24 Co 206/2025 - 312

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudkyň Mgr. Hany Říhové a JUDr. Blanky Rejškové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce], bytem [Adresa žalobce], zastoupen advokátem, [Jméno advokáta A], sídlem [Adresa advokáta A], proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozena [Datum narození žalované], bytem [Adresa žalované], zastoupena advokátem, [Jméno advokáta B], sídlem [Adresa advokáta B], 2. [Jméno advokáta C], narozen [Datum narození advokáta C], bytem [Adresa advokáta C], o určení dědického práva žalobce ze zákonné dědické posloupnosti po zůstaviteli [Jméno zůstevitele], [Anonymizováno] o odvolání žalované [Jméno žalované] proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 31. března 2025, č. j. 28 C 56/2022-276, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Ve vztahu žalobce a žalované [Jméno žalované] je žalovaná povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 10 043 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokáta A], advokáta, se sídlem v [adresa].

III. Ve vztahu žalobce a žalovaného [Jméno advokáta C] žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Kladně určil, že žalobce je dědicem zůstavitele [Jméno zůstevitele], narozeného 2. 12. 1953, zemřelého 26. 12. 2021, ze zákonné dědické posloupnosti (výrok I.), uložil žalované [Jméno žalované] povinnost nahradit žalobci náklady řízení 55 851,32 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.) a ve vztahu žalobce a žalovaného [Jméno advokáta C] rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. K důvodům svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení se předpokládá v daném typu sporu, že v situaci, kdy bylo zjištěno, že zůstavitel, jenž sepsal listinu o vydědění před 1. 1. 2014, zemřel bez zanechání závěti po 1. 1. 2014, musí být přičítány listině o vydědění takové právní účinky, jaké by měla v době pořízení listiny. Po přezkoumání existence možného zákonného důvodu vydědění dospívá k závěru, že žádný z důvodů vydědění žalobce zůstavitelem není dán. Důvod vydědění žalobce, uvedený zůstavitelem v listině o vydědění, spočívající v tom, že žalobce neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, nebyl a není dán. V řízení bylo totiž provedenými důkazy jednoznačně prokázáno, že sám zůstavitel žádný opravdový zájem o žalobce projevoval, přičemž prapůvodem ochladlých vztahů zůstavitele a žalobce (syna) byl negativní vliv matky žalobce v průběhu dětství žalobce při rodičovských sporech z doby nezletilosti žalobce, kdy ten byl svěřen do péče matky, soudem stanovený styk se zůstavitelem nebyl realizován, což vedlo k rezignaci zůstavitele na vztah s žalobcem. V dospívání a dospělosti žalobce plnili oba pouze své zákonné povinnosti – plnění vyživovací povinnosti (ze strany zůstavitele) a ze strany žalobce prokazování, že se připravuje na své budoucí povolání a není schopen se sám živit. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR uzavřel, že neprojevování zájmu potomka o zůstavitele za situace, kdy o něho neprojevuje zájem sám zůstavitel, nemůže být důvodem k vydědění, byl by dán pouze za situace, kdy by zůstaviteli tento stav nebyl lhostejný a reálně by o vztah s potomkem stál. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by zůstavitel sám aktivně činil konkrétní kroky k nápravě vzájemných vztahů se synem, ostatně to ani nebylo žalovanou tvrzeno, nelze uzavřít, že by sám zůstavitel o nápravu vzájemných vztahu skutečně stál. Jiný důvod vydědění žalobce zůstavitelem nebyl v řízení zjištěn, ani tvrzen. Za situace, kdy zůstavitel nezanechal závěť, absentuje zákonný důvodu vydědění žalobce, zanechal své dva potomky, syny, mj. žalobce, je namístě jeho žalobě vyhověl a určit, že žalobce je dědicem zůstavitele ze zákonné dědické posloupnosti.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně si podala včasné a přípustné odvolání žalovaná [Jméno žalované], coby oprávněná osoba, ve kterém soudu prvního stupně vytýká nesprávné skutkové závěry po vyhodnocení provedených důkazů i nesprávné právní závěry.

