29 C 164/2020-102

Rubrum

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr Miroslavou Šebelovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobce] zastoupený advokátkou [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 113 910 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 7 872 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení od 23.07.2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v té části, kde se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 106 038 Kč, dále zákonného ročního úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 69 908 Kč od 23.08.2018 do 22.07.2020, ve výši 9 % z částky 62 036 Kč od 23.07.2020 do zaplacení a z částky 7 872 Kč ve výši 0,75 % od 23.07.2020 do zaplacení, dále úroku ve výši 66,02 % ročně z částky 58 981,20 Kč od 23.08.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 197 107 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Předmětnou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení celkem částky 113 910 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (smlouva), kterou podepsal žalovaný dne [datum]. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 90 000 Kč. K vyplacení došlo dne [datum]. Žalovaný se zavázal zaplatit poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 90,15 % ročně, to vše splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 6 844 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem březnem 2017. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému zasláno na dodejku. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnost, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného databází SOLUS a NRKI. Na základě uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. skóringu klienta bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Rovněž bylo prověřeno, zda žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný po uzavření smlouvy požádal v souladu se smlouvou o bezúplatný odklad splátek z důvodu ukončení pracovního poměru. Žádosti bylo vyhověno a došlo tak k bezúplatnému odkladu splatnosti původních splátek 11, 12, 13. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek. Do data zesplatnění celkového úvěru byly žalobci uhrazeny pouze splátky ve výši 6 997 Kč dne [datum], 6 844 Kč dne [datum], 6 691 Kč dne [datum]. Žalobci před zesplatněním vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu [anonymizováno] smlouvy ve výši 998 Kč. Dále v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobci právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu [anonymizováno] smlouvy ve výši 800 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění úvěru v souladu s bodem [anonymizováno] smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky číslo 16 splatné dne 14. 6. 2018. K datu 21. 8. 2018 tak došlo k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu [anonymizováno] smlouvy se ke dni zesplatnění celá nesplacená jistina a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že novou jistinu ve výši 68 110,31 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. V bodě [anonymizováno] smlouvy bylo sjednáno, že žalobci vzniká právo požadovat po žalovaném smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě od 23. 8. 2018 do zaplacení. Žalobce se tak domáhá zaplacení částky odpovídající dlužné nové jistině ve výši 68 110,31 Kč, smluvní pokuty dle bodu [anonymizováno] smlouvy ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč, smluvní pokuty dle [anonymizováno] smlouvy ve výši 0,1 % z nové dlužné jistiny za každý den prodlení od 23. 8. 2015 ve výši 44 002 Kč, úroku za poskytnutí úvěru ze zbývající dlužné původní jistiny ve výši 58 981,20 Kč od 23. 8. 2018 do zaplacení. Žalovaný neuhradil tyto částky ani po předžalobní výzvě.

2. Žalobu žalobce doplnil podáním ze dne [datum], kdy podrobněji specifikoval závazky žalovaného – jistinu plus úrok přirostlý k úvěru ke dni zesplatnění, specifikoval podrobněji neuhrazené splátky i splátky uhrazené, smluvní pokutu a náklady spojené s prodlením, požadovanou částku ve výši 69 908 Kč pod navrženým petitem I žaloby, upřesnil vyplacení úvěru na účet žalovaného uvedený ve smlouvě, upřesnil výzvy k vrácení dlužných částek žalovanému, vysvětlil požadovanou efektivní úrokovou sazbu, vyjádřil se k aplikaci § 1813 o. z. a uvedl související judikaturu. Dále doplnil, že žalovaný celkem uhradil 12 sjednaných splátek, celkem 82 128 Kč, poté již splátky nehradil, kdy 12 splátek v celkové výši 82 128 Kč specifikoval v tabulce uvedeného doplnění žaloby.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K prvnímu jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil, nepožádal o odročení jednání. Věc byla projednána a rozhodnuta v nepřítomnosti žalovaného v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Žalobce byl u jednání poučen ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. v tom smyslu, že je třeba doplnit chybějící konkrétní skutková tvrzení a důkazní návrhy k tomu, že před uzavřením předmětné smlouvy žalobce řádným, dostatečným způsobem a s odbornou péčí prověřil úvěruschopnost žalovaného, dále k tomu na základě čeho, konkrétně žalobce dospěl k závěru o dostatečnosti volných zdrojů žalovaného ke splácení. Žalobce po poučení doplnil následující: dle judikatury Nejvyššího soudu je poskytovateli úvěru uložena povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka, v tomto ohledu povinnost prověřovat úvěruschopnost zahrnuje toliko nespokojit se s tvrzeními zájemce o jeho příjmech, tzn. ověřit si jeho příjmy jiným způsobem. V tomto případě se jednalo o doložení pracovní smlouvy, výplatních lístků za [měsíc] a [měsíc] [rok]. Úvěruschopnost byla prokázána ve vztahu k příjmům, které byly prověřeny i jiným způsobem, povinnost vyplývající z judikatury tak byla splněna. Co se týče výdajů žalovaného, tyto žalobce nemusí ověřovat, nezbývá mu, než se spokojit s tvrzeními žalovaného. Na základě těchto poskytnutých údajů pak žalobce prověřuje žalovaného v registrech bankovních či nebankovních a veřejných rejstřících. Dále analyzuje jeho bonitu a v tomto případě bylo zjištěno, že žalovaný má volné zdroje ve výši [částka] měsíčně, což by měla být dostatečná částka pro splácení poskytnutého úvěru. Neaktivita žalovaného naopak poukazuje na to, že z jeho strany se mohlo jednat až o úmyslu a snahu vylákat prostředky z poskytovatele úvěru bez záměru úvěr splatit. Jeho úvěruschopnost byla tak dostatečně prokázána.

