24 CO 182/2022 - 379

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupen [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokátem, sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], zastoupen [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem, sídlem [adresa], o zřízení služebnosti nezbytné cesty za náhradu a stanovení jistoty, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 2. 2022, č. j. 19 C 277/2019-329, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 9 312,23 Kč na nákladech odvolacího řízení, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta, se sídlem v [obec].

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zřídil v rozsahu, určeném geometrickým plánem [číslo] zpracovaným a úředně ověřeným [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne [datum], pod [číslo] který je nedílnou součástí rozsudku, služebnost, a to právo nezbytné cesty, spočívající v průjezdu a průchodu přes pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], obec Loukov, okres [okres], který je zapsán na [list vlastnictví] v KN u KÚ pro [územní celek], KP [okres], ve prospěch nemovitostí, zapsaných na [list vlastnictví] v KN u KÚ pro [územní celek], KP [okres], v k. ú. [obec] u [obec], [územní celek], okres [okres], konkrétně uvedených v tomto výroku I. rozsudku. Výrokem II. tohoto rozsudku pak stanovil, že výrokem I. rozsudku zřízená služebnost nezbytné cesty se poskytuje za jednorázovou úplatu ve výši 158 287,50 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. tohoto rozsudku pak dále zamítl návrh žalovaného na poskytnutí mu jistoty žalobcem ve výši 5 000 000 Kč. Výrokem IV. tohoto rozsudku dále pak rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a konečně výrokem V. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi - plnou náhradu nákladů řízení ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením, ve lhůtě 15 dnů od právní moci samostatného usnesení (samostatným usnesením pak soud prvního stupně již i stanovil výši nákladů řízení státu částkou 37 239 Kč, jíž má zaplatit žalovaný, jak mu bylo již dříve uloženo výrokem V. rozsudku).