4. Uvádí, že je sice pravdou, že mezi zůstavitelem a žalobcem od určité doby absentoval kontakt, který nebyl do doby smrti zůstavitele obnoven, ale nebyla soudem řádně zohledněna příčina, která k narušení vztahů vedla, pokud rozpad vztahů nenastal z vlastní svévolné vůle zůstavitele, byl zapříčiněn jeho bývalou manželkou, matkou žalobce, která nerespektovala soudem nařízený styk zůstavitele s žalobcem, aktivně bránila jejich kontaktům a systematicky žalobce (spolu s žalovaným 2.) proti zůstaviteli manipulovala. Pokud soud prvního stupně tzv. vyčítá zůstaviteli jeho nezájem o žalobce, tak zcela opomíjí tedy tu skutečnost, že k této situaci nedošlo jeho vinou. Příčinu odloučení zůstavitele od žalobce spatřuje výlučně jen na straně matky žalobce, které vedlo až k naprostému přerušení kontaktů, přičemž ale zůstavitel stále věřil v to, že „jednou nastane den, kdy bude mít žalobce v dospělosti vlastní názor a zatouží po kontaktu s otcem“, ponechával to tedy zcela v jeho rukou, čehož žalobce nevyužil. Po dosažení zletilosti žalobce a jeho odstěhování se z bydliště matky nedisponoval zůstavitel jeho novou adresou bydliště. Má za to, že sám zůstavitel nemohl (nebyl k tomu ani oprávněně povinen) nastalou destrukci vztahů sám napravovat a napravit. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popř. jej změnil tak, že žalobu zamítne a uloží žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že je napadený rozsudek soudu prvního stupně po právu, navrhla zvážit užití moderačního práva soudu ve vztahu k nákladům řízení v intencích § 150 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., neboť sama nezavdala příčinu k zahájení sporného řízení, má pouze pochopitelnou snahu prosazovat vůli zůstavitele.

5. Žalobce s podaným odvolání žalované [Jméno žalované] nesouhlasil, ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, uvedl, že nemůže nést odpovědnost za chování svých rodičů v době jeho nezletilosti a být jen z tohoto důvodu vyloučen ze zákonné dědické posloupnosti posuzovanou listinou. Dle žalobce je podstatné, že v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel nebyl s žalobcem od konce 80. let v žádném kontaktu, měl přitom řadu možností k tomu jej zkontaktovat, to však neučinil. Pokud jde o navrhovanou moderaci nákladů řízení, nejsou dle něho pro takový postup soudu naplněny důvody, sám v řízení před soudem prvního stupně aktivně navrhoval smírné řešení, které nebylo žalovanou akceptováno, daný spor žalovaná vyvolala svým vyjádřením v pozůstalostním řízení, musela si být vědoma vzniku nákladů.

6. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jako věcně správný, potvrdil, včetně výroků o nákladech řízení.

7. Žalovaný [Jméno advokáta C] se k odvolání žalované nevyjádřil.

8. Krajský soud v Praze, jako soudu odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou, směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalované napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a neshledal odvolání odvolatelky opodstatněným.

9. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

10. I odvolací soud konstatuje, že spor účastníků, projednávaný v tomto řízení, je zvláštním typem sporného řízení o určení dědického práva, u kterého se naléhavý právní zájem žalobce na jím požadovaném určení tzv. předpokládá při vzniklém skutkovém sporu mezi více v úvahu přicházejícími zákonnými dědici zůstavitele v pozůstalostním řízení zůstavitele o existenci důvodu vydědění, uvedeného v pořízení zůstavitele pro případ smrti, které ve formě soukromé listiny zůstavitel pořídil vůči svým dvěma synům ze samostatných skutkových důvodů, specifikovaných jím v konkrétní listině o vydědění s datem, předcházejícím 1. 1. 2014. Nejedná se přitom o žádný případ explicitní výjimky, jež by vyplývala z ustanovení § 3072 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), kterému je tak zapotřebí tzv. přičítat ty právní účinky, jaké by toto pořízení pro případ smrti mělo v době, kdy bylo zůstavitelem pořízeno (tj. že, nebyl-li dán důvod vydědění potomka zůstavitelem dle § 469a zákona č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“, hledělo se na toto vydědění jako na neplatné a takto neplatně vyděděný potomek zůstavitele měl právo na nabytí dědického podílu nejméně v rozsahu, uvedeném v § 479 obč. zák. a, nepovolal-li pak, jak je tomu v této projednávané věci, zůstavitel k dědění svou závětí jinou osobu, měl neprávem vyděděný potomek zůstavitele právo na dědictví po zůstaviteli, resp. na jeho část, coby zákonný dědic 1. dědické třídy dle § 473 obč. zák.). K tomuto závěru lze odkázat i na důvody, resp. argumenty, vyjádřené Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2454/2023.

11. Postavení žalobce v tomto sporném řízení je tak určeno obsahem pravomocného odkazujícího usnesení z pozůstalostních řízení zůstavitele, jakož i skutečností, že o původně spolu s ním podané žalobě i žalobcem [Jméno advokáta C] na základě stejného odkazu bylo řízení pravomocně zastaveno.

12. Jde-li o zjištění rozhodného skutkového stavu věci, odvolací soud shledává, že soud prvního stupně v řízení procesně relevantním způsobem provedl potřebné dokazování, ze kterého učinil správné skutkové závěry, tyto uvedl v důvodech svého rozhodnutí, odvolací soud z nich bez dalšího vychází a pro stručnost důvodů tohoto svého rozhodnutí na ně odkazuje.

13. Lze tak tedy souhrnně skutkově shrnout, že výsledky provedeného dokazování přinesly zjištění, že zůstavitel [Jméno zůstevitele] zemřel 26. prosince 2021 jako ženatý s [jméno FO], zanechal dva potomky, syny [Jméno žalobce] a [Jméno advokáta C], dále zanechal listinu o vydědění svých dvou synů s datem 5. 10. 2010, pořízenou ve formě soukromé listiny (jedná se o strojem sepsanou listinu, jež má být vlastní rukou zůstavitele podepsána před dvěma současně přítomnými svědky, kteří se měli na tuto listinu rovněž vlastní rukou podepsat, a to [tituly před jménem] [jméno FO], kterou do pozůstalostního řízení zůstavitele předložila manželka zůstavitele, v níž zůstavitel uplatnil rozdílné důvody vyděděnou dvou svých synů s konkrétním vymezením skutků a odkazem na ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.), manželka zůstavitele tuto listinu prohlásila za pravou a platnou, setrvala na tom, že existují důvody vydědění obou synů zůstavitele, které zůstavitel v dané listině uplatnil, naopak synové zůstavitele nepopřeli tuto listinu co do pravosti, platnosti, ale popřeli existenci vůči nim zůstavitelem uplatněný důvod vydědění. Okresní soud v Kladně v pozůstalostním řízení, vedeném pod sp, zn. 31 D 65/2022, vydal s právní mocí 19. 11. 2022 podle § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. (dále jen „z.ř.s.“) usnesení, kterým uložil oběma synům zůstavitele povinnost podat proti manželce zůstavitele ve lhůtě dvou měsíců od právní moci usnesení žalobu na určení, že jsou dědici ze zákonné dědické posloupnosti tohoto zůstavitele (ve smyslu, že jim svědčí dědické právo ze zákonné dědické posloupnosti po tomto zůstaviteli). Oba synové tuto žalobu k Okresnímu soudu v Kladně podali 10. 11. 2022. V průběhu tohoto řízení ve vztahu žalobce [Jméno advokáta C] a žalované bylo toto řízení pravomocně zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení tímto žalobcem. V průběhu řízení pak žalobce navrhl, aby do řízení na stranu žalovaného přistoupil jeho bratr [Jméno advokáta C], čemuž bylo soudem vyhověno. Manželství zůstavitele s matkou synů zůstavitele bylo zrušeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 4 C 104/84, z 11. 10. 1984. V souvislosti s rozvodem oba synové zůstavitele, coby nezletilí, byli svěřeni do péče matky a otci bylo vyměřeno výživné. V souvislosti s tímto rozhodováním nebyly shledány v péči matky žádné problémy, konstatovány však byly existující rozpory mezi rodiči ohledně výchovy synů. Následně existovaly mezi rodiči problémy se stykem otce se syny, probíhala o tomto soudní řízení, nalézací i vykonávací. Poslední kontakty zůstavitele se žalobcem proběhly počátkem základní školní docházky žalobce, později již spolu v osobních kontaktech nebyli, ani v rámci širší rodiny, neměli o sobě žádné bližší konkrétní osobní informace. Žalobce kontaktoval po dosažení zletilosti zůstavitele s informací o svém přijetí ke studiu na vysoké škole, o ukončení tohoto svého studia, zůstavitel, ačkoli měl informace o tom, že žalobce studuje a kde, plnil si výlučně jen svou zákonnou vyživovací povinnost. Pokud ke konci života zůstavitel v době svých nemocí projevoval ve vztahu ke svému okolí, zejména ke své manželce, určitou míru lítosti nad svým vztahem se žalobcem, pak přesto reálně neučinil sám aktivně žádný pokus o to své vztahy se žalobcem jakkoliv obnovit, napravit, ostatně v tomto směru ani žádné konkrétní tvrzení žalovaná do řízení nepřinesla.

14. Při takto správným a úplným způsobem zjištěném rozhodném skutkovém stavu věci soud prvního stupně podle závěru odvolacího soudu zcela správně právně uzavřel o důvodnosti žalobcem podané žaloby.

15. Podle § 3069 o. z., při dědění se použije právo, platné v den smrti zůstavitele.

16. Podle § 3072 o. z., zemře-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.

17. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že, s ohledem na datum úmrtí zůstavitele, uplatní se platné hmotněprávní i procesněprávní dědické právo, tedy o. z., o. s. ř. a z. ř. s.

18. Týká-li se posouzení existence konkrétních důvodů vydědění ve vztahu k posuzované listině, kterou zůstavitel pořídil před 1. 1. 2014, tak i podle závěru odvolacího soudu je namístě přičítat této listině ty právní účinky, jaké toto pořízení mělo v době, kdy bylo zůstavitelem učiněno, tedy na existenci důvodu vydědění a jeho účinky je třeba aplikovat obč. zák.

19. Podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., zůstavitel může vydědit potomka, jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl.

20. Podle § 469a odst. 2 obč. zák., pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 obč. zák.

21. Podle § 469a odst. 3 obč. zák., o náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a § 480 obč. zák.; v listině však musí být uveden důvod vydědění.

22. Podle § 476 obč. zák., zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou nebo jej zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná. Společná závěť více zůstavitelů je neplatná.

23. Podle § 476b obč. zák., závěť, kterou nenapsal vlastní rukou zůstavitel, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými vysloveně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.

24. Podle § 476e obč. zák., svědky mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit.

25. Podle § 480 obč. zák., závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti. Zůstavitel zruší závěť také tím, že listinu, na níž byla napsána, zničí.

26. Podle § 1646 odst. 1 písm. b) o. z., ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, nebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.

27. Podle závěru odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně při vyhodnocení potřeby aplikace nových a starých právních předpisů, vztahujících se k dědění, vycházel v dané věci z důvodů, uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 24 Cdo 2454/2023-II.

28. I z pohledu odvolacího soudu posuzovaná listina o vydědění splňuje veškeré zákonné náležitosti listiny o vydědění, pořízené v prosté allografní formě. Listina byla pořízena strojově, jsou na ní podpisy zůstavitele i dvou svědků, kteří potvrdili pravost podpisu zůstavitele na listině i pravost svých podpisů. Potvrdili, že oba byli zůstavitelem povoláni za svědky závěti a byli současně přítomni projevu vůle zůstavitele ve vztahu ke konkrétní listině, jde-li o jeho vůli, kdy zůstavitel jim listinu sám přečetl. Svědci potvrdili, že jim byla známa totožnost zůstavitele. Nejedná se o svědky, kteří by byli nezpůsobilí tuto funkci svědků vykonávat. Sama o sobě nepřesnost o datu narození žalobce nepůsobí neplatnost této listiny, z níž je vůle zůstavitele zřejmá, i pokud jde o osobu, vůči které toto pořízení pro případ smrti směřuje.

