8 c 69/2021-78

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Fukalem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení částky 214 178,53 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 179 717 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 179 717 Kč od 20.10.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení 34 461,53 Kč, úroku ve výši 13,49 % p.a. z částky 214 178,53 Kč od 24.6.2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 214 178,53 Kč od 24.6.2020 do 19.10.2020, úroku z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 34 461,53 Kč od 20.10.2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 179 717 Kč od 20.10.2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 21 888,71 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 11.3.2021 domáhá po žalovaném zaplacení 214 178,53 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 19.6.2019 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo]. Téhož dne žalobkyně poskytla žalovanému na bankovní účet 200 000 Kč, přičemž za poskytnutý úvěr byl účtován poplatek 4 000 Kč, o který byla zaslaná částka ponížena. Při hodnocení schopnosti žalovaného úvěr splácet vycházela z toho, že žalovaný má příjem 20 966 Kč, celkový příjem domácnosti činí 43 000 Kč a výdaje domácnosti 30 000 Kč. Příjem žalovaného ověřila žalobkyně z výpisu bankovního účtu. Další příjem domácnosti žalobkyně neměla jak ověřit, neboť by tím narušila chráněné zájmy třetí osoby. Žalovaný a úvěr zaplatil celkem 16 283 Kč. Vzhledem k tomu, že úvěr řádně a včas nesplácel, zesplatnila žalobkyně celý úvěr ke dni 23.6.2020.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z provedených důkazů soud zjistil, že žalovaný dne 19.6.2019 prostřednictvím SMS kódu [číslo] podepsal listinu označenou jako„ Smlouva o hotovostním úvěru“, jejímž obsahem je závazek žalobkyně (dříve [právnická osoba]) poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč na jím uvedený účet č. [bankovní účet]. Za sjednání úvěru byl sjednán poplatek ve výši 4 000 Kč, který má být zaplacen ve chvíli poskytnutí úvěru (smlouva o hotovostním úvěru). Dne 19.6.2019 byla na účet žalovaného poukázána částka 200 000 Kč (výpis z účtu žalobkyně, potvrzení [právnická osoba] o majiteli účtu). Dne 17.7.2019 bylo žalovanému oznámeno [právnická osoba] [příjmení] a.s. ukončení smlouvy, na základě které byl pro žalovaného veden kontokorent (sdělení [právnická osoba]). Žalovaný uhradil pouze prvních 5 splátek. Celkem zaplatil 20 284 Kč (splátkový kalendář). Ke dni 18.6.2019 činil záporný zůstatek účtu na č. [bankovní účet] - 48 973 Kč. Od 1.3.2019 do 18.6.2019 byly na účet připsány mimo jiné čtyři platby, a to ve výši 19 285 Kč, 20 332 Kč, 21 526 Kč a 21 040 Kč (výpis z účtu žalovaného). K žádosti o úvěr žalovaný předložil scan občanského průkazu a rodného listu (scan občanského průkazu a rodného listu). Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení dlužné částky do 7 dnů od odeslání výzvy dopisem ze dne 11.10.2020 odeslaným dne 12.10.2020 (předžalobní upomínka včetně podacího archu). Ostatní navržené důkazy soud neprovedl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

4. Po právní stránce soud předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.z."), dle kterého smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“).

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 86 odst. zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.

13. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

14. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona [číslo] výslovně nestanovil.

15. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

16. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008/48 EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

17. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

18. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

19. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.

20. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

21. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části (viz body 16 až 19 výše). Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.

22. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tedy splatit úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalobkyně se spokojila ve větší míře s tvrzeními žalovaného, aniž by tyto skutečnosti ověřovala a vyhodnocovala. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, který vyplývá z výpisu z účtu. Na druhou stranu účet žalovaného vykazoval záporný zůstatek necelých 50 000 Kč. Pokud jde o další příjem domácnosti, tak soud nesdílí názor žalobkyně, že by nebyla oprávněna takový tvrzený příjem ověřovat. Žalobkyně má při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr postupovat s odbornou péčí a poskytnou úvěr pouze v případě, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Pokud však žalovaný uvedl příjem domácnosti více než dvojnásobný oproti jeho ověřenému příjmu, pak je na něm, aby takový další příjem doložil, neboť je tento zásadní pro poskytnutí úvěru. Pokud nemají vznikat důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, pak existují pouze dva přístupy, a to vycházet z dalšího prokázaného příjmu nebo k neprokázanému dalšímu příjmu vůbec nepřihlížet, nikoliv jak k této skutečnosti přistoupila žalobkyně, že tento příjem s odkazem na ochranu práv třetích osob považovala za skutečný. Pokud jde o chráněné zájmy třetích osob, tak soud naopak považuje za vhodné, aby osoba, jejíž příjmy jsou zohledňovány v rámci sjednávání úvěru jinou osobou, o této skutečnosti věděla, neboť se jedná o podstatnou skutečnost, na základě které může být nakonec poskytnut úvěr, jehož splnění může být v některých případech po této osobě také vymáháno. Za situace, kdy žalovanému byl poskytnut úvěr mimo jiné na splacení dosavadního úvěru u jiného věřitele, nebyly ověřeny celkové žalovaným uvedené příjmy a nijak nebyly ověřovány výdaje domácnosti, nelze postup žalobkyně označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

23. Soud uzavírá, že vzhledem k závěru o skutkovém stavu a jeho právnímu hodnocení, žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky.

24. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 200 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Pokud tedy žalovaný uhradil žalobkyni částku 20 283 Kč, k úhradě tak zbývá zaplatit částku 179 717 Kč.

25. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 179 717 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný byl ke dni 20.10.2020 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (sedmý den po odeslání předžalobní výzvy), vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o.z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

26. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části včetně příslušenství zamítnout (výrok II.).

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 21 888,71 Kč, přičemž tato částka představuje 41,76 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70,88 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 29,12 % při zohlednění příslušenství kapitalizovanému ke dni rozhodnutí soudu). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 10 709 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 214 178,53 Kč sestávající z částky 9 180 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 4 590 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 2. 8. 2021 náhrada 1 138,17 Kč za 120 ujetých km v částce 738,17 Kč (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 6,3 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 34 468,17 Kč ve výši 7 238,32 Kč.

Poučení