24 Co 188/2025 - 217

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Jansové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně], bytem [Adresa žalobkyně], zastoupená zmocněnkyní [Jméno zmočněnkyně A], advokátkou, sídlem [Anonymizováno], proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A], bytem [Adresa žalované A], 2. [Jméno žalované B], narozený [Datum narození žalované B], bytem [Adresa žalované B], 3. [Jméno žalované C], narozená [Datum narození žalované C], bytem [Adresa žalované C], všichni žalovaní zastoupeni zmocněnkyní [Jméno zmočněnkyně B], advokátkou, sídlem [Anonymizováno], o určení dědického práva žalobkyně ze závěti a ze zákona, o odvolání žalovaných proti rozsudku [Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem [adresa] určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele [adresa], narozného [datum] a zemřelého [datum], ze závěti ze dne [datum]. Současně soud prvého stupně určil, že žalobkyně je také dědičkou ze zákona po tomto zůstaviteli. Dále soud prého stupně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a každému z účastníků uložil zaplatit polovinu vzniklých nákladů řízení.

2. Své rozhodnutí soud prvého stupně odůvodnil tím, že, jde-li o závěť z [datum], obsahuje laickou a nepřehlednou formulaci, soud pak použil výklad závěti tak, aby nejlépe vystihoval vůli zůstavitele. Dospěl k závěru, že je z ní dostatečně zřejmé, že za dědičku je povolána žalobkyně (v této souvislosti soud vyložil ve vztahu k výsledkům dokazování i určité možné důvody nepřesného a opakovaného uvedení některých skutečností). Jde-li o podmínky závěti, soud prvého stupně shledal, že vzhledem k datu pořízení by sice bylo v této části pořízení dle tehdejší právní úpravy neplatné, avšak dle nové právní úpravy k závěti i ohledně této části přihlížet lze, neboť současná právní úprava takovou závěť připouští. Soud shledal, že podmínky místa pohřbení a způsobu pohřbení a zacházení s tělem zůstavitele byly splněny. Jde-li o podmínku pohřbení zůstavitele „u rodinného domu”, není zcela jasně tato část závěti formulována, nabízí se několik výkladů, jaká byla v této souvislosti vůle zůstavitele, a to i vzhledem k výsledkům dokazování. Soud prvého stupně tak uzavřel, že za této situace postačí ve vztahu k respektu vůle zůstavitele, bude-li daná podmínka alespoň v minimálním rozsahu splněna. Dále pak uzavřel, že pro splnění podmínky stačí, konal-li se pohřeb (v kostele) v místě bydliště zůstavitele a zvala-li žalobkyně alespoň některé účastníky pohřbu do domu zůstavitele. Pokud jde o podmínku nakládání se střelnými zbraněmi, lze ji splnit až podle výsledku dědického řízení a po jeho skončení. Pokud jde o péči o psy zůstavitele, pak v době smrti zůstavitele zde byl jen jeden pes, jiný, než v době pořízení závěti, avšak i o něj bylo postaráno ve smyslu podmínky, neboť se nachází u třetí osoby a není v útulku. Soud prvního stupně měl za splněnou také podmínku starosti žalobkyně o zůstavitele až do jeho smrti. Vzal za prokázané, že žalobkyně byla osobou pečující o zůstavitele adekvátně svým možnostem a věku. Soud také odůvodnil, proč ani fotografie nepořádku v domě nepůsobí nijak na závěr o splnění dané podmínky. Za této situace pak soud prvého stupně uzavřel, že žalobkyně je dědičkou ze závěti.

3. Soud prvého stupně ve svém rozhodnutí odůvodnil také okolnosti soužití zůstavitele a žalobkyně ve společné domácnosti. Vzal za prokázané, že žalobkyně se zůstavitelem bydlela, trávila s ním většinu času, pečovala o stravu a domácnost, nakupovala, uklízela, vařila, zajišťovala lékařskou péči. Navenek byli zůstavitel a žalobkyně vnímáni jako dlouhodobí partneři, případně i manželé. V případě žalobkyně nešlo jen o „pečovatelku” zůstavitele, vztah nejevil známky jen občasné výpomoci či pouhého společného bydlení. Stav společného soužití žalobkyně a zůstavitele podle závěrů soudu prvého stupně trval velmi dlouhou dobu (minimálně 20 let) a jeho existence i v posledním roce před smrtí zůstavitele byla v řízení mnoha důkazy prokázána, přitom soud zhodnotil i výpovědi těch svědků, kteří hovořili o určitém ochlazení vztahů.

4. Proti tomuto rozsudku soudu prvého stupně podali žalovaní včasné odvolání. V něm namítají, že soud listinu vadně posoudil jako závěť ve prospěch žalobkyně. Vzhledem k použitým formulacím jde spíše o zřízení věcného břemene, případně zákazu zcizení a zatížení. V případě posouzení soudu jde o nepřípustně extenzivní výklad poslední vůle zůstavitele. Žalovaní mají za to, že nebyla splněna podmínka pohřbu spočívající v pohřbu „u domu”, což má zcela jasný význam zjistitelný na internetových stránkách pohřebních společností. Soud však tento pojem nevyložil dle obvyklého významu. Žalovaní mají za to, že pro splnění této podmínky by alespoň část obřadu měla být konána „u domu”. To se nestalo, o pohřeb se žalovaná nepostarala a aktivně se nepřičinila o splnění dané podmínky. Touto podmínkou zůstavitel nemohl myslet jen nějaké pohoštění po pohřbu. Navíc pět svědků vypovědělo, že v domě žádné pohoštění nebylo. [Anonymizováno] a [jméno FO] do domu sice šly, avšak jen se domluvit, jak se naloží s věcmi zůstavitele a psem. Soud svůj závěr opřel víceméně jen o jedinou nevěrohodnou svědkyni. Výklad daného pojmu soud nepřípustně rozvolnil o poukaz na přání navrhovatele, aby byl pohřben na zahradě, takový výklad je však zcela lichý. Jde-li o otázku dědického práva žalobkyně ze zákona, mají žalovaní za to, že žalobkyně byla jen pečovatelkou, jíž zůstavitel platil, což dovozují ze svědectví sociální pracovnice. Finanční tok byl jen jednostranný od zůstavitele k žalobkyni, zůstavitel vyplácel žalobkyni z příspěvků na péči, o čemž svědčí listiny z řízení o příspěvek na péči. Pokud by žili zůstavitel a žalobkyně jako partneři, nebyl by tento vztah závislý na tom, zda a v jaké výši bude zůstavitel od státu pobírat příspěvek na péči. Žalovaní mají za to, že je třeba zohlednit i to, že žalobkyně se dle svého jednání necítila být dědičkou až do prvního setkání se soudním komisařem. Žalovaní namítli, že soud se nechal strhnout silným pozitivním dojmem velkého množství svědků z obce [adresa], kteří jsou přátelé žalobkyně, a především vycházel z nevěrohodné výpovědi svědkyně [Anonymizováno], která správně nedatovala ani dobu pořízení závěti (rok 2000 namísto 2004). Proto navrhli, aby rozhodnutí soudu prvého stupně bylo změněno a žaloba byla zamítnuta.

5. Žalobkyně žádala potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně jako správného.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

7. Jde-li o skutkový stav dané věci, odvolací soud uzavírá, že soud prvého stupně v řízení provedl potřebné dokazování, důkazy zásadně správně zhodnotil, zjistil z nich zásadně správné rozhodné skutečnosti a zásadně správně uzavřel o skutkovém stavu této věci. Na rozhodnutí soudu prvého stupně, jde-li o skutková zjištění, lze proto zásadně odkázat. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech žalobkyně, neboť má za to, že tento výslech je přípustný vzhledem k tomu, že některé okolnosti týkající se společného soužití zůstavitele a žalobkyně mohly být známy jen samotné žalobkyni a zůstaviteli, stejně tak určité pokyny zůstavitele ohledně závěti a její předání se mohlo odehrávat jen mezi žalobkyní a zůstavitelem, proto odvolací soud shledal, že tyto okolnosti zásadně nelze zcela jednoznačně prokázat jinak. Účastnická výpověď žalobkyně však ve své podstatě jen utvrdila skutečnosti, které již vyplývaly z dokazování provedeného soudem prvého stupně.

8. Jde-li o podmínky vedení tohoto řízení, pak je možné poukázat na to, že ze spisu [adresa] sp. zn. [spisová značka] vyplývá, že zůstavitel [adresa] zemřel dne [datum]. V průběhu pozůstalostního řízení bylo zjištěno, že zůstavitel nezanechal manželku ani žádné dítě, rodiče zůstavitele předemřeli. Zůstavitel měl sourozence, a to bratra [adresa], který však již zemřel a zanechal dceru [Jméno žalované C] (neteř zůstavitele). Bratr zůstavitele [Jméno žalované B] rovněž zůstavitele předemřel a zanechal syny [Jméno žalované A] a [adresa] (synovce zůstavitele). V průběhu pozůstalostního řízení své dědické právo uplatnila také žalobkyně, která předložila závěť zůstavitele ze dne [datum], z níž odvozovala své dědické právo, jde o závěť sepsanou soukromou listinou, a to vlastní rukou zůstavitele. Současně žalobkyně uplatnila své dědické právo ze zákona s tím, že je osobou, která žila se zůstavitelem ve společné dománosti dlouhodobě. Dědické právo žalobkyně popřeli žalovaní, a to jak ve vztahu k závěti, tak ve vztahu k tvrzení o existence společné domácnosti v rozhodném období. Usnesením ze dne [datum] byla žalobkyně odkázána, aby své dědické právo uplatnila žalobou u soudu proti žalovaným, a to jednak své dědické právo ze závěti a jednak i své dědické právo ze zákona s odůvodněním, že v dané věci by mohlo nastat jak dědění ze zákona, tak i dědění ze závěti. Podat žalobu bylo usnesením žalobkyni uloženo do dvou měsíců od právní moci usnesení, které nabylo právní moci dne [datum]. Žaloba v této věci byla podána dne [datum].

9. Z výše uvedeného lze právně uzavřít, že žaloba v této věci byla podána ve lhůtě stanovené soudem, takže jsou dány podmínky pro vedení tohoto řízení, aniž by musel být prokazován naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Je otázkou, zda v případě úspěchu žaloby na určení dědického práva žalobkyně ze závěti je nutné určovat i zákonné dědické právo žalobkyně. Odvolací soud má však za to, že posouzení rozsahu dědického práva žalobkyně ze závěti je otázkou, kterou je případně oprávněn řešit jen soud v pozůstalostním řízení a bez dalšího se netýká otázky určení dědického práva. Dal-li pozůstalostní soud svým rozhodnutím, jímž žalobkyni uložil podat žalobu i na určení jejího dědického práva ze zákona najevo, že zde podle jeho názoru může přicházet v úvahu i dědění ze zákona, pak odvolací soud je zásadně tímto stanoviskem pozůstalostního soudu vázán. Proto se soud ve sporném řízení zabýval podmínkami dědického práva žalobkyně ze zákona i ze závěti, když tato dědická práva teoreticky mohou vedle sebe existovat.

10. Na základě výše uvedených skutečností vyplývajících z pozůstalostního řízení lze dále právně uzavřít, že zůstavitel nezanechal žádné dědice v první dědické třídě ve smyslu § 1635 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.”). Nezanechal manžela ani rodiče, proto nepřicházejí v úvahu ani dědici v druhé třídě dědiců podle § 1636 o. z. Za dané situace tak v úvahu přicházejí dědicové třetí třídy dědiců podle § 1637 o. z., podle něhož by v dané věci zákonnými dědici mohli být synovci a neteře zůstavitele, případně žalobkyně jako osoba žijící se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele. Z hlediska případné existence dědického práva ze zákona je pak třeba zabývat se tím, zda žalobkyně skutečně má dědické právo ve smyslu § 1637 o. z. za situace, kdy mezi účastníky řízení o tom ve vztahu k žalobkyni existuje spor. Současně je pak třeba zabývat se take tím, zda žalobkyni svědčí dědické právo ze závěti.

11. Založila-li žalobkyně své dědické právo ze zákona na tvrzení o tom, že se zůstavitelem žila jako partnerka a vedla s ním dlouhodobě společnou domácnost, pak soud prvého stupně zcela správně prováděl dokazování ke zjištění rozhodných skutečností pro právní závěr o tom, zda zde existovala společná domácnost žalobkyně a zůstavitele.

12. Již výše bylo uvedeno, že soud prvého stupně k této otázce provedl potřebné důkazy, tyto důkazy správně zhodnotil a na základě provedeného dokazování pak zjistil správné skutečnosti a správně uzavřel o skutkovém stavu věci. Zjištěný skutkový stav byl pak doplněn v odvolacím řízení ještě o skutečnosti zjištěné z výslechu žalobkyně, které však nebyly zásadně nijak v rozporu se skutečnostmi, které již na základě předchozích důkazů dovodil soud prvého stupně z provedeného dokazování.

13. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud na odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně v této části zásadně plně odkazuje. O skutkovém stavu věci na základě výsledků tohoto dokazování (včetně výslechu žalobkyně) lze proto ve shodě se závěry soudu prvého stupně stručně uzavřít, že žalobkyně a zůstavitel společně žili v nemovitosti v [adresa].

14. Z výpovědi řady svědků (převážně obyvatel [adresa]) bylo prokázáno, že žalobkyně a zůstavitel byli svým okolím jednoznačně pozorováni jako osoby, které společně žijí v partnerském vztahu v jedné domácnosti. Z výpovědi svědků lze jednoznačně učinit zjištění, že způsob, jakým byli vnímáni svým okolím, a to nejen na základě vyjádření zůstavitele či žalobkyně, ale i z toho, jak se navenek projevovali a jak byli svědky pozorováni (i v jejich domácnosti), jednoznačně svědčí o tom, že nešlo jen o bydlení dvou nezávislých osob v jedné nemovistoti, nýbrž šlo o společné soužití muže a ženy, kteří byli životními partnery. Bylo prokázáno, že společně obývali nemovitost, společně v ní hospodařili, společně nakupovali, vařili, uklízeli. V době nemoci žalobkyně o zůstavitele osobně pečovala a zajišťovala lékařskou péči. V průběhu soužití i před třetími osobami uvažovali o uzavření manželství.

15. V průběhu řízení prakticky nebyl proveden důkaz, který by jednoznačně vylučoval, že tímto způsobem žalobkyně a zůstavitel skutečně po velmi dlouhou dobu společně žili, a to až do smrti zůstavitele. Ostatně i sami žalovaní připouštěli, že žalobkyně a zůstavitel v minulosti tvořili pár, avšak namítli, že poslední rok před smrtí tomu již tak nebylo. Z provedeného dokazování však nevyplývá, že by v posledních letech před smrtí zůstavitele došlo k nějaké významné změně ve způsobu jejich soužití. Z výslechu svědků bylo prokázáno, že v důsledku pokračujícího věku došlo k takovému zhoršení zdravotního stavu zůstavitele, který již vylučoval, aby zůstavitel měl ložnici v patře domu, proto každý z partnerů měl i svůj pokoj. Také bylo prokázáno (výpověď svědka [Anonymizováno]), že zůstavitel se v důsledku pokračujícího věku a nemoci i povahově do určité míry měnil a víc preferoval samotu, avšak ani z této ani z jiných výpovědí nevyplývá, že v důsledku tohoto stavu zůstavitel se žalobkyní zrušil společné soužití spočívající i ve společném obstarávání potřebných záležitostí. Určité povahové změny v souvislosti s plynutím času ostatně mohly být i důvodem určité vyjadřované nespokojenosti ve vztahu ke svým příbuzným, s nimiž se však stýkal jen velmi zřídka. Důkazy, z nichž lze dovodit tyto skutečnosti (svědek [Anonymizováno], svědkyně [Anonymizováno] a [jméno FO]) však nijak neprokazují, že v nějaké době před smrtí zůstavitele skutečně došlo ke zrušení dřívějšího partnerského soužití žalobkyně a zůstavitele ve společné domácnosti.

16. Zpochybnit dané závěry bez dalšího nelze jen tím, že většina svědků vypovídajících v této věci byla z obce [adresa] a že tito svědci žalobkyni dlouhodobě z obce znají, případně k ní mají přátelský vztah. Obsah výpovědí svědků totiž nepůsobil nijak „naučeně”, přitom jsou ve svém obsahu hodnověrně souladné. Navíc jsou potvrzovány i nezávislým svědectvím [tituly před jménem] [jméno FO] a sociální pracovnice [jméno FO].

17. Právě výpověď této svědkyně jako nezávislé osoby výrazně podporuje, že žalobkyně byla jako „pečující osoba” blízká zůstaviteli a že žila se zůstavitelem v jedné domácnosti, v níž o zůstavitele pečovala. Sama o sobě okolnost, že zůstavitel v souvislosti se svým zdravotním stavem pobíral příspěvek na péči a že osobou blízkou poskytující péči zůstaviteli byla vedena pro tyto účely žalobkyně, v sobě nijak nepředjímá, že by žalobkyně byla jen placenou ošetřovatelkou zůstavitele, svědectví svědkyně naopak svědčí o tom, že pečující osoba blízká v tomto případě žila se zůstavitelem ve společné domácnosti, jak to ostatně svědkyni potvrzoval i sám zůstavitel. Stížnosti na nízký příspěvek na péči odůvodněné tím, že nestačí ani na dojíždění žalobkyně k zůstaviteli včetně vyjádření samotné žalobkyně ve vztahu ke svědkyni lze spojovat spíše se snahou zůstavitele a žalobkyně dosáhnout v řízení na vyšší stupeň dané státem poskytované finanční pomoci (jak to i věrohodně objasnila žalobkyně ve svém účastnickém výslechu v odvolacím řízení a nelze to vyloučit ani výpovědí svědkyně [jméno FO], která toto vyjádření žalobkyně nedovedla časově zařadit).

18. Na neexistenci společného soužití ve společné domácnosti zůstavitele a žalobkyně nelze bez dalšího usuzovat jen z toho, že žalobkyně dlouhodobě vlastní byt v jiné obci, kam z bydliště zůstavitele pravidelně dojížděla. Z výpovědi řady svědků lze totiž jednoznančně dospět k závěru, že žalobkyně u zůstavitele pravidelně přespávala a že v obci skutečně žila. O tom nakonec svědčí i výpověď Jany a [jméno FO], které popsaly část domu, v níž měla žalobkyně žít i v den pohřbu zůstavitele, jako zařízenou a obydlenou. Začali-li zůstavitel a žalobkyně společné soužití již ve zralejším věku, pak je přirozené, že mohli mít mimo společné soužití a společnou domácnost i další zájmy a vztahy (například vlastnické), které si chtěli ponechat, v případě žalobkyně nějaký další oddělený majetek, který měla zájem uchovat a udržovat. Taková okolnost sama o sobě v daném případě nijak neprokazuje neexistenci společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele, resp. nevyvrací závěry o existence společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele.

19. Pokud jde o daná výše uvedená zjištění, pak lze jednoznačně uzavřít, že žalobkyně a zůstavitel žili ve společné domácnosti a společně pečovali o společnou domácnost, neboť tvořili spotřební společenství, které bylo založeno na společném partnerském vztahu, společném bydlení, uhrazování společných potřeb (kde se v hrazení nákladů různě a dle dohody střídali, jak vyplynulo z výslechu žalobkyně), společné péči o domácnost, v níž žili, včetně společného vaření a stravování a poskytování si podpory a pomoci (v posledním období spočívající zejména v péči žalobkyně o zůstavitele).

20. Takové prokázané spotřební společenství jednoznačně vykazuje znaky soužití, které je definováno v § 1637 odst. 1 o. z. Za této situace lze proto právně uzavřít, že žalobkyni svědčí dědické právo ze zákona dle § 1637 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně proto správně o této otázce rozhodl a jeho rozhodnutí lze v této části podle § 219 o. s. ř. potvrdit.

21. Další podstatná část řízení před soudem prvého stupně se zcela správně soustředila na rozhodné skutkové okolnosti a následné právní posouzení toho, zda žalobkyni svědčí take dědické právo ze závěti zůstavitele.

22. Jde-li o rozhodná skutková zjištění pro posouzení těchto otázek, je rozhodující skutkový závěr o existenci závěti zůstavitele ze dne [datum]. Je nutno konstatovat, že ze závěti je možné jednoznačně dovodit, kdy a kde byla sepsána (v [Anonymizováno] [Anonymizováno]) a kterou osobou byla sepsána ([adresa]). Samotný text závěti je psán vlastní rukou, není zcela snadné jednoznačně přečíst všechna slova závěti, avšak odvolací soud se zásadně ztotožňuje s tím, jak obsah dané závěti reprodukoval soud prvého stupně v bodě 5. odůvodnění svého rozhodnutí.

23. Jde-li o základní právní posouzení této listiny (rozhodné předtím, než se soud bude zabývat dalšími rozhodnými skutkovými okolnostmi pro právní posouzení dědického práva žalobkyně ze závěti), pak ve shodě s právními závěry soudu prvého stupně je nutno konstatovat, že listina byla pořízena za platnosti dřívější úpravy zákona č. 40/1964 Sb. (obč. zák.). Je však nutno vycházet z ustanovení § 3069 o. z., podle něhož se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Podle § 3070 o. z., zemřel-li však zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo je prohlašují za neplatné.

24. Z výše uvedeného pak vyplývá, že soud musí platnost daného pořízení pro případ smrti (závěti) primárně posoudit podle ustanovení obč. zák. V dané věci splňuje závěť napsaná vlastní rukou zůstavitele, datovaná a podepsaná, náležitosti závěti ve smyslu ustanovení § 476 odst. 2 a § 476a obč. zák.

25. Podle § 477 odst. 1 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popř. určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.

26. V dané věci existuje mezi účastníky řízení spor o výklad listiny nazvané zůstavitelem „Závěť”, neboť žalovaní namítají, že daná listina ve skutečnosti není závětí, neboť z ní nelze dovodit, koho povolává za dědice, dovozují, že jde spíše o zřízení nějakého věcného práva pro případ smrti.

27. Ani odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvého stupně se však s tímto výkladem žalovaných neztotožňuje.

28. Z hlediska zkoumání této vůle zůstavitele přitom při použití výkladových pravidel a respektu k vůli zůstavitele bylo potřeba vycházet nejen ze samotného textu listiny, nýbrž vůle zůstavitele mohla být vykládána i v souvislosti se skutečnostmi, které byly v průběhu řízení dokazováním zjištěny.

29. Především je třeba formálnímu výkladu podrobit samotný text listiny. I zde se odvolací soud zcela ztotožňuje s tím, jak to učinil soud prvého stupně ve svém rozhodnutí. Také v této části lze proto na odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně odkázat. Odvolací soud se ztotožňuje s tím, že listina obsahuje úvodní část, v níž zůstavitel uvádí, že se listina týká jeho veškerého majetku, který dále rozebírá, avšak v této části uvedl větu, která jazykově nemá úplně konkrétní smysl, neboť obsahově není dokončena. Z dalšího textu je však zřejmé, že jmenuje osobu, která je obmyšlena touto závětí, a to žalobkyni ([jméno FO], bytem [adresa]). Z textu je zřejmé, že právě k této osobě se vztahuje věta „Veškerý majetek po mě má výhradně právo nakládat, jak ona uzná za vhodné”. Zůstavitel take uvedl, že by si přál „aby tato osoba, a to je p. [jméno FO], žila a dožila v baráku číslo [hodnota] až do její smrti. Také vlas. nějaké pole, zahrady. I tím vším může tato paní nakládat”. Z celého textu listiny tak lze dovodit, že osoba, která má mít „výhradně právo nakládat” s daným majetkem zůstavitele po jeho smrti, má být „[jméno FO]” – tedy žalobkyně.

30. Své pochybnosti o tom, že touto závětí je k dědění povolána právě žalobkyně, žalovaní odůvodňují tím, že v závěti je současně uvedeno, „Dále si nepřeji, aby v případě mé smrti bylo blokováno vstup do těchto nemovitostí mé přítelkyni paní [jméno FO]… Třeba nějakou advokátní společností.” Rovněž namítají, že není jednoznačné povolání k dědění, když zůstavitel uvádí, že by si přál, „aby tato osoba, a to je paní [jméno FO], žila a dožila v baráku číslo [hodnota]”.

31. V souladu se závěry soudu prvého stupně má však také odvolací soud za to, že tyto věty zásadně nepochybňují, že vůlí zůstavitele bylo povolat k dědění právě žalobkyni. Uvádí-li zůstavitel práva žalobkyně tím, že má s majetkem „výhradně právo nakládat jak ona uzná za vhodné” či „tím vším může tato paní nakládat”, je z toho dostatečně zřejmé, že na základě této listiny má být žalobkyni založeno k majetku takové právo, které jí zajistí plnou a bezvýhradnou dispozici s daným majetkem, což odpovídá právě obsahu práva vlastnického. K výkladu této vůle zůstavitele přitom významně přispívá i v řízení provedené dokazování, Z něj je zřejmé, že zůstavitel často, s různými osobami, opakovaně hovořil o tom, že po jeho smrti to má být právě žalobkyně, která po něm získá jeho majetek (svědkyně [Anonymizováno], [Anonymizováno] či [Anonymizováno]). Z kontextu tohoto provedeného dokazování a obsahu závěti lze tedy z listiny zůstavitele, kterou navíc výslovně označil jako „Závěť”, dospět k závěru, že za dědice svého majetku zůstavitel povolal žalobkyni. Vyjádřená přání zůstavitele (o blokování vstupu do nemovitosti žalobkyni, příp. o dožití žalobkyně v domu) lze skutečně spíše vykládat jen jako zdůraznění práva žalobkyně v obavě z postupu některých osob, zvláště je-li zřejmé, že právě ve vztahu k osobám, které by mohly mít po smrti zůstavitele právo na jeho majetek, měl zůstavitel problematický vztah.

32. Z obsahu listiny dále vyplývá, že zůstavitel ve své závěti stanovil „podmínky” dědického práva žalobkyně.

33. Před dalším skutkovým a právním rozborem věci je přitom nutné posoudit, zda tyto „podmínky” jsou platným ustanovením závěti vzhledem k době jejího vzniku. Soud prvého stupně v této části správně postupoval podle ustanovení § 3070 o. z., jak byl shora citován v kontextu ustanovení § 478 obč. zák. a ustanovení § 1551 odst. 1 o. z.

34. Na základě citovaných právních ustanovení by bylo třeba dovodit, že závěť zůstavitele pořízená v roce 2004 podle tehdejší právní úpravy (§ 478 o. z.) nemohla účinně obsahovat jakékoli podmínky, neboť takové podmínky připojené k závěti neměly právní následky. Podle současné právní úpravy však zůstavitel může uvést v závěti podmínku, doložení času nebo příkaz (§ 1551 odst. 1 o. z.). Stanovení podmínek v závěti by tak mohlo vyhovovat současné právní úpravě a mohlo by být platným ustanovením ve smyslu § 3070 o. z.

35. Za této situace se tak soud prvého stupně zcela správně zabýval tím, zda závěť neobsahuje nějaké podmínky či příkaz, ve vztahu k nimž by již na základě dosud zjištěného skutkového stavu bylo možné vyloučit dědické právo žalobkyně.

36. Ze slovního rozboru textu listiny závěti lze dovodit, že obsahuje několik samostatných „podmínek”. První (souhrnnou) „podmínkou” je vyjádření ve větě označené číslicí 1), v níž zůstavitel souhrnně uvádí své přání o tom, jak má být pohřben, jak má být zacházeno s jeho tělem po smrti a jaký by chtěl pohřeb. Další odděleně vyjádřenou „podmínkou” je to, že se žalobkyně má o zůstavitele v případě nemoci starat do jeho smrti. Dále vyjádřená „podmínka” stanoví, komu po smrti zůstavitele mají připadnout zbraně zůstavitele. Poslední „podmínkou” jsou pokyny k tomu, že tři psi zůstavitele nemají skončit v útulku, ale má být do konce jejich života o ně postaráno tak, aby v útulku neskončili.

37. Odvolací soud se nejprve zabýval u jednotlivých „podmínek” z hlediska právního tím, jaký dovětek vlastně zůstavitel ve své závěti, poměřeno současnou právní úpravou, stanovil. Tímto právním posouzením pak u jednotlivých podmínek poměřil, zda skutková zjištění svědčí o tom, že splnění či nesplnění těchto „podmínek” brání dědickému právu žalobkyně.

38. Jde-li o jednotlivé „podmínky”, není zcela jednoznačně určitelné, zda svou povahou zůstavitel dle současné právní úpravy stanovuje skutečně podmínku (§ 1561 a násl. o. z.) nebo příkaz (§ 1569 a násl. o. z.). Odvolací soud proto vyložil tato ustanovení závěti dle jejich smyslu s případným přihlédnutím k výsledkům dokazování.

39. Jde-li o „podmínku” zajištění takové péče o psa zůstavitele (žijícího ke dni smrti zůstavitele), aby neskončil v útulku, odvolací soud dovodil, že zde jde skutečně o stanovení podmínky. Dědičce není nařízeno, co má či nemá přímo konat, neboť dědické právo je zjevně žalobkyni zůstaveno s (rozvazovací) podmínkou, že pes nebude umístěn do útulku. Na základě dosavadních zjištění však doposud nenastala situace, že by byl pes zůstavitele umístěn do útulku, proto nenastala situace, která by na základě dané podmínky bránila dědickému právu žalobkyně. Z hlediska stanovené podmínky přitom není významné, jaká osoba se o psa zůstavitele skutečně stará a z jakého důvodu.

40. Jde-li o „podmínku” nakládání se zbraněmi, je ustanovení zůstavitele poněkud nejasné v tom, zda má jít o příkaz (jehož nesplnění by působilo jako rozvazovací podmínka pro dědické právo žalobkyně), jak má žalobkyně se zbraněmi nakládat poté, co je nabytím dědictví získá do vlastnictví, nebo zda jde přímo o stanovení odkazu pro [jméno FO]. Vzhledem k tomu, že však ještě řízení o pozůstalosti nebylo skončeno a žalobkyni lze za dědičku považovat až v souvislosti s rozhodnutím soudu o dědictví, nelze zatím daný příkaz ani odkaz splnit, proto nelze uvažovat o tom, že by zde aktuálně vzhledem k tomuto ustanovení byla překážka dědického práva žalobkyně.

41. Jde-li o „podmínku” péče žalobkyně o zůstavitele do jeho smrti, vzhledem k tomu, že zůstavitel spojil podmínku s jednáním žalobkyně před smrtí zůstavitele, nelze toto ustanovení vyložit jako příkaz, neboť nesměřuje k nějakému zavázání dědice ke konkrétní povinnosti po smrti zůstavitele. Svým charakterem tak jde o podmínku, jejíž nesplnění ke dni smrti zůstavitele by znamenalo, že se žalobkyně nestane dědičkou na základě dané závěti. Tato podmínka však splněna byla.

42. V této souvislosti lze především odkázat na všechny výše uvedené závěry, které se týkaly vedení společné domácnosri žalobkyně a zůstavitele, v rámci nichž již byl vyjádřen i prokázaný závěr, že žalobkyně o zůstavitele v době jeho nemoci až do jeho smrti skutečně pečovala. Její (věku a okolnostem) přiměřená péče o zůstavitele (prokazovaná především svědeckými výpověďmi svědků, včetně ošetřující lékařky a sociální pracovnice) zásadně nebyla žádnými důkazy zpochybněna. Fotografie předložené žalovanými především nebyly nijak přesně časově zařazeny, aby z nich bylo možné činit jednoznačné závěry. Jde-li o fotografii matrace, bylo dostatečně žalobkyní v souladu se svědectvím svědkyně [Anonymizováno] objasněno, že použití matrace (po jejím vyprání) bylo výslovně přáním zůstavitele. Nepořádek na fotografiích dle svědectví v souladu s výpovědí svědků se zřejmě týkal „špajzky”, žalobkyně existenci takového nepořádku v době společného soužití vyloučila, což je zásadně v souladu i s výpověďmi svědků; fotografie pavučiny na obraze v domě pak bez prokázání jiných souvislostí take zásadně není způsobilá zpochybnit, že žalobkyně o zůstavitele přiměřeně pečovala.

43. Zbývá tedy posoudit „podmínku” týkající se nakládání s tělem zůstavitele po jeho smrti. Jak již odvolací soud uvedl, považuje zůstavitelem popsaná přání, která jsou souhrnně uvedena v jedné větě, za jedinou souhrnnou podmínku, která se týká právě této záležitosti, tedy toho, jakým způsobem má být ve vztahu k jeho osobě a jeho tělu po jeho smrti postupováno.

44. Z ustanovení zůstavitele v jeho závěti nevyplývá, že by to měla být právě žalobkyně, která se o tyto záležitosti postará, tedy konkrétní zajištění těchto věcí neuložil zůstavitel přímo žalobkyni, tedy jde svou podstatou rovněž spíše o podmínku, jejíž nesplnění by však představovalo překážku dědického práva žalobkyně (tedy nepřímo zůstavitel činil žalobkyni za splnění dané podmínky odpovědnou).

45. Je třeba přihlédnout k tomu, že z vyjádření samotného zůstavitele v závěti („jsem totiž hluboce věřící”), jakož i ze svědeckých výpovědí a s tím souladné výpovědi žalobkyně vyplývá, že podstatou této podmínky zůstavitele bylo to, že nakládání s jeho tělem a způsob jeho pohřbení má vycházet z pravidel jeho víry, přitom verbálně směrem k žalobkyni i k jiným osobám především zdůrazňoval, že chce mít pohřeb v kostele a chce být pohřben do (rodinného) hrobu. V tomto smyslu byla daná podmínka splněna, neboť zůstavitel nebyl pitván, pohřeb proběhl v místě jeho bydliště v kostele a byl pohřben do (rodinného) hrobu.

46. Také odvolací soud se zabýval tím, zda a jak byla daná podmínka způsobu nakládání s tělem zůstavitele po jeho smrti a způsobem pohřbení definována pojmem vyjádřeným v závěti slovy „Můj pohřeb bych chtěl u rodinného domu č. [hodnota]”. (Odvolací soud má spíše za to, že v textu závěti jsou slova „z rodinného domu”, avšak to nemá zásadní vliv na skutkové a právní posouzení věci.).

47. Je zřejmé, že daný pojem se týká zřejmě způsobu pohřbívání praktikovaného spíše v minulosti, kdy zemřelý ve svém domě zůstával až do svého pohřbení, proto byl pohřeb vypravován z daného místa a mohl mít různé podoby (např. obřad přímo v domě, průvod do kostela, průvod na hřbitov, obřad na hřbitově…). Tento způsob pohřbu však v současnosti není běžně a obvykle praktikovanou situací, a to ani v případě církevních pohřbů. Požadoval-li zůstavitel vypravení takového pohřbu, bylo by třeba, aby to s ohledem na tyto souvislosti upřesnil a osobě, jejíž dědické právo je spojeno se splněním dané podmínky, blíže za svého života ozřejmil, zvláště, byla-li žalobkyně osobou, která se nikdy dříve takového způsobu pohřbívání nezůčastnila a zůstavitelem použitý pojem pro vymezení podmínky jí proto bez dalšího nemusí být plně srozumitelný.

48. Proto i při posuzování splnění této podmínky ve smyslu vůle zůstavitele jsou zásadní výsledky dokazování. Z nich však nevyplývá, že by zůstavitel žalobkyni dal pokyny, které by blíže definovaly jím zvolený způsob vedení pohřbu. Z výslechu žalobkyně je spíše zřejmé, že se při způsobu pohřbu odkazoval opakovaně na pohřeb v kostele, což potvrzuje i svědkyně [Anonymizováno] a nevylučuje to ani svědectví ostatních svědků, zejména svědka [Anonymizováno]. Mluvil-li zůstavitel podle svědků [jméno FO] a [jméno FO] o tom, že chce mít pohřeb jako jeho bratr (ten byl veden smutečním průvodem na hřbitov), pak je třeba přihlédnout k tomu, že i tento pohřeb byl veden církevně v situaci, kdy v dané obci není kostel, a šlo tak o trochu jinou situaci než v dané obci.

49. Při respektu k vůli zůstavitele tak má odvolací soud za to, že jde-li o posuzování podmínky zůstavitele vyjádřené v závěti, která se týká nakládání s jeho tělem a způsobu vedení jeho pohřbu v souladu s principy jeho víry, pak vzhledem k výsledkům dokazování za situace, že se pohřeb konal v místě bydliště zůstavitele (v obci, kde žil), že byl veden církevní obřad v kostele a že byl následně průvodem na hřbitově uložen do rodinné hrobky, byla i daná podmínka závěti dle pokynů zůstavitele k ní následně sdělovaných splněna.

50. Na základě výše uvedeného proto odvolací soud uzavírá, že žalobkyně je závětí zůstavitele obmyšlenou dědičkou, její dědické právo není vyloučeno ani s přihlédnutím k vedlejší doložce v závěti, proto ke dni rozhodnutí odvolacího soudu je možné její dědické právo určit. Soud prvého stupně rozhodl o dědickém přávu žalobkyně ve smyslu ustanovení § 476 o. z. zcela správně a jeho správné rozhodnutí odvolací soud postupem podle § 212 o. s. ř. také v této části potvrdil.

51. V dané věci je v případě sporného řízení o dědické právo předmětem řízení určení procesního postavení žalobkyně jako dědičky v rámci pozůstalostního řízení proto je použití pojmu „žalobkyně je dědičkou” ve výroku rozhodnutí soudu prvého stupně ne zcela přesné. Jde však o zažitou formulaci v případě rozhodování o dědickém právu za situace sporu dědiců z pozůstalostního řízení, na základě rozhodovací praxe je zřejmé, že je tím míněno jen rozhodnutí o procesním postavení dědičky žalobkyně v pozůstalostním řízení, proto odvolací soud do charakteru tohoto výroku nijak nezasahoval.

52. Jako správné bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně take ve výrocích o nákladech řízení, a to za situace, že procesně neúspěšným žalovaným náhrada nákladů řízení nepřísluší a procesně úspěšná žalobkyně se práva na náhradu nákladů řízení vzdala.

53. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rovněž rozhodnuto v souladu s procesním výsledkem rozhodnutí podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Také v odvolacím řízení se procesně úspěšná žalobkyně práva na náhradu nákladů řízení vzdala, procesně neúspěšní žalovaní nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, proto bylo vysloveno, že právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřísluší žádnému z účastníků.