24 C 161/2020-108

Rubrum

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Simonou Hájkovou ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], IČO: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 112.096 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 91 413 Kč s 9% úrokem z prodlení p. a. od 1. 8. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 20 683 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 1. 8. 2020 do zaplacení a dále v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení pohledávky ve výši 49 002 Kč a zaplacení úroku ve výši 60,58% p. a. z částky 96 461,40 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 185 479 Kč a zaplacení 9% úroku z prodlení p. a. z částky 112 096 Kč od 28. 7. 2018 do 31. 7. 2020.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 4. 8. 2020 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení pohledávky ve výši 112 096 Kč představující dlužnou novou jistinu úvěru ve výši 110 498,22 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč s příslušenstvím dle čl. 6 smlouvy, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč dle bodu 6.2 smlouvy, dále zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 v celkové výši 49 002 Kč s příslušenstvím, tj. ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 110 498,22 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, počínaje dnem 28. 7. 2018 do data vyhotovení žaloby, a úroku z úvěru z dlužné původní jistiny ve výši 96 461,40 Kč ode dne 28. 7. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 185 479 Kč, a to v nominální roční úrokové sazbě ve výši 60,58 % p. a. odpovídající sjednané efektivní úrokové sazbě úvěru.

2. Žalobu odůvodnila tím, že dne 14. 12. 2017 byla mezi žalobkyní jako věřitelem, a žalovaným klientem, uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 100 000 Kč, který mu byl vyplacen dne 19. 12. 2017. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr společně se sjednaným úrokem splácet dle splátkového kalendáře v 18 měsíčních splátkách ve výši 8 587 Kč, splatných k 22. dni každého kalendářního měsíce, počínaje 01/2018. Splátkový kalendář tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaný po uzavření smlouvy požádal v souladu se smlouvou o bezúplatný odklad splátek z důvodu své pracovní neschopnosti/ukončení pracovního poměru. Žádosti žalovaného bylo ze strany žalobce vyhověno. Došlo tak bezúplatnému odkladu splatnosti původních splátek č. 1,2, a 3. Po dobu odkladu těchto splátek, tedy od 22. 1. 2018 do 21. 4. 2018 neběžel sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Provedení odkladu těchto splátek žalobce žalovanému oznámil písemně, přípisem, jehož přílohou byl i upravený splátkový kalendář vztahující se ke smlouvě. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaný žalobkyni uhradil pouze splátku č. 4 dne 16. 5. 2018 ve výši 8 587 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smluvních ujednání v celkové výši 998 Kč, neboť dle smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u níž se žalovaný ocitl v prodlení delším 30 dnů. Takto žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty u splátek č. 5 a 6. Dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 600 Kč, tj. ve výši 200 Kč za každou splátku, u níž se žalovaný ocitl v prodlení delším 15 dnů. Žalobci vzniklo právo na zaplacení této náhrady u splátek č. 4, 5 a 6. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění úvěru dle čl. 6 smlouvy k datu 26. 7. 2018, neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky o více jak 65 dnů u splátky č. 5, splatné 22. 5. 2018. Dle bodu 6.4 smluvních ujednání při zesplatnění úvěru se veškerá v daném okamžiku nezaplacená jistina úvěru a nezaplacený běžný úrok úvěru, staly součástí nové jistiny úvěru. Výše této nové jistiny, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději do 22. 5. 2018 (tj. v den zesplatnění úvěru) činila 110 498,22 Kč. Taktéž bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení z celé nově vzniklé jistiny. Dle čl. 6 smluvních ujednání dále platí, že nezaplatí-li žalovaný po zesplatnění úvěru částku odpovídající nové jistině úvěru v den zesplatnění, vzniká mu nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 6 povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z aktuální výše dlužné nové jistiny úvěru ke dni vzniku povinnosti žalovaného zaplatit tuto smluvní pokutu. Dle bodu 2.2 platí, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru do doby skutečného vrácení jistiny úvěru, tedy i po zesplatnění úvěru, tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalovaný je tedy povinen uhradit žalobkyni i smluvní pokutu ve výši 49 002 Kč, která se stala v souladu se smlouvou splatnou v den následující po vzniku práva žalobce na její zaplacení.

