24 C 58/2018-191

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl zastupující soudkyní JUDr. Žanetou Hoblíkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro zaplacení 481 605,42 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 394 566,12 Kč s úrokem z prodlení z částky 389 926 Kč ve výši 8,05% ročně jdoucím od 11.12.2014 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že v rozsahu plnění žalované dle tohoto rozsudku zaniká povinnost k plnění uložená žalovanému v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči a to rozsudkem ze dne 23.3.2016, č.j. 13C 94/2015-95.

II. Žalovaná má povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 126 963 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 3. 9. 2018 domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 394 566,12 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 389 926 Kč od 11. 12. 2014 do zaplacení a dále částku 87 039,30 Kč. Částka 394 566,12 Kč měla představovat pohledávku žalobkyně vzniklou z titulu smlouvy o dílo [číslo] která byla dne 21. 9. 2014 uzavřena mezi žalobkyní jako zhotovitelem a [právnická osoba] s.r.o. (s původní firmou [právnická osoba]) jako objednatelem, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně dodat objednateli plastovou nádrž, saunu, parní kabinu, vířivý bazének a související technologie konkretizované v nabídkách. Cena díla činila dle čl. 6 smlouvy částku 756 172 Kč bez DPH. Část ceny za provedené dílo ve výši 378 086 Kč byla objednatelem zaplacena, zbytek nikoliv. Dne 11. 11. 2014 bylo dílo řádně předáno. Cena za dílo byla vyúčtována řádnými daňovými doklady. Částka 394 566,12 Kč se skládá ze zbylé nezaplacené ceny za dílo ve výši 389 926 Kč a kapitalizované smluvní pokuty dle čl. 9 smlouvy o dílo ve výši 0,1% denně z dlužné částky 389 926 Kč od 11. 12. 2014 do 9. 4. 2015 ve výši 4 640,12 Kč. Objednatel však dlužnou částku nezaplatil, a proto se žalobkyně obrátila se svým nárokem na Okresní soud v Třebíči, který žalobě rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č.j. 13 C 94/2015-95 vyhověl a uložil [právnická osoba] s.r.o. povinnost zaplatit žalobkyni částku 394 566,12 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 389 926 od 11. 12. 2014 do zaplacení a dále povinnost nahradit jí náklady řízení ve výši 87 039,30 Kč (kdy tuto částku žalobkyně požadovala po žalované v tomto řízení, jak je uvedeno shora). [právnická osoba] své povinnosti uložené rozsudkem nesplnila. Povinnost žalované zaplatit žalovanou částku vyplývá z ručení dle § 257 zákona č. 125/2008, o přeměnách obchodních společností a družstev, neboť v mezidobí došlo k rozdělení [právnická osoba] s.r.o. formou odštěpení sloučením, kdy nástupnickou společností byla žalovaná. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky, ta však neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se nejprve bránila tím, že žalobkyně neprovedla dílo řádně, což vedlo k úniku vody z bazénku, zatopení prostor a vzniku škody [právnická osoba] s.r.o. v celkové výši 916 456 Kč bez DPH. Pokud by žalobkyni vznikl nárok na doplacení ceny díla, pak ten zanikl započtením proti pohledávce [právnická osoba] s.r.o. na náhradu škody. Okresní soud v Třebíči se námitkou započtení [právnická osoba] s.r.o. řádně nezabýval. Namítala, že ručitelský závazek žalované nevznikl, neboť žalobkyně k rozhodnému dni nedisponovala pohledávkou za [právnická osoba] s.r.o. Námitku započtení žalovaná namítala i v tomto řízení.

3. Ve věci bylo již jednou zdejším soudem rozhodnuto, a to rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č.j. 24 C 58/2018-74 ve spojení s opravným usnesením č.j. 24 C 58/2018-77, a to tak, že výrokem I. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 394 566,12 Kč s úrokem z prodlení z částky 389 926 Kč ve výši 8,05% ročně od 11. 12. 2014, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. pak byla žaloba co do částky 87 039,30 Kč zamítnuta a výrokem III. byla žalobkyni přiznána poměrná část nákladů řízení.

4. Soud prvního stupně ve vztahu k výroku I. dospěl k závěru, že žalovaný nárok byl v této části oprávněný, když uvedl, že:„ Nárok žalobce posoudil podle zák. č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále jen zákon č. 125/2008 Sb.), kdy podle § 257 odst. 1 č. 125/2008 Sb. každá z nástupnických společností nebo každé z nástupnických družstev ručí za dluhy, jež přešly v důsledku rozdělení ze zaniklé nebo rozdělované společnosti nebo družstva na ostatní nástupnické společnosti nebo družstva nebo zůstaly rozdělované společnosti nebo družstvu při odštěpení, společně a nerozdílně s ostatními nástupnickými společnostmi až do částky ocenění jmění, jež na ni mělo přejít podle projektu rozdělení uvedené v posudku znalce pro ocenění jmění. Ustanovení § 75 odst. 2 se pro účely ručení nepoužije. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak nedochází-li při rozdělení sloučením k ocenění jmění, jež má přejít na nástupnickou společnost nebo družstvo, posudkem znalce, je pro účely ručení rozhodná částka, o niž se změnila výše vlastního kapitálu nástupnické společnosti nebo družstva vykázaná v zahajovací rozvaze oproti částce vlastního kapitálu vykázané v konečné účetní závěrce. Citovaná právní úprava byla přijata na ochranu věřitelů při přeměnách společností družstev s tím, že v případě rozdělení dochází k vyčlenění jeho určité části a v důsledku takového rozdělení by tak mohlo docházet ke zhoršení dobytnosti pohledávek, a proto je poskytována ochrana věřitelům zanikající nebo rozdělované obchodní společnosti touto zvláštní formou ve formě ručení nástupnických obchodních společností za dluhy. Ručení se podle uvedeného ustanovení vztahuje pouze na ty dluhy, které existují ke dni zápisu rozdělení do obchodního rejstříku. Nástupnická obchodní společnost, jak vyplývá z citovaného ustanovení odst. 2, odpovídá pouze do částky, do níž se změnila výše vlastního kapitálu nástupnické společnosti vykázaná v zahajovací rozvaze oproti částce vlastního kapitálu vykázané v konečné účetní závěrce. Žalovaný byl do obchodního rejstříku zapsán 9. 12. 2015, ke dni 1.1.2016 na něj přešla část jmění [právnická osoba] v důsledku rozdělení společnosti odštěpením sloučením. Podle článku X. odst. 4 projektu rozdělení se součástí odštěpné části stanou nemovitosti v k.ú. [obec] i se stavbou [adresa]. Podle rozvahy ke dni 31. 12. 2015 vykázal žalovaný aktiva 75 000 Kč, ke dni rozdělení k 1. 1. 2016 pak aktiva 39 380 000 Kč, pozemky 340 000 Kč, stavby 32 382 000 Kč. Dne 23. 3. 2016 byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Třebíči, kdy soud rozhodoval o pohledávce žalobce vzniklé k 11.11.2014. Zahajovací rozvahou, jež má na mysli ustanovení § 257 odst. 2 zákon č. 125/2008 Sb. je tak rozvaha ke dni 1. 1. 2016, neboť tímto dnem na společnost žalovaného vzniklou 9. 12. 2015 přešel majetek společnosti [právnická osoba] V zahajovací rozvaze společnosti žalovaného byl opomenut majetek uvedený v rozvaze, neboť ten nabyl (zpětně na základě projektu z 12.3.2016) až ke dni 1.1.2016. Ačkoliv byl rozsudek Okresního soudu v Třebíči vyhlášen 23. 3. 2016, žalované společnosti [právnická osoba] byla pohledávka z tohoto sporu známa, neboť, jak z rozsudku vyplývá, vznikla již ke dni 11. 11. 2014, nikoliv až rozhodnutím soudu.“ Dále uvedl, že pokud existovala pohledávka žalobkyně ke dni rozdělení společnosti, ručí za ni žalovaná ve smyslu § 257 zákona č. 125/2008 a žalobkyně se může účinně domáhat plnění na žalované jakožto nástupnické organizaci. Dále soud uvedl, že s námitkou započtení se zabýval už Okresní soud v Třebíči a neshledal ji důvodnou. O započítávané pohledávce bylo tedy již pravomocně rozhodnuto. Uzavřel, že ručení dle zákona č. 125/2008 Sb. je speciálním typem ručení a § 2023 občanského zákoníku se proto neaplikuje.

5. Výrok II. byl odůvodněn tím, že nárok žalobkyně na přiznání nákladů řízení ve výši 87 039,30 Kč, k jejichž úhradě je [právnická osoba] povinna na základě výroku II. rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 3. 2016, č.j. 13 C 94/2015-95, není důvodný, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má konstitutivní povahu a s ohledem na rozhodnutí soudu dne 23. 3. 2016, tedy po rozhodném dni rozdělení společnosti, taková pohledávka existovat nemohla.

6. Výrok III. o nákladech řízení pak byl odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř., když poměr úspěchu žalobkyně byl 82% a poměr úspěchu žalované 18%. Žalobkyně měla proto nárok na náhradu nákladů řízení co do 64%.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, a to proti výroku II. a III., ve kterém uvedla, že rozdělení [právnická osoba] s.r.o formou odštěpením sloučením k 1. 1. 2016 nesporovala. Namítala však (mimo jiné), že v souladu s § 2023 občanského zákoníku může uplatnit jako ručitelka všechny námitky, které byl měl dlužník. Proto měla za to, že nárok žalobkyně zanikl započtením oproti pohledávce společnosti [právnická osoba] na náhradu škody ve výši 916 456 Kč bez DPH, která vznikla nekvalitním plněním ze strany žalobkyně, v důsledku kterého došlo k úniku vody a zatopení wellness centra společnosti [právnická osoba]

8. Proti výroku II. rozsudku nebylo odvolání podáno ani jedním z účastníků. Tento výrok tak nabyl tak samostatně právní moci a soud tak není oprávněn o něm dále rozhodovat.

9. Usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 18. 3. 2021, č.j. 58 Co 79/2021-112 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že žalovaná svým odvoláním nikterak nebrojila proti skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně týkajících se toho, že žalovaná jako nástupnická společnost ručí za dluhy, které na ni přešly dnem 1. 1. 2016 v důsledku přeměny [právnická osoba] s.r.o ([právnická osoba]). Doplnil, že ručení nástupnické společnosti je součástí právní úpravy ochrany věřitelů a vzniká přímo ze zákona (§ 257 a násl. zákona č. 125/2008 Sb.). Co do těchto závěrů nebyl tedy rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem přezkoumáván. Ze žalovanou vznesených odvolacích námitek odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované o tom, že je třeba, aby se soud v tomto řízení zabýval námitkou započtení, a to proto, že výrok pravomocného rozsudku je závazný toliko pro účastníky řízení a vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení, nepůsobí. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně o tom, že ust. § 2023 občanského zákoníku, které dává ručiteli právo uplatnit vůči věřiteli všechny námitky, které proti němu má dlužník, nelze v dané věci aplikovat.

10. V rámci závazného právního názoru pak odvolací soud soudu prvního stupně uložil se zabývat obranou žalované založenou na tom, že předmětná pohledávka, kterou má zajišťovat svým ručením, měla zaniknout v důsledku započtení. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby se nejprve zabýval tím, zda kompenzační úkon dlužníka vůbec mohl přivodit zamýšlené právní účinky (zánik žalobou uplatněné pohledávky), tedy zda je zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení a pokud ano, bude se zabývat tím, zda tato pohledávka byla k započtení způsobilá, přičemž odkázal na znění § 1987 odst. 1 občanského zákoníku. Připomněl přitom, že k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu, tedy pohledávky vymahatelné, přičemž součástí vymahatelnosti pohledávky je i její splatnost. Uvedl, že pokud by soud prvního stupně shledal kompenzační úkon bezvadným a pohledávku způsobilou k započtení, měl by se zabývat důvodností a výší takové pohledávky. Břemeno tvrzení a důkazní pak v tomto směru leží na žalované. Současně uvedl, že shledal-li by soud prvního stupně opětovně požadavek žalobkyně důvodným, neopomene ve výroku rozsudku zohlednit i to, že žalované by povinnost k plnění byla ukládána jako ručitelce.

11. Žalovaná pak byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 2021 vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů v tom směru kdy a jaká konkrétní pohledávka byla na nárok žalobkyně započtena, jak pohledávka vznikla, kdy se stala splatnou, kdy a jakým konkrétním způsobem bylo provedeno započtení a kdy se takové právní jednání dostalo do dispozice žalobkyně.

12. Na to žalovaná reagovala tím, že žalovaná pohledávka žalobkyně byla započtena na pohledávku právního předchůdce žalované za žalobkyní z titulu náhrady škody za nekvalitní plnění, kdy žalobkyně nekvalitně plnila svůj závazek vyplývající ze smlouvy o dílo ze dne 21. 9. 2014 a nekvalitním plněním došlo k úniku vody a zatopení wellness centra právního předchůdce žalované, čímž tomuto právnímu předchůdci vznikla škoda ve výši 916 456 Kč. Vadné plnění žalobkyně pak opírala o znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] z 10. 6. 2015. V důsledku vad na díle, které se projevily až po převzetí díla, a to konkrétně dne 20. 1. 2015 tak právnímu předchůdci žalované vznikla škoda, která byla vyčíslena na 916 456 Kč. Dále uvedla, že na vznik škody právní předchůdce žalované upozornil žalobkyni dopisem ze dne 29. 1. 2015, ve kterém uvedl, že bude nárokovat její náhradu. Následně si právní předchůdce žalované nechal v květnu roku 2015 zpracovat práce a dodávky materiálu, které bude potřebovat na uvedení objektu do původního stavu. Ze zpracovaného položkového rozpočtu vyplývá, že tato částka činí 916 456 Kč. Dále uvedla, že započtení bylo z opatrnosti uplatněno i následně v písemném podání právního předchůdce žalované ze dne 12. 1. 2016 v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 C 94/2015. Započtení bylo pak následně provedeno i při ústním jednání dne 16. 3. 2016. Proto měla za to, že započtení se prokazatelně do dispozice žalobkyně dostalo nejpozději 16. 3. 2016. K prokázání tvrzení o výši škody 916 456 Kč pak žalovaná navrhla dále důkazy výslechy zaměstnanců žalované pana [jméno] [příjmení] a pana [příjmení] a dále pana [jméno] [příjmení] (který měl též zpracovávat rozpočet prací), [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří se v součinnosti s žalovanou měli na sanančních pracech podílet. Dále uvedla, že vysušovací práce probíhaly rok. Uvedla také, že nemůže jít k její tíži, že část prací prováděla sama žalovaná. Uvedla, že pojistná událost byla nahlášena u České pojišťovny, plnění však žalované vyplaceno nebylo. K tomu navrhla důkaz zápisem o prohlídce škodní události.

13. Žalobkyně namítala (mimo jiné) to, že započítávaná pohledávka nebyla způsobilá k započtení.

14. Na jednání dne 3. 11. 2021 a 23. 2. 2022 soud prováděl dokazování v rozsahu, ve kterém jej považoval za nezbytné s ohledem na závazný pokyn odvolacího soudu.

15. Na základě provedených důkazů pak zjistil níže uvedené skutečnosti:

16. Z výzvy k odstranění vad z 29. 1.2015, která je obsažena na č.l. 71 spisu Okresního soudu v Třebíči vedeném pod sp. zn. 13 C 94/2015 vyplývá, že právní zástupce společnosti [právnická osoba] informoval žalobkyni o tom, že bylo zjištěno, že 20.1.2015 z bazénku odtekla voda. Došlo ke vzniku značné škody. Bylo sdělováno, že veškeré škody budou po žalobkyni vymáhány. Žalobkyně byla vyzvána k součinnosti. Současně byly konstatovány závady a nedodělky díla. Žalobkyně byla vyzývána k odstranění specifikovaných závad ve lhůtě 5 pracovních dnů.

17. Z vyjádření ze dne 12.1.2016, které je obsaženo na č.l. 60 - 61 spisu Okresního soudu v Třebíči vedeném pod sp. zn. 13 C 94/2015 vyplývá, že spol. [právnická osoba] sdělovala soudu, že si v květnu 2015 nechala vyhotovit položkový rozpočet za účelem specifikace prací a dodávek, které bude třeba provést k uvedení objektu wellness centra do stavu předcházejícímu úniku vody. Ze zpracovaného položkového rozpočtu vyplývá, že cena těchto prací a dodávek u prací hlavní stavební výroby dosahuje částky 371 603 Kč, u prací pomocné stavební výroby pak částku 544 853 Kč, celkem 916 456 Kč bez DPH. Tato částka má představovat škodu způsobenou nekvalitním provedením díla. V závěru podání je uvedeno, že pro případ, že by soud shledal žalobcem uplatněnou pohledávku za existující co do základu a za důvodnou co do své výše, pak žalovaný započítává svou pohledávku na náhradu škody, resp. její část ve výši 394 566,12 Kč oproti žalované pohledávce.

18. Z referátu na č.l.63 spisu a doručenky vyplývá, že toto podání bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 27. 1. 2016.

19. Z krycího listu rozpočtu na č.l. 79 a položkového rozpočti na č.l. 81 spisu vyplývá, že ten není nikým podepsán, neobsahuje datum, jméno zhotovitele ani objednatele. Dále je v něm uvedeno, že cena za objekt má činit 1 236 456 Kč.

20. Z protokolu o jednání OS v Třebíči ze dne 16. 3. 2021 vyplývá, že v rámci závěrečné řeči právní zástupce žalovaného uvedl, že žalovaný škodu vyčíslil, v předmětném řízení vůči žalobci ji uplatnil k započtení do výše tam žalovaného nároku.

21. Ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] ze dne 10. 6. 2016, který byl zpracováván na objednávku [právnická osoba], s.r.o. vyplývá, že ten byl zpracováván za účelem zjištění kvality provedeného bazénu v relaxační zóně [anonymizována dvě slova] na stav. pozemku p. [číslo] v k.ú.a obci [obec], okresu [obec]. Znalecký posudek se nikterak nevyjadřuje k případné výši škody.

22. Další důkazy navržené po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem soud pro nadbytečnost neprováděl, neboť skutkový stav byl shora uvedenými důkazy v rozsahu, ve kterém byl soud prvního stupně dle právního názoru odvolacího soudu oprávněn a povinen se věcí zabývat, zjištěn v rozsahu dostatečném pro vydání rozhodnutí a další dokazování by bylo tedy nadbytečné, a proto i nehospodárné.

23. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

24. Co do skutkových a právních závěrů zdejšího soudu ohledně existence ručitelského závazku žalované soud v plném rozsahu odkazuje na závěry, které byly zdejším soudem učiněny rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č.j. 24 C 58/2018-74 ve spojení s opravným usnesením č.j. 24 C 58/2018-77 (které jsou shrnuty v odst. 4 tohoto rozsudku). Nad to soud podotýká, že proti takovým závěrům žalovaná ve svém odvolání nikterak nebrojila a odvolací soud je proto neměl důvodu přezkoumávat.

25. Soud se pak co do stránky skutkové a co do stránky právní v souladu s pokynem odvolacího soudu zaměřil na okolnosti týkající se námitky započtení, kterou žalovaná, jakožto ručitelka v tomto řízení vznesla, kdy tvrdila, že pohledávka žalobkyně měla zaniknout zápočtem učiněným právní předchůdkyní žalované na její pohledávku vzniklou z titulu náhrady škody způsobenou nekvalitním provedením díla žalobkyní. Bylo tedy na soudu, aby se zabýval tím, zda pohledávka, která byla uplatňována k započtení, byla ve smyslu § 1987 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jako„ OZ“) k započtení způsobilá. Toto ustanovení totiž stanoví, že:„ K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. (odst. 1). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není. (odst. 2).“ 26. Na danou věc soud aplikoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 cdo 1156/2016, ve kterém Nejvyšší soud ČR dovodil, že:„ Započtení je jedním z možných způsobů zániku vzájemně se kryjících pohledávek věřitele a dlužníka. Předpoklady zániku pohledávek započtením jsou a/ vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak; výjimky ze vzájemnosti nejsou pro tuto věc podstatné), b/ stejný druh plnění (ten je splněn, jde-li o pohledávky peněžité), c/ způsobilost pohledávek k započtení (nejde o pohledávky, jejichž kompenzabilnost je vyloučena zákonem nebo dohodou účastníků), a d/ právní úkon směřující k započtení (jednostranný či dvoustranný), jehož obecné náležitosti stanoví § 34 a násl. obč. zák.; musí tedy splňovat i požadavek určitosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2013, jeho usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl, dále jeho rozsudek ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010). Započtení lze učinit i v průběhu soudního řízení. Uplatnil-li takto dlužník (žalovaný) vzájemnou pohledávku ve výši nepřesahující pohledávku věřitele (žalobce), nejde o vzájemnou žalobu, ale o procesní obranu proti žalobě (§ 98 o. s. ř.); v tom případě se soud zabývá otázkou započtení až tehdy, shledá-li pohledávku žalobce opodstatněnou. V opačném případě se vzájemnou pohledávkou žalovaného nezabývá a ani o ní nerozhoduje. Rozhodovací praxe dovolacího soudu ve shodě s odbornou komentářovou literaturou ustáleně zastává právní názor, podle něhož jedním z předpokladů započtení je způsobilost pohledávek k započtení (jejich započtení není vyloučeno zákonem nebo dohodou účastníků). Při splnění dalších podmínek (vzájemnost pohledávek, stejný druh plnění a platný právní úkon směřující k započtení) dojde k zániku pohledávek okamžikem, kdy se setkaly. Za okamžik setkání pohledávek se považuje okamžik splatnosti pohledávky později splatné; v tomto okamžiku dojde k zániku pohledávek následkem započtení, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Rozhodující je proto jejich splatnost, a nikoli, kdy která vznikla, případně kdy byl kompenzační projev učiněn. Zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen (§ 581 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Z uvedeného plyne, že dokud není pohledávka splatná, nelze ji úspěšně započítat proti splatné pohledávce. Jinými slovy řečeno, úkon směřující k započtení lze úspěšně učinit až poté, co se obě pohledávky setkaly, tj. v okamžiku, kdy se stala splatnou pohledávka později splatná. Je-li započítávána pohledávka splatná k žádosti žalovaného coby věřitele (§ 563 obč. zák.), je úkon žalovaného směřující k započtení této pohledávky předčasný, jestliže žalobce coby dlužníka před tímto úkonem nevyzval k jejímu zaplacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 50/2000, a ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1642/2006). Nedovoluje-li zákon započtení pohledávky, která není splatná, pak kompenzační projev učiněný věřitelem s takovou pohledávkou nenabývá žádných účinků ani v okamžiku, kdy se pohledávka stane splatnou..“ 27. Soud je toho názoru, že výše uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i za současné právní úpravy. § 1982 OZ totiž stanoví, že:„ Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. (odst. 1) Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. (odst. 2).“ 28. Z § 1958 OZ pak plyne, že pokud není ujednáno, kdy má dlužník plnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu. V případě práva na náhradu škody (kdy není ujednána splatnost), je pak k splatnosti dluhu nezbytná výzva k plnění, která musí být dostatečně konkrétní a určitá, a to proto, aby dlužník věděl, co konkrétně má plnit.

29. V posuzovaném případě však bylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalované však taková dostatečně konkrétní a určitá výzva k plnění zaslána žalobkyni nebyla. Z výzvy k odstranění vad ze dne 29.1.2015 totiž plyne toliko jen to, že právní předchůdkyně žalované informovala žalobkyni o tom, že jí vznikla blíže nespecifikovaná škoda, ta však není nikterak kvantifikována. Výzvu je možné považovat za dostatečně určitou toliko jen ve vztahu k výzvě k odstranění vad díla, nikoliv však ve vztahu k náhradě škody. Na základě takové výzvy žalobkyně nemohla vědět, co konkrétně ve vztahu k náhradě škody je po ní žádáno. Taková výzva tudíž nemohla přivodit splatnost práva právní předchůdkyně žalované na náhradu škody. To ostatně koresponduje i s tvrzením žalované o tom, že pokus o kvantifikaci škody byl poprvé učiněn až v květnu 2015, kdy si právní předchůdkyně žalované nechala vyhotovit položkový rozpočet za účelem specifikace prací a dodávek.

30. Soud pak dospěl k závěru, že k projevu vůle právní předchůdkyně žalované směřujícímu k započtení pak došlo podáním adresovaným soudu ze dne 12.1.2016, které je obsaženo na č.l. 60 - 61 spisu Okresního soudu v Třebíči vedeném pod sp. zn. 13 C 94/2015. To se pak dostalo do dispozice žalobkyně dne 27. 1. 2016 (jak je zřejmé z referátu na č.l.63 tohoto spisu a u něho založené doručenky). V takovém případě pak ale právní předchůdkyně žalované započítávala pohledávku nikoliv splatnou a tudíž nezpůsobilou k započtení. Účinky zániku žalované pohledávky započtením proto nastat nemohly.

31. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani fakt, že právní předchůdkyně žalované se vyjadřovala k započtení v závěrečné řeči v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči vedeném pod sp. zn. 13 C 94/2015 na jednání soudu dne 16. 3. 2021. V ní bylo právním zástupcem právní předchůdkyně žalované konstatováno toliko jen to, že v tam vedeném řízení byla námitka započtení uplatněna a byla v něm i vyčíslena. Takové vyjádření pak koresponduje se závěrem, že projev vůle k započtení byl proveden podáním ze dne 12. 1. 2016 a takový projev vůle nemohl způsobit zamýšlené následky, neboť byla k započtení uplatňována pohledávka nesplatná a tudíž nezpůsobilá k započtení.

32. Shora uvedené závěry též korespondují i s tím, že pohledávka nemohla být způsobilá k započtení i z důvodu její neurčitosti a nejasnosti. Žalovaná výši pohledávky chtěla prokázat (mimo jiné) položkovými rozpočty, u kterých však sama tvrdila, že ty byly sestavovány pouze jako nabídka, na základě které měla být poté realizována oprava. I tvrzení žalované ohledně realizace oprav v tomto řízení (kdy uváděla, že práce byly mimo jiné prováděny přímo právní předchůdkyní žalované), svědčí o tom, že pohledávka by byla nejistá a neurčitá k dnešnímu dni. O to více pak musela být nejistá a neurčitá k okamžiku, kdy byl učiněn projev vůle směřující k započtení.

33. Ze shora uvedených důvodů proto soud neshledal obranu žalované důvodnou, a proto žalobě výrokem I. vyhověl. Soud pak v tomto výroku zohlednil skutečnost, že žalovaná je k úhradě dluhu povinna z titulu ručení, kdy povinnost zaplatit dlužnou částku byla uložena též primárnímu dlužníku rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23.3.2016, č.j. 13C 94/2015-95. Proto soud konstatoval, že v rozsahu plnění žalované dle tohoto rozsudku zaniká povinnost k plnění uložená žalovanému v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči, a to rozsudkem ze dne 23.3.2016, č.j. 13C 94/2015-95.

34. Žalobkyni pak náleží též úrok z prodlení z nezaplaceného dluhu vyplývajícího ze smlouvy o dílo, a to podle § 1970 OZ ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

35. Současně soud uvádí, že při vyhlášení rozsudku se dopustil zjevné nesprávnosti, když nesprávně ve výroku I. uvedl, že úrok z prodlení je počítán z částky 398 926 Kč, když správně (jak je zřejmé z navrženého petitu žaloby) byl zákonný úrok z prodlení požadován z částky 389 926 Kč. Proto v písemném vyhotovení rozsudku soud tuto zjevnou nesprávnost ve smyslu § 164 o.s.ř. opravil tak, že ve výroku I. již správně uvedl správnou výši částky, z níž je počítán zákonný úrok z prodlení, tedy částku 389 926 Kč.

36. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni poměrnou část nákladů řízení. Žalobkyně byla úspěšná co do 82 % (co do částky 394 566,12 Kč) a žalovaná byla úspěšná co do 18% (tedy co do částky 97 039,30 Kč). Žalobkyni tedy náleží poměrná část nákladů řízení co do 64% (82% - 18%).

37. Celkové účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně pak činí 198 379,60 Kč Tyto náklady sestávají ze: -) zaplaceného soudního poplatku v částce 24 081 Kč, -) nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 481 605,42 Kč sestávající z částky 10 260 Kč za každý z dvanácti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (1) příprava a převzetí zastoupení, 2) výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, 3) žaloba, 4) písemné podání ve věci samé - replika k vyjádření žalované ze dne 29. 3.2019, 5) písemné podání ve věci samé ze dne 22. 4. 2020 replika k námitce žalovaného), 6) účast na jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 20. 5. 2020, 7) účast na jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 23. 6. 2020, 8) písemné podání ve věci samé ze dne 28. 1.2021 - vyjádření žalobkyně k odvolání žalované, 9) účast na jednání u Městského soudu v Praze dne 18. 3. 2021, 10) účast na jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 3. 11. 2021, 11) písemné podání ve věci samé ze dne 16. 2. 2022, 12) účast na jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 23. 2. 2022, (celkem tedy 123 120 Kč) -) dvanácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (celkem 3 600 Kč), -) cestovní náhrady v celkové výši 17 328,43 Kč, 1. a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 5. 2020 na jednání u OSP1 vozem Volkswagen Golf - náhrada 3 405,09 Kč za 420 ujetých km v částce 2 405,09 Kč (31,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. při průměrné spotřebě 4,8 l /100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 000 Kč podle § 14 a. t., 2. v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 6. 2020 na jednání u OSP1 vozem Volkswagen Golf náhrada 3 405,09 Kč za 420 ujetých km v částce 2 405,09 Kč (31,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. při průměrné spotřebě 4,8 l /100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 000 Kč podle § 14 a. t., 3. v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 3. 2021 na jednání u MS v Praze vozem Mazda 2 náhrada 3 420,12 Kč za 420 ujetých km v částce 2 420,12 Kč (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 4,9 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 000 Kč podle § 14 a. t., 4. v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 11. 2021 na jednání u OSP1 vozem Volkswagen Golf náhrada 3 396,35 Kč za 420 ujetých km v částce 2 396,35 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb. při průměrné spotřebě 4,8 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 000 Kč podle § 14 a. t., 5. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 2. 2022 na jednání u OSP1 vozem Volkswagen Golf náhrada 3 701,78 Kč za 420 ujetých km v částce 2 701,78 Kč (36,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při průměrné spotřebě 4,8 l /100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 000 Kč podle § 14 a. t. -) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 144 048,43 Kč ve výši 30 250,17 Kč. 38. 64% z celkových účelných nákladů žalobkyně ve výši 198 379,60 Kč pak činí částku 126 963 Kč a tuto částku je pak na nákladech řízení žalovaná povinna zaplatit žalobkyni, a to k rukám jejího advokáta v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř.

39. Pariční lhůta v délce 3 dnů byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení