24 CO 40/2022 - 132

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové v právní věci žalobce: ; [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], zastoupen advokátem, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], LL.M., sídlem [adresa], proti; žalovanému: ; [jméno] [příjmení], narozen [datum], bytem [adresa], t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve [stát. instituce], [obec], o zaplacení částky 214 178,53 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 2. září 2021, č. j. 8 C 69/2021-78, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 179 717 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 179 717 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. tohoto rozsudku pak soud prvního stupně dále žalobu žalobce v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 34 461,53 Kč, úroku ve výši 13,49 % ročně z částky 214 178,53 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 214 178,53 Kč od [datum] do [datum], úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 34 461,53 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 179 717 Kč od [datum] do zaplacení, zamítl. Výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení 21 888,71 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem v [obec a číslo].

2. V důvodech svého rozhodnutí, jde-li o zamítavý výrok II. rozsudku, soud prvního stupně uvedl, že v dané sporné věci účastníků bylo třeba se v prvé řadě zabývat otázkou platnosti mezi účastníky uzavřené úvěrové smlouvy ze dne [datum], a sice z pohledu toho, zda ze strany žalobce před vlastním uzavřením této úvěrové smlouvy byla splněna jeho zákonná povinnost poskytovatele úvěru zkoumat s odbornou péčí tzv. úvěruschopnost žalovaného, tj. žadatele o poskytnutí mu tohoto úvěru (§ 86 odst. 1,2, § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). V řízení zjištěný skutkový stav věci svědčí pak pro ten závěr, že nelze mít za splněnou tuto žalobci zákonem uloženou povinnost řádně posoudit před uzavřením smlouvy o úvěru s žalovaným, která je konkrétně předmětem tohoto řízení, tzv. úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, než mu poskytl úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalobce se totiž spokojil ve větší míře s tvrzením žalovaného, aniž by tato ověřoval a vyhodnocoval. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, který vyplývá z výpisu z účtu, na druhou stranu tento účet vykazoval záporný zůstatek, necelých 50 000 Kč. Žalovaný pak ve svém prohlášení žalobci uvedl příjem domácnosti více než dvojnásobný oproti ověřenému příjmu. Bylo tak na žalobci, aby po něm požadoval doložení tohoo svého tvrzení, což se nestalo. Žalobce se tak nedůvodně spolehl na nedoložené informace od žalovaného. Nebyly pak ani žalobcem předem zjišťovány ani dokladovány výdaje žalovaného, navíc žalovanému byl poskynut úvěr mj. na splacení dosavadního úvěru u jiného věřitele. Za této situace postup žalobce nelze označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalobce se tak nezachoval s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Žalobce tedy neposoudil schopnost žalovaného v postavení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, o který požádal, řádně. Slabší smluvní stranou je beze sporu v projednávaném smluvním vztahu žalovaný, jako spotřebitele. Právě na ochranu této slabší smluvní strany zákonodárce stanovil poskytovateli úvěru tuto zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy, od něhož se očekává, že, jako profesionál v daném oboru, k této své povinnosti přistoupí s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Za té situace, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru tzv. dostál své zákonné povinnosti či nikoliv, s důsledky možného závěru o porušení této jeho povinnosti v podobě neplatnosti (absolutní) konkrétní smlouvy o spotřebitelském úvěru, jako následku porušení právní úpravy na ochranu postavení spotřebitele s poukazem na ustanovení o relativní neplatnosti smlouvy, dle zákona o spotřebitelském úvěru v platném znění od [datum], pak by takovýto výklad znění zákona o spotřebitelském úvěru ve svém důsledku znamenal to, že by relativní neplatnost smlouvy, jako zákonný následek nedodržení zákonné povinnosti poskytovatele úvěru s plnou odpovědností posoudit schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet před uzavřením smlouvy, účinně nevyvažovala slabší postavení spotřebitele ve smluvním vztahu, v důsledku čehož by se pak stala zákonem nastavená ochrana postavení spotřebitele v z. č. 257/2016 Sb., účinném od 1. 12. 2016, jen velmi relativní a slabou právní ochranou tohoto postavení spotřebitele. K takovému„ zeslabení“ právní ochrany postavení spotřebitele ve smluvních vztazích zcela jistě nový zákon o spotřebitelském úvěru neměl oproti předchozí právní úpravě, z níž plynula absolutní neplatnost smlouvy při takovémto porušení zákonné povinnosti, směřovat, protože k tomu není dán žádný důvod. Tímto závěrem, a to i s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uzavřel, jde-li o otázku posouzení platnosti zkoumané smlouvy v souvislosti s výše uvedeným svým závěrem o nesplnění zákonné povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného splácet tento spotřebitelský úvěr, o který požádal, že v tomto řízení posuzovaná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (s využitím § 588 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ), obdobně jako tomu bylo za předchozí právní úpravy zákona o spotřebitelském úvěru (§ 9 z. č. 145/2010 Sb., ve znění do [datum]). V návaznosti na tento závěr tak žalobci svědčí vůči žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. OZ), protože žalobce prokázal poskytnutí částky 200 000 Kč žalovanému na základě neplatného smluvního ujednání a na úhradu této částky žalovaný dosud žalobci zaplatil (nesporně) 20 283 Kč. Proto byla uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 176 717 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně (viz § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) počínaje dnem [datum] (sedmý den po odeslání předžalobní výzvy). Lhůta pro splnění žalovanému uložené platební povinnosti v rozsudku byla stanovena v zákonné délce tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu). V souvislosti s přijatým závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemohly pak žalobci náležet další peněžité nároky jím uplatněné v tomto řízení. Jde-li o náklady řízení mezi účastníky, s ohledem na vzájemný poměr vyhovující a zamítavé části tohoto rozhodnutí byl přijat závěr ve vztahu k celkovému předmětu tohoto řízení, že žalobce byl v tomto řízení úspěšný co do 70,88 %, neúspěšný co do 29,12 %, žalobci tak svědčí povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v rozsahu 41,76 %, jež představují náklady na zaplacený soudní poplatek a náklady na právní zastoupení žalobce advokátem.