3. Ke splnění povinnosti věřitele stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru č 257/2016 Sb., v § 86 odst. 1 žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného spotřebitele byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů - jeho dokladů o příjmech, prohlášení žalovaného. Z těchto podkladů bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení úvěru u žalovaného jsou dostatečné. Úvěrová historie žadatele byla ověřena z databází Solus, NRKI. Žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žadatele nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, a obchodník jednající s žadatelem doporučil úvěr ke schválení. Věřitel taktéž provedl tzv. scoring klienta, tj. interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka, a rozhodl o poskytnutí požadovaného úvěru. Věřitel tedy má za to, že řádně zjišťoval úvěruschopnost žalovaného, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., když povinnost věřitele stanovenou zákonem nelze vykládat extenzivně. Přirozeně vycházel z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal zcela pasivní. Veškeré písemnosti byly žalovanému, a to včetně žaloby a procesního poučení, jakož i předvolání k jednání, doručovány na adresu evidovaného trvalého pobytu v Centrální evidenci obyvatel, jak vyplývá z vyvěšeného sdělení na elektronické úřední desce soudu. K jednání byl žalovaný volán vzorem 17 o. s. ř., nebyly tedy splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť žalovaný nebyl volán vzorem 18 o. s. ř. s poučením o možném postupu dle § 153b o. s. ř.

5. U jednání nařízeného soud věc dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, projednal v nepřítomnosti žalovaného, kterému bylo předvolání spolu s žalobou a procesním poučením doručeno dle § 49 odst. 4 o. s. ř. dne 23. 8. 2021. Právní zástupce žalobce byl u tohoto jednání soudem vyrozuměn o jiné možné právní kvalifikaci uplatněného nároku, s níž nesouhlasil.

6. Na základě provedeného dokazování z listin předložených soudu žalobkyní soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním:

7. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ve spojení s obchodními podmínkami věřitele, hodnocením klienta, prohlášením klienta, soud vzal za prokázané, že účastníci - žalobkyně coby věřitel a žalovaný coby dlužník uzavřeli smlouvu o úvěru, která měla být sjednána jako smlouva o spotřebitelském úvěru dle zákona č. 257/2016 Sb., dále dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dne 14. 12. 2017. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč na účet specifikovaný ve smlouvě č. ú. [číslo] vedený u [právnická osoba], žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku 100 000 Kč a zaplatit žalobkyni celkem 154 566 Kč v 18 měsíčních splátkách ve výši 8 587 Kč, splatných nejpozději 22. dne každého kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba dle smlouvy činila 80,58 % p. a., byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba po celou dobu splácení úvěru. Výše předpokládané roční procentní sazby nákladů RPSN ve smlouvě uvedená činila 80,58 %. Oznámení o schválení úvěru, včetně splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru [číslo] bylo žalovanému zasíláno na totožnou adresu uvedenou ve smlouvě, splátky měly být hrazeny v období od 22. 1. 2018 do 22. 6. 2019 vždy ve výši 8 587 Kč Smlouva prokazuje rovněž konkrétní tvrzení věřitele o sjednání smluvních pokut pro případ prodlení žalovaného, jakož i oprávnění žalobkyně prohlásit doposud neuhrazenou jistinou zápůjčky za splatnou, včetně příslušenství, pokud žalovaný nesplní povinnosti vyplývající ze smlouvy. Výpisem účtu žalobkyně vedeného u [právnická osoba] bylo prokázáno, že věřitel zaslal dne 19. 12. 2017 na účet žalovaného částku 100 000 Kč.

8. Z Karty klienta (č. l. 35) se jménem žalovaného, s uvedením čísla smlouvy [číslo] vyplývá, že žalovaný nehradil splátky úvěru řádně a včas, uhradil do data zesplatnění pouze dne 16. 5. 2018 částku 8 587 Kč. Na kartě byl uveden i zaměstnavatel žalovaného – [právnická osoba] s. r. o.

9. Z výplatních lístků (č l. 20, 21, 23) ve spojení s částečným výpisem s pohyby na účtu [číslo] vedeného na jméno žalovaného u [právnická osoba] soud zjistil, že žalovanému byla vyplácena mzda ve výši 32 380 Kč dne 14. 11. 2017 a ve výši shodné v měsíci předcházejícím – tj. 16. 10. 2017 i dne 15. 9. 2017. Z předložené pracovní smlouvy (č. l. 22) uzavřené mezi zaměstnavatelem [právnická osoba] s. r. o. a žalovaným soud zjistil, že tato byla uzavřena dne 30. 9. 2010, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou.