5. Dokazování bylo provedeno listinnými důkazy dle návrhu žalobce.

6. Uzavření smlouvy mezi účastníky způsobem a o obsahu, jak tvrdil žalobce v žalobě (odst. 1 odůvodnění), bylo prokázáno předsmluvním formulářem (č. l. 25), návrhem na uzavření smlouvy/smlouvou o úvěru (č. l. 26), oznámením o schválení úvěru (č. l. 29), splátkovým kalendářem (č. l. 29verte), kdy z návrhu smlouvy/smlouvy vyplývá uzavření tvrzené smlouvy mezi účastníky tvrzeného dne [datum], dále výše úvěru 90 000 Kč, počet a výše splátek, celková částka k zaplacení. Vyplacení úvěru je zřejmé z dokladu o vyplacení úvěru (č. l. 15), a to ke dni [datum]. Z karty klienta (č. l. 32) je zřejmé, že žalovaný zaplatil žalobci z titulu uzavřené smlouvy celkem 82 128 Kč.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 7. 2020 odeslané dle poštovního podacího archu 16. 7. 2020 vyplývá, že v této výzvě byl žalovaný vyzván k úhradě tvrzených závazků z tvrzené smlouvy, a to okamžitě. Dle domněnky doby dojití ve smyslu § 573 OZ, lze předpokládat, že výzva došla žalovanému 22. 7. 2020, ode dne následujícího je tedy žalovaný v prodlení s úhradou.

8. Soud je přesvědčen, že žalobce neprokázal prověření úvěruschopnosti v tom smyslu, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, a to ani po poučení soudem dle § 118a o. s. ř. u jednání. Na předmětnou smlouvou je podle názoru soudu třeba aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru účinný od 1. 12. 2016 číslo 257/ 2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru).

9. K tvrzení žalobce ke zkoumání a posouzení úvěruschopnosti viz odst. 1, 4 odůvodnění. Prověření žalovaného žalobcem v databázi Solus a nebankovním registru klientských informací (NRKI) vyplývá z listin předložených žalobcem, a to z výpisů z těchto databází (č. l. 13, 14). Žalobce dále tvrdil, že si ověřil tvrzení žalovaného o jeho příjmech, a to tak, že žalovaný doložil pracovní smlouvu a výplatní pásky, kdy z doložené pracovní smlouvy (č.l. 21) vyplývá, že osvědčuje pracovní poměr žalovaného u společnosti [anonymizováno], kdy smlouva byla uzavřena [datum] se dnem nástupu do pracovního poměru [datum] na dobu neurčitou na pozici [anonymizováno] za mzdu [částka] měsíčně, kdy dále byla doložena výplatní páska žalovaného za [měsíc] [rok] vystavená uvedeným zaměstnavatelem svědčící o čisté mzdě za uvedené období ve výši [částka] a dále za měsíc [měsíc] [rok] čistou mzdu [částka], dále byly doloženy historie transakcí z [banka] [anonymizováno] osvědčují připsání výplaty na účet žalovaného [datum], [datum]. Žalobce dále předložil listinu nazvanou hodnocení klienta (č.l. 23), ze které vyplývá, že tuto měl žalobce k dispozici před uzavřením smlouvy v rámci hodnocení úvěruschopnosti žalovaného, kdy jsou vyplněny údaje z předmětné smlouvy, a to číslo smlouvy, výše úvěru 90 000 Kč, počet splátek, výše splátky 6 844 Kč, dále z listiny vyplývá, že existoval v době uzavření smlouvy souběh se dvěma smlouvami žalovaného u žalobce, kdy je uvedeno číslo smlouvy [číslo] a [číslo]. Dále v oddíle Analýza bonity jsou uvedeny příjmy žalovaného ve výši [částka], výdaje v celkové výši [částka] skládající se z životního minima [částka], výdajů na děti [částka], na splátky u žalobce [částka], na bydlení [částka], ostatní [částka], kdy v závěru tohoto oddílu jsou jako volné zdroje uvedeny zdroje ve výši [částka]. V oddíle Doplňující údaje je uvedeno telefonní číslo žalovaného, název a adresa zaměstnavatele, číslo OP, rodinný stav [anonymizováno], forma bydlení [anonymizováno], vzdělání [anonymizováno], datum [datum] a podpis žalovaného.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o ochraně zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větu druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Co se rozumí odbornou péčí stanoví § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