3. Prostřednictvím svého zástupce si proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, a to proti zamítavému výroku II. a závislému výroku III. rozsudku, včasné odvolání podal žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. změnit tak, že se žalovanému ukládá povinnost zaplatit žalobci dále i ta plnění, o nichž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto zamítavě výrokem II. rozsudku a žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobci v plné výši náhradu nákladů řízení.

4. V důvodech svého odvolání žalobce argumentuje proti z jeho pohledu nesprávnému právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, jde-li o jím přijatý závěr o absolutní neplatnosti posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle jeho názoru z jeho strany byla prověřována úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru řádně, pokud je to v prvé řadě žalovaný, kdo má povinnost uvést údaje o svých příjmech a výdajích správně, úplně a pravdivě. Pokud této povinnost nedostojí, nemůže být za toto postihován ten, komu byly takto nesprávně, neúplně a nepravdivě údaje sděleny. Z jeho strany bylo ověřováno to, zda je žalovaný majitelem účtu, zda má pracovní poměr, prověřoval žalovaného v registru dlužníků a insolvenčním rejstříku, přičemž na základě tohoto zjišťování stanovil svůj interní scoring žalovaného. Žalovaný mu sdělil, že žije s partnerkou, v domácnosti má jedno dítě, příjmy domácnosti jsou 43 000 Kč, náklady 30 000 Kč, měsíční splátka úvěru činila 3 761 Kč. Pokud mu žalovaný zatajil určité výdaje nebo mu je uvedl v nižších, než skutečných, částkách, pak mu to nemůže být přičítáno k tíži. Má tedy za to, že bylo namístě v dané věci na základě jím předložených tvrzení a důkazů uzavřít, že byla splněna z jeho strany zákonná podmínka zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Jinak řečeno je i nadále přesvědčen o tom, že beze zbytku splnil svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní k tomu, aby posoudil úvěruschopnost žalovaného dostatečně před uzavřením smlouvy s žalovaným a proto jde z tohoto pohledu o platnou úvěrovou smlouvu, která je jím předkládána soudu v souvislosti s uplatňováním peněžitých nároků v tomto řízení vůči žalovanému.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1,5 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a neshledal odvolání žalobce opodstatněným.

