23 Co 8/2026 - 488

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Patricie Adamičkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], IČO [IČO žalovaného A] sídlem [Adresa žalovaného A] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: [Jméno žalovaného B], IČO [IČO žalovaného B] sídlem [Adresa žalovaného B] o zaplacení 6 134 926 Kč, k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. srpna 2025, č. j. 10 C 98/2023-425, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé I mění jen tak, že se žaloba co do částky 259 329 Kč zamítá, jinak se potvrzuje.

II. Žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.

III. České republice se náhrada nákladů státu vůči žalobci nepřiznává.

IV. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] náklady státu ve výši 2 675 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit na účet Obvodního soud pro [adresa] soudní poplatek ze žaloby ve výši 28 591 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 29. srpna 2025, č. j. [spisová značka], soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 153 213,20 Kč, a to 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do částky 4 981 712,80 Kč (výrok II), nepřiznal žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného náhradu nákladů řízení (výrok III), nepřiznal České republice náhradu nákladů státu vůči žalobci (výrok IV), uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] poměrnou část nákladů státu v rozsahu 20%, o jejichž výši a splatnosti bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok V) a uložil žalovanému povinnost zaplatit na účet Obvodního soudu pro [adresa] soudní poplatek ve výši 31 185 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě (po změně a částečném zpětvzetí žaloby), jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 6 134 926 Kč z titulu dílčích nároků z náhrady škody způsobené mu nemocí z povolání a dalších nároků z pracovního poměru žalobce k žalovanému. Žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 4. 2010 zaměstnancem žalovaného s náplní práce provádění zahradnických služeb a při výkonu práce byl dlouhodobě vystaven nadměrným vibracím překračujícím hygienické limity, v důsledku čehož se u něj rozvinula nemoc z povolání v podobě syndromu karpálního tunelu na pravé ruce. Žalobce musel podstoupit operaci pravé ruky a byl v období od 9. 11. 2012 do 29. 11. 2012 v pracovní neschopnosti. V roce 2019 se následně syndrom karpálního tunelu projevil rovněž na levé ruce žalobce, žalobce opět musel podstoupit operaci a dlouhodobou rekonvalescenci, z tohoto důvodu byl v pracovní neschopnosti v období od 6. 12. 2019 do 30. 4. 2020 a znovu pak od 30. 8. 2021 do 30. 10. 2022. Dne 30. 10. 2022 pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil z důvodu výpovědi žalovaného dle § 52 písm. d) zák. práce, tj. pro nemoc z povolání. Od následujícího dne je žalobce v evidenci uchazečů o zaměstnání; současně žalobce zažádal o invalidní důchod. V souvislosti s nemocí z povolání žalobce požaduje dílčí nároky: a) náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) spočívající v nemoci karpálních tunelů na pravé ruce žalobce ve výši 303 387 Kč; b) náhradu další nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nemoci z povolání ve výši 500 000 Kč, kdy tuto shledává v tom, že v důsledku dlouhodobé pracovní neschopnosti přišel o množství prožitků a nemohl vést plnohodnotný život (věnovat se synovi, nalézt náhradní zaměstnání, navazovat nové vztahy a nacházel se ve stavu existenční nouze), přičemž zdravotní problémy se projevily do psychiky žalobce do té míry, že je prakticky neschopen najít nové zaměstnání, rozvinula se u něj epilepsie, nemůže řídit motorová vozidla a rozvinula se u něj funkční sexuální porucha; c) náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (dále jen „PN“) od 30. 8. 2021 do 30. 10. 2022 ve výši 129 095 Kč (vycházeje z pravděpodobného výdělku 26 500 Kč měsíčně a vyplacené náhradě mzdy a nemocenské ve výši 180 411 Kč); d) náhradu za ztrátu na výdělku po skončení PN a na starobním důchodu za dobu od 30. 10. 2022 ve výši 4 836 048 Kč (žalobci bude do ledna 2036, kdy předpokládá odchod do starobního důchodu ucházet částka 18 456 Kč/měsíčně a následně ztráta na důchodu ve výši 8 000 Kč/měsíčně, což při průměrné době starobního důchodu 20 let vychází na 1 920 000 Kč); e) náhradu nákladů na posudky k ohodnocení újmy ve výši 14 200 Kč, a to 10 700 Kč za žalobcem opatřený posudek [tituly před jménem] [jméno FO] a 3 500 Kč za lékařský posudek [právnická osoba] (dále jen „[právnická osoba]“); f) bolestné ve výši 56 759 Kč odpovídající 150 bodům po 378,39 Kč za postižení levé ruky žalobce syndromem karpálního tunelu; g) doplatku odstupného ve výši 123 592 Kč, když pro výši odstupného bylo s ohledem na PN žalobce třeba vycházet z pravděpodobného výdělku žalobce ve výši 26 500 Kč, přičemž žalovaný při výpočtu odstupného vycházel nesprávně z průměrného výdělku 16 200 Kč měsíčně; h) náhradu za 20 dnů nevyčerpané dovolené v roce 2022 ve výši 24 845 Kč; i) dorovnání mzdy a odstupného ve výši 147 000 Kč za období od května 2020 do října 2022, když zaměstnanci žalovaného [jméno FO] a [jméno FO] pobírali za stejnou práci mzdu ve výši 30 000 Kč hrubého.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl zamítnutí žaloby. K jednotlivým nárokům pak žalovaný uvedl následující. Nárok na náhradu za ZSU vychází z nesprávného hodnoty bodu, přičemž žalobce neprokázal, že by u žalovaného utrpěl nemoc z povolání, která by byla příčinou ZSU, neboť žalobce po operaci pravé ruky bez obtíží vykonával dalších deset let práci pro žalovaného. Ani současná vyšetření žalobcovy ruky nezjistila zdravotní obtíže, které by odpovídaly nemoci z povolání. Žalobce měl navíc zdravotní problémy již před nástupem do zaměstnání k žalovanému, tedy nemoc z povolání u žalobce vznikla již před nástupem do zaměstnání u žalovaného. Navíc je nárok promlčen. Ze stejných důvodů by pak měl být zamítnut i požadavek na náhradu další nemajetkové újmy. Požadavek na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu PN žalobce odvíjí od nesprávného výpočtu pravděpodobného výdělku, když žalobce navíc nebyl v PN z důvodů problémů s pravou rukou, ale z důvodů problémů s levou rukou, u níž nikdy nebyla nemoc z povolání uznána. I tento požadavek je navíc dle názoru žalovaného promlčen. Požadavek na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení PN je dle žalovaného zcela spekulativní, neboť příčinou žalobcovy ztráty na výdělku není nemoc z povolání, nýbrž obecné onemocnění. Navíc žalobce vychází ze spekulativního předpokladu ohledně výše svého invalidního a starobního důchodu, konečně tato náhrada zaměstnanci přísluší jen do data přiznání starobního důchodu. Žalobci dle žalovaného nelze přiznat náhradu nákladů na oba jím předkládané znalecké posudky, neboť ty si vzájemně odporují. Nedůvodný je požadavek na bolestné, když nemoc z povolání byla žalobci uznána pouze z důvodu syndromu karpálního tunelu na pravé, nikoliv levé ruce. Žalovaný vedle toho vznesl námitku promlčení. Žalovaný dále poukázal na nesprávnou hodnotu bodu, která dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „Nařízení“) v roce 2019 činila 250 Kč, a nikoliv 378,39 Kč. K nároku na doplatek odstupného uvedl, že žalobce do výpočtu pravděpodobného výdělku nesprávně zahrnul prémie, ty však nebyly součástí jeho zaručené mzdy a nelze je považovat za obvyklou složku mzdy ve smyslu § 355 zák. práce. K požadavku na náhradu za nevyčerpanou dovolenou uvedl, že žalobce dovolenou vyčerpal, a to 5 dnů od 8. 8. do 12. 8. 2022 a dále v rozsahu 16,5 dne od 3. 10. do 25. 10. 2022. Ani ve zbývajícím období mezi 13. 8. 2022 do 31. 10. 2022 žalobce do práce nenastoupil a zbytek dnů měl proplacen jako překážky na straně zaměstnavatele. Nedůvodný je rovněž požadavek na dorovnání mzdy a odstupného, když žalobcem uvádění zaměstnanci nevykonávali stejnou práci či práci stejné hodnoty jako žalobce. oba tito zaměstnanci měli výrazně vyšší kvalifikaci než žalobce, a navíc i letitou praxi.

4. Vedlejší účastnice na straně žalovaného navrhla zamítnutí žaloby a připojila se k vyjádření žalovaného. Zdůraznila, že dle výsledků znaleckého zkoumání je současný nález z EMG vyšetření obou rukou žalobce téměř v normě a nedosahuje středně těžké závažnosti vyžadované zákonem pro uznání nemoci z povolání. Pokud tedy žalobce v minulosti nemocí z povolání trpěl, nyní již netrpí. K nároku na náhradu za ZSU uvedla, že závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], jsou nejednoznačné, neboť není zřejmé, zda znalec posuzuje následky na obou rukách žalobce nebo jen na jedné. Je však nepochybné, že žalobce po operacích pravé ruky v roce 2012 i levé ruky v roce 2019 pokračoval v zaměstnání u žalovaného, neinformoval jej o žádných omezeních a nežádal o změnu pracovního zařazení. Situaci u žalobce zhoršuje jeho totální fixace na problémy s rukou. Vedlejší účastnice má navíc ve shodě s žalovaným za to, že hodnota jednoho bodu činí 250 Kč. Nárok na náhradu další majetkové újmy vedlejší účastnice zcela odmítá, neboť jej zákoník práce v souvislosti s nemocí z povolání neupravuje. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu PN žalobci vznikl pouze v souvislosti s PN v roce 2012, když PN v letech 2019–2020 trvala pro léčení syndromu karpálního tunelu na levé ruce žalobce, PN v letech 2021–2022 pak byla v souvislosti s obecným onemocněním žalobce. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení PN by žalobci náležel pouze tehdy, pokud by nemoc z povolání byla značnou, podstatnou a převažující příčinou zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce. Žalobce však vedle toho, že mu byla uznána nemoc z povolání pro syndrom karpálního tunelu vpravo, trpí i syndromem karpálního tunelu vlevo, potížemi s páteří, psychickými problémy, funkční sexuální poruchou a epilepsií, kdy je nepravděpodobné, že by tato onemocnění s nemocí z povolání souvisela. Žalobce nadto ztrátu na výdělku vypočítává nesprávně, neboť nezohledňuje výši minimální mzdy. Vedlejší účastnice pak zcela odmítá žalobcův požadavek na kapitalizaci nároku až do pravděpodobného odchodu do důchodu a na náhradu ztráty na důchodu, jelikož náhrada za ztrátu na výdělku vstupuje do výpočtu důchodu, tudíž žalobci by žádná ztráta na důchodu nevznikla. Nárok na bolestné je nedůvodný, neboť bolestné v souvislosti s nemocí z povolání na pravé ruce žalobce bylo vypořádáno dohodou o narovnání a nemoc z povolání na levé ruce žalobci nebyla uznána.

5. Soud I. stupně po provedeném dokazování listinnými důkazy, výslechy svědků, znaleckými posudky včetně výslechů znalce a na základě nesporných tvrzení, jež vzal za svá skutková zjištění, učinil skutková zjištění uvedená pod body 7 až 62 odůvodnění rozsudku, na něž odvolací soud v zájmu stručnosti odkazuje. Soud I. stupně měl v řízení za prokázanou existenci nemoci z povolání u žalobce pouze v podobě syndromu karpálního tunelu na pravé ruce s datem zjištění dnem 16. 10. 2012, k němuž bylo provedeno EMG vyšetření žalobce s nálezem odpovídajícím nejméně středně těžké poruše (§ 4 písm. c) vyhl. č. 104/2012 Sb., o posuzování nemocí z povolání), přičemž k tomuto datu žalobce pracoval u žalovaného za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání stanovených nařízením vlády č. 290/1995 Sb. Nemoc z povolání u žalobce trvá i v současnosti, byť pouze s mírnými klinickými příznaky. Po právní stránce tak soud I. stupně shledal odpovědnost žalovaného jakožto zaměstnavatele za nemoc z povolání ve smyslu § 366 odst. 2 zákoníku práce účinného do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“). Obranu žalovaného, že na vznik žalobcovy nemoci z povolání mohlo mít vliv i předchozí profesní působení, shledal nedůvodnou, neboť z hlediska pasivní legitimace zaměstnavatele v řízení o náhradě újmy nemoci z povolání je rozhodné, u kterého zaměstnavatele postižený zaměstnanec naposledy pracoval před zjištěním nemoci z povolání za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká. Ve vztahu k nároku na náhradu za ZSU konstatoval, že tuto je třeba stanovit dle Nařízení, přičemž dle položky č. 2.7.4 přílohy IV. Nařízení činí 700 bodů, hodnotu bodu stanovil dle § 3 odst. 1 Nařízení, kdy rokem, v němž vznikla povinnost provést hodnocení ZSU žalobce, je v projednávaném případě rok 2022, kdy byl vyhotoven posudek [právnická osoba] o uznání nemoci z povolání, a kdy poprvé bylo možno hodnocení ZSU provést. Průměrná mzda v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí roku 2021 činí 37 047 Kč, tudíž žalobci vznikl nárok na částku 259 329 Kč (700 x 370,47 Kč). Soud I. stupně dále konstatoval, že v rámci náhrady za ZSU posoudil rovněž nárok žalobce, který tento nesprávně právně kvalifikoval jako „náhradu další nemajetkové újmy“, když po skutkové stránce jde o argumentaci směrující k navýšení náhrady za ZSU nad rámec základního bodového ohodnocení, jež soudní praxe připouští ve výjimečných případech a v tomto směru citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1984/2020. V projednávaném případu bylo dle soudu I. stupně prokázáno, že rozsah omezení souvisejících s žalobcovou nemocí z povolání, která negativně ovlivňují kvalitu jeho života, jsou výrazně širší, než je u onemocnění karpálního tunelu obvyklé a než je vyjádřeno základním bodovým ohodnocením dle Nařízení. Žalobce jednak omezuje výrazná bolestivost, citlivost a snížená hybnost pravé ruky, což se projevuje nejen v jeho každodenním životě, ale s ohledem na jeho omezenou kvalifikaci a úzce zaměřené profesní zkušenosti především v jeho zásadně snížené možnosti nalézt zaměstnání, dále zohlednil negativní psychické prožívání daných fyzických obtíží, které se promítlo do úzkostně depresivní symptomatiky. S ohledem na uvedené soud I. stupně náhradu za ZSU navýšil na dvojnásobek, tj. z titulu náhrady za ZSU přiznal žalobci částku 518 658 Kč, naopak nedůvodným shledal zbývající požadavek na částku 284 729 Kč. Soud I. stupně neshledal důvodnou námitku promlčení, když s ohledem na datum vzniku nemoci z povolání se otázka promlčení žalobcova nároku řídí § 106 odst. 1 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který upravuje dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu počínající okamžikem, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Soud I. stupně v tomto případě poukázal na specifickou situaci, kdy datem zjištění nemoci z povolání byl již den 16. 10. 2012 a o rok později se ustálil zdravotní stav žalobce, avšak k uznání nemoci z povolání došlo až dne 9. 6. 2022. Vědomost o vzniklé škodě pak s ohledem na ústavně komfortní výklad v případě nemoci z povolání je dána okamžikem, kdy se poškozený seznámí s posudkem o uznání nemoci z povolání, neboť po poškozeném nelze spravedlivě požadovat, aby samostatně komplexně posuzoval odborné otázky.

6. Soud I. stupně měl dále za prokázané, že žalobci v příčinné souvislosti s nemocí z povolání vznikla ztráta na výdělku, a to po dobu PN v době od 19. 11. 2021 do 20. 2. 2022 a od 28. 2. 2022 do 5. 8. 2022 a shledal odpovědnost žalovaného dle § 370 zák. práce s tím, že výši nároku stanovil v souladu s § 354 zák. práce, kdy žalobci náleží náhrada ve výši rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem za II. čtvrtletí 2021 a vyplacenou náhradou mzdy po dobu pracovní neschopnosti a vyplaceným nemocenským. Soud I. stupně stanovil průměrný hodinový výdělek žalobce částkou 154,36 Kč a shledal důvodným nárok co do částky 120 100,16 Kč a nedůvodným co do zbývající částky 8 994,80 Kč. Soud I. stupně shledal odpovědnost žalovaného i v případě nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení PN ve smyslu § 371 zák. práce, tato žalobci vznikla za dobu po skončení pracovního poměru, tj. od listopadu 2022 do června 2025. I tato ztráta na výdělku je v příčinné souvislosti s žalobcovou nemocí z povolání, a to i při zohlednění skutečnosti, že na vlastní ztrátě žalobcovy způsobilosti vykonávat nadále práci u žalovaného se podílí nejen nemoc z povolání, ale rovněž obecné onemocnění v podobě syndromu karpálního tunelu levé ruky, kdy soud I. stupně zohlednil, že nemoc z povolání byla bezprostřední příčinou rozvázání pracovního poměru žalobce. Náhradu za ztrátu na výdělku lze žalobci přiznat pouze za dobu, za niž již tato ztráta ke dni vyhlášení rozsudku vznikla, tedy odpovídající měsícům, za něž již by byla splatná dle § 141 odst. 1 zák. práce. Ohledně výše nároku vyšel z § 354 a § 355 zák. práce s tím, že náhrada náleží ve výši rozdílu mezi pravděpodobným výdělkem za III. čtvrtletí 2022 (při zohlednění zákonných valorizací) a výší minimální mzdy, kdy dospěl k závěru o průměrné hodinové mzdě ve výši 159,45 Kč, tj. pravděpodobného měsíčního výdělku (po přepočtu dle § 356 odst. 2 zák. práce) ve výši 27 731,54 Kč. Soud I. stupně tedy shledal důvodným nárok co do částky 376 663 Kč a nedůvodným co do částky 4 459 385 Kč. Ani ve vztahu k těmto nárokům nepřisvědčil soud I. stupně vznesené námitce promlčení s ohledem na shora uvedený počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Důvodným shledal soud I. stupně i nárok na náhradu nákladů na posudky, kdy se po právní stránce jedná o náklad spojený s uplatněním pohledávky dle § 121 odst. 3 obč. zák. v celkové výši 14 200 Kč. Konečně soud I. stupně shledal důvodným nárok na doplatek odstupného ve výši 123 592 Kč, neboť žalobci v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru výpovědí dle § 52 písm. d) zák. práce, ve znění účinném do 31. 5. 2025 vznikl nárok na odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku dle § 67 odst. 2 zák. práce, na nějž žalovaný uhradil pouze částku 194 408 Kč. Rozhodným obdobím průměrného výdělku pro výpočet výše odstupného je opět III. čtvrtletí roku 2022, proto soud I. stupně vyšel z pravděpodobného výdělku 27 731,54 Kč. Zbývající nároky (bolestné v souvislosti s levou rukou, náhradu za nevyčerpanou dovolenou a náhradu škody z nerovného zacházení) shledal soud I. stupně nedůvodnými. V řízení bylo prokázáno, že u levé ruky nebyla žalobci nemoc z povolání nikdy uznána a nebyly k tomu ani naplněny zákonné podmínky. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný nařídil žalobci po skončení PN dne 5. 8. 2022 čerpání zbývající dovolené a rovněž mu vyplatil náhradu mzdy za dovolenou. Ve vztahu k nároku na „dorovnání mzdy a odstupného do výše, kterou u žalovaného pobírali jiní zaměstnanci“, pak soud I. stupně tento nárok po právní stránce kvalifikoval dle § 265 odst. 1 zák. práce, avšak v řízení bylo prokázáno, že práci zaměstnance [jméno FO] nelze považovat za stejnou práci či práci stejné hodnoty, neboť se ve srovnání s žalobcovou vyznačovala vyšší odpovědností a složitostí ve smyslu § 110 odst. 2, 3 zák. práce, zaměstnanec [jméno FO] pak pracoval u žalovaného pouze do roku 2016 či 2017 a jeho mzda byla naopak nižší než u žalobce.

7. O nákladech řízení účastníků rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 150 o. s. ř. tak, že žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného nepřiznal právo na náhradu poměrné části jejich nákladů řízení, ač měli v řízení převážný úspěch. Důvody hodné zvláštního zřetele pro tento výjimečný postup soud spatřoval v poměrech žalobce (dlouhodobě nemajetný, nezaměstnaný a trpící větším množstvím zdravotních potíží včetně významných obtíží psychických, z nichž část má původ v jeho dřívějším pracovním poměru u žalovaného a které mu výrazně ztěžují nalezení zaměstnání), zároveň přihlédl k tomu, že žalobce byl z matematického hlediska neúspěšný z důvodu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kdy při uplatnění tohoto nároku byl veden mylným právním názorem, že je možné tuto náhradu požadovat do budoucna formou finální částky představující jakési „odbytné“. Ze stejných důvodů nepřiznal ve vztahu k žalobci právo České republice na náhradu nákladů státu, když žalovanému uložil poměrnou náhradu nákladů státu dle § 148 odst. 1 o. s. ř. Výrok o soudním poplatku odůvodnil § 2 odst. 3 zák. o soudních poplatcích.