15. Soud má za to, že žalobce posuzoval úvěruschopnost žalovaného zcela nedostatečným způsobem, nebylo to řádně a s odbornou péčí. Na základě informací, které žalobce o žalovaném zjistil, nebylo na místě předmětný úvěr žalovanému poskytnout, neboť nepochybně na základě údajů, které měl žalobce k dispozici a které byly soudu žalobcem předloženy existují důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Pokud jde o nedostatečné prověření, prověření nikoliv řádným způsobem a s odbornou péčí, pak soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že žalobce není povinen ověřovat výdaje žalovaného, že je povinen ověřovat pouze jeho příjmy. Soud je toho názoru, že bez prověření výdajů není možné řádným a dostatečným způsobem vyhodnotit úvěruschopnost klienta. Z listiny hodnocení klienta vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření předmětné smlouvy souběh s dalšími dvěma smlouvami, kdy je uvedeno číslo smluv v této listině a dále částka splátek žalovaného pro žalobce ve výši [částka]. Žalobce však řádně netvrdil, ani po poučení soudem ve smyslu § 118a o. s. ř., o jaké konkrétní závazky žalovaného se mělo jednat, zda předchozí závazky byly plněny řádně a včas a jak jejich existenci promítl do hodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Dále z hodnocení klienta vyplývá, že ve výdajích je počítáno s výdaji ve výši [částka] na děti, z listiny však není zřejmé, kolik vyživovacích povinností žalovaný ke dni uzavření smlouvy měl, v tomto smyslu rovněž žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tom smyslu, jakým způsobem zjistil situaci žalovaného ohledně počtu vyživovacích povinností a jakým způsobem stanovil částku potřebnou k takové výživě a jak s touto informací naložil při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Rovněž nedostatečně se žalobce zabýval údajem ohledně výdajů na bydlením ve výši [částka], kdy zároveň je zaškrtnuto forma bydlení [anonymizováno], není však zřejmé, o jaké bydlení se jedná a co částka [částka] představuje a zda se jedná skutečně o všechny výdaje, které žalovaný na bydlení musí vynaložit, přičemž částka [částka] se v současných poměrech jeví soudu jako nedostatečná. I pokud žalovaný počítal s výdaji, které podle názoru soudu nebyly zjištěny řádně a ve skutečné výši, dospěl sám žalobce k závěru, že volné příjmy žalovaného jsou ve výši [částka], přičemž sjednaná splátka nového úvěru činila [částka], tudíž žalovanému, by tak zbylo po splacení jeho splátek žalobci něco málo přes [částka], což se jeví jako částka zcela nedostatečná, s přihlédnutím k tomu, že ve výdajích bylo počítáno pouze s částkou životního minima pro žalovaného a zároveň není zřejmé, kolik vyživovacích povinností žalovaný měl a není zřejmé jaké přesně měl dosavadní závazky vůči žalobci a jakým způsobem je plnil, jeví se závěr žalobce o schopnosti žalovaného splácet splátky nového úvěru ve výši 6 844 Kč měsíčně jako nepřiměřený a nesprávný. Způsob prověření úvěruschopnosti tak nebyl v souladu se zákonem, zejména s ohledem na zkoumání závazků žalovaného a jeho výdajů, jak dovozuje i judikatura, například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož stěžejním závěrem je, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech, nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Žalobce tak řádně netvrdil a neprokázal, že by úvěruschopnost posoudil dostatečným způsobem a řádněji vyhodnotil, a to ani po poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

16. Pokud byly dále provedeny k důkazu listiny, které soud v rozsudku podrobně nerozebírá, pak z toho důvodu, že z nich již nebyly vzaty žádné rozhodné skutečnosti pro posouzení daného sporu a jejich rozbor by byl proto nadbytečný.

17. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2991 odstavec 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 věta prvá o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Po podřazení zjištěného skutkového stavu pod shora citovaná zákonná ustanovení soud dospěl k následujícím závěrům. Žalobce prokázal uzavření úvěrové smlouvy s žalovaným tak, jak v žalobě tvrdil. Neprokázal však, že řádně splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, žalobci tak mohl být přiznán pouze nárok z bezdůvodného obohacení. Soud přesvědčen o tom, že žalobce Žalobce hodnotil úvěruschopnost žalovaného na základě nedostatečných podkladů a údajů, ty které měl k dispozici nesprávně vyhodnotil. Soud dále dospěl k závěru, že na základě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele je třeba předmětnou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou. V tomto smyslu soud odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 ve věci vedené pod sp. zn. 27 Co 221/2019. Tamní soud v obdobném případě vysvětluje, že důsledkem nesplnění povinnosti věřitele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele bylo dle dřívější právní úpravy (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) absolutní neplatnost smlouvy. V tomto směru zdejší soud rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 AS 30/2015-39 Krajský soud v Praze ve výše uvedeném rozsudku uvádí, že pouhý jazykový výklad nové právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by mohl nasvědčovat tomu, že došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoliv absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by soud zkoumal pouze k námitce spotřebitele. Zdůraznil však, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, poukázal na stanovisko Ústavního soudu ohledně výkladu právních norem zakotveného v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, kde zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost, nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Poukázal dále na východiska nového zákona o spotřebitelském úvěru v tom smyslu, že spotřebitel je dle tohoto zákona slabší stranou a je tak při uzavírání smlouvy znevýhodněn, současně z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarává taková osoba, které se volných prostředků nedostává a jejím cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňuje a naopak podceňuje rizika s jeho vzetím spojená. Proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele ukládána poskytovateli a očekává se, že k tomu přistoupí jako profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení je namístě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat a relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, v jejím důsledku by se stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Dále zdůraznil, že náhled odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele je dlouhodobě sdílen judikaturou Ústavního soudu, konkrétně usnesením pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn Pl. ÚS 1/10. Odkázal rovněž na důvodovou zprávu k novému zákonu o spotřebitelském úvěru a uzavírá, že pokud úmyslem a záměrem zákonodárce nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, pak není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Rovněž poukázal na skutečnost, že České spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí číslo 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí číslo 2008 /48/, ze kterých vyplývá nezbytnost, aby členské státy stanovily pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě uvedených směrnic a přijaly veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování, kdy stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Uzavřel, že výklad předmětného ust. § 87 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele stanovící důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury) a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Ještě poukázal na skutečnost, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, kdy stejnou měrou má být neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl řádně splácen, současně v neposlední řadě chrání i veškeré další potencionální věřitele úvěrovaného spotřebitele, z čehož vyplývá celospolečenský zájem na prevenci předlužování, jímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je.

23. Smlouva tak byla posouzena jako absolutně neplatná. V řízení však bylo prokázáno, že žalobcem byla žalovanému vyplacena celkem částka 90 000 Kč, z toho žalovaný vrátil 82 128 Kč O zbylou částku, tedy o 7 872 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu shora citovaných ustanovení OZ, neboť se jedná o majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Soud tedy vyhověl žalobě částečně a přiznal žalobci uvedenou částku 7 872 Kč jako nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení. Pokud byl požadovaný zákonný úrok z prodlení, pak jej přiznal od 23. 7. 2020, když je nepochybné, že k tomuto datu již byl žalovaný v prodlení (viz odst. 7 odůvodnění). Úroky z prodlení byly přiznány ve smyslu § 1970 OZ, kdy účastníci si výši úroků z prodlení neujednali, a proto se podle § 1970 věty druhé OZ považuje za ujednanou výši úroků z prodlení sazba stanovená dle § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. Ve zbytku, konkrétně co do částek a příslušenství uvedených ve výroku II. byla žaloba s ohledem na výše uvedené právní posouzení zamítnutá.

24. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když převážně procesně úspěšný v dané věci byl žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení