zahrnovala činnosti v řízení týmu nákupu produktů a vývoje obalů, efektivní výběr sortimentu a dodavatelské základny s cílem dosažení prodejních plánů, marže a optimální cenové architektury, zejména navázání vztahů s dodavateli, vyjednání rámcových smluv, plánování produktové strategie, plán tržeb a marží, řízení úpravy prodejních cen, zalistování produktů; v sortimentu ovoce a zelenina pak řízení sortimentní skladby, nastavení prodejních cen. Samotné nákupy zboží a surovin ovoce zelenina bylo pracovní náplní (od 2.6.2018) podřízené žalobkyně na pozici junior nákupčí. Vedle oddělení nákupu, které zajišťovalo nákup čerstvých potravin, zejména ovoce a zeleniny, bylo u žalované oddělení řízení zásob, které vedl manažer řízení zásob; jeho podřízenými byli alokátoři. Při poradě vedení front office byl žalobkyni jako manažerce nákupu a svědkovi [jméno] [příjmení] jako manažerovi řízení zásob uložen úkol zastavit přesouvání zodpovědnosti za objednávání úkolů mezi útvary s termínem pro splnění„ průběžně“. Dne 17. 6. 2019 byla žalobkyně požádána o vysvětlení údajných nesrovnalostí ve vykazování pracovní doby (kde byly dle tvrzení žalované provedeny ruční úpravy pracovní doby v rozporu se skutečně odpracovanou dobou) a vykazování služebních jízd (vykazování soukromých jízd za služební). Žalobkyně na tento dokument reagovala 19. 6. 2019. Dne 17. 7. 2019 bylo žalobkyni předáno okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď z pracovního poměru, v nichž byly uvedeny shodné důvody. Prvním důvodem je ruční úprava docházky v rozporu se skutečně odpracovanou dobou ve vyjmenovaných dnech v období ledna až května 2019. Celkem mělo jít o 36 hodin, které byly vykázány v rozporu se skutečností jako odpracované. Druhým důvodem bylo nesprávné vykazování soukromých jízd jako služební v měsících lednu a únoru 2019. Žalovaná považovala za chybně vykázaných celkem 972 km jízd, nicméně odkázala na vyjádření žalobkyně, kde ona sama uvedla, že chybně vykázala 303 km. Posledním důvodem bylo nezajištění objednávek ovoce a zeleniny v době dovolené junior nákupčí od 19. do 24. 6. 2019. Žalobkyni bylo vytýkáno, že objednávky ovoce a zeleniny nezajistila, a to ani na výslovný pokyn jednatele žalovaného, že má s jejich zajišťováním začít, a byť byla upozorněna, že pokud tak neučiní, žalované vznikne škoda. Žalobkyně dopisem ze dne 25.7.2019 (doručeným žalované následujícího dne) sdělila žalobkyni, že jak okamžité zrušení pracovního poměru tak i výpověď považuje za neplatnou a sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání.

