5 C 263/2024 - 175

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [datum narození] 2. [Jméno žalované B], narozený [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] 3. [Jméno žalované C], narozená [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] všichni zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o určení, že žalobkyně je dědicem ze závěti a ze zákona takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele [jméno FO], narozeného 28. 9. 1940 a zemřelého dne 17. 11. 2023, posledně bytem [adresa], ze závěti ze dne 11. 4. 2004.

II. Určuje se, že žalobkyně je dědičkou ze zákona po zůstaviteli [jméno FO], narozeném 28. 9. 1940 a zemřelém dne 17. 11. 2023, posledně bytem [adresa].

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit polovinu náhrady nákladů řízení v podobě svědečného České republice – Okresnímu soudu v Mělníku v částce 145 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně polovinu náhrady nákladů řízení v podobě svědečného České republice – Okresnímu soudu v Mělníku v částce 145 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobami došlými soudu dne 15. 7. 2024 se žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou ze zákona, jakož i dědičkou ze závěti po zůstaviteli [jméno FO], narozeném [datum] a zemřelém dne [datum], posledně bytem [adresa] s tím, že mezi účastníky je veden spor o dědické právo, soudní komisař proto vyzval žalobkyni k podání shora uvedených žalob. [jméno FO] sepsal dne 11. 4. 2004 holografní závěť, ve které za dědičku povolal žalobkyni. Žalovaní popřeli platnost závěti s tím, že tato neobsahuje povolání někoho za dědice, jakožto podstatnou náležitost závěti, a dále že nebyly splněny podmínky v závěti obsažené. Zůstavitel sepsal závěť ve věku 64 let, v dobré psychické i fyzické kondici. Za posledních 20 let neměl zůstavitel potřebu ji měnit, odvolat či zničit. Závěť nemá žádné obsahové či formální nedostatky, je psána vlastnoručně, obsahuje datum a podpis zůstavitele. Je nutno na ní nahlížet celkové, dbát na vnitřní souvislost textu a na systematické začlenění slovního sdělení do celkových souvislostí. Je třeba vykládat ji tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Zůstavitel hovoří o veškerém majetku, označuje žalobkyni za svoji přítelkyni, vyjadřuje obavu, aby jí nebylo bráněno ve vstupu do nemovitostí, a přeje si, aby s veškerým majetkem nakládala žalobkyně, jak ona uzná za vhodné. Následně zůstavitel vyjadřuje podmínky a přání – chce být pohřben do rodinného hrobu bez provedení pitvy, pohřeb měl být u rodinného domu č. p. [Anonymizováno] a žalobkyně se o zůstavitele měla postarat až do jeho smrti. Všechny tyto podmínky byly splněny. Dále obsahuje závěť odkaz, kdy zbraně zůstavitele mají být předány panu [jméno FO]. Zbraně jsou v současné době uloženy u Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje a uvedený odkaz tak bude moci být splněn po nabytí dědictví, kdy mu bude samozřejmě vyhověno. Zůstavitel si dále přál, aby bylo postaráno o jeho 3 psy tak, aby nebyli umístěni do útulku. Tito v době smrti zůstavitele již nežili, lze ale předpokládat, že to samé by si přál i ohledně psa, kterého v době smrti měl. Žalobkyně byla připravena se o něj postarat, když tak činila až do doby, než vnučka zůstavitele projevila přání vzít si psa k sobě. Zůstavitel si dále přál, aby v domě č. p. [Anonymizováno] žila a dožila žalobkyně, kdy toto přání má žalobkyně v úmyslu splnit. Prostým jazykovým výkladem je nutné dospět k závěru, že zůstavitelova vůle byla vyřešit dělení majetku po jeho smrti, po sepsání závěti se nikdy nechoval způsobem, kterým by dával najevo, že jeho majetek má připadnout jiné osobě než žalobkyni. Zůstavitel by neměl potřebu psát závěť, kdyby chtěl, aby jeho majetek nabyli zákonní dědici. Pokud by nastalo dědění podle zákonné posloupnosti, připadají jako dědicové všichni účastníci řízení, a to ve třetí dědické třídě, neboť žalovaní jsou neteř a synovci zůstavitele a žalobkyně byla tzv. spolužijící osobou, když žila se zůstavitelem nejméně po dobu 1 roku před smrtí ve společné domácnosti a pečovala o společnou domácnost. Žalobkyně se zůstavitelem žili v nesezdaném soužití jako životní partneři od roku 1995, v domě č. p. [Anonymizováno] spolu žili od roku 2003 do zůstavitelovy smrti., společně pečovali o dům č. p. [Anonymizováno] a přilehlou zahradu a jeden o druhého. Žalobkyně je vlastnicí družstevního podílu ve Stavebním bytovém družstvu [adresa], IČO [IČO], ke kterému náleží právo nájmu bytu č. [hodnota] v domě na adrese [adresa]. Žalovaní namítají, že nežila se zůstavitelem, nýbrž že žila ve svém bytě, což není pravda, v tomto bytě žil její syn a platil zde i výdaje na bydlení. Do tohoto bytu se žalobkyně přestěhovala až po smrti zůstavitele, když žalovaní vyjádřili nesouhlas s tím, aby nemovitosti po zůstaviteli kdokoli do skončení dědického řízení užíval, což žalobkyně respektovala. Žalobkyně se také podílela na péči o společnou domácnost se zůstavitelem, když zůstavitel hradil běžné a pravidelné platby spojené s chodem domácnosti, jako vlastník nemovitosti uzavíral také veškeré smlouvy, žalobkyně většinou platila náklady na jídlo, ošacení, drogerii a podobně. Zejména ale pečovala o společnou domácnost, když obstarávala domácí práce, udržovala v domě pořádek, obstarávala prádlo, přípravu jídla apod. Žalobkyně kvůli zůstaviteli opustila svoji původní rodinu, rozhodla se s ním žít před více než 35 lety, měli pravý a silný vztah a přestože nebyli sezdáni, byli rodina. Zůstavitel měl snahu žalobkyni zabezpečit i materiálně, proto sepsal v roce 2004 závěť, kde povolal žalobkyni jako svoji dědičku. Žalobkyně striktně popírá, že by se jejich vztah omezoval jen na občasné návštěvy nebo příležitostnou výpomoc.

2. Žalovaní se k žalobě vyjádřili podáním ze dne 27. 8. 2024, které následně doplnili v návaznosti na průběh řízení podáními ze dne 29. 11. 2024, 21. 1. 2025 a 10. 3. 2025 Uvedli, že s uplatněnou žalobou nesouhlasí. Na listinu zanechanou zůstavitelem nelze nahlížet jako na závěť, neboť je neplatná, když nesplňuje formální náležitosti závěti, ale nebyly ani splněny podmínky, které jsou v ní obsaženy. Vůlí zůstavitele bylo nepochybně to, aby si zajistil řádnou péči pro případ nemoci či smrti, očekával, že se tak stane prostřednictvím žalobkyně. Žalobkyně mu však tuto pomoc neposkytovala ani nezajišťovala. Z nedokončené první věty závěti, která neobsahuje povolání dědice, vyplývá, že zůstavitel nechtěl žalobkyni povolat jako svou dědičku, nýbrž jí chtěl ustanovit jakousi správkyní, která by mohla zůstavitelův majetek užívat. Pokud by soud dospěl k závěru, že závěť povolání žalobkyně dědičkou obsahuje, je nutné zdůraznit, že závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Zůstavitel přitom jasně stanovil, že žalobkyně po něm má dědit pouze v případě, že splní podmínky závěti. Zůstavitel konkrétně stanovil několik podmínek, ty však nebyly v celém rozsahu splněny, a ty, které splněny byly, nebyly splněny zásluhou žalobkyně, neboť ta o závěti nikoho neinformovala. Za nesplněnou považují žalovaní konkrétně podmínku péče žalobkyně o zůstavitele. Namítají, že se zůstavitelem nežila a řádně se o něj nestarala. Domácnost zůstavitele byla zanedbaná a žil v nevyhovujících podmínkách. Byť má obecně domácnost starších lidí často jiné nároky na úklid a čistotu, domácnost zůstavitele byla nepřiměřeně zanedbaná. Nacházely se zde mnohaměsíční pavučiny, dlouhodobá špína, plíseň, moč, odpadky apod. Nejedná se přitom o situaci, kdy by v domácnosti byly jen rozházené věci, ale o dlouhodobou špínu. Před svou smrtí byl dále zůstavitel do nemocnice přijat v zanedbaném stavu, když u něj byl zjištěn svrab. To svědčí jak o tom, že žalobkyně o zůstavitele nepečovala, tak s ohledem na infekčnost tohoto onemocnění také o tom, že s ním nesdílela společnou domácnost. Zůstavitel přitom při stanovení podmínky péče o svou osobu vycházel zjevně z toho, že žalobkyně se jako ošetřovatelka po určitou dobu živila, či si takto přivydělávala, když se starala o matku zůstavitele. Proto pro něj podmínka péče byla důležitá. Jako ošetřovatelku své matky a nikoliv jako svou přítelkyni či partnerku sám zůstavitel žalobkyni označil v rámci řízení o pozůstalosti po své matce. Další podstatnou podmínkou bylo, že zůstavitel chtěl pohřeb „u domu“. S nesplněním této podmínky zůstavitel výslovně spojil neplatnost závěti. Podmínka přitom dle žalovaných splněna nebyla. Za „pohřeb u rodinného domu“ jak se v závěti vyjádřil zůstavitel, je nutné chápat tzv pohřeb z domu smutku, tedy situaci, kdy se pohřební procesí vypravuje od domu. Právě tento typ pohřbu si zůstavitel zjevně přál, neboť stejným způsobem, tedy vypravením pohřebního průvodu od domu, probíhal pohřeb bratra zůstavitele. Takový pohřeb však zůstavitel vypraven neměl, neboť měl pohřeb v kostele. Celý pohřeb navíc zajišťovali žalovaní, a to včetně květin. Žalobkyně se na zajištění pohřbu nijak nepodílela. Pokud žalobkyně tvrdí, že tím bylo myšleno pohoštění v domě, tak s tímto žalovaní jednak nesouhlasí, jednak ani tato podmínka nebyla splněna, když žádné pohoštění přichystáno nebylo. Zůstavitel jako podmínku v závěti také uvedl, že musí být postaráno o jeho 3 psy, a to tak, aby neskončili v útulku. Byť psy, které měl zůstavitel v době sepisu závěti, již ke dni úmrtí zůstavitele nežili, je nutno jeho podmínku aplikovat na žijícího psa zůstavitele. Žalobkyně však neprojevila snahu se o psa po smrti zůstavitele postarat a vzala si jej rodina žalovaných. Zůstavitel stanovil také podmínku, že jeho zbraně mají být předány panu [jméno FO]. Tuto podmínku znala opět jen žalobkyně a žalované o ní neinformovala. Zbraně byly předány na policii a ani tato podmínka nebyla splněna. Samotnou závěť zůstavitel sepsal před dvaceti lety. Pravděpodobně postupem let i zapomněl, že ji sepsal. V posledních letech si totiž nepřál, aby po něm dědila žalobkyně. Ve vztahu k domu po babičce na adrese [adresa] naopak výslovně uváděl, že si přeje, aby zůstal v rodině [jméno FO]. Sama závěť je pak psána neformálně a zmateně. Obsahuje nedokončené věty, nelogické postupy a další chyby. Zůstavitel byl přitom zvyklý řešit obdobné věci značně formálně. Např. k převodu nemovitostí využil služeb notářky. Závěť budí dojem, že byla sepsána v afektu či opilosti. Ze všech výše uvedených důvodů je dle žalovaných neplatná.

3. Žalovaní rovněž namítli, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro to, aby byla dědičkou ze zákona. V minulosti sice byla přítelkyní zůstavitele, jejich vztah však ochladl a žalobkyně se stala pouze jeho příležitostnou známou. Zůstavitele jen navštěvovala. Nebydlela s ním ani mu nepřispívala na domácnost. Se zůstavitelem netvořila pár posledních deset let a nesplňuje tedy zákonnou podmínku spočívající v tom, že by se zůstavitelem sdílela domácnost po dobu jednoho roku před jeho smrtí. Žalobkyně žila ve vlastním bytě v obci [adresa], nikoliv v domě zůstavitele. V Horních Beřkovicích byla také zaměstnána. Není pravdou, že by byt využíval její syn. Za celou dobu údajného soužití se zůstavitelem si žalobkyně nezměnila trvalé bydliště, nebyla uvedena ani na zvonku či poštovní schránce. Zůstavitel zjevně žil sám, o čemž svědčí i to, že si před svou smrtí sám zavolal sanitku. Zůstavitel žalobkyní nevedli společnou domácnost ani z hlediska finančního. Žalobkyně sice zůstaviteli zařizovala nákupy, tyto si však od něj nechala proplatit. I pokud by platby probíhaly v hotovosti, žalobkyně nebyla schopna předložit žádné účtenky či faktury. Nadto po smrti zůstavitele žalobkyně žalované pouze informovala, že v domě zůstavitele je nutné zaplatit inkaso. Zjevně se tedy nepodílela na platbách domácnosti. Samotné vedení domácnosti zůstavitele neodpovídalo tomu, že by v ní působila ženská ruka, což žalovaní zjistili při občasných návštěvách zůstavitele. Žalovaní upozornili také na situaci, kdy žalobkyně žádala zůstavitele o to, aby její syn mohl bydlet v jeho domě, což zůstavitel odmítl. Pokud by žalobkyně u zůstavitele bydlela, byl by volný její byt v [Anonymizováno] a nebylo by tedy vůbec nutné, aby žalobkyně zůstavitele o takovou službu žádala.

4. Po provedeném dokazování, vycházeje z listinných důkazů, svědeckých výpovědí a účastnických výpovědí, dospěl soud k následujícím zjištěním stran skutkového stavu.

5. Zůstavitel [jméno FO] sepsal dne 11. 4. 2004 v [adresa] holografní závěť. V ní je uvedeno „Závěť psaná vl. rukou p. [jméno FO]. Chtěl bych aby v případě mé nějaké nemoci či smrti můj veškerý majetek, tj. 2x nemovitost v [adresa] a domek v [adresa], samozřejmě i auta + motocykly + zbraně. Dále si nepřeji aby v případě mé smrti bylo blokováno vstup do těchto nemovitostí mé přítelkyni p. [jméno FO] bytem [adresa] rod číslo [RČ] (OP SK [Anonymizováno] Třeba, nějakou advokátní společností. Toto si v žádném případě nepřeji. Veškerý majetek po mě má výhradně právo nakládat jak ona uzná za vhodné. Samozřejmě má to další podmínky a to je, č. 1) Chci do rodiného hrobu pohřbýt a to zásadní nesmí mé tělo být pitváno, jsem totiž hluboce věřící a proto pitva v žádném případě, můj pohřeb bych chtěl u rodinného domu č. [hodnota]. Pakliže se toto nedodrží je tato závěť neplatná. V případě mé nějaké nemoci se tato osoba bude o mě starat do mé smrti. Dále, zbraně po mé smrti musí předat jednomu členu naší společnosti v [adresa]. a tím je p. [jméno FO] b. v [adresa]. Zbraně se můžou rozprodat členům naší společnosti za dohodnutou cenu. Dále to je moc důležité, vlastním 3 pejskové, musí být o ně do konce jejich života postaráno, tak aby neskončili v nějakém útulku. Dále bych si přál aby tato osoba a to je p. [jméno FO] žila a dožila v baráku č. [hodnota] až do její smrti. Také vlas. nějaké pole, zahrady. I tím vším může tato paní nakládat. Tuto závěť píši při plném vědomí a dobrém zdravotním stavu ale chci kdyby se náhodou něco stalo aby bylo vše jasné. V [Anonymizováno] 11. 4. 2004. p. [jméno FO] b. [adresa]“ (citováno včetně chyb) /viz závěť na č. l. 20 spisu, mezi účastníky nesporné/. V průběhu dědického řízení po zůstaviteli [jméno FO] vznikl mezi účastníky spor o to, zda závěť splňuje zákonné podmínky závěti a zda byly naplněny podmínky stanovené zůstavitelem, žalobkyni proto byla notářem uložena povinnost podat ve lhůtě 2 měsíců žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitele ze závěti a ze zákona /viz usnesení OS Mělník č. j. [spisová značka] na č. l. 14-15 spisu/. Zůstavitel byl mj. vlastníkem pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] na němž se nachází rodinným dům č. p. [Anonymizováno], vše v obci [adresa], katastrální území [adresa]. Vlastníkem zbylé byl pan [jméno FO] /viz informace o pozemku na LV [Anonymizováno] na č. l. 12 spisu/. Vlastnil také několik střelných zbraní, které byly po jeho smrti odevzdány Policii ČR /viz potvrzení o převzetí dokladu a zbraně na č. l. 48/. Zůstavitel byl rovněž majitelem psa. Toho po smrti zůstavitele převzala do péče rodina žalovaných, konkrétně [jméno FO]. V současné době je v péči třetí osoby /viz fotografie očkovacího průkazu psa v systému ISAS, přihlášení k místním poplatkům v systému ISAS, výpověď [jméno FO]/. Po smrti zůstavitele žalovaní žalobkyni formou SMS sdělili, že chtějí zařídit pohřeb zesnulého. Informovali ji, že pokud do nemovitostí vstoupí někdo jiný než dědici, bude se jednat o trestný čin. Žalobkyně žalovaným sdělila, že v nemovitosti po zůstaviteli je nutné zaplatit inkaso /viz SMS zprávy na č. l. 13 a 136 spisu, e-mailová komunikace na č. l. 11 spisu/. Pohřeb zůstavitele zajišťovali žalovaní /viz faktury na č. l. 44 a 47 spisu, paragon za květiny na pohřbu na č. l. 66 spisu, mezi účastníky nesporné/. Manželství zůstavitele a [jméno FO], narozené dne [datum], uzavřené dne [datum] bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Mělníku dne [datum]. S bývalou manželkou zůstavitel uzavřel dne [datum] dohodu, na základě které jí poskytl částku 340 000 Kč na koupi bytu a také se zavázal splatit jí částku 160 000 Kč. Dne [datum] pak uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Obě dohody byly uzavřeny za využití služeb advokátní kanceláře /viz rozsudek zdejšího soudu č. j. [spisová značka] na č. l. 101 spisu, dohoda z 31. 7. 2003 na č. l. 74 spisu, dohoda o vypořádání SJM na č. l. 79-80 spisu/. Do protokolu sepsaného notářkou [tituly před jménem] [jméno FO] při řešení pozůstalosti po matce zůstavitele dne 30. 1. 2003 zůstavitel uvedl, že některé šperky, konkrétně zlatý prsten, zlaté náušnice s kamínky a prsten s mysliveckou tématikou dala jeho matka žalobkyni. Žalobkyně je v protokolu označena jako ošetřovatelka matky zůstavitele. Dle protokolu ze dne 22. 10. 2003 zůstavitel uvedl, že žalobkyně na přání matky zůstavitele provedla výběr její vkladní knížky. Žalobkyně je v protokolu označena jako pečovatelka matky zůstavitele. Po smrti své matky nechal zůstavitel vyhotovit parte, na kterém za veškeré příbuzenstvo jmenovitě uvedl pouze sebe /viz protokol z 30. 1. 2003 v dědické věci č. l. 67 a duplicitně na č. l. 94 spisu, protokol ze dne 22. 10. 2003 v dědické věci na č. l. 93 spisu, parte matky zůstavitele na č. l. 75 spisu/. Zůstavitel za života také převedl část svých pozemků na pana [jméno FO], a to formálně formou daru, avšak ve skutečnosti jako úplatu za směnky, které panu [jméno FO] vystavil za půjčené peníze. K darování pozemků došlo formou notářského zápisu /viz svědecká výpověď [jméno FO], notářský zápis NZ [Anonymizováno] na č. l. 45 - 46 spisu/. V době sepsání závěti (v březnu či dubnu 2004) měl zůstavitel vážné zdravotní problémy, zkolaboval, byla mu zjištěna srdeční arytmie, psychicky byl ale v pořádku, byl zcela orientován /viz svědecká výpověď [tituly před jménem] [jméno FO], žádost o sdělení na č. l. 44a spisu/. V období před smrtí zůstavitel nebyl zcela nemohoucí. Chodil o berlích, někdy požíval jen jednu. Pokud byl v obci spatřen, míval upravený zevnějšek, nevypadal zanedbaně či že by nějak strádal. V letech 2022 – 2023 byl častěji v nemocnici. Zůstavitel k běžnému životu potřeboval každodenní pomoc, a to zejména z hlediska mobility, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny a péče o domácnost, kterou mu poskytovala žalobkyně. Ještě 1-2 dny před smrtí vypadal zůstavitel normálně, upraveně. Těsně před smrtí byl zůstavitel přijat do nemocnice po náhlé srdeční příhodě a resuscitaci dne 17. 11. 2023. Výzvu k výjezdu záchranná služba obdržela ve 22:20 dne 16. 11. 2023, přičemž na místo záchranná služba dorazila ve 22:

29. V záznamu o výjezdu je jako příbuzný/osoba blízká uvedena pouze žalobkyně, přičemž je označena jako přítelkyně. Při příjmu do nemocnice byl zůstavitel v bezvědomí, vážil 104 Kg, neměl proleženiny (dekubity). Bylo u něj podezření na aktivní svrab, a to pro četné drobné strupy na těle /viz svědecká výpověď [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], Jany [adresa] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], zprávy ÚP [adresa] na č. l. 60 - 64 spisu, potvrzení o době poskytování péče na č. l. 76 - 77 spisu, záznamy o provedení kontroly ÚP [adresa] na č. l. 82 - 84 spisu, lékařská zpráva ze dne 17. 11. 2023 na č. l. 100 spisu, lékařské zprávy na č. l. 105 - 114/. Zůstavitel před smrtí obýval spodní část svého domu, žalobkyně užívala dva pokoje v horní části domu. Společně se zůstavitelem ve spodní části žili jeho psi, po kterých zůstával nepořádek, když se tam občas i počůrali. Některé části domácnosti, které měl zůstavitel obývat, byly zachyceny na fotografiích pořízených po jeho smrti. Stav na fotografiích vypadá neutěšeně, fotografie však zachycující pouze relativně úzké výseče koutů domácnosti, nikoliv celkově pokoje. Konkrétně se jedná o fotografie spižírny, na které je zachycen největší nepořádek. Spižírna byla samostatná místnost navazující na kuchyň. Další fotografie zachycuje pouze polovinu obrazu a není blíže určeno, kde byla pořízena. Pravděpodobně se jedná obraz v obývacím pokoji zůstavitele. Na další fotografii je zachycena matrace, na které spal zůstavitel se svými psy /viz fotografie domácnosti na č. l. 56 - 59 spisu, svědecká výpověď [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] [jméno FO] a [jméno FO]/. Žalobkyně se se zůstavitelem seznámila v průběhu 90. let minulého století a následně se nastěhovala k zůstaviteli. Navenek vystupovali jako pár, okolí je často vnímalo jako manžele s vědomím, že manželi ve skutečnosti nejsou. Hospodařili spolu, žalobkyně se starala o domácnost i o zůstavitele. Společně se starali o domácnost i zahradu, chodili spolu na veřejnosti. Žalobkyně se často vyskytovala v domě zůstavitele, kde i přespávala. V [adresa] byla vídána prakticky každý den, a to i v posledním roce před smrtí zůstavitele. Dojížděla také do bytu v [Anonymizováno], kde pracovala. V tomto bytě občas přespávala. Do bytu s ní občas jezdil i zůstavitel. Žalobkyně neměla uvedeno své jméno na zvonku a poštovní schránce u nemovitosti zůstavitele. Na poštovní schránce nebylo uvedeno ani jméno zůstavitele. Na zvonku pak bylo uvedeno „[právnická osoba]. [jméno FO]“, tedy stav ještě před rozvodem zůstavitele /viz smlouva o prodeji družstevního bytu na č. l. 81 spisu, svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO][Anonymizováno][adresa] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], fotografie na č. l. 137 spisu/. Žalobkyně se o zůstavitele starala, prala mu, vařila, uklízela, byla vedena jako osoba poskytující zůstaviteli péči pro potřeby posuzování příspěvku na péči. Příspěvek na péči byl přiznán od října 2015 a byl poskytován až do smrti zůstavitele, s výjimkou období, kdy byl zůstavitel v ústavní péči zdravotnických zařízení. Žalobkyně se účastnila také sociálních šetření z úřadu práce, které probíhaly za účelem prověření oprávněnosti čerpání příspěvku na péči. Přítomna nebyla pouze v případě namátkové kontroly v roce 2016, přičemž zůstavitel uvedl, že zrovna odešla na nákup. V průběhu šetření bylo zjištěno, že to byla žalobkyně, kdo zajišťoval veškerou péči o domácnost, s tím, že to byla žalobkyně, kdo převážně hospodařil s penězi. Ještě při kontrole dne 3. 5. 2022 zůstavitel uváděl, že je s péčí žalobkyně, kterou označil jako družku, spokojen. Potřeboval pomoc s oblékáním, k lékaři jej vozila dle jeho vyjádření žalobkyně, která mu pomáhala i do vozidla a z vozidla. Stejně tak zůstavitel uvedl, že žije v dlouhodobém vztahu s družkou, zjevně míněno žalobkyní. Od května 2022 byl již v horším stavu a do ordinace praktické lékařky [tituly před jménem] [jméno FO] osobně nechodil. Lékařku za zůstavitele kontaktovala žalobkyně, a to telefonicky, případně osobně, když předávala lékařce propouštěcí zprávy či vyzvedávala léky pro zůstavitele. Žalobkyně zůstavitele k lékaři doprovázela pravidelně. Ještě ve zprávě o ambulantním vyšetření ze dne 30. 9. 2023 je v pravém horním rohu uveden kontakt ve formě telefonního čísla, pod kterým je napsáno přítelkyně. Zpráva nicméně také obsahuje stručnou sociální anamnézu, ve které je mj. uvedeno, že zůstavitel je vdovec, žije sám v rodinném domě, pomáhá mu přítelkyně. Tato sociální anamnéza se v lékařských zprávách doslovně opakuje. Také v den, kdy byl zůstavitel ze svého domu v [adresa] odvezen do nemocnice před svou smrtí, byla žalobkyně na místě přítomna. Pracovníci rychlé záchranné služby měli problém naložit zůstavitele do sanitky, proto žalobkyně požádala o pomoc souseda pana [jméno FO]. Zůstavitele také navštívila přímo v den jeho smrti v nemocnici. V propouštěcí zprávě byla vedena společně s panem [jméno FO] jako návštěva /viz zprávy ÚP [adresa] na č. l. 60 - 64 spisu, potvrzení o době poskytování péče na č. l. 76 - 77 spisu, záznamy o provedení kontroly ÚP [adresa] na č. l. 82 - 84 spisu, lékařské zprávy na č. l. 105 - 114 spisu, svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]/. Zůstavitel uvažoval o různých variantách svého pohřbu, opakovaně sděloval, že si přeje pohřeb do rodinného hrobu. Sdělil i variantu, že by si přál pohřbít pod stromem na své zahradě tam, kde jsou pohřbeni jeho psi, stejně jako to, že chtěl pohřeb nechat vypravit od domu, jako byl vypraven pohřeb jeho bratra. Svá konkrétní přání sdělovaná jednotlivým známým zjevně různě pozměňoval /viz fotografie na č. l. 138 - 140 spisu, svědecké výpovědi [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]/. Zůstavitel se v průběhu života také vyjadřoval o zajištění žalobkyně, kdy nezávisle na sobě několikrát neurčitě uvedl, že o žalobkyni bude postaráno /viz výpovědi svědků [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]/.

6. Na základě shora popsaných skutkových zjištění dospěl soud k následujícím závěrům o skutkovém stavu: Zůstavitel sepsal dne 11. 4. 2004 závěť výše uvedeného znění. Zůstavitelův pohřeb se konal v kostele, byl pohřben do rodinného hrobu, jeho tělo nebylo pitváno. Pes, který žil se zůstavitelem v době jeho smrti, se v současné době nachází u třetí osoby. Zbraně zůstavitele jsou uloženy na příslušném oddělení Policie ČR. Se zůstavitelem žila v jeho domě v [adresa] posledních takřka třicet let jako družka žalobkyně. O zůstavitele se starala, starala se také o jeho domácnost. Zůstavitel nebyl schopen postarat se o sebe sám a vyžadoval péči další osoby. Se zůstavitelem žila i v posledním roce jeho života, společně hospodařili také finančně. Většinu dní trávila u něj v [adresa], byť některé dny dojížděla také do bytu v Horních Beřkovicích. Žalobkyně byla se zůstavitelem také večer před jeho smrtí, kdy pro zůstavitele přijela rychlá záchranná služba, byla jej také navštívit v nemocnici v den jeho smrti.

7. Soud zamítl návrh na provedení důkazu emailovou komunikací na č. l. 118 - 119 spisu, obsahem internetových stránek na č. l. 120 - 129 spisu, emailovou komunikací na č. l. 141 - 144 spisu a 146 - 152 spisu pro nadbytečnost. Navržené důkazy směřovali toliko k vyložení vůle zůstavitele ohledně přání pohřbu u rodinného domu. Soud má za to, že tyto důkazy, jež vyjadřují názory třetích osob na zůstavitelem uvedenou podmínku závěti za situace, kdy tyto zůstavitele vůbec neznaly, nemohou vůli zůstavitele žádným způsobem osvětlit. Soud dále zamítl důkazy účastnickým výslechem žalobkyně a žalovaných, a to též pro nadbytečnost, neboť účastnické výslechy jsou pouze důkazem podpůrným. Ve věci byl však již skutkový stav dostatečně zjištěn ostatními provedenými důkazy a provedený podpůrných důkazů by bylo neúčelné.

8. Soud neučinil žádná skutková zjištění z čestných prohlášení na č. l. 7 – 10 a na č. l. 65, když bylo nutné vycházet ze svědeckých výpovědí osob, jež tato čestná prohlášení sepsaly, tak, aby byla zachovaná zásada ústnosti a bezprostřednosti, jimiž je civilní procesní právo ovládáno (srov. rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 3197/2022). Soud zároveň neučinil žádné skutkové zjištění z facebookové stránky žalobkyně na č. l. 145, když z této nelze uzavřít, kdy byla pořízena, tudíž není možné učinit závěr o tom, k jakému dni byly informace v ní aktuální.

9. Po právní stránce soud s ohledem na okamžik smrti zůstavitele hodnotil věc v otázce posouzení, zda je žalobkyně dědičkou ze zákona, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V otázce, zda je žalobkyně dědičkou ze závěti, hodnotil soud věc v otázce platnosti závěti s ohledem na okamžik jejího sepsání předně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2004 (dále jen „obč. zák.“), zároveň však v souladu s přechodnými ustanoveními § 3069 a § 3070 o. z. hodnotil platnost závěti, zejména pak platnost jednotlivých stanovených podmínek, podle relevantních ustanovení o. z. V souladu s přechodnými ustanoveními, které se vztahují k účinnosti o. z., tedy potažmo k přelomu let 2013 a 2014 je totiž u každého právního jednání pro případ smrti, pořízeného před 1. 1. 2014, kdy zůstavitel zemřel po 31. 12. 2013, třeba zkoumat, zda odpovídá právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, v posuzovaném případě obč. zák. Je-li tomu tak, postupuje se dle něj. Pokud však pořízení pro případ smrti takovým právním předpisům odporuje, nastoupí ještě posouzení dle relevantních ustanovení o. z. Je-li s nimi v souladu, postupuje se právě dle o. z.

10. Podle § 461 odst. 1 obč. zák. se dědí ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů.

11. Podle § 476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. Podle odst. 2 v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.

12. Podle § 476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.

13. Podle § 477 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.

14. Podle § 478 obč. zák. jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky; ustanovení § 484 věty druhé tím není dotčeno.

15. Podle § 480 odst. 1 obč. zák. se závěť zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti. Podle odst. 2 zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.

16. Podle § 1476 o.z. se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.

17. Podle § 1491 o. z. pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek.

18. Podle § 1494 odst. 1 o. z. je závěť odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná. Podle odst. 2 je závěť třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.

19. Podle § 1497 o. z. zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.

20. Podle § 1532 o. z. závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami.

21. Podle § 1533 o. z. kdo chce pořizovat v písemné formě beze svědků, napíše celou závěť vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše.

22. Podle § 1551 odst. 1 o. z. zůstavitel může uvést v závěti podmínku, doložení času nebo příkaz. Podle odst. 2 o. z. směřuje-li vedlejší doložka jen k zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole, nepřihlíží se k ní. Nepřihlíží se ani k vedlejší doložce, která zjevně odporuje veřejnému pořádku nebo je nesrozumitelná.

23. Podle § 1569 odst. 1 o. z. zůstaví-li zůstavitel někomu něco s připojením příkazu, posuzuje se příkaz jako rozvazovací podmínka, takže se zůstavení práva zmaří, nebude-li příkaz proveden, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli.

24. Podle § 1577 o. z. se k výslovnému odvolání závěti vyžaduje projev vůle učiněný ve formě předepsané pro pořízení závěti.

25. Podle § 1578 odst. 1 o. z. se k odvolání závěti mlčky vyžaduje zničení listiny, na níž byla závěť napsána. Zničí-li zůstavitel jen jeden z několika stejnopisů závěti, nelze z toho ještě usuzovat na její odvolání. Podle odst. 2 porušil-li zůstavitel listinu jiným způsobem, nebo neobnovil-li závěť, ač ví, že listina byla zničena nebo ztracena, závěť se tím ruší, plyne-li z okolností nepochybně zůstavitelův zrušovací úmysl.

26. Podle § 1633 odst. 1 o. z. kde nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti, nastane zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části. Není-li zákonný dědic, nebo nenabude-li dědictví, stávají se dědici odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů.

27. Podle § 1637 odst. 1 o. z. nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

28. Podle § 3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.

29. Podle § 3070 o. z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo je prohlašují za neplatné.

30. Po provedeném dokazování, hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloby jsou důvodné.

31. Soud se předně zabýval otázkou, zda žalobkyně je dědičkou zůstavitele ze závěti. Pro posouzení této otázky bylo klíčové jednak to, zda žalobkyně byla za dědičku v závěti řádně povolána, jednak také to, zda byly podmínky uvedené v závěti sepsány platně, a pokud ano, pak zda byly naplněny či mohly být naplněny.

32. První spornou otázkou bylo již to, zda zůstavitel povolal žalobkyni jako svou dědičku, a to s ohledem na do značné míry nepřehlednou formulaci závěti. Soud má za to, že při posuzování obsahu vlastnoručně sepsané závěti osobou bez právního vzdělání, je nutné přihlížet k celkovému znění listiny, nezabývat se izolovaně jednotlivě použitými slovy, které mohou mít při posouzení právně znalou osobou a laikem různé významy. Zároveň je třeba vykládat závěť tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Základ vůle zůstavitele, jak má být naloženo s jeho majetkem, je zachycen v úvodu závěti, a to konkrétně v textu: „Chtěl bych aby v případě mé nějaké nemoci či smrti můj veškerý majetek, tj. 2x nemovitost v [adresa] a domek v [adresa], samozřejmě i auta + motocykly + zbraně. Dále si nepřeji aby v případě mé smrti bylo blokováno vstup do těchto nemovitostí mé přítelkyni p. [jméno FO] bytem [adresa] rod číslo [RČ] ([Anonymizováno] Třeba, nějakou advokátní společností. Toto si v žádném případě nepřeji. Veškerý majetek po mě má výhradně právo nakládat jak ona uzná za vhodné.“ První věta, ve které zůstavitel vyjmenovává svůj podstatný majetek, je nečekaně ukončena a izolovaně z ní není zřejmé, jak má být s tímto majetkem naloženo. V následujícím textu pak zůstavitel vyjadřuje vůli, aby žalobkyni nebylo bráněno ve vstupu do nemovitostí. Dále zůstavitel stanovuje, že to má být žalobkyně, kdo má mít neomezené právo nakládat s majetkem po zůstaviteli a to dle svého libovolného uvážení. Tuto vůli zůstavitel potvrzuje také v závěru závěti, kde uvádí, že vlastní také nějaké pole a zahrady, přičemž i pro ně stanovuje, že s nimi může nakládat žalobkyně. Při výkladu závěti soud vycházel z toho, že byla zjevně sepsána laikem, přičemž text závěti vzbuzuje dojem, že i když byl zůstavitel laik, snažil se užít formulace, které nepoužíval v běžném hovoru, jako „právo nakládat s majetkem“ a kterým patrně dodával právní význam. Na základě této skutečnosti je nutné chápat jistou kostrbatost formulací užitých zůstavitelem. První větu závěti je pak nutné vyložit jako soupis majetku zůstavitele. Následně se zůstavitel vyjadřuje v tom smyslu, že žalobkyně má mít neomezený přístup do nemovitostí zůstavitele. Zůstavitel nicméně současně vyjádřil také vůli, že žalobkyni má být umožněno neomezené nakládání s majetkem zůstavitele po jeho smrti. Poslední dvě zmíněné pasáže působí na první pohled rozporně potažmo duplicitně. Na jednu stranu zůstavitel zajišťuje, aby nebylo žalobkyni bráněno ve vstupu do nemovitostí, na druhou stranu stanoví, že žalobkyně má právo s nimi neomezeně nakládat. Soud je nicméně toho názoru, že tuto duplicitu nelze chápat tak, že by zůstavitel nepředpokládal dispoziční právo žalobkyně s nemovitostmi, a jen se jí snažil zajistit přístup do nemovitostí, ale spíše jako utvrzení vůle zůstavitele. Ten si zjevně přál, aby žalobkyně v nemovitostech dožila a neomezeně, tedy jako s vlastními, s nimi nakládala. Snažil se zajistit, aby jí v tomto nebylo bráněno. Mohl tak učinit i s ohledem na skutečnost, že v případě domu č. p. [Anonymizováno] byl vlastníkem toliko této nemovitosti, případně i proto, že mohl očekávat případné spory (tyto se ostatně do určité míry skutečně objevily, když žalobkyni byla ze strany žalovaných zaslána SMS, že do nemovitostí mají vstupovat pouze dědici zůstavitele a učinil-li by tak kdokoliv jiný, mohl by se dopustit trestného činu). Zůstavitel si tedy zjevně přál, aby žalobkyně mohla s nemovitostmi neomezeně nakládat, žít v nich a dožít, v čemž jí nemělo být bráněno, a to právě ani případnými právními spory („advokátní kanceláří“). Neomezené nakládání přitom ve smyslu pořízení pro případ smrti nelze chápat jinak než jako nakládání z pozice vlastníka. V celkovém kontextu závěti proto soud dospěl k závěru, že zůstavitel dostatečně vyjádřil svou vůli a jako dědičku povolal právě žalobkyni, tedy ji ustanovil dědičkou ve smyslu § 477 obč. zák.

33. Soud přitom při výkladu závěti postupoval tak, aby se snažil co nejvíce zachovat projevenou vůli zůstavitele a zohlednil i okolnosti, za kterých byla závěť sepsána (k tomu srov. rozsudek NS sp. zn. 4 Cz 61/86). Na konci roku 2003 se zůstavitel rozvedl se svojí manželkou, probíhalo dědické řízení po jeho matce a na jaře roku 2004, kdy zůstavitel závěť sepsal, měl značné zdravotní problémy, když zkolaboval a byla mu diagnostikována srdeční arytmie. Zároveň v té době žil téměř deset let v nesezdaném svazku s žalobkyní. Je více než logické, že chtěl žalobkyni materiálně zajistit, čehož by nebylo docíleno pouhou možností majetek zůstavitele po jeho případné smrti užívat či jej spravovat, jak uváděli žalovaní. Podpůrně soud rovněž uvádí, že zůstavitel si byl dle provedených důkazů vědom existence i důsledků závěti, když ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že se vyjadřoval v tom smyslu, že o žalobkyni je postaráno a že ona zdědí zůstavitelův majetek, přičemž se tak výslovně vyjádřil i k domu po rodičích, což vyplývá z výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Soud přitom nepřehlédl, že zůstavitel se vyjadřoval i v tom smyslu, že majetek po rodičích chce prodat a výtěžek rozdělit mezi příbuzné, potažmo že nemovitosti mají zůstat v rodině [jméno FO]. I když se však v tomto směru vyjadřoval, soud dospěl k závěru, že změnu názoru zjevně nemínil zcela vážně, neboť kdyby skutečně chtěl majetek po rodičích převést na své příbuzné, měl dostatek času (více než dvacet let) na to, aby tak učinil. Existence závěti si musel být v daném období vědom, když upozorňoval, že o žalobkyni je postaráno, přičemž se nerozhodl svou sepsanou vůli změnit, a to ať už jejím zničením či pořízení závěti nové. V tom mu přitom nic nebránilo.

34. Platnost závěti byla dále zpochybněna s ohledem na nesplnění podmínek, které zůstavitel v závěti stanovil. Soud předně podotýká, ze právní úprava účinná v době sepsání závěti stanovení podmínek v závěti neumožňovala, respektive s případnými podmínkami nespojovala žádné právní následky (§ 478 obč. zák.). Novelou dědického práva provedenou přijetím o. z. však došlo k významné změně, přičemž nová právní úprava klade důraz na vůli zůstavitele a širší možnosti zůstavitele pro nakládání se svým majetkem při sepisu závěti. Přechodná ustanovení pak upravují situaci, kdy byla závěť sepsána ještě za účinnosti dřívější právní úpravy, avšak zůstavitel zemřel již za účinnosti aktuální právní úpravy. V takovém případě je kladen důraz právě na to, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, a bylo-li by pořízení pro případ smrti neplatné podle staré úpravy (obč. zák.), je nutné otázku platnosti posoudit podle úpravy nové (o. z.). Ve vztahu k podmínkám stanoveným v závěti pak platí, že pokud jim stará právní úprava odnímá právní následky, považují se za platné, pokud vyhovují o. z. Právě taková situace nastala v případě podmínek stanovených v závěti zůstavitelem. Obecně by jim podle staré právní úpravy byly odňaty právní následky, nová právní úprava však již stanovení podmínek umožňuje. Soud proto v návaznosti na § 3070 o. z. posoudil platnost a splnění podmínek stanovených v závěti zůstavitelem dle relevantních ustanovení o. z.

35. Není pochybností o tom, že byla srozumitelně a přesně formulována úvodní podmínka zůstavitele, a to, aby byl pohřben do země do rodinného hrobu, nikoliv zpopelněn, a aby jeho tělo nebylo pitváno. Tato podmínka byla také řádně splněna.

36. Spor byl veden mj. o platnost a splnění navazující podmínky, kdy zůstavitel stanovil: „můj pohřeb bych chtěl u rodinného domu č. [hodnota].“ S nedodržením této podmínky pak výslovně spojil neplatnost závěti. Zásadní otázkou v tomto případě je, co zůstavitel myslel pohřbem u rodinného domu. Žalovaní toto vyjádření ztotožňují s tzv. pohřbem z domu smutku, tedy situací, kdy je pohřební procesí vypraveno od domu zůstavitele. Soud však nemá za to, že by z formulace podmínky tento závěr skutečně vyplýval, když zůstavitel použil toliko do určité míry neurčitou formulaci „u domu“. Tu lze dle soudu vykládat vícero způsoby, a to jednak tak, jak činí žalovaní, ale stejně tak např. i způsobem, že samotný pohřeb má proběhnout u domu, přičemž je otázkou, v jakém rozsahu. Může se jednat o situaci, kdy u domu proběhne obřad, případně hostina či obojí, přičemž z jazykového hlediska by bylo možno daným vyjádřením myslet i samotné pohřbení u domu. Přitom i tuto poslední variantu zůstavitel zmiňoval, jak vyplynulo ze svědecké výpovědi svědka [jméno FO]. Je ovšem nutné uvést, že taková možnost by byla v rozporu se zákonem č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů, a nebylo by možné tento způsob pohřbů provést, neboť pohřbívání je umožněno pouze na vymezených pohřebištích (§ 2 písm. e) a § 4 odst. 1 písm. e) posledně uvedeného zákona. V případě takto krajního výkladu by tedy daná podmínka byla neplatná pro svou nesplnitelnost. Aby však byla co nejvíce zachována vůle zůstavitele, je nutné podmínku s ohledem na její neurčitost vykládat souladně se zákonem, tedy tak, že u domu č. [hodnota] v obci [adresa] měla proběhnout alespoň nějaká forma rozloučení se zůstavitelem. Tou mohl být jistě začátek průvodu z domu smutku, ale stejně tak i jen rozloučení v kruhu rodinném s případným pohoštěním. Z neurčité formulace nelze v tomto ohledu učinit jednoznačný závěr. Soud proto s ohledem na okolnosti případu a nedostatečnou určitost podmínky vyhodnotil pro její splnění jako dostatečné, pokud v domě č. [hodnota] bylo připraveno např. pohoštění pro samotný závěr pohřbu a rozloučení se zůstavitelem. Ze svědeckých výpovědí vzal přitom za prokázané, že v tomto rozsahu podmínka byla alespoň v minimálním rozsahu splněna. Žalobkyně některé ze svědků na toto pohoštění zvala, a část lidí se do domu zůstavitele skutečně dostavila, jak vyplynulo z výpovědí svědků [jméno FO] a [jméno FO]. To, že se s žalobkyní v domě zůstavitele sešli, potvrdily také svědkyně [jméno FO] a [jméno FO]. Není pak obecně možné smuteční hosty k návštěvě nutit jen za účelem naplnění podmínky závěti zůstavitele, případný rozsah návštěvy proto nemá na posouzení věci vliv.

37. Soud přitom nepřehlédl, že dle svědeckých výpovědí, zejména výpovědi [jméno FO], zůstavitel vyjádřil také přání mít obdobný pohřeb jako manžel uvedené svědkyně, tedy tzv. pohřeb z domu smutku, kdy je pohřeb vypraven od domu. Nutno však zdůraznit, že takto nebylo přání týkající se pohřbu v závěti formulováno. Formulace u domu naopak stejně tak odpovídá i svědectví svědka [jméno FO], dle kterého si zůstavitel přál být skutečně pohřben přímo u domu se svými psy, což by vedlo k absolutní neplatnosti předmětné podmínky. Soud proto vycházel z dostatečného zachování vůle zůstavitele alespoň v základním rozsahu odpovídajícím neurčitosti stanovené podmínky. Ostatně, z výpovědi další svědkyně [jméno FO] vyplynulo, že na vypravení pohřbu od domu zůstavitel netrval. Je tedy otázkou, jak stanovenou podmínku původně zamýšlel, jak se jeho úvahy dále vyvíjely, a co kdy sdělil jako své přání různým svědkům. Soud proto podmínku vyložil tak, jak bylo uvedeno výše a vyhodnotil ji jako splněnou.

38. Další podmínka, kterou zůstavitel v závěti stanovil, se týkala jeho střelných zbraní. Uvedl, že tyto mají být předány členu myslivecké společnosti v [adresa] [jméno FO]. Ten je měl rozprodat členům společnosti za dohodnutou cenu. Tato podmínka nebyla dosud splněna. Otázku splnění podmínky je však nutné posuzovat s ohledem na zákonná omezení, která se pojí s nakládáním se střelnými zbraněmi daných kategorií. Na situaci, kdy je zůstavitel držitelem zbraní, na které dopadají ustanovení zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, ve znění pozdějších předpisů (zbraně kategorie A, A-I, B nebo C), je nutné aplikovat § 65 tohoto zákona. V případě úmrtí zůstavitele je tedy povinností o úmrtí zůstavitele informovat Policii ČR. Policie vydá o tomto oznámení potvrzení a zbraně obvykle převezme do úschovy. Informace o předmětných zbraních a zemřelém pak předá příslušnému orgánu, který provádí řízení o dědictví, typicky příslušnému notáři jakožto soudnímu komisaři. Aby bylo možné zbraň daných kategorií z dědictví nabýt a následně vydat z úschovy, musí být daná osoba držitelem zbrojního průkazu, přičemž má možnost si o vydání zbrojního průkazu zažádat. Pokud by tuto podmínku zvolená osoba nesplňovala, uplatnil by se postup podle § 64 posledně uvedeného zákona. V každém případě však platí, že vydání zbraně může být řešeno až v rámci dědického řízení. Do doby, než o nich bude v dědickém řízení rozhodnuto, zůstávají tyto uloženy v úschově Policie ČR. I kdyby tedy pan [jméno FO] byl držitelem zbrojního průkazu, není možné danou podmínku aktuálně splnit. Zbraně není možné svévolně vydat vybrané osobě. Nesplnění podmínky tedy nelze dovozovat z toho, že zbraně nebyly dosud panu [jméno FO] předány, protože se tak nestalo ze zákonných důvodů. Do budoucna však bude pro platnost závěti nezbytné, aby daná podmínka zůstavitele byla řádně splněna, a v dědickém řízení bylo rozhodnuto o tom, že zbraně budou panu [jméno FO] vydány.

39. Zůstavitel dále v závěti stanovil podmínku spočívající v tom, že musí být postaráno o jeho 3 psy, které vlastnil v době sepsání závěti, a to tak, aby neskončili v útulku. Předně je nutné konstatovat, že psi, které zůstavitel vlastnil ke dni sepsání závěti, již ke dni úmrtí zůstavitele nežili. Zůstavitel však vlastnil psa jiného. Soud se zabýval otázkou, zda je možné považovat podmínku za platnou a splnitelnou v situaci, kdy předmětní psi již nežijí. Dospěl přitom k závěru, že s ohledem na co největší zachování vůle zůstavitele je nutné předmětnou podmínku aplikovat na žijícího psa zůstavitele, neboť ani v jeho případě by si zůstavitel zjevně nepřál, aby skončil v útulku. Psa zůstavitele si převzala nejprve svědkyně [jméno FO], která jej následně předala třetí osobě, u které doposud žije. Dle sdělení svědkyně je pes spokojený a nová majitelka posílá svědkyni fotografie psa. Argumentace žalovaných směřovala do určité míry k tomu, že pes sice neskončil v útulku, avšak nikoliv zásluhou žalobkyně. Pro posouzení věci však není rozhodné, co vedlo ke splnění podmínky, ale to, že podmínka skutečně byla splněna. Z provedeného dokazování je zjevné, že o osudu psa zůstavitele proběhla mezi žalobkyní a žalovanými diskuze, která je stranami nahlížena různě. V každém případě však platí, že pes v útulku neskončil. Předmětnou podmínku, spočívající v tom, aby pes neskončil v útulku, má tedy soud za splněnou.

40. Poslední podmínku, o kterou strany vedly spor, formuloval zůstavitel v závěti tak, že se o něj žalobkyně měla v případě jeho nemoci starat až do jeho smrti. Žalovaní především zpochybňovali, že by žalobkyně o zůstavitele pečovala v posledním roce, respektive, že by její péče byla adekvátní. Soud nicméně dospěl k závěru, že žalobkyně o zůstavitele pečovala dlouhodobě, a to i v době před jeho smrtí. Z provedeného dokazování vyplynulo, že byla dlouhodobě vedena jako osoba o zůstavitele pečující, a to pro potřeby posuzování příspěvku na péči. Ten přitom zůstavitel pobíral dlouhodobě s krátkými přestávkami způsobenými hospitalizací až do své smrti. Žalobkyně byla se zůstavitelem pravidelně viděna, podle svědeckých výpovědí mu prala, vařila a uklízela. Zůstaviteli zajišťovala dodávky léků, obstarávala návštěvy lékaře. O zůstavitele se zjevně starala až do jeho smrti, když z výpovědi svědka [jméno FO] vyplynulo, že to byla žalobkyně, kdo zůstaviteli volal záchranku, a následně prosil svědka [jméno FO], aby pomohl s přesunem zůstavitele do sanitky. Svědkyně také zůstavitele navštívila v nemocnici v den jeho smrti, jak vyplynulo z lékařských správ a výpovědi svědka [jméno FO]. O trvání péče ze strany žalobkyně proto soud nemá pochybnosti. Co se pak týče kvality péče, tu vyhodnotil soud jako adekvátní věku zůstavitele a žalobkyně. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že zůstavitel byl vždy spatřen upravený, normálně vypadající, a to i krátce před svou smrtí. S ohledem na informace získané pro posouzení důvodnosti příspěvku na péči je přitom zřejmé, že aby byl zůstavitel řádně oblečený, umytý a měl např. vyprané oblečení, musel využívat pomoc pečující osoby, neboť sám již nebyl schopen o sebe řádně pečovat. Nelze tedy než učinit závěr, že o zůstavitele bylo až do jeho smrti pečováno, přičemž pečující osobou byla zjevně žalobkyně. Co se týče námitky žalovaných, že zůstavitel před smrtí trpěl svrabem, pak tuto skutečnost nemá soud za prokázanou. Jak bylo vysvětleno při výslechu [tituly před jménem] [jméno FO], do zprávy bylo zaznamenáno pouze podezření na nakažení zůstavitele svrabem, na což bylo upozorněno frází „CAVE v.s aktivní SVRAB!“. Ze zprávy tedy vyplývá, že se jednalo o podezření – v. s. jakožto zkratka veri similis či similiter, tedy velmi pravděpodobně, přičemž na svrab bylo poukazováno s ohledem na četné drobné strupy po těle. Jak ovšem uvedla [tituly před jménem] [jméno FO], jedná se právě jen o podezření, přičemž situace nebyla posouzena odborníkem na kožní lékařství. Lze tedy pouze uzavřít, že zůstavitel měl na těle drobné strupy. Nutno rovněž dodat, že pouhé necelé dva měsíce před smrtí při ambulantním vyšetření svrab či jiné onemocnění svědčící o zanedbání péče a hygieny zůstavitele vůbec shledáno nebylo. I pokud by se v daném případě tedy ke dni poslední hospitalizace zůstavitele skutečně jednalo o svrab, je pravděpodobné, by se jednalo o krátkodobou nákazu, když dříve známky svrabu objeveny nebyly. Jak přitom uvedla při výslechu [tituly před jménem] [jméno FO], svrab se nepřenáší např. ze špíny v domácích podmínkách, ale kontaktem s jinými osobami nebo ložním prádlem, přičemž typicky se nákaza šíří např. v nemocnicích či obdobných zařízeních. Nesvědčí tedy ani o zanedbání péče o domácnost. Zmínka o podezření na nákazu svrabem v předmětné lékařské zprávě tedy dle soudu nesvědčí o tom, že by žalobkyně o zůstavitele do jeho smrti nepečovala řádným způsobem. Ve vztahu k péči žalobkyně o domácnost zůstavitele žalovaní poukazovali na neutěšený stav domácnosti, který byl zachycen i na fotografiích. Jak však soud uvedl výše při shrnutí skutkového stavu, na fotografiích byly zachyceny jen relativně úzké výseče domácnosti, přičemž podle svědeckých výpovědí se nejednalo o podstatné části nemovitosti, které byly nejvíce obývány zůstavitelem. Fotografie zachycující nejhorší stav byly pořízeny v tzv. spižírně, nikoliv v samotné kuchyni. Výseč obrazu je pak s ohledem na minimální záběr pokoje zcela nevypovídající. Co se týče zachycené matrace se skvrnou, není zřejmé, jaký byl její skutečný stav, zda se jednalo o skvrnu, kterou lze vyprat. Především však platí, že se opět jedná jen o konkrétní výseč pokoje, která dostatečně nereprezentuje zůstavitelem obývaný prostor. Nelze přehlížet ani to, že dle svědka [jméno FO] se ani nejednalo o matraci, na které by spával zůstavitel, ale o matraci pro psy. Nadto z provedených svědeckých výpovědí vyplynulo, že stav, zachycený na fotografiích, neodpovídá stavu, ve kterém se nemovitost obvykle nacházela. Standardně naopak byla uklizenější. Soud považuje za nutné rovněž podotknout, že s ohledem na věk zůstavitele a žalobkyně, lze do určité míry předpokládat, že těm částem nemovitosti, které nejsou hlavními využívanými místnostmi, nebude věnována důkladná péče. V situaci, kdy spižírna nebyla intenzivněji využívána, tak u ní bylo možné předpokládat do určité míry horší stav. Byť byl tedy stav jednotlivých částí zachycených na nemovitosti značně neutěšený, jednak nevypovídá o celkovém stavu domácnosti, jednak jej s ohledem na to, kde se části nemovitosti převážně nacházeli, nelze považovat za dostatečný pro závěr, že o domácnost zůstavitele nebylo adekvátně pečováno. Soud proto dospěl k závěru, že i podmínku péče o zůstavitele až do jeho smrti žalobkyně splnila.

41. Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že závěť byla sepsána platně, přičemž zůstavitel za dědičku povolal žalobkyni. Pro platnost závěti zůstavitel stanovil výše uvedené podmínky, které byly v rozsahu vyplývajícím z textu a který je souladný s právní předpisy také splněny. Podmínka předání střelných zbraní, které podléhají zákonu č. 119/2002 Sb., o zbraních, ve znění pozdějších předpisů, sice doposud splněna nebyla, to však s ohledem na zákonná ustanovení ani nebylo legálně možné a podmínka tedy musí být pro zachování platnosti závěti splněna v budoucnu. V každém případě soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je dědičkou ze závěti ze dne 11. 4. 2004 (výrok I. tohoto rozsudku).

42. Soud se dále zabýval otázkou, zda žalobkyně byla zůstavitelovou dědičkou také na základě zákonné posloupnosti, a to konkrétně ve třetí dědické skupině jakožto osoba, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Právě otázka, zda žalobkyně žila se zůstavitelem po dobu posledního roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a o tuto domácnost společně se zůstavitelem pečovala, byla ze strany žalovaných zpochybňována. Žalovaní připouštěli, že žalobkyně dříve měla se zůstavitelem partnerský vztah, zároveň však tvrdili, že tento skončil a žalobkyně byla jen a pouze pečovatelkou zůstavitele, nežila s ním ve společné domácnosti a zejména v posledním roce k němu pouze občasně dojížděla. Pro posouzení věci je pak klíčová právě otázka soužití ve společné domácnosti v poslední roce života zůstavitele, neboť s ní spojuje zákon postavení dědice ze zákona. Samotné soužití ve společné domácnosti je však nutné z hlediska znění zákona (§ 1637 o. z.) chápat jako neurčitý právní pojem. Není zřejmé, po jakou dobu se dotyčný musí ve společné domácnosti zdržovat, zda každý den, či nikoliv, zda může občasně přespávat na jiném místě, či v jakém rozsahu má na chod domácnosti přispívat. Takové podrobnosti zákon nestanovuje. Termínem „společná domácnost“ se opakovaně zabýval Nejvyšší soud, který např. v rozsudku ze dne 19. 12. 2023 zp. zn. 24 Cdo 3638/2023, přehledně shrnul, že „společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 96, ročník 2011; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1325/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4198/2018). Tedy společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti přitom nemusí nutně znamenat jen poskytování finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost (například poskytování výdobytků z hospodaření na statku apod.) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020].“ Nejvyšší soud zároveň vysvětlil, že dřívější judikaturu poskytující výklad pojmu „společná domácnost“ lze využít i pro účely posouzení dědického práva dle o. z., když uvedl, že na výše citovaných závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“ podle § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, průběžně reagovala na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v současné právní úpravě dědění (§ 1636 odst. 1 a § 1637 odst. 1 o. z.), není požadavek na jeho „nové vymezení“ odůvodněn (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020).

43. Spolužití zůstavitele a další osoby, aby vyvolalo zamýšlené účinky v podobě vzniku dědického práva, musí být natolik intenzivní, že lze tuto osobu považovat za člena rodiny, za životního partnera, za druha/družku. Nejde tedy o jakékoliv spolužití, ale pouze o spolužití skutečné a trvalé, ve kterém oba členové domácnosti připívají k úhradě a obstarávání společných potřeb. Jak přitom vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti přitom nemusí nutně znamenat jen poskytování finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost, například poskytování výdobytků z hospodaření na statku (uhrazování nákladů nelze tedy zúžit pouze na nakládání s důchodovým příjmem). V témže rozsudku přitom rovněž konstatoval že „soužití ve společné domácnosti totiž nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. I když zůstavitelka bydlela „na statku“, vytvořili se žalobcem takové společenství, které se neomezovalo jen na občasné návštěvy nebo na příležitostnou výpomoc, ale ve skutečnosti představovalo jejich jedinou společnou domácnost.“ 44. Požadavek na společné soužití tedy navíc neznamená, že by spolužijící osoby nutně musely trávit každý večer ve stejném bytě. Naopak mohou bydlet i do určité míry odděleně, např. z důvodu návštěvy příbuzných či výkonu práce. Případné přespání či dočasné oddělené bydlení samo o sobě nesvědčí o tom, že by osoby netvořily společnou domácnost. Podstatné je to, jaká je náplň jejich soužití, zejména zda hospodaří společně. Společné hospodaření pak může mít vícero podob, nemusí nutně znamenat absolutní mísení finančních zdrojů. Může např. spočívat v péči o domácnost, tj. výkonu domácích prací, péči o dům a zahradu apod. Hlavním znakem společné domácnosti pak není společné bydlení, ač se u společné domácnosti zpravidla předpokládá, ale péče o tuto společnou domácnost (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 436/2001). Naopak, bydlení může být do značné míry oddělené, a to mj. v případě, že je odůvodněno péčí o vlastní nemovitosti. Takovou situací se již zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, kde uvedl: „Závěru o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, nebrání ani zjištění o tom, že zůstavitel „v zimním období pobýval střídavě u žalobkyně a střídavě (i po několik dní v týdnu) ve svém vlastním bytě v J.“. Soužití ve společné domácnosti je totiž možné i tehdy, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. S názorem odvolacího soudu, že střídavý pobyt zůstavitele v jeho vlastním bytě v zimním období byl odůvodněn potřebou postarat se o vlastní nemovitý majetek, a že jde o přípustnou výjimku z pravidla jinak vyžadovaného společného bydlení, dovolací soud souhlasí. Je totiž také třeba reflektovat společenské změny, rozvoj vlastnictví nemovitého majetku a fakticitu vztahů dnešní společnosti, kdy se častěji objevují případy, že některý z členů společné domácnosti žije po přechodnou dobu (z různých důvodů) na více místech, aniž by měl v úmyslu opustit společnou domácnost. Lze proto uzavřít, že – i když v zimním období bydlel zůstavitel po určitou dobu odděleně od žalobkyně - vytvořili s žalobkyní takové společenství, které se neomezovalo jen na občasné návštěvy nebo na příležitostnou výpomoc, ale ve skutečnosti představovalo jejich jedinou společnou domácnost.“ 45. Ve světle uvedeného výkladu pojmu „společná domácnost“ pak soud posuzoval soužití žalobkyně a zůstavitele. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně trávila se zůstavitelem většinu svého času, přičemž s ním také bydlela a pečovala o něj. Byla takřka denně spatřována v obci [adresa], a to společně se zůstavitelem na pozemku u jeho nemovitosti, od které také měla klíče, jak vyplynulo zejména z výpovědí svědky [jméno FO] a [jméno FO], ale rovněž svědků [jméno FO] a [jméno FO]. Společně se zůstavitelem také vedla žalobkyně do určité míry společenský život, kdy je pravidelně navštěvovala svědkyně [jméno FO] a hráli společně všichni dohromady karty. Svědkyně [jméno FO] přitom jako sousedka zůstavitele měla ze sousedního pozemku logicky dobrý přehled o tom, jaké osoby a jak často se v nemovitosti zůstavitele pohybují. Obdobné platí také o svědku [jméno FO], který bydlel naproti zůstaviteli a rovněž měl přehled minimálně o pohybu automobilů zaparkovaných před domem zůstavitele, přičemž takřka každý den tam vídával auto žalobkyně. O trvalosti soužití zůstavitele a žalobkyně svědčí také další svědecké výpovědi, a to např. výpověď svědka [jméno FO], který se vyjádřil, že zůstavitel a žalobkyně spolu žili, a to asi 20 let. Byť tento svědek udával nižší četnost dní, kdy byla žalobkyně u zůstavitele, soud přihlédl k tomu, že se se zůstavitelem vídal méně často, tudíž neměl takový přehled u skutečné přítomnosti či nepřítomnosti žalobkyně v domě zůstavitele. Ze svědeckých výpovědí dále vyplynulo, že žalobkyně přespávala také v bytě v [Anonymizováno], kde pracovala. Většinu času však trávila společně se zůstavitelem v jeho domě v [adresa], jak vyplývá z výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] či [jméno FO]. Byt v [Anonymizováno] žalobkyně využívala spíše méně než domácnost zůstavitele. Z výpovědi svědka [jméno FO] navíc vyplynulo, že byt v Horních Beřkovicích příležitostně využíval také zůstavitel, který tam za žalobkyní jezdil s tím, že se tam mohl osprchovat. Z výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] přitom vyplývá i to, že toto soužití trvalo až do smrti zůstavitele, a to minimálně dvacet let. Zejména svědek [jméno FO] vypověděl, že žalobkyně byla se zůstavitelem, když jej odvážela sanitka. Konkrétně uvedl, že se žalobkyně na něj obrátila, aby pomohl zůstaviteli do sanitky, přičemž to byla ona, kdo zavolal zůstaviteli záchranku. Ze záznamu o výjezdu přitom vyplývá, že záchranná služba byla volána dne 16. 11. 2023 ve 22:20, přičemž i v tuto noční dobu se žalobkyně nacházela v domě zůstavitele. Svědkyně [Anonymizováno] pak potvrdila, že to byla pravidelně žalobkyně, kdo volal zůstaviteli několikrát sanitku a to i v roce 2023, tedy v posledním roce před smrtí zůstavitele. Soud proto dospěl k závěru, že z času stráveného ve společné obydlí soužití žalobkyně a zůstavitele naplňovalo podmínky pojmu společná domácnost, a to i v posledním roce před smrtí zůstavitele. Sama skutečnost, že se žalobkyně střídavě zdržovala také v bytě v [Anonymizováno], nemůže tento závěr bez dalšího zvrátit. Jak bylo vysvětleno výše, pojem „společná domácnost“ nelze chápat tak, že se jedná o výlučné společné bydlení. Naopak je za určitých okolností možné, aby osoby vedly společnou domácnost a zároveň obývali dva různé byty, a to např. z pracovních či jiných praktických důvodů, jako je péče o vlastní nemovitost.

