24 C 7/2007

Rubrum

Ochrana osobnosti při usmrcení osoby blízké I. Jsou-li standardní náhrady za usmrcení osoby blízké poskytnuté ve smyslu § 444 odst. 3 obč. zák. nedostačující ve vztahu k závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, lze v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4.5.2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, přistoupit na základě § 13 obč. zák. ke stanovení dalších satisfakcí. II. Vyjádření soucitu a nabídku pomoci nelze ještě považovat za omluvu jako výraz vlastní právní odpovědnosti za vzniklý zásah do osobnostních práv ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. III. Může-li písemná omluva týkající se úmrtí sestry činěná vůči nezletilému žalobci vést k jeho sekundární traumatizaci, je třeba nárok na omluvu zamítnout pro rozpor se zájmy dítěte s tím, že taková omluva nevede k docílení své základní (satisfakční) funkce.

Výrok

Z odůvodnění: Žalobci se domáhali písemné omluvy žalovaných a solidární povinnosti obou žalovaných k náhradě nemajetkové újmy v penězích v částce vždy 1 000 000 Kč, a to z titulu ochrany osobnosti s poukazem na neoprávněný zásah žalovaných do práva žalobců na rodinný život. Neoprávněný zásah do rodinného života byl žalobci spatřován v souvislosti s usmrcením nezl. dcery žalobců a) a b) a sestry nezl. žalobce c) N. S., nar. 6. 1. 2006 a zemřelé dne 6. 4. 2006 v zařízení žalované č.

1. Odpovědnost za tento neoprávněný zásah, k němuž došlo v důsledku hlubokých popálenin 40% povrchu těla vzniklých tepelným působením dysfunkční vyhřívací podušky při operaci nezl. N., byla v případě žalované č. 1 dovozována ve smyslu § 421a odst. 1, 2 ObčZ v tom, že příčinou smrti N. bylo použití přístroje v zařízení žalované č.

1. Rovněž tak v tomto směru bylo žalobci dovozováno použití podušky v rozporu s návodem k použití. V případě žalované č. 2 byla odpovědnost dovozována dle zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku (OdpVad), s tím, že výrobek, který žalovaná č. 2 dodala žalované č. 1, byl vadný, neboť při zkouškách prováděných znalcem vykázal nevyhovující výsledky a neodpovídal požadavkům na bezpečný zdravotnický výrobek. Žalobci uvedli, že v souvislosti s předmětnou událostí již obdrželi standardní jednorázové odškodnění ve smyslu § 444 odst. 3 ObčZ v částce 655 000 Kč, a to částku 650 000 Kč od pojišťovny žalované č. 1 (vedlejšího účastníka na straně žalované č. 1 v tomto sporu) a částku 5 000 Kč přímo od žalované č. 1 jako „spoluúčast“ na pojistné události. Takto poskytnuté plnění však nepovažovali za dostatečnou satisfakci, přičemž v těchto souvislostech poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a to s ohledem na mimořádnost traumatizace žalobců. Občanský zákoník dává podmínky pro uplatnění finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv v důsledku smrti blízké osoby. Dotčené fyzické osobě lze přiznat finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv v důsledku smrti blízké osoby, neboť součástí soukromého života je nepochybně též rodinný život, jak po nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn.

II. ÚS 517/99, též soudní praxe obecných soudů konstantně dovozuje. Tuto skutečnost návazně zohlednil i zákonodárce, když 1. 5. 2004 nabyl účinnosti zákon č. 47/2004 Sb., kterým byl novelizován § 444 ObčZ a přímo zákonem bylo zakotveno standardní jednorázové odškodnění při škodě usmrcením dle § 444 odst. 3 ObčZ. Přestože zákonodárce tuto náhradu poněkud nesystematicky zakotvil do právní úpravy náhrady škody, není sporu o tom, že účelem tohoto institutu je řešení otázek náhrady újmy nemajetkové. To konstatoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, dle kterého zákonodárce tímto ustanovením upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh „imateriální škody“ s tím však, že tato úprava je natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému, a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Odpovědnost za zásah do osobnostních práv je dle konstantní soudní praxe stvrzené i Ústavním soudem (usnesení ze dne 20. 5. 2002, sp. zn.

IV. ÚS 315/01) odpovědností objektivního charakteru, což znamená, že občanskoprávní sankce vzniká na objektivním základě, její nastoupení nevyžaduje zavinění. Vzniklá nemajetková újma na osobnosti postižené fyzické osoby je pro ni stejně závažná bez ohledu na to, jednal-li původce zásahu zaviněně či nikoliv. Subjektivní prvek zavinění má význam toliko při určování výše náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 3 ObčZ v rámci zohlednění okolností, za nichž k porušení práva došlo. Odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti je tak odpovědností zcela jiného charakteru než odpovědnost trestní či disciplinární, a je proto irelevantní, že nedošlo ke zjištění trestní či disciplinární odpovědnosti konkrétních osob, na což tedy v rámci své procesní obrany (co do podstaty odpovědnosti) nepřípadně poukazovala žalovaná č.

1. V rámci právního hodnocení věci se soud ztotožnil s právním názorem žalobců, že dovození případné odpovědnosti za zásah do osobnostních práv žalobců na základě analogické aplikace (§ 853 ObčZ) § 421a ObčZ v případě žalované č. 1 i § 1 OdpVad v případě žalované č. 2 je bez pochyb obecně (tj. po zjištění splnění dalších zákonných podmínek) možné. V případě žalované č. 1 došlo k usmrcení osoby žalobcům blízké nezpochybnitelně v přímé příčinné souvislosti s okolnostmi, které mají původ v povaze vyhřívací podušky použité při poskytování zdravotnických služeb. V případě žalované č. 2 se jednalo o výrobek do nemocničního zařízení žalované č. 1 dodaný právě žalovanou č. 2 a sporné je pouze naplnění všech zákonných podmínek této odpovědnosti, nikoli právní kvalifikace případné odpovědnosti založená právě na tomto zvláštním základě. Skutečnost, že právní úprava obou režimů odpovědnosti se z hlediska předmětu úpravy zabývá otázkami náhrady škody a nikoli náhrady nemajetkové újmy, je v tomto ohledu nepodstatná. To lze jednoznačně konstatovat s poukazem na: a) judikaturu Nejvyššího soudu, která takto analogicky již opakovaně dovodila odpovědnost provozovatele dopravního prostředku dle § 427 ObčZ za nemajetkovou újmu vzniklou zásahem do osobnostních práv dle § 11 a násl. ObčZ (rozsudek ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 73/2003, a rozsudek ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 30 Cdo 814/2003); b) principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou i nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu, k nimž se v našich právních podmínkách hlásí Ústavní soud (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04); c) společný právní charakter těchto odpovědnostních režimů založený shodně na principu objektivní odpovědnosti, tj. na principu vyzdvihujícím práva poškozených (dotčených) osob na úkor nutnosti zkoumání zavinění na straně osob odpovědných za škodu (újmu); d) skutečnost, že zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku hovoří v § 1 přímo o škodě vzniklé usmrcením. Souběh odpovědnosti žalované č. 1 dané dle § 421a ObčZ a žalované č. 2 dané dle speciálního zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku vůči poškozeným (resp. osobám dotčeným zásahem do osobnostních práv) však možný není. Odpovědnost dle obecného předpisu (občanského zákoníku) a odpovědnost dle zvláštního zákona totiž nejsou postaveny kumulativně, nýbrž alternativně s tím, že využití jedné alternativy vylučuje alternativu druhou. Tento právní závěr jasně vyplývá z dikce § 10 odst. 2 OdpVad, dle kterého poškozený může podle své volby uplatnit právo na náhradu škody buď podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu, nebo vůči výrobci podle tohoto zákona. Tomu koresponduje i § 7 odst. 1 OdpVad, dle kterého pokud škoda vznikne v důsledku vady výrobku a současně jednáním nebo opomenutím třetí osoby, odpovídá výrobce za škodu v plném rozsahu s tím, že dle odst. 2 výrobce může vůči této třetí osobě uplatňovat postih jako důsledek jejího jednání nebo opomenutí, které přispělo ke vzniku škody. Odpovědný vůči poškozeným (resp. osobám dotčeným zásahem do osobnostních práv) tak může být buď jen „výrobce“ (inkl. distributor) výrobku podle zvláštního zákona, nebo „třetí osoba“ podle předpisů obecných, jak vyplývá nejen z výkladu gramatického, ale i z výkladu systematického a logického, jak budou uvedeny níže. Rozhodující je v tomto směru právo volby poškozených (osob dotčených zásahem do osobnostních práv) učiněné dle § 10 odst. 2 OdpVad. V případě volby odpovědnosti „výrobce“ (inkl. distributora) dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku není možno § 7 odst. 1 OdpVad vykládat tak, že „výrobce“ odpovídá za škodu (nemajetkovou újmu) v plném rozsahu a vedle toho za škodu (nemajetkovou újmu) odpovídá i „třetí osoba“ (v daném případě žalovaná č. 1), neboť v takovém případě by nastala absurdní situace, kdy případná odpovědnost by „třetí osobě“ byla přičítána duplicitně (jednou ve vztahu k poškozenému dle § 421a ObčZ a opětovně v rámci regresu „výrobce“ dle § 7 odst. 2 OdpVad). To ostatně stvrzuje i dostupný komentář k § 7 OdpVad (obsažený v Beckově komentáři občanského zákoníku, toliko však v 5. vydání, 1999, s. 1172, když pozdější komentáře již tento zákon nekomentují). Dle něj z § 7 odst. 1 OdpVad vyplývá, že jakmile se poškozený rozhodne uplatnit své právo na náhradu škody podle zákona, je vyloučena solidární odpovědnost výrobce (výrobců) a třetí osoby (osob), jež nejsou „výrobci“ podle § 2 OdpVad, a to přesto, že jednání nebo opomenutí třetích osob bylo spolu s vadou výrobku důsledkem (pozn. soudu: správně příčinou) škody. V případě volby odpovědnosti směrem k obecnému režimu občanského zákoníku je však místo pouze pro dovození odpovědnosti „třetí osoby“, nikoli však pro dovození odpovědnosti „výrobce“ (inkl. distributora). Případné porušení jeho povinností má totiž svůj skutkový a právní základ právě v možném uvedení závadného výrobku na trh, což je záležitost předvídaná a řešitelná pouze ve zmíněném režimu speciálním, který byl realizací práva volby vyloučen a nelze se tak do něj (v rozporu se zásadami vztahu předpisu obecného a zvláštního) opětovně navracet. Pro realizaci práva volby režimu není předepsána žádná právní forma a může se tak odehrát i konkludentně. V konkrétním případě bylo toto právo volby ze strany žalobců konzumováno přijetím plnění od žalované č. 1 v důsledku uplatněného nároku dle § 421a ObčZ, kdy jednotlivým žalobcům bylo pojišťovnou žalované č. 1 v rozsahu částky 650 000 Kč a žalovanou č. 1 v rozsahu částky 5 000 Kč na základě § 444 odst. 3 ObčZ vyplaceno standardní jednorázové odškodnění. Odpovědnostní režim žalovaných je tak nutno z hlediska § 10 odst. 2 OdpVad podřadit pouze pod obecnou úpravu odpovědnosti za škodu mimo speciální režim zvláštního zákona. V tomto obecném režimu občanského zákoníku je však místo pouze pro dovození odpovědnosti žalované č. 1 dle § 421a ObčZ, nikoli pro dovození odpovědnosti žalované č. 2 jako distributora výrobku. Jak již bylo uvedeno, případné porušení povinností žalované č. 2 má totiž svůj skutkový a právní základ právě v možném uvedení závadného výrobku na trh, což je záležitost předvídaná a řešitelná pouze ve zmíněném režimu speciálním, který však byl realizací práva volby vyloučen a nelze se tak do něj (v rozporu se zásadami vztahu předpisu obecného a zvláštního) opětovně navracet. Za vzniklé situace tak lze v tomto řízení odpovědnostní nároky ze strany žalobců dovozovat pouze vůči žalované č. 1, když případný návazný regres žalované č. 1 vůči žalované č. 2 není předmětem tohoto řízení a jeho uplatnění je pouze věcí žalované č.

1. Pouze pro úplnost soud uvádí, že soudem provedená interpretace není v rozporu se směrnicí Rady ES č. 85/374/EHS ze dne 25. 7. 1985, když § 7 odst. 1 OdpVad je výsledkem převzetí čl. 8 odst. 1 směrnice o nesnížení odpovědnosti výrobce do českého právního řádu. Čl. 5 směrnice je pak úpravou odpovědnosti dvou nebo více osob za stejnou škodu „v důsledku ustanovení této směrnice“, tj. úpravou situace odlišné (společné odpovědnosti výrobců) předvídané § 7a OdpVad. Evropská směrnice otázky souběhu odpovědnosti „výrobců“ a „třetích osob“ z hlediska volby právního režimu odpovědnosti nikterak neřeší. Soudem provedená interpretace je v tomto řízení v konečném důsledku interpretací in favorem osob dotčených na osobnostních právech, neboť výsledně přispívá k naplnění základního požadavku rychlého a účinného rozhodnutí soudu, kdy satisfakční nároky žalobců lze vůči jednomu ze žalovaných subjektů řešit bez nutnosti časově i finančně nákladného dokazování týkajícího se rozporovaných otázek vad výrobku, tj. otázek ryze odborné povahy vyžadujících dalšího zjišťování (zejména bez nutnosti zajištění úředně ověřených překladů navržených listin a vypracování navrženého znaleckého posudku). Bude pak již věcí úvahy žalované č. 1 s jejím pro tyto účely dostatečným odborným i ekonomickým zázemím, zda se rozhodne k uplatnění regresu po žalované č. 2 (s nutností řádného zjištění vad výrobku a vypořádáním se s námitkami žalované č. 2 v tomto směru). Žalobci sami jsou však nutnosti takového dokazování v řízení na ochranu osobnosti ušetřeni. Veškeré podmínky na základě analogické aplikace § 421a ObčZ dovozované odpovědnosti žalované č. 1 za zásah do osobnostních práv žalobců dle § 11 a násl. ObčZ byly soudem shledány. Protiprávní (neoprávněný) zásah žalované č. 1 do osobnostních práv žalobců v režimu analogické aplikace § 421a ObčZ ve spojení s § 853 ObčZ, tj. v režimu objektivní odpovědnosti (odpovědnosti za výsledek), spočívá přímo v samotném objektivním faktu nezajištění toho, aby vyhřívací poduška při operaci použitá byla užita bez vyvolání nežádoucích následků použití. Objektivně nebylo docíleno bezeškodného použití věci při poskytování zdravotnických služeb, když namísto zamýšleného zahřívání těla operované N. došlo v důsledku umístění na vyhřívací podušku ke vzniku závažných a rozsáhlých popálenin. Okolnosti mající svůj původ v povaze vyhřívací podušky tak zapříčinily usmrcení osoby žalobcům blízké. Rovněž tak v konkrétním případě došlo k porušení prevenční povinnosti (§ 415 ObčZ) použitím podušky v rozporu s návodem, když u kojeného dítěte neměla být tato poduška vůbec použita. Jak již uvedeno v rámci zjištěného skutkového stavu, soud v tomto ohledu vyšel toliko z návodu českého, když existence tvrzené odlišné cizojazyčné verze návodu nebyla v řízení na ochranu osobnosti prokázána. To samozřejmě nevylučuje její možné předložení k důkazu v případném řízení o regresu žalované č. 1 vůči žalované č.

2. Vznik nemajetkové újmy na straně žalobců byl soudem jednoznačně shledán v újmě žalobců vzniklé v oblasti jejich soukromého a rodinného života. Žalobci byli připraveni o svou dceru a sestru, přičemž rozsah vzniklé újmy byl navíc v případě žalobců a) a b) mimořádně závažný, jak bude soudem níže analyzováno. Byla shledána příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem žalované č. 1 a nemajetkovou újmou na straně žalobců, neboť dle závěrů znalců k úmrtí nezl. N. S. jako osoby žalobcům blízké došlo v přímé příčinné souvislosti s uvedeným úrazem, když zraněnou i přes poskytnutou vysoce specializovanou lékařskou péči nebylo možno uchovat při životě. Žalobcům za této situace svědčí vůči žalované č. 1 občanskoprávní prostředky ochrany osobnosti dle § 13 ObčZ. Primárním nárokem je ve smyslu § 13 odst. 1 ObčZ nárok na satisfakci morální, tj. v daném případě na požadovanou písemnou omluvu. Žalobci nárokovaný text omluvy, dle kterého se má žalovaná č. 1 omluvit za to, že se podílela na smrti nezl. N. S., je přitom textem povaze odpovědnosti žalované č. 1 zcela adekvátním, neboť v souladu s objektivním charakterem odpovědnosti žalované č. 1 nikterak nezmiňuje otázky zavinění smrti N. žalovanou č.

1. Podílení se na smrti nezl. N. spočívá u žalované č. 1, jak již uvedeno, v samotném objektivním faktu nezajištění toho, aby vyhřívací poduška při operaci použitá byla užita bez vyvolání nežádoucích následků, když okolnosti mající svůj původ v povaze vyhřívací podušky zapříčinily usmrcení nezl. N. Navíc, jak již rovněž uvedeno, došlo k použití podušky v rozporu s návodem, když u kojeného dítěte neměla být tato poduška vůbec použita. Pokud žalovaná č. 1 argumentovala dopisem ředitele nemocnice ze dne 19. 7. 2006 adresovaným žalobci b), pak soud tento dopis, dle kterého ředitel MUDr. B. žalobce b) ubezpečil, že s ním v nastalé situaci soucítí, a vyjádřil ochotu být nápomocen jemu i jeho rodině, nepokládá za dostatečnou formu morální satisfakce. Vyjádřené soucítění a nabídka pomoci jako takové totiž nejsou ještě omluvou, neboť (obecně řečeno) s žalobci musí v nastalé situaci soucítit každý, ne každý je však povinen poskytnout jim omluvu jako morální výraz své právní odpovědnosti za vzniklý zásah do osobnostních práv. Tento dopis proto sám o sobě (ani ve spojení s vyplacením standardních náhrad) k dostatečné morální satisfakci nevede, když k řádné omluvě žalované č. 1 dle provedeného dokazování dosud nedošlo. Předmětný dopis nemohl navíc zastínit celkový dojem žalobců a) a b) z přístupu obou žalovaných, které v mimosoudní komunikaci s žalobci v zásadě přesouvaly odpovědnost jedna na druhou (s výhradou proplacení standardních náhrad pojišťovnou žalované č. 1 s pětitisícovou „spoluúčastí“ žalované č. 1). Obdobný přístup byl ostatně i základem procesní obrany obou žalovaných v tomto řízení. Soud proto návrhu žalobců a) a b) na přiznání morální satisfakce formou předmětné písemné omluvy vyhověl. Naopak návrh učiněný takto v zastoupení nezl. žalobce c) byl soud nucen zamítnout. Písemná omluva týkající se úmrtí sestry činěná vůči malému chlapci ve věku necelých pěti let by mohla způsobit jeho sekundární traumatizaci, jako taková by proto byla krajně nevhodná pro rozpor se zájmy dítěte a nevedla by k docílení své základní, totiž satisfakční funkce. V tomto ohledu soud zohlednil jak § 154 odst. 1 OSŘ, dle kterého pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, tak především i Úmluvu o právech dítěte, dle jejíhož čl. 3 odst. 1 zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Pouze pro úplnost soud uvádí, že v souladu se zájmy dítěte by nebylo ani případné znalecké zkoumání nezl. žalobce c) soudním znalcem – psychologem činěné pro tyto účely, když soud navíc vzal v úvahu, že v pozdějším věku chlapce s tomu korespondujícími rozumovými a volními schopnostmi může být satisfakce docíleno předložením omluvy, kterou mají od žalované č. 1 jeho rodiče nyní obdržet. V souladu s již zmíněným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 vyšel soud v rámci § 13 odst. 2, 3 ObčZ ohledně otázky nárokovaných satisfakcí finančních ze závěru, že není vyloučeno, pokud jednorázové odškodnění dle § 444 odst. 3 ObčZ není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Soudní praxe obecných soudů ve sporech na ochranu osobnosti vzniklých z úmrtí osoby blízké konstantně přihlíží k úmyslu zákonodárce stanovit výši nemateriální újmy při usmrcení blízkého příbuzného a těchto paušálních limitů používá jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Přitom konstatuje, že pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v § 444 odst. 3 ObčZ cestou § 13 odst. 2, 3 ObčZ je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Mimořádnost traumatu, které žalobci a) a b) jako rodiče zemřelé N. S. utrpěli, má soud za jednoznačně prokázanou z jejich autentických a věrohodných výpovědí, které v slzách soudu podali a které z lidského hlediska soud pokládá za zcela pochopitelné. Věrohodnost těchto výpovědí nebyla zpochybněna ani žádným z účastníků na straně žalované. Mimořádnost vzniklé újmy soud dovodil především ze způsobu usmrcení dcery žalobců a) a b), k němuž došlo v důsledku závažných a rozsáhlých popálenin, tj. způsobem, který je v obecném lidském chápání možno považovat z hlediska pozůstalých za mimořádně traumatizující. Rodiče navíc bezmocně přihlíželi umírání svého dítěte na následky popálenin poměrně dlouhou dobu, když N. byla popálena při operaci dne 22. 3. 2006 a postupně došlo k multiorgánovému selhání a úmrtí N. dne 6. 4. 2006. Za mimořádnou lze považovat i skutečnost usmrcení velmi malého dítěte ve věku pouhých 3 měsíců, přičemž vše, co se týká takto malých dětí (zcela bezbranných a zranitelných), je v obecném lidském chápání mimořádně traumatizující a spjaté se značnými emocemi. Na základě výpovědí obou žalobců a) a b) soud jednoznačně dovodil, že takto způsobené trauma z jejich citového života nikdy zcela nevymizí a jejich rodinný život v důsledku neoprávněného zásahu žalované č. 1 již nikdy nebude takový jako před ním. Urničku s popelem své zemřelé dcery mají stále doma, nedokázali ji pohřbít a s jejím odchodem se vyrovnat, což má dopad i v uvažování o dalším dítěti. Žalobkyně a) byla navíc v důsledku vzniklého traumatu nucena vyhledat odbornou pomoc psycholožky. Soud proto pokládá standardní náhrady, žalobcům a) a b) již ve smyslu § 444 odst. 3 ObčZ v částce vždy 240 000 Kč poskytnuté, za nedostačující ve vztahu k závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04. Na základě § 13 odst. 2, 3 ObčZ proto soud přistoupil ke stanovení dalších satisfakcí. Pro určení náhrady nemajetkové újmy v penězích soudem dle § 13 odst. 3 ObčZ nejsou stanovena žádná exaktní kritéria ani metodiky výpočtu. Stanovení relutární satisfakce je věcí volné úvahy soudu vycházející z konkretizace obecných zákonných kritérií v podobě závažnosti vzniklé újmy a okolností, za nichž k porušení práva došlo. V tomto rámci soud v návaznosti na výše uvedené zohlednil následující v řízení zjištěné skutečnosti: a) mimořádné skutečnosti svědčící ve prospěch zvýšení náhrad: – způsob usmrcení dítěte, k němuž došlo v důsledku závažných a rozsáhlých popálenin a který je v obecném lidském chápání možno považovat z hlediska pozůstalých za mimořádně traumatizující, – poměrně dlouhá doba, při níž rodiče bezmocně přihlíželi umírání dítěte na následky popálenin, – došlo k usmrcení velmi malého dítěte ve věku pouhých 3 měsíců, přičemž vše, co se týká takto malých dětí (zcela bezbranných a zranitelných), je v obecném lidském chápání mimořádně traumatizující a spjaté se značnými emocemi, – žalovaná č. 1 je velkou fakultní nemocnicí s dostatečným zázemím (včetně zázemí pojistného, což dokládá i účast pojišťovny jako vedlejšího účastníka na její straně v tomto řízení), v důsledku kterého pro ni přiznané finanční náhrady nejsou v žádném případě likvidační a mohou tak zcela splnit svůj satisfakční efekt bez negativních likvidačních dopadů na žalovanou nemocnici a na nutnost poskytování zdravotní péče dalším pacientům; b) skutečnosti vylučující přiznání plných nárokovaných náhrad: – dítě bylo usmrceno nikoli úmyslně, nýbrž naopak při snaze pomoci, když však současně nelze na druhou stranu pominout, že poduška byla u kojeného dítěte (dle provedeného dokazování) při operaci použita v rozporu s návodem k použití, – dítě bylo operováno v souvislosti se zdravotním nálezem, který se objektivně ukázal jako zdravotní nález závažný (viz pitevní protokol), přičemž však v důsledku vzniklých okolností došlo k odnětí jakékoli šance a naděje na jeho přežití, – usmrcená nebyla jediným dítětem žalobců a nedošlo tak k naprosté eliminaci rodinného života žalobců, kdy rozsah vzniklé újmy nebyl (bez jakékoli bagatelizace) natolik intenzivní, jakým by byl v případě usmrcení dítěte jediného, – rodičům byla přiznána i morální satisfakce, která má mnohdy vyšší satisfakční efekt než pouhé peníze samotné, a nelze tedy od ní při stanovení finanční satisfakce odhlédnout. Soud proto volnou úvahou po dostatečném zvážení všech zmíněných kritérií dovodil, že přiměřenou další relutární satisfakcí v případě každého z rodičů bude dle § 13 odst. 2, 3 ObčZ vždy částka 400 000 Kč přiznaná nad rozsah již poskytnutého plnění dle § 444 odst. 3 ObčZ v částce vždy 240 000 Kč. V tomto rozsahu proto soud žalobě žalobců a) a b) vyhověl a ve zbytku ji zamítl. V případě nezl. žalobce c) nebyla existence nadstandardně rozsáhlé nemajetkové újmy soudem shledána, a to zejména s ohledem na jeho nízký věk v době události, kdy mu byly pouhé dva roky, když však na tomto místě nutno ocenit přístup obou jeho rodičů, jak z jejich výpovědí vyšel najevo, kterým se snažili nezl. M. tragickou smrtí sestry příliš netraumatizovat a v jehož důsledku zůstal újmy do značné míry ušetřen. Se způsobem usmrcení své sestry nebyl nezl. M. rodiči seznámen, se svou sestrou se v době, kdy pohled na ni musel být maximálně traumatizující, nesetkal a sestřička pro něj „byla nemocná a šla do nebíčka“. Rodiče před ním navenek působili tak, že se nic nestalo, a smutek dusili v sobě, byť samozřejmě nebyli schopni úsměvů tam, kde by je očekával. Standardní náhrada ve smyslu § 444 odst. 3 ObčZ již byla nezl. žalobci c) vyplacena a mimořádnost jeho újmy nelze (nutno zmínit) dovozovat ani ve tvrzeném zmaření celoživotního sourozeneckého vztahu, a to právě s ohledem na závažný zdravotní nález jeho sestry s obecně špatnou prognózou léčení (viz pitevní protokol). Žaloba podaná v zastoupení nezl. žalobce c) proto byla i v rozsahu nárokované náhrady nemajetkové újmy v penězích zamítnuta. Lze zrekapitulovat, že soudem bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu k žalované č. 1 došlo k uložení povinnosti k poskytnutí morální satisfakce žalobcům a) a b) dle § 13 odst. 1 ObčZ i další satisfakce relutární dle § 13 odst. 2 ObčZ nad rozsah již poskytnutých náhrad standardních ve smyslu § 444 odst. 3 ObčZ. Žaloba nezl. žalobce c) vůči žalované č. 1 byla v plném rozsahu zamítnuta, když písemná omluva by nevedla vzhledem k jeho věku k docílení satisfakční funkce, nýbrž naopak k sekundární traumatizaci, a ohledně satisfakce relutární nedošlo ke zjištění mimořádných podmínek umožňujících poskytnutí další náhrady nad rozsah náhrady již standardně poskytnuté. Vůči žalované č. 2 pak byla žaloba všech žalobců zamítnuta s poukazem na právo volby realizované dle § 10 odst. 2 OdpVad. To samozřejmě nevylučuje možnost regresu žalované č. 1 vůči žalované č. 2, který však nebyl předmětem tohoto řízení a jehož uplatnění je věcí žalované č. 1.