2. K důvodům tohoto svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že výsledky v řízení provedeného dokazování přinesly to zjištění, že žalobce využívá své nemovitosti (ucelený průmyslový areál) k podnikatelské činnosti, spočívající v autodopravě, k těmto svým nemovitostem nemá jiný přístup, než cestou, nacházející se reálně na pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví dnes žalovaného (na pozemky ve vlastnictví žalobce sice navazují pozemky ve vlastnictví [územní celek], jedná se však o pole a remízky, na nichž žádná reálná cesta neexistuje). Žalobce, ale i jeho právní předchůdci (dřívější majitelé průmyslového areálu, který je nyní ve vlastnictví žalobce), je pak jedinou osobou (jde o omezený okruh osob, jde-li o majitele, zaměstnance, dodavatele, odběratele), využívající reálně stávající cestu na pozemku žalovaného k přístupu ke svým nemovitostem, a to podle vyjádření [územní celek] všichni již po velmi dlouhou dobu (180 let), přičemž je tato cesta stále vedena v evidence majetku obce. Je tedy splněna v dané věci ta zákonná premisa, že nemovitosti žalobce nelze řádně užívat proto, že nejsou v případě znemožnění užívání stávající historické cesty na pozemku žalovaného nikterak napojeny na jinou veřejnou cestou, přitom tento stav nenastal v důsledku hrubé nedbalosti či dokonce úmyslného zavinění žalobce, neboť cesta byla historicky užívána jeho právními předchůdci, žalobce v době nabytí majetku v rámci privatizace, ale ani později, neměl žádný důvod k tomu se domnívat, že je ve vlastnictví jiného subjektu, než [územní celek], která navíc tuto cestu svým nákladem dosud udržuje, je dost dobře možné, že v rámci restituce pozemek, na němž vede historická cesta, získali vlastníci, kteří jej dále převedli žalovanému, až poté, co do svého vlastnictví průmyslový areál získal žalobce. Žalovaný přistoupil ke koupi pozemku, k němuž je žádáno žalobcem zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti, až poté, co se nedohodl s žalobcem na koupi nemovitostí žalobce, ani akcií žalobce. Je přitom neobvyklé koupit si pozemek, na němž je historická cesta, vedoucí pouze k průmyslovému areálu ve vlastnictví jiného subjektu, který tak nelze využít jiným způsobem, než právě k dopravě do tohoto areálu. Žalovaný přitom nevlastní žádný z pozemků, přiléhajících v daném místě k jím zakoupenému pozemku, na němž se nachází historická cesta, svůj důvod koupě pozemku, na němž se nachází historická cesta, soudu relevantně nesdělil. Lze se tak tedy domnívat, že pro koupi pozemku, na němž vede historická cesta, neexistuje pro žalovaného žádný reálný ekonomický důvod, resp. o tomto lze čistě jen spekulovat. Při koupi tohoto pozemku žalovaným si žalovaný byl (musel být) vědom toho, že kupuje pozemek, na němž je historická cesta, vedoucí do areálu jiného subjektu (žalobce), přičemž se jedná o jedinou přístupovou cestu do tohoto areálu, jakož i toho, v jakém stavu cesta je a kdo ji užívá a jakým způsobem. O tomto nakonec svědčí i to, jaký soukromoprávní titul si zřídili smluvně s žalovaným k užívání pozemku s cestou právní předchůdci žalovaného v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy s žalovaným. Proto zřízením nezbytné cesty v podobě služebnosti, spočívající v možnosti volného průchodu a průjezdu po projednávaném pozemku žalovaného, na němž se již reálně cesta nachází, včetně průjezdu nákladních automobilů, rozhodnutím soudu k požadavku žalobce, tak ve své podstatě jen dojde k právní legalizaci stávajícího stavu, který byl žalovanému znám již v době koupě pozemku, proto nemůže dojít k žádné újmě na vlastnických právech žalovaného k tomuto pozemku, kupoval-li tento pozemek právě s vědomím toho, že je zde historická cesta, za cenu, která tomuto stavu i odpovídá. Veřejný zájem na zachování stávajícího průjezdu do areálu je dán s ohledem na vyjádření [územní celek], která v územním plánu obce počítá s podnikatelským využitím areálu žalobce i do budoucna. Zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti je tedy nejen v soukromém zájmu žalobce, ale i v zájmu veřejném. Žádné překážky pro zřízení služebnosti, spočívající v právu průjezdu a průchodu, včetně průjezdu nákladních vozidel, na pozemku žalovaného tak nejsou shledávány. V souvislosti se zásadou, že vlastník tzv. služebného pozemku má být služebností co možná nejméně obtěžován a také i tou zásadou, že soud může nezbytnou cestu povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co možná nejmenšími, vyvstala v daném řízení ta otázka, zda tuto služebnost zřídit v tzv. kratší, či tzv. delší variantě (viz geometrické plány [anonymizováno] [příjmení]), s ohledem na námitky žalovaného. V té situaci, kdy žalovaný žádné nemovitosti v okolí svého pozemku s cestou nemá, zakoupil pozemek s plným vědomím jeho dosavadního využití pro přístup k areálu žalobce, pak nelze stanovit to, čím by žalovaný využitím cesty v dosavadním rozsahu měl být obtěžován. Zřízení nezbytné cesty v tzv. kratší variantě by tedy naopak představovalo pro žalobce další zbytné a zřejmě i poměrně vysoké náklady na zajištění projektové dokumentace a následného provedení stavební úpravy svého pozemku neznámého rozsahu za účelem zřízení nového vjezdu do svého areálu. Za této situace tak při provedeném porovnání intenzity zásahu do práv žalovaného, jako vlastníka služebného pozemku, zřízením tzv. delší varianty nezbytné cesty v podobě služebnosti cesty, a naopak zásahu do práv žalobce, jako vlastníka nemovitostí panujících při zřízení tzv. kratší varianty nezbytné cesty v podobě služebnosti, vyplývá ten závěr, že žalovaný fakticky zřízením nezbytné cesty v podobě služebnosti v tzv. delší, tedy ve své podstatě stávající, variantě, nebude nikterak poškozen na svých právech, naopak žalobce by zřízením nezbytné cesty v podobě služebnosti v tzv. kratší variantě byl na svých právech významně dotčen vynaložením zbytných a zcela jistě velmi vysokých nákladů na zřízení nového vjezdu do svého areálu. Proto se jeví být neekonomickým zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti v tzv. kratší variantě cesty, jež by byla spojena s těmito zbytečnými náklady a ve své podstatě by se jednalo o variantu šikanózní v té situaci, kdy žalovaný sám cestu nevyužívá a na svých právech zřízením tzv. delší varianty služebnosti nebude nijak poškozen. Žalobce nemohl právo nezbytné cesty vydržet za té situace, kdy se po celou dobu svého užívání cesty, byť po dobu delší než 10 let, domníval, že se jedná o cestu obecní, veřejně užívanou. Jde-li pak o výši úplaty za zřízení služebnosti, vzal v úvahu zatížení nemovitosti, četnost a způsob užívání, neomezenou dobu trvání užívání, rozsah a rušení žalovaného, jakož i hodnotu právní vady, snižující cenu nemovitosti. V té situaci, kdy zjistil, že reálně neexistuje trh s nemovitostmi podobného druhu, nelze než výši úplaty stanovit podle úvahy soudu (§ 136 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.), protože výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, resp. ji nelze zjistit vůbec, jak vyplývá ze závěrů do tohoto řízení podaných znalci 2 znaleckých posudků. Pro svou úvahu vzal za obvyklou cenu zatížené nemovitosti matematický průměr mezi cenou za m2 tohoto pozemku, za kterou žalovaný pozemek koupil, a cenou za m2, určenou znalcem [příjmení] [příjmení], což je částka 469 Kč/m2. Při úvaze o 5 % nájemném z této ceny a 50% zatížení činí výše úplaty za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti 117,25 Kč/m2, což v tzv. delší variantě rozsahu nezbytné cesty v podobě služebnosti představuje jím stanovenou částku úplaty za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti ve prospěch žalovaného k tíži žalobce, kdy neshledal důvod pro opakující se částku, 158 287,50 Kč. Takto jím stanovená výše úplaty za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti není v takové výši, aby nebylo v možnostech žalobce ji jednorázově žalovanému uhradit. Tato jím stanovená úplata v sobě zahrnuje i odčinění újmy, která žalovanému zřízením nezbytné cesty v podobě služebnosti vzniká. V případě, že bude snad v budoucnu zjištěno, že úplata v této výši není dostačující, že žalovanému užíváním cesty žalobcem vzniká nějaká konkrétní další újma, nebrání žalovanému nic v tom, aby se odčinění takové újmy domáhal vůči žalobci v samostatném řízení. V té situaci, kdy žalobce je ze zákona povinen nést náklady na údržbu a zachování cesty, není třeba, aby k této povinnosti byl zavazován soudem či, aby soud určil výši jistoty k zajištění této jeho povinnosti v rozsahu běžné údržby. Je pak již jen věcí samotného žalovaného, zda učiní rozhodnutí o tom, že má být provedena investice do jeho majetku a zásadně tak tím zlepšena kvalita cesty, kterou však používá pouze žalobce a s jejímž současným stavem je žalobce zcela srozuměn. Není tak dán důvod k stanovení jistoty na náhradu škody ve prospěch žalovaného k povinnosti jejího složení žalobcem. Podle výsledku sporu je žalovaný povinen hradit státu vzniklé náklady (§ 148 o.s.ř.). Protože jejich výše není ještě jednoznačně zřejmá, bude stanovena samostatným usnesením. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř.

3. Včasné odvolání si proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, prostřednictvím svého zástupce, podal žalovaný. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že bude stanovena pro něj vyšší částka na náhradě za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti a žalobci bude uložena povinnost složit jistotu, která byla navržena, popř. dle úvahy soudu.

4. V důvodech svého odvolání namítá, že pro zřízení rozsahu nezbytné cesty v podobě služebnosti na jím vlastněném pozemku měl soud prvního stupně správně zvolit jím navrženou tzv. kratší variantu rozsahu, o níž bylo zjištěno, že je reálná. Jakákoliv jiná varianta rozsahu soudem zřizované nezbytné cesty v podobě služebnosti k zatížení jeho pozemku jde podle jeho přesvědčení proti dikci zákona. Žalobce přitom soud prvního stupně poučil o jeho povinnosti tvrdit a svá tvrzení prokázat (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.), tj. o tom, že tzv. kratší varianta nezbytné cesty je spojena s nepřiměřeně vysokými náklady na jeho straně v porovnání s újmou, způsobenou mu zřízením nezbytné cesty ve variantě služebnosti v tzv. delším (větším) rozsahu, přičemž této své povinnosti žalobce z jeho pohledu nedostál. Již jen z tohoto důvodu měla být soudem prvního stupně nezbytná cesta v podobě služebnosti zřízena jeho rozhodnutím nikoliv v delší, ale právě v kratší, variantě, vyplývající z geometrického plánu znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] pro tuto tzv. kratší variantu zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti. Z jeho pohledu tak tedy napojení nemovitostí žalobce tzv. krátkou cestou z hlediska zřízení nezbytné cesty je právě tím řešením, které s největší mírou šetří jak jeho vlastnické právo k pozemku, tak práva žalobce ve vztahu k jeho majetku. Pokud jde o náhradovou cenu (úplatu) za zřízení služebnosti, tak zde je toho názoru, že relevantním podkladem pro její stanovení je znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení], z jehož závěru pro stanovení výše této náhrady mělo být soudem prvního stupně vycházeno, nebyl tak dán prostor pro tzv. volnou úvahu soudu. Z hlediska odborných závěrů [anonymizováno] [příjmení] by pak náhrada za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti měla být vyšší (531 900 Kč pro tzv. delší variantu, o níž uvažoval soud prvního stupně). Úvahy soudu prvního stupně, které uvedl v důvodech svého rozhodnutí, tak jsou z jeho pohledu jen jeho laickými propočty, které nemají podklad v realitě. Konečně uvádí, že i nadále je přesvědčen o tom, že by žalobci měla být uložena soudem povinnost v souvislosti se zřízením nezbytné cesty v podobě služebnosti zaplatit mu jistotu, přiměřenou případné škodě, způsobené mu, jako vlastníku nezbytnou cestou dotčeného pozemku, neboť je zjevné, že škoda již vznikla, bude dále vznikat, a to výlučně jen provozem žalobce, a to částkou dle uvážení soudu (§ 1030 odst. 2 z.č. 89/2012 Sb., dále jen OZ).

5. Žalobce se, prostřednictvím svého zástupce, k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že s ním nesouhlasí, považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhl jeho potvrzení.

6. Z jeho pohledu soud prvního stupně zjistil relevantním způsobem rozhodný skutkový stav a tento správně právně posoudil.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobu a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalovaného napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a neshledal odvolání žalovaného opodstatněným.

8. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

9. Týká-li se rozhodného skutkového stavu věci, tak z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně v řízení procesně relevantním způsobem provedl potřebné dokazování, ze kterého učinil správné skutkové závěry, uvedené podrobně v odůvodnění odvoláním žalovaného napadeného rozsudku, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje, pro stručnost tohoto svého odůvodnění na skutkové závěry soudu prvního stupně zde uvedené odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází.

10. Jde-li o právní posouzení věci ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku v tomto řízení na zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti, tak bylo zapotřebí v prvé řadě se vypořádat s tou otázkou, zda cesta, nacházející se reálně (toto je nesporně tvrzeno oběma účastníky) na pozemku ve vlastnictví (dnes) žalovaného parc. [číslo] v k. ú. [obec] v u [obec], [územní celek], okres [okres], který je zapsán na [list vlastnictví] v KN u KÚ pro [územní celek], KP [okres], a její užívání, nepředstavuje institut veřejného práva, a to tzv. obecného užívání pozemní komunikace, u něhož se užívání tzv. neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o zákon o pozemních komunikacích; případnou ochranou tvrzenému právu obecného užívání účelové, případně místní, komunikace, podle zákona o pozemních komunikacích (z. č. 13/1997 Sb.), jsou totiž příslušné se zabývat silniční správní orgány, nikoliv soud (srovnej k tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 22 Cdo 2373/2003). Jinak řečeno, bylo v dané věci z pohledu odvolacího soudu zapotřebí vyřešit v prvé řadě pro účely rozhodování soudu o podané žalobě žalobce to, zda se v případě cesty, nacházející se reálně (nesporně) na konkrétních pozemku ve vlastnictví (dnes) žalovaného, nejedná o účelovou komunikaci s obecným užíváním, k níž by ochranou tvrzeného práva žalobce byly oprávněny se zabývat příslušné silniční správní orgány (bylo by toto v jejich pravomoci, nikoliv v pravomoci soudu).

11. K této nastíněné otázce existuje poměrně již bohatá soudní judikatura, vytvořená Nejvyšším správním soudem, jež vymezuje pro možný závěr o účelové komunikaci potřebu kumulativního naplnění určitých podmínek (čtyř); těmito čtyřmi znaky, které charakterizují veřejně přístupnou účelovou komunikaci podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, jsou: stálost a patrnost dopravní cesty v terénu, účel vymezený v zákoně, souhlas vlastníka s obecným užíváním cesty a naplňování nutné komunikační potřeby. Jestliže není naplněn, byť i jen jeden jediný z těchto čtyř znaků, které charakterizují veřejně přístupnou účelovou komunikaci podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, o veřejně přístupnou účelovou komunikaci se jednat nemůže. Dále je soudní judikaturou již vyřešena i ta otázka, že, aby bylo možno hovořit o souhlasu vlastníka s obecným užíváním, musí být vlastník srozuměn s tím, že jeho pozemek užívá, resp. bude užívat, kdokoliv, přičemž ty osoby, které užívají cestu na základě soukromého práva, k veřejnosti počítat nelze.

12. V projednávané věci tedy bylo významné zjistit to, kdo všechno v minulosti předmětnou cestu na pozemku dnes ve vlastnictví žalovaného užíval a užívá, aby bylo možno odpovědět na tu otázku, zda zjištěný okruh uživatelů tvoří či netvoří veřejnost.

13. K této otázce pak v řízení před soudem prvního stupně učinili účastníci skutkově nesporným to, že k užívání předmětné cesty, jež reálně existuje na pozemku ve vlastnictví dnes žalovaného, který je předmětem tohoto řízení, svědčí na základě institutu soukromého práva právo smluvního užívání předmětné cesty vlastníkům (spoluvlastníkům) sousedního zemědělského pozemku. Za této situace tak tedy tyto osoby uživatelů cesty na projednávaném pozemku k okruhu uživatelů cesty, coby veřejnosti, brát v potaz nelze.

14. Dále bylo mezi účastníky skutkově nesporným k řešené otázce, nastíněné výše ohledně okruhu uživatelů cesty, nacházející se reálně na pozemku žalovaného, to, že aktuálně jediným uživatelem této cesty je žalobce – právnická osoba – vezmou-li se v potaz, jak osoby vlastníků, zaměstnanců, tak i dodavatelů a odběratelů této právnické osoby, jejichž celkový počet je sice poměrně vysoký, nicméně jde stále o určitý uzavřený okruh osob, a dále pak i to, že tato cesta může v případě potřeby výjimečně posloužit v omezeném rozsahu pro účely potřeb jednotlivých složek záchranného systému (v souvislosti se sousedním provozem dálnice D 10).

15. I podle závěru odvolacího soudu provedeným dokazováním nebylo zjištěno nic konkrétního o tom, že by snad projednávaná cesta na pozemku dnes žalovaného sloužila zároveň blíže neurčitému okruhu veřejnosti, tedy tzv. široké veřejnosti, např. jako turistická či cyklistická trasa, apod. Dále bylo zjištěno na podkladě výsledků provedeného dokazování, že historicky projednávaná v tomto řízení cesta na pozemku dnes žalovaného sloužila vždy jen pro účely vlastníka průmyslového areálu, vlastněného dnes žalobcem, který byl dříve cukrovarem v obci [obec]. Představovala-li pak v minulosti tato cesta i určitou přístupovou cestu k areálu lihovaru v obci [anonymizováno], pak v důsledku výstavby dálnice D 10 došlo k přerušení možnosti této cesty k tomuto areálu lihovaru v obci [anonymizováno], a to bez náhrady. Do [územní celek] tak je od této doby veden přístup zcela jinou cestou.

16. Na podkladě zhodnocení výše uvedených zjištění je tak i odvolací soud toho názoru, že takto zjištěný okruh uživatelů cesty, reálně se nacházející na pozemku žalovaného, netvoří veřejnost.

17. V důsledku tohoto závěru pak tedy platí, že není naplněn jeden ze znaků účelové komunikace a i odvolací soud tak tedy uzavírá, že je v pravomoci soudu zabývat se ochranou vlastnického práva žalobce v tomto řízení z pohledu jím uplatněného nároku, nejedná se tedy v dané věci o tu situaci, kdy by ochranou tvrzeného práva žalobce byly nadány příslušné silniční správní orgány podle zákona o pozemních komunikacích.

18. V projednávané věci, jak plyne z obsahu spisu soudu prvního stupně, žalobce podal k soudu proti žalovanému žalobu na zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti ve prospěch konkrétních pozemků a staveb v k. ú. [obec] u [obec], [územní celek], okres [okres], jež jsou zapsány na [list vlastnictví] v KN u KÚ pro [územní celek], KP [okres], jež tvoří ucelený průmyslový areál, jichž je aktuálně žalobce vlastníkem, jež má spočívat v možnosti volného průjezdu a průchodu přes pozemek ve vlastnictví aktuálně dnes žalovaného parc. [číslo] (druh pozemku ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace), který je zapsán v KN u KÚ pro [územní celek], KP [okres] na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] u [obec], [územní celek], okres [okres], v konkrétním rozsahu, který bude stanoven geometrickým plánem, jež bude součástí rozhodnutí soudu, a to v soukromém zájmu vlastníka„ oprávněných“ nemovitostí, kdy tvrdí, že zřízení této nezbytné cesty v podobě služebnosti vyžaduje na jeho straně řádné hospodaření a využití„ oprávněných“ nemovitostí, které nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou (jinak), cesta reálně se již nacházející na„ zatěžovaném“ pozemku dnes ve vlastnictví žalovaného je jedinou přístupovou cestou k těmto„ oprávněným“ nemovitostem, žalovanému je a bylo toto známo již v době, kdy se stal vlastníkem pozemku na základě kupní smlouvy, přitom neměl žádný reálný důvod k nákupu pozemku s cestou, než právě jen využití důvěrné informace z obchodního styku s vlastníkem průmyslového areálu, kdy spolu (pro žalovaného neúspěšně) jednali o možnosti koupě jeho„ oprávněných“ nemovitostí, v důsledku čehož reálně hrozí riziko, že žalovaný, jako stávající vlastník pozemku, na kterém se nachází projednávaná cesta, bude zneužívat své vlastnictví pozemku s cestou k omezování jeho vlastnického práva k nemovitému majetku, který nemá zajištěn jiný přístup k veřejné komunikaci, než právě projednávanou cestou na pozemku dnes žalovaného, tedy s poukazem na ustanovení § 1029 odst. 2 OZ, za přiměřenou úplatu, kterou nechť stanoví soud svou úvahou (§ 1030 odst. 1 OZ)

19. I z pohledu odvolacího soudu je tato žalobcem k soudu podaná žaloba na zřízení práva nezbytné cesty, odpovídající služebnosti, dostatečně určitá, podává-li se z ní jednoznačně to, k jakému pozemku a ve prospěch jakých nemovitostí má být právo nezbytné cesty v podobě služebnosti zřízeno, jakož i jeho rozsah.

20. Aktivní a pasivní legitimace žalobce a žalovaného v tomto sporu je pak dána jednak vlastnictvím pozemků a staveb, v jejichž prospěch (jejich řádného užívání a řádného hospodaření s nimi) je zřízení práva nezbytné cesty, odpovídající služebnosti, požadováno, které jinak nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou, a vlastnictvím k pozemku, který je žalobou dotčen.

21. Je-li žalobcem v rámci rozsahu práva nezbytné cesty požadován volný průchod i průjezd, pak i odvolací soud konstatuje, že výsledky v řízení provedeného dokazování nepřinesly žádná taková konkrétní zjištění, pro které by bylo důvodným ve prospěch konkrétních nemovitostí zřizované nezbytné cesty omezit jen na průchod; ostatně žalovaný v rámci své obrany k takto žalobcem požadovanému rozsahu práva nezbytné cesty žádná svá konkrétní tvrzení nevznesl, nezpochybnil nikterak tvrzení žalobce o tom, k jakému účelu jsou jím vlastněné nemovitosti, ať již jde o pozemky či stavby, k nimž má být nezbytná cesta zřízena, v souladu se stavebními předpisy užívány.

22. Mezi účastníky bylo po skutkové stránce rovněž v této věci nesporným to, že si žalobce, jako vlastník konkrétních nemovitostí, nemůže sám zajistit přístup z veřejné komunikace jinak a že žalovaný odmítl žalobci obligačně zajistit přes jím vlastněný pozemek přístup k jeho nemovitostem (ať již by šlo o odprodej pozemku žalobci, či o smluvní zřízení služebnosti cesty za obvyklou cenu, což žalovaný žalobci odmítl; prostý souhlas s přístupem pak může být kdykoliv odvolán).

23. Za této situace tak jsou zákonné podmínky pro aplikaci § 1029 odst. 1 OZ naplněny.

24. Soud prvního stupně pak dále správně k důvodům svého rozhodnutí uvedl, že, pokud soud svým rozhodnutím povoluje (zřizuje) nezbytnou cestu i jako služebnost, musí dbát na jedné straně o to, aby vlastník služebností dotčeného pozemku byl zřízením této nezbytné cesty a jejím užíváním co nejméně obtěžován a jeho pozemek byl co nejméně zasažen, a na druhé straně pak současně musí zohlednit potřebu vlastníka nemovité věci, v jejíž prospěch je nezbytná cesta i v podobě služebnosti zřizována, aby ji mohl řádně užívat s náklady co možná nejmenšími.

25. A právě k otázce možné minimalizace zásahu do práv vlastníka pozemku, který má být zatížen nezbytnou cestou v podobě služebnosti, vznikl mezi účastníky tohoto řízení spor, kdy konkrétně bylo potřeba vyřešit tu otázku, zda zřídit nezbytnou cestu v podobě služebnosti ve vztahu k pozemku žalovaného, projednávaného v tomto řízení, jde-li o její rozsah, v tzv. kratší či v tzv. delší variantě, jak je popisují 2 geometrické plány [anonymizováno] [příjmení] [číslo] [číslo] pokud žalovaný v rámci svého požadavku na minimalizaci zásahu do jeho práv vlastníka pozemku zřízením nezbytné cesty v podobě služebnosti dotčeného pozemku ve prospěch„ oprávněných nemovitostí“ požadoval zřízení nezbytné cesty na svém pozemku v podobě služebnosti jen v tzv. kratší variantě, s čímž žalobce nesouhlasil, s poukazem na dosavadní rozsah cesty, její využívání, což byly skutečnosti známé žalovanému již v době, kdy pozemek kupoval.

26. I z pohledu odvolacího soudu pro posouzení této otázky bylo zásadně významným to skutkové zjištění, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti do úvahy, je již dlouhodobě z minulosti cesta reálně vybudována, a to nejméně v takovém rozsahu, který pokrývá varianta zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti v tzv. delší variantě (viz geometrický plán [anonymizováno] [příjmení] [číslo]), přičemž v této variantě byl pozemek, který žalovaný zakoupil, jako cesta pro přístup k průmyslovému areálu ve vlastnictví dnes žalobce také dlouhodobě bezproblémově užíván, čehož si byl žalovaný při koupi pozemku, na němž se reálně cesta nachází, plně vědom. Přistupuje-li pak k této skutečnosti (mezi účastníky nesporné) dále i to skutkové zjištění, že žalovaný v okolí projednávaného pozemku nevlastní žádné jiné nemovitosti, sám cestu na svém pozemku neužívá, žalobce má vjezd do svého areálu z minulosti zřízen právě na konci tzv. delší varianty rozsahu nezbytné cesty, i odvolací soud uzavírá, že nelze mít za zásadně rovnocenné obě tyto varianty stanovení rozsahu nezbytné cesty v podobě v tzv. kratší a naopak tzv. další, jak jsou vyznačeny v geometrických plánech [anonymizováno] [příjmení], pokud tzv. kratší varianta zřizované soudem nezbytné cesty by vyžadovala pro možný přístup na„ oprávněné nemovitosti“ poměrně zásadní změnu oproti stávajícímu stavu, kterou je potřeba zřídit nový vjezd do provozovaného průmyslového areálu, oproti dosud dlouhodobě bezproblémově používanému vjezdu, který byl zřízen ještě z doby právních předchůdců dnešního vlastníka těchto„ oprávněných“ nemovitostí a byl takto využíván, která již jen ze své podstaty s sebou nese potřebu vynaložení určitých nákladů. Za této situace lze bez dalšího uzavřít, že by zcela zjevně, bez potřeby dalšího zkoumání, přístup pro žalobce ke svému majetku za účelem provozu průmyslového areálu na„ oprávněných“ nemovitostech v rámci soudem případně zřízené nezbytné cesty v podobě služebnosti v tzv. kratší variantě po pozemku žalovaného znamenal pro něj užívání této nezbytné cesty s většími obtížemi, než tomu bylo dosud, a to i v době, kdy se stal žalovaný vlastníkem zatíženého pozemku. V důsledku tohoto přijatého závěru pak, poměřil-li i odvolací soud výměru části pozemku ve vlastnictví žalovaného, která má sloužit jako nezbytná cesta v tzv. delší variantě rozsahu této nezbytné cesty na pozemku žalovaného, dosavadní způsob využívání cestou zatěžovaného pozemku žalovaného, význam pozemku a staveb, jimž má nezbytná cesta sloužit, zcela ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že rozsah nezbytné cesty v podobě služebnosti, popsaný geometrickým plánem [číslo] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], představuje ten rozsah nezbytné cesty, jenž v sobě zahrnuje i úvahu soudu o minimalizaci zásahu do práv vlastníka zatíženého pozemku (žalovaného) zřízením této nezbytné cesty v podobě služebnosti.

27. K tomuto závěru odvolacího soudu lze ostatně i odkázat na důvody, uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, jež jsou uplatnitelné i pro posouzení tohoto případu, vyplývá-li z nich, že v rámci úvah o minimalizaci zásahu do práv vlastníka zatíženého pozemku zřízením nezbytné cesty by neměla být upřednostněna taková varianta, která by umožňovala užívat nezbytnou cestu jen s většími obtížemi, přičemž právě o takový případ by se v projednávané věci jednalo, pokud by měla být nezbytná cesta v podobě služebnosti zřizována soudem v tzv. kratší variantě, jak v tomto řízení namítal žalovaný.

28. Lze tedy ve vztahu k výše uvedenému uzavřít, že i odvolací soud je toho názoru v projednávané věci, že, kopíruje-li ve své podstatě zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti v tzv. delší variantě rozsahu zatížení pozemku žalovaného dosavadní dlouhodobé využívání cesty, reálně se nacházející na pozemku žalovaného, pro přístup k nemovitostem, v jejichž prospěch žalobce v tomto řízení zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti po soudu žádá, o němž žalovaný v době, kdy kupoval projednávaný pozemek se zatížením touto cestou, byl informován, nepředstavuje tato varianta žádný tzv. bonus jen určitého pohodlí oprávněného při užívání této cesty, naopak zřízení nezbytné cesty v tzv. kratší variantě svého rozsahu, jak bylo žalovaným navrhováno, by právě představovalo intenzivnější zásah, který by nepřiměřeně zatěžoval každého vlastníka„ oprávněných“ nemovitostí.

29. I z pohledu odvolacího soudu pak v řízení zjištěné skutečnosti neposkytují podklad pro závěr o tom, že by byly naplněny negativní zákonné podmínky (některá z nich) pro nepovolení nezbytné cesty k návrhu žalobce ve vztahu k pozemku žalovaného z hlediska § 1032 OZ; ostatně žalovaný sám ani v rámci své obrany v tomto řízení pro uplatnění tohoto ustanovení žádné konkrétní skutečnosti netvrdil.

30. Dále je k důvodům tohoto rozhodnutí namístě obecně konstatovat, že platí to, že zřízením nezbytné cesty dochází k omezení vlastnického práva vlastníka zatíženého pozemku, proto za toto omezení vlastníku tohoto zatíženého pozemku náleží ze zákona právo na přiměřenou peněžitou náhradu (tzv. úplatu), kterou soud určí i z úřední povinnosti v souvislosti se zřízením práva nezbytné cesty.

31. Za zřízení nezbytné cesty i v podobě služebnosti náleží úplata a odčinění újmy, není-li již to kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu (§ 1030 odst. 1 OZ). Je-li úplata za nezbytnou cestu splatná ve splátkách nebo v opakujících se dávkách, zaniká povinnost platit splátky nebo dávky, které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné (§ 1035 odst. 2 OZ).

32. Z těchto ustanovení k v tomto řízení projednávané problematice judikatura vyšších soudů (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016) dovodila, že k újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, ke kterému soud zřizuje právo nezbytné cesty, musí soud přihlédnout při stanovení náhrady (úplaty) za zřízení práva a tato újma se promítne právě ve výši úplaty.

33. O poskytnutí úplaty za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti, nikoliv v podobě jednorázové náhrady (ve splátkách či v opakujících se dávkách), nebylo ze strany žalovaného v tomto řízení konkrétním způsobem předložených jím tvrzení žádáno, žádné konkrétní okolnosti pro takovýto postup soudu pak ani z pohledu odvolacího soudu v řízení zjištěny nebyly.

34. Jak již judikoval Nejvyšší soud České republiky ve výše zmíněném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, řízení o právu nezbytné cesty je řízením, ve kterém z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), soud proto rozhodne o úplatě za zřízení cesty i bez návrhu, případným návrhem účastníků není vázán, musí se s ním však v odůvodnění rozhodnutí vypořádat.

35. Žalovaný pro případ zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti tzv. v delší variantě rozsahu zatížení svéh pozemku požadoval, aby výše úplaty představovala částku 531 900 Kč (394 Kč/m2 x 1350 m plochy pozemku, která je dotčena zřízením nezbytné cesty v podobě služebnosti); vycházel pro tento svůj požadavek ze závěrů písemného soukromého znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] z [datum], č. znaleckého deníku znalce [číslo], který do řízení předložil, včetně jeho osobního slyšení před soudem. Žalobce s touto výší úplaty nesouhlasil, považoval ji za nepřiměřeně vysokou.

36. Jak z důvodů, uvedených v posuzovaném rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, tomuto návrhu žalovaného soud nevyhověl zcela, ale jen zčásti, stanovil-li výši jednorázové úplaty za jím zřizovanou nezbytnou cestu v podobě služebnosti výrokem I. svého rozsudku ve prospěch žalovaného k tíži žalobce částkou 158 287,50 Kč (117,25 Kč/m2 x 1350m2 plochy).

37. Pro tento svůj závěr soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí vysvětlil, že odborné závěry jak znaleckého posudku, vypracovaného znalcem z příslušného oboru k zadání soudu, tak soukromého znaleckého posudku, vypracovaného znalcem z příslušného oboru, zpracovaného k zadání žalovaného, se shodly na tom, že zjistit konkrétní výši úplaty za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti, zatěžující pozemek ve vlastnictví žalovaného, nelze při provedení porovnání cen, které by byly dosahovány za zřízení obdobných nezbytných cest v podobě služebnosti na trhu, protože reálně žádný takový trh neexistuje, stejně tak nelze ani vycházet z tržní ceny pozemku žalovaného, na němž dlouhodobě z minulosti již reálně cesta existuje, pouze není právně podchycena, protože reálně ani trh s takovými pozemky neexistuje; přitom právě určení obvyklé ceny pozemku žalovaného by bylo co možná nejvíce objektivním údajem, ze kterého by bylo namístě vycházet ve vztahu k zachování zájmů obou stran tohoto sporu pro účely stanovení přiměřené náhrady za zřizovanou nezbytnou cestu v podobě služebnosti. Za této situace tak vychází z ustanovení § 136 o. s. ř., tedy určuje výši přiměřené náhrady za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti volnou úvahou soudu. Pro tuto svoji úvahu má za významné ta zjištění, že z celkové výměry pozemku žalovaného, jež má být zatížen nezbytnou cestou, 4562 m, je výměra plochy, postihovaná nezbytnou cestou v tzv. delší variantě 1350 m, že pozemek žalovaného v době, kdy jej žalovaný do svého vlastnictví od předchozích vlastníků kupoval, byl již reálně zatížen cestou, užívanou výhradně vlastníkem nemovitostí, v jejichž prospěch je zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti v tomto řízení žádáno, a to pro účely realizace podnikání v rámci uceleného obchodního areálu, že v souvislosti s nabýváním svého vlastnictví k pozemku žalovaný smluvně zatížil ve prospěch původních spoluvlastníků jím kupovaný pozemek zřízením věcného břemene přístupu a příjezdu ve prospěch sousedního zemědělského pozemku, a to bezúplatně, že žalovaný v okolí svého pozemku nemá ve svém vlastnictví žádné další nemovitosti, ani nesdělil svůj žádný reálný podnikatelský záměr v dané lokalitě ve vztahu k vlastnictví (osamocenému) projednávaného pozemku, že v roce 2019, v srpnu, žalovaný koupil pozemek za kupní cenu 150 Kč/m2, že pro určení výše úplaty za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti, nestanoví-li zákon žádný zvláštní postup, lze podle znaleckých závěrů vycházet z ceny obvyklého nájemného, a to konkrétně v rozsahu 5 % ceny nemovitosti, že lze vycházet z 50% rozsahu zatížení pozemku žalovaného užíváním jinou osobou. Vzhledem k těmto okolnostem měl úvahu žalovaného o výši přiměřené náhrady, která by mu měla být poskytnuta za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti, za zjevně nepřiměřenou (nadhodnocenou). Pro svůj závěr porovnal soud prvního stupně cenu nákupní za 1 m2 žalovaným projednávaného pozemku s cenou 1 m2 tohoto pozemku, stanovenou znalcem [příjmení] [příjmení], z těchto hodnot provedl aritmetický průměr a vyšla mu tak cena 1m2 projednávaného pozemku 469 Kč, z níž 5% představuje 23,45 Kč, při úvaze o 50% rozsahu zatížení užíváním jiné osoby jde o částku 11, 725 Kč, coby ztracený užitek v souvislosti s nezbytnou cestou na 1m2 pozemku/rok, tj. tzv. cena práva nezbytné cesty za 1m2 pozemku představuje 117,25 Kč, proto celkem výše úplaty činí 158 287,50 Kč při výměře 1350 m2 zatížení pozemku žalovaného.

38. Z pohledu odvolacího soudu tato výše uvedená úvaha soudu prvního stupně, ze které vychází jím stanovená výše přiměřené náhrady za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti, která zatěžuje vlastníka projednávaného pozemku (žalovaného), není nikterak zjevně nepřiměřenou, odvolací soud ji nemůže žádným způsobem zpochybnit, jako nesprávnou, s tím přijatým závěrem na podkladě zhodnocení zjištěných skutečností, že by měla být zásadně vyšší, nelze-li obvyklou cenu zřízené soudem nezbytné cesty v podobě služebnosti ve vztahu k zatíženému pozemku žalovaného na podkladě výsledků provedeného dokazování mít za zásadně vyšší, než z jaké vycházel při této své úvaze soud prvního stupně, a nelze-li současně ani jednoznačně stanovit účelné hospodářské využití zřizovaným právem nezbytné cesty zatíženého pozemku žalovaného, jež by mělo být právě snižováno zřízením této nezbytné cesty v podobě služebnosti. Pokud pak žalovaný neuvedl žádný akceptovatelný důvod pro to, aby mu byla poskytnuta úplata vyšší jednorázovou částkou, než jakou stanovil soud prvního stupně, s výjimkou odkazu na závěry soukromého znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], které však, jak bylo vysvětleno výše, je třeba poměřovat i dalšími zjištěnými skutečnostmi, odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, a to jak ve výroku I., jímž zřídil nezbytnou cestou v podobě služebnosti, tak i ve výroku II., jímž stanovil přiměřenou náhradu k tíži žalobce ve prospěch žalovaného za zřízení této nezbytné cesty v podobě služebnosti coby jednorázové peněžité úplaty, a to i s přihlédnutím k újmě, kterou je vlastník pozemku (žalovaný), ke kterému soud zřídil právo nezbytné cesty v podobě služebnosti, postižen.

39. Jinak řečeno, i z pohledu odvolacího soudu se soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí řádně vypořádal s tím, proč v plném rozsahu nevyhověl požadavku žalovaného na stanovení jednorázové peněžité úplaty, jako přiměřené náhrady za zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti, jež zatěžuje jeho pozemek.

40. Z těchto výše uvedených důvodů tak tedy odvolací soud, s využitím § 219 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., jako věcně správný, potvrdil.

41. Týká-li se pak v řízení uplatněného návrhu žalovaného na poskytnutí mu žalobcem jistoty 5 000 000 Kč, o němž soud prvního stupně výrokem III. svého rozsudku rozhodl zamítavě, odvolací soud, opět s využitím § 219 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně i v tomto jeho výroku, jako věcně správný, potvrdil.

42. Z pohledu odvolacího soudu totiž účastník, který žádá o to, aby mu byla vlastníkem nemovité věci, v jehož prospěch byla nezbytná cesta soudem v podobě služebnosti povolena (zřízena), poskytnuta jistota přiměřená případné škodě, způsobené mu na zřízením nezbytné cesty v podobě služebnosti dotčeném pozemku, musí sám do řízení přijít s konkrétními tvrzeními a důkazy k vzniku a výši mu způsobené škody. S žádnými takovými konkrétními tvrzeními však z pohledu odvolacího soudu do tohoto řízení žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ve vztahu k jím uplatněnému návrhu nepřišel, když ta z jeho strany uplatněná tvrzení se týkala výlučně jen otázky možné újmy, kterou je, jako vlastník pozemku, postižen samotným zřízením práva nezbytné cesty. Jak již bylo uvedeno výše v důvodech tohoto rozhodnutí, tato újma byla zohledněna soudem v rámci stanovení úplaty za zřízení práva. Jak správně soud prvního stupně také konstatoval, v souvislosti s rozhodnutím o zřízení nezbytné cesty služebnosti ve prospěch konkrétních nemovitostí, je jejich vlastník, v tomto případě žalobce, ze zákona povinen nést náklady na běžnou údržbu cesty a náklady na její zachování v souvislosti s využíváním tohoto práva (§ 1263, § 1276 odst. 3 OZ). Této povinnosti, jak z vyjádření žalobce v tomto řízení vyplynulo, si je žalobce plně vědom, z hlediska této jeho povinnosti tak nebylo žádného důvodu rozhodovat o povinnosti žalobce poskytnout žalovanému jistotu z hlediska ustanovení § 1030 odst. 2 OZ.

43. S využitím § 219 o. s. ř. odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i ve výroku IV., o nákladech řízení mezi účastníky.

44. Tímto svým výrokem rozhodnutí soud prvního stupně odepřel plně úspěšnému žalobci v tomto sporu proti žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, s poukazem na ustanovení § 150 o. s. ř. Proti tomuto postupu soudu prvního stupně se pak samostatně podaným odvoláním žalobce nebránil, odvolací soud tak při tomto svém rozhodování neměl žádný legitimní důvod k tomu, aby jen na základě odvolání žalovaného svým rozhodováním o nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně jeho právní postavení jakkoliv zhoršil.

45. Věcně správným pak odvolací soud shledal konečně i rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení státu (výrok V.), uložil-li soud prvního stupně v tomto sporu plně neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit České republice, na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi, plně státu s tímto řízením vzniklé náklady, jejichž konkrétní výše bude stanovena v samostatném usnesení, ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení, s využitím § 148 odst. 1 o. s. ř., proto tak i v tomto závislém výroku rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

46. Z hlediska výše uvedeného ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. má totiž stát podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení, které platil, proti účastníku, který ve sporu nebyl úspěšný, nejsou-li na jeho straně dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Podle výsledku tohoto řízení je to tedy právě žalovaný, kdo je státu povinen náklady, které s tímto řízením hradil, zaplatit. Podle obsahu spisu soudu prvního stupně na straně žalovaného nejsou dány podmínky pro jeho osvobození (zcela) od placení soudních poplatků z hlediska § 138 o.s.ř., ostatně ani s žádným konkrétním tvrzením k této záležitosti ve svém odvolání žalovaný nepřišel. Neznal-li soud prvního stupně v době svého rozhodování konkrétní výši těchto nákladů, je zcela legitimní, že stanovení konkrétní výše těchto nákladů ponechal na jím vydané samostatné usnesení. Lhůta pro zaplacení těchto nákladů řízení státu tedy odpovídá zákonné lhůtě, započne běžet až v souvislosti s právní mocí samostatného usnesení, vydaného soudem prvního stupně.

47. Týká-li se pak nákladů tohoto odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, o těchto rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy podle výsledku tohoto odvolacího řízení je zřejmé, že žalovaný s uplatňováním svého práva nebyl v tomto odvolacím řízení úspěšný. Za této situace je tak povinen žalobci uhradit účelně mu vzniklé náklady s tímto odvolacím řízením.

48. Podle obsahu spisu s tímto odvolacím řízením vznikly žalobci, který je v řízení zastoupen advokátem, účelně náklady na tomto jeho právním zastoupení advokátem, který v odvolacím řízení účelně vykonal dva úkony právní služby. Odvolací soud tak (za i nadále přetrvávajícího stavu Ústavním soudem České republiky zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. bez jakékoliv přijaté náhrady) při podpůrné aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. a současně na podkladě žalobcem podaného vyúčtování nákladů svého právního zastoupení advokátem v odvolacím řízení, jde-li o odměnu advokáta ve výši 5000 Kč (2× 2 500 Kč), je toho názoru, že takto vyúčtovaná výše odměny advokáta plně úspěšného žalobce v odvolacím řízení, s přihlédnutím k předmětu řízení a významu odvolacího řízení pro účastníky, odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky. S připočtením hotových výdajů advokáta v paušální výši 300 Kč úkon právní služby, tj. celkem 600 Kč, úhrady hotového výdaje advokáta 75 Kč za parkovné, náhrady za ztrátu času advokáta 800 Kč, náhrady doložených cestovných výdajů advokáta k jednání odvolacího soudu na trase [obec] - [obec] a zpět ve výši 1493,23 Kč, a 21 % DPH, jde celkem na nákladech právního zastoupení advokátem plně úspěšného žalobce v odvolacím řízení o částku 9 312,23 Kč. V odvolacím řízení pak odvolací soud nezjistil žádnou konkrétní skutečnost, kterou by případně mohl zvažovat ve prospěch možnosti uplatnění moderačního oprávnění soudu, daného § 150 o. s. ř., při rozhodování o nákladech řízení v tomto odvolacím řízení ve vztahu mezi účastníky. Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení je pak žalovaný povinen splnit žalobci k rukám jeho právního zástupce (§ 149 odst. 3 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.