10. Z hodnocení klienta (č. l. 25) – žalovaného - rok narození 1958, předloženého žalobkyní s datem 14. 12. 2017 soud vzal za prokázané, že se jedná o nový úvěr, byl uveden příjem žalovaného, a to ze zaměstnání ve výši 31 000 Kč, životní minimum žalovaného bylo uvedeno ve výši 3.410 Kč, náklady na bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 2.000 Kč, splátky žalobci 13 841 Kč, ostatní výdaje 0 Kč, celkové výdaje 21 251 Kč, rezerva 1000 Kč, volné zdroje 8 749 Kč. Z tohoto hodnocení klienta soud vzal rovněž za prokázané, že žalovaný je ženatý, forma bydlení uvedená žalovaným vlastní, inkaso nebylo věřiteli doloženo. Zprostředkovatel doporučil poskytnutí úvěru. Bylo rovněž uvedeno zaměstnání žalovaného s datem nástupu 1. 11. 2010, na dobu neurčitou.

11. Z žádosti žalovaného (č. l. 39) z 29. 1. 2018 soud zjistil, že žalovaný požádal o odklad splátek na dobu 3 měsíců z důvodu rozvázání pracovního poměru u zaměstnavatele - [právnická osoba] s. r. o. k 31. 12. 2017 dohodou z 31. 12. 2017, kterou doložil. Této žádosti žalobce vyhověl, jak je prokázáno přípisem ze dne 1. 2. 2018, doplněným upraveným splátkovým kalendářem (č. l. 30) s tím, že po dobu odkladu splátek č. 1, 2 a 3, tj. od 19. 12. 2017 do 22. 3. 2018, neběží sjednaný úrok za poskytnutí úvěru.

12. Přípisem ze dne 22. 6. 2018 vyzval věřitel žalovaného k úhradě splátek č. 5 a č. 6 splatných 22. 5. 2018 a 22. 6. 2018 s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru.

13. Přípisem z 15. 7. 2020 odeslaným žalovanému doporučeně věřitel prokázal, že žalovaný byl vyzván k úhradě zbývající původní dlužné jistiny úvěru ve výši 96 461,40 Kč, úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru ve výši 14 036,82 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka ve výši 600 Kč, a to v celkové výši 112 096 Kč do 15 dnů od data odeslání oznámení, nedojde-li k uzavření jiné dohody. Věřitel konstatoval, že dlužník se ocitl v prodlení s úhradou splátky úvěru u smlouvy [číslo] v prodlení delším 65 dnů, čímž došlo k okamžitému zesplatnění veškerých závazků vyplývajících ze smlouvy k 26. 7. 2018. Takto věřitel zesplatnil pohledávku z předmětné smlouvy, konstatoval trvající prodlení žalovaného s úhradou splátek, opakované porušování smluvních podmínek a oprávnění vyplývající ze smlouvy k zesplatnění zbývající neuhrazené jistiny, nárok na zaplacení smluvní pokuty, dlužníka upozornil na možnost soudního vymáhání, neuhradí-li dlužnou částku ve lhůtě uvedené výše.

14. Před žalobní výzvou ze dne 15. 7. 2020 odeslanou dle potvrzeného dodacího archu věřitele dne 16. 7. 2020 tak žalobce prokázal snahu o mimosoudní vyřízení věci. Žalovanému byla výzva odeslána na adresu evidovanou v Centrální evidenci obyvatel jako trvalý pobyt žalovaného.

15. Z listiny známé soudu z jeho úřední činnosti, a to z rozsudku podepsaného soudu ze dne 11. 3. 2021, č. j. 29 C 164/2020-102, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2021, soud zjistil, že v řízení o zaplacení částky 113 910 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty vedeném mezi shodnými účastníky, byla výrokem I. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 7 872 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení p. a. od 23. 7. 2020 do zaplacení, ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 106 038 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 69 908 Kč od 23. 8.2018 do 22. 7.2020, ve výši 9 % z částky 62 036 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení a z částky 7 872 Kč ve výši 0,75 % od 23. 7. 2020 do zaplacení, dále úroku ve výši 66, 02 % p. a. z částky 58 981,20 Kč od 23. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 197 107 Kč. Žalobce nárok odůvodnil uzavřenou smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 31. 1. 2017, na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 90 000 Kč dne 1. 2. 2017. Zároveň žalobce tvrdil, že žalovaný po uzavření smlouvy požádal o bezúplatný odklad splátek z důvodu ukončení pracovního poměru. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy, uhradil pouze splátky dne 15. 3. 2017, 16. 10. 2017 a 8. 6. 2018. Soud v posuzované věci dospěl k závěru o zcela nedostatečném způsobu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, což zdůvodnil podrobně v bodě 15 citovaného rozsudku.

16. Z listin předložených žalobkyní soud učinil tento závěr o skutkovém stavu:

17. Žalobce s žalovaným uzavřel dne 14. 12. 2017 smlouvu o úvěru, která měla být sjednána jako smlouva o spotřebitelském úvěru. Před uzavřením smlouvy měl žalobce k dispozici informace o výši příjmu žalovaného, rok narození 1958 ve výši cca 32 000 Kč. Z formuláře s nahlášenými údaji ze strany klienta (z tzv. hodnocení klienta) vyplynul jeho pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 31 000 Kč, doložený pouze částečnými výpisy z účtu s příchozí platbou, mzdou žalovaného, zohledněné životní minimum ve výši 3.410 Kč měsíčně, výdaje za bydlení ve výši 2.000 Kč měsíčně, bydlení vlastní, inkaso nedoloženo. Žalovanému byla žalobcem poskytnutá dne 19. 12. 2017 částka 100 000 Kč na účet žalovaného, kterou se zavázal žalovaný vrátit žalobkyni spolu s celkovými náklady, obchodník úrokem – pevnou zápůjční úrokovou sazbou ve výši 80,58 % p. a., v celkové výši 154 566 Kč v 18 měsíčních splátkách ve výši 8 587 Kč, přičemž výše roční procentní sazby nákladů na úvěr činila 80,58 %. Tuto částku žalobce poskytl žalovanému přes předchozí uzavřenou smlouvu o úvěru, na základě které žalobce žalovanému vyplatil 1. 2. 2017 finanční prostředky ve výši 90 000 Kč, přestože ani tyto splátky nebyly žalovaným řádně hrazeny dle smlouvy. Žalovaný požádal žalobce o odklad splátek na dobu 3 měsíců z důvodů ukončení pracovního poměru, poté uhradil jedinou splátku. Žalobce v důsledku opakovaného prodlení žalovaného úvěr zesplatnil, neboť žalovaný přes opakované výzvy k úhradě neuhradil žalobci splátky č. 5 a č.

6. Žalovaný uhradil pouze splátku 8 587 Kč dne 16. 5. 2018. Úvěr byl zesplatněn k 26. 7. 2018 v důsledku prodlení žalovaného přesahující 65 dnů, věřitel vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši nové jistiny úvěru 110 498,22 Kč, kterou měl žalovaný uhradit v den zesplatnění úvěru. Tato částka odpovídala zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 96 461,40 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 14 036,82 Kč. Dále věřitel vyzval žalovaného k úhradě smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 600 Kč a smluvní pokuty dle bodu 6.5 ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou. Před žalobní výzvou byl žalovaný dále vyzván k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z částky 110 498,22 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení, k datu vyhotovení výzvy ve výši 49 002 Kč a úroku z úvěru ve výši 60,58 % p. a. z částky 96 461,40 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení, která odpovídala dle věřitele efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané smlouvě. Po zesplatnění žalovaný neuhradil ničeho. Před žalobní výzvou právního zástupce věřitele odeslanou 16. 7. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek výše specifikovaných.

18. Zjištěný skutkový stav soud podřadil aplikaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přihlédl přitom k judikatuře Soudního dvora Evropské unie i Ústavního soudu České republiky, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu.

19. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Dle ustanovení § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Bylo prokázáno, že žalobce měl vůli s žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru, která byla ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, porovnal příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet.

25. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

26. Soud tedy v posuzované věci zkoumal (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru řádně prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

27. Taktéž vzal soud do úvahy i další judikaturu Ústavního soudu, a to např. sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

28. Jestliže zákonodárce v § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru spojil neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnutého v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá tohoto zákona s námitkou vznesenou spotřebitelem v 3-leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, pak soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C -679/18 (http:curia.europa.eu) toto ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru v souladu se závěry Ústavního soudu ve věcech např. sp. zn. Pl. ÚS 12/08 a Pl. ÚS 1/10 pro rozpor s právem Evropské unie, konkrétně čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, neaplikoval. Soud proto z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, přičemž z porušení této povinnosti vyvodil důsledky a sankce splňující požadavky čl.

23. Námitku žalobce, že mu tento postup nepřísluší, vznesenou i v dalších věcech, neshledal relevantní.

29. Nutno v souvislosti s posuzovanou věcí zmínit i závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, kdy Ústavní soud uvedl, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěru v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. Smyslem povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti, nedostatečných zkušeností, jakož i z osobních morálně volních vlastností a životních a sociálních poměrů žadatele - spotřebitele, které mohou zásadním způsobem ovlivnit jeho osobní a rodinnou situaci, narušit jejich sociální vztahy.

30. V řízení bylo žalobcem konkrétně tvrzeno a prokazováno, že věřitel před uzavřením smlouvy řádně a dostatečně prověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet, a to i z jiných než žalovaným poskytnutých zdrojů. Z předložených listin nicméně řádné splnění této povinnosti nevyplývá. Z formuláře vyplněného na základě poskytnutých údajů a předloženého potvrzení o výdělku ve výši 32 000 Kč je zřejmé, že výdaje žalovaného posoudil věřitel způsobem zcela formálním. Soudu nad to nebyly předloženy výpisy z účtu žalovaného, z nichž by mohly být relevantním způsobem věřitelem zjištěny výdaje žalovaného tak, aby byly porovnány příjmy a výdaje za určité období. Věřitel nezkoumal řádně ani výši nákladů na bydlení, které je realizováno dle sdělení žalovaného jako vlastní, aniž tuto skutečnost řádně ověřil. Nadto byť byla uvedena částka, která má být hrazena žalobci ve výši 13 841 Kč jako úvěrové splátky, je zřejmé, že výpočet volných zdrojů žalovaného není výpočtem odpovídajícím realitě skutečného života. Nicméně již tyto údaje byly dle soudu způsobilé vyvolat pochybnosti žalobce o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, nebyl-li žalobce veden při poskytnutí úvěru jinými úmysly, které zmiňuje ve své judikatuře Ústavní soud.

31. Žalobce však neshledal za nezbytné, aby informace ze strany žalovaného byly dotvrzeny pomocí dalších údajů. S ohledem na výdaje žalovaného uvedené v hodnocení klienta, aniž by věřitelem byly dále zjišťovány výdaje žalovaného na bydlení, na pokrytí běžných potřeb, na zakoupení nezbytných léků, výdaje, které se týkají domácnosti, stravy, dopravy a jiných nákladů úvěrovaného, např. plateb mobilnímu operátorovi či úhrady televizních poplatků, není dle soudu dostatečně splněna povinnost prověřit úvěruschopnost klienta. Žalobce přesto na základě doporučení zprostředkovatele úvěr žalovanému, ve věku přesahujícím 60 let, s efektivní úrokovou sazbou ve výši 80,58 %, a splátkou 8 587 Kč měsíčně, poskytla ve výši 100 000 Kč. Neověření uváděných výdajů, nákladů na bydlení či kalkulace pouze s výší životního minima nicméně implikuje účelovost jednání ze strany žalobce, a to snahu uvést v hodnocení pouze ty údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by byla patrná skutečná snaha o zjištění a posouzení reálné životní situace klienta, který předchozí úvěr poskytnutý žalobcem nesplácí řádně. Z výše uvedeného plyne závěr, že postupem věřitele v posuzované věci není dle soudu dostatečně a řádně splněna povinnost prověřit úvěruschopnost klienta. Výše volných zdrojů by se při řádném zkoumání s náležitými podklady, a to zejména s výpisem z účtu žalovaného za delší časové období zahrnující jeho skutečné výdaje, nepochybně snížila na minimum.

32. Soudu na základě zhodnocení postupu věřitele proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je smlouvou absolutně neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Pokud žalobce na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobkyni jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

33. Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal bezhotovostně převodem na účet od žalobce částku 100 000 Kč a uhradil pouze částku 8 587 Kč, soud uložil žalovanému výrokem I. povinnost doplatit rozdíl ve výši 91 413 Kč s příslušenstvím ode dne 1. 8. 2020, ve zbývající části nárok žalobce výrokem II. bez dalšího zamítl, neboť z neplatné smlouvy o úvěru žalobci nepřísluší žádné další nároky, které v žalobě uplatnil.

34. Jelikož žalobce vyzval prokazatelně žalovaného k zaplacení dlužné částky dopisem ze dne 15. 7. 2020, odeslaným 16. 7. 2020, který byl doručen dle domněnky doby dojití do 3 pracovních dnů, byl mu přiznán nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, od 1. 8. 2020 z částky specifikované ve výroku I. Ve výzvě žalobce vyzval žalovaného k plnění do 15 dnů od odeslání, přičemž žalovaný netvrdil a neprokazoval skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění požadovaná věřitelem v jeho výzvě není přiměřená jeho možnostem. Pokud tuto obranu řádně a včas žalovaný dlužník neuplatnil, je doba plnění určená výzvou věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Soud proto přiznal žalobci rovněž nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky přiznané ve výroku I., když výše požadovaných úroků je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

35. K úhradě částky přiznané žalobci výrokem I. spolu s příslušenstvím byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když možnosti žalovaného nebyly pro jeho pasivitu soudem zjištěny.

36. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy procesně úspěšnějšímu žalovanému, jak vyplývá z obsahu tohoto spisu, žádné náklady v souvislosti s tímto řízením, nevznikly.

Poučení