46. Časová složka je nicméně jen jednou stránkou společné domácnosti. Jak bylo vysvětleno výše, společná domácnost může být v krajních případech vedena i za situace odděleného bydlení. Aby se však jednalo o společnou domácnost ve smyslu § 1637 o. z., je podstatné, aby soužití odpovídalo společné domácnosti především kvalitativně. O společné soužití se tak jedná v případě, kdy o sebe osoby navzájem pečují, starají se o chod domácnosti, společně plánují a hospodaří, tedy do určité míry vystupují jako jedna společně žijící rodina. Provedeným dokazováním pak bylo zjištěno, že žalobkyně měla se zůstavitelem blízký vztah, který nejevil známky jen občasné výpomoci či pouhého společného bydlení, ale který představoval právě společné vedení domácnosti. Předně, jak bylo uvedeno výše v části týkající se podmínky péče žalobkyně o zůstavitele, se žalobkyně o zůstavitele starala osobně prakticky denně ve většině osobních záležitostí, a to v rozsahu, který převyšuje starost pouhé pečovatelky. Žalobkyně se zůstavitelem byli svým okolím v obci [adresa] vnímáni jako pár, kdy jejich vztah svědci dávali na roveň manželství (svědci [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]), případně se vyjadřovali obecně tak, že spolu žalobkyně a zůstavitel žili, jak uvedl např. svědek [jméno FO]. Svědkyně [jméno FO] pak výslovně uvedla, že jejich vztah nevnímala jako vztah ošetřovatelky a pacienta, ale jako vztah partnerský. Byť se poslední kontrola ze strany této svědkyně odehrála již v květnu 2022, z ostatních svědeckých výpovědí, a to zejména svědka [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] vyplývá, že vztah žalobkyně a zůstavitele si udržel stejnou formu až do smrti zůstavitele. Rovněž svědkyně [jméno FO] označila vztah žalobkyně a zůstavitele za partnerský, s tím, že auto žalobkyně stávalo u domu zůstavitele pravidelně a žalobkyně u něj byla každý den. To potvrdil i svědek [jméno FO], který uvedl, že žalobkyně a zůstavitel se vždy k sobě hezky měli, a to i v posledním roce před smrtí zůstavitele. Žalobkyně se starala o domácnost, uklízela, nakupovala, vařila, jak vypověděli např. svědkyně [jméno FO] a [jméno FO]. Žalobkyně se společně se zůstavitelem starala o zahradu a o psy, u čehož bývali spatřeni, jak vyplývá z výpovědí svědků [jméno FO] a [jméno FO]. V roce 2023 to pak byla žalobkyně, kdo volal zůstaviteli opakovaně záchrannou službu, jak uvedla svědkyně [jméno FO]. S ohledem na onemocnění zůstavitele jej při jeho hospitalizacích navštěvovala v nemocnici, což zase vyplývá z výpovědi svědkyně [jméno FO]. Žalobkyně navštívila zůstavitele také v den jeho smrti společně se svědkem [jméno FO]. Z výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] vyplynulo také to, že žalobkyně zůstaviteli zajišťovala kontakt s jeho lékařkou, u které vyzvedávala léky a které předávala lékařské zprávy. Ještě v roce 2022 pak zůstavitele k lékařce vždy doprovázela. Nákupy pro domácnost rovněž zajišťovali žalobkyně a zůstavitel společně, případně tak činila spíše žalobkyně, jak uvedli svědci [jméno FO], [jméno FO], podpůrně též [jméno FO] či [jméno FO]. Dokonce i na zcela nezaujatou osobu, kterou byla sociální pracovnice [tituly před jménem] [jméno FO], působila domácnost žalobkyně a zůstavitele a jejich chování tak, že se na chodu domácnosti podílejí společně, a to i finančně. Takto zjištěná intenzita vztahu dle soudu jasně dosahuje soužití osob ve společné domácnosti ve smyslu § 1637 o. z. Soud vzal tedy za prokázané, že vztah žalobkyně a zůstavitele byl vztahem druha a družky. Byť nebyly sezdáni, na okolí působili jako manželé a v rozhodném období, tedy poslední rok před smrtí zůstavitele, tvořili společnou domácnost.

47. Žalovaní namítali, že v posledním roce před smrtí již vztah zůstavitelce k žalobkyni ochladl, avšak takový závěr z provedeného dokazování nevyplynul. Naopak, bylo prokázáno, že vztah žalobkyně a zůstavitele trval v dané intenzitě až do jeho smrti, kdy spolu byli stále pravidelně spatřováni. I v posledním roce života se žalobkyně o zůstavitele starala, pomáhala mu vést domácnost, společně řešili nákupy. Stejně tak to byla žalobkyně, kdo mu zajišťoval lékařskou péči, přičemž jej v případě hospitalizace navštěvovala. Ostatně to byla žalobkyně, kdo byl se zůstavitelem i v jeho posledních dnech, kdy mu po desáté hodině večer volala domů záchrannou službu a následně jej také navštívila následující den v nemocnici, kdy pak zůstavitel zemřel. Soud přitom nepřehlédl výpovědi svědkyň [jméno FO] a [jméno FO], které uváděly, že došlo k ochlazení vztahu zůstavitele a žalobkyně. Tento závěr však v kontextu všech provedených důkazů učinit nelze. Dle těchto výpovědí zůstavitel mluvil o žalobkyni jako o přítelkyni či o [jméno FO]. Skutečnost, že uvedeným svědkyním měl zůstavitel v létě 2023 říct, že žalobkyně na něj byla v poslední době zlá, nesvědčí o tom, že by žalobkyně se zůstavitelem nevedli partnerský život ve společné domácnosti. I pokud by zůstavitel v tomto ohledu sdělil svědkyním pravdu, je třeba přihlédnou k tomu, že i partneři či manželé si na sebe navzájem někdy okolí stěžují. Uvedená skutečnost může vypovídat o neshodách v domácnosti, nikoliv však o tom, zda samotná domácnost je skutečně vedena společně. Z hlediska případného posouzení vedení společné domácnosti snižuje význam uvedených svědeckých výpovědí i to, že se svědkyně se zůstavitelem vídaly spíše sporadicky. Byť svědkyně [jméno FO] uvedla, že si se zůstavitelem také telefonovala, stejně tak uvedla, že se vídali jednou za dva až tři měsíce a stejně často si volali. Kontakt tak mohl probíhat maximálně jedenkrát měsíčně. Pro závěr o skutkovém stavu týkajícím se charakteru soužití zůstavitele a žalobkyně tak soud přihlédl především k výpovědím svědků, kteří se se zůstavitelem a žalobkyní vídali často, prakticky denně, tedy jejich sousedů a blízkého okolí, když svědkyně [Anonymizováno] zůstavitele a žalobkyni pravidelně navštěvovala, svědci [jméno FO], [Anonymizováno] a [jméno FO] jsou sousedy zůstavitele a rovněž se s nimi pravidelně vídali, stejně jako svědci [jméno FO], [Anonymizováno] a [jméno FO]. Z výpovědí právě těchto svědků přitom v jejich celkovém kontextu vyplývá, že žalobkyně se zůstavitelem vedli takřka manželský život, okolí o nich jako o manželích často smýšlelo, a tento způsob života probíhal až do smrti zůstavitele. Soud se přitom neztotožnil s názorem žalovaných, že by výpovědi uvedených svědků byly významně ovlivněny tím, že jsou přáteli žalobkyně, případně tím, že bydlí v obci [adresa], pročež by se snad měli chtít zavděčit zástupkyni žalobkyně. Všichni slyšení svědci vypovídali po zákonném poučení a byli srozuměni s případnými následky křivé výpovědi, přičemž v řízení nevyplynulo, že by jejich výpovědi měly být jakkoliv zkresleny nebo že by snad tyto osoby měly mít jakýkoliv prospěch ze své výpovědi. Nelze rovněž přehlížet, že svědek [jméno FO] byl navržen právě žalovanými, přičemž jeho výpověď v podstatných bodech koresponduje s výpověďmi ostatních svědků, které potvrzují závěr, že žalobkyně se zůstavitelem vedli společnou domácnost.

48. Co se pak týče jednotlivých detailů, jako např. absence jména žalobkyně na zvonku a poštovní schránce, pak je nutné uvést, že tato o ničem nesvědčí. Ze zvonku je zřejmé, že zachycuje stav ještě před rozvodem zůstavitele. Zůstavitel tedy zcela zjevně nepovažoval za nutné jakkoliv toto upravovat. V případě trvalého pobytu žalobkyně, respektive jeho nepřevedení do bydliště zůstavitele, soud konstatuje, že trvalý pobyt představuje otázku toliko evidenční, nikoliv faktickou, a rovněž nesvědčí o tom, zda společná domácnost vedena byla, či nikoliv. Obdobný názor ostatně vyjádřil Nejvyšší soud v již zmíněném rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013. Povahu vztahu pak dle soudu nezpochybňuje ani to, jaké údaje byly ve vztahu k zůstaviteli uvedeny např. v sociální anamnéze v lékařských zpráv. Tu totiž, jak vyplynulo z výslechu svědkyně [jméno FO], je nutné hodnotit značně rezervovaně, neboť jednou zaznamenaná sociální anamnéza se často kopíruje do dalších zpráv. Výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] odpovídá i skutečnost, že sociální anamnéza je doslovně totožná jak ve zprávě ze 30. 9. 2023, tak ze dne 16. a 17. 11. 2023. Zaznamenané informace navíc nelze považovat za průkazné, když je v lékařských zprávách např. uvedeno i to, že zůstavitel byl vdovec, což zjevně nebyla pravda, neboť se se svou manželkou rozvedl. Nadto lze stejně tak uvést, že je ve zprávách žalobkyně označována jako přítelkyně či družka zůstavitele. Z lékařských zpráv a v nich uvedené zmínce o tom, že zůstavitel žil sám, tedy nelze dovozovat, že tomu tak skutečně bylo. Naopak je tento údaj v příkrém rozporu s dalšími provedenými důkazy, přičemž s ohledem na průkazně chybné údaje o sociální situaci zůstavitele v lékařských zprávách nemůže ani tento údaj nijak zvrátit závěr soudu o společném soužití žalobkyně a zůstavitele.

49. S ohledem na shora uvedené tedy dospěl soud k závěru, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti poslední rok před smrtí zůstavitele ve smyslu § 1637 o. z. a je tudíž z uvedeného důvodu dědičkou zůstavitele ze zákona ve smyslu uvedeného ustanovení (výrok II. tohoto rozsudku).

50. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se však toho práva vzdala, když v závěrečné řeči navrhla, aby si s ohledem na povahu řízení každá ze stran nesla náklady řízení sama. O náhradě nákladů proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III. tohoto rozsudku). Soud přitom zohlednil závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5713/2017.

51. Soud také rozhodl o povinnosti účastníků řízení zaplatit státu část nákladů řízení, spočívajících v náhradě hotových výdajů dle § 139 odst. 3 o. s. ř. spojených s poskytnutím součinnosti dle § 128 o. s. ř. ve výši 290 Kč, jež byla vyplacena společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO] v souvislosti se zasláním zdravotních zpráv týkajících se zdravotního stavu zůstavitele. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně se výslovně zřekla práva na náhradu nákladů řízení, když uvedla, že každý z účastníků by měl sám nést náklady řízení. Totožné prohlášení učinili rovněž žalovaní. O náhradě nákladů pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V návaznosti na toto rozhodnutí pak rozhodl také o povinnosti účastníků nahradit náklady státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyně je povinna uhradit 50 % nákladů státu, tedy částku ve výši 145 Kč, a obdobně žalovaní jsou povinni uhradit 50 % nákladů státu, tedy 145 Kč. Jejich zaplacení soud účastníkům uložil ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výroky IV. a V. tohoto rozsudku).

Poučení