8. Proti výroku o věci samé I v rozsahu částky 1 029 621,20 Kč a výrokům III, V a VI rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný odvolání z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Ve vztahu k nároku na náhradu za ZSU namítá, že v posuzovaném případu nebyly naplněny výjimečné důvody pro navýšení náhrady za ZSU, když z provedeného dokazování (výslechu znalce [tituly před jménem] [jméno FO] i závěrů [orgán]) vyplynulo, že operace žalobcovy pravé ruky v roce 2012 proběhla úspěšně a žalobce poté vykonával pro žalovaného práci na stejné pozici 10 let, navíc z důvodu snahy o vyšší příjmy vykonával i práci přesčas a podobnou práci v zahradnictví u svědka [jméno FO]. Žalobcem předložený EMG nález ze dne 25. 4. 2024 stanovil stav obou rukou jako normální. Pokud soud I. stupně shledal „výjimečné“ důvody pro navýšení také v dalších zdravotních problémech žalobce včetně psychických problémů, pak znalec [tituly před jménem] [jméno FO] nezjistil existenci žádných obecných nemocí žalobce, který by bylo možné považovat za následek nebo projev nemoci z povolání. Žalobce si na psychické problémy stěžoval už ve svém návrhu na oddlužení ze dne 19. 11. 2015 a tyto vztahoval k době před svým zaměstnáním u žalovaného. Sexuální problémy dávala přítelkyně žalobce spíše do souvislosti s léky, které žalobce užívá, o dalších žalobcem tvrzených zdravotních problémech (záda, artróza) nevěděla, ačkoli sdílí společnou domácnost. Soud I. stupně nesprávně posoudil námitku promlčení, když 2letou subjektivní promlčecí lhůtu odvíjel až od vydání lékařského posudku v roce 2022, ačkoli nemoc z povolání byla zjištěna dne 16. 10. 2012, kdy bylo provedeno EMG vyšetření žalobce s nálezem odpovídajícím nejméně středně těžké poruše. Žalovaný nesouhlasí s tím, že promlčecí lhůta neběží ode dne 16. 12. 2012. Ve vztahu k nároku na náhradu ztráty na výdělku po dobu PN v celkové výši 129 095 Kč za období od 30. 8. 2021 do 5. 8. 2022 namítá, že žalobce tento nárok vztáhl pouze k levé ruce, kdy až ve vyjádření ze dne 22. 7. 2025 zahrnul do nároku i pravou ruku, tedy učinil tak až po uplynutí promlčecí lhůty, kdy žalovaný námitku promlčení vznesl. Ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení PN se soud I. stupně nezabýval tím, zda je nemoc z povolání příčinou vzniku škody, tj. příčinou důležitou, podstatnou a značnou; v tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 376/98, s nímž se soud I. stupně nevypořádal. Dále poukázal na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], který ve znaleckém posudku uvedl, že syndrom karpálního tunelu vpravo sice žalobce vyřazuje z možnosti vykonávat práci spojenou s přenosem nadlimitních vibrací, ale z této práce jej zcela vyřazuje také obecné onemocnění, kterým trpí (syndrom karpálního tunelu vlevo). Nadto namítá spoluzavinění žalobce, který jej neinformoval o svých zdravotních problémech před nástupem do zaměstnání či po operacích, kdy se vrátil do práce. Za situace, kdy žalobci nepřísluší výše uvedené nároky, měl by být zamítnut i jeho nárok na úhradu nákladů na posudky, přičemž žalovanému neměla být uložena ani povinnost hradit náklady státu na znalečné ani soudní poplatek, od něhož byl žalobce soudem osvobozen. Dále nesouhlasí s aplikací § 150 o. s. ř., jelikož žalovaný byl převážně úspěšný. Pokud jde o osobní poměry žalobce, pak tento je sice nezaměstnaný, ale jeho žádost o invalidní důchod byla zamítnuta s ohledem na skutečnost, že jeho pracovní schopnost poklesla o 20 %, dále i na rozhodnutí soudu o neosvobození žalobce od soudních poplatků, když bylo zjištěno, že žalobce sázením prohrál v průměru přes 27 tisíc měsíčně. Zdravotní obtíže žalobce včetně psychických nesouvisí s pracovním poměrem žalobce. Aplikaci § 150 o. s. ř. neodůvodňuje ani zamítnutí žaloby z důvodu mylného právního názoru žalobce týkající se nároku na náhradu za ztrátu na výdělku a důchodu po skončení PN, kdy žalobce byl navíc už při prvním soudním jednání na svůj mylný právní názor upozorněn soudem, dále zmařil i jednání s mediátorem. Je proto spravedlivé, aby žalovanému byly žalobcem uhrazeny náklady na právní zastoupení. Navrhl, aby odvolací soud změnil výrok o věci samé I tak, že žalobu ohledně částky 1 029 621,20 Kč zamítne, uloží žalobci povinnost zaplatit žalovanému a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení a neuloží žalovanému povinnost nahradit náklady státu ani soudní poplatek, alternativně rozsudek v napadené části zruší.

9. Proti výroku o věci samé I v rozsahu částky 1 029 621,20 Kč a výrokům III, V a VI rozsudku soudu I. stupně podala vedlejší účastnice na straně žalovaného odvolání z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř., kdy argumentovala v zásadě shodně jako žalovaný, tedy ve vztahu k nároku na náhradu ZSU namítá nesprávné vyhodnocení námitky promlčení, kdy tuto je třeba odvíjet od data zjištění nemoci z povolání s tím, že za počátek běhu promlčecí lhůty je třeba považovat nejpozději rok poté, co byla nemoc z povolání zjištěna. Vedlejší účastnice nesouhlasí ani s výší hodnoty bodu; pokud by byl nárok dán, pak by hodnota bodu činila 250 Kč. Nesouhlasí s navýšením náhrady ZSU na dvojnásobek pro absenci výjimečných důvodů, soud I. stupně shledal „výjimečné důvody“ v subjektivních tvrzeních žalobce, která jsou v rozporu s ostatními důkazy, zejména se závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Ve vztahu k nároku na ztrátu na výdělku po dobu PN není mezi nemocí z povolání a PN prokázána příčinná souvislost, když znalec zdůraznil, že převažující příčinou PN žalobce byla jeho obecná onemocnění. Zdůraznila, že žalobce se původně tohoto nároku domáhal pro syndrom karpálního tunelu vlevo, až po koncentraci řízení své tvrzení změnil a PN dával do souvislosti s onemocněním obou horních končetin. I ve vztahu k tomuto nároku soud I. stupně nesprávně posoudil námitku promlčení. V případě nároku na ztrátu na výdělku po skončení PN nebylo v řízení prokázáno, že by nemoc z povolání byla podstatnou, důležitou a značnou příčinou. Ve vztahu k nákladům na znalecké posudky nebylo prokázáno, že by se jednalo o účelně vynaložené náklady. Vedlejší účastnice na straně žalovaného rovněž odmítá aplikaci § 150 o. s. ř. Navrhla, aby odvolací soud změnil výrok o věci samé I tak, že žalobu co do částky 1 029 621,20 Kč zamítne a vedlejší účastnici přizná náhradu nákladů řízení, eventuálně napadený výrok o věci samé zruší a vrátí věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobce se k odvoláním vyjádřil tak, že navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Žalobce považuje za správný závěr soudu I. stupně spočívající v navýšení náhrady za ZSU z výjimečných důvodů, když v řízení bylo prokázáno, že žalobce trpí řadou zdravotních komplikací, a to včetně omezení hybnosti rukou a psychických obtíží, které zcela jednoznačně souvisí s nemocí z povolání, kdy v jejím důsledku má žalobce potíže nejen s hledáním zaměstnání, ale také s běžnými denními aktivitami. Dále musí žalobce nést celou řadu negativních následků nezákonného postupu žalovaného, který žalobci dlouhodobě upírá jeho práva a zákonné nároky. Nesouhlasí s argumentací odvolatelů ohledně počátku běhu promlčecí doby či absenci příčinné souvislosti PN s nemocí z povolání. V průběhu řízení bylo prokázáno, že nemoc z povolání je i nadále značnou, podstatnou a převažující příčinou pozbytí zdravotní způsobilosti k práci vykonávané pro žalovaného, když žalobce v současné době není schopen vykonávat manuální práci. Žalobce tak má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu PN i po dobu po skončení PN. Za správné považuje i nákladové výroky, když tvrzení žalovaného ohledně nákladů řízení považuje za rozporné s dobrými mravy. Není pravdou, že by žalobce zmařil jednání s mediátorem, když tohoto se žalobce osobně zúčastnil.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasných a přípustných odvolání rozsudek v napadeném rozsahu včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., zčásti zopakoval a doplnil dokazování listinami (§ 213a odst. 1 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou odůvodněná jen zčásti.

12. Odvolací soud zopakoval k důkazu návrh na oddlužení, a to s ohledem na odvolací námitku žalovaného spočívající v tvrzení, že žalobce byl v nepříznivém psychickém stavu již před zaměstnáním u žalovaného, kdy sám žalobce měl za příčinu nepříznivého skutkového stavu označovat skutečnosti nesouvisející se zaměstnáním u žalovaného. Dále odvolací soud doplnil dokazování usnesením insolvenčního soudu a detailem insolvenčního řízení, a to ve vztahu k podmínkám pro aplikaci § 150 o. s. ř., zejména k prokázání dlouhodobých majetkových poměrů žalobce a přístupu žalobce k plnění svých závazků.

13. Návrhem na povolení oddlužení žalobce má odvolací soud za prokázané, že žalobce dne 24. 11. 2015 podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, v němž uvedl, že ke dni podání návrhu má 13 peněžitých závazků u 9 věřitelů v celkové výši 691 909 Kč, které jsou po splatnosti déle než 30 dnů s tím, že se domnívá, že se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti. V odůvodnění návrhu pak žalobce popsal, jakým způsobem se do uvedené situace dostal, přičemž příčinu vzniku dluhů žalobce spatřoval v době, kdy pracoval na živnostenský list, neboť mu nezbývalo na platby zdravotního a sociálního pojištění s tím, že v době nástupu do pracovního poměru již měl exekuce. Dále v tomto návrhu uvedl: „Dodnes jsem z toho po psychické stránce zcela na dně a chci řešit svou situaci a zachránit rodinu. U nynějšího zaměstnavatele mi po dobu 4 let bylo strháváno 4 000 Kč na exekuce. Při zjištění u [právnická osoba], že se nic na výši nemění, jsem se zhroutil. Snížil se mi plat na minimum a již jsem nebyl schopen splácet nic. Doma se situace vyhrotila až na nynější rozchod, než si dám věci do pořádku.“ 14. Usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 11. 3. 2021, č. j. [spisová značka], má odvolací soud za prokázané, že soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka – žalobce (výrok I) s tím, že dle zprávy insolvenčního správce ze dne 9. 3. 2021 vyplývá, že dlužník (žalobce) plněním splátkového kalendáře uhradil pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu 30 %. Detailem insolvenčního řízení žalobce vedeného Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] má odvolací soud za prokázané, že insolvenční řízení žalobce skončilo dne 24. 3. 2021.

15. Výše uvedené důkazy odvolací soud zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti se všemi v řízení provedenými důkazy, kdy přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.

16. Poté co odvolací soud zčásti zopakoval a doplnil dokazování lze konstatovat, že soud I. stupně učinil ve věci správná skutková zjištění, provedené důkazy správně a řádně zhodnotil a po právní stránce s výjimkou výše nároku na náhradu za ZSU věc správně právně posoudil.

17. V daném případě bylo v řízení prokázáno, že žalobce utrpěl nemoc z povolání v podobě syndromu karpálního tunelu na pravé ruce, kdy tato byla zjištěna u žalobce dnem 16. 10. 2012, přičemž žalobce naposledy před zjištěním nemoci z povolání pracoval za podmínek, za nichž nemoc vzniká, u žalovaného, tudíž odpovědnost žalovaného dle § 366 odst. 2 zák. práce je dána. Ostatně výše uvedený závěr žalovaný ani vedlejší účastnice na straně žalované v odvolacím řízení[Anonymizováno]nezpochybňovali, sám žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že po obdržení lékařského posudku o zdravotní nezpůsobilosti žalobce ukončil s žalobcem pracovní poměr dle § 52 písm. d) zák. práce (ve znění účinném do 31. 5. 2025), tedy výpovědním důvodem byla nezpůsobilost žalobce k práci v důsledku nemoci z povolání a poté mu vyplatil odstupné ve výši 194 408 Kč hrubého a následně s žalobcem uzavřel dohodu o narovnání týkající se dílčího nároku z titulu bolestného; tedy žalovaný si byl vědom své odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou nemocí z povolání.

18. Pokud jde o sporné dílčí nároky a odvolací námitky, k těmto uvádí odvolací soud následující. Ve vztahu k dílčímu nároku na náhradu za ZSU se odvolací soud nejprve zabýval námitkou promlčení a dospěl k závěru, že soud I. stupně zcela správně posoudil námitku promlčení, resp. počátek běhu subjektivní promlčecí doby. S ohledem na skutečnost, že datem zjištění nemoci z povolání byl den 16. 10. 2012, aplikoval soud I. stupně správně ust. § 106 obč. zák. Dle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Dle § 106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v případě škody na zdraví běží pouze subjektivní dvouletá promlčecí doba. Dle právní teorie např. ŠVESTKA, Jiří. § 106 [Promlčení práva na náhradu škody]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 603–604, marg. č. 2.: „Pro počátek běhu subjektivní dvouleté lhůty je rozhodné, kdy se poškozený (nikoliv někdo jiný jako např. advokát či jeho substitut, který na základě plné moci podle § 24 OSŘ zastupoval v dědickém řízení poškozeného jako dědice) dozví o vzniklé škodě (nikoli tedy o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo za ni odpovídá neboli o odpovědném subjektu (to nemusí být vždy přímý škůdce – § 422 odst. 1). Tehdy jsou splněny předpoklady pro důvodné podání žaloby na náhradu škody (z toho se mj. podává, že běh subjektivní promlčecí doby nemůže začít dříve než běh objektivní promlčecí doby neboli nemůže začít dříve, než škoda vůbec vznikla). Při posuzování, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nestačí pouhá možnost dozvědět se o vzniklé škodě či eventuálně předpokládaná vědomost o této škodě – R 38/1975). Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové, popř. o odškodňované nemajetkové újmě určitého druhu a rozsahu, které lze vyčíslit v penězích. Vědomost poškozeného o škodě či o odškodňované nemajetkové újmě nemusí z časového hlediska spadat vždy vjedno s protiprávním úkonem či se zákonem kvalifikovanou škodní událostí, za kterou se odpovídá. Poškozený se dozví o tom, kdo za škodu odpovídá, v okamžiku, kdy prokazatelně získal informaci o okolnostech vzniku škody, které mu napomohou učinit si dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Podle soudní praxe je rozhodující, kdy poškozený o takových skutkových okolnostech prokazatelně získal vědomost, nikoliv však zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či si ověřil její identitu. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí totiž na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat.“ Soudní praxe ve vztahu k nároku na náhradu za ZSU dovodila, že škoda spočívající v ZSU vzniká, jakmile se po úrazu nebo jiném poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného má jeho změněný (zhoršený) zdravotní stav, tedy zda a v jakém rozsahu došlo k ZSU. O škodě se tedy poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010).

19. Odvolací soud však souhlasí se soudem I. stupně, že ust. § 106 odst. 1 obč. zák. je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, když v tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, v němž tento zdůraznil: „Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že zdraví je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno podle čl. 7 odst. 1 Listiny, jímž je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, i čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž zaručuje soukromý život. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že čl. 7 odst. 1 Listiny je „rozvinutím“ ustanovení o právu na život zaručeném v čl. 6 odst. 1 Listiny; obecné soudy proto nesmí odepřít stěžovatelčino právo na soudní ochranu práva na zdraví bez ústavně akceptovatelného důvodu [k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41), příp. nález sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 9. 7. 2009 ve znění opravného usnesení ze dne 2. 9. 2009 (N 157/54 SbNU 33)]. Při výkladu a aplikaci uvedeného ustanovení je nutné postupovat restriktivně, s citem pro danou věc a ve prospěch naplnění jeho smyslu - ochrany člověka poškozeného na zdraví.“ Ústavní soud ve shora citovaném nálezu dále dovodil, že slovní spojení „vědomost o vzniklé škodě“ nezahrnuje vždy jen informaci o ustáleném zdravotním stavu (jeho stabilizaci), ale obsahuje též všechny další předpoklady pro možnost uplatnění nároku u soudu (srov. 23 odůvodnění nálezu), přičemž dále dovodil, že zejména ve sporech o náhradu škody na zdraví (odčinění újmy na zdraví) platí, že „v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch poškozeného pacienta“ (srov. bod 27 odůvodnění nálezu). Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že vědomost žalobce jakožto poškozeného o škodě na zdraví nezahrnuje jen informaci o ustáleném zdravotním stavu, nýbrž s ohledem na individuální okolnosti dané věci také informaci o tom, kdy se žalobce jakožto poškozený a medicínský laik mohl od odborníků, tj. lékařů dozvědět informaci, že se v daném případě jedná o nemoc z povolání, a to i s ohledem na specifika daného onemocnění, kdy žalobce těžko mohl rozlišit, zda se v případě syndromu karpálního tunelu jedná o obecné onemocnění, jak tomu bylo v případě jeho levé ruky, či o nemoc z povolání, jak tomu bylo v případě jeho pravé ruky. Rovněž nelze přehlédnout, že teprve v průběhu roku 2022 byla prováděna [právnická osoba] šetření k ověření podmínek vzniku nemoci z povolání u žalovaného. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalobce mohl získat vědomost o vzniku škody na zdraví v podobě nemoci z povolání až v okamžiku seznámení s posudkem o uznání nemoci z povolání, kdy tento byl vyhotoven v červnu 2022, přičemž žaloba byla podána již v roce 2023, tudíž nárok žalobce na náhradu za ZSU není promlčen.

20. Odvolací soud však shledal důvodnou námitku žalovaného a vedlejší účastnice týkající se mimořádného navýšení bodového ohodnocení ZSU na dvojnásobek, neboť v daném případě nebyly naplněny podmínky pro tento postup. Smyslem ZSU je jednorázově odškodnit trvalé následky poškození zdraví, jež se projevují v omezení či ztrátě možností uplatnění poškozeného v jeho dalším životě v porovnání s rozsahem uplatnění, kterého poškozený dosahoval před vznikem škody. V daném případě však lze odškodnit pouze následky omezení, které jsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, nikoli s obecnými onemocněními, jimiž žalobce rovněž trpí. V řízení bylo zejména znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] včetně jeho výslechu a dále nálezy z vyšetření EMG prokázáno, že po operaci pravé ruky došlo k velmi výraznému zlepšení syndromu karpálního tunelu vpravo, konkrétně [tituly před jménem] [jméno FO] ve znaleckém posudku uvedl, že žalobce v současnosti trpí nemocí z povolání - syndromem karpálního tunelu vpravo, kdy tento v současnosti existuje již jen ve velmi lehkém stupni, přičemž zároveň nebylo prokázáno, že by žalobce trpěl komplexním regionálním bolestivým syndromem nebo posudkově významným artrotickým postižením kloubů rukou (viz bod 48 odůvodnění napadeného rozsudku). V rámci svého výslechu pak znalec výslovně potvrdil výrazné zlepšení syndromu karpálního tunelu vpravo oproti stavu z roku 2012 s tím, že v současnosti EMG vyšetření ukazují zbytkové, nenulové projevy syndromu karpálního tunelu (viz bod 49 odůvodnění napadeného rozsudku). Zlepšení nemoci z povolání (syndromu karpálního tunelu vpravo) potvrzuje i lékařská zpráva praktického lékaře [tituly před jménem] [jméno FO] z 5. 5. 2022, v níž je konstatováno, že „kontrolní EMG bylo v normě“ (viz bod 28 odůvodnění napadeného rozsudku) či zpráva z EMG vyšetření ze dne 25. 4. 2024 konstatující lehkou residuální lézi středového nervu v oblasti karpálního tunelu oboustranně (viz bod 30 odůvodnění napadeného rozsudku). Za situace, kdy v důsledku operace a následné rehabilitace došlo ke zlepšení stavu nemoci z povolání, je logické, že trvalé následky a s tím související omezení nejsou a nemohou být tak významná, ostatně nelze přehlédnout, že [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci svého znaleckého výslechu vypověděl: „Kdyby se to hodnotilo podle současného nálezu, tak by se třeba nemoc z povolání uznat nemohla, poněvadž to zdaleka nedosahuje toho stupně pokročilosti, který je jedním z nezbytných předpokladů pro uvažování o tom, uznat tu nemoc za nemoc z povolání ve smyslu platných předpisů“. Pokud soud I. stupně odůvodňoval navýšení náhrady ZSU z důvodu snížené možnosti zaměstnání žalobce (s ohledem na jeho kvalifikaci), pak žalobce je sice v důsledku nemoci z povolání omezen v možnosti najít si zaměstnání, avšak nelze přehlédnout, že by nemohl zaměstnání spojené s přenosem nadlimitních vibrací či přetěžováním horních končetin (u žalovaného či jiného zaměstnavatele) vykonávat ani pro obecné onemocnění, kterým trpí. Navíc nelze přehlédnout, že v řízení bylo zjištěno, že [orgán] zamítla žádost žalobce o invalidní důchod z důvodu, že pracovní schopnost žalobce poklesla pouze o 30 %, přičemž jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí [orgán][Anonymizováno]ze dne 17. 10. 2023 byla v rámci hodnocení poklesu pracovní schopnosti žalobce zohledněna i řada obecných onemocnění žalobce. Pokud soud I. stupně v rámci výjimečného navýšení ZSU zmiňoval nepříznivé psychické vnímání žalobce (úzkostně depresivní symptomatiku), pak sám žalobce v návrhu na oddlužení z roku 2015, tj. již po vzniku nemoci z povolání shledával příčinu nepříznivého psychického stavu v existenci dluhů a exekucí, z nichž měl být po psychické stránce zcela „na dně“ či se dokonce „zhroutit“. Pokud žalobce v žalobě odůvodňoval zvýšení náhrady nemajetkové újmy existenční nouzí, pak z doplněného dokazování je zřejmé, že příčinou existenční nouze nebyla nemoc z povolání, nýbrž dluhy žalobce, které vznikly v době jeho práce na živnostenský list, tj. ještě před vznikem jeho zaměstnání u žalovaného, v jejichž důsledku se dostal do úpadku. Odvolací soud tak neshledal existenci důvodů pro jakékoli navýšení náhrady za ZSU. Ostatně ani soud I. stupně neměl přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytnutém žalobci na ústním jednání dne 6. 8. 2024 za prokázané žalobní tvrzení, že by nemoc z povolání způsobila u žalobce rozvoj epilepsie a či funkční sexuální poruchu, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž ani znalec [tituly před jménem] [jméno FO] nezjistil žádná obecná onemocnění, jež by mohla být považována za následek nemoci z povolání. Konečně odvolací soud shledal nedůvodnou i odvolací námitku týkající se nesprávné hodnoty jednoho bodu, neboť v daném případě je třeba náhradu za ZSU (výši i způsob výpočtu) stanovit dle Nařízení, a to jednak s ohledem na skutečnost, že lékařský posudek k odškodnění ZSU byl vypracován až po nabytí účinnosti Nařízení, a jednak o stanovení náhrady za ZSU bylo rozhodováno za účinnosti novely Nařízení, a to č. 451/2022. Dle § 10 Nařízení totiž platí: „Byla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a nebyl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění, stanoví se náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení společenského uplatnění podle tohoto nařízení.“; dle čl. II nařízení vlády č. 451/2022 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění nařízení vlády č. 224/2016 Sb., a nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů, platí: „Pokud byly bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobeny v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a nebylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení rozhodnuto o stanovení náhrady za bolest nebo náhrady za ztížení společenského uplatnění, stanoví se náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení společenského uplatnění podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení. Soud I. stupně pak zcela správně určil hodnotu bodu dle § 3 odst. 1 Nařízení (ve znění účinném ke dni stanovení náhrady - viz přechodné ustanovení k nařízení vlády č. 451/2022 Sb., kterou se mění Nařízení), jež v napadeném rozsudku citoval.

21. Ve vztahu k přiznanému nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu PN odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalovaného, že žalobce vztáhl tento nárok v žalobě pouze k levé ruce. Z obsahu žaloby a následujících podání, jimiž žalobce upřesňoval své nároky, totiž vyplývá, že žalobce se domáhal ztráty na výdělku z titulu nemoci z povolání; v žalobě uvedl: „V důsledku nemoci z povolání byl žalobce v pracovní neschopnosti třikrát, nejprve od 9. 11. 2012 do 29. 11. 2012 (kvůli pravé ruce) a poté od 6. 12. 2019 do 30. 4. 2020 a následně od 30. 8. 2021 do 30. 10. 2022 (kvůli levé ruce).“, v podání ze dne 27. 8. 2024 pak žalobce opětovně uvedl, že trvá na svém tvrzení, že rozhodující příčinou pracovní neschopnosti v období od 30. 8. 2021 byla nemoc z povolání, a to syndrom karpálního tunelu. S ohledem na skutečnost, že nemoc z povolání se vztahuje pouze k pravé ruce, měl soud I. stupně správně vyzvat žalobce k upřesnění tohoto žalobního požadavku, resp. odstranění určité nejasnosti, zda se daný nárok vztahuje k nemoci z povolání (pravá ruka) či obecnému onemocnění (levá ruka). Jelikož však žalobce v průběhu řízení tuto skutečnost upřesnil sám, nejde o nový nárok, jež by byl uplatněn až v podání ze dne 22. 7. 2025, jak dovozuje žalovaný, a tudíž s ohledem na skutečnost, že PN trvala do 5. 8. 2022, žaloba byla podána dne 11. 5. 2023 a počátek subjektivní dvouleté promlčecí doby dle § 106 odst. 1 obč. zák., který je ve vztahu k tomuto dílčímu nároku vázán k okamžiku, kdy byla poškozenému vyplacena poslední dávka nemocenského, neboť teprve poté se dozví o vzniku škody, není tento dílčí nárok promlčen.

22. Odvolací soud rovněž nesouhlasí s námitkou žalovaného a vedlejšího účastníka, že ve vztahu k nároku na ztrátu na výdělku po dobu PN a nároku na ztrátu na výdělku po skončení PN absentuje předpoklad příčinné souvislosti. Dle odvolacího soudu bylo naopak provedeným dokazováním, a to zejména znaleckým posudkem a výslechem znalce [tituly před jménem] [jméno FO] prokázáno, že nemoc z povolání (syndrom karpálního tunelu na pravé ruce) byla podstatnou a značnou příčinou jak PN, tak neschopnosti vykonávat nadále (od 6. 8. 2022 dále) práci u žalovaného. Znalec v rámci svého výslechu jednoznačně potvrdil, že nemoc z povolání byla v obdobích od 19. 11. 2021 do 20. 2. 2022 a od 28. 2. 2022 do 5. 8. 2022 příčinou PN „zhruba v 50 %“. Za situace, kdy v daném případě byla příčinou PN v rozsahu 50% nemoc z povolání, je třeba tuto příčinu považovat za podstatnou a značnou, neboť další příčiny pracovní neschopnosti nemohou být významnější. Zároveň znalec [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci svého výslechu potvrdil, že nezpůsobilost žalobce vykonávat práci spojenou s přenosem nadlimitních vibrací je následkem nemoci z povolání, tedy potvrdil existenci příčinné souvislosti, přičemž ze znaleckého posudku ani výslechu znalce nevyplynula existence významnější příčiny pro nezpůsobilost žalobce k výkonu práce u žalovaného, ostatně pro tuto skutečnost dal žalovaný rovněž žalobci výpověď, jejíž platnost nebyla soudně napadena.

23. Odvolací soud rovněž nesouhlasí s námitkou žalovaného týkající se spoluzavinění žalobce na vzniku škody, kterou žalovaný vztáhl ke všem přiznaným dílčím nárokům, tj. k náhradě za ZSU a náhradě ztráty na výdělku po dobu PN i po skončení PN. V daném případě byla nemoc z povolání zjištěna dnem 16. 10. 2012, tudíž případné spoluzavinění žalobce, resp. zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele je třeba posuzovat dle § 367 zák. práce (účinného do 30. 9. 2015), nikoli dle § 275 odst. 2 zákoníku práce, účinného od 1. 10. 2015, jak dovozoval žalovaný. Dle § 367 odst. 1 až 4 zák. práce: „(1) Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody. (2) Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody, b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce. (3) Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, je povinen určit zaměstnavatel část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. b) je však povinen uhradit zaměstnavatel alespoň jednu třetinu škody. (4) Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných. V daném případě žalovaný tvrdil spoluzavinění žalobce na vzniku škody spočívající v tom, že žalovaného řádně neinformoval o svých zdravotních problémech s rukami ani před svým nástupem do zaměstnání, ani po obou operacích. V daném případě je tak zřejmé, že úplné zproštění odpovědnosti žalovaného jakožto zaměstnavatele dle § 367 odst. 1 zák. práce nepřichází do úvahy, neboť sám žalovaný tvrdil pouze spoluzavinění, nikoli že by jedinou příčinou vzniku škody bylo jednání žalobce předpokládané v hypotéze shora citované právní normy. V daném případě však nejsou splněny podmínky ani pro částečné zproštění zaměstnavatele ve smyslu § 367 odst. 2 zák. práce, neboť v tvrzeních žalovaného, v nichž spatřoval spoluzavinění žalobce na vzniku škody (újmy v důsledku nemoci z povolání), nelze spatřovat zaviněné porušení právního předpisu a ani jiného předpisu či pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, navíc s ohledem na skutečnost, že dle § 367 odst. 4 zák. práce se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, dle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a ostatních. Konečně nelze ani dovodit, že by si žalobce před vznikem škody (vznikem nemoci z povolání) počínal lehkomyslně ve smyslu § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce.

24. Konečně s ohledem na skutečnost, že nároky žalobce na náhradu za ZSU a náhradu za ztrátu na výdělku byly (byť) zčásti úspěšné, je zcela nedůvodná námitka žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného týkající se neúčelnosti vynaložených nákladů na znalecké posudky, kdy soud I. stupně i tento dílčí nárok správně právně posoudil s tím, že se jedná o náklad spojený s uplatněním pohledávky ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák.

25. S ohledem na shora uvedené odvolací soud postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený výrok o věci samé I tak, že zamítl žalobu ohledně částky 259 329 Kč, jinak jej jako věcně správný postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2, 3 o. s. ř. a § 150 o. s. ř., kdy žalovaný a vedlejší účastnice by měli právo na poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 68 % (84 %-16 %), avšak odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro výjimečné nepřiznání poměrné náhrady nákladů převážně úspěšným účastníkům řízení. Odvolací soud spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné v osobních, sociálních a majetkových poměrech žalobce, kdy odvolací soud přihlédl zejména k nepříznivému zdravotnímu stavu žalobce, který trpí jak nemocí z povolání, tak významnými obecnými onemocněními (syndrom karpálního tunelu vlevo, epilepsie, nepříznivý psychický stav), přičemž pro tento celkový zdravotní stav je snížena pracovní schopnost žalobce, a to zejména k manuálním pracím, které však převážně odpovídají kvalifikaci žalobce. Této skutečnosti pak odpovídá fakt, že ač se žalobce po skončení pracovního poměru u žalovaného evidoval u [orgán], je dlouhodobě nezaměstnaný. Zároveň odvolací soud zohlednil, že byť žalobce v řízení nebyl ke své žádosti osvobozen od soudních poplatků, nejsou majetkové poměry žalobce zejména ve vztahu k výši předpokládaných nákladů, které by měl převážně úspěšným účastníkům hradit, příznivé, navíc s přihlédnutím ke skutečnosti, že teprve v roce 2021 skončilo insolvenční řízení žalobce, kdy tento od roku 2015 splácel své předchozí dluhy a i skutečnosti, že žalobce prostřednictvím složených záloh již uhradil nemalou částku na znalecký posudek. Naopak v případě žalovaného, tím spíše vedlejší účastnice na straně žalovaného, která je jednou z nejvýznamnějších pojišťoven na českém trhu, nebylo prokázáno, že by se nepřiznání poměrné náhrady nákladů řízení nějakým výrazně negativním důsledkem mělo dotknout jejich majetkových poměrů, když v případě žalovaného nelze přehlédnout zákonné pojištění zaměstnavatele. Tvrzení žalovaného, že žalobce se nedostavil k ustanovené mediátorce a tím zmařil mediační jednání, je v rozporu s obsahem spisu, kdy sám žalovaný v podání ze dne 17. 1. 2024 uváděl, že se žalobce na mediační jednání dostavil. Z tohoto důvodu tak odvolací soud rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného před soudy obou stupňů.

27. Výrok III je odůvodněn ust. § 148 odst. 1 ve spojení s § 150 o. s. ř., když odvolací soud nepřiznal České republice vůči žalobci výjimečně náhradu nákladů státu, a to ze stejných důvodů jako jsou uvedeny shora (pod bodem 25 odůvodnění tohoto rozsudku).

28. Výrok IV je odůvodněn § 148 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni zaplatit náklady státu v rozsahu 16% odpovídající jejich procesnímu neúspěchu. Tarifní hodnota pro výpočet úspěchu a neúspěchu účastníků činí celkem 5 590 868,20 Kč (součet uplatněných jednotlivých nároků s výjimkou nároku z titulu ZSU, u něhož je třeba pro výpočet míry úspěchu započíst pouze částku 259 329 Kč s ohledem na skutečnost, že výše nároku záležela na znaleckém posudku a úvaze soudu), žalovaný pak byl neúspěšný co do částky 893 884,20 Kč (259 329 Kč /ZSU/ + 120 100,20 Kč /ztráta na výdělku po dobu PN/ + 376 663 Kč /ztráta na výdělku po skončení PN/ + 14 200 /náklady důkazů/ + 123 592 /doplatek odstupného/), tedy žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného byli neúspěšní v rozsahu 16%. Náklady státu, neuhrazené ze složených záloh, pak činí celkem 16 719,70 Kč a jsou představovány[Anonymizováno]náklady svědečného ve výši 1 310 Kč, znalečného za výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 1 000 Kč, znalečného za znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 10 416,70 Kč a znalečného za výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 3 993 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

29. V souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uložil odvolací soud žalovanému rovněž povinnost zaplatit soudní poplatek z přiznané náhrady za újmu na zdraví způsobené nemocí z povolání, ohledně níž byl žalobce osvobozen od soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. e) zák. o soudních poplatcích, a to na účet soudu I. stupně. Soudní poplatek činí celkem 28 591 Kč a sestává z poplatku v sazbě 5 % dle položky č. 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků z částky 519 958 Kč (přiznaná náhrada za ztrátu na výdělku po dobu PN a po skončení PN a náhrada nákladů na posudky) a poplatku v sazbě 1 % dle položky č. 3 písm. b) Sazebníku poplatků z částky 259 329 Kč (náhrada ZSU). O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

30. Pro úplnost odvolací soud dodává, že výrok o věci samé I v rozsahu částky 123 592 Kč, v němž nebyl napaden odvoláním, a výrok II rozsudku soudu I. stupně nabyly samostatně právní moci.

Poučení