24 Co 255/2025 - 156

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Jansové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A], bytem [Adresa žalobce A], b) [Jméno žalobce B]., [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalobce B], oba zastoupeni [Jméno žalobce C], advokátkou, sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno], zastoupený [Jméno žalovaného], advokátem sídlem [Anonymizováno] o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. března 2025 č. j. 10 C 170/2024-114, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně, a to [Jméno žalobce A] 50 317 Kč a společnosti [Jméno žalobce B]., 27 891 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [jméno FO]

II. Jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení, a to [Jméno žalobce A] 17 168 Kč a společnosti [Jméno žalobce B]., 5 723 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [jméno FO]

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Příbrami výrokem I. uložil žalovanému povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 Sd 5/2024, a to ve vztahu k částce 368 000 Kč a ve vztahu ke společnosti [Jméno žalobce B]., ve vztahu k částce 120 000 Kč (výrok I.). Současně výrokem II. soud prvého stupně zamítl návrh, aby bylo žalobcům uloženo souhlasit s vydáním tohoto předmětu úschovy žalovanému. Dále výrokem III. soud prvého stupně uložil žalovanému zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 97 287,50 Kč.

2. Své rozhodnutí soud prvého stupně odůvodnil tím, že v dané věci bylo prokázáno, že z účtu žalobců byly podvodným jednáním převedeny finanční částky 188 000 Kč, 180 000 Kč a 120 000 Kč na účet [jméno FO] a z jejího účtu pak následně byly poukázány na účet žalovaného. Na účtu žalovaného pak v rámci trestního řízení byly zajištěny finanční prostředky v této výši. Následně, vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn pachatel daného podvodného jednání, byly tyto finanční prostředky orgánem činným v trestním řízení složeny do úschovy soudu. Soud prvého stupně uzavřel, že žalovaný se přijetím těchto finančních prostředků bezdůvodně obohatil podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a to na úkor žalobců. Dovodil, že, pokud v době zajištění účtu byla na účtu daná hodnota, není právně významné, zda nějaké finanční prostředky žalovaný následně z daného účtu převáděl na jiný svůj účet a následně na účet u jiné společnosti, který zjevně nebyl účtem [jméno FO]. Převod se děl z vnitřního účtu žalovaného přiřazovaného ve vnitřní platformě žalovaného [jméno FO] a byl navíc založen v souvislosti s daným podvodným jednáním.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním názoru. Poukázal na to, že žalovaný je finančně technologickou společností poskytující zpracování online plateb (peníze v daném státě od všech přijímá na sběrný účet a následně vyplácí či převádí v jiném státě z jiného sběrného účtu). V dané věci byla klientkou žalovaného [jméno FO], která byla žalovaným dostatečně identifikována, a to fotografií dokladu totožnosti a „selfie“ portrétní fotografií. Peníze od klientky byly na základě daného vztahu zpracovány. Účet žalovaného byl zajištěn ve výši 488 000 Kč až po více než čtyřech měsících od dané transakce. Žalovaný namítá, že soud prvého stupně nesprávně opřel své rozhodnutí o údajnou existenci relativního majetkového práva, přitom v rámci řešení sporu z úschovy může být nárok založen jen na absolutním majetkovém právu, jak vyplývá z judikatury, kterou uvedl. I kdyby mohl být nárok založen na právu z bezdůvodného obohacení, nemohlo vzniknout. Dle ustálené judikatury bezdůvodné obohacení může vzniknout jen mezi subjekty, mezi kterými bezprostředně probíhalo plnění. Zvláštní právo na vydání pak nezakládá ani okolnost, že žalobci byli poškozeni jednáním neznámého pachatele, navíc žalobci svým nedbalostním zaviněním, kdy poskytli pachateli přístup k účtu, podvod umožnili. Žalovaný má za to, že právo k předmětu úschovy náleží žalovanému. Na daném bankovním účtu byly podnikatelské finanční prostředky žalovaného, žalovaná při smluvním jednání s [jméno FO] učinila vše, co po ní lze spravedlivě žádat, a kopií fotografie občanského průkazu a selfie portrétem soud neprovedl důkaz. Žalovaná je postihována za to, že na jejím bankovním účtu byly nějaké finance, ale vzhledem k zastupitelnosti finančních prostředků nemůže jít o ty totožné, které na účet vložila [jméno FO]. V tomto smyslu soud prvního stupně ignoroval princip zastupitelnosti věci. Žalovaný má za to, že je důvodné žalobu žalobců zamítnout, a naopak vyhovět žalobnímu návrhu žalovaného.

4. Žalobci ve svém vyjádření navrhli potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně jako správného. Poukázali na to, že důvodem složení částky do soudní úschovy byla skutečnost, že šlo o finanční prostředky zajištěné v rámci prověřování podezření ze spáchání přečinu podvodu, neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče neznámým pachatelem. Na účtu žalované byly v souvislosti s tímto šetřením zajištěny finanční prostředky v dané výši. Obhajoba žalovaného není důvodná vzhledem k tomu, že osoba, o níž tvrdí žalovaný, že od ní získala finanční prostředky ([jméno FO]) dle důkazů provedených v rámci trestního a civilního řízení nikdy vědomě o převod svých prostředků na jiný účet nepožádala, sama se stala další obětí neznámého pachatele, s ohledem na charakter vyjádření [jméno FO] je zřejmé, že dané finanční prostředky nepovažovala za vlastní a nemohla je proto převést ani na jinou osobu. Přes její účet byl jen uskutečněn transfer odcizených peněz žalobců, tedy nelegálně získaných prostředků, a to na účet žalované. Žalovaná získala finanční prostředky od neoprávněné osoby, přičemž vzhledem k okolnostem a běžným opatřením v rámci boje proti legalizaci výnosu z trestné činnosti mohla dokonce získat i věc s vědomím, že se může jednat o výnos z nelegální činnosti, což podle § 1112 o. z. vylučuje možnost dovolat se dobré víry svého předchůdce. Žalobci přitom po zjištění, že bylo neoprávněně zasaženo do jejich internetového bankovnictví, učinili vše, co lze po nich spravedlivě žádat, aby zamezili škodě či tuto snížili. Je tedy zřejmé, že žalobci pozbyli peněžní prostředky prokazatelně úmyslným trestným činem neznámé osoby, a tyto prostředky byly transferovány prokazatelně přes účet [jméno FO] na účet žalované, z něhož byly postupem podle § 79a trestního řádu zajištěny. Žalovaná se nestala podle § 1111 o. z. vlastníkem předmětných peněžních prostředků a je na místě vydat je žalobcům.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1964 Sb. (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

6. Soud prvého stupně v řízení provedl potřebné dokazování, důkazy správně zhodnotil a na jejich základě správně uzavřel o skutkovém stavu dané věci. Ostatně z vyjádření žalobců i žalovaného je zřejmé, že tento skutkový stav mezi nimi ani zásadně sporný není. Na rozhodnutí soudu prvého stupně, jde-li o skutková zjištění a závěry o skutkovém stavu, lze proto zásadně odkázat.

7. Ke skutkovému stavu věci proto lze stručně shrnout, že v řízení bylo prokázáno, že z účtu žalobců byly podvodným jednáním převedeny částky 188 000 Kč a 180 000 Kč (z účtu žalobce [Jméno žalobce A]) a částka 120 000 Kč (z účtu [Jméno žalobce B].) na účet [jméno FO], z jejího účtu byly dále tyto finanční prostředky přeposlány na účet žalované. Finanční prostředky byly převedeny, aniž by za ně žalobci obdrželi protiplnění. Z výsledků šetření Policie ČR přitom jednoznačně vyplývá, že úmyslem žalobců nebylo zaslat finanční prostředky [jméno FO], tyto finanční prostředky byly neoprávněně odčerpány z jejich internetového bankovnictví pod záminkou zájmu o investice do akcií [Anonymizováno] Pokud jde o [jméno FO], z policejního šetření vyplývá, že také ona byla zneužita pod záminkou obchodování s akciemi společnosti [Anonymizováno]. obchodování s kryptoměnou. V této souvislosti umožnila neznámé osobě, aby prováděla operace na jejím účtu, kdy sem finanční prostředky (mimo jiné od žalobců) přicházely a následně odešly na účet žalovaného. Z vyjádření této osoby v trestním řízení vyplývá, že v této souvislosti ona sama s žádnou další osobou obchodně aktivně nejednala, neměla ani jiný účet a z peněz, které byly zaslány na její účet a následně odeslány, nic nemá. Byla pouze takto využita třetí osobou, kterou nezná.

8. Soud prvého stupně z hlediska skutkového stavu dále vycházel z tvrzení žalovaného, které nebylo ani nijak zpochybněno žalobci. Žalovaná tvrdila, že je finanční technologickou společností, která poskytuje platební řešení založená na rychlých a levných mezinárodních platbách s nižšími konverzními poplatky. Z tohoto důvodu vede žalovaná v každém státě zvláštní sběrný bankovní účet. Při přijetí platby na sběrném účtu v jenom státu pak dle pokynů klienta dochází k vyplacení této částky z jiného sběrného účtu. Takto byl dne 21. 6. 2022 v platformě žalovaného vytvořen účet [jméno FO], u níž bylo k dispozici datum narození, telefonní číslo, e-mail, adresa a IP adresa přihlášení. Žalovaná obdržela pro ověření totožnosti [jméno FO] fotografii jejího dokladu totožnosti a fotografii obličeje klienty. V souvislosti s požadavkem klientky na převod osmi plateb byly finanční prostředky na pokyn klientky převedeny na bankovní účet žalované vedený u [právnická osoba]. (účet, který byl zajištěn Policií ČR do hodnoty 488 000 Kč v souvislosti s výše popsaným šetřením), z jiného vnitřního účtu žalované pak byly převedeny finanční prostředky na účet u společnosti [Anonymizováno] s názvem [jméno FO].

9. Soud prvého stupně z provedeného dokazování dále správně zjistil, že Policie ČR – Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor [adresa], oddělení obecné kriminality, v rámci prověřování dne 15. 7. 2022 zajistil podle § 79a odst. 1 trestního řádu finanční prostředky ve výši 488 000 Kč na účtu žalovaného u bankovního domu [právnická osoba]. Usnesením ze dne 28. 2. 2024 pak tento policejní orgán rozhodl o tom, že ukládá do úschovy Okresního soudu v Příbrami zajištěné peněžní prostředky na účtu společnosti [právnická osoba]. č. [č. účtu] ve výši 488 000 Kč. Takto bylo rozhodnuto proto, že na dané prostředky uplatňovali nárok jednak žalobci a jednak žalovaný. Tyto úkony byly policií činěny v rámci rozsáhlého prověřování internetového podvodu pro podezření ze spáchání přečinu podvodu, přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněnému zásahu do počítačového systému nebo nosiči informací ke škodě žalobců.

10. Z úschovního spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 9 Sd 5/2024 pak vyplývá, že v dané úschovní věci je jako příjemce veden žalovaný a jako přihlašovatelé žalobci, v průběhu úschovního řízení nebyl ani jedním z účastníků dán souhlas k vydání předmětu úschovy dalšímu účastníkovi.

11. Při právním posouzení odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně správně zjištěný skutkový stav zásadně správně právně posoudil. Podle § 300 zákona č. 292/2013 Sb. (z. ř. s.), přijímá-li soud do úschovy věci v případech stanovených jinými právními předpisy, řídí se ustanoveními příslušného právního předpisu a, není-li jich, ustanoveními § 289 - § 302, a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu.

12. Podle § 80 odst. 1 trestního řádu, není-li věci, která byla vydána nebo odňata k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo jiná osoba, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občansko-právních. Podle § 81a trestního řádu na postup při vrácení nemovitých věcí a nehmotných věcí, které byly zajištěny podle § 79a a při dalším nakládání s nimi, jakož i na postup při vrácení náhradní hodnoty, která byla zajištěna podle § 79g a při dalším nakládání s ní, se přiměřeně užijí § 80 a § 81.

13. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že v dané věci byly u soudu složeny do úschovy finanční prostředky (majetková hodnota), které byly zajištěny na účtu žalovaného u společnosti [právnická osoba]. v souvislosti s výše popsaným trestním šetřením. Vznikla tak zvláštní úschova podle § 300 z. ř. s. Byl-li pak v průběhu řízení o této úschově odepřen souhlas s vydáním předmětu úschovy účastníky tohoto úschovního řízení, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu o povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.

14. V této souvislosti je však nutno zdůraznit, že stále jde o zvláštní druh úschovy, který není klasickou soluční úschovou, tedy úschovou za účelem splnění závazku ve smyslu § 290 z. ř. s. Tuto zvláštní povahu řízení je třeba mít na paměti i při řešení sporu o tom, komu má být věc složená do úschovy soudu vydána.

15. V dané věci jde o situaci, kdy „peněžní prostředky z bankovního účtu“ byly vydány policejnímu orgánu, resp. složeny do soudní úschovy, proto je třeba rozhodnout, kdo má nyní právo na jejich vydání ze soudní úschovy.

16. Soudní judikatura již opakovaně zdůraznila, že uložení věci do úschovy ve smyslu § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu je vyvoláno, jak vyplývá z jeho smyslu a účelu, potřebou objasnit, zda vlastnické nebo jiné právo k věci zakládající nárok na její vydání, má ten, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda jeho nositelem je jiná osoba, popř. osoba, které zákon svěřuje k věci zvláštní oprávnění. Aktuální soudní judikatura (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2025 sp. zn. 24 Cdo 682/2024) přitom zdůrazňuje, že úschovní řízení (a tím i následné řízení o nahrazení souhlasu s vydáním věci z úschovy) směřuje k nastolení takových vztahů mezi dotčenými osobami, které nebudou mezi nimi zdrojem dalších sporů. Lze konstatovat, že závěry vyjádřené v právě citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou velmi významnými pro právní posouzení dané věci.

17. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s tím, jak Nejvyšší soud v této věci shrnul již dříve ze soudní praxe plynoucí závěry o právní povaze bankovních účtů, a tyto závěry dále doplnil ve vztahu k úschovnímu řízení. Je proto nutno poukázat na to, že podle ustálené rozhodovací praxe platí, že finanční prostředky složené na bankovním účtu nejsou ve vlastnictví jeho majitele, nýbrž banky, zatímco majiteli svědčí pouze obligační právo (vůči bance) na výplatu. Převodem peněz z účtu se pak ve své podstatě rozumí postoupení pohledávky, resp. převzetí dluhu (nejedná-li se o převod v rámci jedné banky). Došlo-li tedy orgánem činným v trestním řízení k zajištění „finančních prostředků“ na účtu ve výši 488 000 Kč, pak ve své podstatě byla zajištěna pohledávka majitele účtu ve vztahu k bance, tedy pohledávka na výplatu finančních prostředků u banky. Převodem „peněžních prostředků“ policejnímu orgánu (resp. do soudní úschovy) tak ve své podstatě již banka vyplatila pohledávku osoby oprávněné z bankovního účtu. Pokud byly do soudní úschovy uloženy „bezhotovostní peněžní prostředky“ vydané z bankovního účtu, jde v tento okamžik o to, kdo má právo na vydání těchto prostředků (této majetkového hodnoty), tedy hmotně-právní nárok na jejich vydání. Je tedy nutno posoudit, kdo by měl právo na vydání této úhrady pohledávky za bankou.

18. Byl-li v dané věci žalovaný majitelem účtu, na němž byly „finanční prostředky“ zajištěny, pak je to primárně žalovaný, který by měl mít právo na vydání těchto finančních prostředků, neboť on byl nositelem práva za bankou (pohledávky za bankou), které bylo v trestním řízení zajištěno.

19. Jak však již bylo výše uvedeno, v dané věci nejde o soluční úschovu, nýbrž o úschovu uložením ve smyslu § 80 trestního řádu, proto má toto řízení specifickou povahu, neboť směřuje k nastolení takových vztahů mezi dotčenými osobami, které nebudou mezi nimi zdrojem dalších sporů. V této souvislosti tak s poukazem na smysl úschovního řízení vysvětlený i ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 682/2024 objasňujícího celkový smysl a význam řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy složené z trestního řízení však v dané věci je nutno dále posoudit, zda si v dané situaci žalovaný může zajištěnou hodnotu v trestním řízení (hodnotu finančních prostředků převedených na účet žalovaného i v důsledku předchozích podvodných jednání) dále ponechat, přitom je nutné přihlédnout k tomu, že smyslem zajištění podle § 79a trestního řádu v trestním řízení je i předejít legalizaci výnosů z trestné činnosti a znemožnění vrácení těchto majetkových hodnot poškozeným osobám.

20. V dané věci s ohledem na zjištěné skutečnosti zjevně došlo k řetězení finančních transakcí neznámého pachatele trestné činnosti, které se dotklo žalobců a [jméno FO], které je zjevně ve vztahu k danému konkrétnímu podvodu s ohledem na žalobce jediným pokračujícím skutkem (k němuž byla zneužita i osoba [jméno FO]). Toto řetězení se přetrhlo zajištěním disponibilních finančních prostředků (pohledávky za bankou) na účtu žalovaného ve výši odpovídající z účtu žalobců převáděných finančních prostředků.

21. Za této situace je tak z hlediska konečného řešení sporných vztahů aktérů daného skutku ve vztahu k žalovanému nutno posoudit, zda je oprávněn si danou majetkovou hodnotu (vyplacené finanční prostředky bankou složené do úschovy soudu) bez dalšího ponechat jen z důvodu jeho práva majitele účtu bez ohledu na vzniklou kauzalitu podvodného jednání, jehož se dále účastnili také žalobci a [jméno FO].

22. V této souvislosti je podstatným posouzením situace, za které došlo k poukázání daných finančních prostředků z účtu [jméno FO].

23. Své oprávnění zakládá žalovaný na tom, že finanční prostředky mu byly poukázány v rámci jeho podnikatelské činnosti, při níž nenese odpovědnost za podvodné jednání jiného subjektu ve vztahu [jméno FO] a žalobců, když navíc žalobci a [jméno FO] si sami počínali neobezřetně. Svou obranu pak založil především na tvrzení, že měl-li k dispozici selfie fotografie [jméno FO] a fotografii jejího občanského průkazu, pak si počínal zcela dostatečně obezřetně a nelze po něm spravedlivě požadovat, „aby při provedení platby ověřil totožnost svého klienta“.

24. V dané věci je však třeba přihlédnout ke skutečnosti, že [jméno FO] do smluvního vztahu se žalovaným ve skutečnosti nevstoupila (a zjevně to nebylo její vůlí, jak plyne z jejího vyjádření v trestním řízení), takže uzavření smlouvy mezi ní a žalovaným je zjevně zdánlivým právním jednáním, k němuž nelze přihlížet (§ 555 a § 554 zákona č. 89/2012 Sb. – o. z.). Pokud ke škodě na majetkové hodnotě [jméno FO] z jejího účtu v souvislosti s tímto zdánlivým jednáním odešla platba z jejího účtu na účet žalovaného, pak žalovaný tuto platbu (danou majetkovou hodnotu, která je základem jeho práva vůči bance na výplatu pohledávky z titulu majitele účtu) přijal bez právního důvodu, což zakládá jeho povinnost tuto majetkovou hodnotu vydat ochuzenému dle § 2991 o. z.

25. Potud je zde tedy na základě podvodného řetězení finančních transakcí primárně poškozených žalobců povinnost žalovaného vydat přijatou majetkovou hodnotu, na základě které (mimo jiných) mu svědčilo i právo na výplatu pohledávky za bankou z titulu smlouvy o účtu.

26. Z hlediska ustanovení § 2991 o. z. je pak třeba posoudit, zda námitka žalovaného o tom, že postupoval obezřetně v rámci své podnikatelské činnosti, je způsobilá pro závěr o tom, že daná povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalovanému nesvědčí.

27. Soudní praxe již ve vztahu k ustanovení § 2991 o. z. dovodila, jak vykládat slova „bez spravedlivého důvodu“ použitá v daném ustanovení. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení se primárně rozumí důvod právní. O existenci spravedlivého důvodu, jenž není důvodem právním a plyne ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života, lze uvažovat jen výjimečně.

28. Již z tvrzení samotného žalovaného vyplývá, že se při sjednávání daného smluvního vztahu spolehl na neosobní elektronické jednání bez vyšší míry elektronického ověření identity jednající osoby (vycházel jen z prosté kopie občanského průkazu a jinak neověřené selfie fotografie). Pokud nešlo o podnikatelskou činnost, při níž by měl žalovaný ze zákona povinnost ověřovat identitu klienta, pak sám zásadně žalovaný rozhodoval o tom, jaký konkrétní způsob zvolí pro určení konkrétně jednající osoby, nese však sám také případná rizika, jestliže takový způsob selže a dojde-li z tohoto důvodu ke zdánlivému právnímu jednání. Přiměřenost postupu takové podnikající osoby lze pak pro případné vztahy ke třetím osobám poměřovat i tím, o jaké právní jednání jde, jaký má význam, jak je hodnotné apod.

29. Jde-li o právní jednání v dané věci, pak v době zjevné „epidemie“ finančních podvodů ve společnosti souvisejících právě s převodem různých finančních prostředků, jak je soudu známo nejen z úřední činnosti, ale i z veřejně dostupných zdrojů, pak postup žalobce v dané věci, spolehl-li se jen na výše zmíněné ověření osoby jednající s ním ve finančních transakcích ne zcela bagatelního významu, je poměrně rizikový. Žalovaný si v takové situaci musel být vědom, že domnělá osoba, s níž vstoupil ve smluvní vztah, nemusí být osobou skutečně jednající, že daná smlouva tedy nemusí právně vzniknout a že dané majetkové hodnoty si nebude moci ponechat a bude je muset vrátit. V takové situaci je tedy zcela přiměřené, aby žalovaný nesl rizika pramenící z existence jen zdánlivého právního jednání.

30. Je skutečností, že bezdůvodné obohacení v této situaci vzniká ve vztahu žalovaného a [jméno FO]. Jak již však bylo výše uvedeno, v dané věci jde o úschovu z trestního řízení, jejímž smyslem je nastolit takové vztahy mezi dotčenými osobami, které nebudou mezi nimi zdrojem dalších sporů. To předpokládá poměřit zjištěné skutečnosti i ve vztahu ke smyslu úschovy z trestního řízení v důsledku zajištění věci orgánem činným v trestním řízení právně komplexně.

31. V dané věci je pak zřejmá souvislost mezi „poukázáním finančních prostředků“ z účtu žalobců na účet [jméno FO] a následným „poukázáním finančních prostředků“ z účtu [jméno FO] na účet žalovaného, jehož podkladem však bylo zdánlivé jednání, neboť dané řetězení podvodných finančních transakcí je zjevně společnou součástí jediného podvodného jednání vůči primárně poškozeným žalobcům.

32. Přijala-li tedy [jméno FO] (byť bez vlastní vůle) na svůj účet majetkovou hodnotu od žalobců, šlo rovněž o získání plnění bez právního důvodu v důsledku neoprávněné dispozice na účtu žalobců, tedy i na straně [jméno FO] by vznikalo bezdůvodné obohacení, neboť zvýšením (byť dočasným) hodnoty jejího účtu se na úkor žalobců rovněž obohatila, a toto obohacení by musela dle § 2991 o. z. vydat.

33. Jak však již bylo výše opakovaně konstatováno, v dané věci jde o podvodné řetězení finančních transakcí, které představují jedno podvodné jednání, kde jsou primárními poškozenými žalobci. Jde-li tedy v případě úschovy z trestního řízení o to vyřešit právní poměry mezi dotčenými osobami, pak je v rámci řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy nutno posoudit, která ze zúčastněných osob (žalobci, [jméno FO] a žalovaný) má z hlediska hmotného práva „nejlepší“ právní důvod, aby jí byla zajištěná majetková hodnota vydána.

34. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovanému by svědčila povinnost vydat bezdůvodné obohacení v důsledku zdánlivého jednání v situaci, kdy si musel být vědom, že dané jednání může být zdánlivým jednáním, rovněž [jméno FO] nebyla oprávněna ponechat si plnění, které na svůj účet přijala bez právního důvodu od žalobců. Ve vztahu daných zúčastněných osob (žalobci, žalovaná a [jméno FO]) jsou to tedy žalobci, kteří mají právo v tomto řetězci zúčastněných osob primárně na to, aby si dané prostředky ze soudní úschovy ponechali. Odepřít jim právo na tuto majetkovou hodnotu poukazem na to, že svou neopatrností umožnili dané podvodné jednání za situace, kdy na žalovaného ani [jméno FO] zásadně nelze hledět jako na dobrověrné nabyvatele, není v dané věci přiměřené.

35. I když se [jméno FO] tohoto řízení neúčastní (o vydání věci z úschovy nepožádala), nebrání to, aby v rámci nastolení vztahů mezi dotčenými osobami, které nebudou mezi nimi zdrojem dalších sporů, bylo uloženo žalovanému, aby souhlasil s tím, že daná majetková hodnota bude z úschovy soudu vydána žalobcům.

36. S ohledem na dané právní posouzení pak odvolací soud neshledal případnými argumenty odvolatele, kterými poukázal na existující judikaturu soudu. Především je nutno poukázat na to, že judikaturu je nutno poměřit zejména těmi judikáty, které při používání hmotného práva vycházejí z aktuální právní úpravy, neboť pojem věci v právním slova smyslu se v důsledku nové právní úpravy poněkud změnil. Dále je nutno poukázat na to, že v řadě těchto rozhodnutí jde o závěry, které se váží k úschovním řízením ze solučních úschov, tam však jde o jiný právní důvod složení do úschovy, než je to v případě úschovy z trestního[Anonymizováno]řízení. To se týká také všech judikátů, v nichž se řeší otázka, mezi kterými osobami vzniká bezdůvodné obohacení, neboť v daném sporu vzhledem ke smyslu vedení řízení dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 682/2024 může být posuzován celý komplex vzájemně zřetězených vztahů v souvislosti s trestnou činností, který může zahrnovat i několik na sebe navazujících vztahů z bezdůvodného obohacení a smyslem je vyřešit daný vztah mezi těmito osobami komplexně, tedy jaké by bylo konečné řešení při komplexním posouzení jednotlivých vztahů všech na dané kauze zainteresovaných osob. Nelze přihlížet ani k judikátům, které svou podstatou řeší jen procesní otázky (např. sp. zn. 21 Cdo 870/2021). Nepřípadně poukazuje odvolatel i na rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2592/2023. Bez ohledu na to, že v dané věci šlo o jiný skutkový stav, je nutno poukázat především na to, že jde o rozhodnutí, kde soud rovněž řešil procesní otázky a dále ohledně dalších námitek dovodil, že dovolací námitky s ohledem na jejich obsah neodůvodňují přípustnost dovolání, a proto věcné otázky právního posouzení v rozhodnutí nebyly řešeny.

37. Na základě výše uvedených důvodů pak odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvého stupně je správné, proto je ve věci samé postupem podle § 219 z. ř. s. potvrdil.

38. Soud prvého stupně rozhodl správně o nákladech řízení, pokud dovodil, že procesně úspěšným žalobcům přísluší právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud však dospěl k jiným závěrům o charakteru těchto nákladů řízení ve vztahu ke dvěma žalobcům.

39. V dané věci je třeba zohlednit, že každý ze žalobců uplatňoval nárok na vydání předmětu úschovy samostatně ve vztahu ke své osobě (do určité výše hodnoty úschovy). Jde tedy o spojené řízení ke společnému projednání žalobou dvou žalobců, z nichž každý uplatňuje svůj vlastní nárok proti žalovanému.

40. Žalovaný v této věci uplatnil rovněž návrh na to, aby bylo rozhodnuto o tom, že žalobci jsou povinni souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalovanému. V souvislosti s výsledky tohoto řízení je však nutno oba nároky posoudit jako jedinou věc, neboť podstatou řízení je posouzení ve vztahu ke všem účastníkům řízení, kdo má právo na vydání předmětu úschovy. Proto z hlediska nákladů řízení posuzoval odvolací soud dané řízení jako řízení, v němž jde o jedinou hodnotu. Touto hodnotou je uplatněný nárok každého ze žalobců na nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy v určité hodnotě.

41. Žalobcům tak přísluší náhrada nákladů řízení, která vznikla v souvislosti s jejich právním zastoupením. V řízení před soudem prvého stupně byly poskytnuty tři úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. za účinnosti do 31. 12. 2024 a jeden a půl úkonu právní služby poskytnutého za účinnosti této právní normy od 1. 1. 2025.

42. Jde-li o úkony právní služby v době do 31. 12. 2024, pak je nutno vycházet z toho, že hodnota předmětu řízení u žalobce [Jméno žalobce A] (žalobce a)) činila 368 000 Kč. Hodnota jednoho úkonu právní služby pak představovala podle § 7 advokátního tarifu 9 780 Kč. Hodnota nároku žalobce [Jméno žalobce B]. (žalobce b)) představovala 120 000 Kč, hodnota jednoho úkonu tak činila 5 900 Kč. Oba žalobci byli zastoupeni společně jednou právní zástupkyní, proto je nutno aplikovat ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Hodnota úkonu žalobce a) tak činí po snížení 7 824 Kč, hodnota úkonů žalobce b) činí po snížení 4 720 Kč. Jde-li o úkony po 1. 1. 2025 (jeden a půl úkonu), pak je nutno vycházet z advokátního tarifu ve znění účinném po tomto datu. Zde došlo k jiné právní úpravě přepočtu odměny za jeden úkon právní služby podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Odvolací soud dospěl k závěru, že podle tohoto ustanovení je nutno vypočíst společně odměnu za obě zastoupené osoby, hodnotu této odměny poměřit poměrem hodnoty uplatněného nároku žalobce a) a hodnoty uplatněného nároku žalobce b) na celkové hodnotě sporu, což představuje u žalobce a) 75% a u žalobce b) 25%. Hodnota jednoho úkonu právní služby po 1. 1. 2025 byla tedy vypočtena postupem podle § 7 a podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu tak, že byla vypočtena odměna z nejhodnotnější věci - žalobce a), tedy tam činí hodnota jednoho úkonu právní služby 9 780 Kč, u žalobce b) byla hodnota snížena o 20%, tedy na částku 4720 Kč. To celkem představuje částku 14 500 Kč. Podíl žalobce a) poměřený hodnotou jím uplatněného nároku na této hodnotě jednoho úkonu právní služby pak představuje 10 875 Kč a u žalobce b) 3 625 Kč. Před soudem prvého stupně má tedy žalobce a) právo na náhradu nákladů řízení představující odměnu za tři úkony právní služby po 7 824 Kč a jeden a půl úkonu právní služby po 10 875 Kč, s připočtením pěti režijních paušálů v rozhodné hodnotě podle advokátního tarifu v rozhodném znění a s připočtením DPH pak činí náklady řízení před soudem prvého stupně u žalobce a) 50 317 Kč. Žalobce b) má právo na náhradu nákladů řízení, které představují náklady za právní zastoupení za tři úkony právní služby po 4 720 Kč, za jeden a půl úkonu právní služby 3 625 Kč a rovněž za 5 režijních paušálů ve výši podle advokátního tarifu v rozhodném znění. Celkem tak činí náklady 25 890 Kč včetně DPH, s připočtením zaplaceného soudního poplatku pak tyto náklady žalobce b) představují částku 27 891 Kč.

43. Z těchto důvodů odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům částku 50 317 Kč (žalobce a)) a částku 27 891 Kč (žalobce b)).

44. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že náhrada nákladů řízení byla přiznána procesně úspěšným žalobcům. Odvolací soud vycházel ze stejné úvahy při výpočtu odměny za jeden úkon právní služby, jak bylo výše popsáno. V souvislosti s odvolacím řízením však právní zástupkyně žalobců požadovala zaplatit na nákladech právního zastoupení částku 18 468 Kč, režijní paušál 450 Kč a DPH. Jiných případných nákladů řízení se vzdala. Požadovaná náhrada nákladů řízení tak nepřesahuje výši nákladů řízení, na kterou by měli žalobci nárok. Za této situaci tak odvolací soud jen rozdělil účtovanou výši náhrady nákladů řízení mezi žalobce podle poměru jím uplatněných hodnot a žalovanému proto uložil zaplatit žalobcům 17 168 Kč (žalobce a)) a 5 723 Kč (žalobce b)).

Poučení