7. Žalovaný si proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně sám své odvolání nepodal; vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu a v tomto rozsahu tak nabyl samostatně právní moci.

8. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

9. Podle § 111 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o odvolání žalobce bez nařízení odvolacího jednání, pokud jde v tomto odvolacím řízení na podkladě podaného odvolání žalobce výlučně o posouzení právní otázky a účastníci souhlasili s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení odvolacího jednání.

10. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně v řízení procesně relevantním způsobem provedl dokazování, ze kterého učinil správné skutkové závěry, uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje. Pro stručnost tohoto svého odůvodnění na skutkové závěry soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje a při svém právním posouzení věci z nich bez dalšího vychází.

11. V situaci, kdy všechny rozhodné skutečnosti nastaly za účinnosti OZ, soud prvního stupně zcela správně smluvně založené právní vztahy mezi účastníky posuzoval právě podle OZ.

12. S ohledem na datum uzavření smluvního vztahu mezi účastníky je třeba zkonstatovat, že do právních poměrů projednávané věci dopadá kromě OZ i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.), jehož účinnost nastala od 1. 12. 2016, jak to rovněž správně uzavřel soud prvního stupně.

13. Podle § 86 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele a, pokud je to nezbytné, z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 z. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba, odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a vzájemně spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran, s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

15. Podle § 75 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

16. Podle § 76 z. č. 257/2016 Sb., poskytovatele i zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Poskytovatel a zprostředkovatel jedná tak, aby bylo spotřebiteli zřejmé, zda jde o poskytovatele, samostatného zprostředkovatele, vázaného zástupce nebo zprostředkovatele vázaného spotřebitelského úvěru; u vázaného zástupce a zprostředkovatele vázaného spotřebitele úvěru musí být v jeho jednání zřejmá osoba zastoupeného.

17. Co se rozumí odbornou péčí stanoví § 2 odst. 1 písm. p) z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze u podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“.

18. I odvolací soud, s ohledem na skutkový stav v dané věci zjištěný správně a úplným způsobem soudem prvního stupně, je v daném případě toho názoru, že nelze mít za splněnou zákonnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit tzv. úvěruschopnost žadatele – žalovaného - jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, respektive v daném případě i z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, před uzavřením konkrétní projednávané smlouvy s ním.

19. V obecné rovině je namístě uvést v důvodech tohoto rozhodnutí, že tato povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy o úvěru tzv. úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru je výše citovaným zákonem ukládána poskytovateli, tedy žalobce, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy, v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr tak má být žadateli u něj poskytován jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele jednoznačně budoucímu věřiteli vyplývá, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žadatele spotřebitelský úvěr řádně splácet sjednané splátky tohoto úvěru. Tímto zkoumáním poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy žadatele o spotřebitelský úvěr (spotřebitele).

20. Odvolací soud je v dané věci, opět zcela ve shodě se soudem prvního stupně, toho názoru, že této své zákonné povinnosti v případě konkrétní smlouvy o úvěru žalobce ve vztahu k žalovanému nedostál, pokud je již jen na podkladě tvrzení žalobce a jím předložených listinných důkazů zřejmé to, že ve vztahu k tzv. naplnění této své zákonné povinnosti nepostupoval řádně (s odbornou péčí) při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, pokud bez dalšího vycházel výlučně jen z údajů, uvedených mu žalovaným, aniž by si tyto jím uváděné údaje před uzavřením konkrétní smlouvy o úvěru s žalovaným jakkoliv ověřoval, obzvláště v situaci, kdy mu bylo známo, že žalovanému má být jím poskytnut úvěr mj. na splácení dosavadního úvěru u jiného věřitele. Tato informace sama o sobě měla u žalobce zvýšit jeho tzv. obezřetnost před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným a vést jej k větší důslednosti při ověřování si údajů od žalovaného, jak mu je sám uvedl, což, jak sám uvedl, neučinil před uzavřením konkrétní smlouvy s žalovaným nijak jinak než pouhým nahlédnutím do registru SOLUS, NRKI, CEE a ISIR a ověřením si příjmu žalovaného z 1 výpisu z účtu, který však vykazoval záporný zůstatek. Dále pak žalovaný uváděl žalobci příjem domácnosti více jak dvojnásobně vyšší, než pro žalobce vyplýval z výpisu z účtu, a přesto žádné další zjišťování, resp. doplnění zjišťování, žalobce neprovedl k tomuto. Výdaje domácnosti pak byly žalovaným žalobci uváděny jen velmi nízké a opět tyto nebyly nikterak žalobcem ověřovány, nejméně z hlediska obvyklých nákladů na bydlení, stravu, ošacení. K odvolacím tvrzením žalobce je třeba dále uvést, že posouzení tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr s odbornou péčí ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru zcela jistě nepředstavuje pouhé získání si informací od žadatele o úvěr, jakožto spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že údaje, které žadatel o úvěr věřiteli uvede, ať již jde o jeho příjmy či výdaje, si věřitel ověří, respektive si je objektivně podloží minimálně potvrzením zaměstnavatele o zaměstnání a příjmech, popřípadě výplatními páskami, výpisy z účtů, a podobně, a to zcela jistě za delší časové období, o to víc v situaci, kdy má sloužit úvěr k splácení dříve již poskytnutého úvěru od jiného subjektu. Samozřejmě, že současně platí to, že je klíčové, aby věřitel pro svůj konečný kladný závěr o tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr využíval i veřejně dostupné informace, jakými jsou např. i státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnával se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi. Ovšem ani tyto informace nemůže nikdy zcela ponechat jen v rovině ničím dále neověřených (objektivizovaných) tvrzení žadatele o úvěr o jeho příjmech a výdajích, obzvláště ne tam, kde má být jím poskytovaný úvěru využit právě i na splácení dosavadního úvěru u jiného věřitele.

21. Proto, je-li v dané věci již jen na základě tvrzení samotného žalobce, jak s ním do tohoto řízení přišel, týká-li se obsahu žalobcem od žalovaného obdržených informací o příjmech a výdajích, ověřovaných výpisem z bankovního účtu, lustrací v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR ve vztahu k jím s odbornou péčí provedenému posouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaného v souvislosti s jím podanou žádostí o úvěr před uzavřením posuzované smlouvy, dle které mu nakonec byl úvěr poskytnut ve výši 200 000 Kč, zřejmé to, že žalobce vycházel toliko jen z informací, získaných od žalovaného, jako žadatele o úvěr, aniž by si tyto sám jakkoliv objektivizoval odpovídajícím způsobem, popř. žádal od žalovaného jejich doložení s využitím veřejně dostupných informací o životním a existenčním minimu, průměrných výdajích obyvatelstva v České republice, které by si k osobě žalovaného objektivizoval, ať již sám či za pomoci žalovaného k jeho žádosti, za současného nahlédnutí do registru dlužníků v nebankovní sféře, z nichž ale mu vyplynula do jisté míry rizikovost splácení úvěru žalovaným, je i odvolací soud plně ve shodě se soudem prvního stupně toho názoru, že je namístě uzavřít, že, spokojil-li se žalobce s takto nedoloženým prohlášením žalovaného, jako žadatele u něj o nebankovní spotřebitelský úvěr, o svých osobních výdělkových a majetkových poměrech, s nahlédnutím do registru SOLUS, NRKI, CEE a ISIR a statistickými informacemi, 1 výpisem z bankovního účtu se záporným zůstatkem, z něhož byl patrný příjem žadatele se zaměstnání v podstatně nižší výši, než jakou deklaroval, tak bez dalšího již jen tato zjištěná skutečnost plně postačuje k závěru soudu o tom, že žalobce nedostál své zákonné povinnosti věřitele ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení, tedy své povinnosti řádně s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele, na základě obstarání si nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací před uzavřením smlouvy s ním.

22. Při tomto posouzení pak dále odvolací soud, shledal-li soud prvního stupně, že je v tomto řízení posuzovaná mezi účastníky uzavřená smlouva, absolutně neplatná, konstatuje, že i s tímto jeho závěrem se plně v dané věci ztotožňuje, tedy i tento v dané věci přijatý závěr soudu prvního stupně odvolací soud považuje za správný, a to i v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., účinném od 1. 12. 2016, tedy v době uzavření posuzovaného smluvního vztahu účastníků.

23. I podle závěru odvolacího soudu totiž, má-li soud dánu povinnost, a to i za účinnosti z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tzv. i z úřední povinnosti, tj. i bez uplatnění konkrétních námitek ze strany dlužníka (v tomto případě žalovaného), zabývat se v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru otázkou dodržení zákonné předsmluvní povinnosti budoucího poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žádajícího spotřebitele o tento úvěr ještě před uzavřením smlouvy o úvěru, tak, nemá-li se zcela pominout při výkladu a aplikaci z. č. 257/2016 Sb. účel a smysl právní úpravy, obsažené v § 86 a § 87 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je namístě, aby soud, zjistí-li porušení zákonné povinnosti při ověřování tzv. úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele tohoto úvěru, i z úřední povinnosti přihlédl k tomu, zda nastaly zákonné důsledky porušení této zákonné povinnosti v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru či nikoliv. Bez této možnosti soudu i v poměrech z. č. 257/2016 Sb., účinného od 1. 12. 2016, by totiž představovala ochrana spotřebitele pouze jen iluzorní právní úpravu z hlediska zamýšleného smyslu a účelu tohoto zákona.

24. Tento náhled soudu prvního stupně a rovněž i soudu odvolacího, který odmítá relativní neplatnost smlouvy, jakožto nedostatečný právní nástroj ochrany spotřebitele, jak byl zaujat v této věci, je konečně i dlouhodobě sdílen judikaturou Ústavního soudu České republiky (srovnej například důvody rozhodnutí, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), dále pak nelze ani zcela pominout důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., v níž je uvedeno, že se stanoví tímto zákonem najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jedná se touto novou právní úpravou o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami, které se vyskytují na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány, nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele ve vztahu k naplnění prevenční povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit před uzavřením smlouvy tzv. úvěruschopnost žadatele o úvěr jsou dále zmíněny i v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, aktuálně pak i v rozhodnutí Nejvyššího soudu Česká republika, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

25. Konečně nelze opomenout k dané problematice uvážit ani to, že české spotřebitelské právo je mj. částečně transponovanou Směrnicí číslo 93/13/ EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru č. 2008 /48/ Evropského parlamentu a Rady. Čl. 8 Směrnice číslo 2008 /48/ ve svém odstavci 1 stanovuje členským státům EU povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací, získaných„ případně“ od spotřebitele a pokud je to nezbytné, na základě, vyhledávaných v příslušné databázi. Čl. 23 této Směrnice pak stanoví pro členské státy EU pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů, přijatých na základě této Směrnice a povinnost přijmout nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování tak, aby sankce byly účinné, přiměřené a odrazující. K této problematice pak bylo vydáno 5. 3. 2020 rozhodnutí o předběžné otázce, týkající se výkladu Čl. 8 a 23 Směrnice 2008/48/ES Soudním dvorem EU v řízení [anonymizováno] – [právnická osoba] proti [anonymizováno], a sice se závěrem, ze kterého dle odvolacího soudu vyplývá jednoznačně, že výše uvedený výklad soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tzv. eurokonformní (naopak euronekonformní by byl ten výklad, připouštějící důsledek porušení povinnosti věřitele – poskytovatele úvěru – v podobě relativní neplatnosti smlouvy).

26. Z výše uvedeného tak tedy souhrnně řečeno vyplývá, že i podle závěru odvolacího soudu zákon o spotřebitelském úvěru ve výše citovaném ustanovení § 87 za použití § 588 OZ stanovuje neplatnost smlouvy, jako důsledek porušení tzv. předsmluvní povinnosti věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru), kterou je třeba chápat jako absolutní neplatnost smlouvy, k níž musí soud přihlédnout i z úřední povinnosti. Proto i odvolací soud uzavřel v dané věci (zcela ve shodě se soudem prvního stupně), že, nesplnil-li žalobce řádně svou povinnost, stanovenou mu zákonem k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením s ním konkrétní smlouvy o úvěru, protože toto posouzení z jeho strany proběhlo víceméně jen formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s jednoznačným cílem vykázat takové údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána s kladným výsledkem byla, je důsledkem tohoto jeho postupu závěr soudu o absolutní neplatnosti konkrétní úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1, věta třetí, zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 OZ), a proto může být žalobce v daném řízení úspěšný jen částečně, a sice se svým požadavkem na přiznání mu peněžitého plnění vůči žalovanému z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení, a sice v době přiměřené možnostem žalovaného (spotřebitele).

27. Jde-li o stanovení výše tohoto bezdůvodného obohacení žalovaného k tíži žalobce, pak, je-li možné nesporně po skutkové stránce v této věci uzavřít, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, žalovanému poskytl částku 200 000 Kč na podkladě výše popsané jimi uzavřené úvěrové smlouvy, přičemž žalovaný ve vztahu k tomuto smluvnímu vztahu žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, dosud poskytl plnění ve výši 20 283 Kč, pak činí výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobce částku 179 717 Kč.

28. V této výši tak soud prvního stupně zcela správně uložil výrokem I. svého rozsudku žalovanému platební povinnost ve prospěch žalobce dle § 2991 odst. 1 OZ.

29. Při svém vyhovujícím rozhodnutí výrokem I. rozsudku pak soud prvního sutpně rovněž správně aplikoval podpůrnou zákonnou úpravu času plnění a výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 OZ).

30. V obecné rovině totiž platí, že výzva věřitele je jednostranné, adresované právní jednání, kterým věřitel projevuje svůj zájem obdržet plnění od dlužníka; vybízí ho, aby mu plnění poskytl. Pro určení splatnosti povinnosti žalovaného vydat bezdůvodné obohacení žalobci je tak rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení a uplynutí lhůty„ bez zbytečného odkladu“ ode dne, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán.

31. Tedy pro závěr o tzv. dospělosti dluhu z bezdůvodného obohacení je významné to zjištění, zda žalobce, jako věřitel, a kdy doručil žalovanému, jako dlužníku, svoji výzvu k vydání bezdůvodného obohacení.

32. Za tuto výzvu k plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení pak lze v dané věci, co do svého obsahu, považovat prohlášení žalobce o úvěru za splatný s požadavkem na zaplacení konkrétní zde jím uvedené částky, mj. tak i dluhu na původní jistině, v dodatečné lhůtě ode dne odeslání tohoto oznámení, jež žalobce žalovanému zaslal a žalovaný v řízení tuto skutečnost nikterak nezpochybnil.

33. Přiměřenost této lhůty bez dalšího plyne z toho, že ji stanovil sám žalobce a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru.

34. Lze tak zkonstatovat, že, nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu žalobce k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti žalobcem navrhované lhůty k plnění, pak z tohoto pohledu, je-li soudem prvního stupně přiznán žalobci proti žalovanému k zaplacení i zákonný úrok z prodlení z částky 179 717 Kč od [datum] do zaplacení v návaznosti na uplatněný požadavek žalobce, jedná se o požadavek, který je jím spojován s datem až po marném již uplynutí lhůty„ bez zbytečného odkladu“ k placení částky 179 717 Kč žalovaným žalobci.

35. Z výše uvedeného tak tedy plyne, že i podle závěru odvolacího soudu náleží žalobci vůči žalovanému kromě práva na zaplacení částky 179 717 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dále i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky, jak bylo žalobci soudem prvního stupně přiznáno výrokem I. rozsudku.

36. S ohledem na výše popsané důvody absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy se pak ani odvolací soud již dále věcně nezabýval při svém rozhodování argumenty, které se týkají jednotlivých nároků ve vztahu ke konkrétním smluvním ujednáním absolutně neplatné smlouvy, protože z hlediska výsledku řízení (zamítavého pro žalobce nad rámec výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně mu proti žalovanému přiznaného peněžitého plnění) jsou zcela bez významu.

37. Odvolací soud tedy z výše uvedených důvodů shledal napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně odvoláním žalobce, týkající se svým obsahem zamítnutí„ celého zbytku uplatněného nároku žalobcem ve vztahu k jím podané žalobě ze dne [datum]“, věcně správným, proto jej v tomto výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

38. Podle § 219 o. s. ř., jako věcně správný, odvolací soud potvrdil dále i odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. (závislém), o nákladech řízení mezi účastníky. S ohledem na výsledek řízení, tj. vzájemný poměr úspěchu a neúspěchu na straně obou účastníků řízení před soudem prvního stupně, který stanovil soud prvního stupně správně, vezme-li se v potaz nejen uplatněná jistina žalobcem k zaplacení (její výše), ale současně i žalobcem uplatněné v tomto řízení příslušenství pohledávky, zcela správně o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně s využitím § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy tak, že částečně úspěšnému žalobci přiznal právo proti žalovanému na náhradu nákladů řízení v rozsahu 41,76 %, jež představují náklady na zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení a na právní zastoupení advokátem.

39. Z obsahu spisu soudu prvního stupně pak plyne, že žalobce zaplatil na soudním poplatku z návrhu na zahájení řízení částku 10 709 Kč.

40. Jde-li o konkrétní výši nákladů právního zastoupení žalobce advokátem v tomto řízení, tak soud prvního stupně zcela správně vzal v potaz skutečnost, že Ústavní soud České republiky zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. pro její neústavnost (srovnej nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), přičemž k nahrazení této paušální vyhlášky stále nedošlo. Za této situace nelze aplikovat ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. o stanovení výše náhrady nákladů řízení podle zvláštního právního předpisu pro jeden stupeň soudního řízení paušálně, současně ale není vyloučena ta možnost, že dojde k podpůrná aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. při rozhodování soudu o výši nákladů právního zastoupení advokátem úspěšného účastníka řízení.

41. Podrobil-li pak odvolací soud výši náhrady nákladů řízení žalobce za právní zastoupení advokátem v řízení před soudem prvního stupně, jak ji vypočetl soud prvního stupně podpůrně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tzv. testu hledisek, která nastavil Ústavní soud České republiky ve výše uvedeném nálezu, pak i on uzavírá, že žalobci přiznaná odměna advokáta pro řízení před soudem prvního stupně při celkem čtyřech účelně poskytnutých úkonech právní služby s přihlédnutím k peněžité výši předmětu řízení, významu rozhodnutí soudu pro účastníky, ve výši 32 130 Kč je plně odpovídající spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky.

42. Připočtou-li se pak k této odměně advokáta hotové výdaje advokáta v paušální výši, cestovní výlohy advokáta, náhrada za ztrátu času advokáta, 21 % DPH z odměny a hotových výdajů, pak představuje soudem prvního stupně ve výroku III. žalobci přiznaná částka proti žalovanému na nákladech řízení 41,76 % z celkové výše nákladů řízení částečně úspěšného žalobce.

43. Ani odvolací soud neshledává v dané věci na podkladě obsahu spisu soudu prvního stupně existenci konkrétního výjimečného důvodu pro případnou aplikaci moderačního oprávnění soudu při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, byť i jen částečně, z hlediska § 150 o. s. ř. Ostatně žádné takové konkrétní skutečnosti ani nebyly žalovaným tvrzeny.

44. Jedná-li se pak o náklady tohoto odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky, o těchto rozhodl odvolací soud podle § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení z hlediska výsledku odvolacího řízení nebyl žalobce, jako odvolatel, úspěšný, proto by svědčilo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému vůči žalobci. Protože však podle obsahu spisu v odvolacím řízení žalovanému žádné účelné náklady odvolacího řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení