21Co 157/2019

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobců: a) nezl. [jméno] [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená zákonnými zástupci: [jméno] [příjmení], narozená dne [datum], bytem [adresa], a [jméno] [příjmení], narozený dne [datum], bytem [příjmení] [příjmení], [anonymizováno 5 slov], Španělsko b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] c) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] všechny zastoupeny advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] d) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [příjmení] [příjmení], res. [anonymizována čtyři slova], Španělsko proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [právnická osoba], [část názvu právnické osoby], [IČO] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy o odvolání žalobců i žalovaných proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 12. 9. 2018, č.j. 3 C 50/2015-385, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 12. 2019, č.j. 3 C 50/2015-474 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve věcném výroku I. potvrzuje s tím, že žalovaní 1. a 2. jsou povinni částky přiznané žalobkyním a), b) a c) zaplatit spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % počítaným ode dne 6. 12. 2012 do zaplacení.

II. V závislých nákladových výrocích IV. a VI. se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

III. Žalovaní 1. a 2. jsou povinni nahradit žalobkyním a), b) a c) náklady řízení odvolacího a dovolacího v celkové výši 150 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnit druhého žalovaného.

Odůvodnění

1. Ve shora označené věci se žalobci domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni c) částku 3 000 000 Kč, [jméno] [příjmení] (původně žalobci e/) částku 3 000 000 Kč, žalobci d) částku 1 500 000 Kč, nezletilé žalobkyni a) částku 2.000.000 Kč a žalobkyni b) částku 2 000 000 Kč. Podle jejich žalobních tvrzení byl žalovaný rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2012, č.j. 1 T 97/2012-193, uznán vinným, že dne [datum] narazil zezadu svým vozidlem zn. [anonymizována dvě slova] do před ním stejným směrem pomaleji jedoucího osobního vozidla [značka automobilu] řidičky [jméno] [příjmení], čímž jmenované a jejímu spolujezdci [jméno] [příjmení] způsobil smrtelná zranění. Za přečin usmrcení z nedbalosti byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let a k trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na 6 let. Dále mu bylo uloženo zaplatit na náhradě škody žalobkyni c) částku 517 294 Kč a [jméno] [příjmení] částku 480 000 Kč. Se zbytky svých nároků na náhradu škody byli, stejně jako žalobci a), b) d) se svými nároky, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Usmrcením prarodičů žalobkyň a) a b), rodičů žalobkyně c) a tchýně a tchána žalobce d) došlo k narušení jejich rodinného a soukromého života. Žalobci žili se zemřelými ve společné domácnosti v rodinném domě, o který se společně starali. Zemřelí měli se žalobci mimořádně dobré vztahy. Starali se o zahradu a o domácnost žalobců, a pokud žalobci odjeli na dovolenou, i o domácí zvířata. Vztahy mezi vnučkami a zemřelými byly vřelé. Navíc babička ze strany otce půl roku před nehodou zemřela a dědeček žije v [země] s družkou. Zemřelí trávili s vnučkami všechen volný čas, vozili je do školy, učili se s nimi, pomáhali s domácími úkoly, trávili s nimi víkendy na chatě. Existenčně závislý byl na zemřelých bratr žalobkyně c) [jméno] [příjmení], neboť z důvodu nepříznivého zdravotního stavu není schopen se o sebe postarat. V současné době jeho základní životní potřeby a finanční výpomoc ve výši cca 4 000 Kč měsíčně zajišťuje žalobkyně c). Ta byla nucena ukončit podnikání. Provozovala [anonymizováno] a vypomáhala manželovi v jeho práci pro [anonymizována dvě slova]. Úmrtím rodičů ztratila možnost trávit s manželem společný čas i finanční podporu. Též v produktivním věku přišla o schopnost dále se posouvat ve své kariéře, ze dne na den musela práci ukončit a pečovat o děti, dům, zajišťovat zázemí manželovi, který jí nemohl být nápomocný, když často pracovně odjíždí mimo domov. Také trpěla úzkostí a stavy smutku, což se projevilo na jejím zdraví. Žalobce d) zemřelé vnímal jako své rodiče. Díky jejich podpoře mohl přijmout časově náročnou pracovní pozici spojenou s častými cestami do ciziny. Díky jejich starosti o dům, zahradu a zvířata mohli žalobci každoročně jezdit na 2-3 měsíce do Španělska, kde mají dům, a během roku vidět i rodinu žalobce d) v [země]. Žalobce d) je však v zahraničí již stále, již velmi dlouho nepracuje pro původního zaměstnavatele, ale věnuje se novému podnikání ve [země], které nepřináší žádný zisk a jakžtakž splácí několikamilionovou půjčku, ovšem rodině neplatí. Proto musela žalobkyně c) nastoupit do práce 2. 1. žalovaný proti žalobě namítl, že tragické následky nehody již byly odškodněny 2. žalovanou, která vyplatila všem žalobcům jednorázové odškodnění podle ust. § 444 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a to každému ze žalobců po 480 000 Kč, tj, celkem 1 920 000 Kč. Pokud se žalobci domáhají náhrady nemajetkové újmy z titulu porušení jejich práva na rodinný život, jedná se o institut, který má funkci satisfakční, nikoli reparační. 1. žalovaný byl za své jednání odsouzen a byly mu uloženy tresty při horní hranici zákonné trestní sazby, což je samo o sobě satisfakcí. Žalobci požadují nároky ve výši, která má být pro 1. žalovaného likvidační, neboť přesahují nejen jeho možnosti, ale i možnosti většiny obyvatel České republiky, těžko lze o nich hovořit jako o přiměřené satisfakci. 1. žalovaný se svého jednání dopustil z nedbalosti a při standardní dopravní nehodě, která se může stát každému. Jeho vůle poskytnout finanční plnění žalobcům je limitována jeho reálnými možnostmi. V důsledku trestu zákazu činnosti musel ukončit podnikání, protože provozoval autodopravu. Od této doby je nezaměstnaný a jeho příjmy odpovídají životnímu minimu. Navíc má vyživovací povinnost ke třem dětem. 3. 2. žalovaná ve svém vyjádření k žalobě potvrdila, že zaplatila žalobcům odškodnění podle ust. §444 odst. 3 obč. zák. Pojistné plnění bylo uhrazeno poukazy ze dne 20. 5. 2013 - 2x 720 000 Kč a ze dne 4. 3. 2013 - 480 000 Kč a 517 294 Kč. Platby ze dne 20. 5. 2013 byly úhradou pojistného plnění pro žalobce a), b) a d), každému z nich bylo poskytnuto 2 x 240 000 Kč. Platbou 517 294 Kč ze dne 4. 3. 2013 bylo poskytnuto pojistné plnění žalobkyni c) ve výši 240 000 Kč za škodu usmrcením [jméno] [příjmení] a částka 37 294 Kč za náklady pohřbu. Dále bylo tímto poukazem poskytnuto pojistné plnění [jméno] [příjmení] ve výši 240 000 Kč za škodu usmrcením [jméno] [příjmení]. Platbou 480 000 Kč ze dne 4. 3. 2013 bylo poskytnuto pojistné plnění žalobkyni c) a [jméno] [příjmení], každému po 240 000 Kč za smrt [jméno] [příjmení]. Je evidentní, že úmrtím člena rodiny či osoby žijící ve společné domácnosti dojde téměř vždy k narušení rodinných vazeb a negativním dopadům na psychiku pozůstalých. Žalobcům však již bylo poskytnuto zákonem stanovené satisfakční plnění a není důvod jim přiznávat další částky. Pokud žalobci c) a d) popisují svůj vztah k zesnulým tak, že hradili provoz rodinného domu, je otázkou, zda to vyjadřuje citový vztah. Vzhledem k tomu, že žalobci žili se zemřelými ve společné domácnosti, je logické, že měli nastavena pravidla pro úhradu společných potřeb. Jde však o vztahy spíše ekonomické. 2. žalovaná nezpochybňovala existenci společné domácnosti, proto také vyplatila žalobcům a), b) a d) pojistné plnění. V případě neexistence společné domácnosti by totiž tito žalobci nárok podle ust § 444 odst. 3 obč. zák. vůbec neměli.

4. Soud I. stupně napadeným rozsudkem uložil 1. a 2. žalovaným povinnost zaplatit do 2 měsíců od právní moci rozsudku žalobkyni a) částku 400 000 Kč, žalobkyni b) částku 400 000 Kč a žalobkyni c) částku 1 000 000 Kč s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost plnění druhého (výrok I.), žalobu zamítl v části, jíž žalobkyně a), b) a c) požadovaly zaplacení ve výroku I. rozsudku specifikovaných částek po žalovaných„ společně a nerozdílně“ (výrok II.), a v části, aby byli žalovaní povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) částku 1 600 000 Kč, žalobkyni b) částku 1 600 000 Kč, žalobkyni c) částku 2 000 000 Kč a žalobci d) částku 1 500 000 Kč (výrok III.), 1. a 2. žalovaným uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni a) částku 140 400 Kč, žalobkyni b) částku 140 400 Kč a žalobkyni c) částku 174 000 Kč k rukám jejich zástupce (výrok IV.) a České republice na účet Okresního soudu Praha - východ každý částku 7 233 Kč (výrok VI.), obojí do dvou měsíců od právní moci rozsudku, a žalobci d) uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení 1. žalovanému k rukám jeho zástupce částku 120 525 Kč a 2. žalované částku 1 500 Kč (výrok V.) a České republice na účet Okresního soudu Praha - východ částku 7 233 Kč (výrok VII.), obojí do 2 měsíců od právní moci rozsudku.

5. Usnesením ze dne 21. 11. 2017, č. j. 3 C 50/2015-278, soud I. stupně řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy syna zemřelých [jméno] [příjmení] (žalobce e/) vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí.

6. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že 1. žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 1 T 97/2012, uznán vinným ze způsobení předmětné dopravní nehody a byl mu uložen trest odnětí svobody na 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 let. Dále mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni c) částku 517 294 Kč a [jméno] [příjmení] 480 000 Kč, ve zbytku byli (obdobně jako žalobci a/, b/ a d/) se svými nároky odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle závěrů znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jel 1. žalovaný v době střetu rychlostí cca 119-131 km/hod., nepožil alkohol nebo jiné omamné látky, vozidlo poškozených jelo po dálnici v pravém pruhu rychlostí 57-63 km/hod., z nezjištěných důvodů podstatně pomaleji, než jela ostatní vozidla, koncová světla byla méně výrazná. Pokud by 1. žalovaný na vozidlo zareagoval ve vzdálenosti 42 m, byl by schopen střetu zabránit. Dopisem doručeným zástupkyni žalobců ze dne 11. 4. 2012 se žalovaný omluvil a nabídl žalobkyni c) a [jméno] [příjmení] finanční pomoc 100 000 Kč nad rámec pojistného plnění, avšak po přijetí nabídky odmítl tuto částku zaplatit s poukazem na svou finanční situaci. Ze znaleckého posudku z oboru psychologie, vypracovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], bylo zjištěna blízká citová vazba žalobkyň a) i b) k prarodičům, bližší kontakt a těsnější vazby z důvodu společného bydlení. Tím, že zemřeli oba současně a tragicky, byla u nich zjištěna větší psychická zátěž. U žalobkyně c) znalkyně zaznamenala četné příznaky úzkosti vázané na smrt rodičů, kdy náhlá smrt obou rodičů zároveň představuje enormní stres, který přesahuje emoční zátěž spojenou s běžným úmrtím člena rodiny. Žalobce d) též událost vnímal intenzivně. Poškození a žalobci bydleli ve společné domácnosti v domě poškozených. Ti pomáhali žalobcům c) a d) s péčí o žalobkyně a) a b), podporovali žalobkyni c) v zaměstnání, starali se o dům, zahradu i vozidla. [jméno] [příjmení] jezdila často i za nemocným synem [jméno], vařila mu a uklízela. Po jejich smrti se žalobkyně c) musela starat se o 2 děti, dům a nemocného bratra. Ukončila provoz kavárny, protože si ji mohla dovolit provozovat pouze díky pomoci svých rodičů, nemohla se účastnit zahraničních cest spolu se žalobcem d), který v současné době žije trvale ve Španělsku. Majetkové poměry 1. žalovaného byly doloženy oznámením Úřadu práce ČR ze dne 7. 3. 2014 o přiznání příspěvku na živobytí ve výši 3 410 Kč (od března 2014), potvrzením OSSZ Praha - východ ze dne 21. 10. 2013 o vedení 1. žalovaného jako OSVČ v evidenci do 31. 1. 2013, rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 25. 2. 2013 o podpoře v nezaměstnanosti přiznané od 14. 2. 2013, rodným listem [jméno] [příjmení], [datum narození], rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. 4. 2011, č. j. 30 Nc 85/2011-24, o výživném na děti [jméno] a [jméno] [příjmení] (v celkové částce 5 000 Kč) . 1. žalovaný má v důsledku záznamu v rejstříku trestů problémy s hledáním zaměstnání. V roce 2017 měl příjmy tvořící základ daně ve výši 159 337 Kč, má živnostenské oprávnění od 23. 1. 2017 pro [anonymizováno 18 slov] [datum] [anonymizováno 15 slov]. Pojistný vztah mezi žalovanými byl doložen pojistnou smlouvou [číslo] jíž byla pojištěna odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla. Dopisem ze dne 15. 2. 2013 uplatnili žalobci u 2. žalované nárok na odškodnění podle ust. § 444 obč. zák., každý 2 x 240 000 Kč, a náklady spojené s pohřbem 37 294 Kč 2. žalovaná na účet sdělený žalobci uhradila ve dnech 4. 3. 2013 částku 517 294 Kč, 20. 5.2013 částku 720 000 Kč, 20. 5. 2013 částku 720 000 Kč a 4. 3. 2013 částku 480 000 Kč. Dopisem ze dne 18. 6. 2014 zamítla 2. žalovaná návrh žalobců na vyrovnání nemajetkové újmy v penězích s tím, že tento nárok není krytý pojištěním.

7. Soud I. stupně především vyložil, že žalobce d) je státním příslušníkem Velké Británie a Severního Irska s obvyklým pobytem (v době zahájení řízení) v České republice, v současné době má obvyklý pobyt ve Španělsku. Na posuzovaný vztah aplikoval v souladu s ust. § 2 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“) úpravu obsaženou jednak v nařízení EP a Rady EU č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (čl. 66), jednak nařízení EP a Rady ES č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (tzv. Řím II), a dospěl k závěru, že podle čl. 4 bodu 1 nařízení EP a Rady EU č. 1215/2012 je dána jeho pravomoc i příslušnost k rozhodnutí věci (podle bydliště 1. žalovaného v době zahájení řízení) a podle čl. 4 nařízení EP a Rady ES č. 864/2007 je rozhodným právem právní řád České republiky (podle místa vzniku škody/újmy). Z hlediska hmotného práva věc posoudil podle ust. § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) podle zákona č. 40/ 1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013, neboť ke škodní události došlo dne 12. 2. 2012.

8. Soud I. stupně uzavřel, že 1. žalovaný neoprávněně zasáhl do práva žalobců na soukromí a způsobil neodčinitelný následek v podobě smrti [jméno] a [jméno] [příjmení], kteří s nimi žili ve společné domácnosti. Uvedený následek byl způsoben jednak porušením právní povinnosti (jednání v rozporu s ust. § 5 odst. 1 písm. b/ a § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), přičemž 1. žalovaný byl za toto jednání, kvalifikované jako přečin usmrcení z nedbalosti, pravomocně uznán vinným, a jednak zvláštní povahou provozu škodného vozidla, jehož provozovatelem 1. žalovaný byl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 999/2017, který při určení odpovědné osoby za nemajetkovou újmu podle ust. § 13 obč zák. ukládá postupovat analogicky podle ust. § 420 či 427 obč. zák.).

9. Soud I. stupně připomněl, že v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013 byla zakotvena možná dvojkolejnost náhrad za nemajetkovou újmu za smrt blízké osoby. Jednak prostřednictvím ust. § 444 odst. 3 obč. zák. jednorázovou paušální částkou, kterou mohou nárokovat konkrétní, v uvedeném ustanovení vyjmenované, osoby, a jednak v rámci samostatného odpovědnostního vztahu za zásah do práva na ochranu osobnosti podle ust. § 13 obč. zák., ovšem za předpokladu, že zásah do rodinného života žalobců je natolik intenzivní, že není dostatečné jednorázové odškodnění podle ust. § 444 odst. 3 obč. zák. ani případné morální zadostiučinění, kterého se pozůstalým dostalo (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09). Všem žalobcům bylo 2. žalovanou vyplaceno v rámci pojistného plnění jednorázové odškodnění podle ust. § 444 obč. zák. zvlášť za usmrcení [jméno] [příjmení] a zvlášť za usmrcení [jméno] [příjmení], v případě žalobkyně c) jako dceři a v případě žalobců a), b) a d) jako blízkým osobám, žijícím se zemřelými ve společné domácnosti. Ve vztahu k žalobkyním a), b) a c) soud neshledal poskytnuté paušální odškodnění dostačujícím, neboť v něm nebyly zohledněny kvalitativně rozvinutější vztahy mezi žalobkyněmi a zemřelými a nemohlo tak představovat dostatečnou kompenzaci následků zásahu do jejich rodinného života.

10. Naopak u žalobce d) soud I. stupně tak významný zásah do práva na soukromý život, který by odůvodňoval poskytnutí peněžité satisfakce podle ust. § 13 odst. 2 obč. zák. nad rámec odškodnění vyplaceného podle ust. § 444 odst. 3 obč. zák., neshledal. Vztahy mezi zemřelými a žalobcem d) zřejmě byly na vyšší úrovni než běžné vztahy mezi tchánem - tchýní a zetěm, což bylo dáno společným soužitím. V případě žalobce d) i přiznání paušální částky odškodnění předpokládá (při absenci pokrevního nebo manželského vztahu) kvalitativně užší vztahy. Předpokladem nároku podle ust. § 444 odst. 3 obč. zák. je, že se jedná o osoby blízké a že současně žijí ve společné domácnosti. Právě proto, že žalobce d) uvedená kritéria splňoval, mu 2. žalovaná vyplatila paušální částku 480 000 Kč (240 000 Kč za každého zemřelého). Z jeho výpovědi i ostatních důkazů vyplynulo, že újmu vnímal spíš zprostředkovaně přes utrpení žalobkyň a), b) a zejména c). Jeho život v důsledku uvedené události nedoznal radikálních změn. Nadále se věnoval časově náročné práci spojené s častými pobyty v zahraničí, v současné době již své aktivity přesunul zcela do zahraničí. S přihlédnutím k tomu, že žalobci d) byla poskytnuta i určitá morální satisfakce v podobě pravomocného odsuzujícího trestního rozsudku, při němž byla uložena 1. žalovanému trestní sankce, což je jeden necitelnějších následků v jeho sféře (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015), soud I. stupně neshledal nárok žalobce d) důvodným, neboť za jeho imateriální újmu mu byla již poskytnuta přiměřená (morální i finanční) satisfakce.

11. Při úvaze o přiměřené výši peněžitého zadostiučinění soud I. stupně zohlednil, že žalobci měli s poškozenými blízké citové vazby, žili v jednom domě, podíleli se na nákladech i provozu společného bydlení, byli v dennodenním kontaktu. Nejintenzivnější vztah soud zjistil mezi poškozenými a žalobkyní c). Poškození ji oprostili od starostí s domácností, provozem a údržbou domu, užívaných vozidel i nutnosti zvažovat sloučení péče o dcery a podnikání. Díky tomu se mohla realizovat v náročném povolání. Smrt rodičů ji silně zasáhla, dosud se s ní nevyrovnala a trpí úzkostí. Nebylo pro ni reálné pokračovat v časově náročném povolání, stala se ženou v domácnosti, několik let nepracovala. Navíc musela převzít starost o dům a domácnost, osobní péči o dcery a občas vypomáhat svému bratru [jméno] [příjmení]. Soud I. stupně zdůraznil, že pro účely stanovení výše satisfakčního nároku žalobkyň a), b) a c) nepřihlížel k majetkovým dopadům smrti poškozených do rodiny žalobců, neboť nárok satisfakční nelze zaměňovat s reparací ztráty v majetkové sféře (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Ukončení podnikání a dalších pracovních aktivit žalobkyně c) je proto předmětem hodnocení pouze s ohledem na dopady smrti poškozených na její soukromý život, nikoliv z hlediska ztráty výdělku. Ze stejného důvodu soud nezohlednil ani částky, které na provoz společného bydlení zemřelí vynakládali, nebo kterými jinak žalobce podporovali. Zohlednil však, že poškození tvořili tak významnou součást života žalobkyně c), že nebyla po jejich smrti schopna bez jejich pomoci a podpory vést život stejné kvality jako před jejich smrtí. V případě žalobkyň a) a b) zohlednil, že byly zvyklé na každodenní přítomnost prarodičů, kteří mnohdy suplovali péči rodičů, jednalo se o současnou smrt dvou blízkých osob. Poškození byli vyššího věku ([anonymizováno] a [anonymizováno] let), podle lékařské zprávy praktického lékaře však netrpěli žádnou nemocí a lze předpokládat, že by se vztahy mezi nimi a žalobkyněmi mohly delší dobu rozvíjet.

12. Na druhé straně vzal soud I. stupně v úvahu, že 1. žalovaný zapříčinil nehodu z nedbalosti při dopravní nehodě, kdy jako řidič z povolání rozměrnějšího vozidla v hustém provozu a špatné viditelnosti„ podjížděl“ kolonu pomaleji jedoucích vozidel rychlostí nejméně 119 - 131 km/hod. (v době střetu). Naproti tomu vozidlo zemřelých jelo bez zjevného a zjištěného důvodu výrazně pomaleji (57-63 km/hod. v době střetu) a mělo méně výrazná obrysová světla. Soud nedospěl k závěru o spoluzavinění nehody poškozenými, neboť podle znaleckého posudku byl 1. žalovaný schopen nehodě zabránit včasnou reakcí. Soud nesdílel názor žalobců, že se 1. žalovaný dopustil uvedeného jednání v hrubé nedbalosti až v nepřímém úmyslu. Takové chování 1. žalovaného nekonstatovaly ani soudy v trestním řízení. Pokud žalobci poukazovali na to, že 1. žalovaný neposkytl poškozeným první pomoc bezprostředně po dopravní nehodě, soud tuto okolnost nehodnotil jako přitěžující, neboť není zřejmé, v jakém rozpoložení se 1. žalovaný bezprostředně po nehodě nacházel a z trestního spisu nebylo zjištěno žádné jeho chování, které by dokládalo jeho chladný a lhostejný postoj k způsobeným následkům bezprostředně po nehodě. Žalobkyně dostaly morální satisfakci v podobě odsouzení 1. žalovaného. Ten v průběhu trestního řízení zaslal jejich zástupkyni dopis, v němž vyjádřil lítost nad událostí a omluvu a nabídl jim finanční pomoc 100 000 Kč. Nabídka byla zástupkyní žalobců přijata, přesto 1. žalovaný odmítl uvedenou částku uhradit s odkazem na své finanční poměry. Pro žalobce takové chování žádnou satisfakci představovat nemůže. Naproti tomu skutečnost, že se 1. žalovaný obhajoval v trestním řízení tak, že vinu odmítal (s tím, že mu [jméno] [příjmení] vjela do cesty), a podání opravného prostředku proti odsuzujícímu trestnímu rozsudku (do trestu zákazu řízení) není možné pojímat za kritérium, jež by odůvodňovalo přiznání zvýšené kompenzace, neboť by šlo o pojetí, které by se dostávalo do kolize s realizací práva na obhajobu. Popírání viny a podávání opravných prostředků nelze bez dalšího považovat za jednání, které zvyšuje utrpení pozůstalého, ale za neutrální a legitimní výkon práva na obhajobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Postoj 1. žalovaného tak soud hodnotí jako neutrální, který zásadně neovlivnil duševní útrapy žalobkyň. Byl postižen podmíněným trestem odnětí svobody, byl mu uložen pro něho citelnější trest zákazu řízení vozidel, neboť provozování autodopravy bylo předmětem jeho podnikání, což mělo dopad i do jeho majetkové sféry.

13. Při stanovení výše satisfakčního plnění soud I. stupně vyšel z porovnání rozhodovací praxe soudů při rozhodování o přiznání finanční kompenzace nemajetkové újmy za smrt blízké osoby (čerpané z www.datanu.cz), zejména z trestních rozhodnutí soudů v adhézních řízeních, v nichž pozůstalí uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy za smrt blízké osoby zapříčiněné skutky kvalifikovanými jako přečin usmrcení z nedbalosti v důsledku dopravní nehody. Ve většině případů soudy rozhodovaly v mezích daných ustálenou judikaturou (např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, 4 Tdo 1402/2015, 7 Tdo 1389/2016), která stanoví u vztahů mezi nejblíže citově spjatými osobami náhrady v rozmezí 240 000 - 500 000 Kč v typově neutrálních případech. Ve většině rozsudků je v případě nejbližších pozůstalých satisfakce přiznávána na samé horní hranici uvedeného rozmezí (např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 10 To 299/2017, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 10 To 209/2017, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 10 To 233/2017, Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 1 T 3/2017, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 11 To 317/2014, Okresního soudu ve Svitavách ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 2 T 336/2014, Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 5 T 84/2015, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 6 To 579/2015, Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 1 T 3/2017). Náhrady nad rámec uvedeného rozpětí byly přiznány v případech, kdy soud u osob s velmi blízkými vazbami k zemřelému shledal zvláštní důvody, zejm. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, tzv.„ KOPRETINA“, u sedmileté dcery zemřelé, která byla osobně přítomna dopravní nehodě, která měla za následek smrt její matky, jež byla zároveň jejím jediným vyživujícím rodičem (700 000 Kč), ale také v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 68 To 309/2015, u dlouholetého manželství manželovi, který byl osobně přítomen nehodě (750 000 Kč), v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 6 To 579/2015 u nezaopatřených studujících dětí (17-20 let), kteří ztrátou zemřelého přišli o jediného rodiče (po 1 200 000 Kč), v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 6 To 113/2016, rodičům za smrt nezletilého dítěte (9 let) o 200 000 Kč nad horní hranici 500 000 Kč ponížena z důvodu pozitivního chování škůdce a 25% zavinění zemřelého, v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 9 To 358/2014, kdy zvláštní okolností bylo předchozí požití alkoholu škůdcem a ztráta dvou osob současně - jediné zletilé dcery a manžela (2 000 000 Kč) a v případě druhé (zletilé) pozůstalé ztráta otce a nevlastní sestry (1 000 000 Kč).

14. Pokud žalobci poukazovali na vyšší částky přiznávané v jiných státech (Španělsko, Itálie), soud I. stupně poukázal na srovnání provedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, v němž Nejvyšší soud uvedl, že„ na rozdíl od řízení ve státech, které do jedné částky, často skutečně dosahující řádově milionů, subsumují veškeré druhy škody a újmy, které pozůstalý je s to nárokovat, česká právní úprava důsledně rozlišuje nároky, které vyplývají z aktuální podoby občanského zákoníku (například vedle náhrady nemajetkové újmy jde o náhradu nákladů na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, ve smyslu ustanovení § 2966 o. z. apod.) Toliko pro srovnání lze dodat, že také jiné evropské právní úpravy se v obdobných případech převážně pohybují při stanovení výše nemajetkové újmy za usmrcení blízké osoby v rozmezí od 200 tis. Kč do 500 tis. Kč (20 tis. EUR - Belgie, Rakousko, Slovinsko, Švýcarsko). Některé státy (Finsko, Švédsko, Maďarsko) dokonce kompenzují nemajetkovou újmu v ještě nižším rozpětí od 100 tis. Kč do 200 tis. Kč, popřípadě u nich zákonná úprava takové nemajetkové újmy zcela absentuje, resp. náhradu nemajetkové újmy sekundárních obětí vůbec neumožňuje (Německo, Nizozemsko). Hlavní roli při stanovení konkrétní částky v uvedených mantinelech hrají jednak okolnosti případu a samozřejmě již konstatovaná blízkost osobního vztahu, kde nejvíce náleží pozůstalým rodičům, dětem a manželům, méně pak dalším příbuzným (sourozenci), přičemž jejich nárok může být podmíněn sdílením společné domácnosti.“ V případě porovnání částek přiznávaných za nemajetkovou újmu utrpěnou za smrt blízké osoby a v důsledku porušení jiných osobnostních práv (typicky újmy způsobené bulvárním periodikem) je třeba podle ustálené judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, či Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2844/14) zdůraznit, že při odškodnění nemajetkové újmy za smrt blízké osoby zpravidla dochází k satisfakci při projednání a meritorním rozhodnutí o trestné činnosti původce zásahu, kdy mu je uložena trestní sankce, což představuje nejcitelnější postih, který právo přiznává a zpravidla absentuje u jiných zásahů do osobnostních práv, ale je poskytnut v jiné (pro původce zásahu méně citelné) formě (zveřejnění omluvy, dání prostoru na vysvětlující reakci), čímž jsou odůvodnitelné zpravidla vyšší částky peněžité satisfakce.

15. Majetkové poměry 1. žalovaného nepředstavují podle soudu I. stupně okolnost významnou z hlediska dopadu do duševní sféry žalobkyň, jde pouze o určitý korektiv přiznání nároků, aby výsledná částka nebyla pro 1. žalovaného likvidační a umožnila mu vést snesitelný život, a aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15). Soud má přihlížet i k budoucím majetkovým poměrům žalovaného (s ohledem na jeho věk, zdravotní stav apod.). U žalovaného bylo zjištěno, že má tři nezletilé děti, přičemž podle svého vyjádření s jedním žije ve společné domácnosti a u dvou má stanovené výživné, které však„ na základě dohody s bývalou manželkou plnil tím, že se v její prospěch vzdal nároku na vypořádací podíl na nemovitosti patřící do zaniklého SJM“. Mění často zaměstnání, za rok 2017 měl zdaňovací příjem 159 337 Kč. Po svém odsouzení (do té doby měl čistý trestní rejstřík) se dopouštěl opakovaně majetkové trestné činnosti, za což byl 2x pravomocně odsouzen a bylo mu uloženo zaplatit náhradu škody [právnická osoba] v částce 200 000 Kč. Je v produktivním věku, netvrdil žádné zdravotní problémy, které by ho omezovaly ve výdělečné činnosti a je potenciálně schopen dosahovat vyšších výdělků. Soud pohlížel na současné majetkové poměry 1. žalovaného jako na relativní vodítko, když zároveň lze předpokládat s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora a novou judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016), že plnění za něj poskytne 2. žalovaná z titulu jeho zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem škodného vozidla (obdobný postoj k majetkovým poměrům škůdce viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 1389/2016).

16. S ohledem na výše uvedené soud I. stupně dospěl k závěru, že u žalobkyně c) je přiměřená částka 740 000 Kč za každého zemřelého. Nad rámec judikaturou uznané horní hranice v typově neutrálních případech soud považuje za přiměřené zvýšit odškodnění o 240 000 Kč. I když si soud uvědomuje rozdíl mezi případem tzv. KOPRETINY a posuzovaným případem, je přesvědčen, že i případ žalobkyně c) a její újma je výrazně vybočující ze standardních případů a je tzv. KOPRETINĚ typově podobná. Částka 240 000 Kč byla žalobkyni c) za každého ze zemřelých vyplacena 2. žalovanou, z tohoto důvodu jí soud přiznal 1 000 000 Kč (500 000 Kč za každého zemřelého) a ve zbytku žalobu zamítl. Žalobkyně a) a b) formálně nejsou nejbližšími osobami uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, nicméně zemřelí přebírali funkci, kterou v běžné rodině zastávají rodiče. Z tohoto důvodu soud považuje za odůvodnitelnou výši peněžité satisfakce přiznávanou judikaturou nejbližším rodinným příslušníkům, a to každé z žalobkyň a) a b) v částce 440 000 Kč za každého zemřelého. Jelikož obdržely odškodnění vyplacené 2. žalovanou, přiznal jim soud 200 000 Kč za každého zemřelého a ve zbytku nároku žalobu zamítl.

17. Věcnou pasivní legitimaci 2. žalované jako pojišťovny, u které měl 1. žalovaný pojištěnou odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla, soud I. stupně dovodil s ohledem na rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 24. 10. 2013, C -22/12 (Haasová proti Petríkovi a Holingové), ale i novou českou judikaturu (rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016). Podle posledně citovaného rozsudku má být ust. § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, vykládáno tak, že pojistitel je povinen v rámci pojistného plnění za škodu způsobenou provozem vozidla hradit i nemajetkovou újmu pozůstalých přiznanou na základě ust. § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. Přímý nárok žalobkyň vůči 2. žalované pak vyplývá z ust. § 9 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Soud zároveň rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit přiznané částky tak, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost plnění druhého (tzv. falešná solidarita) a zamítl ve výroku III. zaplacení žalované částky společně a nerozdílně, když solidarita závazku (§ 511 obč. zák.) nevyplývá z právního předpisu, dohody účastníků ani z povahy plnění, ale 1. žalovaný je povinen přiznanou částku uhradit z titulu nároků pozůstalých vůči původci zásahu do jejich soukromého života podle ust. § 13 odst. 2 obč. zák. a 2. žalovaná z titulu přímého nároku poškozeného vůči pojistiteli škůdce podle ust. § 9 zákona o pojištění za škodu způsobenou provozem vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013).

18. O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyněmi a), b) a c) a žalovanými soud I. stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť výše přiznané částky závisela na úvaze soudu. Náklady řízení žalobkyň tvoří náklady za odměnu advokáta vypočtenou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR z přisouzené částky (srov. usnesení ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015), tedy v případě žalobkyň a) a b) z částek 400 000 Kč a v případě žalobkyně c) z částky 1 000 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny u žalobkyň a) a b) činí 9 900 Kč podle ust. § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 1 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“) s tím, že vzhledem k zastupování všech žalobkyň jedním zástupcem náleží každé z nich odměna snížená o 20 % podle ust. § 12 odst. 4 AT, tedy 7 920 Kč. Sazba mimosmluvní odměny žalobkyně c) činí 12 300 Kč snížená o 20 %, tedy 9 840 Kč. Právní zástupce žalobkyň učinil úkony převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání ve dnech 9. 6. 2015, 10. 11. 2015, které trvalo přes 2 hodiny (tj. 2 úkony), 3. 11. 2016, 13. 2. 2017, 26. 2. 2018, 21. 5. 2018, které trvalo přes 4 hodiny (tj. 3 úkony), 10. 9. 2018, které trvalo přes 2 hodiny (tj. 2 úkony) a půl odměny za účast při vyhlášení rozsudku dne 12. 9. 2018, a písemná vyjádření ze dnů 19. 1. 2017, 9. 2. 2017 a 20. 3. 2018. Za písemná podání ze dnů 30. 11. 2017 (vztahující se k aktuálním majetkovým poměrům 1. žalovaného) a 1. 12. 2017 (vztahující se k otázce pasivní věcné legitimace 2. žalované) byla přiznána odměna pouze jedna, neboť uvedené informace mohlo obsahovat jedno podání. Odměna nebyla přiznána za doplnění žaloby ze dne 22. 6. 2015, jímž bylo doplněno pouze skutkové tvrzení, které mělo být obsaženo již v žalobě, za doplnění žaloby ze dne 21. 3. 2017 ohledně okolností nehody a statistiky R10, ze dne 21. 3. 2017 vztahující se k finančním dopadům smrti [jméno] a [jméno] [příjmení] pro rodinu, neboť se jednalo o skutečnosti, které mohly být žalobci doplněny v kterémkoliv dřívějším podání, a konečně za písemný závěrečný návrh, neboť byl přednesen a předložen až u závěrečného jednání konaného dne 10. 9. 2018, za úkony vztahující se k [jméno] [příjmení] ze dnů 23. 1. 2017, 21. 3. 2017 a 25. 10. 2017, neboť jeho nárok byl vyloučen k samostatnému řízení, v němž budou uvedené úkony zohledněny. Dále nebyla v odměně zohledněna podání ze dnů 27. 2. 2017, 3. 3. 2017, 21. 3. 2017, 27. 6. 2017, 12. 7. 2018, 25. 7. 2018, neboť se jednalo pouze o krátké průvodní dopisy k předkládaným důkazům. Dále náklady řízení tvoří náhrada hotových výdajů advokáta za 18 úkonů právní služby po 300 Kč ve výši 5 400 Kč podle ust. § 13 odst. 1, 3 AT (1/3 každé žalobkyni v částce 1 800 Kč). Celkem činí náklady žalobkyně a) 140 400 Kč, žalobkyně b) 140 400 Kč a žalobkyně c) 174 000 Kč.

19. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem d) a žalovanými soud I. stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 150 o.s.ř., neboť žalovaní sice byli vůči žalobci d) úspěšní, avšak soud shledal důvody zvláštního zřetele, pro které jim náhradu nákladů nepřiznal v plné výši. Je zřejmé, že i do práva na rodinný život žalobce d) bylo zasaženo, byť méně citelně. I žalobce d) se musel vyrovnat se změnou života svou i svých blízkých a nárok na plnění podle ust. § 13 obč. zák. mu nevznikl proto, že poskytnutá satisfakce jeho újmu plně vyvážila. Z tohoto důvodu soud přiznal oběma žalovaným náhradu nákladů v rozsahu 50 % Náklady řízení 1. žalovaného tvoří odměna advokáta vypočtená z žalované částky 1 500 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny činí 14 300 Kč za 1 úkon právní služby podle ust. § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 1 odst. 1 AT. Zástupce 1. žalovaného učinil úkony převzetí a příprava zastoupení, účast u jednání konaných ve dnech 9. 6. 2015, 10. 11. 2015, které trvalo přes 2 hodiny (tj. 2 úkony), 3. 11. 2016, 13. 2. 2017, 26. 2. 2018, 21. 5. 2018, které trvalo přes 4 hodiny (3 úkony), 10. 9. 2018, které trvalo přes 2 hodiny (2 úkony), vyjádření k doplnění žaloby ze dne 20. 8. 2015, písemné námitky k zadání znaleckého posudku ze dne 29. 2. 2016 (poloviční sazba), písemné vyjádření ze dnů 26. 10. 2016, 7. 2. 2017 a 7. 4. 2018. Nebyla přiznána odměna za vyjádření k žalobě ze dne 9. 6. 2015, neboť bylo předloženo až u jednání konaného stejného dne, kde bylo také předneseno (písemné vyhotovení tak bylo nadbytečné), a stejně tak za závěrečný návrh předložený a přednesený až u jednání konaného dne 10. 9. 2018. Dále náklady řízení tvoří náhrada hotových výdajů advokáta za 17 úkonů právní služby po 300 Kč ve výši 5 100 Kč podle ust. § 13 odst. 1, 3 AT a celkem činí 241 050 Kč, 50 % z této částky je 120 525 Kč.

20. Náklady řízení 2. žalované jako nezastoupeného účastníka byly přiznány podle vyhl. č. 254/2015 Sb. od doby její účinnosti (od 6. 10. 2015), tedy za úkony učiněné po tomto datu, tj. za účast u jednání konaných ve dnech 10. 11. 2015, které trvalo přes 2 hodiny (2 úkony), 3. 11. 2016, 13. 2. 2017, 26. 2. 2018, 21. 5. 2018, které trvalo přes 4 hodiny (3 úkony) a 10. 9. 2018, které trvalo přes 2 hodiny (2 úkony). Písemný závěrečný návrh soud nepovažoval za úkon, neboť byl předložen až při jednání konaném dne 10. 9. 2018, kdy byl současně 2. žalovanou přednesen. Náklady řízení 2. žalované činí částku 3 000 Kč (10 úkonů po 300 Kč). Soud jí přiznal 50 %, tj. částku 1 500 Kč.

21. Povinnost k plnění byla stanovena ve lhůtě 2 měsíců vzhledem k vysokým částkám (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), u účastníků zastoupených advokátem na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

22. O náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 a 3 o.s.ř. V řízení byli neúspěšní žalovaní a žalobce d), proto jim soud uložil zaplatit náhradu nákladů státu, každému v rozsahu 1/3. Náklady řízení představují náklady vyplaceného znalečného za znalecký posudek [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ve výši 21 700 Kč, přičemž každý z označených účastníků byl uznán povinným uhradit částku 7 233 Kč. Znalecký posudek [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nebyl zahrnut do nákladů, neboť se týkal [jméno] [příjmení], řízení o jehož nároku bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. Povinnost k plnění nákladů státu byla stanovena v dvouměsíční pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

23. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým předchozím rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-500, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2020, č. j. 21 Co 157/2019-564, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl i v části, kterou bylo žádáno, aby 1. a 2. žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 400 000 Kč, žalobkyni b) 400 000 Kč a žalobkyni c) 1 000 000 Kč (výrok I.), ve výroku III. jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žalobci a), b), c) a d) jsou povinni nahradit ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalobců zaniká povinnost plnit ostatních žalobců, 1. žalovanému náklady řízení ve výši 64 600 Kč (výrok III.), 2. žalované náklady řízení ve výši 3 300 Kč (výrok IV.), České republice na účet Okresního soudu Praha - východ náklady řízení státu ve výši 14 466 Kč (výrok V.), 1. žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 24 800 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok VI.) a 2. žalované náklady odvolacího řízení ve výši 18 000 Kč (výrok VII.).

24. V odůvodněnítohoto rozhodnutí odvolací soud především uvedl, že se nezabýval rozšířením žaloby o úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z přiznaných částek, a to ode dne 6. 12. 2012, což je datum prvoinstančního trestního rozsudku, které právní zástupce učinil až u jednání odvolacího soudu konaného dne 13. 5. 2020, neboť se podle jeho názoru jednalo o nový nárok, jehož uplatnění v odvolacím řízení ust. zapovídá § 216 odst. 2 o.s.ř.

25. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Přisvědčil soudu I. stupně, že právní poměry účastníků je nutno posuzovat podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013, neboť k jednání, v důsledku něhož se žalobci svých nároků domáhají, došlo dne 12. 2. 2012 (ust. § 3028 odst. 3 o.z.). Se soudem I. stupně souhlasil v jeho závěru, že 1. žalovaný porušil své právní povinnosti vyplývající mu ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, čímž způsobil smrt [jméno] a [jméno] [příjmení], a zasáhl tak do osobnostních práv žalobců na rodinný život, když za tento následek odpovídá i jako provozovatel motorového vozidla. Správnou shledal rovněž úvahu soudu I. stupně o tom, že žalobci mají právo na finanční odškodnění.

26. Na rozdíl od soudu I. stupně byl však odvolací soud toho přesvědčení, že přiměřené finanční satisfakce se žalobcům již dostalo, když jim byly 2. žalovanou vyplaceny náhrady určené ustanovením § 444 odst. 3 obč. zák. Nárok na nemajetkovou újmu konkrétně vyjmenovaných pozůstalých v případě úmrtí blízké osoby podle ust. § 13 odst. 2, 3 obč. zák. je totiž konzumován úpravou uvedenou v ust. § 444 odst. 3 obč. zák., která jednorázové odškodnění pozůstalých vymezuje pevnými částkami. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 16/04 sice nevylučuje, aby se, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, dotčené osoby domáhaly další satisfakce cestou ust. § 13 odst. 2 a 3 obč. zák., pro takový postup je však místo jen při zcela mimořádných okolnostech, tj. při mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných situacích, za nichž k porušení práva došlo. Jde o právní institut zcela výjimečného charakteru. Jako příklad lze z judikatury z doby účinnosti ust. § 444 odst. 3 obč. zák. uvést věc řešenou Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 24 C 7/2007, v níž rozhodoval o náhradě nemajetkové újmy vzniklé usmrcením tříměsíční dcery žalobců v zařízení žalované, k němuž došlo v důsledku hlubokých popálenin 40 % povrchu těla vzniklých tepelným působením dysfunkční vyhřívací podušky při operaci dítěte. Vzhledem k okolnostem případu krajský soud pokládal standardní náhrady žalobcům podle ust. § 444 odst. 3 obč. zák. ve výši po 240 000 Kč za nedostačující, a proto přistoupil ke stanovení dalších satisfakcí. Jako mimořádné skutečnosti svědčící ve prospěch zvýšení náhrad hodnotil zejména způsob usmrcení dítěte, k němuž došlo v důsledku závažných a rozsáhlých popálenin a který je v obecném lidském chápání možno považovat z hlediska pozůstalých za mimořádně traumatizující, poměrně dlouhou dobu, při níž rodiče bezmocně přihlíželi umírání dítěte na následky popálenin, a skutečnost, že došlo k usmrcení velmi malého dítěte ve věku pouhých 3 měsíců. V řízení sp. zn. 30 Cdo 947/2011 řešil Nejvyšší soud ČR případ, kdy v důsledku dopravní nehody došlo k trvalému a těžkému zdravotnímu poškození matky žalobkyně. Před nehodou byla aktivní, činorodá, přiměřeně zdravá, navštěvovala univerzitu třetího věku, byla zaměstnaná, vedla si domácnost, ráda cestovala, navštěvovala divadlo, stýkala se s žalobkyní i s její rodinou. Následkem dopravní nehody došlo k poranění jejího mozku a ke ztrátě intelektu (středně těžké demenci), kdy je schopna pouze základní komunikace, došlo k jejímu zohyzdění a není schopna sebeobsluhy, dodržování osobní hygieny ani samostatné chůze. Nejvyšší soud ČR přisvědčil odvolacímu soudu, který konstatoval, že smrt osoby blízké je těžkým a nereparovatelným zásahem do práv na soukromí a rodinný život nejbližších pozůstalých, jde ale o zásah jednorázový, který se obvykle během času zmírňuje. Jde-li ale o případ, kdy osoba dopravní nehodu přežije, avšak s následkem, že je trvale a těžce poškozená na zdraví, a proto zůstane v takřka vegetativním stavu, jde o zásah do práva na soukromí nejbližších příbuzných, jež má trvalý charakter a tento zásah se neustále opakuje při každé návštěvě poškozeného. Takovýto zásah je obvykle podstatně hlubší než zásah smrtí. V těchto okolnostech shledal i Nejvyšší soud ČR mimořádné okolnosti, pro které bylo namístě přiznat žalobkyni finanční zadostiučinění podle ust. § 13 nad rámec částky uvedené v ust. § 444 odst. 3 obč. zák.

27. V poměrech přezkoumávané věci odvolací soud žádné takto zcela mimořádně závažné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nemajetkové újmy nad rámec částek uvedených v ust. § 444 odst. 3 obč. zák. neshledal. Přitom konstatoval, že nehodlá jakkoliv zlehčovat následky předmětné dopravní nehody. Každé úmrtí při dopravní nehodě je velkou tragédií a každé takové úmrtí nereparovatelným způsobem zasáhne do osobnostních práv pozůstalých a do jejich rodinného života. Ve fungující rodině má taková událost vždy negativní důsledky na rodinné vazby a psychiku pozůstalých, život každé takové rodiny se významně kvalitativně změní. Nicméně ze skutkových zjištění dospěl k závěru, že intenzita nemajetkové újmy všech žalobců nepřekračuje obvyklou úroveň v obdobných případech. Všechny okolnosti, které žalobci uvádějí jako okolnosti mimořádné (údržba domu a hrazení nákladů na bydlení, opravy a údržba automobilů, péče o zahradu, vedení domácnosti žalobců, péče o vnučky, možnost seberealizace žalobkyně c/, finanční podpora rodiny žalobců a jejich možnost trávit 2 až 3 měsíce v roce ve vlastním domě ve Španělsku, cestovat do zahraničí, atd.) jsou okolnosti ekonomické, které by mohly odůvodnit určité nároky reparační, nikoliv nároky satisfakční. Tyto okolnosti nevypovídají ničeho o mimořádných citových vazbách v rodině, stejně jako skutkové tvrzení žalobců, že zemřelí mohli být vzhledem ke svému zdravotnímu stavu stále„ ku pomoci“. Skutečnost, že žalobci žili se zemřelými ve společné domácnosti a byli si s nimi blízcí, bylo důvodem odškodnění žalobců a), b) a d). Pokud by tomu tak nebylo, nevznikl by jim nárok na odškodnění podle ust. § 444 odst. 3 obč. zák. vůbec. Na druhé straně 1. žalovaný předmětnou dopravní nehodu způsobil z nedbalosti, pro tvrzení žalobců, že šlo o zavinění na úrovni hrubé nedbalosti až nepřímého úmyslu, žádná skutková zjištění nenasvědčují. V době střetu jel rychlostí 119 až 131 km/hod., tedy rychlostí nikoliv nepřiměřenou, nepožil alkohol ani jiné omamné látky. Naopak vozidlo zemřelých jelo po dálnici rychlostí 57 až 63 km/hod., tedy, z nezjištěných důvodů, podstatně pomaleji než ostatní vozidla. Je obecně známou skutečností, že nepřiměřeně pomalá jízda po dálnici je extrémně nebezpečná. Žalobcům se navíc dostalo určité morální satisfakce v podobě odsuzujícího trestního rozsudku, v němž byla vyslovena vina 1. žalovaného a byl mu uložen, ve srovnání s obdobnými případy, poměrně přísný trest, který měl, zejména s ohledem na uložený trest zákazu řízení motorových vozidel, pro jeho podnikání likvidační důsledek. Z uvedeného odvolací soud uzavřel, že dostatečnou satisfakcí žalobců bylo jednorázové odškodnění podle ust. § 444 odst. 3 obč. zák., kterého se jejich rodině dostalo v celkové výši 2 400 000 Kč plus 37 294 Kč na náklady pohřbu.

28. Argumentaci soudu I. stupně, který v posuzovaném případě shledal okolnosti podobné okolnostem v případu označovaném jako tzv.„ KOPRETINA“ (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015), shledal odvolací soud nepřípadnou, neboť nelze srovnávat situaci osiřelé sedmileté dívky, která byla dopravní nehodě, při níž zemřela její matka, jež byla jejím jediným pečujícím rodičem, účastna a která musela jejímu umírání přihlížet, s posuzovaným případem.

29. Odvolací soud nepřisvědčil odvolatelům ani v jejich tvrzení, že současná rozhodující praxe směřuje k přiznávání odškodnění sekundárním obětem dopravních nehod v částkách mnohem vyšších, než jsou částky v řádech milionů Kč. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, č. j. 25 Cdo 894/2018-239, mj. vyložil, že funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně funkce satisfakční, tj. přiměřeně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se„ odškodnit“ nedá a její rozsah nelze ani exaktně kvantifikovat, lze za ni„ jen“ poskytnout zadostiučinění (satisfakci), která má alespoň zmírnit nepříznivé stavy vzniklé škodlivým zásahem do osobnostní sféry poškozeného, případně mu poskytnout, aby si těžko měřitelné a na peníze ne zcela exaktně převoditelné potíže nemajetkového charakteru vykompenzoval tím, že si pomocí finančních prostředků, případně předmětů či požitků pořízených za poskytnutou náhradu, zpříjemní či usnadní život. Soukromoprávní povaze osobnostních práv odpovídá tedy především satisfakční funkce jejich ochrany. Úprava odpovědnosti za újmu v českém právu až na výjimky neplní represivní funkci, tu přenechává zásadně trestnímu, resp. správnímu právu. Sankční (preventivně-sankční) funkci ve smyslu punitivním (trestajícím) lze snad výjimečně připustit v případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí ze strany informačních médií. I judikatura přechodného období do účinnosti nového občanského zákoníku (1. 1. 2014), vycházející z názoru, že není vyloučeno, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04) tento postup vyhrazovala pro případy mimořádné z hlediska závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či okolností, za nichž k porušení práva došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007). Takto přiznávané částky se pohybovaly v řádu několika desítek až stovek tisíc, nikoli tedy v řádu milionů, Kč. Případné excesy nejsou následováníhodné a nemohou být považovány za ustálenou judikaturu. Také jiné evropské právní úpravy se v obdobných případech převážně pohybují při stanovení výše nemajetkové újmy za usmrcení blízké osoby v rozmezí od 200 tisíc Kč do 500 tisíc Kč (20 tisíc Euro - Slovensko, Belgie, Rakousko, Slovinsko, Švýcarsko). Některé státy (Finsko, Švédsko, Maďarsko) dokonce kompenzují nemajetkovou újmu v ještě nižším rozpětí od 100 tisíc Kč do 200 tisíc Kč, popřípadě u nich zákonná úprava takové nemajetkové újmy zcela absentuje, respektive náhradu nemajetkové újmy sekundárních obětí vůbec neumožňuje (donedávna Německo a Nizozemsko).

30. V souvislosti se změnou rozhodnutí soudu I. stupně odvolací soud v souladu s ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem I. stupně, podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. o nákladech odvolacího řízení a podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. o náhradě nákladů řízení státu.

31. K dovolání žalobkyň proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudkem ze dne 25. 8. 2021, č. j. 25 Cdo 1694/2021-612, rozsudek odvolacího soudu, s výjimkou výroku II., jímž byl potvrzen zamítavý výrok III. rozsudku soudu I. stupně, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.) a dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyněmi a), b), c) a oběma žalovanými zamítl (výrok II.).

32. Dovolací soud připomněl, že je ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, nebo ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016), že zvýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ust. § 444 odst. 3 obč. zák. cestou ust. § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. má místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Paušální částky uvedené v ust. § 444 odst. 3 obč. zák. jsou ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu považovány za standardní náhradu pro případy běžné (obvyklé), kterou je v případě mimořádně intenzivních vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými a tomu odpovídající mimořádné nemajetkové újmy na straně blízkých osob možno zvýšit cestou náhrady za zásah do soukromého a rodinného života v rámci nároků na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, nebo důvody rozsudku téhož soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2276/2018). Náhrada nemajetkové újmy má primárně funkci satisfakční, tj. stanovit její výši přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá„ odškodnit“, rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a lze za ni„ jen“ poskytnout zadostiučinění (satisfakci). Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií.

33. Relevantní kritéria pro rozhodování o výši peněžité náhrady shrnul Nejvyšší soud na základě poznatků z judikatury k občanskému zákoníku z roku 1964 v rozsudku ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, který Ústavní soud sice zrušil, avšak hlediska určení výše náhrady převzal do nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, (odst. 53 a 54), kde vyslovil, že okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Jiná forma satisfakce než peněžitá (např. omluva odpovědné osoby) sice nemůže být zpravidla sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení jejího významu se však může projevit ve snížení peněžitého zadostiučinění. Okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu), jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce - fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. V tomtéž nálezu Ústavní soud rovněž vyslovil, že po důkladném zhodnocení shora uvedených kritérií musí obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně vyložit, jakým způsobem jednotlivá kritéria posoudily a jak se to které kritérium podílelo na určení konečné výše náhrady. Absence náležitého zohlednění kritérií pro stanovení výše peněžité náhrady může představovat porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

34. V projednávané věci se dovolací soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který neshledal mimořádné okolnosti, pro něž by vznikl nárok na náhradu za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň podle § 13 obč. zák. Odvolací soud především nezohlednil okolnost, že žalobkyně ztratily současně dvě blízké osoby, přičemž u žalobkyň a) a b) šlo o prarodiče, u žalobkyně c) o rodiče. Nejvyšší soud v rozsudku z 13. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1835/2020, zdůvodnil, že zahyne-li v důsledku škodní události více než jedna osoba, mělo by se to projevit ve zvýšení náhrady blízkému pozůstalému nad rámec pouhého součtu přiměřených náhrad za ztrátu každé z usmrcených osob. Tím spíše se toto východisko uplatní v případě úmrtí obou rodičů při stanovení náhrady za duševní útrapy pozůstalého (byť zletilého a zaopatřeného) potomka. Ztráta obou rodičů současně je nepochybně objektivně způsobilá přivodit člověku bolestnější prožitek, než ztráta jednoho z rodičů při zachování možnosti hledat oporu a lásku u druhého z rodičů, proto již z tohoto důvodu by peněžitá náhrada za duševní útrapy měla být vyšší než součet náhrad, jež by pozůstalému náležely při úmrtí každého z rodičů. Byť v tomto případě Nejvyšší soud posuzoval skutkový stav podle úpravy účinné od 1. 1. 2014 (§ 2959 o.z.), zmíněné závěry jsou plně aplikovatelné i v daném případě. Odvolací soud dále nevzal v potaz ani mimořádně kvalitní a úzké rodinné a přátelské vztahy žalobkyň se zesnulými, nezohlednil skutečnost, že žalobkyně s poškozenými žily po celý život„ pod jednou střechou“ a že šlo o soužití harmonické a bezkonfliktní. Součástí soukromého života je také život rodinný, který v sobě zahrnuje právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, tak aby bylo možné rozvíjet a naplňovat i vlastní osobnost; zaviněná smrt blízké osoby je zpravidla významným zásahem do těchto hodnot. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyněmi uváděné okolnosti, z nichž dovozují mimořádně citové vazby s poškozenými, jsou okolnosti ekonomické, které by mohly odůvodnit určité nároky reparační, nikoli satisfakční, a že nevypovídají ničeho o mimořádných citových vazbách v rodině, je v rozporu s judikaturou vymezenými kritérii pro rozhodování o výši relutární náhrady, neboť právě intenzita vztahu žalobce se zemřelým s případným přihlédnutím k existenční závislosti pozůstalého na usmrcené osobě se považuje za klíčové východisko. Právě to, že poškození žalobkyni c) výrazně pomáhali při výchově a péči o žalobkyně a), b), s nimiž měli citové vztahy na vyšší úrovni, než bývají standardní vazby mezi prarodiči a vnoučaty, že tato přirozená podpora a péče ze strany poškozených umožňovala žalobkyni c) pracovní a zájmovou seberealizaci vzhledem k častému pobytu žalobce d) v zahraničí, že břemeno péče o nemocného bratra přešlo náhle z poškozených na žalobkyni c), že poškození spolu s žalobkyněmi tvořili jeden funkční citově a sociálně propojený celek a že přišly najednou o dvě blízké osoby současně, zintenzivňují a prohlubují zásah do soukromého a rodinného života, a jsou tak nepochybně důvodem pro přiznání peněžité náhrady postupem podle § 13 odst. 2 obč. zák. nad rámec 2. žalovanou poskytnutého jednorázového odškodnění.

35. Dovolací soud s odvolacím soudem souhlasil, že okolnosti nyní projednávané věci nejsou z hlediska závažnosti, intenzity, bolesti prožívání srovnatelné s případem označeným jako tzv. Kopretina. Neznamená to však, že v nyní projednávané věci nárok na odškodnění podle ust. § 13 odst. 2 obč. zák. vůbec nevznikl. Ve zmíněném rozsudku sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 Nejvyšší soud posuzoval případ dopravní nehody, při které obviněný jako řidič osobního motorového vozidla porušil zákaz předjíždění, vjel do levé poloviny vozovky a při předjíždění vozidla jedoucího bezprostředně před ním se ve vysoké rychlosti střetl s dalším vozidlem, které jelo před ním ve stejném směru, avšak odbočovalo vlevo, a v kterém byla na místě usmrcena poškozená žena - matka dítěte ve věku [anonymizována čtyři slova]. V odůvodněnítohoto rozsudku Nejvyšší soud podrobně vyložil hlediska rozhodná pro posouzení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením blízké osoby, zdůraznil, která hlediska je třeba brát v úvahu na straně poškozeného a která na straně škůdce, a zároveň vytýčil princip proporcionality, jehož účelem je mimo jiné eliminovat bezbřehé uplatňování neopodstatněných nároků v nadsazené výši. Takto rozvedené úvahy spolu s porovnáním toho, jak se podobné případy posuzují v některých jiných evropských státech, vedly Nejvyšší soud ke stanovení základního orientačního rámce v rozpětí od 240 000 Kč do 500 000 Kč. Zároveň ale Nejvyšší soud připustil, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu může být horní hranice uvedeného rozpětí překročena, a v této věci tak sám učinil. I v dalších případech dopravních nehod (s nedbalostním zaviněním) se odškodnění nemajetkové újmy nejbližších příbuzných nad rámec zákonem stanovených paušálních částek (řešené podle § 13 obč. zák.) pohybovalo okolo 200 000 Kč a více; srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 24 C 39/2009, kde manželovi zemřelé, který však byl svědkem nehody, bylo přiznáno 500 000 Kč a dceři i synovi, každému 200 000 Kč, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 3 Co 157/2010, kde manželce bylo přiznáno 400 000 Kč, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 3 Co 32/2012, kde došlo k dopravní nehodě v důsledku útěku dobytka z chovného zařízení na dálnici, bylo pozůstalé manželce přiznáno 400 000 Kč, matce 300 000 Kč a nezl. synovi 645 000 Kč.

36. Dovolací soud odvolacímu soudu dále vytkl, že se nezabýval rozšířením žaloby o úroky z prodlení, uplatněným až v průběhu odvolacího řízení, s odůvodněním, že jde o nový nárok. Dovolací soud vyložil, že v odvolacím řízení je změna žaloby přípustná a z ust. § 216 odst. 2 o.s.ř. vyplývá pouze, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Novým nárokem se přitom rozumí nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve, před soudem I. stupně, uplatněným nárokem. Takovým novým nárokem však není akcesorický nárok na příslušenství pohledávky. Jestliže odvolací soud za této situace nerozhodl o změně žaloby podle ust. § 95 o.s.ř. a nadále jednal a rozhodl o původní žalobě, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004). K povaze nároků plynoucích z práva na ochranu osobnosti se vyjádřil též Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, v němž uvedl, že nároky plynoucí z práva na ochranu osobnosti, resp. z jeho porušení mohou mít nemajetkovou (morální) i majetkovou povahu. Typickým majetkovým nárokem je nárok na přiměřené zadostiučinění za způsobenou újmu poskytnutý v penězích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, publikovaný pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí o peněžité náhradě podle ust. § 13 odst. 2 obč. zák. má charakter deklaratorní, neboť nárok na zaplacení úroků z prodlení oprávněnému vzniká již ode dne následujícího poté, co povinného vyzval k plnění, resp. neučiní-li tak, pak mu úroky z prodlení plynou ode dne, kdy byla povinnému doručena žaloba. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je tak nutno považovat za nárok majetkové povahy, tj. za peněžitý dluh, byť plynoucí z osobnostních práv, a dostane-li se povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení.

37. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení s tím, že na odvolacím soudu bude, aby posoudil rozhodná kritéria při určování výše náhrady za nemajetkovou újmu a aby provedl srovnání s obdobnými případy při současném dodržení zásady proporcionality. Bude přitom vázán právním názorem dovolacího soudu na existenci nároku na odškodnění nemajetkové újmy za zásah do rodinného a soukromého života žalobkyň podle ust. § 11 a 13 obč. zák. Znovu se též vypořádá s rozšířením žaloby o úroky z prodlení uplatněným v odvolacím řízení. Jinak ovšem výrok II. rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně ve vztahu mezi dovolatelkami a žalovanými, s ohledem na shora uvedenou komparaci s obdobnými případy z hlediska výše náhrady této nemajetkové újmy obstojí, neboť žalobkyněmi celkově požadované náhrady svou několikamilionovou výší již vybočují z rámce odškodňovací praxe soudů podle zákona č. 40/1964 Sb. V tomto rozsahu proto dovolací soud neshledal dovolání žalobkyň důvodným.

38. Odvolací soud v dalším řízení především v souladu se závazným pokynem dovolacího soudu usnesením ze dne 8. 4. 2022, 21 Co 157/2019-668, připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně a), b) a c) kromě žalobou uplatněných částek žádají rovněž úroky z prodlení ve výši 8,05 % z těchto částek počítané ode dne 6. 12. 2012 do zaplacení.

39. Za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. odvolací soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť šlo již jen o právní hodnocení správně zjištěného skutkového stavu, který nadto dovolací soud odvolacímu soudu sdělil s tím, že jde o jeho závazný právní názor na existenci nároku, žalobkyně a), b) a c) s tímto postupem vyslovily podáním jejich právního zástupce ze dne 14. 4. 2022 souhlas a žalovaní se k výzvě soudu, aby do 7mi dnů od jejího doručení sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, nevyjádřili, proto odvolací soud jejich souhlas s tímto postupem předpokládal.

40. Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že účastníkem tohoto dalšího odvolacího řízení již nebyl žalobce d), který dovolání proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu nepodal a jeho zrušená část se jej netýká. Pokud mu byly doručovány písemnosti týkající se tohoto odvolacího řízení, bylo to toliko za účelem poskytnutí informace o něm bez jakýchkoliv procesních důsledků.

41. Odvolací soud, jsa vázán závazným právním názorem soudu dovolacího, uzavírá, že v posuzovaném případě jsou dány důvody pro přiznání peněžité náhrady postupem podle ust. § 13 odst. 2 obč. zák. nad rámec žalovanou poskytnutého jednorázového odškodnění, a to na základě posouzení rozhodných kritérií při určování výše náhrady za nemajetkovou újmu, jak učinil dovolací soud ve svém kasačním rozsudku (viz odst. 34. tohoto rozsudku). Na základě srovnání s obdobnými případy při současném dodržení zásady proporcionality, které provedl dovolací soud (viz odst. 34. tohoto rozsudku), nelze dojít k jinému závěru, než že částky, které soud I. stupně výrokem I. svého rozsudku přiznal (žalobkyni a/ po 200 000 Kč za každého zemřelého, žalobkyni b/ taktéž po 200 000 Kč za každého zemřelého a žalobkyni c/ po 500 000 Kč za každého zemřelého), tomuto srovnání a zásadě proporcionality odpovídají. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve věcném výroku I. podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil s tím, že žalovaní 1. a 2. jsou povinni částky přiznané žalobkyním a), b) a c) zaplatit spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % počítaným ode dne 6. 12. 2012 do zaplacení, když se jedná o zákonný úrok z prodlení a žalovaní byli se zaplacením požadovaných částek ke dni 6. 12. 2012 prokazatelně v prodlení, neboť se jedná o datum vyhlášení rozsudku v trestním řízení, k němuž se se svými nároky připojily v rámci adhezního řízení. Odvolací soud neshledal pochybení ani v závislých nákladových výrocích IV. a VI., proto v nich rozsudek soudu I. stupně podle ust. § 219 o.s.ř. rovněž potvrdil.

42. O nákladech řízení odvolacího a dovolacího rozhodl odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 a § 243g odst. 1 věty druhé o.s.ř. podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť výše přiznaných částek závisela na úvaze soudu, a přiznal žalobkyním na nákladech prvního odvolacího řízení částku 112 500 Kč sestávající z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (podání odvolání, vyjádření k odvolání žalovaných a účast u jednání odvolacího soudu) při zastupování 3 osob, kterým na náhradu nákladů řízení vzniklo právo, tj. za 9 úkonů, po 12 400 Kč z tarifní hodnoty součtu přiznaných nároků 1 800 000 Kč, tj. 15 500 Kč, snížených o 20 %, tj. 9 x 12 400 Kč = 111 600 Kč (§ 7 bod 6., § 12 odst. 4 AT) a 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, tj. 900 Kč. Za řízení dovolací jim přiznal náklady řízení ve výši 37 500 Kč za 1 úkon právní služby (podání dovolání) při zastupování 3 osob, tj. za 3 úkony, po 12 400 Kč z tarifní hodnoty součtu přiznaných nároků 1 800 000 Kč, tj. 15 500 Kč, snížených o 20 %, tj. 3 x 12 400 Kč = 37 200 Kč (§ 7 bod 6., § 12 odst. 4 AT) a 1 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT. Za druhé odvolací řízení žalobkyním náklady řízení nevznikly.

43. Náklady řízení odvolacího a dovolacího v celkové výši 150 000 Kč jsou žalovaní povinni žalobkyním uhradit, s ohledem na jejich výši, v podstatně delší pariční lhůtě, než stanoví ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., k rukám advokáta, který žalobkyně v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

44. Vzhledem k tomu, že při vyhlášení rozsudku došlo ke zřejmým nesprávnostem, kdy ve výroku III. bylo místo správného slova„ žalobkyním“ uvedeno nesprávné„ žalobkyni“ a bylo vynecháno„ k rukám jejich právního zástupce“, odvolací soud tyto zřejmé nesprávnosti postupem podle ust. § 164 o.s.ř. tímto opravuje.

Poučení