40. Soud se proto dále v dokazování zabýval těmito třemi skutky, které jsou žalobkyni vytýkány.

41. Ohledně vykazování pracovní doby bylo prokázáno, že tato byla u žalované vykazována prostřednictvím systému [anonymizováno], který fungoval tak, že při příchodu či odchodu ze zaměstnání zaměstnanec přiložil čip k terminálu a označil příchod či odchod. Byť z vnitřního předpisu žalované„ [příjmení] [anonymizováno] [rok] – Pracovní řád“ vyplývá povinnost zaznamenávat docházku pomocí tohoto systému jen pro zaměstnance na prodejnách, z manuálu k internímu předpisu„ [příjmení] [anonymizováno] [rok] Lidské zdroje“ je zřejmé, že tento způsob evidence pracovní doby využívali též zaměstnanci managementu žalované, kteří pracovali v sídle žalované. Sama žalobkyně ostatně ve svých vyjádřeních potvrdila, že tento systém evidence používala. Z vnitřního předpisu„ [příjmení] [anonymizováno] [rok] - Lidské zdroje“ a„ [příjmení] [anonymizováno] [rok] – Pracovní řád“ má soud za prokázané, že vedoucí zaměstnanci, tedy i žalobkyně, využívali pružnou pracovní dobu se základní pracovní dobou od 9hod do 14hod v pracovní den a volitelnou pracovní dobou od 7hod do 9hod a od 14hod do 19hod. Výjimku tvořila pouze kontrolní činnost na prodejnách a obchodní schůzky, které však musely být prokazatelné a předem schválené, v případě žalobkyně jednatelem společnosti Z přehledu vykázané pracovní doby, kterou žalobkyně manuálně upravila ve dnech 4.1., 23.1, 24.1, 28.2, 12.3, 14.3, 18.3, 20.3, 21.3, 29.3, 26.4, 10.5 29.5, 30.5, a jejím porovnáním s výpisem ze systému [anonymizováno] čipové průchody z a do budovy žalované v [obec] má soud za prokázané, že v rozsahu uvedeném v okamžitém zrušení pracovního poměru tedy ve dnech 23.1.2019, 24.1.2019, 28.2.2019, 12.3.2019, 14.3.2019, 18.3.2019, 19.3.2019, 29.3.2019, 24.4.2019 a 29.5.2019 žalobkyní provedená manuální úprava odpracované doby neodpovídala skutečnosti, kdy celkově žalobkyně odpracovala – na pracovišti v [anonymizováno] – méně, než vykázala. Žalobkyně tvrdila, že zadání pracovní doby manuálně bylo vyvoláno nefunkčností systému, což je ale vyvráceno přehledem počtu manuálních úprav ze strany dalších zaměstnanců vedení [právnická osoba] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (čl. 125), který byl násobně menší než u žalobkyně; pokud by zadávání odpracované pracovní doby muselo být prováděno ručně pro poruchy elektronické evidence pracovní doby, pak je zřejmé, že by v daném období musel být v zásadě stejný. Rovněž svědkyně [příjmení], personalistka žalované potvrdila, že žalobkyně měla zejména v posledních měsících před rozvázáním pracovního poměru problém s naplněním 40hodin práce týdně. Žalobkyně namítala nevěrohodnost svědkyně [příjmení], a to s ohledem na to, že je jako zaměstnankyně žalované na ní ekonomicky závislá. Je pravdou, že pokud je svědek v určitém poměru k účastníku řízení (jako je tomu nyní, kdy jsou svědci zaměstnanci žalované a jsou tedy na ní ekonomicky závislí), nelze vyloučit, že budou tímto vztahem nepřímo ve své výpovědi ovlivněni. To ovšem neznamená, že jejich výpověď je vždy z tohoto důvodu nevěrohodná. I svědek v blízkém vztahu k účastníku řízení může vypovídat pravdivě a nezaujatě. Soud proto porovnává výpověď se zjištěními, která má z ostatních důkazů, a hodnotí, zda tvoří logický a propojený celek, či naopak svědecká výpověď se natolik liší od skutečností zjištěných z jiných důkazů, že ji to činí nevěrohodnou. Pokud takto hodnotí soud výpověď svědkyně [příjmení], shledává ji věrohodnou. Zjištění důležitá pro řízení jsou ve shodě s ostatními provedenými důkazy, zejména s interními předpisy žalované, z nichž vyplývá systém zaznamenávání docházky, výkazy odpracované doby žalobkyní, evidence jejího pohybu po budově, jakož i kniha jízd žalobkyně. Tvrzení svědkyně o tom, že žalobkyně měla se zaznamenáváním docházky problémy, je podepřeno tím, že jí manuálně zaznamenávané změny se vyskytují ve vyšší míře než u jiných zaměstnanců na obdobném stupni hierarchie žalované, přičemž tento listinný důkaz žalobkyně nikterak nezpochybňovala. Pokud žalobkyně zpochybňovala průkaznost evidence pohybu v budově žalované v [obec], neboť nebylo důvodu, aby se po budově pohybovala, a mohlo dojít k tomu, že si zaměstnanci vzájemně drželi dveře, soud shledává toto tvrzení účelovým, neboť z přehledu průchodu žalobkyní v měsíci březnu 2019 je zřejmé, že tyto průchody byly (s výjimkou jí omluvené nepřítomnosti) zaznamenány minimálně 3x denně, ale i 16x denně.

42. Ve vztahu k vykazování jízd služebním vozidlem bylo prokázáno, že podle vnitřního předpisu žalované„ [příjmení] [číslo] - Pravidla pro používání služebních vozidel“ mohli mít zaměstnanci žalované k dispozici služební vozidlo i pro soukromé účely na základě zvláštní smlouvy. Tuto smlouvu žalobkyně se žalovanou uzavřela 8. 9. 2015 a byla tak oprávněna služební vozidlo používat i pro soukromé účely. Soud má za prokázané, že žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru a ve výpovědi z pracovního poměru označila celkem 972 km jízd ujetých v měsíci leden a únor 2019 za soukromé, přičemž v rozsahu 303 km žalobkyně sama uznala, že se jedná o jízdy soukromé. Z výpovědi svědka [příjmení] má soud za prokázané, že žalobkyně předkládala vyúčtování jízd – tedy počet najetých kilometrů s přehledem údajů stažených z GPS- na mzdovou účtárnu; z takto předložených podkladů následně svědek vypočítal náhradu mzdy za ujeté kilometry, podklady spolu se svým zpracováním předkládal vedení žalované. Soud se rovněž zabýval věrohodností tohoto svědka. Svědek [příjmení] je ekonomicky závislý na žalované (je nejen zaměstnancem žalované, ale pracuje pro jednatele žalované též v jiných společnostech), při svědecké výpovědi uvedl, že měl možnost před jednáním nahlédnout do spisu (aniž uvedl, o jaký spis se jednalo), a dále, že mu jednatel žalované před výslechem poslala e-mail s informacemi, co je předmětem řízení. Je zřejmé, že svědek mohl být žalovanou ovlivněn v obsahu výpovědi, nicméně skutková zjištění, která soud učinil z této výpovědi, korespondují s listinnými důkazy, zejména vnitřním předpisem [příjmení] [číslo], samotným přehledem ujetých kilometrů žalobkyní v měsíci leden až únor 2019, jakož i s výpovědi svědka [jméno] [příjmení], který shodně popsal, že zaměstnanci vykazovali jízdy jako soukromé a služební sami v přehledu jízd.

43. Pokud jde o důvod rozvázání pracovního poměru označený jako nezajištění chodu oddělení ovoce a zelenina, má soud za prokázané, že žalovaná zahájila spolupráci se společností [právnická osoba] na výrobě polévek, přičemž projekt za žalovanou domlouvala žalobkyně. Žalobkyně potvrdila zahájení projektu dne 24.6.2019 s tím, že nákup ovoce a zeleniny bude ze strany žalované třeba realizovat 21.6.2019. To vyplývá z e-mailové komunikace mezi žalobkyní a zástupcem společnosti [právnická osoba] Z e-mailové komunikace vedení žalované pak vyplývá, že junior nákupčí [jméno] [příjmení], která obvykle objednává ovoce a zeleninu, měla dovolenou v období 19.- 24. 6. 2019. Žalobkyně odmítla zajistit objednávky sama nebo v rámci svého oddělení, o čemž informoval jednatele žalované vedoucí oddělení nákupu svědek [příjmení]. Jednatel žalované dne 19.6.2019 v 11:53 hod. žalobkyni přikázal, aby objednávky začala zajišťovat, a nařídil jí práci přesčas v rozsahu 8 hodin v daném týdnu. Žalobkyně odpověděla, že objednávání zboží není v popisu její pozice. Na to reagovala svědkyně [příjmení] dotazem, jak jsou zajištěny po dobu dovolené úkoly junior nákupčí. Jednatel žalované pak ve 22:59 hod. (19.6.2021) žalobkyni upozornil, že dodávky probíhají 6krát týdně, ovoce a zelenina jsou objednávány každý den a jsou na ně navázány další články logistického řetězce. Pokud žalobkyně pokynu nevyhoví, vznikne žalované škoda. Žalobkyně přesto pokyn nevykonala. Žalobkyni v této souvislosti uhradila společnosti [právnická osoba] fakturu ve výši 11 155 Kč za mzdu kuchaře a prošlá rajčata, a dále dvě faktury společnosti [právnická osoba] vždy ve výši 19 300 Kč, a to za nevyužitý přepravní prostor určený pro přepravu neobjednaného zboží.

44. Soud neprovedl další důkazy navržené žalovanou, a to e-mailovou komunikaci se [právnická osoba] od 3.4.2019 do 5.6.2019, e-mailovou komunikaci se [právnická osoba] za období od 14.5.2019 do 6.6.2019, strategii nákupu masa a email jednatele ze dne 11.2.2019, emailová korespondence se [právnická osoba] [anonymizováno] za období od 28.2.2019 do 27.5.2019, e-mail ze dne 7.12.2018, emailová komunikace ze dne 3.4.2019 spolu s tabulkou vyčíslení škody, další emailová komunikace účastníků ze dne 10.4.2019, 22.3 a 25.3.2019, srovnání nákupů ze sortimentu ovoce a zelenina a vyhodnocení nákupních marží na ovoci a zelenině, neboť tyto důkazy byly žalovanou navrženy k prokázání tvrzení o údajných dalších nesprávných postupech žalobkyně, které způsobily žalované škodu. Tato jednání však nikdy nebyla žalobkyně vytýkána (výtkou zaměstnavatele), nebyla označena ani jako důvod rozvázání pracovního poměru ani ve výpovědi ani v okamžitém zrušení pracovního poměru. Proto prokázání těchto tvrzení by nemělo vliv na posouzení důvodnosti žaloby, když soud při posuzování důvodnosti rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele zkoumá toliko důvody uvedené v písemném rozvázání pracovního poměru, které nemohou být zaměstnavatelem dodatečně měněny (viz § 60 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění). Ze stejného důvodu soud zamítl doplnění dokazování důkazy týkající se autonehody žalobkyně, při které vznikla na služebním vozidle [anonymizováno], které žalobkyně používala, škoda (výslech pojišťovacího makléře [jméno] [příjmení], email s pojišťovacím makléřem, výpověď pojistné smlouvy ze dne 18.7.2018, faktura [číslo] za opravu vozidla). Soud zamítl též doplnění dokazování emailovou komunikací žalobkyně o soukromé cestě do [jméno], email žalobkyně adresovaný PČR, emailovou komunikací ze dne 3.2.2019 a ze dne 22.12.2018 směřující k prokázání tvrzení žalované, že žalobkyně v pracovní době řešila i své soukromé záležitosti a mimo pracovní dobu (o víkendech) pro žalovanou nepracovala, což jsou tvrzení, která nejsou podstatná pro posouzení toho, zda se staly skutky vymezené v písemném rozvázání pracovního poměru a zda dosahují intenzity pro skončení pracovního poměru. Dále soud zamítl důkaz výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] k prokázání tvrzení, že kvůli žalobkyni od žalované odešlo několik podřízených, neboť i toto tvrzení je pro posouzení důvodnosti nároku nerozhodné.

45. Soud dále zamítl doplnění dokazování přehledem služebních cest žalobkyně do zahraničí spolu s fotografiemi z veletrhu [anonymizováno], vyúčtování zahraniční pracovní cesty z května 2018 a 2019, z února 2018, ze září 2016, z října 2018, z října 2017 a z července 2019 a whatsApp komunikaci s paní [příjmení], [anonymizováno] a [jméno] [příjmení] z října 2018 týkající se zahraničních pracovních cest žalobkyně, neboť prokázání tohoto tvrzení neshledal pro posouzení důvodnosti uplatněné žaloby podstatným. Ostatně ani žalovaná to, že v těchto dnech žalobkyně byla na zahraniční pracovní cestě, nikterak nerozporovala.

46. Soud rovněž zamítl doplnění dokazování komunikace z aplikace WhatsApp mezi žalobkyní a svědkyní [příjmení] za období od 22.5.2019 do 13.6.2019. Tento důkaz navrhla žalobkyně v podání ze dne 31.8.2021, a to k prokázání tvrzení, že žalobkyně žádala jednatele žalované o posílení svého oddělení, ale nebylo jí vyhověno, a dále k prokázání šikanózního jednání jednatele žalované ve vztahu k žalobkyni a jiným zaměstnancům. V obou případech se jednalo o nová tvrzení žalobkyně, která tvrdila poté, co nastaly účinky koncentrace řízení dle § 118b o.s.ř. Při jednání dne 10.12.2020 byli účastníci poučeni dle § 118b o.s.ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, přičemž k doplnění jim byla poskytnuta lhůta 30ti dnů. Byli rovněž poučeni o tom, jaké nové skutečnosti a důkazy budou soudem připuštěni poté, co nastanou účinky koncentrace. Soud sdělil účastníkům, že žalovaná jako zaměstnavatel má v řízení břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že nastaly skutky vymezené v okamžitém zrušení pracovního poměru, jakož i ohledně toho, že intenzita těchto skutků naplňuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně do té doby netvrdila ničeho o tom, že pokyn udělený jí jednatelem žalované k zajištění nákupu ovoce a zeleniny nemohla splnit, neboť neměla dostatečně obsazené oddělení (tvrdila pouze, že junior nákupčí paní [příjmení] byla na dovolené); rovněž netvrdila, že by se jednatel žalované na ní dopouštěl jednání naplňující znaky šikanózního jednání, případně, že se takto choval i k jiným zaměstnancům. Žalobkyně tak až po uplynutí lhůty dané účastníkům pro doplnění tvrzení a důkazů před tím, než nastanou účinky koncentrace dle § 118b o.s.ř., doplnila tato dvě nová tvrzení, přičemž se zjevně nejedná o skutečnosti, které nemohla bez své viny uvést, neboť jí již v době koncentrace řízení musely být známy, ani nenastaly až po koncentraci řízení, naopak nastaly ještě před podáním žaloby; neslouží ani (jako nová tvrzení) k vyvrácení věrohodnosti již dříve provedených důkazů. Je povinností účastníka do koncentrace řízení tvrdit všechny právně významné skutečnosti a označit všechny právně významné důkazy. Není povinností soudu při poučení o koncentraci řízení účastníky poučit o tom, jaká konkrétní tvrzení by mohla být právně významná, a účastník je netvrdí. Soud dle § 5 o.s.ř. poučuje účastníky řízení pouze o procesních právech. Poučení o tom, co by měl a mohl účastník tvrdit, aby byl ve věci úspěšný, je však již poučením o hmotném právu, k čemuž soud není oprávněn, a pokud by tak učinil, porušil by zásadu rovnosti účastníků a právo na spravedlivý proces (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3848/2007).

47. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění, dále jen„ zák. práce“ zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

48. Podle § 52 písm. g) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

49. Podle § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

50. Podle § 72 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

51. Předmětem řízení byla jednak žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17.7.2019 pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.7.2019 dané žalobkyni žalovanou dle § 52 písm. g) zák. práce, a to pro porušení pracovní kázně, přičemž důvody, které k tomu žalovanou vedly, byly v obou případech zcela shodné.

52. Soud se nejprve zabýval posouzení nároku na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne.

53. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo dáno žalobkyni dne 17. 7. 2019. Žaloba na neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru byla podána u soudu dne 5. 9. 2019, tedy v zákonné dvouměsíční lhůtě. Žaloba byla podána včas a soud přikročil k jejímu obsahovému přezkumu.

54. Žalovaná vymezila důvody okamžitého zrušení pracovního poměru třemi skutky, a to (1) nesprávné (podvodné) vykazování odpracované doby za období od ledna 2019 do 29.5.2019 s evidovanou absencí v rozsahu 3 4:53, (2) neoprávněné vykazování služebních jízd za měsíce leden a únor 2019 a (3) nezajištění funkčnosti oddělení nákupu v období od 19.6.2019 do 24.6.2019 do dobu dovolené junior nákupčí [jméno] [příjmení].

55. Zaměstnavateli je v § 58 odst. 1 zák. práce dána lhůta, v níž může být jednání zaměstnance použito jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Tato lhůta činí dva měsíce ode dne, kdy se o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatel dozvěděl (lhůta subjektivní); nejpozději lze tento důvod uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl (lhůta objektivní). Uplynutím lhůt zaniká možnost z těchto důvodů rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr, i kdyby zákonné předpoklady byly jinak splněny. K uplynutí lhůty subjektivní či objektivní soud přihlédne, i když to účastník nenamítá (§ 654 odst. 1 věta první zákona č. 89/2021 Sb., občanský zákoník, v platném znění, a § 4 zák. práce). Pro počátek běhu subjektivní lhůty není důležité, kdy se zaměstnavatel důvod okamžitého pracovního poměru zjistil. Postačí, že se dozvěděl o skutečnostech, s nimiž zákoník práce spojuje možnost rozvázání pracovního poměru. Nepostačí pouhá domněnka, že by se zaměstnanec jednání mohl dopustit (srov. např. Bělina, M., Drápal, L., a kol., Zákoník práce. Komentář, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2019, komentář k § 58, dostupný na www.beck-online.cz).

56. Pokud jde o první skutek, bylo v řízení prokázáno, že měsíční přehled docházky žalobkyně včetně vyznačení manuálních úprav byl předkládán svědkyní [příjmení] (personalistkou) jednateli žalované; svědkyně i jednatele žalované upozorňovala na to, že u žalobkyně dochází k ručním úpravám odpracované doby. Jestliže měl tedy zaměstnavatel k dispozici začátkem následujícího měsíce přehled výkazu odpracované doby včetně ručních zásahů ze strany žalobkyně, potom, pokud v tomto jednání spatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, měl přistoupit k rozvázání pracovního poměru ve lhůtě 2 měsíců od doby se o tomto důvodu dozvěděl, jinak právo domáhat se z tohoto důvodu rozvázání pracovního poměru zaniká (viz Bělina, M., Drápal, L., a kol., Zákoník práce. Komentář, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2019, komentář k § 58 zák. práce, dostupný na www.beck-online.cz). Soud každou z tvrzených neomluvených absencí posuzoval, z hlediska dodržení subjektivní dvouměsíční lhůty dle § 58 odst. 1 zák. práce, zvlášť v jednotlivých měsících, když k první došlo dne 23.1 a 24.1.2019, k další pak až s 5 týdenním rozestupem dne 28.2.2019, dalších 5 bylo zaznamenáno v měsíci březnu 2019, poté s 4týdenním odstupem dne 24.4.2019 a další pak dne 29.5.2019, kdy mezi těmito absencemi v jednotlivých měsících již s ohledem na časové rozestupy nelze shledávat časovou souvislost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2021 sp.zn. 21 Cdo 943/2020). Jestliže tedy žalovaná věděla o evidenci pracovní doby žalobkyně vždy následující měsíc, potom právo rozvázat pracovní poměr pro tyto absence zaniklo před rozvázáním pracovního poměru, pokud jde o neomluvené absence v měsíci lednu až březnu 2019. Pokud jde o měsíc duben 2019, zde soud vyšel z toho, že k zániku práva uplynutím subjektivní dvouměsíční lhůty před rozvázáním pracovního poměru nedošlo, neboť byť přehled docházky měl být k dispozici na začátku následujícího měsíce, žalobkyně tento přehled předkládala zásadně se zpožděním; je jisté, že přehled musel být k dispozici nejpozději do konce následujícího měsíce (neboť jde o podklad pro mzdy).

57. Pokud jde o druhý skutek – neoprávněně vykázané služební jízdy – soud dospěl k závěru, že i ohledně tohoto skutku žalované zaniklo právo rozvázat z tohoto důvodu s žalobkyní pracovní poměr okamžitým zrušením dle § 58 odst. 1 zák. práce. Z okamžitého zrušení pracovního poměru vyplývá, že se mělo jednat o neoprávněné jízdy v období leden až únor 2019. Jak potvrdil svědek [příjmení] i svědek [příjmení], rovněž kniha jízd žalobkyně byla zaměstnavateli k dispozici následující měsíc; svědek [příjmení] zpracoval podklady pro mzdy a předával veškeré dokumenty jednateli žalované. Tedy již při předložení podkladů měla žalovaná možnost ověřit si, zda žalobkyně správně vykázala soukromé a služební jízdy. Byť žalobkyně, jak potvrdil svědek [příjmení], neodevzdávala výkazy včas na začátku měsíce, je zřejmé, že tak učinila v průběhu následujícího měsíce, a tudíž žalovaná měla veškeré podklady k dispozici k 31.3. 2019 nejpozději, kdy již mohla zjistit tvrzené nesrovnalosti. Okamžité zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu bylo dáno žalobkyni až poté, co subjektivní dvouměsíční lhůta dle § 58 odst. 1 zák. práce již uplynula, a tudíž právo na rozvázání pracovního poměru z tohoto důvodu zaniklo.

58. Pokud jde o skutek třetí – nezajištění chodu oddělení nákupu – k tomuto skutku došlo a žalovaná se o něm dozvěděla v červnu 2019, a tudíž k rozvázání pracovního poměru z tohoto důvodu došlo v subjektivní propadné lhůtě dvou měsíců dle § 58 odst. 1 zák. práce.

59. Soud se tak blíže zabýval jen dvěma důvody uvedenými v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 17.7.2019, a to absencí v práci dne 24.4.2019 a dne 29.5.2019, a nezajištění chodu oddělení nákupu po dobu dovolené své podřízené [jméno] [příjmení] ve dnech 19.6.2019 až 24.6.2019, a posuzoval, zda naplňují hypotézu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, tedy porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.

60. Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy„ méně závažné porušení pracovní kázně“,„ závažné porušení pracovní kázně“ a„ porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5.2006 sp.zn. 21 Cdo 1422/2006).

61. Pokud jde o první skutek vymezený v okamžitém zrušení pracovního poměru, tedy absence v práci (v rozsahu, kde byla zachována subjektivní lhůta dle § 58 odst. 1 zák. práce), bylo v řízení prokázáno, že jak ve dnech 24.4.2019, tak i dne 29.5.2019 nebyla žalobkyně přítomna na svém stálém pracovišti v [obec], když dne 24.4.2019 odpracovala celkem 5:45hod, dne 29.5.2019 pak 6:13hod, přičemž manuálně upravila pracovní dobu tak, aby jako odpracovaná byla vykázána delší doba. Je nepochybné, že mezi základní povinnosti zaměstnanců dle § 301 písm. d) zák.práce patří povinnost využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Je nepochybné, že v uvedené dny žalobkyně neodpracovala na svém pracovišti v [obec a číslo] hodin, jak jí vyplývalo z pracovní smlouvy i vnitřních předpisů zaměstnavatele. Soud však, veden shora uvedenými hledisky posuzování intenzity porušení pracovní kázně, dospěl k závěru, že se jedná o porušení pracovní kázně, avšak nikoliv v intenzitě„ zvlášť hrubým způsobem.“ Žalobkyně pracovala u žalované na vedoucí pozici, svědkyně [příjmení] její postavení dokonce označila tak, že se jedná o druhou nejdůležitější pozici u žalované hned po jednateli. U těchto manažerů (na rozdíl od„ řadových zaměstnanců“) je zcela běžné, že nevykonávají svoji činnost pouze na pracovišti, ale začasté pracují i na jiných místech, není u nich kladen takový důraz na dodržování odpracování sjednaného rozsahu pracovní doby na pracovišti, tedy 40 hodin týdně, neboť důraz je kladen na výsledek jejich práce. Žalobkyně sama odůvodnila vykázání práce dne 24.4.2019, kdy nebyla v době od 10:12hod do 12:18 hod na pracovišti tím, že z důvodu návštěvy lékaře se po obchodní schůzce pracovala přes vzdálené připojení z kavárny, což je postup, který je pro výkon práce na manažerské pozici odůvodnitelný. Bylo na žalované, aby ihned poté, co zjistila první nesrovnalost (zde již lednu 2019), vyžádala od žalobkyně vysvětlení a zdůraznila, že je třeba, aby práci vykonávala pouze na pracovišti žalované v [obec] a řádně vykazovala v systému evidence pracovní doby svoji docházku. Pokud tak neučinila, přičemž vysvětlení požadovala po žalobkyni až v téměř 6 měsíců po první absenci, kterou jako neodůvodněnou následně v okamžitém zrušení pracovního poměru označila, potom nelze takové porušení pracovní kázně označit za dosahující takové intenzity, že nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby i nadále žalobkyni zaměstnávala.

62. Jinak je tomu u třetího důvodu vymezeného v okamžitém zrušení pracovního poměru, totiž u nezajištění objednávek ovoce a zeleniny po dobu dovolené junior nákupčí. Ze shora uvedeného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně odmítla objednat ovoce a zeleninu přes výslovný a opakovaný pokyn jednatele žalované, tedy svého přímého nadřízeného, a přesto, že byla upozorněna, že žalované hrozí škoda. Žalobkyně namítala, že zadávání objednávek není v popisu její práce a že nebyla zaučena pro práci s objednávkovým systémem. Je pravdou, že v popisu pracovní náplně žalobkyně nebylo samotné objednávání ovoce a zeleniny, neboť toto spadalo do pracovní náplně její podřízené. Žalobkyni však byl tento úkol (v souladu s pracovní náplní, kde je uvedeno, že vykonává další činnosti dle pokynu nadřízeného v rámci sjednaného druhu práce) uložen nadřízeným, tedy jednatelem společnosti. Nejednalo se o žádný exces ze strany žalované, neboť bylo logické, aby objednávku při absenci junior nákupčí realizovala žalobkyně, která sama celý projekt, pro který měla být objednávka realizována, řídila, věděla tedy, co a proč má být objednáno. Jednalo se navíc pouze o jednorázový pokyn po dobu nepřítomnosti junior nákupčí. Je nerozhodné, zda dříve objednávky prováděli alokátoři, tedy zaměstnanci z oddělení řízení zásob. Bylo prokázáno, že zájmem zaměstnavatele vyjádřeným na poradě dne 23.4.2019 bylo, aby objednávky„ svého“ zboží zajišťovalo vždy příslušné oddělení. To, že tedy jednatel žalované trval na splnění tohoto úkolu v souvislosti s dovolenou junior nákupčí právě po žalobkyni, bylo naplněním tohoto vymezeného úkolu. Úkol měl být plněn průběžně, což tedy znamená, že se nejednalo o jednorázový úkol, ale úkol, který se měl plnit vždy při realizaci objednávek. Žalobkyně byla zaměstnána na manažerské pozici, kdy měla za úkol zajistit chod svého oddělení nákupu (mimo jiné ovoce a zeleniny). Pokud dala své podřízené dovolenou, měla zajistit, aby její úkoly po dobu její nepřítomnosti někdo převzal, lhostejno zda jiný podřízený žalobkyně či v krajním případě ona sama. Pokud žalobkyně namítala, že k provedení objednávek nebyla proškolena, shledal soud tuto námitku účelovou. Žalobkyně měla ze své pozice kontrolovat práci svých podřízených. Lze si stěží představit, jak by žalobkyně mohla práci podřízených kontrolovat, aniž by věděla, co tato práce obnáší a jak se vykonává. Žalobkyně tak měla pro výkon své práce znát alespoň v základech práci s objednávkovým systémem. Školení alokátorů, na něž se žalobkyně odkazuje, neobsahovalo jen práci se systémem, ale širší souvislosti chodu žalované a složitější situace při zadávání objednávek. Samotné zadání základní objednávky pak nikterak složité nebylo, což potvrdil svědek [příjmení], který s tímto systémem byl rovněž obeznámen a v základním směru s ním uměl pracovat. Žalobkyně navíc nesplnila přímý pokyn svého nadřízeného. V tomto ohledu je třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně zastávala pozici manažerky, byla v nejužším vedení žalované a jejím přímým nadřízeným byl jednatel žalované. Od zaměstnanců v takto vysokých funkcích je nutno očekávat zvýšenou míru loajality k zaměstnavateli. Pokud takto vysoce postavený manažer není ke svému zaměstnavateli loajální a neplní pokyny svých nadřízených, ovlivňuje tím též své podřízené v jejich vztahu k plnění úkolů pro zaměstnavatele. Tím, že žalobkyně vědomě nesplnila pokyn daný jí zaměstnavatelem, a to v mezích vymezené pracovní náplně, které umožňovalo jednorázové rozšíření běžné pracovní náplně, potom žalobkyně porušila jednu ze stěžejních povinností zaměstnance charakterizující pracovní poměr jako výkon závislé práce – plnit pokyny zaměstnavatele vydané v souladu s právními předpisy, tedy povinnost dle § 301 odst. 1 písm. a) zák. práce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.9.2015 sp.zn. 21 Cdo 3840/2015 a rozhodnutí ze dne 18.3.2014 sp.zn. 21 Cdo 1271/2013). Toto nerespektování pokynu zaměstnavatele je o to závažnější, že si žalobkyně musela být vědoma toho, že tím vznikne žalované škoda, na což byla jednatelem žalované upozorněna. Soud tedy toto jednání žalobkyně posoudil jako porušení pracovní kázně v intenzitě zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť v důsledku narušení vztahu důvěry mezi žalobkyní jako vysoce postavenou manažerkou a zaměstnavatelem, nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalovanou i nadále zaměstnávala. Toto jednání žalobkyně je tak důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, a soud proto žalobu o určení neplatnosti tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl (výrok I.). Pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil ke dni 17. 7. 2019.

63. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně skončil v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru ke dni 17. 7. 2019, nelze se již zabývat platností výpovědi, podle níž by měl pracovní poměr skončit později (uplynutím výpovědní doby), žalobou podle § 72 zák. práce, nýbrž určovací žalobou podle § 80 o. s. ř., a to jen tehdy, pokud by žalobkyně měla na takovém určení právní zájem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2019 sp.zn. 21 Cdo 3541/2019). Ten však žalobkyně mít nemůže, neboť by se určením neplatnosti výpovědi ničeho na jejím právním postavení nezměnilo: její pracovní poměr již skončil na základě jiného právního jednání ještě před uplynutím výpovědní doby a ani neplatnost výpovědi by na tomto stavu nic nezměnila. S ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu soud zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni dne 17.7.2019 (výrok II.).

64. Nad rámec soud ale zdůrazňuje, že pokud by byl dán naléhavý právní zájem a podanou výpověď by zkoumal věcně, potom by ji musel shledat neplatnou. Žalobkyni byla dána výpověď současně s okamžitým zrušením pracovního poměru, a to z totožných důvodů, dokonce i totožně formulovaných a popsaných. Výpověď z pracovního poměru je tak podmíněna tím, že soud v budoucnu určí neplatnost současně daného okamžitého zrušení pracovního poměru. Jde tak o podmínku, u níž není jisté, zda v budoucnu nastane, a takové právní jednání je podmíněné. Podmíněná právní jednání v pracovním právu nejsou přípustná, a taková výpověď by byla neplatná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3541/2019). Vzhledem k tomu, že takovéto právní jednání by snižovalo zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance, která je hodnotou, která chrání veřejný pořádek (§ 1a odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. práce), bylo by takové jednání neplatné absolutně (§ 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění).

65. Pokud jde o náklady řízení, soud vyšel z toho, že v řízení byly žalobkyní uplatněny dva samostatné nároky, a to na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Jedná se tak o objektivní kumulaci nároků, kdy o nákladech řízení je třeba rozhodnout jedním výrokem; zároveň i v tomto případě platí, že pokud měl účastník ohledně kumulovaných nároků úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů řízení rozdělit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4702/2015). Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a s tímto svým nárokem byla neúspěšná. Byla rovněž neúspěšná co do uplatněného nároku na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, nicméně tento uplatněný nárok byl vyvolán jednáním žalované, která (patrně z opatrnosti) rozvázala s žalobkyní pracovní poměr ze zcela totožných důvodů jak okamžitým zrušením pracovního poměru, tak i výpovědí; žalobkyně byla nucena podat žaloby na obě jednání, neboť pokud by byla úspěšná se žalobou na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, potom by, pokud by nepodala též žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, její pracovní poměr zanikl právě uplynutím výpovědní doby. Soud proto analogicky dle § 143 o.s.ř. dospěl k závěru, že v této části nároku je třeba přiznat úspěch žalobkyni. Nicméně vzhledem k tomu, že ohledně nároku na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nebylo (s ohledem na právní názor soudu ohledně neplatnosti tohoto právního jednání jako podmíněného – viz shora) prováděno prakticky žádné dokazování, a další úkony účastníků (po prvním jednání ve věci) se omezily na nárok na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, soud dospěl k závěru, že je třeba přiznat žalobkyni dle § 142 odst. 2 a § 143 o.s.ř. úspěch v rozsahu 20%, žalované pak v rozsahu 80%, a tudíž přiznat žalované náhradu nákladů řízení v rozsahu 60% nákladů, které jí v řízení vznikly.

66. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 3 900 Kč (součet tarifních hodnot obou uplatněných nároků, které dle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, dále jen„ advokátní tarif“, činí 35 000 Kč, součet pak 70 000 Kč (dle § 12 odst. 3 advokátního tarifu)) za každý z 11 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 9.7.2020, vyjádření ze dne 8.1.2021, vyjádření ze dne 25.10.2021, účast na jednání soudu dne 10.1.2020, dne 18.2.2020 – bráno jako 2 úkony, neboť jednání trvalo 3hod 13minut, účast na jednání soudu dne 29.6.2020 – bráno jako 2 úkony, neboť jednání trvalo 3hod 52 minut, účast na jednání soudu dne 2.11.2021 – bráno jako dva úkony, neboť jednání trvalo 2hod 7minut); dále odměna ve výši jedné poloviny odměny dle tarifní hodnoty, tj. 1950 Kč za jeden úkon právní služby – účast na jednání soudu dne 26.5.2020 (dle § 11 odst. 2 písm. g) advokátního tarifu), neboť při tomto jednání nebylo jednání zahájeno a bylo odročeno k mimosoudnímu jednání účastníků k žádosti obou účastníků; paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu) za 12 shora uvedených úkonů právní služby, 21% DPH z těchto částek ve výši 10 174,50 Kč, celkem 58 624,50 Kč. Dále soud přiznal paušální náhradu hotových výdajů žalované jako nezastoupeného účastníka za úkon – vyjádření k žalobě ze dne 7.11.2019 (dle § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., v platném znění), neboť tento úkon učinila žalovaná sama; celkem tedy náklady žalované činí 58 924,50 Kč. Soud nepřiznal odměnu a paušální náhradu hotových výdajů žalované za úkon – písemný závěrečný návrh ze dne 27.8.2021, neboť žalovaná nebyla soudem k předložení písemného závěrečného návrhu vyzvána, a nic tudíž nebránilo tomu, aby závěrečný návrh přednesla při jednání, při kterém byla žalovaná k přednesu závěrečného návrhu vyzvána.

67. Po zohlednění úspěchu a neúspěchu žalované v řízení jí tedy byla přiznána náhrada nákladů řízení v rozsahu 60% tj. 35 354,70 Kč (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).

68. Státu vznikly v souvislosti s řízením následující náklady představující svědečné vyplacené svědkovi [jméno] [příjmení] ve výši 2 024,95 Kč (přiznané usnesením ze dne 20. 8. 2021, č. j. 9 C 67/2019-262), svědkyni [jméno] [příjmení] ve výši 2 242,40 Kč (přiznané usnesením ze dne 20. 8. 2021, č. j. 9 C 67/2019-263), svědkovi, [jméno] [příjmení] ve výši 1 304,03 Kč (přiznané usnesením ze dne 20. 8. 2021, č. j. 9 C 67/2019-264) a svědkovi [jméno] [příjmení] ve výši 1 020,16 Kč přiznané usnesením ze dne 20. 8. 2021, č. j. 9 C 67/2019-265; tedy celkem náklady ve výši 6 591,54 Kč Tyto náklady vznikly v souvislosti prováděním dokazování ve vztahu k nároku na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. V této části uplatněného nároku měla plný úspěch žalovaná, a proto soud uložil povinnost k náhradě nákladů státu žalobkyni (§ 148 odst. 1 o.s.ř.).

69. Lhůtu k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.), náhrada nákladů řízení na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).