29. Je pak dále důkazy, provedenými v řízení, zjištěnou skutečností, že žalobce o zůstavitele neprojevoval z dob svého dospívání a zletilosti žádný opravdový zájem, avšak současně bylo zjištěno z provedených důkazů, že tento stav vzájemně narušených osobních vztahů nastal již v poměrně útlém dětství žalobce, kdy jej tak sám žalobce nezavinil, vznikl v důsledku sporů rodičů žalobce v době jeho nezletilosti, jež vedly k rozvodu jejich manželství a dalším sporům, souvisejícím se stykem žalobce s otcem, jež přetrvaly až do jeho zletilosti.

30. I podle závěru odvolacího soudu bylo tak v prvé řadě na samotném zůstaviteli, aby sám aktivně se pokusil o obnovení svých vztahů se synem (žalobcem), stál-li vskutku o to, což on ale sám neučinil, toto nebylo v řízení provedenými důkazy zjištěno, ostatně to nebylo ani žalovanou tvrzeno, nadto zůstavitel tzv. nevyužil ani té příležitosti, že mu žalobce podával informace o svém vysokoškolském studiu jinak, než čistě jen k plnění své zákonné vyživovací povinnosti.

31. Za této situace tak i podle závěru odvolacího soudu, byl-li to sám zůstavitel, kdo se svým vlastním jednáním přinejmenším spolupodílel na nastavení těchto narušených vztahů žalobce a zůstavitele z doby jeho dětství v souvislosti s rozpadem svého manželství, jež pak i v pozdějším věku žalobce přetrvaly, pak to byl právě on sám, kdo by musel přijít s aktivitou k obnovení těchto vztahů. Pokud se tak nestalo, jak bylo zjištěno, nelze uzavřít o tom, že by sám zůstavitel stál o obnovení svých vztahů se synem, že by se ho tyto neexistující vztahy negativně dotýkaly, že by mu tento stav vadil, pakliže sám nic k nápravě tohoto stavu aktivně nevykonal, byl k tomu povinován právě on sám v prvé řadě. Za této skutkové situace tak tedy soud prvního stupně správně právně uzavřel o neexistenci zákonného důvodu vydědění žalobce svým otcem (zůstavitelem), jak jej uplatnil, dle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., v důsledku čehož je namístě mít žalobu žalobce za opodstatněnou.

32. Souhrnně řečeno, z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně při svém rozhodování správně postupoval v souladu s rozhodnou právní úpravou a judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012), která se situací neprojevování opravdového zájmu jak ze strany zůstavitele, tak ze strany vyděděného, zabývala. Skutečnost, že zůstavitel a žalobce se nekontaktovali a nebyly mezi nimi udržovány žádné vztahy, byla mezi účastníky v řízení nesporná. Beze změny důsledku takového „vztahu“ mezi zůstavitelem a žalobcem ve vztahu k možnému vydědění, vyplývajícím z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, je pak i okolnost, že příčinou ochladnutí vztahů mělo být negativní ovlivňování matky žalobce vůči zůstaviteli. Čistě jen v této skutečnosti nelze spatřovat obhajitelný důvod pro setrvání zůstavitele v nečinnosti bez snahy špatné vztahy se synem v době jeho zletilosti napravit. Nelze totiž klást k tíži žalobce, který po dobu své nezletilosti (od svých tří let) zjevně vyrůstal v domnění, že o něj zůstavitel nejeví zájem, že se dovršením zletilosti aktivně nesnažil o nápravu vztahů se zůstavitelem. Naopak, právě zůstavitel měl po osamostatnění žalobce iniciovat obnovení kontaktu, pokud mu později chtěl klást k tíži (prostřednictvím vydědění), že se o něj žalobce nezajímal. K tomu měl ostatně možnost, když jej žalobce písemně kontaktoval v souvislosti se svým studiem na vysoké škole, přesto zůstavitel na tento kontakt od žalobce nijak dále ve smyslu pokusu o obnovení a rozvoj vztahů nereagoval, čímž právě sám projevil určitou míru své lhostejnosti k obnovení jejich vztahů.

33. Z těchto důvodů se tak odvolací soud plně ztotožnil se soudem prvního stupně v jeho závěru, že důvod vydědění, uvedený v listině o vydědění ve vztahu k žalobci, nebyl naplněn, v důsledku čehož, pokud žalovaná ani v řízení netvrdila naplnění jiného důvodu vydědění, uzavřel správně, že není dán žádný ze zákonných důvodů vydědění žalobce zůstavitelem, proto, pokud okresní soud za této situace rozhodl, že žalobce je dědicem zůstavitele (ve smyslu, že mu svědčí dědické právo) ze zákonné dědické posloupnosti, je daný výrok správný. Okresní soud zde přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2454/2023-II, který se situací neplatného vyděděné, učiněnému za účinnosti obč. zák. a smrtí zůstavitele za účinnosti o. z., za současné neexistence pořízení pro případ smrti, zabýval. Správně tak uzavřel, že v takovém případě se neplatně vyděděný nepominutelný dědic stává dědicem zůstavitele na základě zákonné dědické posloupnosti. I v tomto lze na závěry soudu prvního stupně zcela odkázat.

34. Z výše uvedených důvodů tak odvolací soud, postupem podle § 219 o. s. ř., odvoláním žalované napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jako věcně správné, potvrdil, a to včetně správného výroků o nákladech řízení.

35. Z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky zcela správně s využitím § 142 odst. 1 o.s.ř., pokud přiznal úspěšnému žalobci plné právo na náhradu účelně jím vynaložených nákladů v souvislosti s uplatňováním svého práva v tomto řízení proti žalované a povinnost k náhradě nákladů žalovanému, vůči němž žalobce náhradu nákladů nepožadoval, neuložil. Správná je pak i soudem prvního stupně stanovená výše těchto nákladů.

36. Jde-li o náklady odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, o těchto rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že uložil v odvolacím řízení neúspěšné žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 10 043 Kč, které se sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží jím požadovaná odměna za dva úkony právní služby (á 3 700 Kč/úkon) včetně dvou paušálních náhrad výdajů (á 450 Kč/úkon) a náhrady za daň z přidané hodnoty (z částky 8 300 Kč ve výši 1 743 Kč) dle vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění od 1.1.2025. Odvolací soud neměl dán žádný důvod k tomu na podkladě odvolání žalované cokoliv na podaném vyúčtování těchto nákladů právního zastoupení žalobce advokátem měnit. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.). O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobce soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

37. Ve vztahu žalobce a žalovaného rozhodl odvolací soud za situace, že žalobce náhradu nákladů řízení ve vztahu k tomuto žalovanému nepožadoval, tj. tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

38. Pokud žalovaná navrhovala, aby odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle § 150 o. s. ř., neshledal odvolací soud v dané věci žádné konkrétní důvody, hodné zvláštního zřetele, které by takový postup umožňovaly. Žádná okolnost, na jejímž podkladě by nebylo spravedlivé žádat, aby žalovaná nahradila žalobci náklady, které účelně vynaložil k uplatnění a dovolání se svého práva, není dána. Naopak žalované bylo ze strany žalobce nabízeno možné smírně řešení již v řízení před soudem prvního stupně, své stanovisko k existenci důvodu vydědění si musela žalovaná zvážit již v pozůstalostním řízení, a to i s přihlédnutím k možnému vzniku nákladů, nakonec i přes předběžně sdělený právní názor odvolacího soudu před samotným zahájením odvolacího jednání žalovaná setrvala na podaném odvolání a žalobcův nárok neuznávala.